|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen | Cítím v tom útěchu, když opadává listí |
|
Wie einer, der sich Bürden weggebetet, eh er ans gute Herz des Schlummers sinkt, legt ab der Baum das golddurchwirkte Kleid, das dem Erschöpften schon zur Last geworden. Ich bin ein Blatt nur an dem Weltenbaume, bin das geringste, das der Schöpfer löst mit seinem Atem, der das Leben lieh als Brücke in die ewigen Gefilde. Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen. |
Jako někdo, kdo odkládá své břímě, než na srdce mu lehne dřímota, nechá strom opadat svůj zlatý šat, který už, vyčerpaný, nedokáže unést. Jsem pouhý list na velkém stromu světa, díl nepatrný, jemuž vdechl život Stvořitel, vlastně jenom propůjčil, abych přešel most k pláni, zdávna zvané věčnost. Cítím v tom útěchu, když opadává listí. |
Glaube und Heimat, 1992, č. 11, s. 8 |
| Bergfriedhof | Horský hřbitov |
|
Hart an der Grenze zwischen Schleh und Schneien, wenn sich das müde Jahr zu rasten müht, darf sich der Acker Gottes neu bemaien, und Gruft wie Grube grünt und strahlt und blüht. Drauf glühen froh der Eberesche Beeren aus einem letzten bunten Herbstlaubstrauß: Was bauernschlichte Herzen stumm bescheren, löscht da die Träne und die Trauer aus. Viel starke Liebe brennt als schwache Flammen, die ruhelos wie arme Seelen sind. Auf einem jungen Hügel legt mit klammen barmherzgen Händen Moos ein helles Kind. Glaubt fest daran, dass es die Tote wärme, die ganz gewiss im Mütterhimmel lebt... Des ersten Winters zage Flockenschwärme verstieben sanft, und scheu der Tod entschwebt. |
V hraničních horách, v býlí nevypletém když unavený rok se naklání, to boží pole všemi hroby kvete, zelená se a září ve stráni. Jeřabiny tu rudnou plody svými z poslední pestré kytky jeseně, oroseny slzami vyhaslými, co v selském srdci bolí ztajeně. Plamínkem tenkým cudná láska plane, chvějivá jako duše ve hrobech - na kopec hlíny dávno vykopané se božím dopuštěním klade mech. Snad víra aspoň zahřeje tu zemi, ty mrtvé v ní jak v klíně matčině, než zima pokreje ji závějemi a smrt tak ztiší v plaché nevině. |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 529 |
| Im Elend gebetet | Jak jsem se modlil v nouzi |
|
Ein Berg, ein Bach, ein Baum, ein Buch, ein guter Freund, ein warmes Tuch, das täglich Brot, ein Dach, ein Schrein: Wie will ich klaglos glücklich sein! |
Jen bor, jen buk, jen báj, jen břeh, jen dobrý druh, jen domu dech, jen krajíc chleba, teplo stěn, tak doma být zas, přešťasten! |
Hoam!, 1992, č. 10 |
| Waldfahrt | Jízda lesy |
|
Im Nebel lagen Wälder tief verborgen, lagen erstickt in ihrem eignen Hauch. Die Erde schwieg, und geisterhaft umkreisten Raben eines verfallenen Köhlerfeuers Rauch. Wir beide nur, eins in der Heimat grünen Armen, vereint in Schmerz und Freude um das grüne Gut, wir rissen heiße Worte mit dem warmen und lieberfüllten Atem aus dem schweren Blut. Der Dichter Du! der seine waldruchdurchströmten Werke demütig vor die Heimat legt, dem jeder Amselschlag vom Walde und vom Raine als reicher Widerhall aus hoher Seele schlägt. Und ich, der allzu junge Waldschulmeister, blickte zu Deinen Worten auf; begriff das Wunder, das sich Heimat nennt, das grüßend uns aus jedem Wipfel nickte... und unsre Seelen wurden weites Firmament. Dann stieg die Heimat aus den nebelgrauen Meeren: ein Gott, der wunderbare Gaben streut, ein goldner Becher, nimmermehr zu leeren, ein gütiger Schutzgeist, der das Volk betreut. Wir standen blanken Hauptes auf der Heimat Erde. Am Waldbach neigten sich die dunklen Erlen dem Dichter zu mit grüßender Gebärde, und in die Sonne sprühten tausend bunte Perlen |
Lesy ležely skryty v mlžném kouři, ležely jako s dechem zalknutým. Mlčela země, jenom černý havran tu kroužil nad dávným milířem, sám vznášel se jak dým. My oba jen, v náruči domova tu sami, zeleným darem raněni až do jizev, planoucí láskou k zemi pod hvězdami chrlili jsme k nim slova temná jako krev. Básníku! Někde ve tvých dílech vězí vůně i míza lesů pokorně půdou sycená, je v ní každý kosí trylek z našich polních mezí i tvoje duše, její plná ozvěna. A já, venkovský učitel, byť trochu mladý, jsem s tebou věděl, že je domov od Boha a že se ujal v našich duších vlády čistý a daleký jak letní obloha. Pak vystoupila země z šedých mlžných moří: Bůh rozsévač, co zrno, div a dar, bezedný pohár, který zlatem hoří, strážný duch, jako sama ona stár. Stáli jsme v krajině tak s hlavou obnaženou. Nad potoky se tměla vonná olšoví, básníku na pozdrav v tu chvíli za ozvěnou slunce je ozlatilo věncem perlovým. |
Hoam!, 1968, č. 11, s. 340 |
| Kreuz in Wiesen | Kříž v lukách |
|
Keiner hat mehr Zeit für das Kreuz am Rain. Dank und Ewigkeit fällt kaum Toren ein. Bauer, grau bereits, lüftet scheu den Hut; Greisin schlägt ein Kreuz, Und ihr Lächeln ruht. Ein entrücktes Paar hält ein Weilchen an; Abend glüht im Haar, Schlägt das Herz in Bann. Und am Nagel, der Gottes Fuß durchsticht, Blaut ein Kränzlein, schwer von Vergissmeinnicht. |
Nikdo nemá čas na ten kříž a mez. Věčnost komu z nás má co říci dnes? Sedlák, kol když šel, klobouk z hlavy sňal; kdo kdys opomněl sdílet Páně žal? Zněl tu bábin vzdech – i ten mladý pár cítil ve vlasech, v srdci divu spár. Hřeby v nohou zříš: celý Boží věk na nich má ten kříž věnec z pomněnek. |
Hoam!, 2002, č. 4, 2. str. obálky |
| Palmsonntag im Böhmerwald | Květná neděle na Šumavě |
|
Hasel und Kranewitt und Schlehdorn und Weide, Neunerlei Hölzer und neunerlei Kraut, Wehende Bänder und Schleifen aus Seide, Der Palmbesen grünelt, und die Lerchen sind laut. Im Kirchenschiff wogen die haushohen Stocken, Die Buschen drauf beben, ein Vorfrühlingshain; Wachsen empor bis nah an die Decken Und gefährden Gottvater den Heiligenschein. Geweiht sind die Palmen... Die Buben drücken Durchs viel zu nieder Kirchtor hinaus, Bedrängen mit ihren Besen den Rücken Der Mädchen - und wollen noch lang nicht nach Haus. Denn draußen, nach uralten Brauche und Rechte Befehden einander mit Stange und Palm Die Buben, und schonen nicht Bauern und Knechte Und segnen mit Streichen Erde und Halm. Ein sanfter, ein samtener Ostwind fächelt, Der letzte Aufschrei des Winters verhallt... Und hosianna! Der Heiland lächelt Den Palmbesenbuben im Böhmerwald. |
Jalovec, trnka, vrba, mladá líska, proutí devatero i devatero kvítí, bezpočet stuh se barvami jen blýská, v skřivánčím zpěvu na ratolestech svítí. Loď kostela se jimi do stropu snad vlní, jak keře v háji předjařím se chvějí, do výše rostou, klenbu chrámu plní, svatozář Boží zblízka ovíjejí. Svěcení ratolestí... Chlapci spolu valí se davem ke dveřím kostela, na záda dívkám se tísní a když sejdou do vsi dolů, jako by se jim vůbec domů nechtělo. Za humny přece kvetou teď zvyky staré, soupeří spolu každá ratolest a v rukou selských žehnají dnes s jarem osetá pole jako Boží zvěst. V něžném východním větru sametovém zašla tak i poslední zima právě... Hosanna! To Spasitelovým slovem kvetla ten den neděle na Šumavě. |
| Heimwehmelodie | Melodie stesku po domově |
|
Mein liebes Traumgefilde, Du guter Böhmerwald! Dein Name, quellenmilde, Mir niemals mehr verhallt. Vetrieben, der dich liebte, In dir sein Eden fand, Mein Herz, das todbetrübte Verwelkt im fremden Land. Ich weiß die Erde winken, Die ihre Kraft mir lieh, Darf nicht ans Herz ihr sinken... O Heimwehmelodie! Und sollte Gott mich leiten Heimwärts zu Korn und Stein, Die Ahnen mich begleiten, Die Erde neu zu weih'n. |
Vysněná horská pláni, Šumavo! V daleku jsi mi jak pramen v stráních, nejdražší člověku. Vyhnán jsem vydechl ti dík, žes mi byla ráj, mé srdce, tiché k smrti, cítí tě světa kraj. Vím jen, že zemi ztrácím, jež sílu dala mi, melodií se vrací a steskem omámí. Bože, tou cestou domů zas někdy dej mi jít! Hlas rodů volá k tomu, v těch horách zrno sít. |
Heimat und Freiheit (1975), s. 55-56 |
| Mondnacht am Schwarzen See | Měsíčná noc na Černém jezeře |
|
Der Mond ist tief versunken im Wolkenspiegel der Flut, als wäre er ertrunken in der eigenen Silberglut. Die Seewand legt ihre Schatten auf seine allnächtliche Gruft - aus Wäldern und Bergen und Matten fällt schwere, berückender Duft. Ich ruhe am Ufer; die Seele schwebt weit in die Nacht hinein und lauscht, was der See wohl erzähle vom ertrunkenen Mondenschein. |
Luna se utápí zpola v zrcadle oblaků, vzdává se hlubině zdola ve stříbrném zázraku. Jezerní stěna se klade do nočních plavuní - z lesů i luk horským chladem jde vůně za vůní. Na břehu ležím; je živá má duše v tmách nejvíce, naslouchá jen - voda zpívá s tonoucím měsícem. |
| Gebet | Modlitba |
|
Gott im Reif und in der Blüte, Herr im Feuer wie im Schnee, gib der Gnade: Und behüte uns vor großen Glück und Weh. |
Bože jíní, květů, tání, Pane ohně, Pane sněhů, Tvoje milost at nás chrání štěstí i zla beze břehů. |
Hoam!, 1984, s. 541 |
| Bergbauerngebet | Modlitba sedláka z hor |
|
Lieber Gott, in Deinem Willen lege ich mein karges Feld. Lass es seine Pflicht erfüllen als ein Bröslein Deiner Welt. Heil'ger Acker, Himmelskräfte sende gut in Halm und Kern und verschwende Deine Säfte an mein Korn im Geist des Herrn. Zartes Körnlein, nun gedeihe, wachse stark durch Sturm und Not! Ackers Liebe, Gottes Weihe wandeln Dich zu unserm Brot. |
Do Tvé vůle, Bože milý, poroučím svá políčka.. Ať jen rodí ze vší síly země každá drolička. Posvěť její brázdy z nebe, vyžeň zrna do klasů. Vydej aspoň krůpěj sebe, Pane, v dešťů ohlasu. Obilíčko ať se zlatí, v bouřích roste z kamení. Ať nám naši lásku splatí, když se v chleba promění. |
| Abschied | Na rozloučenou |
|
Lichtumfloss'ne golden Tage, die ich ungetrübt empfing: Morgen seid ihr eine Sage, die im Herzen unterging. |
Dny zlaté, světlem zalité, jak jsem je žil - či snad jen snil? V srdci se do tmy šeříte: soumrak se v báji proměnil. |
Hoam!, 1992, č. 10 |
Glaube und Heimat,1985, č. 8, s.37 a č. 9/10, s. 57
| Vorweihnacht* | Předvánoční čas |
|
Das ist die Zeit, wo Väter wieder zu Knaben werden und Pferdchen streicheln mit scheuen Gebärden; wo Mútter heimlich mit Puppen flüstern und Harznadeln auf der Herdplatte knistern. Merkwürdig die Gluten des Abends sprühn: Das Christkind bäckt mitten im Gipfelglühn (so sagen die Kinder). - Ein Bratapfel schmort, jeder Winkel im Haus ist ein seliger Ort. Im Garten der Schnee strahlt neu und rein, schwer tragen die Hecken den glitzernden Schein. Verwundert stelzt durch die blühweiße Pracht ein Kätzchen - und schüttelt die Pfoten sacht. Und Sehnsucht rieselt aus Rauhreifbäumen, die Sterne verflimmern im Winterkristall ihre gnädigen Feuer. Die Wälder schäumen und schenken der Stille selbst Widerhall. Da leuchten die Seelen, sie harren und schweigen und ahnen dem Leib der Erde sich fern und staunen empor: Aus dem himmlischen Reigen löst sich die liebliche Frucht des Herrn! Ihr heimlichen Stunden, mit Wundern durchwoben, mit Fäden aus Glanz, den die Weihnacht spinnt... Ich weiß aus dem Düster der Zeit mich gehoben als wiedergeborenes, schuldloses Kind. |
To je ten čas, kdy z mužů se chlapci stanou, koníka rozhoupou se srstí grošovanou a mámy znovu si s panenkami hrají, když louče v kamnech smolou zapraskají. Z večerů tichá záře pramení, svatozář dětem svítí v plameni, vůně pečených jablek domem vane a každý kout je místo požehnané. Nový sníh leží v bílých zahradách, plot zrána rudne v zledovělý nach. Kočku oslní třpyt a záře jíní, srší jí z tlapek, jak je střásá v síni. To mží snad touha z ojíněných stromů, les zašumí, spíš tiše zasténá, hvězdy se chvějí, jak by chtěly domů, tmě vrací ticho bílá ozvěna. I duše zmlká: jen čeká a září a tuší zemi jako zdaleka, když nebe shlédne milostivou tváří a chce k nám seslat Syna člověka. Hodina tajemná a tkaná divy všemi, jak blyskot Vánoc nad námi se klene, nese i mně nad jinak temnou zemí nevinné dítě, znovu narozené. |
Hoam!, 1992, č. 12, příloha Der Wanderstecken s. 46 |
| Heimatwald | Rodný les |
|
Böhmerwald! - Aufsteilend Kuppe an Berg. Ewige Göttlichkeit glänzt auf den Höhen, wenn im Frührot geballte Wolken in Glut auf blütigen Rücken der Heimat stehen. Heimatwald! - Seen in düsterem, urtiefem Glanz. Göttliche Ewigkeit ruht in den Tiefen, wo Sage und Nixe und Wassermann die gewaltige Wende der Heimat verschliefen. Böhmerwald! - Liebliche, rinnende Bänder! Ewiges Leben in Schluchten tollt. Und in Muscheln verschlossen, im Sande verborgen, harren der Menschenhand Perlen und Gold. Heimatwald! - Deutsches, zermartertes Herz, durchschossen von glühenden, giftigen Pfeilen! Werden die kühlen, silbernen Wasser deine grässlichen, fiebernden Wunden einst heilen? |
Šumavo, něžně se kupí vrcholy horstev a věčný Bůh se na výsostech skví, když v ranních červáncích horoucí oblaka jak pěsti na zádech vlasti se sevřou krvavých. Rodný lese náš! Jezera v chmurném záblesku hlubin, kde božská věčnost na samém dně spí, kde sága o rusalce s vodníkem prosnila země pád i běženství. Šumavo! Líbezné, kanoucí copy vod, odvěký život v roklích kolotá, ukryty ve tmách škeblí, na břeh vrženy touží perly a zlato po dlaních života. Rodný lese náš! Uštvané německé srdce, jedovým šípem naskrz prokláto, uzdraví jednou svou vláhou hojivý pramen tu strašnou živou ránu rozťatou? |
Führer durch den Böhmerwald, 1929, s. 2 |
| Herz der Welt (Böhmerwald) |
Srdce světa (Šumava) |
|
Verborgene Quellen läuten, grün grünt das milde Moos. Ich möchte ewig ruhen, Heimat in deinem Schoß. Es tropft aus allen Wipfeln der Wälder Widerhall. rings wacht treu und friedsam der Berge dunkler Wall. Die bunten Wiesen atmen, in Ähren gilbt das Brot. Der Ahn ist schwer geschritten durch Dornen und durch Not. O Land, von meinen Vätern mit Blut und Schweiß bestellt: aus dir quillt alle Liebe, o Heimat, Herz der Welt! |
Skryté prameny znějí, zeleně září mech, v mé zemi, v klíně jejím, můj Bože, spát mě nech. Z korun a větví kane dech rodné Šumavy dokola lemované hradbou hor černavých. Rosa luk květy smáčí, klas zraje do zlata, kostem předků však stačí zem krví bohatá. Ta zem je z práce otců nedokončená věta. Tys pramenem vší lásky, domove! Srdce světa! |
Hoam!, 1974, č. 11, příloha Der Wanderstecken s. 44 |
| Auf Gottes Spur | V Boží stopě |
|
Willst du mit deinem Gotte sprechen, Geh morgens an ein Ährenfeld Und lausche, wie die Winde brechen Am Frieden dieser goldnen Welt. Und willst du deinem Gott begreifen, So geh zum Buntherbst in den Wald Und staune, wie die Buchen brennen, Wenn sie das Spätjahr purpurn malt. Doch willst du deinen Gott begreifen, So steig zu Gipfeln hoch empor, Lass deine Augen within schweifen Vom Talgrund bis ans Himmeltor. Sieh an das Antlitz seiner Erde, Das dich und mich und alles trägt, Sieh, wie als strahlende Gebärde Das Sonnenall sich stumm bewegt Um ihn, der Steine baut und Sterne Und Herzen und den Trost im Leid. Er bleibt die Nähe und die Ferne Und Liebe und der Kern der Zeit. |
Chceš dát se s Bohem do hovoru? Jdi v letní ráno do polí, naslouchej větrnému chóru v klasech nad mírem údolí. Stejně tak Bůh k nám zahovoří v lesích, kam podzim vešel zas, hleď jenom, buky rudě hoří z barev, co jim dal malíř čas. A v horách spatříš Boha zblízka, miř za ním cestou nahoru, nádherný pohled srdce stiská krásou nebeských obzorů. Pohleď od nich pak dolů k zemi, co jen jí dáno všechno nést: slunečný jas nad námi všemi, bezhlesý pohyb všechněch hvězd kolem Něho, co na nás čeká a srdci dává trn i květ. Dá růst nám i jít do daleka, lásku ti dá, co změní svět. |
Hoam!,1961,č. 1, s. 1 |
| Weihnacht 1945* | Vánoce 1945 |
|
Herr, der Du kamst, die Welt zu heilen, Du nahest wieder uns im Schein geweihter Nacht, bereit zu weilen in uns, um Gott und Gast zu sein. Du gutes Licht, du heilge Flamme, aus Himmelsfunken angedacht! O süße Frucht von edlem Stamme, der Erde als ein Kind gebracht: Dir galt die Sehnsucht dunkler Stunden, da Sonne am Verlöschen war und Menschheit mit uralten Wunden zu wandern schien ins letzte Jahr. Nun kommst du wieder, Elemente erbrennen neu zu alter Macht. O dass auch Deutschland teilen könnte den Wundersegen dieser Nacht! |
Pane, zas neseš světu spásu, zas přicházíš všem pro radost té svaté noci v čirém jasu, v nás abys žil, náš Bůh a host, Ty dobré světlo, naplnění, dar nebes, svatým plamenem záříš jak plod na čistém kmeni, dítě, jež dlouho čeká zem, v hodině, kdy se připozdívá, kdy slunce zdá se vyhasnout, kdy lidstvo, samá rána živá, sešlo snad na poslední pouť, přicházíš zase. Plna síly jde zář živlů nám na pomoc. Kéž dá, ať také Němci sdílí Tvé požehnání tuto noc! |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1992, s. 162 |
| Im Glauben | Ve víře |
|
Was Jahr um Jahr getrieben, das wurzelt tief im Grund. Dein Herz lass strömend lieben auch, wenn es sterbenwund. Wenn arge Wetter zünden, verbrennen Laub und Lieb; wo heile Wurzeln gründen, wächst bald ein neuer Trieb. Vergeblich bleibt dein Mühen gar oft in Welt und Haus. Doch was im Herrn gediehen, das löscht kein Sturm dir aus. |
Co rok za rokem nese, to v hloubi pramení. Co srdcem miluje se, ani smrt nezmění. Když hrom a blesk vše spálí, tu nitro zmožené, vše, co jsme milovali, na květ zas vyžene. Marná je často snaha změnit svět dokola. Kdo s Pánem dílo zmáhá, ten v bouřích odolá. |
Glaube und Heimat, 1980, č. 1, s. 3 |
| Abend | Večer |
|
Leuchte, Licht und funkle, spende deine Kraft, eh das große Dunkle letzter Schimmer rafft. Wenn des Tages Bilder mit der Sonne ziehn, strahlt der Abend milder als das Morgenglühn. Auf dem Greisenhaupte lächelt guter Schnee. Was die Zeit entlaubte spürt kein Erdenweh. |
Světlo plápolavé, šetři silou svou, než do noci tmavé zhasnu za tebou. Než den jak proud steče k slunci za obzor, zazáří v něm večer červánkový chór. Na mé staré hlavě zatřpytil se sníh. Hovoří o slávě hodin posledních. |
| Herzenssachen - Kornsegen Dem 87jährigen Karl Franz Leppa |
Věci srdce - zrna požehnání Karlu Franzi Leppovi |
|
Ganz tief ins Herz hast du geschaut dem Walde und dem Volke, dir hat das Korn ins Herz getaut den Segen aus der Wolke. Das Volk hat dir sein Lied geklagt, das Korn sein Lied gesungen, und was du uns davon gesagt, hat Kunst dir abgerungen. Zur Herzenssache ward das Wort, das tröstlich da geschrieben. Kein Acker ist dir je verdorrt: Kornsegen ist geblieben. Schein deine Lebensernte schmal, wiegt jeder Halm doch Pfunde. Die Wulda weint in Stifters Tal auf deine Heimwehstunde. Das waldumschlungne wunde Land weiht deinem Abend Lichter... Ich drücke stumm die gute Hand der Heimat letztem Dichter. |
Tys viděl nejhloub do srdce lesu a jeho lidu. Tam zrno klíčí přeprudce a nedá nebi klidu. Co lid ti svěřil v bolesti, co zrno zazpívalo, tos řekl všem a naštěstí to srdce neurvalo. Co věcí srdce stalo se, to vezme ostří trnu, je zemi písní o rose a požehnáním zrnu. Ať stéblo útlé jakkoli, klas díla zatíží je. Vltava pláče v údolí, dál ve stesku vlast žije. Ty víš, tys tu zem vyslyšel, slibuje dlouhou zimu. Tisknu ti ruku přetiše, básníku poslednímu. |
Hoam!, 1979, č. 5, s. 198 |
 obrazová příloha |
další strana |