A. Teichl (Kohoutí kříž)

Na prvého máje se ve vsi stavěl vysoký strom, zvaný "májka" (Maibaum), v dřívějších časech vprostřed návsi, nyní většinou u hospody. Kmen až ke koruně zbavený kůry byl na jehličnaté chocholce, kde byly větve ponechány, zdoben pestrými fábory a zůstával stát dlouho na svém místě.
Ten zvyk upomíná až na šerý dávnověk a nelze pochybovat o tom, že tu jde o znamení na památném místě, které bylo kdysi považováno za posvátné, kde se lid shromažďoval při nejrůznějších příležitostech, slavil tu své svátky, pochovával tu své mrtvé a ctil právě tato posvátná znamení.
Když se rozšířila křesťanská víra, zašel i původní význam těch posvátných míst, májka jako znamení radosti však zůstala zachována, jakkoli lidé, kteří se kolem ní nyní scházeli, nevěděli nic o počátcích zvyku, který ji zrodil.
V dřívějších dobách hrávala na návsi od nejčasnějších ranních hodin toho dne hudba, táhnoucí hlučně i ulicemi osady.
Po příkladu známého obyčeje "vyvádění aprílem" se podobně říkalo, že rovněž "na prvního máje se posílá osel pro seno".
Když prvý květnový den prší, má se nosit hlava nepokrytá, aby vlasy pořádně zmokly a lépe rostly. Ten zvyk vidíme dodržovat ještě dnes u dětí.
Den před prvním májem, večer před Valpuržinou (jinak též filipojakubskou - pozn. překl.) nocí, činila se vždycky veškerá opatření, aby dům i dvůr, stáj i dobytek v ní byly chráněny čarodějnic a zlých duchů, které právě následující noci provozují své nekalé rejdy.

P.S. Původně byl text otištěn v autorově práci Beiträge zur Geschichte der Stadt Gratzen, vyšlé roku 1907.

Nejen v máji je celé Novohradsko jedna kvetoucí zahrada, ze které Anton Teichl odešel ovšem po téměř 60 letech správcování té buquoyské domény 24. ledna 1913. Už následujícího roku vypukla první světová válka a smetla posléze všechno, več ten muž věřil. Jeho hrob na městském hřbitově nicméně stojí neporušen, ačkoli nevím, komu to jméno co poví. Proto připomeňme na tomto místě: narodil se v milovaných Nových Hradech (Gratzen) 11. června 1837, zesnul v nich jako nositel Zlatého záslužného kříže s korunkou a Čestné jubilejní medaile za službu, čestný občan města, místní školní inspektor, předseda výboru místní spořitelny, člen okresního výboru v Nových Hradech a Kaplici, čestný velitel hasičského sboru jakož i zakladatel a čestný člen několika dalších spolků. Zanechal tři obsáhlé práce stále u nás používané, neboť jejich česká obdoba až bolestně zaostává - Geschichte der Stadt Gratzen, Beiträge zur Geschichte der Stadt Gratzen a konečně Geschichte der Herrschaft Gratzen. V předmluvě k tomu posledně jmenovanému titulu, vydanému vlastním nákladem a tištěnému u Pokorného v Budějovicích, děkuje autor v březnu 1899 v neposlední řadě také "panu profesorovi Augustu Sedláčkovi v Táboře, z jehož znamenité práce (vortrefflichen Werke) Hrady a zámky české jsem převzal početná spolehlivá data" jakož i "panu Franzi Marešovi, přednostovi knížecího schwarzenberského archívu v Třeboni (Wittingau) za jeho vysvětlení a sdělení". V německém textu působí alespoň u Antona Teichla ty háčky a čárky docela samozřejmě. Jako zámecký archivář a zakladatel i správce novohradské veřejné obecní knihovny vyvinul neúnavné úsilí rozmnožit místní povědomí a humanisticky založenou vzdělanost. Jeho pohřeb tři dny po datu skonu se stal událostí, kterou vedle davů obyvatel z města i širokého okolí neminula ani přítomnost četných zástupců církve a majorátního pána Karla hraběte z Buquoyů s panským úřednictvem. Byla to zřejmě historická chvíle na rozloučenou, jakou na svém konci nabídla odcházející epocha. Synovi Robertovi alespoň už byla po ní souzena s celým Rakouskem situace věru zcela jiná.

ANTON TEICHL