Huyer (Kohoutí kříž)

"Budivoj" přináší ve svém čísle z 25. a pak 28. února (č. 16 a č. 17 roku 1913 - pozn. překl.) pod tímto záhlavím, myšleným ovšem zřejmě ironicky, ve svém denním zpravodajství dvě navzájem související poznámky, jimiž má být prokázáno, že město Krumlov (a také Chomutov a Žatec - pozn. překl.) bývalo na přelomu 16. a 17. století společenstvím jazykově českým. Právě ohledně Krumlova se tu činí pokus dovodit ono tvrzení tím, že krejčí z Mühldorfu na Innu posílají roku 1616 krumlovským kloboučníkům psaní, které pak těmto, poněvadž bylo psáno jim cizí německou řečí, je nesrozumitelné natolik, že jim je městský písař musí přeložit do češtiny. Mělo by to ohledně národnostních poměrů nabýt významu o to většího, že až posavad ti kloboučníci byli považováni i v historické literatuře za řemeslníky německé.
Je tedy třeba povědět, že jimi opravdu byli, a nejen snad oni, stejně tak i jejich kolegové v oboru z Třeboně (Wittingau) i Jindřichova Hradce (Neuhaus) užívali ve svých cechovních listinách výhradně jazyka německého. Budějovický městský archív vlastní totiž větší počet písemných dokladů zdejšího cechu kloboučníků, v nichž je řeč i o jejich krumlovských, jindřichohradeckých a třeboňských soudruzích v oboru.
Kloboučníci těchto měst, vlastně kloboučníci celého tehdejšího Bechyňského kraje, tvořili tenkrát jediný společný cech. Císař Matyáš jim stvrdil 29. dubna 1614 v Linci privilegia "des ehrsamben Handwerkes der Huetter" (tj. počestného řemesla kloboučnického - pozn. překl.) ve městě České Budějovice (i v originále ,Böhm. Budweis'!) a v horním městě Český Krumlov (i v originále ,Böhm. Krumau"!) i v jiných městech a městečkách (v originále ,Marktflecken'), jakož i na panství Třeboň, kde jim byla už před časem udělena vysoce urozeným Vilémem z Rožmberka. Cechovní pokladna se nacházela v letech 1615-1617 v Budějovicích. Sem se sbíhaly i listinné doklady, týkající se jednotlivých cechovních záležitostí, odtud zase putovaly v případě potřeby žádosti a stížnosti na vyšší místa zemská či přímo ke králi a císaři. Styk mezi jednotlivými cechovními bratrstvy jednotlivých míst děl se výhradně německy. I z Krumlova tu jsou jen německé přípisy Budějovickým ze 17. ledna 1598, 11. června 1603, 20. února 1607, 9. ledna 1611, 22. prosince 1612 atd. Jsou tu trvale označováni titulem "N. Geschworne Zechmeister und ein ganzes Ersamb Handwerkh der Hutmacher zu Krumau" (tj. přísežný cechmistr a celé počestné řemeslo kloboučnické v Krumlově - pozn. překl.). Zvláště živá je tato vzájemná korespondence v letech 1615-1617 a pak v letech 1651-1653, to ohledně cechovních sporů Krumlovských s Budějovickými, které byly urovnány až roku 1653 krajským představenstvem cechu z Votic (!) Psaní z let 1615-1617 naproti tomu se vztahují přímo k onomu případu, který se pokoušejí oba články z "Budivoje" využít jako důkaz pro českou cechovní řeč obcovací krumlovských kloboučníků.
Rada města Budějovic přijala kloboučníka (v originále Hutschmücker - pozn. překl.) Petera Mächla (Möchl, Mach) z rakouského Štýrska za měšťana poté, co vyženil dům vdovy Margarety Mathiaßové a slíbila nečinit mu ani ve výkonu jeho řemesla nijaké překážky. Mächl si získal trhy, vykládal své zboží k prodeji a užíval kloboučnických privilegií i při tomto svém obchodování s klobouky. Tímto údajným překročením pravidel na sebe však obrátil nevraživou pozornost kloboučnického cechu, jako pohana mu byl vypálen cejch "rušitele pořádku" (v originále ,Störer' - pozn. překl.) a s ním i radou města vypukl onen cechovní spor, který obvykle končíval teprve tehdy, až král, k němuž se obě jeho strany obrátily, vyslovil rozhodný soud.
Mächl se učil kloboučnickému řemeslu po čtyři roky v "arcibiskupském solnohradském městě Mühldorfu" u mistra Christofa Zieglera, "Hutsteppera". Svědomitá úzkostlivost, s níž střežily tehdejší cechy svá privilegia, mu nezabránila v přijetí do společenstva a uznání za rovnocenného kolegu v oboru. Musil se ovšem zpočátku opatřit všemi předepsanými příslušnými doklady.
Teprve po čase mu Christof Ziegler, "Bürger und Hutstepper zue Müldorf", 2. února 1604 vystavuje "Ausgedingbrief" či "Spaltzettl", v níž jako jeho mistr doznává, "že Peter Machl ze Štýrska rozený, se u mě po čtyři roky učil kloboučnickému řemeslu a jiným počestným dovednostem". Nejenže za učednická léta nemusil platit, nýbrž v posledních dvou letech učení "dostával každého týdne čtyřiadvacet krejcarů mzdy či zaopatření (Besoldung), což za rok celkem má činit 24 zlatých a 48 krejcarů včetně zpropitného (v originále ,zusambt dem Drinkhgeldt, was von den Huetsteppen herrüert'). Byl za tím účelem povinován jezdit se zbožím po kraji a na trzích prodávat zboží ve prospěch mistrův (,zu Frummen des Meisters'), přičemž co navíc získá, musí výslovně doložit a vysvětlit, co nedbalostí a nedostatečnou pílí naopak ztratí, je mu přičteno na dluh, jak se i dále rozkošnou starou němčinou praví.
I svůj výuční list z 2. února 1608 musel předkládat. Všechny ty doklady ovšem budějovickým kloboučníkům nebyly dost. Mächlovi nezbylo nic jiného než se sám vydat do Mühldorfu a dovolávat se pomoci a přímluvy předních činitelů města. Ti potvrdili 7. ledna 1615 údaje o jeho někdejším vyučení novým svědectvím a vystavili mu kromě toho vysvědčení o mravní bezúhonnosti (Wohlverhalten).
Nedůvěra zaplašena však ani poté nebyla a zvláště právě krumlovští mistři kloboučníci vystoupili se vší rozhodností svým německým dopisem z 19. ledna 1615:
"K rukám počestných a šlechetných cechmistrů a mistrů ctihodného řemesla kloboučnického v Českých Budějovicích (zue Behemischen Budweiß), našich obzvláště milých a dobrých přátel a soudruhů v práci (Werkhgenossen)!"
Po dalším úvodním ujištění o náklonnosti Budějovickým, nazývaným zde vzletně "Erbare liebe insbesonders günstige Meister eines ganzen Ersamben Handtwergs der Huettmacher in der Stadt Budweiß" (počestní a milí, obzvláště znamenití mistři všeho ctihodného řemesla kloboučnického ve městě Budějovicích) a hotovosti k ochotné službě v každý čas (jederzeit) následuje německy:
"Váš dopis nám zaslaný ohledně Petera Mächla jsme sice obdrželi a jeho obsah s mnohými oslyšeli, dáváme Vám však tímto na vědomí, že jsme se mezi sebou rozhodli a za dobré uznali, že dva mistry z nás vyvolíme a do Mühldorfu zamýšlíme poslat, a to jmenovitě mistra Sigmunda Anderse našeho spoludruha a mistra Felixe Ricka spoludruha Vašeho, totiž aby se tam vyptali a zjistili u kloboučníků a krejčích, kdo byl Petera Mächla učitelem, zda to byl perlař (Perlhefter) nebo krejčí, abychom se tak dopídili pravdy a mohli Vaši vrchnost o ní zpravit. Poněvadž se nedá nijak snadno cestovat bez peněz, vidíme za dobré, abychom my Krumlovští a Budějovičtí, za každý cech poskytli 4 kopy míšeňských atd." S odporučením do Boží milosti končí posléze dopis datem a podpisem "Actum Crumaw den 19. Janari 1615. E.D.W. N. und N. Eltiste uns geschworne Maister (starší a přísežný mistr) eines ganzen Ersamben Handtwergs der Huettmacher der Statt Behemischen Crumaw:" (i zde tedy Český Krumlov - pozn. překl.).
Vedle tu jmenovaného Sigmunda Anderse měl tehdy Krumlov ještě dva kloboučníky známé příjmením, a to Konrada Kellnera a Hanse Gasche, jmenované v přípise z 28. prosince 1617, kteří s právě citovaným dopisem prokazují snad dostatečně nepochybně německý ráz tamního cechovního společenstva. Kromě toho nese i jejich pečeť nápis LOBL. HANTWERCH D.HUTM. Z.B. K.*
Za budějovické řemeslné spolubratry buďtež jmenováni Mathes Millauer, Hans Sommer, Felix Rick(h), Josef Steurer, Stephan Traut, aby nemohlo být ani tu pochyby o kmenové příslušnosti těchto pěti mistrů.
Když přese všechno uvedené je nyní řeč o českých přípisech a překladech, tak řečených "Transumpte", je příčina v tom, že Peter Mächl z cechu Bechyňského kraje vyloučený se obrátil se stížností k místodržitelství v Praze, kam se v té době veškerý písemný styk děl téměř bez výjimky česky (viz český přípis místodržitelství z 20. února 1615 radě města Budějovic) a že musel usilovat o přijetí do pražského staroměstského cechu kloboučnického, kde nakonec došel souhlasu (viz o tom český dopis pražského cechu z 10. června 1615).
Mohlo by se myslet, že přijetím do pražského cechu celý spor skončí. Zatvrzelost cechovních "spolubratří" na tom však ustat nemínila. Kloboučníci z Krumlova a Jindřichova Hradce šli až k císaři Matyášovi, neboť se domnívali jako dřív za prokázáno, že Möchl je řemeslníkem "nectným" (unehrlicher), poněvadž se svému řemeslu vyučil nikoli u kloboučníka, nýbrž u krejčího, který navíc nebyl členem nijakého cechu. Znovu bylo žádáno odstranění "rušitelovo" (23. července 1615) a rada města Budějovic se cítila 9. srpna téhož roku povinována objasnit celou záležitost pražskému místodržitelství. Stalo se tak samozřejmě podle tehdejšího obyčeje českým přípisem. Když se krumlovští mistři dozvěděli, že jejich kroky se opětovně nesetkaly s žádoucím zdarem, vyslali do Mühldorfu vlastního posla k tamějším krejčím, aby zjistil něco bližšího o Mächlově vyučení a o cechovní příslušnosti jeho mistra Christofa Zieglera. 22. ledna 1616 odpověděli mühldorfští krejčí v tom smyslu, že o kloboučníkových cechovních náležitostech jakož i o době, kdy u něho prošel výukou Peter Mächl, nemohou podat nijakou jistou zprávu. Tento pochybný výsledek vyprovokoval jen další nápor. Mühldorfský dopis byl přeložen do češtiny a poslán budějovické městské radě, která ho poté spolu s českým překladem odpovědi Petera Möchla (14. února 1616) a doprovodným českým přípisem české komoře připravila pro předložení císaři právě tímto pražským prostřednictvím. Nikoli tedy snad nějaká neznalost německého jazyka ze strany krumlovských kloboučníků, nýbrž okolnost, že dopis jako důkaz "nepočestnosti" (Unehrlichkeit) Petera Mächla spolu s akty budějovických radních měl být předložen české dvorské kanceláři císaře Matyáše v Praze, byl důvodem jeho překladu do češtiny. Byl to jeden z obvyklých "transumptů", jak byly v té době po stovkách pořizovány coby přílohy pro styk s českou dvorskou kanceláří. "Překlad" mühldorfského dopisu ostatně, alespoň podle přípisu Mächlova budějovické městské radě, nepostihuje správně smysl originálu.
Bylo potřebí delšího času, než celá tato sporná záležitost došla svého konce. Teprve 19. dubna 1617 (dáno v Praze, opis chován v budějovickém městském archívu - pozn. autorova) vydává císař Matyáš budějovickým radním příkaz, aby kloboučníky se vší vážností napomenuli k tomu, aby Peteru Mächlovi nebylo napříště nijak bráněno v nákupu aniž v prodeji klobouků na volných trzích.
Skutečně nastal nyní klid, toliko ovšem do té doby, než v roce 1619 skon Mächlův vyvolal otázku dědického práva jeho nevlastního syna Hieronyma Mathiaße na pozůstalou živnost a její provozování. Tu se kloboučníci doslova ještě nad hrobem zesnulého pokusili znovu oživit spor jen zdánlivě překonaný. Z dopisu krumlovských kloboučníků datovaného 29. července 1620 (i ten je uložen podle Huyera v městském archívu budějovickém - pozn. překl.) a určeného budějovickým "Werkhgenossen zu aigen Handen" (kolegům do vlastních rukou) vyplývá, že měla být proti jeho odesilatelům vznesena u budějovické městské rady žaloba, anžto prý brání Mächlovu nevlastnímu synovi a jeho učedníkům ve volném prodeji klobouků. Na dotaz budějovických, zda má být zesnulý Peter Mächl považován za řádného kloboučníka, následovala odpověď ve věru kouzelné cechovně důstojné němčině:
"Ježto obecně a Vám i celému společenstvu zvláště dobře je známo, že ten člověk (v originále ,derjenige' - pozn. překl.) se na kloboučníka u cechu nikdy řádně nevyučil a nemohl se ničím v tom směru vykázat, nemůže být ani uznán a držán (nicht erkennt oder gehalten) za řádného mistra; že totiž řečený Mächl se vyučil u krejčího a jako takový sem i připutoval (gewandert). My krumlovští mistři ne snad sami, nýbrž i všichni v celém okolním kraji (,im ganzen Khreis herumb') ho nikdy za řádného kloboučníka (,für kheinen redlichen Hutstepper oder Schmückher'), a to ani po dobu, kdy byl u Vás v Budějovicích, nejináč neuznáme a držet nebudeme než za rušitele pořádků (Störer). Tím méně my krumlovští mistři i toho Petera Mächla nevlastního syna, ještě chlapce (,Bueben') k tomu, za řádného kloboučníka nikdy neuznáme a držet nehodláme. Tak bychom ještě takové a jim podobné neřádnosti na sebe vzali (,über unß nehmen sollte'). Cokoli by se nějak protivilo nám uděleným privilegiím a svobodám, nemohli bychom zodpovědět před jinými okolními mistry, inkorporovanými do našich privilegií a řemeslných svobod, jakož by se nám bylo obávat, že nás do budoucna na trzích, až se tam společně objevíme, vyloučí z partie a za neřádné budou držet, ježto víme, do jak značných ztrát nás už předtím Peter Mächl uvedl a kolik nesnází a práce vrchnosti už způsobil. Co se týče čestné a moudré rady ohledně dvou učedníků toho vylíčeného Mächla, totiž zda mají být považováni za řádné kloboučníky, nedáváme Vám v tom případě nijakou míru a řád (,Maß und Ordnung'), ale dá-li Bůh a sejdeme se na trhu (,auf die Merkht zusammenkhommen'), nehodláme nejen ty dva, ale ani jim podobné rušitele, v žádném případě dovolit či strpět (,kheineswegs nicht gelitten oder passiert')."
Tento dopis je poslední z těch, které ve věci onoho cechovního sporu chová městský budějovický archív. Skutečnosti, které tu z nich byly právě v předchozím ohlédnutí reprodukovány, ukazují, jak nebezpečné mohou být závěry, opírající se o jednotlivé prameny vytržené ze souvislosti, neboť se dají snadno přičíst na vrub nepřístupnému listinnému materiálu.

REINHOLD HUYER