|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Die Entstehung der Cisterzienser-Abtei Hohenfurth in Böhmen | Vznik cisterciáckého kláštera Vyšší Brod v Čechách |
|
Wie schwer des Tages Lasten drücken, Wie heiß des Mittags Sonne sticht, Hier, wo an naher Berge Rücken Ihr Strahl sich zwiefach glühend bricht! Kein Lüftchen regt sich in den Zweigen. kein Hauch bewegt der Moldau Flut; Kein Wild, kein Vogel will sich zeigen, Sie alle drückt des Tages Glut. Doch, hinter Saum des Forstes wallet Empor ein düst'res Wolkenmeer, Und aus entleg'nen Tälern hallet Ein fernes, dumpfes Donnern her. Die Wolken steigen immer höher, In ihrer furchtbar dunklen Pracht, Der Donner rollet immer näher, Und Blitze zucken durch die Nacht. "Das wird ein schweres Wetter geben! Gott gnade dem bedrohten Land! Doch was sich wieder uns mag heben, Wir stehn in seiner Vaterhand. Ich muss noch heut zur Waldkapelle, Wie auch das Ungewitter tobt, Und beten an geweihter Stelle, Denn feierlich hab' ichs gelobt. So spricht Wok Rosenberg zum Knappen. Der geht, und führt sein Pferd ihm vor. Der Graf besteigt den stolzen Rappen, Und sprengt aus seiner Feste Tor. Da steht das Wetter weit verbreitet: Schon reißt aus seinem dunklen Schoß, So wie der Graf herunter reitet, Ein Wirbelwind sich heulend los. Und immer stärker wird das Stürmen, Es rauscht der Strom, es braust der Wald, Indes ringsum von allen Türmen Der Glocken banger Ruf erschallt. Ein Blitz! - Ein Schlag! - Die Wolken reißen, Es stürzt des Regens mächt'ger Guss, Und wie aus durchgebroch'nen Schleusen Schäumt wütend der geschwellte Fluss. Der Graf hält staunend am Gestade, Sieht, wie der Fluss stets höher schwillt: Und drüben ist der Ort der Gnade, Am andern Land das heil'ge Bild. "Doch muss ich durch: ich muss es wagen, Bei Gott! Mich treibt kein Frevelmut!" So spricht der Graf, und ohne Zagen Sprengt er den Rappen in die Flut. Der teilt die hochentzürnten Wogen, Und strebt mit angestrengter Kraft. Doch bald wird er vom Schwall gezogen, Und seitwärts von der Furt gerafft. Das Wasser tobt, die Blitze blenden, Der Donner kracht betäubend drein, Als es mit dem Weltall enden, Und heut der Tage letzter sein. Der treue Rappe kämpft vergebens, Der Wogen Schwall schlägt über ihn. Der Graf verzeiht sich seines Lebens, Und fleht mit Gott ergeb'nen Sinn: "Willst du, o Herr! dass ich hier ende, Soll ich im Wasser untergehn, So nimm die Seel' in deine Hände, Und lass sie dein Erbarmen sehn!" Und wie er fleht, wirds drüben helle. Ein Lichtstrahl teilt das wüste Grau: Der Nebel weicht von jener Stelle, Und goldner Glanz bescheint die Au. Halb freudig, halb erschrocken schauet Der Graf das wunderbare Licht, Und ob er seinen Augen trauet, Ob Wahn ihn blendet, weiß er nicht. Da, mitten aus dem Schimmer dringet hervor ein himmlisches Gebild. Ein Engel ist es, goldbeschwinget, Der rings in Glanz die Gegend hüllt. Mit aufgehob'ner Rechte winket Er weiter aufwärts am Gestad, Und wo sein Finger hinweist, sinket Die Flut, und ebnet sich ein Pfad. Getrost erkennt der Graf das Zeichen, Und treibt den Rappen in die Bahn; Das Ufer will er schnell erreichen, Und dankend seinem Retter nahn. Doch, wie er mächtig vorwärts strebet, Und schon das Land mit Freuden grüßt, Sieht er den Engel, der entschwebet, In Glanz und Himmelslicht zerfließt. Voll Ehrfurcht steigt er nun vom Pferde, Und wo die Lichterscheinung schwand, Wirft er sich betend hin zur Erde, Und hebt zum Himmel Aug und Hand; Demütigt sich vor Gott im Staube, Und bringt sich dem zum Opfer dar, Der ihn der Flut nicht ließ zum Raube, Der ihn geschützt so wunderbar. Doch, seines Dankes Zeichen sollen Nicht schnell mit dem Gebet verwehn. Noch wenn Jahrhunderte verrollen, Soll die Erinnerung bestehn. Denn, wo in nebelgrauen Lüften Der Engel rettend ihm erschien, Da will er eine Kirche stiften, Da soll der Andacht Flamme glühn. Da walte in dem Heiligtume Dienend ein frommer Priesterchor: Da steige zu der Gottheit Ruhme Ein ew'ger Lobgesang empor. So wird auch in der Nachwelt Jahren An dieser Rettung Beispiel, fest Der fromme Glaube sich bewahren: Dass Gott die Seinen nicht verlässt. So wurde Hohenfurth erbauet, Das jetzt noch an der Moldau Strand In Herrlichkeit der Enkel schauet, Und von der Flutenbahn benannt. - Ein Denkmal ists der Zeit geblieben, Wo noch ein frommer Sinn gelebt, Und unbestrickt von ird'schen Trieben Nach hohem Ewigen gestrebt. |
Dusný je den a slunce pálí, o polednách až řeřaví, dvojnásob horce žhaví skály. Nic nečeří tok Vltavy, ni větérek nepohne stromy, ptáka či zvěře neslyšet a jenom žár se v hoře lomí - pod jeho dechem tichne svět. Za hradbou lesa však se valí moře šera, mrak za mrakem a z odlehlých údolí zdáli ozvěna hromu lehá sem. Oblaka rostou ve své tíži, hrozivou velkolepou tmou údery hromů pak se blíží a blesky nocí zašlehnou. "Takový těžký nečas všude! Bůh chraň teď ohroženou zem! Ať cokoli jen s námi bude, nechť Jeho ruka žehná všem. Do kaple v lese cos mne žene i když je bouře na dosah, v tom místě nebi posvěceném chci pokleknout teď v modlitbách." Vok z Rožmberka takto praví a káže koně osedlat. Vyhoupne se naň bez únavy, vpřed míří, opouští svůj hrad. Bouře už zuří po okolí, kolkol šíří svůj temný klín. Vok sjel dolů a z pustých polí kvil vichru klesá do roklin. Stále mocnější jsou to tóny, les šumí, řeka víří v něm, jak by všech věží snad i zvony zanikly v ryku kolkolem. Blesk! Nato hrom! a z nebe na zem se spouští liják. Nezkrocen jak z protržené vodní hráze kypí tok řeky v houšti pěn. Vok stanul teď na jejím břehu, vysoko vlny jdou a jdou a neustanou ve svém běhu. On vidí kapli za vodou: "Musím tam k ní na druhou stranu - ví Bůh, mne neděsí ten tok!" Poprosí nebe o ochranu a do vln míří kůň a skok. Oř brázdí rozběsněnou vodu, peřejí stále strháván stranou od kýženého brodu, doprostřed těch vod silou hnán. Proud zuří, blesky oslepují, hrom duní, bez přestání zní, jakoby k skonu věků dují trouby snad na soud poslední. Marně by bojoval kůň vraný, svírá ho mocný příboj vln, Vok slyší všemu zvonit hrany, praví však, Boží bázně pln: "Chceš-li, ó Pane, abych tady zahynul někde pod vodou, vezmi mou duši do své vlády, aspoň ji spas milostí svou!" Jak takto prosí, svitlo čistě, proťala šero prudká zář, mlha se trhá na tom místě, do zlata niva jasní tvář. Půl v radosti, půl v strachu měří Vok zrakem divuplný svit, sotva svým vlastním očím věří, za přelud mohl by to mít. Náhle z toho třpytu oslněný spatří nebeského anděla zjevit se - je zlatě okřídlený, v záři té jak ztopen docela. Napřaženou pravicí on kyne na druhý břeh, stačí pohlédnout, kam jeho prst míří. Tam se vine po suchém dně stezka, snadná pouť. Vok to zří a pohne svého koně přes řeku tou cestou naproti. Břeh ho přijal, jezdec jede po něm, zázrak Boží chová v paměti. Děkuje za život svůj a zdraví zemi kolem, zářnou k závrati, nad ní anděla, jak pověst praví, k nebi stoupat, kde se roztratí. Pln pokory sesedne Vok z oře a kde Bůh ho obdaroval tak, k zemi pokleká, jak k bájné hoře k nebi zvedá ruku svou i zrak. Z prachu země pokloní se Pánu, hotoví se oběť jemu dát jako výraz díků za záchranu, kterou lze jen divem nazývat. Nejen vděčná modlitba ať svědčí po letech, co se tu událo. Po staletích, s obdivem vždy větším dům Páně nechť budí trvalou vzpomínku. Tady, kde v mlžné páře anděl se mu zjevil samý třpyt, kostel stůj, tu k Bohu od oltáře plamen modlitby má zasvítit. Svatyni ať provždy sborem střeží zbožní muži, jež Vok obeslal, ať tu stoupá z úst řeholních kněží věčná píseň radosti a chval. I budoucí svět ať tady vidí příklad spásné víry, zbožný ruch na důkaz, že k záchraně nás lidí svoje věrné neopustí Bůh. Tak Vyšší Brod od toho času stojí na břehu Vltavy a její proud před zraky vnuků staré rány hojí a dává hrdé stavbě vyniknout. - Památník časů, co připomenou ti, že smysl všeho žije zas a zas, že nepochybně po pozemské pouti nás čeká věčnost, všechen její jas. |
1816 |
 obrazová příloha
|
další strana |