R. Essl (Kohoutí kříž)

Císař Josef II. se zasloužil o veliké zmírnění cenzury tisku. Tiskovou svobodou nařízenou v červenci 1781 nastalo pro vydavatele i autory historicky nové období. Problémy ovšem trvaly i nadále, a poněvadž lidská stanoviska nelze nikdy sjednotit, potíraly se nyní jednotlivé názorové tábory polemickými tištěnými spisky. V hlavním městě Praze se rozpoutala tak řečená "brožurková válka" (v originále "Broschürenkrieg" - pozn. překl.), namířená zprvu zejména proti Židům. Později se pozornost obracela víc a víc k ohlašovaným reformám duchovního stavu. Vydáváním týdeníku "Predigtenkritik" (jeho prvé číslo vyšlo v dubnu 1782) jako by teprve počala hlavní fáze boje. Mladý literát Franz Karl Guolfinger von Steinsheim (české prameny uvádějí ovšem křestní jména František Karel - pozn. překl.) byl označen odpovědným za jeho řízení, v pozadí však stála skupina 13 učených mužů (mezi nimi např. i Josef Dobrovský), kteří neměli být jmenováni, vedle nich pak zejména premonstrátský kanovník P. Dr. Jiljí Chladek (v originále Ägyd Chladek - pozn. překl.), horlivý zastánce josefinismu.
Franz Karl Guolfinger rytíř von Steinsberg (narodil se někdy kolem roku 1757) patří rodem našemu jihočeskému domovu ("entstammt unserer südböhmischen Heimat"). Guolfingerové ze Steinsbergu, povýšení do šlechtického stavu rokem 1631, opouštěli postupně vojenský stav a stali se vesměs lesníky, toliko jednoho kněze nacházíme mezi vzdálenějšími příbuznými Franze Karla. Jeho dědeček byl buquoyským hraběcím lesmistrem a vlastnil dvůr Konratice (Neudorf) u Nových Hradů (Gratzen) a statek Hörnetschlag (Hornetschlag či Hornschlag, tj. zaniklá Hodoň?) u Benešova nad Černou (Deutsch-Beneschau, někdejší Německý Benešov, kde měl zřejmě otec našeho Franze Karla roku 1737 svatbu s Ernestinou von Muckenberg, jak alespoň čteme v rozrodu z Teichlových dějin panství Nové Hrady - pozn. překl.). Rod se udržel v jižních Čechách a v Praze až do našeho století. Náš literát si v době, kdy dal nový směr jím řízeného týdeníku "Predigtenkritik", už v Praze udělal jméno jako autor divadelních her. Než se časopisu ujal, bylo jich na pražských divadelních prknech uvedeno asi osm (jeho prvotina pochází z roku 1777) a dva svazky jeho dramat byly dokonce i knižně vydány. Jeho skutečně výjimečná osobnost, která hrála jak v Praze, tak i ve Vídni své doby důležitou roli, nedošla bohužel dosud pozornosti našich domácích (?) literárních historiků. Jeho hry co do oblíbenosti nenacházela po desetiletí soupeře sobě rovného. V "Predigtenkritik" (v překladu významné práce Emila Wintera Tisíc let duchovního zápasu se v roce 1940 užívá pro Steinsheimův hojně čtený časopis označení "metla kazatelů" podle jeho prvotního názvu "Geissel der Prediger", v níž se každé pondělí aktuálně a nelítostně karikovala přebujelá a falešná chrámová rétorika - pozn. překl.) se projevil jako vlivný žurnalista a pokoušel i v tomto oboru štěstí déle než celé jedno desetiletí. Jeho tisková tribuna nacházela opravdu značný ohlas a vedla otevřený zápas v duchu moderního josefinismu proti "starověrcům" (gegen die "Altgläubigen"), jak sami sebe nazývali oponenti. Pro jiné brožury, u nichž bylo jeho autorství vyzrazeno úřadům až jejich vydavatelem a ve kterých stál na straně funkce zbaveného rakovnického hejtmana Filipa Františka hraběte Kolowrata-Krakovského (v originále Philipp Franz Graf Kolowrat - pozn. překl.), musil opustit Prahu a vydávání "Predigtenkritik" bylo v červnu 1782 zastaveno. Po svém návratu, k němuž došlo díky zásahu jeho přátel u samotného císaře téměř obrátkou, musel se vypořádat s mnoha polemickými spisky, které se vůči němu nevybíravě obracely. Otázka, zda vůbec existoval světec Jan Nepomucký, dal námět další "válce brožur". Zároveň s obnovou "Predigtenkritik" započal s červencovým návratem Steinsbergovým znovu vycházet i jiný týdeník, totiž "Wundersame Balsam" (prvé číslo vyšlo už v květnu 1782) jako výmluvné svědectví toho, že neohrožený a pracovitý rytíř stojí i za jeho náplní. Označoval se sice vždy spíše za neutrála, považován vyl ovšem za kritika z nejbřitčích. Zveřejněním 13. čísla posledně jmenovaného časopisu v září 1782 byla však velká pražská brožurková válka u konce. Město předtím ani potom dlouho nezažilo podobný literární střet. Steinsbergova záliba v teologických sporech a jeho obratnost v užívání polemických zbraní právě proti opozici z řad kléru dávala tušit, že nejspíš původně zamýšlel stát se bohoslovcem.
Už téhož roku 1782 založil Franz Karl Guolfinger von Steinsberg ve Vídni denně vycházející list s názvem "Auszug aller europäischen Zeitungen" (1782-1787), a tím vlastně uvedl v život první deník císařské metropole, respektive celého císařského státu vůbec. Tak můžeme spatřovat v podnikavém a nám domovsky blízkém autorovi skutečného zakladatele vídeňského denního tisku, fenoménu dnes tak rozvětveného a rozvinutého. Zmíněný deník (dnes bychom ho nejspíš označili za "digest", výběr či "svodku" - pozn. překl.) přinášel v němčině výtahy ze všech dostupných německých, anglických, francouzských a italských novin a stál své odběratele ročně 12 zlatých. Roku 1784 zahájil Steinsberg spolu s F.H. Huberem, pocházejícím jinak ze severních Čech, vydávání listu "Wiener Kronik", ve kterém se pro Vídeň ujal neméně ostře jako onehdy v Praze kritiky kazatelů. Už rok nato však časopis prodal a vrátil se do Prahy nazpátek. Tady vedl pak po roce 1785 nakrátko týdeník "Prager Zuschauer", než se s ním brzy setkáváme opět ve Vídni, kde se pokouší prostřednictvím názmu získat noviny "Wiener Zeitung". Steinsberg chtěl veškerý výnos tohoto listu až do výše 20 101 zlatých přenechat eráru a teprvve z částky, která by jej překračovala, zamýšlel si nárokovat třetinu. Kromě toho měl v úmyslu prosadit podstatná zlepšení nejen snad vnějšího vzezření, nýbrž i samotného obsahu novin. Poněvadž však nebyl s to poskytnout dostatečnou finanční záruku, byl jeho návrh nakonec zamítnut. Neúspěch Steinsberga pravděpodobně zasáhl tak hluboce, že opustil natrvalo oblast žurnalistiky, na níž jako pilný průkopník působil po několik let.
V Praze se znovu objevuje Steinsberg jako divadelní podnikatel a herec, a to v letech 1796-1799. Přes zimu působí v hlavním městě, v létě pak v Karlových Varech (Karlsbad) a v Teplicích (Teplitz). Podle vlastního vyjádření řediteluje divadelní scénu i v bavorském Řezně (Regensburg) a pak odchází ještě jednou do Vídně, kde publikuje řadu románových prací, z nichž poslední tu vychází v roce 1803. Výčet všech jeho literárních prací by byl natolik obsáhlý, že je třeba rezignovat naň už pro nedostatek místa. Letopočet Steinsbergova úmrtí není sice přesně znám, ale v úvahu přicházejí nejspíš roky 1805 či 1806, poněvadž po tom naposledy uvedeném nelze zaznamenat žádnou stopu po této podivuhodné osobnosti, z nejlepších, co se vůbec objevily za nezapomenutelných dnů období josefinismu.

P.S. Ukázka z přebohaté Esslovy publicistiky svědčí o tom, jak široký byl, zejména ve výběru osobností, o nichž psal, jeho záběr, řekněme rovnou "šumavský" rádius. Chtěl mít rodná místa, byť byly časy jakékoli, prostřed všeho, nač myslel a pro co cítil srdcem poctivým, svobodomyslným a cudným. Tady měl věru šťastnou ruku, a ačkoli ve své monografii o Krumlovsku přistoupil na tvrzení, opakovaná i váženými encyklopediemi, že totiž Steinsheim zemřel v Rusku až roku 1833 (některé prameny na datum úmrtí rezignují úplně, jiné uvádějí jako variantu i rok 1817), v tomto článku se zřejmě nemýlí. Docela novější internetový pramen Andrease Kellera o německém životě v Moskvě v předminulém a právě minulém století dává na vybranou rozmezí 11.-15. ledna 1806 a dovozuje fakt tvrzením, že Sigismund rytíř von Neukomm (rytířský titul získal ovšem až později) zkomponoval k smrti přítelově rekviem.

Rupert Essl se narodil 14. dubna 1918 ve Schwarzmühle, mlýně zvaném ovšem tehdy už Horní (Stifter do Černého mlýna romanticky položil původ krásné Hany z Popsané jedličky - podrobněji o tom píše Franz Fischer), u Pihlova (Pichlern) blízko Horní Plané (Oberplan), které věnoval obsáhlou monografii s podrobným popisem historie domů a rodů, jak už předtím zachytil celý okres krumlovský: byl totiž v letech 1962-1985 tzv.pověřencem pro celý ten "Heimatkreis" a odvedl nejen v oněch dvou zmíněných knihách věru svědomitou práci trvalé platnosti. Svobodné říšské město Esslingen, v jehož jméně půvabnou náhodou zaznívá i Esslovo příjmení, získal roku 1979 jako patronátní instituci krajanům z Krumlovska a ve věži tamní Vlčí brány (Wolfstorturm) zřídil nejprve z vlastních sbírek a pak i z dalších darů malé domovské muzeum, tzv.Heimatstube. Samotné farnosti Horní Planá získal podobného patrona v rakouské příhraniční obci Ulrichsberg, kde vznikla rovněž Heimatstube v tamním kulturním domě. Od roku 1962 byl i kulturním referentem spolku Deutscher Böhmerwaldbund, který slavil 1984 už stoleté jubileum, v letech 1966-1980 spoluredigoval měsíčník Hoam! s mnoha souběžně vyšlými ročníky kalendářů Böhmerwäldler Jahrbuch, odkud ostatně pochází i naše básnická ukázka, a od roku 1967 byl zastupujícím vedoucím pasovského Šumavského muzea. To město mu roku 1984 udělilo jako jednomu z vůbec nejzasloužilejších pracovníků mezi šumavskými krajany svou Kulturní cenu. Od něho mám jako vzácný poklad darem kompletní řadu šumavských kalendářů Böhmerwäldler Jahrbuch s jeho vlastními rukopisnými poznámkami. A teď, na samém konci tisíciletí, došla od Paula Praxla zpráva, že Rupert Essl náhle skonal v Haaru - naposledy v té okrajové oblasti Mnichova žil v domově důchodců - a v pátek 15. prosince 2000 měl tichý pohřeb. Pokoj popeli jeho.

Waldbauernhof	Šumavský selský statek
Still und einsam liegt der Weiler. Nur der warme Mittagssonnenstrahl Spielt im alten Hofgemäuer. Bienen schwirren ohne Zahl. Die Saaten sprießen. Der Duft der Fichte liegt in schwüler Frühlingsluft. Emsig haschen zarte Küken In ihren goldigen Flügelkleidchen Von ihrer Glucke, der Guten, Aufgefundene Futterkörnchen. Wie erhaben fühlt sich doch der Hahn Und lockt die Schar durch Krähen an. Den Ackerstaub vom Fuße schüttelnd Spannt der Bauer seine Pferde aus. Die lachende Hausfrau fragt ihn grüßend: "Sätest Du den Samen aus?" Und ist getan, was nötig war, so gebe Gott ein gutes Jahr! Die Ahne ruht am sonnbeschien'nen Ort Und träumt von ihren Jugendtagen. Der Enkel vor den Füßen dort Lauscht der Lerche Liebesklagen. Kein Lärm der aufgewühlten Zeit Hat noch den Frieden hier gestört.	Ticho je tu, jako na samotě. Jen svit slunce snad se pozachvěl na zdech dvora, na zahradním plotě, nade kterým zabzučel roj včel. Setba klíčí. Čerstvá vůně jara v smrčí z rokyt nikdy nezestará. Hejno kuřat, samo hebké zlato, hemží se tu, sotva vzejde ráno, dobrotivá kvočna hledí na to, jestli mají zrna nasypáno. Kohout jak pán tady ve dvoře svoje svolává a krákoře. Polní hlínu z bot si oklepává sedlák, než jde koně postrojit. Hospodyni těší dobrá zpráva: "Už jen kousek máme dneska sít!" Ví, že co měl, muž taky udělal, jen dobrý rok teď aby Pán Bůh dal! A na záspí babička se hřeje, sní o tom, jak bylo zamlada, vnoučka chová, celá pookřeje. Skřivánka je plná zahrada, jak teď spustil. Pěkný je to čas v míru, který dosud obklopuje nás.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1972, s. 53

RUPERT ESSL