JAKOB KOLAR
Květnová mobilizace 1938
Brzy tomu bude půl století, co jsem byl sotva sedm měsíců doma od své aktivní vojenské služby a kdy mi došlo písemné povolání s výzvou, abych během 24 hodin znovu nastoupil ke svému útvaru v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) za účelem "cvičení ve zbrani" (v originále "Waffenübung" - pozn. překl.).
Tenkrát ovšem se politická situace velice kriticky vyostřila, poněvadž Hitler v březnu 193á, tj. šest týdnů předtím, vpochodoval do Rakouska. Nejen to samo nejvyšší měrou zneklidnilo Čechy; při hranicích docházelo k velkým pohybům vojsk, což bylo vlastním důvodem k částečné mobilizaci, označené nyní krátce jako ono "cvičení ve zbrani".
V českobudějovických kasárnách při mém nástupu panoval kupodivu překvapivý klid, bylo tu sotva vidět nějakého vojáka. Mé podezření, že mne tu bude očekávat nervózní a vzrušený ruch, se nenaplnilo. Brzy jsme se ovšem dověděli, žr příslušníci pluku už odtáhli k hranicím. Nás několik záložníků, takřka samí Němci, mělo hlídat kasárna. To bylo to naše cvičení ve zbrani. Byly to nezvykle zdlouhavé čtyři týdny, nevědělo se, jak protlouct každý dlouhý den, napětí ovšem viselo ve vzduchu všude kolem e jedno heslo střídalo druhé. Brzy došly zprávy, že se Němci stáhli, prý bylo pozatýkáno i množství lidí. Poněvadž jsme neměli vycházky, nemohli jsme se od nikoho dovědět, jak se vyvíjí celá situace. Pak byl najednou oznámen návrat vojáků do kasáren.
Bylo to jak nějaká slavnost! Školy dostaly volno, ulice se zaplnily stovkami dětí, které mávaly červenomodrobílými vlaječkami vojákům vstříc. Na vozidle v čele se na velkém transparentu skvěl nápis "My jsme to vyhráli!" (v originále "Mi jsme to vihrali" /!/ - pozn. překl.). Lidé na ulicích oslavovali "vítězné" vojáky, kteří mávali na pozdrav, dekorováni květy.
Snadné vítězství, jemuž nepředcházel nijaký boj. Pro nás bylo hlavní věcí, že jsme příštího dne směli být odzbrojeni (v originále "wieder abrüsten durften" - pozn. překl.)evzdat zbraně a vrátit se zpátky domů. Bylo to opravdu poklidné cvičení ve zbrani, aniž bychom jen jednou jedinkrát měli nějakou v ruce a nikdo z nás nevěřil v nějakou skutečnou válku, poněvadž se tímto údajným "vítězstvím" politická situace lehce zklidnila. Zdání však klame, pod povrchem to kypělo a bublalo dál, útlak Němců a všeho německého pokračoval se zvýšenou intenzitou. Z úřadů byli propouštěni němečtí zaměstnanci a nahrazováni českými. Na poštovním úřadě se objevil lístek s nápisem: "Zde se mluví jenom česky! (v originále "ste se mluvi jenom česki"/!/ - pozn. překl.). Také stavy strážnictva a četnictva se stále posilovaly. Německé spolky byly zakazovány, víc než dva lidé už neměli stanout vedle sebe, tři pohromadě už mohli být obviněni ze srocování a byli rozháněni. Také německé obchody a firmy byly zčásti bojkotovány a výnosy byly stále nižší, takže i tak vysoká nezaměstnanost ještě vzrůstala.
Když došlo k rozpouštění i tak neškodných našich spolků, jako byly "Deutscher Kulturverband", "Der Reichsbund der Deutschen Katholischen Jugend", "Wandervogel", "Alpenverein", "Turnverein", neoslabilo to naši síli a vůli se útlaku vzepřít.
Tak se zrodila "Sudetendeutsche Heimatfront (SHF)", později přejmenovaná na "Sudetendeutsche Partei (SdP)". Konrad Henlein (v originále jen "Henlein" v uvozovkách!, matka je v záznamu o synově křtu ve farní matrice Vratislavic nad Nisou /německy Maffersdorf/, viz Wikipedia psána "Hedwig Dwořaček" a teprve 1941 přípis mění její dívčí příjmení na "Dworatschek"! - pozn. překl.), bývalý turnerský činovník, později hájí sudetoněmecké požadavky vůči československé vládě (v originále mylně "kam nun als Vertreter der Sudetendeutscher in die Regierung" - pozn. překl.).
Propaganda NSDAP se nyní ze zabraného Rakouska přelévá i na naše území.
Rád bych svou zprávou objasnil mladé generaci, že to nikoli my Němci jsme nesli vinu na rostoucí nacionální zášti, poněvadž jsme se dvacet let museli bránit českému útlaku, aniž bychom se mohli bránit. Žádalo se od nás, abychom se zbraní v ruce bránili svou zemi a museli jsme dva roky sloužit v její (rozuměj československé - pozn. překl.) armádě, zapomnělo se však jaksi na to, přiznat nám rovná lidská práva.
Jak se s námi jednalo v "internačním táboře" ve slovenském městě Humenné, o tom chci pdat zprávu v další části své vzpomínky.
Když jsem po svém zatčení (jeho okolnosti nejsou ve zprávě blíže popsány - pozn. překl.) propuštěn z vazby zase na svobodu, bylo mi jasné, že se musím připojit ke kamarádům v lese (tzv. "Freikorps", podněcovaný nacisty, tu není přímo jmenován - pozn. překl.), a to jak jen možno rychle.
Už následujícího rána jsem sbalil to nejnezbytnější¨a rozloučil jsem se s maminkou. Poněvadž v domě bydleli lidé, kterým se nedalo věřit, vzal jsem s sebou i lezecké lano a slanil po něm z okna do dvora. Když jsem přešplhal přes zeď Harmachových zahrady, byl jsem na druhé straně zadržen třemi českými vojáky; byl konec snům (v originále "aus der Traum" - pozn. překl.). Padesát metrů kus dál stálo nákladní auto, na jehož korbě teď několik mužů sdílelo společný osud se mnou. Asi po dvou hodinách jsme byli v Českých Budějovicích na dvoře dobře mně známých kasáren "1. pluku Mistra Jana Husi". Hned se nám dostalo nového oblečení: garnitura spodního prádla, pracovní stejnokroj, čapka, boty, ovinovačky, plášť. Žádný opasek, jen chlebník a jídelní příbor, čím jsme ještě mohli doplnit vybavení na cestu. S přísnou ostrahou jsme byli vedeni k nádraží, kde jsme směli nastoupit do osobního vlaku. Bylo v něm plno cestujících, většinou Židů v černých kaftanech, bavících se spolu v hebrejštině nebo v polštině. Nemohli jsme bohužel zjistit, kam vlak s námi směřuje.
Bylo 5 hodin ráno a já musel usnout, poněvadž vlak zastavil ve stanici "Liptovský Svätý Mikuláš" blízko Vysokých Tater. Ta stanice mi byla známá, poněvadž jsem v zimě 1936/1937 účastnil divizních lyžařských závodů ve sjezdu a získal v nich druhé místo.
V 7 hodin vyrazil vlak s námi na další cestu. Kolem poledne zastavil vlak, ze kterého jsme mohli přestoupit na připravené nákladní auto, na konečné stanici naší výpravy s nápisem "Humenné" (v originále "die Endstation 'Humenè" /!/ - pozn. překl.). Vozy s námi jely lesy, obklopujícími široko daleko dům, místo našeho určení, z něhož tlampač zvučně ohlašoval náš příjezd.
Podle ostrahy se dalo konstatovat, že jsme se ocitli v lágru pro "těžké zločince". Nesměli jsme s nikým hovořit. K pobytu sloužily chaty z nahrubo otesaných kmenů, zřízených tu nouzově pro lesní dělníky. Museli jsme si nažnout lesní trávu, abychom nemuseli sedět a ležet rovnou na takových kmenech. Káva, chleba, margarin a kus vuřtu nám byly podány jako "knížecí hostina". Chleba nám musel vystačit i na další dny.
Budíček tu zněl jako v kasárnách. Možnost se umýt nebyla žádná, i čistit zuby a holit se byl zřejmý luxus. Kávu jsme si nosili v esšálcích a k našemu velkému zklamání, chleba k němu zmizel. Drobky po něm dávaly usoudit na lesní krysy, které odnesly všechno, co leželo kolem. Jediná studna v lágru byla mrtvých krys plná, sloužila však veškeré zdejší potřebě vody.
V mnoha skupinách po pěti až sedmi mužích jsme byli odváděni po zuby ozbrojenou stráží na silniční práce. V celém širokém okolí nesvědčil nijaký odkaz o tom, komu má být ta nádherná silnice v budoucnu k užitku.
Z mé blízkosti se náhle ozval výkřik bolesti. Tomu, kdo by se opovážil ohlédnout tím směrem, hrozilo totéž, co postihlo toho, kdo vykřikl, totiž šťouchanec bajonetem do zadní části těla v odpověď na nějakou stížnost. Ostraha sestávala převážně z lidí, projevující vůči nám Němcům nepokrytou zášť, až na jednoho, který se otočil pohledem jinam vždycky, když jsme se osmělili vzpřímit a narovnat.
Když uplynulo šest dní, začal jsem se zanášet myšlenkou na útěk. Tu přišel povel: všichni, kdo pocházejí z oblasti kolem Chebska, nechť nastoupí. To se týkalo většiny vězňů v lágru. Mezitím dorazil další transport německých vojáků z "československé" armády. Z něho se nám doneslo, že do Chebska napochodoval Hitler. Nemohlo už dlouho trvat, co musíme být propuštěni.
Glaube und Heimat, 1987, č. 7, s. 24 a č. 8, s. 184
P.S. Překlad ponechává neřešena četná historická zjednodušení, bez nichž by nebyl autorův postoj v mnohdy neřešitelných dramatech doby před pádem nejen ČSR, ale i před rozkolem "československého národa" autentický.
Poslední ze "čtyřlístku"
Mnoho turnerských sester a bratří má dosud v živé paměti čtveřici zvanou "Kleeblatt" po jetelovém čtyřlístku, ze které zbývá už jen jeden jediný lístek (v originále "nur noch ein Blatt übrig geblieben" - pozn. překl.): je to Willi Schneider, který tráví sklonek svého života v seniorském domově na adrese A-4655 Vorchdorf (u rakouského Gmundenu - pozn. překl.). Franzl Zwiefelhofer padl ve válce, Franzi Weniger (Minus) je od ní v Rusku pohřešován, Friedl Wölfl zemřel, takže zbyl ze všech toliko Willi. O mnoha prominentních osobnostech bylo už psáno, jen v jeho případě si nikdo nedal tu práci, aby poreferoval o jeho pohnutém a trpkém osudu.
Rád bych se proto pokusil, nakolik je mi to možné, zaznamenat v krátkých výsečích jeho život (celý tento text je předznamenán titulkem "Lebenabschniite eines heute 'Achtzigjährigen' aus Krummau", tj. "Výseče života dnešního 'osmdesátníka' z Českého Krumlova" - pozn. překl.).
Počátkem dvacátých let (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) byl Willi okresním instruktorem běhu na lyžích (v originále "Kreisschilaufwart" - pozn. překl.) našeho Turnvereinu. Poněvadž stále usiloval o to, aby z nás mladých vytvořil dobrý lyžařský oddíl (v originále "eine gute Schiabteilung" - pozn. překl.), neustal v tréninku ani v letních měsících. Po celém okrese konal tzv. "Trockenschikurse" (tj. "lyžařské kurzy nasucho", rozumělj "na trávě" - pozn. překl.). Byl to opravdový zážitek vidět ty čtyři muže na svazích našeho Křížového vrchu (v originále "über unsere Kreuzberghänge" - pozn. překl.) v plynulých obloucích "vrtět ocáskem" (v originále "herunterwedeln" - pozn. překl.), jak se říkalo tehdejší lyžařské technice, byli totiž tenkrát jediní, kdo tu vysokoalpskou dovednost dokázali názorně předvést. Mnoho vysokohorských túr spolu absolvovali v Alpách, v jižním Tyrolsku a v Rakousku. Bylo to kamarádství, s jakým se lze setkat jen mezi horolezci.
I já, o šest let mladší, jsem byl "do party" přijat a těmi čtyřmi uznáván. Směl jsem s nimi chodit k "Sedmi špicím" (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) a trénovat tam spolu s nimi.
Sedm špicí mělo alpský charakter, dokonce tam byl skalní průduch (v originále "ein Kamin" - pozn. překl.), do kterého jsme se mohli vzepřít (v originále "in dem wir uns hochstemmen konnten" - pozn. překl.).
Willi byl, mohu to říci, v německém ohledu ten nejfolklorněji vyhlížející člověk v Českém Krumlově (v originále "der volkstümlichste Mensch von Krummau" - pozn. překl.), vidět byl vždycky v "kroji" a nejlíp se cítil ve svých usmolených kožených kraťasech (v originále "in seiner speckigen "Krachlederhose" - pozn. překl.).
Když se konala nějaká turnerská slavnost, spustil se na prknech tradiční "Holzplattler" (alpský lidový tanec s rytmickým tleskáním, dupotem a údery rukou do bot a stehen - pozn. překl.) a "Plattler der Holzhackerbuam" (tj. silácký tanec mladých dřevorubců - pozn. překl.) už byl málem provázen létáním třísek (v originále "es felogen die Holzbrocken" - pozn. překl.). Willi se snažil naučit mě i hře na citeru, zpívali jsme spolu dvojhlasně lidové písně a on mě na ten nástroj doprovázel. Bylo to pár krásných večerů, které jsem s ním mohl strávit, než tomu učinil přítrž můj otčím, který mi zatrhl večerní vycházky. Neměl pro podobné věci žádné pochopení.
Po válce (rozuměj po druhé světové válce - pozn. překl.), kterou Willi jen tak.tak (v originále "mit knapper Not" - pozn. překl.) přežil, protloukl se, pronásledován esesmany (v originále "von der SS gejagt" - pozn. překl.), ze severní Itálie přes Dolomity do Korutan až k průsmyku Radstädter Tauern Pass (1738 m, v originále "nach Kärnten bis zum Tauernpass" - pozn. překl.), odkud pak mezi Američany a Rusy pokračoval ve svém útěku směrem k domovu. Doma však byli udavači, jimž raději sešel z cesty. Rozhodl se rovnou stáhnout se k Linci (v originále "sich weiter nach Linz abzusetzen" - pozn. překl.). Pídil se tam hned po práci a našel ji ve VÖEST (zkratka původně znamenala "Vereinigte Österreichische Eisen- und Stahlwerke" a za druhé světové války nesla jméno "Hermann-Göring-Werke Linz" - pozn. překl.). Díky dobrým rakouským kontaktům své ženy přesídlili pak do Gmundenu při Travenském jezeře (v originále "am Traunsee", v Gmundenu jeho první manželka roku 1959 ve věku 46 let zemřela a je tam i pochována - pozn. překl.).
I se svou druhou ženou prožil Willi mnoho šťastných let. Každým rokem se o dovolené vydávali do krásného a milovaného světa hor, kde konávali množství náročných túr, než je při nich postihlo neštěstí a žena utrpěla těžký záchvat mrtvice. Je tomu nyní (publikováno v roce 1987 - pozn. překl.) už osm let, co se Willi s láskou a obdivuhodnou trpělivostí věnuje péči o svou ubohou trvale ochrnutou manželku.
V čase oddechu, který mu přitom zbývá, hoví svým koníčkům. Ještě s několika přáteli koná domácí koncerty a při zvláštních příležitostech hrává i v kostele. Navíc bychom ho zastihli i coby malíře, který ve svých obrazech dává výraz veškeré hluboké osobní lásce k naší krásné šumavské domovině, ale i veškeré bolesti, s tím radostným jinak citem spojené. Jeho výtvarná práce, prezentovaná pod mottem "Besinnliches und beschaulicjes Malen" (tj. "Přemítavá a hloubavá malba" - pozn. překl.) od 2. do 23. března 1987 galerií ve Vorchdorfu, skýtá místním nezapomenutelný zážitek.
Malíř tu skutečnosti propůjčuje výraz, který nemá nic společného s bezcennou šmírou bez užitku, lidem vzdálenou a cizí skutečnému umění.
Už názvy jeho děl, abychom jmenovali jen několik, jako "Lebensabend", "Waldandacht", "Hilfeschrei", "Heimaterde" či "Das Glück", dávají znát, že mají vyjádřit hlavně hloubku malířova citu. Zrcadlí neochvějnou lásku a věrnost, které chová k šumavskému domovu.
Kéž mu Bůh milostivě dopřeje ještě mnoho let (dopřáno mu byly 4 roky - pozn. překl.) a propůjčí mu sílu a trpělivost, obojí tak nezbytné pro péči o milovanou ženu.
Učinilo mne velice šťastným, že jsem mohl být jeho kamarádem v dobách, které měly jinak ke štěstí daleko a na něž přesto tak rád vzpomínám!
Glaube und Heimat, 1987, č.4, s.66-67
Hoam!, 1987, s. 287- 288
|
Besinnung S' gibt an Böhmerwald alloa Dreisessel und an Plöckenstoa, Blickst du vom Schöninger in d' Welt hinei! Du findst es niergend sou schei! Ganz ruhig liegt da Dorf und Stadt, Weil man uns draus vertrieben hat, Geraubt hat man uns Hab und Gut. Viel Tränen flossen und viel Blut. So lange Jahre sind bald vorbei, Wo man uns antat diese Tyrannei, Der Tod, er riss viele von uns fort, Die niemehr sehen ihren Heimatort. Wir tragen unser schweres Leid, Bis in alle Ewigkeit. Nie wollen wier verzagen, ohne Klagen, Hat auch der Herr das Kreuz getragen. Trotz allem woll'n wir dankbar sein, Dass man vertrieben uns am Main. Verstreut sind wir im deutschen Vaterland, Wo wir uns reichen können noch die Hand. Und die Erinnerung zum Glück Führt uns ins Heimatland zurück. Das wir nie vergessen werden, Solang wir zu Gast sind hier auf Erden. Die Hände reichen wir zum Abschied Und singen flehend unser schönstes Lied: "O Herr lass uns die Heimat seh'n, Den schönen Böhmerwald, die Täler und die Höhn!" |
Zamyšlení Nikde jinde nejni stejně, co na Třístoličníku, Plekenštejně. Na Šumavu je, vím to, z Kletě pohled nejhezčí v celým světě! Těch míst, ležících do dáli vodkud nás krutě vyhnali, voloupili nás naveskrz, co krve tu jen teklo, slz! Tolik let dávno už je pryč ta tyranie, ten zlý bič, smrt ale stihla ty z nás, poznova co nespatří už kouty domova. Utrpení musíme nést, na věky věkův už s námi jest. Zoufat si ale sotva chceme, jak náš Pán kříž svůj poneseme. Přes všechnu vyhnaneckou pohanu, rádi dlíme při řece Mohanu, rozeseti šíř po německé otčině, kam ruka dosahá v své nevině. Naštěstí vzpomínka nám uchová někdejší krásu končin domova. Půjde tak i dál s námi se všemi, dokud jsme hosty tady na zemi. Ruku podáme na rozloučenou a zpívat budem hymnu zděděnou: "Pane, dej nám zas domov uvidět, tu krásnou Šumavu, ten celičký náš svět!" |
P.S. Báseň, zaslaná nám autorovým synem, byla samotným autorem věnována v červenci 1955 prvnímu setkání německých Krumlovanů v Hofheimu/Taunus a závěrečné dvojverší je citací z Hartauerovy "šumavské hymny", jejíž český překlad se s originálem do jisté míry pochopitelně rozchází.
Ze vzpomínek
Moje maminka mě přivedla na svět jako své třetí dítě v dubnu roku 1913. Jak jsem se dověděl později, byla má sestra o pět let a můj bratr o dva roky starší než já a díky tomu jsem jimi byl jak jen to šlo opatrován a hýčkán.
Poměry u nás byly bohužel velice nuzné, poněvadž otec i matka chodili za prací do fabriky. Matka jako přadlena, otec jako malíř.
Už jako malé děti jsme tak byli odkázáni sami na sebe. Když mi byly 3 roky, byl už otec 2 roky ve válce a matka musela dát sestru k babičce, poněvadž nás všechny 3 uživit nedokázala. Tady už se hořkost života začala projevovat naplno.
Maminka chodila do práce brzy ráno a domů se vracela pozdě večer. Můj bratr Albert (Adalbert) já jsme zůstávali v bytě sami a museli jsme se také sami o sebe postarat, což jsme také, jak dobře jen to šlo, činili.
Želbohu se nedá od pětiletého a tříletého chlapce očekávat nějaká rozumová schopnost dospělých lidí a tak se dělo mnohé proti matčině vůli a my často zalézali pod postel, abychom tak unikli ranám naší něžností ne zrovna oplývající maminky. Ta se však brzy odreagovala a my se vystrašeně a opatrně pomalu vyškrábali zpod postele už proto, že nás muka hladu neopouštěla, což bylo ovšem právě příčinou matčina hněvu vůči nám, poněvadž jsme tentokrát spořádali všechen chleba, co doma zůstal a pro zítřek nebylo doma k jídlu nic k mání. Což jsme měli jako děti nějaké ponětí o tom, jak se o potravu rozdělit, což jsme mohli rozumět tomu, proč je válka a otec i dědeček mají bojovat proti lidem, které vůbec neznají a proč díky tomu není doma dost chleba a brambor, o mouce a masu ani nemluvě. To se do našich malých hlaviček ještě nijak nevešlo.
Hoam!, 2020, č. 2, s. 19
A že se to nevešlo ani do dospělé hlavy pisatelovy, o tom svědčí vedle rukopisné strany jeho vzpomínkových záznamů, jak ji tu naše textová ukázka v překladu podává, i jejich celek, na jehož základě vznikla kniha pisatelova syna Petera Kolara pod názvem "Vom Böhmerwald in den Taunus" s podtitulem "Geschichte und Schicksal einer deutschen Familie in 20. Jahrhundert", tj. česky řečeno: "Ze Šumavy na Taunus - příběh a osud jedné německé rodiny ve dvacátém století", přičemž Taunusem třeba rozumět německé střední pohoří, dosahující nejvyšším vrcholem nadmořské výšky 878 metrů a ležící převážně ve spolkové zemi Hesensko (Hessen), ale také v té jménem Porýní-Falc (Rheinland-Pfalz). Kdysi tudy vedla tzv. "limes", hranice chránící římskou říši před germánskými kmeny na sever od ní. Autor knihy se dovolává výroku svého učitele spisovatelského řemesla Dr. Stefana Kappnera, že žijeme z chleba a ze vzpomínek. Není to Šumavě věru nijak blízko tady mezi řekami Rýn, Mohan a Lahn, skoro 600 kilometrů z Českého Krumlova do Hofheimu (z Norimberka do Prahy je to asi polovina). A přesto: ten bizarně krásný obraz města při meandru řeky Vltavy lze z paměti sotva vymazat. Jakob Kolář, ano, tak je setrvale psán on i jeho předci tím českým příjmením, se narodil 3. dubna 1913 v Dlouhé ulici (tehdy nesla jméno Franz-Khemeter Gasse po českokrumlovském primátorovi, i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže) továrnímu dělníkovi a svému jmenovci Jakobu Kolářovi (*4. července 1883 v Českém Krumlově, kde byl jeho otec Johann Kolář rovněž továrním dělníkem, matka Eva, roz. Tahedlová, pocházela z Borové /německy Mistlholz/ blízko Chvalšin /Kalsching/) a jeho ženě Karolině, roz. Hofhanslové (*9. února 1891 v Kraxentalu, což je dnes jen místní část hornorakouského městyse Garsten), dceři továrního dělníka v Českém Krumlově (adresa Masná ulice /Fleischgasse/ čp. 137) Adalberta Hofhansla a Berthy, roz. Ziehfreundové z Dolní Sněžné (Unterschneedorf) u Volar (Wallern). Rodiče se brali 27. února roku 1911, v záznamu oddací matriky však už dodatečný přípis dává na vědomí, že manželství bylo usnesením krajského soudu v Českých Budějovicích roku 1919 a definitivně dva roky nato "pro nepřekonatelný odpor" rozloučeno. Zatímco u manželky Karoliny, která je na archu sčítání lidu uvedena na adrese Kostelní ulice (Kirchengasse) čp. 168 už rozvedená se syny Adalbertem (*14. dubna 1911 v Českém Krumlově, Plešivec /Flößberg/ čp. 88) a "naším" Jakobem, známe alespoň letopočet jejího úmrtí 1970, u Jakobova otce a jmenovce nám tento údaj chybí. Jeho syn poté, co v rodném městě vychodil obecnou a měšťanskou školu, vyučil se u zdejší nábytkářské firmy Schinko čalounictví a bytové architektuře, sloužil v letech 1935-1937 v československé armádě a dne 18. února 1939 se už v "říšském" Krummau an der Moldau u sv. Víta oženil (i v oddací matrice je psán stále příjmením Kolář stejně jako otec, uvedený tu kupodivu beze zmínky o rozvodu jako "Papierarbieter in Niemsching", tj. papírenský dělník ve vsi Němče u Větřní /Wettern/) s českokrumlovskou švadlenou ("Schneiderin") Annou, roz. Pilmayerovou (*29. prosince 1917 v Českém Krumlově, Plešivec čp. 130), dcerou trafikanta na adrese Plešivec čp. 130 Johanna Pilmayera (podepsán je příjmením "Pilmejer") a jeho ženy Marie, roz. Wagnerové z Českého Krumlova. "Anni" sloužila nějaký čas i jako pokojská ("Stubenmädel") u rodiny Spiro a volný čas (její budouci muž, přáteli zvaný "Jokl" ho trávil v turnerském hnutí a ve sdružení Wandervogel) věnovala mariánské kongregaci, kde její místní vedoucí, slečna Nedvedová, pořádala s děvčaty množství kulturních akcí a turistických výprav. Už 26. srpna 1939 byl čerstvý ženich povolán k wehrmachtu, ale na samém konci války byl neskutečnou shodou okolností převelen do rodného Krumlova, na jehož hranicích už stáli Američané. Narodili se jim ještě před vyhnáním synové Hermann (*18. listopadu 1939) a Hans (*29. dubna 1942), už v Německu, když se ocitli v hesenském Hofheimu, v listopadu 1950 ještě do třetice syn Peter, který otcovy zápisky zpracoval do zmíněné už knihy, vydané vlastním nákladem. Zatímco Jakob Kolar (divíte se, že v Německu už nepoužíval ve svém příjmení "nabodeníčka dlúhá ni krátká", tj. čárku aniž háček?) se před svým skonem 12. listopadu 1989 dožil téhož roku i zlaté svatby i 76 let, "Anni" se rozloučila se světem až 6. července 2017, kdy by jí v prosinci bylo rovných 100 let. Však ji také krajanský časopis "Glaube uns Heimat" stačil z neznalosti blahopřát nejen ke stým, ale v roce 2018 i ke sto prvým narozeninám. Snad bychom mohli skončit posledními větami v dopisu, který nám roku 2026 poslal jeho syn Peter spolu se skeny jeho otcových obrazů a básní:
Můj tatínek byl velmi veselý muž, oblíbený u mladých i starých. Nemohl jsem si přát lepšího otce. Přesto celý život trpěl steskem po domově. Ulevoval si ve svých v básních nebo přednáškách na shromážděních vyhnanců. Nikdy ale nemluvil o nenávisti nebo pomstě, právě naopak. "Všichni jsme dělali chyby," říkal vždycky a byl si plně vědom toho, co nacistické Německo udělalo. Nikdy nebyl nacista, prostě se považoval za Němce. Ve svých pamětech vypráví, že ho znechucovalo, jak SA zacházela s Židy ve Vídni. Moje matka také věděla, co se děje, protože byla služebnou ve vile židovské rodiny Spiro v Českém Krumlově. Nebyl nikdy rád vojákem, ani dva roky v československé armádě, ani šest válečných let v německé. Na konci války mu život zachránil český kamarád. Takové osudy píše jen život.
- - - - -
* Český Krumlov / České Budějovice / † † † Hofheim am Taunus (HE)
