logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEPH VIKTORIN HEINZEL

Dva bratři

(Roku 1565-1622 po narození Kristově)

>"Wenn einst Dein besseres Gefühl
Für Recht und Tugend wanken will,
Des Zweifels Berge sich entgegen thürmen
Und Kopf und Herz mit schlauer Macht bestürmen
Dann denke an der Kindheit Unschuldzeit,
Wo Dich der Mutter fromm' Gebet erfreut.

(tj. "Když už jednou tvůj lepší cit
pro čest a právo volí žít,
zoufalství vrchy navstříc se ti zježí,
tu lstivou přemoc srdci zdolat stěží
bylo by, jenže dětství v hlase matky
modlitbou sílu vrátilo ti zpátky."- pozn. překl.)

Císař Maximilian nežil dost dlouho, aby dal poddanému lidu pocítit celé požehnání své otcovské vlády. Jeho syn Rudolf II., který vstoupil roku 1577 na český královský trůn, byl druhým Karlem (rozuměj Karla IV. "Otce vlasti" - pozn. překl.), co se týče podpory věd a umění. Praha byla tehdy zvána evropskými Athénami, neboť kde se jen císař dověděl o nějakém vědci, umělci, slavném učiteli, povolal ho odtud s marnotratnou štědrostí do Prahy. On sám byl tím nejučenějším panovníkem své doby, známým i pod označením "český Šalomoun". Zdokonalil kalendář, zřizoval školy ve městech mimo Prahu, jíž si vyvolil za stálé sídlo, takže k jeho dvoru byl přitahován výkvět evropských vládců; krátce byl vším, jen právě pro svou velkou lásku k vědám v onom neklidném století nikoli panovníkem šťastným. V posledních letech své vlády přicházel už jen vzácně ke slovu, přenechával záležitosti státní správy jiným a po celé dny se zavíral se slavným Tycho Brahem, aby spolu s ním pozoroval hvězdy. Astronomie byla jeho zamilovaným oborem, zvrhla se mu ale podle vkusu tehdejší doby ve hvězdopravectví a neušetřila ho pověrečného přesvědčení, že se z hvězd dá vyčíst lidský osud.
Tato mánie po vyšší moudrosti a nepatrná starost o panovnické záležitosti nemohly mít v oněch časech, kdy náboženské nepokoje rozpalovaly city všech, nijaké dobré následky. V Uhrách vypukla vzpoura a válka s Turky, zatímco v jiných státech říše zvedala stále hrozivěji hlavu tzv. reformace, objevovali se utajení kazatelé, popouzející obvykle lid k zášti vůči jeho duchovním pastýřům, jakož i proti vrchnosti a stávajícímu pořádku.
Uhři a Rakušané povolali Rudolfova bratra Matyáše ke správě svých zemí, poněvadž zmíněné povážlivé poměry si žádaly pevnou ruku a Rudolfovi se nakonec stal milejším poklid jeho studovny nežli veškerá sláva světa; Matyáš však se nemínil spokojit svěřenými zeměmi a ponoukán snad i ostatními princi císařského domu chtěl získat do své správy i Čechy, poněvadž novotná víra se šířila vždy mocněji a hlavy reformace si na císaři vynucovaly neslýchaná privilegia.
Rudolf by se rád oddal odpočinku, ale někteří z jeho rádců ho vybízeli k odporu vůči Matyášovi a tak se stalo, že Rudolf tísněn a opuštěn ustoupil neomaleným požadavkům některých protestantských vůdců a vystavil jim proslulý Majestát, který se pak v následující době stal původcem tolika nepokojů. ---
Toho času vynikli na pražském vysokém učení dva jinoši jak jasem svých výjimečných vědomostí, tak poutavou příkladností svých dobrých mravů. Edgard a Hinko byli bratři dvojčata, už po několik let osiřelí, významné jmění však jim umožňovalo uspokojovat jejich žízeň po vědění. Oba byli krásní vzhledem, vědychtiví, duchaplní, oba se chápali vědy s touže horlivostí. Bývá vzácné, aby příroda dala ve dvou duších vzejít tak dokonalému souladu dispozic; snad jen že byl Edgardův duch prudší a smělejší v názoru, zatímco Hinko vnikal do předmětu hlouběji a životněji. Jejich prvotní vzdělání učinilo vše pro to, aby jejich něžnou mysl naladilo na strunu zbožnosti a ctnosti, zejména pak matčin ženský jemnocit zcela se chopil tohoto výsostného úkolu výchovy mladých duší.
Edgard podnikl po dokončených studiích vědeckou cestu, jak bylo tehdy zvykem, která ho vedla na rozličné proslulé univerzity Evropy, aby tam mohl slyšet ony učitele, kteří dosáhli opravdového věhlasu. Hlavní věcí té doby byl strašlivý náboženský střet a nebylo vlastně možno, aby smělý a vnímavý duch jinochův nebyl zasažen jedem, který zmámil tolikerou hlavu; po několika letech se vrátil nazpět jako vášnivý protestant. Tichý a hloubavý Hinko ronil hořké slzy, když slyšel milovaného bratra hovořit zcela v duchu novotářů o posvátnosti liského rozumu, o otroctví ducha a o potlačené svobodě člověka. Marno bylo jeho něžné přemlouvání, jeho snažné prosby vycházely naprázdno. Tak, jak tento zhoubný podvod rozdvojil celé země a otrávil krev jejich obyvatel, stejně i tady vztyčil dělící stěnu mezi bratry.
"Žij tedy blaze, Edgarde!" pravil Hinko. "Žij blaze, milovaný bratře! Nejsme asi už schopni vzájemnosti, smutno dost, že srdce dělí náboženství, ten posvátný dar nebes; nelze ale jinak. Tvou cestu nemohu změnit, ačkoli bych rád i tu nejlepší svou krev ze srdce prolil pro tvé dobro."
Bratři se rozešli, Edgard, aby bral podíl na činech, které otčině hrozily zkázou a zánikem, Hinko pak, aby se v samotě modlil o spásu bratrovu.
Řekli jsme už, proč se reformace v Německu šířila rychlými kroky; stejně jako tam byly vlastními příčinami chtivost po bohatých církevních statcích a lidská svévole, v Čechách přibyla k nim špatně chápaná ctižádost, která novému učení ochotně nabídla ruku.
Císař Matyáš, který v roce 1612 nastoupil po Rudolfovi na trůn, brzy pocítil zhoubné následky císařského Majestátu, poněvadž protestanté zabírali stále větší prostor, s navyklou prudkostí vyráželi proti jinověrcům a zároveň si stěžovali na nesnášenlivost a pronásledování, kdykoli proti nim nějaký přítel pravdy pozvedl hlas.
Císař určil katolické pány Adama ze Šternberka, Adama z Valdštejna, Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu z Martinic a jiné za své místodržící v Čechách, čímž se cítil odstrčen protestantský hrabě Matyáš z Thurnu, využívající nyní každé příležitosti, aby se jim nepřátelsky postavil. Zpráva, že byly nové luteránské kostely v Broumově (Braunau) a v Hrobech (Klostergrab) zavřeny a strženy, uvedl odbojníky v zuřivost; konali shromáždění, ohlušovali lehce vznětlivé mysli stížnostmi na násilí a šířili mezi lidem, že císař chce přivést do Čech vojsko, aby jim vyrval Majestát, 23. května 1618 (v originále mylně 1616! - pozn. překl.) pak se hrabě Thurn ještě s několika jinými vydal na Pražský hrad (v originále "auf das Schloß" - pozn. překl.), zahrnul místodržící výčitkami a dal pány Martinice a Slavatu, jakož i tajného písaře Plattera (celým jménem Filip Platter Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu, někdy také "z Mohelnice", kde se údajně narodil, skutečným rodištěm je však podle knihy Jana Kiliána o "defenestrovaném písaři" /nakladatelství Veduta České Budějovice 2005/ zřejmě Mikulov /Nikolsburg/ - pozn. překl.) vyhodit z okna. Žádný z nich se sice smrtelně nezranil, ačkoli spadli z tak značné výšky a ještě za nimi stříleli z pušek; ten čin vyvolal však obecnou hrůzu a prudkou nevoli jednoho každého, kdo lépe smýšlel; Thurn se rozjel mezi lid a vyzýval obyvatelstvo ke klidu, že nikomu prý nijaká škoda nehrozí. Jakmile byl lid utišen, obsadili rebelské stavy Hrad, zavázaly se slavnostní přísahou ke vzájemné pomoci a vyslaly posly do všech královských měst, do Slezska, na Moravu a do Uher, aby získali spolupodílníky na své vzpouře. Tím byl učiněn strašlivý krok, který vyvolal mnohé další a po třicet let působil otčině takovou zkázu.
Pozoruhodné je, že nikdo z hlavních původců vzpoury nemůže být považován za rodilého Čecha; sám hrabě Matyáš z Thurnu pocházel ze Štýrska a v Čechách měl jen majetky.
Císař Matyáš chtěl se ještě pokusit vyjít se vzbouřenci po dobrém; nešťastníci byli však natolik zaslepeni a vrhali se buřičům tak odevzdaně do náruče, že o nějakém vyrovnání nechtěli nic slyšet. Vyhnali jezuity, zastrašovali a pronásledovali katolické duchovní, zmocňovali se císařských panství a sbírali vojsko, s nímž chtěli donutit věrná města opustit královskou stranu. Císař nyní vyslal do země své oddíly, jimž se hrabě Thurn postavil a povolal dokonce hraběte Mansfelda, německého spolustraníka, do Čech. Ten pak se svými divými houfci zpustošení otčiny dokonal.
Během těchto zmatků císař dne 20. března roku 1619 skonal a Ferdinand, vnuk Ferdinanda I., měl vládnout dál, poněvadž byl už zvolen českým králem (a 29. června 1617 byl za něho i korunován - pozn. překl.); avšak rebelové nepřevzali jeho dopis, v němž ohlásil své nástupnictví a blahosklonné záměry; povolali naopak do zbraně každého pátého muže v celé zemi a opovážili se dokonce adresovat poselství německému říšskému sněmu, že by Ferdinand neměl být vůbec připuštěn k císařské volbě, poněvadž není českým králem.
Ferdinand se přesto stal německým císařem a Thurn teď vytáhl proti Vídni a oblehl město pevně rozhodnut císaře zajmout a dát jeho děti vychovat v luterské víře. Už byl srozuměn s mnohými od víry odpadlými měšťany, už pronikli někteří z rebelů do komnat císařových a s nestoudnou sprostotou tahali jej za knoflíky kabátu, aby ho pohnuli k povolnosti vůči svým šíleným požadavkům, když vjel jako záchrana z nebes do dvora císařského hradu zástup jezdců a rebely rozprášil. Thurn odtáhl nazpět do Čech, aby králi nakloněná města přinutil ke zradě.
Ještě jednou nabídl král Ferdinand ruku ke smíru; slíbil svolat zemský sněm, kde měly být urovnány veškeré sváry; nebylo to však možné; naprostá zuřivost ovládala ty hlavy a poněvadž se už cítili opojně vysoko, nechtělo se jim ustoupit. Neuznali Ferdinanda králem a nabídli korunu několika vladařům, kteří ovšem odmítli a vybídli pomatence k poslušnosti vůči oprávněnému panovníkovi. Konečně nalezli jednoho, který byl přímo vyvolen k tomu, aby je a zemi vedl vstříc jisté záhubě; Fridrich, falcký kurfiřt, mladý, ješitný, válečnicky slabý pán, který pro svou krátkou panovnickou kariéru byl pak přezván zimním králem.
Fridrich přijel do Prahy, byl tam korunován a prvým aktem jeho vládnutí bylo, že k úděsu každého z poctivých Čechů (v originále "zum Gräuel jedes rechtschaff'nen Böhmen" - pozn. překl.) vyloupil kostely a dal davem kalvínských kazatelů hanět a zastrašovat katolický lid.
Král Ferdinand neviděl teď nijaký jiný prostředek kromě násilí. Velká část Čech osvědčovala prozatím vrozenou českou věrnost (v originále "die angestammte böhmische Tugend der Treue" - pozn. překl.) a z celé Evropy přicházela pomoc; nesouhlas se vzpourou byl totiž všeobecný.
Císařovým vojevůdcem byl Maxmilián Bavorský. Zatlačil vzbouřence ku Praze a na Bílé hoře došlo pak k bitvě právě v čas, kdy zimní král pořádal na Pražském hradě hýřivou hostinu. Oním osudným dnem byl 8. listopad roku 1620. Během několika hodin bylo rozhodnuto o porážce rebelů a 6000 Čechů pokrývalo bitevní pláň (v originále "bedeckten den Wahlplatz" - pozn. překl.). Zimní král se dal od hostiny na útěk a císařské vojsko vtáhlo vítězně do hlavního města.
Kníže z Lichtenštejna přišel do Prahy jako císařský místodržící a povolal hlavy vzpoury před soud. Mnoho jich uniklo, zejména původce veškeré spouště Matyáš z Thurnu.
Dne 21. června následujícího roku 1621 byl nad rebely vznesen přísný rozsudek: 48 hlav, mnohé z těch nejstarších rodů, padlo na popravčím lešení, přes sto dalších pykalo ztrátou jmění a otčiny.
Císař nahlédl, že náboženství se stalo sprostým pláštíkem vzpoury a že nové sekty svou nesnášenlivostí, vybíjející se zčásti vzájemným bojem a osočováním mezi sebou samými, zčásti pronásledováním katolíků, páchaným často s tou největší krutostí, staly se jedinou příčinou všech nepokojů a nařídil proto, aby všichni jejich kazatelé opustili zemi, v níž chce napříště mít jen katolické poddané.
Mnozí i učení mužové opustili otčinu. Snad se jeví toto nařízení poněkud příkrým, v oněch časech rozhořčení, náboženské zášti a sváru bylo však nezbytným pro udržení míru. Nebyl tehdy znám krásný duch křesťanské snášenlivosti; náboženské přesvědčení bylo důvodem smrtelné nenávisti, nejtrpčího pronásledování a zbožnost, která má vyzývat k lásce, byla záminkou osočení. Klid v zemi by nikdy nenastal, vzájemné útoky by se mnohonásobily a nejposvátnější osoby státu a církve by si nemohly být jisty před urážkami i toho nejobyčejnějšího člověka.
Poněvadž se mnoho predikantů ukrývalo a konalo tajná shromáždění mezi lidem, byl vydán rozkaz, že mají být pod trestem smrti udáni a zadrženi. Velká část lidí se navrátila do lůna katolické církve, poněvadž vesměs došli k jasnému názoru, že přemlouvání, často i nátlak a světský ohled byli příčinou jejich odpadnutí.

--------------

Někdy toho času přišel do kláštera v Teplé (v originále "Kloster zu Tepel" - pozn. překl.) jeden muž a žádal o tajný rozhovor s otcem opatem. Zestárl nejspíš strázněmi, které zakusil, nežli snad jen vahou let. Byl oděn jako venkovan a temné rysy jeho obličeje zakrýval široký klobouk, stažený hluboko do čela jako by v obavě před setkáním se zrakem kohosi známého.
Váhavým krokem jako v boji se sebou samým následoval muž fortnýře, který mu dal vstoupit do jedné komnaty, kam slíbil zavolat veledůstojného opata Johannese.
Tady stál cizinec nějaký čas s rukama skříženýma, divou tvář ponořenu v rozcuchaném vousu. Konečně obešel, jako by ho hnala náhle procitlá vášeň, rychlým krokem kolem dokola místnost a zůstal pak, upadnuv v předchozí bolestnou nehybnost, stát před jedním obrazem.
Tu se objevil opat. Byl to muž v nejlepších letech; zvláštní rys dobroty trůnil v jeho obličeji a zaléval každého, kdo naň patřil, okamžitou vlnou důvěry.
Jakmile cizinec zaslechl šustot řádového roucha, zvedl hlavu a opat, zakryv si tvář, ustoupil prudce několik kroků nazpět a se zvoláním: "Spravedlivý Bože na nebesích!" - - Edgard a Hinko, bratři dvojčata, stáli tu proti sobě.
"Ano, jsem to já, tvůj bratr, pronásledován, pohrdán, žízniv a zbídačelý, co chvíli v nebezpečí smrti!" pronesl Edgard tónem nejhlubšího zoufalství, přece ne však bez temné umíněnosti, která byla luteránským predikantům vlastní. - "Přicházím," pokračoval,"nikoli abych prodsil o tvůj chléb, nýbrž abys mi pomohl ze země či mne předal katovi; neboť to je pro tebe lehčí."
"Nešťastníče! Tak jsem tě musil nalézt!"
"Baže, tak," opáčil predikant, "sehnutého skrze pronásledování nepřáteli Božími, štvaného jako lesní zvěř, přece však většího než ty, kdož pomáháš plést knutu na přátele pravdy."
"Tedy zaslepeného ještě, poněvadž tě zřetelně zasáhla ruka Páně! - jako uprchlíka, - jako buřiče!"
"A já tebe jako pacholka utlačovatelů, jako mnicha!" Tady přistoupil opat ku bratru blíže a ruku na jeho rámě položiv, sotva přitom zadržuje proud slzí, který hrozil silou vytrysknout, pravil: "Mnich, snad zvláštním posláním (zde autor původní svůj výraz "Schuld" opravil na "Schickung", tj. namísto "vinou" je nyní psáno "posláním" - pozn. překl.) milosrdného Boha; neboť ho snad dosáhly moje prosebné vzdechy, aby ti ještě zůstavil dny k poznání a lítostnému pokání. - Bratře! Ti světabuřiči (v originále "die Weltstürmer" - pozn. překl.), k nimž ses přidal, učinili mnohé, ale kdo ví, zda by děs spuštění nebyl ještě horší, kdyby tu a tam nějaký mnich, nějaký zbožný sluha Páně za noci, kdy nepřátelé jeho svatosti pomýšleli na další bezpráví, nenaříkal o milost pro ně a pro jejich trýznivou říši na Zemi. - Ano, ty se směješ, je to teď cizí mluva pro tvé srdce, ale bývalo jinak v dobách, kdy jsme, spjati krásným poutem lásky, propleteni navzájem jako kmeny dvou mladých stromů, pěstovali spolu vědění. - Ach! Už nepoznávám svého vlastního bratra!"
Edgard dal paži klesnout a upřel zrak k zemi, jako muž, který se zdá podléhat tíži vnitřního zápasu. Konečně pravil s výrazem zoufalství: "Proto mě nech jít, ať už mne chceš zachránit nebo zničit. Pohled na mě je ti odporný. - Jsem kacíř, který nemůže dojít blaženosti," dodal s hořkým smíchem.
"Ano, to nám předhazujete! Ty však, Edgarde, byls přece hlava tak osvícená, převažovals mne rozhledem a silou ducha. - Pojď, není ještě všemu konec, promluvme si jako bratři. Nikdo tě tu nezná, budeš-li mít rozum, můj klášter ti poskytne přístřeší. - Věříš přece ještě v Boha a v jeho Slovo. - Tady se můžeš znovu usebrat a od začátku do konce promyslet vznešené pravdy. Předstup před Boha, předtím však pomysli na to, co Pán pravil k Mojžíšovi: ,Szuj obuv svou s nohou svých, neboť místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest.' (2. Mojž 3, 5 či Ex 3, 5 v překladu Bible Kralické - pozn. překl.) - Pohoršujete se nad učením samospasitelné církve; to však víte, že věčná pravda přichází z nebe, jen jediná; neboť existuje jen jedna pravda, a ta vede k životu, jen jedna jediná cesta, které učí Kristus; která zvěstuje svaté poselství víry a kterou svatá církev, ta neposkvrněná nevěsta Spasitelova, uchraňuje ve všech bouřích času. - Proto však nevydáváme svémocně peklu toho, kdo žije mimo lůno církve a neuznává tuto jedinou pravdu, přenecháváme to Nadevšemilosrdnému, který zkoumá srdce a ledví a pro nás nevyzpytatelně dokáže vést pobloudilé k milosti."
"A kde je ta pravda?" zeptal se predikant, zvedaje hlavu jako by vyzýval k boji.
"Při vás asi nikoli," opáčil opat, "při Lutherovi asi nikoli, neboť od koho by měl své poslání a co by chtěl či co bys ty chtěl odpovědět lidu, kdyby se tě zeptal: kdo je to, jenž tě posílá? neboť z vlastní autority bys přece nemohl, čili, jste vy jednotni v pravdě? Jste stálí v zápasech? Neučí každý z vás něco jiného? Ach, poznávám jen, proč je tomu tak, poněvadž vy učíte bez poslání božského Ducha církve obecné. - Lidské dílo, domýšlivé lidské dílo! Které se už tak často propadlo v nicotu, tak často znovu snažně budováno."
"Ano, to je nůž ve vašich rukou; roztržka oněch, kdo měli pomáhat dobré věci."
"Může tomu být snad jinak? Nejste snad ojedinělí, bezbranní bojovníci, napadající celé svaté tělo církve, jež po tisíciletí vzdoruje všem rozporů? Já učím, co církev učí a učila, co Kristus sám, apoštolové a tolikero tisíc svatých a učených mužů učilo, jejichž společný náhled do nevysvětlitelných pravd víry podpírá můj nepatrný, a ty hlásáš, co ti tvůj vlastní pyšný rozum vydává za pravdu."
"Dost, pane opate!" vykřikl Edgard. "Poslouchám starou písničku, tu stojím, pošlete mě do rukou hrdelního sudího."
"Bratře!" pravil Hinko, zatímco uchopil kazatele oběma rukama. "Bratrské srdce! Spočívali jsme oba v lůně téže matky, dej se obměkčit alespoň mými slzami, když má slova nic nezmohou. Tedy zželelo se mi tě tak, že bych pro tebe dokázal i zemřít, neboť vím, že sis neužil útěchy od chvíle, kdy jsi sešel z původní cesty. - Co ti pak pomůže náboženství? - Slib mi alespoň, že to chceš promyslet nestranně, bez předsudků, bez neblahé pýchy, s pokornou vážností a vytrvalostí."
"Dost, říkám ti, poněvadž jsem za tebou nepřišel proto, abych slyšel poučování."
"Tak jdi!" pravil opat, zoufale zalomiv rukama. "Nemůžeš tedy v tomto domě zůstat, ale já nemohu vydat tě rukám zákona, poněvadž jsi můj milovaný bratr, kterého bych chtěl vykoupit svou vlastní krví; dej mi však slovo, že opustíš zemi, neboť tu nemáš nijakou jistotu, a také že nebudeš nikomu vnucovat své učení, dokud budeš dlít v Čechách (v originále "auf böhmischen Boden" - pozn. překl.). - Dám tě tajně a jistě převést. Bůh mi buď milostiv, víc nemohu a nesmím."
Predikant se zasmušile obrátil ke dveřím, ale pocítiv náhlé hnutí bratrského citu, učinil krok zpět a podal s odvrácenou tváří opatovi ruku.
"Ještě jedna věc, bratře!" řekl ten tím nejsrdečnějším tónem. "Zavrhuješ krásnou zásadu modlit se za zemřelé, ale - myslels jistě mnohokráte na dobrou matku, jejíž prach kryje zem, není-liž pravda? Tu dobrou, zbožnou matku, která byla strážným duchem našeho dětství, která nás milovala, něžně napomínala, abychom si zůstali oba bratrsky věrni až do smrti. Vzpomínáš si ještě, jak jsme co nevinné děti klečely v noci při jejím klíně, ručky zbožně sepjaty a zraky upřeny na její ústa, která předříkávala: Zdrávas Královno, Matko milosrdenství - či "Anděli Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj, mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj." (v originále "Gegrüßet seist Du Königin! Mutter der Barmherzigkeit - oder "Engel Gottes Hüther mein, laß mich Dir befohlen seyn." - pozn. překl.)
To bylo víc, než dokázal onen zatvrzelý duch snést a nečekaná rozpomínka na tento posvěcený výjev z mládí, dětskou modlitbu, odečítanou ze rtů matčiných byla mocnější nade všechny příklady jiné. - Rozpoltila rovnou duši nešťastníkovu a jeho drsně okoralé srdce změklo tou měrou (v originále "zerschnitt gleichsam die Seele des Unglücklichen und zermalmte die harte Rinde des Herzens solchergestalt" - pozn. překl.), že bratrova slova přerušil hlasitými vzlyky. - Opat klesl za ním k zemi a zahalil škapulířem (z latinského "scapula", tj. lopatka, zde jde o část řeholního oděvu, pruh látky splývající přes hruď a záda /i s kapucí/ jako ochrana od Panny Marie - pozn. překl.) jeho tvář, zatímco se sám, zdálo se, vroucně modlí. Když vstal, měl Edgard ruce sepjaty, oči obráceny k nebi a plačící hořkými slzami.
"Plač, bratře!" pravil opat, který byl sám dojetím sotva schopen slova, "plač, to ti uleví, ty slzy jsou Bohem seslané a zjasněný duch naší matky se žehnajíc vznáší nad námi oběma. - Proto jen trpělivost, můj Edgarde, nic dosud není ztraceno, ba naopak spíše všechno nabyto. Toto je pravý začátek. - Vrať se k církvi (v originále "Komm zur Kirche!" - pozn. překl.), tam pak obrať svou krásnou, všeho dobra schopnou, cituplnou duši k nebesům, vrať se!"
Jako bez vůle dal se Edgard vést, neboť byl rovnou zničen přemírou citu, který jej tak mocně, tak náhle zasáhl. - Šupiny mu spadly z očí; ba viděl teď jinýma očima a uvažoval jiným srdcem.

--------------

Po dlouhých ještě letech míříval starý klášterní bratr v Teplé, když slunce vrhalo nazpět poslední svůj třpyt a pozlacovalo jím okna domu Božího i vzdálená temena hor, dlouhou křížovou chodbou s pohledem k dlažbě skloněným a rukama sepjatýma vratkým krokem vstříc jedné z kaplí, v níž byl zpodoben anděl strážný, žehnající dlaně vztaženy nad postavou děcka. Tam stařec i padl na kolena a šeptl: "Anděli Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj, mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj." - - Byl to Edgard (ve staré anglosaštině jméno znamená "ten, kdo střeží majetek /ed/ svým kopím /ger/ - pozn. překl.), pobloudilý a znovunalezený bratr opatův.
Kdyby se tak každý nešťastník, který se nachází na cestě k propasti a jemuž hrozí veliké pokušení, dokázal rozpomenout na onu posvěcenou chvíli nevinnosti, kdy ve zbožné prostotě se srdcem neporušeným opakoval po milované matce dětskou modlitbičku; propůjčilo by mu to více síly a mocněji by ho to ochránilo každé nepravosti nežli i ty nejpevnější zásady rozumu; neboť naše dětství, neporušeno dosud a neznesvěceceno zhoubným otráveným dechem světa, je svatyně, jíž se musíme ocitat vždy blíže, chceme-li se navracet z rozptýlení a zábav světa k sobě samým a ke ctnosti. Jeden z největších duchů naší doby praví:
Když mne tísní starost či šálí zoufalství, tu si šeptám srdcem a rty všechny ony modlitby, kterým jsem se naučil od své matky, když jsem byl ještě malé děcko. Všechna ta úsloví, všechny ty úryvky žalmů, které jsem tak často slýchal z jejích rtů a cítil přitom pokaždé hlubokou posvátnou rozkoš, když jsem je opakoval. - Modlitba, kterou slyšíte od někoho, koho milujete nebo koho jste viděli umírat, je posvátná dvojnásob. - Kdo z nás by nedal těm několika málo prostým slovům, jimž ho matka v dětství učila, přednost před tím nejkrásnějším chvalozpěvem, který sám složil?

(Alphons de Lamartine /Voyage en Orient/: mírně odlišný francouzský originál tam zní takto: Je me suis promené une heure sur le pont du vaisseau, seul, et faisant ces tristes ou consolates réflexions, j' y ai murmuré du coeur et des levres toutes les prieres que j' ai apprises de ma mere quand j' étais enfant; les versets, les lambeaux de psaumes quo je lui ai si souvent entendu murmurer a voix basse en se promenant le soir dans l' allée du jardin de Milly, remontaient dans ma mémoire, et j' éprouvais une volaté intime et profonde a les jeter a mon tour a l' onde, au vent, a cette oreille toujours ouverte pour laquelle aucun bruit du coeur ou des levres n' est jamais perdu! La priere que l' on a entendu proférer par quelqu' un qu' on aima et qu' on a vu mourir est doublement sacrée. Qui de nous ne préfere le peu de mots que lui a enseignés sa mere aux plus belles hymnes qu' il pourrait composer lui-meme? - pozn. překl.)

Proto:

"Wenn einst Dein besseres Gefühl
Für Recht und Tugend wanken will,
Des Zweifels Berge sich entgegen thürmen
Und Kopf und Herz mit schlauer Macht bestürmen
Dann denke an der Kindheit Unschuldzeit,
Wo Dich der Mutter fromm' Gebet erfreut."

(tj. "Když už jednou tvůj lepší cit
pro čest a právo volí žít,
zoufalství vrchy navstříc se ti zježí,
tu lstivou přemoc srdci zdolat stěží
bylo by, jenže dětství v hlase matky
modlitbou sílu vrátilo ti zpátky." - pozn. překl.

Neochvějná láska k otčině

(Roku 1247-1278 po narození Kristově)

"Dem Bürger Höchstes ist sein Vaterland;
Ihm muß er alle kräfte leihen,
Und Arm und Herz, wenn 's Noth thut, weihen
Wird auch sein edles Streben nicht erkannt."

(tj. "Nejdražší člověku je otčina.
jí musí všechny svoje síly oddat,
paže i srdce, když ji nouze hlodá,
byť sotva kdo jeho snahu i zná - pozn. překl.)

Pevný hrad Frauenberg (také Frimburg, česky Přimda zvaný) na hranici s Bavorskem, nyní už dlouho v ruiny kleslý, byl od nejstarších dob českých dějin proslulým státním vězením a místem pobytu mnoha významných mužů, kteří tu chřadli jako oběť vlastní ctižádosti či snad i nezaviněné zášti. - Seděl tu Soběslav (v originále Sobieslaw, jako syn Soběslava I. /1090-1140/ znám jako Soběslav II, žil v letech 1128-1180 a z vězení na Přimdě, kam se dostal pro útok, jímž se chtěl roku 1148 za nepřítomnosti knížete Vladislava II. /v pozdějších letech 1158-1172 druhého českého krále z rodu Přemyslovců/ zmocnit českých zemí, se mu podařilo v roce 1050 uprchnout, v letech 1161-1173 je tu však téměř 13 let vězněn znovu, než se stane českým panovníkem - pozn. překl.), který byl poté, co se dostal k vládě, nazýván selským knížetem (v originále "der Bauernherzog" - pozn. překl.), poněvadž pro přespříliš kruté zacházení, jemuž byl podroben za své dlouhé zdejší vazby zcela zpustl (pravděpodobnější výklad ovšem praví, že své spíše posměšné přízvisko si zasloužil zejména tím, že se při vládě opíral o nezávislé zemědělské obyvatelstvo - pozn. překl.); byl tu vězněn i slavný Přemysl Otakar II. (v originále "berühmte Ottokar II." - pozn. překl.), poněvadž povstal proti svému starému otci (Václavovi I. /žil v letech 1205-1253/ bylo ovšem roku 1248, kdy vzpoura vypukla, toliko 43 let - pozn. překl.) a sem pak dal jako vladař (byl českým králem od roku 1253 až do své smrti v bitvě na Moravském poli v roce 1278 - pozn. překl.) v pozdější době zapudit mnoho nejvýznamnějších pánů v zemi. - Přimda je dávno v troskách, avšak hlásá dosud nejen někdejší svou nádheru a velikost, nýbrž i bouřlivou minulost.
Majestátně hledí staré její zdi z kuželovitého vrchu do roviny kolem jako orel, nehybně tkvící ve vysokém povětří, zrovna coby strážný duch těch končin.
Někdy v roce 1277 dlel v jedné z věžních komnat hradu vězeň, jehož bledá tvář prozrazovala dosud mladistvou sílu, ale vykazovala i stopy mnoha utrpení. Měl na sobě černý sametový oděv kolem beder obepjatý koženým pásem a seděl u malého stolu, nohy nataženy daleko před sebe, ruce založeny a kučeravou hlavu skloněnu na prsa jako člověk, zápasící s přemírou strastí.
Byl to Herbort z Fulštejna (v originále Herbort von Fullstein - pozn. překl.), muž ze starého českého (slovanského) rodu, dodnes ještě kvetoucího v Polsku (podle polských pramenů /viz Wikipedia/ vymřeli po meči už roku 1645 - pozn. překl.), ačkoli jméno zní německy (v dvojdílném lexikonu Petra Maška o šlechtických rodech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku /I. díl A-M 2010/ rod nacházíme pod heslem "Fullstein" - pozn. překl.). - Tehdy neměly starožitné šlechtické rody v Čechách většinou ještě nijaké přídomky a nazývaly se podle hradu či krajiny, v níž bytovaly. Poněvadž se ale právě toho času vzmáhaly v Čechách stále více německé mravy a poněvadž se dávaly německými staviteli na nepřístupných skalách budovat mnohé hrady, které pak dostaly i německé jméno, začínali si je jejich majitelé přikládat ke svému titulu původnímu. I tak jsou Rožmberci, Landštejni, Vartenberci, Valdštejni atd. starými slovanskými rodinami (v originále "so sind die Rosenberge, Landsteine, Wartenberge, Waldsteine u.s.w. altslavische Familien.
Už jako jinoch podal Herbort důkazy šlechetnosti a lásky k otčině, když se svým otcem statečně podporoval krále Václava I. (v originále jen "König Wenzel" - pozn. překl.), poněvadž Přemysl Otakar II. (v originále i nadále jen "Ottokar" - pozn. překl.), poštván několika mocichtivými velmoži, chopil se proti ctihodnému králi zbraně, aby na sebe strhl moc ještě dříve, nežli starý otec zavře oči.
Druhý Absolon (v originále "Absalon", viz i Wikipedia o starozákonním synu krále Davida, který chtěl svrhnout svého otce - pozn. překl.) skutečně vytáhl do pole a dopustil se čehosi dosud v českých dějinách neslýchaného. - Ne nadarmo přece praví Boží duch: "Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi." Takový do nebe volající přečin nemůže přinést světu nic dobrého (v originále "bringt nie Rosen in der Welt" - pozn. překl.). Mocichtivý syn byl zkrocen, dosáhl sice odpuštění dotčeného otce a brzy po jeho smrti i vlády; jakkoli slávyplné byly však její dny, zůstává to, co předcházelo, velkou skvrnou na nich a snad později i příčinou panovníkova nešťastného konce.
Jeho ctižádost nemohla nikdy vymazat z paměti, že proti němu jako korunnímu princi mnozí stanuli nepřátelsky a s posměchem jim ukázal ostatky otcovy s otázkou, zda se teď od mrtvého těla chtějí čeho nadít. Vyhledával každou příležitost, aby se svým někdejším protivníkům nějak pomstil a postupně je i při nejmenší příležitosti olupoval o nejkrásnější jejich majetky. Když Přemysl Otakar II. válečným štěstím dobyl obrovské moci panovnické, mohl své záměry uskutečňovat o to bezohledněji už proto, že pod svou vládou spojil tolik zemí a Čechy mohly být tehdy skutečně zvány nejmocnějším královstvím celé Evropy; český král byl totiž zároveň vévodou rakouským, štýrským, korutanským a kraňským; podnikl vítězné tažení proti tehdy dosud pohanským Prusům, založil tam město Königsberg (česky zvané i Královec, rozuměj dnešní ruský Kaliningrad - pozn. překl.) a dobytou zemi předal řádu německých rytířů v léno a v poddanství, takže se dalo skutečně říci, že český král panuje od moře k moři, poněvadž jeho územní vliv sahal od Baltu (v originále "von der Ostsee" - pozn. překl.) až k Jadranu.
Nešťastný Herbort se sice ještě v květu mladého věku podílel na hrdinských bojích v Prusku a čacky se potýkal pro čest a slávu Čech, král však jej dal později uvěznit, aniž by kdy dal najevo skutečný důvod, pravděpodobně však v obavě, že statečný Fulštejn by mohl žádat násilím nazpět statky jeho domu odňaté, což by ovšem sotva mohlo být v úmyslu toho šlechetného, svou otčinu až zaníceně milujícího muže.
Dlouho tak seděl Herbort v zadumání a zdálo se, že ani nezaznamenal hlasitý rachot, který se zvedl při dveřích jeho temné komnaty.
Dva ozbrojení muži vstoupili se stravou pro vězně, mlčky sedící na stoličkách, a zůstali při nich stát s tasenými meči.
Nyní se objevil kastelán či purkrabí, osoba v tehdejších časech významná, poněvadž zároveň v celé okolní krajině zastupovala jménem krále jeho svrchovanou moc. - Přistoupil ke stolu, ochutnal od každé porce a zvolal pak silným hlasem: "Můžete jíst, pane!" Nenásledovala nijaká odpověď; ten nešťastný vězeň byl tak ponořen v přemíře svého žalu, že asi ani nesledoval, co se v jeho blízkosti odehrává.
Kastelán pokynul zbrojnošům, aby se vzdálili, s cituplnou účastí přistoupil k Herbortu a důvěrně položil ruku na jeho rámě, přičemž pronesl srdečným hlasem: "Vzmužte se, pane rytíři! Víte přece, jak se to zpívá v písni:

"Erdrücke die nichtigen Sorgen,
Denn der Herr sorget für Dich."
(tj. "Zaplaš ty starosti nanic,
vždyť i o tebe stará se Pán." - pozn. překl.)

"Jste to vy, pane kasteláne!" pravil Herbort a poté, co se z něho vydral hluboký vzdech, podal lidsky přívětivému purkrabímu svou pravici.
"Seberte odvahu, šlechetný příteli!" pokračoval ten ve slovech útěchy. "Mám ty nejjistější důvody se domnívat, že Váš osud se brzy změní."
"Ach," zabědoval vězeň, "už po šest let tu musím malomyslnět jako nepotřebná přítěž, zatímco v mých pažích pulzuje síla a v mé hrudi povznesený cit k otčině."
"Těšte se raději, že vás skrývá toto skalní hnízdo, abyste nemusil vidět, jak ty ušlechtilé hrdé Čechy upadají zdupány svými nepřáteli; neboť já vím, že jste, nehledě k vašemu trestu, přítelem té země."
"Spravedlivý Bože na nebi! Vyslyš zase tu nešťastnou zvěst - a ty mi pověz, dej mi vědět všechno - anebo ne, neříkej nic - k čemu by to mně, ztracenému člověku, bylo, a jak jen bych mohl pomoci?"
"Jste šlechetný muž; uklidněte se však, k nijakému novému neštěstí v zemi nedošlo; jen teď táhne Jeho královský Majestát, železný Otakar, jak mu v Uhrách říkají, se svou poslední zbrojnou mocí proti Rudolfu Habsburskému, rozhodnut splatit mu potupu či se ctí padnout v bitvě. Už opustil Prahu a ze všech stran se k němu připojují urození páni, kteří dobře smýšlejí, aby s ním táhli na Moravu."
"Ha, to jsem si mohl myslit. - A já tu musím polehávat v zahálce!" vykřikl Herbort s hlasem plným nejvyššího zoufalství, zakrývaje si obličej oběma rukama, poněvadž mu po pobledlých skráních splýval bezděčný proud slzí.
"Sdílím to neštěstí s vámi," ujal se purkrabí slova po krátké odmlce, "lepší meč může král ve svém vojsku sotva nalézt; povězte však, proč tu máte trpět vězením?"
"Ach, to nevím! To, že jsem byl v Prusku, je vám známo, neboť, zdá se mi, byl jste tam i vy mezi bojujícími hrdiny, pane kasteláne! Byl jsem junkerem (v originále "Edelknappe" - pozn. překl.) u starého Valdštejna, který vytáhl do pole se svými 24 syny. Bruno, statečný biskup olomoucký, představil mě Jeho Majestátu jako syna starého Fulštejna, ale král mi nevěnoval jediný pohled, když jsem před ním tak stál, chlapecky nemotorný dosud, a přece plný touhy, prolít svou nejlepší krev pro něho a otčinu. - V bitvě jsem se osvědčil, sám biskup mi to dal najevo, a já prosil Boha, aby pohnul srdce velkého krále a já mohl přijmout rytířskou hodnost z jeho vlastních rukou, jež ji udělily už tolika jinochům; král však s temným pohledem rozkázal mistru řádu německých rytířů, aby mne přijal mezi ně, poněvadž, jak pravil, hodím se k modlení spíš nežli k boji."
"To bylo kruté, při sám Bůh!"
"Slyš dál. - Ta velká bitva v Uhrách, v roce spásy 1260, ve které jsem se bil! Uherský král těžce snášel, že rakouské stavy povolaly velkého českého krále za panovníka své země a často vpadal se svými divokými hordami na královo území. - Proč to tobě, zkušenému válečníkovi, ostatně říkám, víš to dobře sám. Král Béla byl poražen a celé Štýrsko připadlo k české koruně. Byl jsem tenkrát těžce raněn a sám Otakar mi řekl: Statečně ses bil, Fulštejne! (v originále "Du bis tein wack'rer Kämpe, Fullstein!" - pozn. překl.) Královskou ruku mi přesto nepodal, jak to učinil mnoha jiným pánům. Byl zcela obklopen lichotnými Němci, víte, že mnozí páni od nás z Čech proti tomu reptali. Zejména purkrabí z Korneuburgu mi nebyl nijak nakloněn, poněvadž jsem s málem svých mužů při setkání předstihl těžkopádné houfce, jimž velel. - Brzy nato vypukla válka s Bavory, kde jsme u Landshutu podlehli. Nebyl jsem přitom, poněvadž jsem musil pro svá zranění ulehnout. Král byl rozhněván porážkou, snad doposud jedinou v jeho životě, zahrnutém slávou, a měl byste vědět, že mne ještě nemocného dal uvrhnout sem do hradu jako velezrádného zběha."
"Bože! Tak krutý osud si věru nezasloužíte." -
"Přece však, co se teď děje s mou otčinou? Němečtí páni v Rakousku a Štýrsku, ti při Čechách nedrží, to mi věřte, já to vím."
"To je vidět až příliš jasně. - Poněvadž náš král nepřijal císařskou hodnost, byl na vznešený trůn povýšen urozený Rudolf Habsburský."
"Ano, mnozí zemští páni ho od toho zdržovali. Zrádci! Báli se zřejmě, že před svrchovaným jasem panovníkovým chřadla jejich vážnost vlastní."
"Tak je to. - Sotva se Rudolf ujal trůnu, začali mnozí páni z Rakous naříkat, že je ten zpupný český král utlačuje a že vlastní ony země jako uprázdněné říšské léno proti právu a slušnosti."
"A přitom si ho přece za pána sami zvolili!"
"Ta neblahá honba za mocí (v originále "der unselige Ehrgeiz" - pozn. překl.), která rozsévá símě tolikera neštěstí! - Stáli jsme před Vídní proti mocnému Rudolfovi a král v tušení nevěrnosti mnoha pánů s císařem uzavřel mír, aby tak alespoň něco málo zadržel proud pohromy, hrozící mu ztrátou všeho, co získal."
"Ach zadržte, šlechetný pane! Vaše řeč mi rozdírá srdce!"
"Teď se však probouzí v Češích odvaha, velký král nesnese tu pohanu. Sami Rakušané chtějí svého proslulého panovníka nazpět a on, veliký Otakar, chce raději padnout ve slavné bitvě, než by žil v potupě jako poražený vládce."
Herbort z Fulštejna upadl při těch slovech kastelánových do hlubokého zamyšlení. - Konečně vstal, prudce uchopil kastelána za ruku a pravil: "Němci říkáte? - Němci? - Ach, to je pro krále nějaká nová past."
"Urození slezští páni se zaručili mužným přispěním a i Poláci se k nám připojují jako přátelé. - Milota z Dědic. - Ha, co je vám?" tázal se kastelán, neboť Herbort zalomil zoufale rukama.
"Nic, nic, pane purkrabí! - Možná se mýlím - jste zkušenější než já, ale" (a tady zvedl paži jako k přísaze) "zvítězí-li král v bitevní vřavě, zemře možná tak jako tak rukou zákeřného vraha."
"Bože svatý!"
"Proto, můj šlechetný pane, musí teď všechen ohled stranou, na kolenou vás prosím, pusťte mne odtud! Po onom osudovém dni se sem vrátím jako vězeň nazpět!"
"Jak vzácný záměr! Co chcete činit?"
"Ještě bijí věrná srdce po Čechách! Znám mnoho takových; chci je dát dohromady, prosit a zapřísahat, a i kdybych zůstal samojediný - věrný přítel má cenu zlata."
"A to chcete činit pro toho, kdo vás drží v tuhé vazbě na tomto hradě?"
"Pro mého krále, který, srazí-li ho neštěstí k zemi, svým pádem pohřbí i otčinu; neboť kde padne hlava, padnou i oudy. - Proto pověz, chceš mne na čas boje propustit?
"Čeho si žádáš? Hněvu králova?"
"Je lepší, zahynu-li v bitvě pro něho, než abych tu bez užitku zahálel."
"A chcete se vrátit?"
"Jakože mi Bůh pomáhej a já jsem rytířem!"
"A což podlehnete-li v boji?"
"Pak ať přepraví mou mrtvolu sem k vám na Přimdu (v originále "auf Frimburg" - pozn. překl.), nedopřeje-li mi osud, objevit se živ."
Pohnut objal kastelán svými pažemi šlechetného muže, jehož hluboká láska k otčině nemohla být ničím zviklána a přivolil jeho nevšední žádosti.

--------------

Přemysl Otakar II. vytáhl skutečně se značnou vojenskou mocí na Moravu, rozhodnut odvážit se i nejzazšího. Provázen slzami pražského lidu, který hrdinského krále upřímně miloval, a za hlaholu všech pražských zvonů opustil své hlavní město, které už neměl nikdy více spatřit. Také se dojemně rozloučil se svou rodinou, jako by to snad muselo být navždy.
Širá rovina u řeky Laa (česky bývala zvána i Láva - pozn. překl.), takřka na témže místě, kde před několika lety porazil Uhry, měla se stát dějištěm jeho neštěstí. Tam proti němu stanul šlechetný Rudolf Habsburský. - Byl to den 26. srpna roku 1278, který měl hrdinského krále, jehož sláva se rozšířila celou Evropou poté, co zvítězil ve více než 60 bitvách, svrhnout do hrobu.
Nešťastník mohl svůj osud předem tušit. - Viděl, že je ze všech stran obklopen zrádci a nebyl teď už oním rozhodným a bystrým hrdinou. Večer před bitvou si dal svolat před svůj stan všechny urozené velitele svých oddílů. On sám se objevil beze zbraně, s hlavou nepokrytou a tváří bledou mezi nimi a promluvil hlasem, který měl obměkčit kamenná srdce. "Tady stojím neozbrojen mezi vámi," pravil, "spoléhaje na vaši věrnost, neboť na ní závisí přece i vaše štěstí a vaše otčina, živí-li však kdo z vás proti mně zradu v srdci svém, ten ať mě zabije rovnou, jak tu stojím, než aby zítra se mnou celé tisíce neklesly do hrobu se mnou."
Nikdo neodpověděl, mnohým se řinuly slzy po vousatých skráních a přesto byli zrádci přítomni.
Nazítří počala bitva. Milota z Dědic měl jako velitel moravského lidu tvořit zálohu; právě tento bídník měl císaři už předtím vyzradit celé postavení; boj byl věrnými Čechy veden s nevídanou statečností a ti se skutečně jako zoufalci prodrali do řad mnohokrát je počtem převyšujícícho nepřítele. - Tu měl král vydat Moravanům rozkaz přitrhnout; jenže Milota s výkřikem, že bitva je ztracena, obrátil své lidi na útěk.
Udatný Rudolf Habsburský, nepochybně důstojný protivník velkého českého krále, přispěchal s jádrem svých rytířů. Byl to pán statné a vysoké postavy a vynikal nade všemi na svém mohutném bojovém oři; mezi účastníky bitvy to on byl prvý z prvých. Ten okamžik postřehl jeden z českých rytířů. - Byl to Herbort z Fulštejna. - Měl tvář zakrytu hledím a zbroj celou černou; i jeho kůň byl po německém způsobu pokryt kovovým plechem, z něhož dopředu a do obou stran vyčnívaly ostré nože. Choval pevné rozhodnutí zajmout císaře, aby rozhodl bitvu ve prospěch svého tísněného krále.
"Praha! Praha!" křičel a rozsévaje smrt napravo i nalevo, zuřivě zaútočil přímo na Rudolfa. - Skutečně se mu podařilo zasáhnout císařova koně a už se chápal překvapeného jezdce, když zamířilo proti jeho hrudi sto kopí a sto paží ho srazilo k zemi.
"Při svatém Leopoldovi, to je ale udatný muž!" zvolal přívětivý císař, poté co se vzpamatoval z prvního úžasu. "Při sám Bůh, toho nechte jít, neboť utratit tak silného a statečného bojovníka by byla věčná škoda. Jdi jen, můj synu a chraň svého krále, neboť to, zdá se, potřebuje."
A bylo tomu tak. Rudolf Habsburský vydal rozkaz ušetřit Otakarův život, neboť věděl, že je mu ohánět se mečem v nejhustší vřavě, vše marno. Usmrcen byl už králův kůň a on sám stanul uprostřed bitevního chumlu obklopen jen hrstkou věrných. Herbort si proklestil cestu k němu a už se nebil o vítězství v boji, nýbrž o samotný králův život. - Sezina z Kolovrat, praporečník, také už padl a český lev pokrýval mrtvolu hrdinovu. - Nyní prorazil Fulštejn noži na brnění svého oře hustý houfec. - "Králi Přemysle Otakare!" volal, "ještě je tu jeden muž, který chce pro tebe zemřít," avšak úder nepřátelského kopí srazil i jeho s koně, a pohřbil jezdce, těžce zraněného, pod hromadou mrtvol. Nyní padl král sám, jako vrchol stromu, když je peň podťat. Drahocenná helmice byla zloupena, odkopnuta nohami koní a císař nalezl kdysi tak mocného krále zcela nahého, rozsápaného spoustou ran mezi ostatními mrtvými.

Rozbroj (i romanticky až pozdně přepjatý a zdobně vymyšlený) má v Čechách věru dlouhou tradici a co je otčina, chápe kdekdo odtud rodem jinak. Tady se chápe pera kapucín (té jedné větvi řádu sv. Františka z Assissi náleží i českobudějovický biskup Jiří Paďour), aby mj. označil půdu kláštera v Teplé za "zemi svatou"a hrad Přimdu za "strážného ducha" kraje. I v těch dvou "šumavských" místech se odehrávají poučné a zábavné, řekli bychom "kalendářově srdceryvné" povídky z dějin Čech (v knize jsou ty dvě námi zvolené za textové ukázky otištěny podle dějinné chronologie v obráceném pořadí), které v letech čtyřicátých století devatenáctého vydal Joseph Viktorin Heinzel mezi jinými svými tištěnými pracemi vesměs v rozmezí let 1842-1844, z nichž hned ta prvá v abecedním řazení titulů z katalogu Národní knihovny v Praze prozrazuje, že autorem "sedmi postních kázání o božském díle spásy", v německé řeči pronesených o Velikonocích 1842 v Rumburce, byl řádový kněz. Kazatelský dar věru uplatňuje i v dalších svých literárních plodech, víme však z Nekrologia provincie kapucínů v České republice (vyšlo 2009 ke 410. výročí vzniku Česko-rakousko-štýrského generálního komisariátu), že Viktorin Hajncl (Heinzel) zemřel 6. dubna roku 1889 na severomoravském zámku Nová Horka (Neuhübel) jako profes-jubilant a kaplan rodu Vetterů z Lilie, významného v moravské i rakouské politice (Felix Vetter z Lilie byl v letech 1884-1906 moravským zemským hejtmanem, jeho syn Moritz /1856-1945/ v letech 1901-1908 předsedou rakouské poslanecké sněmovny, v mládí působil jako právník i v šumavské Sušici a mezi válkami se stal za německou křesťansko-sociální stranu členem československého senátu, jeden z Felixových vnuků padl pak v řadách wehrmachtu u Stalingradu a jiný byl po druhé světové válce mj. rakouským velvyslancem v Polsku, v Belgii a v Rumunsku). Kapucínská krypta ve Vídni ostatně prezentuje vazbu řádu menších bratří ke starému Rakouska a habsburskému rodu zejména. A právě Šumava (Sušice se za třicetileté války stala významným sídlem kapucínů) je i v zrcadle těch dvou Heinzelových povídek územím, kde se vyjevuje podivný smysl navštívení lidského a Božího.

- - - - -
Teplá / Přimda / † † † Nová Horka

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznamy jeho knižních titulů v katalogu Národní knihovny České republiky
Tady na zámku Nová Horka (Neuhübl) v okrese Nový Jičín zemřel
Ze stránek Nekrologia provincie kapucínu (2009)
Erb Herbortů (Herburtů) z Fulštejna
Markrabství moravské a jeho zemský hejtman Felix Vetter z Lilie

zobrazit všechny přílohy

TOPlist