|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Herbstlied an das Schwarze Kreuz | Podzim na Černém Kříži |
|
Als ich zu dir kam, standen deine Wiesen voll lichter, unschuldvoller Blumenträume, Ein Gotteslächeln wehte über deinen Riesen, ein junges Sehnen streckte deine Bäume. In deinem Tal herrscht liebevoll der Friede, wehmütig lauschen deine sanften Höhen der Moldauwellen schlichtem Wanderliede. die klingend ihrer ew'gen Wege gehen. Der Winter naht, und seine weißen Sterne längst meinen dunklen Scheitel leise trafen. O Sonnentraum, wie schon entrückt und ferne, leb' wohl, leb' wohl, bald ist es Zeit zu schlafen. Du schwarses Kreuz, sollst wohl auf ew'gen Frieden, auf eine letzte Ruhstatt niederschauen? Ich glaube, wenn ich einstens bin verschieden, schwebt meine Seele still durch deine Auen. |
Poprvé stanula jsem v pokoře v tvých lukách, to byl květný sen snad pouhý, Boží úsměv vál kdesi nahoře a v stromech šuměl vítr mladé touhy. V tvém údolí mír rozestíral stíny, tvé něžné vrchy mlčky naslouchaly prostinké písni pouti Vltaviny, zvonkohře vln, mizících věčně v dáli. Zima se blíží, jak od hvězd sněhobílo se zvolna tiše stříbří na mých skráních. Buď sbohem, slunce, co ses opozdilo, je čas, je čas už uložit se k spaní. Ten černý kříž, pokoj nám hlásající, bude pak na vše dále shlížet němě. Jen moje duše touží v tichu říci, jak je jí drahá kolem něj ta země. |
Essl, Oberplan : der Geburstort Adalbert Stifters (1993), s. 222 |
| Abend in der "Toten Au" | Večer na Mrtvém luhu |
|
Nun will's in Tale dunkeln, wie wird die Welt mir licht! Schon hebt sich aus der Heide ein Leidensangesicht. Und werden leis die Stimmen, wird mir die Stille laut - in rosenroten Tränen wehklagt das Heidekraut. Stumm schreitet durch die Heide ein tiefverschwieg'nes Weh, streift stolze blaue Glocken und den bescheidnen Klee, lehnt an den schwarzen Föhre. Ein Wolkensilbervlies entschwebt in weiter Ferne ein flüchtend Paradies. Ein letzter Rosenfittich, ein Lächeln wund und sacht - vorbei. Vom Sternenthrone steigt feierlich die Nacht. |
Jde soumrak dolů strání a za obzorem zář. Jak zvedla by se z plání příštích muk bledá tvář. Jak tichnou kolem hlasy, dech ticha narůstá - a věstí smutné časy a sedá na ústa. I rudé slzy vřesu do noci ztemněly, jde modravý stesk z lesů a lehá jeteli. Je němá černá sosna pod stříbrem oblaků. Jak unikal by do sna ráj s dálkou ve znaku. Růžovým křídlem raní ten úsměv bolavý - výš k hvězdným trůnům za ním noc stoupá do slávy. |
 obrazová příloha |
další strana |