|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Das Heldenmädchen aus Gratzen | Rekovná dívka novohradská |
|
Es war anno fünf, da wälzte sich hin Gen Ost das Heer der Franzosen; Die Sieger, sie wollten dort drunten in Wien Mit dem Kaiser um Österreich losen. Und wo sie quartieren, da gab es viel Not, Die Kriegssteuer täten sie fordern Sonst sollten zum Himmel blutigrot Die Flammen des Städtchens lodern. So droht der französische General Auch hier einem löblichen Rate: Es schaffte viel bittere Sorgen die Wahl Dem Gratzener Magistrate. Da rückt eine tapfere Freischar heran, wo der General residierte, Dort stimmte gar heitere Weisen sie an, Der Schulmeister dirigierte. Dumouquieu hat gar bass erfreut Die treffliche Serenade, Den Schulmeister er zu sich beut Versichert ihn seiner Gnade. Da fasst sich der Lehrer ein Herz und sagt: "Ich würde glücklich mich schätzen, Dürft' ich; ist die Bitte nicht zu gewagt, Mit Gesang die Herren ergötzen." Messieurs nehmen gerne den Vorschlag an Und bald, holdselig befangen, Tritt des Schulmeisters Töchterlein auf den Plan; Wie glühten da ihre Wangen! Zum alten Spinett der Vater sich setzt, Ermuntert das Töchterlein leise. Mit Zagen beginnend, doch jubelnd zuletzt Erklingt eine herrliche Weise. Die Franzosen, sie horchen, sie lauschen erstaunt Aus deutschem, aus lieblichem Munde Die Sprache der Mutter zu ihnen raunt, Gar seltsam ergreift es die Runde. Und der General zu den beiden tritt, Er drückt bewegt ihre Hände Und sagt: "Für die Erfüllung jeglicher Bitt' Ich jetzt mein Wort verpfände." Das Mädchen besinnt sich nicht lang und spricht: "Wollt ihr eine Gnade gewähren, Befreit die Stadt von der Steuerpflicht, Wir können nichts Höh'res begehren." Der General stutzt, doch denkt er des Worts, Das als Soldat er gegeben - Und Luise Goll wird als Engel des Orts In unseren Herzen leben! |
Osmnáct set pět - ten rok se valily z Francie na východ ty voje, jimiž chtěl Bonaparte v mocném úsilí Rakousko s Vídní získat bojem. Kde bytovaly, bída nastala a tam, kde nevymohly daně, nad střechami měst k nebi šlehala změť plamenů: jen pohleď na ně! Tak hrozí i francouzský generál požárem pomstít každou ztrátu tu v Nových Hradech také a znát to dal i zdejšímu magistrátu. Však zástup odvážných se vydá tam, kde generál ložíruje, směsí veselých hlasů spustí a sám pan učitel diriguje. Dumouquieu umí ocenit vkus serenády a chválí zvlášť kantorovo umění. Ten nijak neotálí - k přídavku kuráž sebere: "Písnička roztomilá v poníženosti veškeré by panstvo snad pobavila..." Messieurs s tím návrhem souhlasí a zasednou blahosklonně, když učitel dcerku svou - proč asi? - postrčí zapět pro ně. Jak jen se rozkošné rtíky skví, jak zrumění líčka jí bledá, jak ostýchá se v svém panenství, když tatínek k spinetu sedá! Francouzi uším snad nevěří: slyší z úst sličné té děvy znít píseň v řeči své mateří, kde německé čekali zpěvy. A generál řekne těm oběma i tomu městu všemu: "Ať teď z vás přání kdo sobě má jaké chce, splní se mu." Dívka, aniž váhá na chvíli, řekne: "Tak odpusťte nám daň všechnu, kterou nutili byste městu - víc přání nemám." Generál strne, ale už slovo dal a nelze mu vzít ho zpátky - Tak, Luiso Gollová, žít budeš dál nám v srdcích, anděli sladký! |
Glaube und Heimat,1995, č. 7, s. 31 |
 obrazová příloha |
další strana |