|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ein neues Jahr | Nový rok |
|
Der hungrige abschied des jahrs verließ mich in grauer stille. Vor dem feuer krachen die hände, werden nicht warm. Über die scholle der heimat geht ein scheeler gesang, Und die tröstung flüstert aus finsternis: gewesen, gewesen. Türme sind gestürzt auf dumpfen triefenden boden, Erlesene leben düngten gemeines gewächs. Mit seinem verwirrten gefühl ist die erde bevölkert, Deiner seele verfall sich spiegelt in wassern des wehs. Was hüben ist, ist drüben; es war immer ein einzig geschehn. O dass du leib bist… o dass dus nicht wusstest. Trauer baut nicht häuser, und die freude will wohnen in dieser welt, Freude baut nicht wege, und trauer will wandern in dieser welt. |
Hladový rozchod s rokem mě opustil v šedivém tichu. Před ohněm praskají ruce, nezahřívají se. Nad brázdou domova stoupá úkosem zpěv. A útěcha šeptá ze tmy: bývalo, bývalo. Věže se zřítily na tmavou zvlhlou zem, Vybrané životy hnojily sprosté býlí, Zmateným citem je zalidněna země. Zánik tvé duše se zrcadlí ve vodách žalu. Co je zde, je také tam: bylo to vždycky jediné dění. Kéž bys byl tělem… kéž bys to nebyl věděl. Smutek nestaví domy a radost chce bydlet na tomto světě, Radost nestaví cesty a smutek chce putovat na tomto světě. |
1945 | |
Přeložil Jan Ort |
| Wallern | Volary |
|
Holzschuhe klappern hell auf stein und schwelle, Durch langen balkentrog das wasser rauscht. Die grüne luft voll ruf der ringeltaube: Wacht überm bach der schlummerfarbne bühl. Verlass das haus. im kranz der lichten haare Die freundin harrt; ihr stiller abendmut... Den wein enthob sie fürsorglich der kühlung Und ordnete schon an der labung mass. Im fenster ruhend fühlt sie überwältigt Der immen heimflug, surrend und genau. |
Dřeváky klapou na práh a kámen, voda šumí dlouhým kadlubem. V zeleném vzduchu vřeští holubi. Nad říčkou hlídá hůrka s barvou spánku. Odejdi z domu. Ve věnci světlých vlasů Přítelkyně čeká; s večerní náladou... Pečlivě pozvedla zchlazené víno A naměřila pro každého doušek. Odpočívá v okně a zmožena cítí, Jak včely letí domů, s bzukotem a přesně. |
1943 | |
Přeložil Jan Ort |
| Erinnerung an den Böhmerwald | Vzpomínka na Šumavu |
|
Hat eine Landschaft jemal Mit stein und bühl und grünem waldgespräch Den Gast so eingefaltet? Der zeiten harter wille Hat bruder-strengen umgang mit dem fels Bist, älter als die großen Der demut eigne berggestalt: Nie mocht ich worte schürfen, Dein bild zu nennen, Böhmerwald. Schön hat der edle mann dich schon beschworen. Sollst mir vor halber pforte bleiben Stiller, denn andrer traum. Und tust mir nimmer auf dein wirkliches gedicht. Wie leise war mein fuß in deinen pfaden... Ich hör die warmen farben Und klaren strahl aus lieben moosgehängen Der treulich stößt sein lied ins glimmergold. |
Dokáže nějaká krajina tak vrchy, kameny a zeleným hovorem lesa sevřít svého hosta? Pevná vůle času je bratrsky přísná ke skalám; jsi, starší nad obry, doslova horskou podobou pokory. Nerad bych doloval slova, jimiž bych vzýval tvůj obraz, Šumavo. Krásně už tak učinil jeden ze šlechetných a tak mi zůstaň před poloviční branou tišší než každý jiný sen. A nikdy neporušíš svou báseň. Jak tiše šel jsem tenkrát po tvých stezkách... Slyším ještě teplý výdech barev, jas stoupá dosud z mechu něžných svahů jak věrná píseň v zlatavém tvém třpytu. |
1947, 3. verze 1952 |
 obrazová příloha |
další strana |
