logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA SCHMIDT-KLIMAOVÁ

Advent und Weihnacht*


Denk ich "Advent", dann ist mein Sinn
erfüllt von vielen Heimlichkeiten,
und wie als Kind geb ich dem Wunsch mich hin
und hole Bilder aus vergilbten Zeiten.

Ein heller Türspalt nur, ein froher Blick
macht reicher, bringt Verlorenes zurück.
Gemächlich rinnt die Zeit, Eisblumen blühen,
vertraute Klänge durch die Räume ziehen.

Sag "Weihnacht" ich, wird alles weit,
was mich beengte, und im Schauen
beginnt eine Welt in Weiß sich aufzubauen.
Die Wälder ruhen. Nur ein Rieseln stiebt
leicht wie ein Hauch von den belad'nen Zweigen.
Die Erde harrt und ist bereit,
dem Wunder, das sich jetzt begibt,
in Ehrfurcht sich und Staunen zuzuneigen.

Advent a Vánoce


Řeknu-li advent, ozve se
tón v nitru, hlas očekávání -
jak dítě čekám, co zas přinese
čas, o němž vím, že splní dávná přání.

Za dveřmi svitne, pouhý okamžik
a bohatší jsem, Bože, o kolik
čas zpomalil se, v oknech kvete mráz,
důvěrně známé vůně cítím zas.

Řeknu-li Vánoce, pak vím,
že všechno, co mne tísní, mine,
svět změní barvy, je překryt bílým stínem
nad lesy v spánku. Jen občas setřese
některá větev tiše, co ji tíží.
To země zmlká, poselstvím
zázraku, který stane se
a v pokoře a v úžasu se blíží.

Beerenzeit


Vollgeschmiertes Plappermäulchen,
Flecken auch im Kleid.
Pflücke noch, mein Kind, ein Weilchen!
Es ist Beerenzeit.

Sommer hat mit seinen Gaben
reich den Tisch gedeckt,
das Gesicht mit Sonnenbräune
und mit Glut bedeckt.

Wald mit seinen Märchenaugen
sieht uns freundlich zu.
Schlange auf dem warmen Steine
hält die Mittagsruh.

Häherfedern, Glitzersteinchen
sammelst du im Schoß,
und du siehst die Käfer laufen
schillernd durch das Moos.

Ringsherum auf schmalen Hängen
Weidenröslein blüh'n.
Kühle Abendwinde säuselnd
durch die Föhren zieh'n.

Rasch die Körbe auf den Rücken!
Weit ist unser Weg nach Haus.
Morgen, liebe Kinder, halten
wir den Schwarzbeerkuchenschmaus.

Čas borůvek


Pusy černě umazané,
šaty samý flek.
Kdo dotrhá, první vstane:
je čas borůvek.

Léto přebohatým darem
pokrývá náš stůl.
Obličej nám temným žárem
slunce osmahnul.

Očima pohádkovýma
hledí na nás les.
Hadí král na kameni má
tolik času dnes.

Hrst kamínků, sojčí peří
chvíli v klíně nech.
Hmyzí rej dech léta čeří.
Hebce chladí mech.

Květy v podvečerní stráni
voní víc a víc.
Lesy šeptnou do stmívání
smolou borovic.

Cesta domů s plnou nůší
trvá celý věk.
Zítra máme, namouduši,
koláč z borůvek.

Glaube und Heimat, 1975, č. 15-16, s. 431

Großvater und Enkel


Großvater!
Was hat dein Haar so früh gelichtet?
Wie ist dein Blick, sonst hell und klar,
oft in die Ferne träumerisch gerichtet?

Mein liebes Kind! Du sollst es wissen,
was ich besessen und woher ich kam,
und dass man ohne Zaudern und Gewissen
das Allerliebste mir, die Heimat, nahm.

Ich war so fest mit ihr verbunden,
die ersten Laute formte dort das Kind.
Was ich geliebt und was ich froh empfunden,
des Fleißes Früchte nun verloren sind.

Mein Kind! Nun kannst du auch verstehen,
warum ich schweigend vor mich sann,
und manchmal mir die Augen übergehen,
weil ich die Heimat nicht vergessen kann.

Děd a vnuk


Dědečku!
Pročpak jen zbělely ti vlasy?
A proč tvůj pohled, jinak samý jas,
do dálky, jako ve snu, bloudí asi?

Mé milé dítě! Vědět mělo bys,
že kdesi jinde leží naše zem
a že jen z pomsty, nepříčetné zloby
to nejdražší nám vzali s domovem.

Jsem dosud pevně se vším doma spjat,
tam jsem se učil svoje první slova,
co tam jsem získal a co měl jsem rád,
je ztraceno. Kdy navrátí se znova?

Mé drahé dítě! Slyšíš teď a víš,
proč sedávám tu s tváří zamyšlenou.
I slzy někdy oči zaplaví:
copak na domov se dá zapomenout?

Glaube und Heimat, 1983, č. 8, s. 12

Die Stimmen des Waldes


Weich wie ferne Wasserfälle
rauschen dunkle Tannenwipfel,
und im tiefen Waldesschatten
redet schluchzend eine Quelle.

Fährt der Wind mit leichten Schwingen
wie liebkosend durch die Blätter,
sammeln flüsternd sich die Stimmen.
Harfensaiten hell erklingen.

Schwillt er an zum Orgelbrausen,
formt er wütend seine Töne,
die in abgeriss'nen Sätzen
peitschend durch die Lüfte sausen.

Zorn und Aufruhr sanft verebben.
Im geheimnisvollen Lichte,
rings vom Blüh'n und Duft umgeben,
lausche ich dem Waldesweben.

Hlasy lesa


Jako vodopády zdáli
temné vršky jedlí šumí,
do hlubokých stínů lesa
vzlykne pramen z nitra skály.

Vítr zelenavým jasem
listnatého loubí vane,
probírá se jím jak harfou,
hovoří v snu polohlasem.

Zvolna sílí, na varhany
slévá se ten sbor a hřímá,
v přerývaných mocných větách
šlehá vzduchem na vše strany.

Pak se hněv a vzmach zas ztiší.
Jako v tajuplné záři
jenom vůni kolem vdechnu,
lesní mír příst všude slyším.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 46

Regenmusik


Große, braune Tropfen fallen
klingend auf die steilen Dächer.
Winde brausen, Wasser tosen
seine Hymnen singt der Regen.

Alte Bäume kindlich weinen
und die Pfützen lachen schallend.
Alles ist erfüllt von Tönen.
Erde lallt die Dankgebete.

Hraje déšť


Velké, hnědé kapky prší
zvonivě na příkré střechy.
Větry šumí, vody buší
pospolu v tom chóru deště.

Staré stromy jako děti
pláčou v smíchu lijavcově.
Všechno je tak plno tónů.
Země mumlá chvály díků.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1979, s. 69

Klingende Wiesen
(oder: Grillenkonzert)


Die Funken roter Sonnenglut
verhauchen in den Weizenfeldern.
Getragen von den dunklen Wäldern
der Abend in den Buchten ruht,
und lauscht verhalten zu den Wiesen hin,
die zauberhaft im Mondenschein erklingen,
indes mit schattenhaften Schwingen
Nachtvögel lautlos ihre Kreise ziehn.

Hudba v lukách
(či: Koncert cvrčků)


Paprsky rudých červánků
dechnou zář do pšeničných polí
a v černých lesích po okolí
ukládá se kraj ke spánku,
naslouchá ještě, jak to všude na lukách
kouzelně doznívá, než při měsíci
zvedne se nad zem v bledém stínu spící
rej tichých křídel nočních ptáků v tmách.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1999, s. 122

Amsel im Frühling


Amsel im Weichselbaum
schickt in den grauen Traum
Lockruf der Frühe.

Singt ohne Notenblatt
Töne, von Wohlauf satt,
Lied ohne Mühe.

Sehnsucht, noch ungestillt,
rein aus der Tiefe quillt,
schwingt in der Stille,

schwingt über Zeit und Raum.
Amsel im Flötenbaum.
Herz in der Fülle.

Kos na jaře


Sedí kos na višni,
snad se mi ten zpěv sní,
neomrzí se.

Bez osnovy a not
mi právě přišla vhod
ta prostá píseň.

To touha, jen pár strof,
zhloubi a beze slov
vytryskne prudce,

mimo prostor a čas
pták učí zpívat nás
z plného srdce.

Hoam!, 1969, č. 4, 2. str. obálky

Die Linden


Lindenbeschatteten Weg
bin ich oft gegangen,
wenn die Grasmücken oben
in der Wipfeln sangen.

In den Blüten schwelgten
die Bienen, und ihr Chor
klang wie fernes Glockensummen
ans lauschende Ohr.

Die Heiligen auf dem Kirchentor
lächelten, und ein heller Schein
fiel auf die altersgrauen
Gewänder herein.

Im Turmgestühl tickte
dumpf pochend die Uhr,
verkündend die Zeit
auf der Ewigkeit Spur.

Dann blieb sie stehen
in unseliger Stunde,
und von den blühenden Linden
gibt niemand mehr Kunde.

Lípy


Lípy stínily cestu,
po níž jsem často šla,
pěnice nahoře zpívat
v korunách slyšela.

Ve květech bzučívaly
včely v té aleji
jako vzdálené zvony,
než ze vsí doznějí.

Svatí tam nad kostelní branou
se usmívali celý den,
prastarou blízkostí byl
vzduch kolem prosycen.

V soustrojí věžních hodin
odbíjel temně čas,
jako by věčnost sama
nechala stopu v nás.

A pak se zastavily
v hodině vyhnanství -
jsme pryč, a co se stalo
s lipami - kdopak ví?

Hoam!, 1969, č. 7, 2. str. obálky

November


Im Nebel ertrinken
Wärme und Licht.
November zeigt uns
Sein wahres Gesicht.

Verwaschener Blätter
lautloser Fall.
An allen Wegen
Vergehn und Verfall.

Die Kerzen verflackern
auf Gräberreihn.
Es darf doch kein Abschied
für immer sein.

Am grauen Himmel,
blass noch und fern,
durch Nacht und Nebel
scheint uns ein Stern.

Listopad


Teplo a světlo
do mlh šly spat.
To je tvář pravá,
co má listopad.

Rej suchých listů
vidím se snést
k zemi, kde tlejí
v úvozech cest.

A plápol svící
a hrobů řad.
Což je nám loučit
se napořád?

Blíží se nebem
jak mimo čas
mlhou a nocí
k nám hvězdný jas.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1984, s. 130

Puppen


Apfelrunde, rote Bäckchen,
in der Stirn gedrehte Löckchen,
schwarze, blonde, braune,
Lächeln um den Mund, den süßen,
Augen, die sich drehn und schließen,
Charme und gute Laune.
Lange Mähnen, Wuschelköpfe
grellbemalte, eitle Tröpfe,
schwarzer Räuberbart.
Fein geschwung'ne Augenbrauen.
ist der Holden auch zu trauen
ihrer rätselhaften Art?
In der Welt der Abenteuer
ungeduldig und voll Feuer
sich der Blick verirrt.
Listig, heiter, unbefangen,
Zaub'rer, Wichtel, Strolche, Rangen -
Buntes Volk, das fasziniert!

Loutky


Ty tvářičky nad jablíčka,
lokýnky ryté v ta líčka,
vlas blond i zas tmavý.
Ten úsměv bez orací
i očička zavírací,
kouzla, co všechny baví.
Kudrnáč i dlouhá hříva
křiklavého troupa skrývá,
loupežnický knír.
Jemně zdvižené obočí,
s nímž nás oklamat vždy vkročí,
ten záhadný kavalír.
V tomhle dobrodružném světě
rozrušení zmocní se tě,
zraku bloudící.
Lstivě, pestře, nevázaně,
skřítci, rytíři i saně --
národ fascinující!

Glaube und Heimat, 2012, č. 2, s. 9

Doch drüben...


In die Goldbronze
des Himmels getaucht
die welligen Rücken
von Rachel und Lusen.

In graublauen Dunst gehüllt
wallen die Wälder herab
ins friedliche Tal.

Doch drüben
auf der anderen Seite,
stumm und wehrlos,
die leidende Heimat.

Na druhé straně


Ve zlatě a v bronzu
nebe se stápí
vlnivé hřbety.
Roklan i Luzný.

V modravém hávu mlh
splývají hvozdy
s mírem údolí.

Ale tam
na druhé straně hranic
mlčí a trpí
bezbranný domov.

Hoam!, 1971, č. 11, s. 340

Du kannst nicht vergessen...


Du kannst nicht vergessen,
was Gott in Deine Seele gelegt hat:
Das Bild Deiner angestammten Heimat.
Es hat sich Dir tief eingeprägt
mit unauslöschlichen Zügen.
Viele Gegenden hast Du gesehen;
doch dünkt Dir, dass dort, wo Du daheim warst,
der Himmel heit'rer über Dir blaute,
die Wälder dunkler und schöner rauschten
und lieblicher die Buchen von den Hängen herabglänzten. -
Es kommt daher, weil Du Dich eins wusstest
mit diesen Dingen, und sie Dir vertraut waren
von Kindheit an.

Du darfst nicht vergessen,
dass der Begriff "Heimat"
noch immer Dein bester Besitz ist,
den mannicht ohne Schaden veräußern kann,
und dass selten ein Wort diesen Zauber,
diese Wärme ausströmt, wie - Heimat.
Unermessliche Schätzeempfingst Du von ihr.
Sie ist die Wurzel Deines Daseins,
Stätte des jubelnden Glücks,
der Arbeit und ernsten Besinnung.
Mit Geborgenheit umgab sie Dich und die Deinen,
und schon ihre Nähe atmete Frieden.
Wie eine Mutter nahm sie Dich bei der Hand.
und lehrte Dich, von der kleineren Welt aus
die größere zu erkennen.
Aus ihren Quellen hast Du getrunken,
mit ihrer Kraft hat sie Dich genährt.
So wurdest Du ein Teil von ihrem Wesen,
das immer noch, wenn auch unsichtbar,
neben Dir waltet;
denn hart schlägt oft der Hammer der Zeit zu
und Du brauchst einen Halt, eine Tröstung.

Nemůžeš zapomenout...


Nemůžeš zapomenout,
co Bůh vložil do Tvé duše:
podobu domova, svěřeného Ti v dědictví.
Hluboce je v Tebe vštípen
nevyhladitelnými znaky.
Mnoho krajin jsi viděl,
ale připadá Ti, že tam, kdes byl doma,
se nebe modralo hlouběji,
lesy šuměly temněji a krásněji
a líbezněji se třpytilo listí na větvích buků. -
Je to proto, žes jednou viděl
to všechno, že je Ti to důvěrně blízké
od samého dětství.

Nesmíš zapomenout,
že sám pojem "domov"
je ještě stále tím nejcennějším, co máš,
že se ho nelze zbýt beze škod
a že jen vzácně nějaké slovo vyzařuje tolikeré kouzlo,
tolikerou vroucnost jako právě slovo domov.
Nezměrné poklady od něho získals.
Je kořenem Tvého bytí,
místem hlubokého štěstí,
práce i vážného zamyšlení.
Bezpečím obklopoval Tebe i Tvé nejdražší
a už jeho blízkost dýchala pokojem.
Jako by Tvá matka vzala Tě za ruku
a učila Tě, jak z toho světa v malém
poznávat ten vždy větší a větší.
To z pramenů domova ses napil navždycky,
to jeho síla Tě provázela životem.
Stal ses součástí jeho bytí,
které ještě stále, byť i neviděno,
řídí Tvé kroky;
neboť tvrdě udeří mnohdy kladivo času
a Ty potřebuješ zastavení a útěchu.

Glaube und Heimat, 1963, s. 699

Das unvergessene Land


Wäre mir nichts geblieben,
uns in der Welt hat Bestand
Dich möchte ich immer lieben,
du unvergessenes Land.

Und wollte der Mund dich preisen
in überquellender Lust
mit Lobes- und Dankesweisen:
Sie fänden nicht Raum in der Brust.

Könnte mit flammenden Zeichen
ich malen ein Bild von dir:
Die Farben würden nicht reichen,
so leuchtend stehst du vor mir.

Nezapomenutelná zem


Byť v rukou nezůstalo
nic z toho, čím byla všem,
k lásce to není málo:
nezapomenu tu zem.

Byť i chválila ji ústa
všeckou výmluvnostísvou,
v srdci po ní jizva vzrůstá,
prázdno leží mi na prsou.

Ohnivými znameními
její tvář tajemnou
chci stvořit: zář nestačí mi,
v níž stojíš tu přede mnou.

Hoam!, 1969, č. 11, 2. str. obálky

Herbst


Nie vergess ich
die heimatlichen Herbste.
Lange Leitern lehnten
an den Obstbäumen
und die Körbe quollen über
von den Früchten.
Dahlienhäupter und Astern
funkelten im goldenen Licht

Die Stuben erfüllten
der Duft von Essenzen
und Kräutern
und das Pflaumenmus
brodelte auf den Herden
Der Honig war längst geborgen
und schwer wuchtete der Wohlstand
auf den Tennen.

Doch die Tage des Glücks
waren gezählt.
Herb wie die Schlehen
schmeckte der Abschied,
wenn wir wie die Zugvögel
zurückschwirrten in die Städte
im Herzen die Sehnsucht tragend
nach den heimatlichen Herbsten.

Podzim


Nikdy nezapomenu
na podzimy tam doma.
Dlouhé žebříky stály opřeny
o koruny ovocných stromů
a košíky přetékaly
plody.
Jiřiny a astry
se třpytily ve zlatavé podzimní záři.

Světnici naplňovaly
vůně trestí
a bylin
a švestková povidla
bublala v hrnci na kamnech.
Med byl dávno stočen
a dobrá úroda těžce ležela
na mlatech.

Dny štěstí však
byly sečteny.
Trpce jako trnky
chutnalo loučení,
když jsme jako tažní ptáci
hejny zavířili nazpátek do měst,
v srdcích nesouce touhu
po podzimech tam doma.

Glaube und Heimat, 1971, s. 856

Blick über die Grenze


Es spricht der Wald zur Wiese:
"Wohin verschwand dein Grün,
das frisch und blumenreich
erfreute Herz und Sinn?
Nun gibt es steppengleich.

Warum verstummte jäh
der Schnitter Frohgesang?
Wohin vertrug der Wind
der Glocken hellen Klang?

Tat sich der Erde auf?
Verschlang in wilder Wut
sie Dörfer, Haus und Hof,
der Menschen liebstes Gut?

Wie blühte einst das Land.
Nun liegt es brach und stumm,
und ich kann fragen nur:
Warum?"

Pohled přes hranice


Tak hovoří les k louce:
"Zelená na úbočích,
květnatá, věčně svěží
těšilas lidské oči.
Teď žlutá step tu leží.

Proč náhle umlkl
zpěv ženců za rosy?
Proč večer hlasy zvonů
sem vítr nenosí?

Otevřela se země?
A v běsu pohltila
sad, domy, pole, ves,
která všem byla milá?

Jak hřál kdysi ten kraj.
Lady leží tak sám
teď, kdy nebes svým: 'Proč?'
se ptám."

Vergänglichkeit


Jugend flieht wie im Traum
Mitte des Lebens beginnt.
Merkst du im Wandel kaum,
wie rasch die Zeit verrinnt.

Schenkt uns zu reichem Lohn
Erde ihr Blütenkleid,
reifen im stillen schon
Früchte der Ewigkeit.

Lichter im Abendschein,
reiner Zusammenklang,
stimmt auch die Seele ein
in den Abschiedsang.

Pomíjivost


Mládí přejde jak sen.
Střed života tě mine.
Jen mžik jsi opojen:
všecko tak rychle plyne.

Kolem však leží zem
s nádherně pestrým šatem,
s mlčícím úsměvem
ve zrání vrchovatém.

I světla večera
čistě se s duší shodnou.
to z ní pak vyvěrá
zpěv na rozchodnou.

Hoam!, 1986, č. 7, 2. str. obálky

Heimatdorf (Rothenbaum)


Wie friedlich eingebettet
lagst du im Wiesengrün!
Die altvertraute bilder
an mir vorüberziehn.

Ist auch nichts mehr geblieben
vom heimatlichen Dach,
von Turm und heilger Stätte,
so klingt im Herzen nach

ein Lied, so oft gesungen
hinüber trägts der Wind,
weil immer noch in Treue
wir deine Kinder sind.

Rodná ves (Červené Dřevo)


Jak obraz plný míru
leželas v klíně luk.
Vzpomínka bez ustání
jde se mnou, dávný zvuk.

Nic z tebe nezůstalo.
O kouzlu rodných střech,
vlídné kostelní báni
teď srdce mluvit nech

a píseň, jak ty blízkou,
vítr ji nese dál -
jsme tvoje věrné děti,
každý z nás, kdo tě znal.

Glaube und Heimat, 19 81, č. 3, s. 4

Der alte Nussbaum


Die Jahre gruben mit tiefen Lettern
sich in die Stämme des Gartens ein.
Zart wühlte der Wind in den Nussbaumblättern.
Lädst du mich, Baum, zum Rasten ein?

In deiner verwirrenden, grünen Fülle
das Licht wie in matten Fenstern glomm.
Doch von der sommerlich-heiteren Stille
trug uns hinweg ein reißender Strom.

Machmal seh'n wir im Traume wieder
deines herrlichen Wuchses Pracht.
Verstehen wir noch die alten Lieder,
die uns dein Rauschen so nahe gebracht!

Starý ořešák


Roky se vryly do starého kmene
zbrázděného jak jádro ořechu.
Pod loubí listů v sadu rozvoněném
vánkem zvávals mne často k oddechu.

V tom opojném a zelenavém stínu
jak v skle se lomil každý paprsek.
Slunce mne v okamžicích letních splínů
neslo v tom tichu jako v proudu řek.

Po letech ještě tvá koruna šumí
- nádherně, avšak už jenom v mých snech.
Možná té staré písni porozumím,
jen mi ji ještě jednou zaznít nech!

Hoam!, 1972, č. 8, 2. str. obálky

Fliederzeit


Barock prangt der Flieder.
Pausbäckig
umwirbt ihn der Wind.

Pflücke dir schnell einen Strauß,
verbirg darin dein Gesicht!
Verschwendung sind Hülle und Duft.

Der Abend schon
schüttelt die Blüten
wie einen Sternenregen aus.

Šeříkový čas


Barokově se košatí šeřík.
Buclatě
ovívá ho vítr.

Otrhej spěšně náruč květů
a ponoř do nich svou tvář!
Až k omámení tě zahalí svou vůní.

Večer už
setřese tu nádheru
jako hvězdný déšť.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1985, s. 77

Glückliche Sommer


Klare Bäche kühlen den Wäldersaum.
Kinder klauben Kieselsteine
Und staunen den Forellen nach.

Vor der bösen Wasserjungfer
Die gläsern vorbeisurrt,
Fliehn sie in den Erdbeerschlag.
Der Mund wird zum Krüglein,
Der Schmielenhalm
Zur leuchtenden Korallenkette.

Mit nackten Füßen
Die warme Erde zu spüren
Und das Schmeicheln des Mooses
Der weichen Melodie
des Tanns zu lauschen
Und sich in Körbe
Voll Duft zu werfen -
Gab es glücklichere Sommer?

Šťastné léto


Kraj lesa chladí třpyty potoků.
Děti v nich loví oblázky
a užasle hledí na rej pstruhů.

Skleněná vážka
se mihla střelhbitě kolem
a zahnala je až do jahodiní.
Ústa jsou náhle jako džbánek,
stébla trávy
jak náhrdelníky plné rudých korálků.

Bosýma nohama
laskat vyhřátou zemi
a přítulnou měkkost mechů,
naslouchat
šumění v korunách jedlí,
padnout naznak
do voňavé fůry sena -
může být co šťastnější než právě tohle léto?

Des Waldes Widerhall, s. 41

In meiner Heimat


In meiner Heimat blüh'n die Schlüsselblumen
gelbleuchtend auf den Wiesen schon;
im Frühlingsglanze sich die Anemonen wiegen
und in den Lüften schwingt ein feiner Ton.

Vom nahenWald die Amsel rufen,
aus braunem Acker steigt die Lerche auf.
Verträumt die Quellen wieder rauschen,
es nimmt der Bach geschäftig seinen Lauf.

Und meine Sehnsucht wandert weiter,
wo sanft die Bergeskette blaut,
im leichten Wind die weißen Wolken ziehen,
vom steilenHang die Tanne niederschaut.

In meiner Heimat klingen keine Osterglocken.
Die wilde Biene nur, die heimwärts zieht,
mit Goldstaub überdeckt die Flügelränder,
summt frohbewegt ein Dankeslied.

Tam u nás doma


Tam u nás doma petrklíče mají
už kvést a zlatě svítit z luk
a sasanky se v jarním jasu kolébají.
Jako by z nebe sprchal sladký zvuk,

zpívá kos z lesa kousek opodál
a skřivánčí zpěv stoupá z polí všech.
Kdekterý pramen do zpěvu se dal,
potoku náhle sotva stačí břeh.

To moje touha slyší každý šum
lesa i modrou ozvěnu těch hor,
vidí jedle se tyčit k oblakům
ze skal jak tichý, mlčelivý vzdor.

Velikonoční zvony nezní u nás doma.
Divoká včela stejně tuší cíl:
ve zlatém prachu, štěstím nevidomá,
v rojích se vrací, kam Bůh poručil.

Glaube und Heimat, 1996, č. 5, s. 13

Stiller Winkel


Fuchsien nicken wie versonnen
über hölzernen Geländer.
Um die schmalen Giebel tanzen
Sonnenkringel, Sonnenbänder.

Steile Treppen tief im Schatten
und zerbröckelndes Gemäuer.
Hell in einer Gartenecke
loht des roten Mohnes Feuer.

Tichý kout


Fuchsie jak omámené
z oken záplavou se šíří.
Věchet slunce, žhavý věnec
tančí z štítu po vikýři.

Před schody zeď v temném stínu
s omítkou spíš oprýskanou
skrývá se v divokém vínu.
Rudé máky pod ním planou.

Hoam!, 1972, č. 6, 2. str. obálky

Ein Traumgesicht


Im Traum ging ich durch alte Gassen,
die fremd geworden und verlassen.
Mein Schritt gab keinen Ton.

Die Häuser waren streng verschlossen
und vor den Türen lag verdrossen
die feuchte Frühe schon.

Ich spürte Schmerz und Seligkeiten
und wie ein zaghaft fernes Läuten
an mir vorüberweh'n.

Versunk'ne Bilder kehrten wieder.
der Brunnen rauschte seine Lieder,
als wäre nichts gescheh'n.

Tvář snu


V snu jdu starými ulicemi,
jsou cizí, i můj krok je němý
a nikdo není tu.

Domy jsou pevně uzamčeny
a ani rodné čtyři stěny
mne nezvou v úsvitu.

Cítím jen stesk po dávném ráji,
daleké zvuky doznívají,
slyším je pramálo.

Obrazy mne však v duši tísní
jak šum studny v té staré písni:
což se nic nestalo?

Glaube und Heimat, 1976, č. 17, s. 541

Dörfliches Jahr


Von Schlüsselblumen wogten die Wiesen gelb,
grüne Hecken wanden ums Dorf einen Kranz.
Durch die Felder brauste und sang der Wind,
der Sommer schwelgte in Duft und Glanz.

Im Herbst fingen die Wälder zu brennen an,
in Grase rollten die Äpfel wie Gold.
Übers weiße Land, durch stiebenden Schneedahn,
fuhr nächtens im Schlitten das Christkind hold.

Vesnický rok


Petrklíči jsou louky posety,
stromy věnčí ves na zelených humnech,
poli jde vítr v píseň zakletý,
když léto vzdechne v opojení šumném.

Planoucí nádherou pak jeseň zahoří
a v trávě kutálí se jablka až sladko,
než sníh zem zahalí a bílým pohořím
vezou k nám sáně nocí malé Jezulátko.

Hoam!, 1980, č. 10, 2. str. obálky

Výlet na Jezvinec

Když máj rozprostřel svůj svit a jas nad vrchy i doly, dostal i temný, trochu pochmurně působící háv lesů slavnostní přízdobu: byly to světlé ohebné břízy a buky statných kmenů, které se do daleka zatřpytily a zaleskly jako pravý jarní div. Oblíbeným výletním cílem byl v tom čase vrch Jezvinec (Gewinzi), jehož prastarý bukový porost a vzácná květena v něm lákaly k výpravám i obdivu. Snad je třeba dodat, že jde o 739 metrů nad mořem vysokou čedičovou kupu s osobitým rostlinným světem. Když stoupáte příkrým svahem při myslivně v Liščí (v originále "Fuchsberger Forsthaus" - pozn. překl.), obklopuje vás zprvu jen novější lesní výsadba; dosáhnete-li však temene vrchu, octnete se náhle jakoby v nějakém jiném světě, oblouzeni a uchváceni vším, co vám nabízí. Jako ve vysoké síni klene se nad vámi husté, jasně zelené bukové listoví a sluneční světlo, které jím proniká, malebně formuje svými paprsky šedé, mohutné kmeny starých stromů. Zvláště jeden z buků vyniká pozoruhodným tvarem. Ve výšce asi dvou metrů se totiž jeho kmen dělí vedví a obě jeho ramena svírají dokonalý téměř tvar harfy. Stačilo by mezi nimi napnout struny a vítr by se jimi mohl začít probírat svými prsty v nějakém zvučném nápěvu. Ostatně ten obstarávají v hojné míře i ptáci a hmyz v živém, jakoby neustávajícím pohybu. Míhání a cvrkot bez konce, čiřikání a hvizdy, bzukot a pobrukování ve stromových korunách; rej pestrých motýlů, kteří se jako opilí krásou komíhavě potácejí vzduchem. Dalo by se hodiny sedět v bujné záplavě travin a jen přihlížet všemu tomu dění, kdyby vaši pozornost nepoutalo i bohatství květů všude kolem vás. Mezi buky, vedle šedých skalisek a menších balvanů je tu malebně uspořádala příroda. Nejvznešenější z nich se mi zdály měsíčnice vytrvalé (v originále "die Mondviolen", tj. latinsky Lunaria rediviva - pozn. překl.), které dosahují někdy až výšky jednoho metru a nesou na štíhlé lodyze krásné fialové květy. Šešule s plodovými zrny se na podzim stříbrně rozzáří ve tvaru měsíčního srpku a stávají se oblíbenou okrasou domácích prostor (podle jejich podoby po odkvětu se rostlině v lidové češtině říká i "penízky" či "Jidášovy peníze" - pozn. překl.). Malé, nenápadné kvítky mařinky vonné (v originále "Waldmeister", jinak německy i "Maikaut", latinsky Asperula odorata - pozn. překl.) by se daly snadno přehlédnout, kdyby jejich sladká vůně nebyla tolik vábivá. Kdo by při ní nepomyslel na májovou bowli či aromatický čaj? A co všechny ty děti listnatého lesa se svými zvučnými jmény: kokořík vonný (v originále "Salomonssiegel", latinsky Polygonatum odoratum, v lidové češtině i "kocmoud" či "zázvorníček" - pozn. překl.), červená dymnivka dutá (v originále "Lerchensporn", latinsky Corydalis cava, v lidové češtině i "smetaník" či "hužvor" - pozn. překl.), česnek medvědí (v originále "Bärenlauch", latinsky Allium ursinum - poz, překl.) s krásnými, lesklými listy, plicník lékařský (v originále "Lungenkraut", latinsky Pulmonaria officinalis, v lidové češtině mj. "červený petrklíč", "modrý kluč", "krompáček", "urbánek", "cucavka", hvězdoš", "zimičí korálky" - pozn. překl.), mnohokvětá konvalinka vonná (v originále "Maiblume", jinak německy i "Maiglöckchen", latinsky Convallarium maialis - pozn. překl.) a bílý kruštík bahenní (v originále "die weiße Stendelwurz", latinsky Epipactis palustris. Mezi nimi se rozmohla jedovatá vraní oka (v originále "Einbeere", latinsky Paris quadrifolia - pozn. překl.). Mnohem vzácnější tu byl podbílek šupinatý (v originále "Schuppenwurz", latinsky Lathraea squamaria, v lidové češtině "devětsil", "neboj se" /!/, "babí zub", "májovník", "májový koření", "koření sv. Jana" - pozn. překl.), zato velice hojně se s ním dalo setkat v hlouběji ležících lesích jehličnatých.
Často se už stmívalo, když bylo třeba nastoupit cestu domů. Nesmazatelné však zůstaly dojmy, jež nabízel ten překrásný kus země.


Glaube und Heimat, 1954, s. 269

Erinnerung an die Heimatkirche


Dome sah ich, ehrwürdigen Alters,
Türme der Erdenschwere entflieh'n.
Stätte frommen Gebets und des Psalters,
Rosetten im heiligen Dunkel erblüh'n.
Kathedralen; aus offenen Türen
schimmernden Marmors und Kerzen Pracht.
Kreisende Sonnen im Raume irren
Adel und Prunk Madonnen zieren,
aus Engelsaugen Verzückung lacht.
Heimatkirche! Aus dörflicher Stille
wächst mir empor dein vertrautes Bild,
im alten Glanze und unverhüllt.
Was fest verankert durch Mahnung und Wort,
der festlichen Tage Segensfülle,
lebt in der Seele schwingend noch fort.

Vzpomínka na kostel v rodné vsi


Viděla jsem staré katedrály,
věžemi mířící k nebi až.
V modlitbách, zbožných žalmech tu stály,
rozety v tmě kvetly, svatá stráž
dómů; z jejich otevřených dveří
mramoru a svící blyskl třpyt,
jak by slunce bloudila tam v šeři,
s krásou Madon snažila se měřit,
jež i anděla zná uchvátit.
Kosteli náš zato! Ticha tvého
roste obraz zase v nitru mém,
v staré slávě, přístupné nám všem.
V Slově kotví, sotva co je zruší,
plnost sváteční zas stoupá z něho,
vznáší se a trvá dosud v duši.

Glaube und Heimat, 1968, s. 852

Wolfgang Baumroth


Er ging von uns. Sein helles Licht erlosch.
indes ein Maienmorgen glänzte auf den Fluren.
Auf violetten Priesterkleide ruhten
die Hände, die so oft und gern gesegnet
und hielten, liebend noch, das bitt're Kreuz umklammert,
um das verklärend sich die weißen Tulpen schmiegten.
Des Leidens Zug, des Mundes herbe Falten,
sie hatten nun der Tod mit milder Hand geglättet.
Und heil'ge Stille lag im Raum. Es war
als schwebten Blüten, Früchte, schwellend rot, hernieder
v barvách kypivých,
und legten sich als Kranz um seine bleiche Stirne.
Was irdisch war an ihm, zerbrach.
Der Geist jedoch, der schöpferische, nimmermüde,
schwangt sich empor zu jenen lichten Höhen,
wo er erstrahlt im unsichtbaren, ew'gen Glanz.
Von dorther wirkt er segnend, gibt von seinem Reichtum,
so wie die Mutter Erde sich verschenkt und stets erneuert;
denn auch das Werk des Dichters kann nicht sterben.
So fúget euch zusammen, ihr Gestalten
- er gab euch Leben und den Duft der Seele,
das Kleid der Wahrheit und des edlen Sinnes -
zum festen Ring, der unzerstörbar ist,
und ehrt den Priester und den treuen Sohn der Heimat!

Wolfgang Baumroth


Odešel od nás. Zhasl jako světlo,
zatímco květen ještě svítil v jitřních lukách.
Na fialovém kněžském šatě leží
ty ruce, co tak rády žehnávaly,
sepjaty s láskou pevně drží hořký Kristův kříž.
Kolem se v jasu kloní bílé tulipány.
Rys bolesti a trpkost kdesi na rtech
smrt sňala, navždy uhladila vlídnou rukou.
A svatý klid se rozlehl. To jak
se kolem toho čela snesly květy, plody zemské,
v barvách kypivých,
a věncem bledost smrti oživily.
Co na něm časné bylo, zhaslo.
Duch ale, plný neúnavné tvůrčí síly,
ten vzletěl vzhůru k světlým výšinám,
kde navěky si podrží svůj ryzí jas.
A šíří požehnání, bohatě rozdává
z toho, co dala mu země, nevyčerpatelná,
nesmrtelná jak básníkovo dílo.
Až semknou se postavy, jimž dal život,
jimž vdechl duši, oděl šatem pravdy,
a všechnu svoji ušlechtilost svěřil,
budou jak kruh, prsten nezcizitelný,
který ctí kněze, věrného syna své vlasti.

Glaube und Heimat, 1956, č. 1, s. 17

Winterabend


Pelzvermummte Gestalten,
schneeüberwehtes Tor.
Aus den Häusern, den alten,
steigt silberner Rauch empor.

Spuren, tief eingesunken
in das flaumige Weiß.
Schatten taumeln wie trunken
über das glitzerne Gleis.

Was in den Dämmerstunden
des Winters uns still bewegt,
sich auf Trauer und Wunden
so mild wie Balsam legt.

Zimní večer


Postavy zachumlané
a vrata v závějích.
Nad starým domem stane
dým stříbrný jak sníh.

A stopy zapadají
jak v peří, samá běl.
A stíny tiše tají,
ve třpytu jak bys šel.

Zima v tom svitném šeru
rej vloček ve výši,
smutek a nedůvěru
jak balzám utiší.

Des Waldes Widerhall, s. 42

Zerstörte Heimat


Ihre Herdfeuer längst erloschen sind,
ihren Namen weiß nur mehr der Wind.
Was wir geliebt und erwerben haben,
liegt unter Schutt und Asche begraben.
Die Wildnis streckt ihre Arme aus
und kriecht aus dem dunklen Wald heraus.
Will alles gierig umschlingen,
das Werk der Zerstörung vollbringen.
Der Wanderer voll Schrecken flieht
und eilends wieder des Weges zieht
ohne sich umzuschauen.
Denn hinter ihm wohnt das Grauen.

Zničený domov


Krb domova je dávno uhašen,
jen vítr zná teď echa jeho jmen.
Co milovali jsme a pěstit uměli,
leží v troskách a mrtvo v popeli.
Divočina se roztahuje dnes,
kde domov byl, tmí se teď už jen les.
Chce obklíčit snad jako v divém chtíči
a zahladit, co není, zdá se, ničí.
Poutník tu cítí něco jako strach
a spěchá dál cestou v těch pustinách
aniž by odvážil se ohlédnout,
neboť jen zkáza obývá ten kout.

Maria Schmidtová pochází ze starousedlé učitelské rodiny Klimů z Červeného Dřeva (Rothenbaum), kde se narodila 7. března 1906. Jejím strýcem byl katolický kněz a šumavský německý spisovatel Leopold Klima, publikující také pod pseudonymem Wolfgang Baumroth - jedna z jejích básní, podávaných tu i v českém překladu, byla napsána k jeho úmrtí 18. června 1955. Po vychození měšťanské školy v Horšovském Týně (Bischofteinitz) studovala na učitelském ústavu ve Stříbře (Mies) a učila pak ručním pracem a vedení domácnosti na několika školách okresů Horšovský Týn, Domažlice (Taus) a Klatovy. Roku 1930 se vdala za úředníka Hanse Schmidta, který zahynul v posledním roce války 1945 v jednom ze zajateckých táborů na Sibiři. Ona sama se ocitla po vyhnání se dvěma syny v okrese Hof a bydlela pak v Lichteneiche a později v Hallstadtu u Bambergu. V Schesslitz u Bamberku 22. dubna 1986 také zemřela. Psala nejen básně, ale i povídky, příběhy o zvířatech, rozhlasové hry, napsala i románovou trilogii Nur die Häuser stürzten. Její vánoční hry pro děti i dospělé bývaly uváděny krajanskými spolky. Nejvíce svých prací publikovala v krajanských časopisech Glaube und Heimat a Hoam!, ale své verše vydala i knižně pod názvem Im weitgespannten Bogen. Jedna z básní autorčiných tu otištěných je převzata z krajanského sborníku Das Neubistritzer Bergland - je to ta s názvem Zničený domov. Z jiného sborníku o šumavské vsi Bučina (Buchwald) je tu přetištěna její báseň Pohled přes hranice. Básně Marie Schmidt-Klimaové najdeme i v antologiích Lob der Heimat a Des Waldes Widerhall.

- - - - -
* Červené Dřevo / Horšovský Týn / † Scheßlitz (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Narodila se podle tohoto záznamu křestní matriky farní obce Červené Dřevo zdejšímu učiteli Johannu Klimovi, synu ředitele místní školy (stavení čp.
3) Johanna Klimy a Anny Marie, roz. Multererové ze Srubů (zaniklých dnes stejně jako Červené Dřevo) čp.8, a jeho ženě Anně, roz. Breiové, dceři Johanna Breie ze Srubů čp. 6 a Anny, roz. Baumannové ze Srubů čp. 3
Červené Dřevo (viz i Anton Haas, Leopold Klima a Martin Zipperer)

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist