Jindřich Lom

"Henricus Lom" uvádí jako jméno faráře v Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný) diecézní Catalogus, tj. seznam kněží a farností, ještě pro rok 1924, zatímco v téže tiskovině pro rok 1925 už nacházíme jen datum jeho úmrtí 11. září 1924 v Nákří. Narodil se 29. června roku 1867 v jihočeské Volyni, kde Lomových rodiny najdeme i dnes a kdysi z jedné takové vzešli i významní čeští právníci. Německy mluvící Šumavané psali příjmení "českého faráře" i Lohm a to, že jeho památka mezi nimi žije dodnes, dosvědčuje právě předchozí veršový text, připisovaný pamětníky právě jemu. Paní Anna Müllerová, žijící po válce v Pasově (Passau) na Brixener Straße čp. 1 a, si jej takto uchovala ve své mysli z pamětní desky na stěně návesní kaple v dnešní Řasnici (dříve německy Pumperle), jejíž vyhnaní němečtí obyvatelé znali jistě i leccos dalšího o celé události, kterou ta nezvyklá farářova báseň, psaná jako by ten mladý mrtvý ještě promluvil k nám pozůstalým, zvěčnila. Rudolf Lang pocházel z chalupy řečené "Moritzn-Haus" a zahynul nárazem saní do zdi nešťastně zrovna v osudném roce 1914, kdy vypukla válka, jež změnila svět už natrvalo. Karl Spannbauer, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, vzpomíná v článku o pamětní desce, jak coby malý chlapec (on sám se narodil v "Pumperle" až deset let po skončení oné první světové války) stával před zdí hospody u Koschků v rodné vsi a přemýšlel o tom, proč že vlastně je smrt na světě. Ale to přec každý ví, či ne?

Denkt, es muss überall gestorben sein	Umřít se musí, to přec každý ví
Rudolf Lang, das war mein Name, war erst 15 Jahre alt. Ums Leben bin ich hier gekommen durchs Holzfahren aus dem Wald. Ich fuhr über die Felder und sah schon voraus, wenn niemand zu Hilf' kommt, so ist 's mit mir aus. Der Schlitten nahm mit mir überhand und fuhr an die Wirtshauswand. Die Wand brach ein und drückte mir den Brustkorb ein. Liebe Eltern und Geschwister mein, tut über meinen Tod nicht traurig sein. Denkt, es muss überall gestorben sein.	Rudolf Lang bylo moje jméno. V pouhých 15 letech svých o život jsem při práci přišel, svážeje dříví na saních. Jel jsem do vsi přes pole dolů a už jsem viděl, že je zle, že nikdo nebyl ku pomoci, můj konec nastal neblaze. Sáně si jely, kam si chtěly, do hospodský zdi naletěly. Jak spadla na mě celá stěna, má hruď jí byla rozdrcena. Rodiče, sourozenci mí, nebuďte nad tou smrtí truchliví. Umřít se musí, to přec každý ví.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 66