Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL SPANNBAUER

A Weda kimmt Bouřka je tu

Gregnet hots nimmer, wochalang.
De Bauern is scho angst und bang.
Oiss is trucka und sperr,
wochsn duat koa Groserl mehr,
es war hoit der größte Segn
für de Wies, den Woid, a Regn.

Endli, heit habs i im Gfüih,
kimmt nou ebbs, es is geschwüih.
D' Sunn is weg und in da Fern
kan ma aa schon rumpern hern.
Sunst ist staad, koa Vogerl singt,
aa koa Lüfterl Kühlung bringt.

Dann gehts schnej, des glaubt ma kaam
schorf foarht ei der Wind in d Baam.
Aufgeh duats, hert es, wias tropft,
wia der Regn an d Fenster klopft.
Sehgts, wia s woarme Ploster dampft,
wia der Regn iatz prasslt, stampft.

Vom Wosser is der Himme voi,
oiss kimmt owa, aa a Mai.
S blitz und donnert, werkt und braust,
dass di net vors Haus mehr traust.
Austobm duat se de Natur.
Herr beschütz uns Haus und Flur

Oiss, wia s is, a End aa nimmt.
Hint d Sunn a scho wieder kimmt.
Und a Regn-Bogn, klar und schee
sehgt ma obm am Himml steh.
Wo er afhert, lossts enk sogn,
liegt bestimmt a Schatz vergrobm.

Už tejdny celý nepršelo.
To sedláku je neveselo.
Všecko usychá a vadne,
travička neroste řádně,
bylo by to požehnání
pro les, luka, dešť bejt k mání.

Konečně až cejtim dneska
dusno, že by sprška hezká?
Slunce jak by zašlo někam,
zdáli hřmí už, bouřku čekám.
Jinak ticho, ptáčka hlasu
neslyšet v tom parnym času.

Tu, sotva bys věřil tomu,
vítr vopře se do stromů.
Už to přišlo, už to kape,
prší, až do voken klape.
Z kamenů v cestě se kouří,
buší do nich liják v bouři.

Nebe plný vody vráz,
v máji bejvá takej čas.
Blejská se a plno hromů,
hukot, že strach vyjít z domu.
Příroda se pobláznila,
kýž nás chrání Pána síla.

Všecko ale konec bere.
Slunko z voblaků se dere,
vzešla duha, krásná celá
voblohou se rozprostřela.
Kam došahá, jářku lidi,
poklad v zemi ležet vidim.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2008, č. 7, s. 14

Slovníček: oiss is trucka und sperr = všechno je suché a trupelnaté, wochsn duat = činí, že roste, hoit = inu, heit = dnes, Gfüih = cit, ebbs = právě, zrovna, geschwüih = dusno, rumpern hern = hřmít slyšet, sunst ist staad = jinak je ticho, koa Lüfterl = nijaký větříček, schnej = rychle, kaam = sotva, schorf foarht ei = ostře vjede, Ploster = dláždění, iatz = nyní, voi = plno, traust = troufáš, Regn-Bogn = duha, schee = krásná, wo er afhert = kde končí, kde přestává.

"Její" krucifix

Tak se to zase jednou stalo, že jsem se vydal k nám domů, do rodného Pumperle (dnes Řasnice). Tentokrát docela sám a vlastně jakoby bez nějakého zvláštního cíle. Vyšel jsem k lesu nahoru, usadil jsem se tam na velký kámen celý porostlý mechem a hleděl dolů ke vsi. Za zády jsem měl vrch Krustlberg (dnes na mapách Chlustov - pozn. překl.), před sebou Schneiderberg (vrch neměl české jméno - pozn. překl.), Radvanovický hřbet (v originále "die Schillerberge" - pozn. překl.), úplně v pozadí jasnou modří zdravící Hochstein (vedlejší vrchol Třístoličníku - pozn. překl.), zelené údolí "Travné Vltavy" (také "Slatinná Vltava", v originále "Grasige Moldau", dnes na mapách Řásnice - pozn. překl.) dole a při jejím toku pode mnou zbytky někdy tak krásného rodného koutu, mého Pumperle, mého někdejšího domova.
Zavřel jsem oči a dal svým představám volný průběh. Viděl jsem teď v nich celou tu ves, jak vyhlížela kdysi. Rychle jsem našel úzkou cestu k našemu stavení, došel až k němu a vstoupil dovnitř do světnice. Všechno bylo tak, jak jsme to tu před půl stoletím zanechali: ošoupaná lavice, kachlová kamna, kredenc (i v originále "die Kredenz" - pozn. překl.), stůl a židle. I tatínek a maminka tu byli. Muselo to být někdy krátce před "odsunem": všude vidím stát bedny a kufry. Tatínek a maminka vedou malý spor. Šlo o kříž (v originále "der Herrgott", tj. "Pán Bůh", jak se krucifixu v "Božím koutě" světnice říkalo - pozn. překl.), který ještě visel na zdi, nijaké umělecké dílo větší ceny. Maminka ho chtěla vzít s sebou na velkou cestu do cizího světa. To "On" byl přece její tichou láskou po všechna léta života. To k Němu se nesčíslněkrát obracela a u Něho hledala pomoc ve starostech a v nouzi, zejména pak v posledních letech té strašlivé války. Všichni tři její chlapci byli pryč odtud někde ve válečné vřavě a ona netušila, zda jsou ještě vůbec naživu. Sotva minul jediný den, aby se nemodlila před zmučeným tělem Spasitelovým a neutíkala se k Němu. Když teď její tři chlapci válku přežili, má "Jej" (v originále "Ihn" - pozn. překl.) tu nechat opuštěného o samotě?
Otec měl proti tomu námitku: "Třikrát už jsme vybalili a zase zabalili, poněvadž můžeme vzít opravdu jen to nejnutnější. Jak tam mám přidat ten kříž, aby se cestou nepolámal ("so dass es beim Transport nicht zerbricht?")? Slibuju, že ti hned za první peníze koupím nový, mnohem krásnější."
Maminka se ale se "svým" krucifixem (v originále "von ,Ihrem' Herrgott" - pozn. překl.) rozloučit nechtěla už proto, že byl i svatebním darem od jejího zemřelého otce.
Pokoušeli se teď společně krucifix přibalit do zavazadel k ostatním věcem. Tatínek měl ale pravdu, bez poškození by to nijak nešlo. Tak ho nakonec do "Božího kouta" ("in den Herrgottswinkel") světnice pověsil zpátky. Měl "opatrovat" ("behüten") náš dům, než se budeme zase moci vrátit domů, sem na naši milovanou Šumavu. Opravdu tomu tenkrát oba věřili.
Otevřel jsem znovu oči do skutečnosti. Staré obrazy a vzpomínky zmizely jako kouzelný sen. Vstal jsem a sešel do údolí, kudy jsem pak zamířil přes hranice zpátky do Bavorska. Čekala tam na mě moje žena.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 72

Malé ohlédnutí za léty 1938-1945

Tolik toho už bylo napsáno o čase po prohrané válce (v originále "nach dem verlorenen Krieg" - pozn. překl.) a o vyhnání z domova v roce 1946, málo však o době, která tomu všemu předcházela.
Když německé vojenské jednotky obsazovaly tzv. "Sudety" (v originále "das Sudetenland" - pozn. překl.), bylo mi právě deset let, tedy byl jsem ještě dítě. Otec i dědeček mluvili před námi dětmi jen málo o politice, my ale viděly při železnici z Lenory (Eleonorenhain) do Volar (Wallern) stavět jeden bunkr za druhým a lidé si dělali starosti, poněvadž kdyby snad došlo k válce, ocitla by se naše osada Pumperle i mnoho jiných v jejím okolí v zóně konfliktu (v originále "in der Kampfzone" - pozn. překl.). Češi už vyhlásili mobilizaci a mnoho mladých mužů, kteří byli vázáni brannou povinností, odešlo do lesů nebo přes hranice do Bavorska, aby nemuseli v případě konfliktu střílet na Němce. Můj otec a bratr Franz už tenkrát v Bavorsku pracovali.
V srpnu 1938 už situace skutečně zrála ke krizi, poněvadž bylo vydáno heslo: "Všichni lidé, kteří se nacházejí v zóně konfliktu (in der Kampfzone), měli by se odsunout (absetzen /!/) přes hranice do Bavorska, pokud je to hospodářsky možné." Tak zůstal dědeček a maminka doma, aby se měl kdo postarat o dobytek a nezbytnou práci doma, zatímco babička a my dva chlapci jsme jednoho dne opravdu přešli hranici. Poslali nás do Pasova (Passau), odtud do Kelheimu (bavorské město na Dunaji mezi Ingolstadtem a Řeznem /Regensburg/ - pozn. překl.) a pak dál až k Baltskému moři (Ostsee). Vrátili jsme se domů teprve deset dnů po vstupu německých vojsk.
Rád připouštím, že jsme byli všichni plni radosti a štěstí, poněvadž přece nedošlo k válce a my teď patřili k Německu. My děti jsme nejdřív nijaký velký rozdíl nezaznamenaly, chodily jsme zase do německé školy jako předtím. Jen některé děti z Houžné (Hüblern), které až dosud navštěvovaly českou školu v Lenoře, přešly nyní sem k nám. Znaly jsme se s nimi a tak se o tom také nijak příliš nehovořilo. Jen velký obraz Adolfa Hitlera visel nově ve škole na zdi, ale zůstával tam na ní i kříž (bylo by možná zajímavé zjistit, zda a kdy vyšlo po válce v Československu v souvislosti s komunistickým převratem v únoru 1948 a jeho následky nařízení odstranit ze zdí školních tříd kříže, obvykle visící nad vchodem - podle některých pramenů mělo se tak dít bez nařízení a nenápadně v souvislosti s tzv. "prázdninovým úklidem" - pozn. překl.). Museli jsme se učit novému pozdravu (říkalo se mu "německý" či "árijský" - pozn. překl.) vztyčením pravé ruky, jinak se však ve škole sotva co změnilo.
Naše ves dostala "místního vedoucího" (Ortsgruppenleiter) mládeže a my chlapci od 10 let jsme museli vstoupit do Hitlerjugend. Maminka se s tím nedokázala srozumět, poněvadž jsme téměř každého nedělního dopoledne místo do kostela povinně mířili k "apelu" do Lenory, kde jsme se učili pochodovat, střílet ze zbraní lehkého kalibru a v Kunžvartu (v "Říši" ovšem jen Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.) jsem měl možnost udělat si kurs jízdy na motocyklu, což mi pořád ještě působilo potěšení. Později jsem se dostal i do vzdělávacích kurzů v Haidmühle, Prachaticích (Prachatitz) a ve Forchheimu u Norimberka (Nürnberg).
Jinak ve vsi došlo u nás také sotva k nějaké velké změně, jen v myslivně bydlel teď nový lesník, poněvadž ten předchozí, pan Otec (skutečně jde o lesníkovo příjmení - pozn. překl.), takto jediný Čech v naší vsi, přesunul se (abgesetzt) před příchodem německých vojsk s veškerým nábytkem a ostatními svými věcmi a za pomoci někdejších svých lesních dělníků do českého vnitrozemí. Lidé ve vsi dostávali zase peníze za své výrobky a co bylo důležité, měli práci.
Přirozeně se o všem, co bylo nové, mluvilo, zejména o Hitlerovi a jeho vládě. Poněvadž jsme rádio neměli a noviny neodebírali, chodíval dědeček často k "Puitl-Luislovi" a poslouchal tam rozhlasové projevy Adolfa Hitlera, právě nadšen zřejmě z nich ale nebyl, poněvadž se dal slyšet, proč že jen tak křičí, nejsme snad přece nedoslýchaví.
Brzy nato byl anektován i zbytek Čech, což mělo být politicky a vojensky pro Německo výhodné, ne však pro nás Šumavany - účet za to jsme museli později platit přece právě my.
V naší vsi nebyli žádní Židé, ale na shromážděních se pořád hovořilo jako o hlavních nepřátelích o nich, nikdo nerozuměl, čím jsou nám tak nebezpeční a tak jsem se ptal dědečka, co jsou ti Židé za lidi a on nato pověděl, že lidé docela tak jako my a že náš Pán Ježíš byl přece Žid. Všude v Německu, v Poslu a v Rakousku byly zřizovány koncentrační tábory a miliony lidí, především Židů, byly strašlivým způsobem povražděni. Mnozí Šumavané se o tom dověděli teprve po válce, ale nikdo nám to nevěřil (aber niemand hat es uns geglaubt). Slyšeli jsme sice už dříve, že i někteří lidé od nás, nazývali je pak antifašisty, byli odvezeni do Dachau, ale ti se většinou vrátili po několika týdnech zase zpátky a nemluvili o tom, proč tam v Dachau byli.
Polské tažení bylo pryč a brzy se objëvily první potravinové lístky, mladí muži byli už většinou u vojska, i oba moji bratři a válka šla dál, vyhlášená nám Anglií a Francií. Začala z ní přicházet modrá psaní o padlých za Vůdce, národ a Říši, to byla starost nejhorší, ale i zásobování bylo pořád těžší, přestalo jít o politiku, šlo o život teď už všem, poněvadž v posledních válečných letech ovládla vzdušný prostor Amerika (USA) a Anglie a ani sedlák na poli si nemohl být jist, než v květnu 1945 přišel konec války, která stála miliony lidí život - a nás domov!
Dnes po 60 letech můžeme jen doufat, že lidé jako byl Hitler, už nikdy nezískají takovou moc a že lidé nebudou už nikdy snášet tolik utrpení.
Musíme jen děkovat za to, že už 60 let jsme nijakou válku neměli.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 5, s. 11-12

Osídlení dřevařské vsi Schlösselbachel

V řeči lidu se té osadě říkalo "Dreihaiser" (tj. vlastně "Trojdomí", dnešní Kořenný - pozn. překl.) a z historie jejího vzniku známe i jména prvních jejích osídlenců. Byli to: 1. Lorenz Paule z Röhrenbergu (dnes zaniklé "sousední" Žlíbky - pozn. překl.) se ženou; 2. Hans Stögbauer z Gubischhütten (také Kubischhütte či Rabenhütte, při lese Vraný za Žlíbským vrchem směrem k Horní Vltavici /Obermoldau/ dnes rovněž zaniklá Havránka, místně řečená Vranov - pozn. překl.), se ženou a dvěma dětmi; 3. Mathias Baur z Ernstbergu (dnešní Arnoštka - pozn. překl.) se ženou a dvěma dětmi. Posledními majiteli těchto tří domů byli Haselberger, Heinzl a Tomschy.
Ta malá osada vznikla v letech 1734-1736, kdy kněžna Eleonore Amalie zu Schwarzenberg povolila na panství Vimperk (Winterberg) tam, kde panské lesy následkem mnoha polomů už nepřinášely užitek, postavit několik nových stavení (v originále "Waldhäuser", tj. "lesních domů"). Pro úpravy terénu (Ausräumung) a stavbu dřevěných chalup bylo poskytnuto 5 až 6 "volných let" (Freijahre).
Osada vyrostla trochu na sever od Kunžvartu na východním svahu hory Schlösselberg (dnes Strážný, 1113 m - pozn. překl.), zčásti chráněném před západními větry, na malém potoce, který při vrcholu hory pramení. To na ní stojí až dodnes i zřícenina hradu Kunžvart (Kunzwart), který je písemně poprvé zmiňován k roku 1359 (patří svou polohou v nadmořské výšce 1033 m k nejvýše položeným hradům v Čechách vůbec, podle jména, značícího "královská stráž" pak bývá jeho založení přisuzováno králi Janu Lucemburskému - pozn. překl.). Vysoká hradní věž (v originále "Lugturm", tj. vyhlídková věž, spíše bychom řekli strážní "hláska" - pozn. překl.), zdejšími lidmi zvaná "Schlößl", sloužila k ochraně cesty a také jako hraniční opevnění. Roku 1578 byl hrad (tehdy už pustý - pozn. překl.) zničen definitivně požárem. Ve škole jsme slýchali o Kunžvartu následující místní pověst (jde o tzv. pověst toponymickou či etymologickou, vztahující se k německému jménu hradu i obce při něm - pozn. překl.):
Rytíř Kunz (!), vlastník hlásky, měl za úkol střežit i velkou vodní nádrž zvanou Weiherfilz (v originále "Weigerfilz", dnes na mapách Stráženská slať - pozn. překl.). Zdá se, že tuto svou povinnost hrubě zanedbával a tak se jednoho dne hráz nádrže protrhla a vodní spousty nejen zaplavily velké území, nýbrž pohltily i množství dobytka a zvěře. Rytíř unikl spravedlivému trestu jen tak, že na útěku okoval svého jezdeckého koně podkovami obráceně, aby zmátl stopu a své pronásledovatele zavedl mylným opačným směrem. "Warta", jak se jmenoval rytířův pes, neustával při tom, co s pánem prchal, žalostně výt. Protože Kunz chtěl, aby přestal, křikl na něj opakovaně: "Kusch Warta" (tj. "kuš, Warto!" - pozn. překl.). Tak získala Kuschwarda (1735) své nové německé jméno, které prý dříve znělo Bärenloch (tj. "medvědí brloh" - pozn. překl.).
Ze zakladatelských časů osady Schlösselbachel lze uvést i to, že tu při chalupě řečené "Mondltischler" či také "Homertischler" existoval kovářský hamr (Hammerschmiede). Jeho první majitel se měl jmenovat Mühlegger nebo snad Mühlecker. Poněvadž tu jeho hamr neměl vždycky dostatek vody, přemístil ho do Hliniště (Leimsgrub). Byla to pozdější Paulusova pila (Paulussäge).
Směrem na severovýchod ke Žlíbskému vrchu (Röhrenberg, ležela při něm i stejnojmenná osada, dnes zaniklé Žlíbky - pozn. překl.) a na Horní Vltavici probíhala v dřívějších dobách tzv. "Vimperská stezka" (v originále "Winterberger Steig" - pozn. překl.). Poblíž ní získal v roce 1755 jistý Tobias Adler svolení zřídit tady sklárnu, zvanou pak podle něho "Adlerhütte" (Adlerova, také Röhrenberská Huť, dnes Samoty - pozn. překl.). sem do ní byl pak z mlýna na křemen zvaného Puchermühle (správněji by bylo Pochermühle či Pochmühle, tj. stoupa na drcení kamene - pozn. překl.) dodáván křemenný prach (Quarzstaub).
Práce tu byla v těch prvých zakladatelských letech opravdu těžká v každém ohledu. Pozdější generace už svou pílí a přemýšlivostí zvládaly život lépe. Z někdejšího "trojdomí" se stala půvabná ves o 29 domech (1939). Nezůstalo z ní téměř nic po vyhnání jejích obyvatel v roce 1946. Ti naštěstí po letech nouze osvědčili i v cizí zemi (in der Fremde) své kvality a dokázali tam pro sebe najít nejen práci, nýbrž vybudovat nový domov.
Potomci těchto lidí, jimž byl uloupen domov, by měli vědět, kde jsou jejich kořeny, i když je samotné k někdejší vsi Schlösselbachel (také Schlösselbach, Schlößlbachl, dnes, jak už zmíněno, Kořenný! - pozn. překl.) nijaké osobní vzpomínky vázat nemohou.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 430-431

Wolfsgrub, dnes Vlčí Jámy, odkud jsem domovem

Je neděle a já mířím svým autem k bavorské hranici do Philippsreutu. Rád bych se podíval zase po čase tam domů, kde býval někdejší Wolfsgrub, dnes Vlčí Jámy.
Neumím úplně vysvětlit, čím mě tak často starý domov přitahuje. Tady v Bavorsku se mi vede dobře, našel jsem tu za tolikerá léta dobré přátele a novou vlast.
Jedu přes Pumperle, mající dnes české jméno Řasnice, za odbočkou na Vlčí Jámy jedu všaj ještě kus dál směrem na Horní Vltavici (Obermoldau). Tam, odkud lze přehlédnout celé to nádherné údolí Travné Vltavy (v originále "Grasige Moldau", česky se toku říkalo i Slatinná Vltava, dnes má jméno Řasnice jako osada zvaná kdysi i "česky" Pumperle - pozn. překl.)až k Lenoře (Eleonorenhain), zastavím.
Přede mnou leží Wolfsgrub, lépe řečeno to, co z něj zbylo, stará rozpadlá stavení a velká šedá budova bývalého kravína zdejšího zemědělského družstva (v originále "der einstige Viehstall der landwirtschaftlichen Kollektive" - pozn. překl.). Nic, z čeho by mohl mít člověk radost. Lépe je zavřít oči a přenést se o 50 let nazpátek, kdy tu bylo k vidění ještě tolik domů, můj otcovský dům a celá ta stará ves, všichni ti lidé, co v ní žili, plahočili se a dřeli, ale také se uměli smát a být opravdu šťastni.
Na straně stavení zvaného Plachenhaus, obrácené k silnici, bývala umístěna tabule se jmény prvních místních osadníků, kterou sem dal instalovat roku 1936 můj strýc Franz Plach, ředitel obecné školy v Hůrce (v originále "Schwarzbach-Stuben", tj. Černá /v Pošumaví/-Hůrka, jak znělo celé místní označení lokality /železniční stanice/ zčásti dnes zatopené Lipenskou přehradní nádrží - pozn. překl.), u příležitosti 200. jubilea vzniku osady Wolfsgrub.
Právě od strýce, který se tolik zasloužil o poznání našeho šumavského domova, jsem z toho, co napsal, došel poznání minulosti rodných míst. To díky němu vím, jak došlo v roce 1736 ke zrodu vsi Wolfsgrub a pak i k jejímu dalšímu rozvoji.
My někdejší mladí už také náležíme k těm poznamenaným pokročilým věkem a já bych rád našim dětem, které už nepřišly na svět tam u nás doma, nýbrž tady v Bavorsku, ve Frankách a ve Švábsku, předal svou povědomost o vlastních kořenech.
Měly by vědět, že před více něž 250 lety jejich německy hovořící předkové dokázali z vysoko položené pralesní divočiny vydobýt luka a pole.
Už se tam natrvalo nevrátíme, ale naše děti by měly vědět, co bylo, jakož i dbát o to, aby minulost neupadla docela v zapomnění.
Chtěl bych v následujících řádcích podat zprávu o prvních osídlencích našich domovských končin v naději, že se i mezi mladými najdou takoví, které to bude zajímat.

Okolí před osídlením
V letech po roce 1700 byly vyšší polohy Šumavy mezi Zátoní (Schattawa) a bavorskou hranicí dosud pouhou pralesní divočinou, plnou pustých močálů. Náležely k panství Zátoň, kde se provozovalo milířství ve velkém (v originále "wo sich eine große Meilerei befand" - pozn. překl.).
Postupně lesní končina přece jen prořídla, k čemuž ovšem připěly i polomy a kůrovec. Na světlinách rostlo spousta trávy. Poněvadž se nedostávalo osídlenců, kteří by vzdělali zdejší půdu, rozhodlo se panství zátoň poskytnout ona travnatá místa k pastvě.
Velká stáda dobytka byla sem vyháněna na celé léto a tam, kde později vznikla osada Pumperle, byla velká louka nazývaná Pumperwiese, poněvadž tu stávala pumpa, určená k napájení dobytka.
V její blízkosti bylo kolem roku 1736 zbudováno prvních 8 chalup a místo podle nich dostalo jméno "Pumpenhäuser", později teprve "Pumperle".
Něky krátce před rokem 1735 natropila vichřice pralesu v okolí pozdějšího Pumperle, dnešní Řasnice, až dál k Zátoni značné škody. Všude po zemi leželo množství polomového dřeva a začínalo hnít. Podle odhadu knížecího panského úřadu ve Vimperku by si zpracování a odvoz dřevní hmoty vyžádal 7 až 8 let. To byl na tehdejší dobu, kdy mělo dřevo málo ceny, nevýnosný obchod.
Už kolem roku 1730 se hlásilo mnoho lidí z níže položených krajů (v originále "aus dem Unterland" - pozn. překl.), kteří by si rádi postavili dům právě na vimperském panství. Osídlenci uváděli, že vlastní něco dobytka a cca 50 zlatých hotovosti.
Knížetem bylo tehdy stanoveno, že území od dnešní Řasnice k Zátoni je uvolněno k osídlení.
Tak došlo k tomu, že 13 rodin lesních rolníků s dětmi - cca 60 osob - založilo na úpatí hory Chlustová (Krustelberg, 1092 m) při jejím svahu k Travné Vltavě (Řasnici) a protilehlému Radvanovickému vrchu (Schillerberg, 1011 m) naši milovanou ves Wolfsgrub.

První osídlenci a těžký začátek
V končině, kde měla nová ves vzniknout, už několik malých osad existovalo. Byl to Kunžvart, dříve zvaný Brloh (Bärnloch), pak České Žleby (Böhmisch Röhren, v lidovém podání německy "Auf der Röhrn"), tam, kde se kdysi napájeli koně soumarů na Zlaté stezce. Také Horní Vltavice (Obermoldau) už existovala, dokonce měla i kostel.
Docela jinak tomu bylo na "dolní" Šumavě, kde už bylo těsno a odkud sem přicházeli v hladu po vlastní půdě mladí lidé, aby si založili nový domov. Jména prvních osídlenců byla následující:
Bartl Marko z Blažejovic (v originále i dále "Plahetschlag" - pozn. překl.) se ženou a 4 dětmi; Mathias Wagner z Blažejovic se ženou a 2 dětmi; Thomas Essl z Blažejovic se ženou; Bartl Mickschl z Blažejovic se ženou; Gregor Tomaschko ze Skříněřova (Schreinetschlag) se ženou a 3 dětmi; Simeon Stadler ze Skříněřova se ženou a 2 dětmi; Thomas Traxler ze Psích Koryt (Hundsnursch) se ženou a 2 dětmi; Gregor Bendl ze Psích Koryt se ženou a 2 dětmi Heinrich Stini ze Šenavy (Schönau, dnes Pěkná - pozn. překl.) se ženou a 5 dětmi; Johann Griedl z Křišťanova (Christianberg) se ženou a 4 dětmi a Thomas Traxler z Mošny (Jandles) se ženou a 1 děckem.
Množství sněhu po dlouhé zimě konečně roztálo a noví osídlenci mohli dorazit, nejprve jen muži bez žen a dětí. Byli to vesměs drsní chlapi a uměli zacházet se dřevem už od raného mládí.
Každý kmen musel být opracován jednoduchými nástroji a bylo takových kmenů potřeba hodně pro jedno stavení, ve kterém musilo být dost místa pro velkou rodinu i pro dobytek. Než byl takový dřevěný dům aspoň zhruba hotov, přebývali muži v primitivních chýších z kůry. Jídlo bylo co nejprostší a po vyčerpávající denní práci slýchali kolem za noci vytí obcházejících nenasytných vlků.
Tak šel den za dnem a během let vyrůstalo i jedno stavení za druhým. Mnozí z osídlenců sem přišli z téže vsi nebo se už předtím znali, a tak se utvářelo i pěkné životní společenství, založené na vzájemné pomoci.
Kolektivně ovšem probíhalo i mýcení a kultivace půdy, trouchnivé dřevo se pálilo. Práce byla těžká už jenom pro množství kamenů, které musely být odstraněny, aby se půda dala vůbec obdělávat.
Kamenné hrázky podél hranic pozemků jednotlivých usedlostí svědčí leckde až dodnes o nevšední píli těchto lidí.

Víska Wolfsgrub
Rád bych se zmínil i o tom, že kromě už zmíněných okolních osad existovalo tu i hned několik sklářských hutí: Rabenhütte (dnes zaniklá Havránka - pozn. překl.), Šlemarova Huť (Schlemmerhütte) 1581, Štegarova huť (Stögerhütte) 1589, Röhrenberg (dnes zaniklé Žlíbky) 1708 a Bodscheiderhütte (mezi Horní Vltavicí a Kubovou Hutí, říkalo se tak v Horní Vltavici i Kubově Huti a Kubohuťský potok měl také jméno Bodscheiderbach - pozn. překl.) 1729. Spotřeba dřeva byla v těchto sklářských hutích obrovská a vznikly tak obrovské plochy bezlesí, které byly později i zemědělsky využívány.
Teď nazpět k našim osídlencům z "dolního" kraje.
Musili to být opravdoví muži, jakkoli ne všichni byli schopni dostát zdejším nárokům.
Ta prvá stavení byla zbudována takřka výlučně ze dřeva. Střechy byly ploché a zatížené tyčemi a kameny. Kamenům se žertem říkalo "die bayerischen Schindelnägel" (tj. "bavorské šindeláky", přičemž šindelák byl čtyřhranný hřeb užívaný k přibíjení šindelů k latím střešní konstrukce, na roubené stěny či na štít - pozn. překl.). Chalupy neměly nijaký komín ani černou kuchyni. Dým vycházel ven otvorem nad oknem světnice. Dřevěné stěny nebyly omítnuty a bíleny, byly celé černé od sazí.
Poslední ploché střechy na staveních čp. 2, 12 a 13 zmizely teprve krátce po první světové válce.
Podlaha nebyla kryta prkny, kamna neměla pláty. První osídlenci svítili toliko loučemi, neznali ještě zápalky, petrolej, tabák, brambory, cukr, kávu a tak podobně.
Byli dosud nevolníky. Muži nesměli nosit vousy, robotovat (v originále "roboten" - pozn. překl.) ale nemuseli. Dostali pozemky za naturální a peněžní poplatky do dědičného nájmu (v originále "in Erbpacht" a každá rodina byla nadto povinována narubat ročně za stanovenou mzdu 100 prostorových sáhů (tj. 341 plnometrů - pozn. překl.) dřeva a pomáhat při jeho plavení. Tito osídlenci tvořili vrstvu dědičných nájemců či emfyteutů (užíval se i pojem dědičný pachtýř nebo zákupník - pozn. překl.), později se jim říkalo i "Dominikalbauern" (tj. "dominikální rolníci" - pozn. překl.)
Císař Josef II. nevolnictví dne 1. října roku 1771 zrušil. Existovalo pak až do roku 1850 tzv. "gemäßigte Untertänigkeit" (tj. "mírné poddanství" - pozn. překl.) vůči schwarzenberskému panství Vimperk.
K pasení dobytka měli první osídlenci společné pastvisko (v originále "ein gemeinsames Weidgebiet /Woidtoi/" - pozn. překl.). Bylo většinou pokryto suchým lesem (v originále "das Weidgebiet /dürrer Wald/ war zumeist bewaldet" - pozn. zalesněno, dobytčí stáda byla tu často napadána vlky. K vyhlazení šelem byly vyhrabávány vlčí jámy, překryté pak jehličím s navrch položeným kusem masa. Když se vlk chtěl zmocnit návnady, spadl do jámy a byl v ní pak ubit. Uprostřed vsi, někde tam, kde později stával kříž u hasičské zbrojnice, měla být také jedna z oněch vlčích jam.
To od nich jistě dostalo jméno prvých 13 stavení nové osady.

Kostel a škola ve Wolfsgrubu
Tak míjel rok za rokem a z prvních 13 chalup se postupně zrodila celá ta malá ves.
K číslování domů došlo teprve kolem roku 1772. Tehdy za panování Marie Terezie byla někdy počínaje asi rokem 1775 zbudována říšská silnice z Prahy přes Vimperk až k bavorské hranici. Teprve v letech 1830-1840 na ni navázala okresní silnice z Wolfsgrubu na Lenoru a Volary. Wolfsgrub náležel vždycky k farnosti Horní Vltavice, zřízené už roku 1724, kdy bylo započato i se stavbou tamního kostela namísto dosavadní kaple.
Až do roku 1869 byl Wolfsgrub přiškolen k Horní Vltavici. Venkovské školy stály pod dohledem duchovních. V zimě docházel do vsi "vandrovní" učitel (v originále "Wanderlehrer" - pozn. překl.) a učil každý týden v jiném stavení. Dostával za jeden týden a jedno dítě 4 krejcary konvenční měny a v každém domě, kde konal výuku, i stravu. Doku nebyla zavedena povinná školní docházka, chodilo v létě do farní školy jen málo dětí, často vůbec žádné. Větších dětí bylo potřeba k polním pracím či k opatrování mladších sourozenců. Roku 1826 působil ve vsi Wolfsgrub jako "vandrovní učitel" jistý Wenzel Stadler.
V roce 1869 byla zákonem zavedena povinná školní docházka. O čtyři léta později, tj. roku 1873, svolila zemská školní rada v Praze k tomu, aby osady Pumperle, Wolfsgrub a Hüblern (dnes Houžná) měly svou vlastní školu. Nejprve byla školní místnost pronajata ve stavení čp. 14 zvaném "bei 's Hiasala" (česky by se řeklo "u Matýska" - pozn. překl.), jehož majitelem byl tehdy Josef Eßlinger. Prvním zdejším učitelem byl Wenzel Rossek, vysloužilý voják a pak žandarm, což bylo zřejmě považováno za dobrou kvalifikaci k učitelskému povolání. Ve školním okrsku bylo tehdy 90 až 100 dětí školou povinných. Ne všechny ovšem docházely pravidelně k vyučování. Přesto byla místnost příliš těsná pro tolik žáků a okresní školní inspektor Ladenbauer naléhal ke stavbě vlastní školní budovy.
Osada Pumperle se ve školním roce 1885/1886 dala přiškolit ke Kunžvartu. Ve školním roce 1887/1888 byl Wenzel Rossek přeložen do školy v nedaleké Zátoni. Obyvatelstvo se svého oblíbeného učitele nechtělo nijak vzdát a činilo novému mladému učiteli Karlu Zechlovi, který už plně absolvoval učitelský ústav, s jeho pobytem velké těžkosti. Měl tak být donucen k odchodu odtud. Poněvadž mu nikdo ze zdejších nechtěl poskytnout komůrku k ubytování, obrátil se o pomoc na okresní školní radu v Prachaticích. Konečně dostal ve stavení řečeném Griedlhaus vlhkou, tmavou a začouzenou kuchyňskou komoru na harampádí (v originále "fechte, dunkle und rußige Rumpelkammer /Kuchlstübl/" - pozn. překl.), kde mu jeho věci shnily na troud.
V létě roku 1888 se konečně přikročilo ke stavbě školní budovy. Byla to jednotřídka s bytem pro učitele. Deset let nato se Pumperle přiškolilo zpět k Wolfsgrubu. Škola se stala roku 1898 dvojtřídní. Druhá třída byla umístěna opět ve stavení čp. 14, než byla školní budova v roce 1900 rozšířena přístavbou.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2012, č. 8, s. 14-18

P.S. Text je provázen poznámkou: "Dieser Bericht wurde eingesandt von Karl Spannbauer, Pöttmes". Má to snad vyjádřit i skutečnost, že odesilatel ze švábského městyse Pöttmes použil písemnou pozůstalost svého strýce Franze Placha? Viz ostatně podobný český text o Vlčích Jamách , figurující pod šifrou -š- na webových stránkách Lenora vedle jiného Plachova textu, převzatého rovnou ze stránek Kohoutího kříže.

Narodil se v Řasnici, tehdy zvané, tj. i "česky", jen Pumperle, 19. května 1928. Sám o sobě už Karl Spannbauer něco pověděl v předchozím textu, ale ve většině z nich, a že jich na stránkách krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief už publikoval požehnaně, věnuje se zejména minulosti rodných končin, a to i té novější její části, což především v pravdivém obrazu let válečných není zase v krajanském tisku něčím zrovna obvyklým. Bez něho, tj. opravdu uceleného obrazu minulosti nás všech, však nikdo, ty ani já, k doslova osobním kořenům (a právo na ně nelze upřít nikomu) nedojdeme. Karl Spannbauer zemřel 14. ledna 2017 v bavorském městysi Pöttmes. Jeho parte je uvedeno verši, které by v českém překladu zněly takto:
Šli jsme spolu ve slunečním svitu,
šli jsme spolu, když déšť přišel zas,
ale nikdy na všech našich cestách nekráčel sám ani jeden z nás.
- - - - -
* Řasnice / Kořenný / hrad Kunžvart / † † † Pöttmes (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko