|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Johannes Ziska vor Raby's Mauern | Jan Žižka před hradem Rábí |
|
Gerne sehn wir schöne Spiegel Im Gemache schöner Frauen; Möge froh ihr holdes Antlitz Ihnen draus entgegenschauen! Hat ja selbst Natur, die ernste, Nichts so schön gemacht auf Erden, Wie den Spiegel, drin sie anschaut Ihre Züge und Gebärden. Sie betrachtet, durch des reinen Menschenauges Zauberspiegel Ihrer Züge schöne Räthsel, Wie ein lächelnd Gottessiegel. Rings hinaus in alle Weiten Ist des Weltmeer hingegossen, Doch ein Ocean in Tiefe Ist das Auge eng umschlossen. Welten schwimmen auf den Fluten Dieses Meers an uns heran In den ew'gen Geist hinunter Reicht der stille Ocean. Lieben kann ich Ungeschautes, Klang es hold mir; doch anbeten Werd' ich nur, was schön und göttlich Vor das Auge mir getreten. Schauen ist die höchste Wonne: Wehe, wer das Licht verloren! Jedes Glück ist seinem Dunkel Wie ein Grüßen vor den Thoren: Jeder Schmerz wird doppel heftig In der Brust dem Blinden schlagen, Weil die Mächte ihm des Lebens Jeden stillen Trost versagen. Weinen hört er die Entrückten, Lachen hört er sie beklommen, Doch der Wehmuth stilles Lächeln Und ihr Trost ist ihm genommen. Tiefer stürzt der Schmerz beim Anruf, Gleich, dem Hirsche, dem erschrocknen, In die Wildnis, doch das stumme Lächeln kann das Auge trocknen. Ziska hat gen Raby's Mauern Seines Heeres Sturm gewendet, Als ein Pfeil ihm auch das zweite Auge trifft, er ist geblendet. Tiefer wird es nun betrauern Hussens Tod, des edlen Helden, Heißer, wilder, schreckenvoller Wird sein Zorn der Welt sich melden. |
Krásné zrcadlo my rádi zříme v domě krásných paní, ze kterého patří na ně šťastný obraz lepých skrání! Příroda, ač sama vážná, lepší věci nestvořila nad zrcadlo, v kterém vidí rysy své a svého díla. Kouzelným tím zrcadélkem lidských očí jí se blýskne jejích rysů hádanka, jak Bůh když smavou pečeť vtiskne. Kolem venku do všech šířek rozlito je moře světa, avšak v úzké oko lidské oceánu hloubka vkleta. Celé světy ve vlnění toho moře plují k nám, oceán ten sahá dolů k věčným ducha hlubinám. Milovat lze neviděné, zbožňovat však lze jen zase, co nám v oko předstupuje ve své božskosti a kráse. Rozkoš největší je vidět; To kdo ztratil světlo, běda! štěstí oka tmě jest jenom jako pozdrav, jenž se nedá; každá bolest dvojnásobně v prsou slepce bude bíti, neboť tomu život musí každou těchu odepříti. Slyší plakat nešťastníky, slyší tíseň zastíranou úsměvem, však tichý úsměv útěchou mu odpíranou. Hlasná bolest dojme více jako jelen ustrašený, avšak němý úsměv suší zrak, jenž slzou zakalený. Žižka řídil proti Rábí svoje vojsko do útoku, zcela oslep‘, když mu střela uvázla i v druhém oku. Tím hloub bude oplakávat Husa, mistra vznešeného, hrůzněji a divočeji bude znít hlas hněvu jeho. |
Z románu Niembsch čili Nehybnost
Peter Härtling
 obrazová příloha |
další strana
|
