Walter Jungwirth

Dosud jsem tu událost popsal jen v nejužším přátelském kruhu svých známých. Snad hlavně z toho důvodu, abych nebyl podezírán, že balamutím širší veřejnost. Dále však i proto, že v takových případech člověk nebývá ani nejbližším okruhem brán opravdu vážně a je už natrvalo označován za snílka a fantastu. I moje maminka to vyjádřila onoho rána v předjaří roku 1947 slovy v tom smyslu, když jsem ji tehdy úpěnlivě prosil, aby viděla ten nepochopitelný úkaz se mnou, řekla nakonec: "S tou svojí fantazií bys tam uviděl vždycky něco, když tě popadne."
Abych začal pěkně po pořádku: na horním konci mé rodné Zvonkové (Glöckelberg), na Kronberku, stál dům mých rodičů, říkalo se tam "u Lojzíka krejčího" (beim Schneider Loisl). To označení odkazovalo na mého pradědečka z otcovy strany Aloise Petschla, který ten dům postavil a byl opravdu potomkem někdejší zvonkovské krejčovské rodiny.
Poněvadž vnější domovní zdi tehdy mívaly většinou kolem 80 cm tlouštky, bylo i za dvojitými okny ještě dost místa ve výklenku, na jedno širší či jako u nás dvě užší prkénka okenního parapetu, říkalo se tomu někde prý také předprsník. My děti na tom dřevě rády sedávaly už kvůli krásnému výhledu přes jihovýchodní část vesnice daleko do kraje snad častěji než na židli nebo rohové lavici pod svatým obrázkem v koutě, nazývaném obecně "Herrgottswinkel". Ani jako skoro sedmnáctiletý jsem ten zvyk dosud neodložil a obdivoval jsem toho nezapomenutelného březnového rána u okna barevnou nádheru sotva procitlého dne.
Práci ve stáji u naší jediné krávy jsem si už odbyl a čekal jsem na snídani, zatímco můj pohled spočíval na tehdy už téměř liduprázdné vesnici, jako by z ní chtěl odněkud vyčíst, cože nám přinese další den té nejisté a nebezpečné doby. Patřili jsme totiž k těm nemnoha rodinám, které tu byly ponechány k zemědělským a lesním pracem, zvlášť však kvůli obstarání péče o osiřelý dobytek.
Náhle mne na východním nebi vytrhla z myšlenek podivně rostoucí scenerie. Působivou souhrou putujících oblaků, lehkého jitřního oparu a šikmo dopadajících paprsků dosud nízko stojícího slunce se na nebi postupně zjevoval tvar zářícího kříže. Neuvěřitelně přesná byla symetrie podélného a příčného břevna, z nichž to příčné rostlo a rostlo do délky a ukazovalo jako prst k lodi našeho kostela, aby se pak bezprostředně nad ní rozplynulo v mlze zahalující vesnici. V průsečíku obou paprsčitých ramen kříže stál mlžně zastřený sluneční kotouč, který byl vzhůru směrem k nebeské klenbě věnčen zjasněnou korunou na způsob svatozáře kolem hlavy Vykupitelovy.
Na mé vzrušené naléhání přišla z kuchyně babička, která právě hlídala mléko, aby na kamnech při varu neuteklo. Její první slova byla: "Co živa jsem nic takového ještě neviděla. To je jako zjevení." Teprve když jsem zvenku přivolal maminku a donutil i jí pohledět oknem k nebi, začal se ten podivuhodný úkaz na něm nezadržitelně rozplývat v pouhé nic, jako kdyby nikdy snad ani nebyl. Teď i jindy nedůvěřivá maminka poznamenala: "Škoda, že jsem nepřišla hned."
Ten úžasný zážitek mne hluboce zasáhl. Četl jsem tenkrát právě ve volných chvílích knihu Poslední dny Pompejí od Bulwera-Lyttona, kterou jsme měli doma a ještě se slyším říkat: "Teď přijdou poslední dny Zvonkové!" Kéž bych se tehdy mýlil!
Když jsem pak stál po letech před ruinami kostela mé rodné vsi, zaniklé zcela kolem dnes mezitím naštěstí obnoveného domu Páně, nemohl jsem si nepřipomenout zážitek z mladých let. Byla to náhoda, událost ohlašující příchod zániku nebo to bylo naopak znamení naděje v budoucí záchranu? ptám se v duchu dodnes.