WENDELIN JUNGWIRTH
O mých rodných Volarech
Když jsem byl ustanoven ve Volarech učitelem (autor učil zejména technickému kreslení - pozn. překl.) na zdejší odborné dřevařské škole (zřízena pod názvem "K.K. Staatliche Fachschule für Holzbearbeitung" roku 1873 a kolem roku 1948 byla pro nedostatek žáků přeložena do Volyně - pozn. překl.), vyšli jsme si s mou mladou ženou, abych jí ukázal město a jeho okolí. Pohled na Volary na nás tehdy učiní bezútěšný dojem, neboť rány, které mu zasadil velký požár (vypukl 22. července roku 1863 a popelem lehla polovina města - pozn. překl.), nebyly stále ještě docela zhojeny, Zrodilo se ve mně rozhodnutí založit spolek, který by mohl přispět k alespoň vnějšímu zkrášlení dojmu. Brzy se mi podařilo záměr uskutečnit a mezi členy tohoto sdružení nepatřili jen příslušníci místní inteligence, nýbrž všichni obyvatelé, kteří ten šumavský kout milovali. Finanční a hmotnou podporu jsme nabývali hlavně od obce a měšťanstva s oprávněními k těžbě dřeva a k pastvě. Ve městě bylo kromě okolních lesů a luk k vidění sotva kde nějaký strom. Prvním mým úkolem bylo pohnout majitele zahrad k vysazování ovocných a jiných stromů, což mnozí i opravdu začali činit. Nejprve jsme vysadili stromořadí na cestě ke hřbitovu (v originále "in der Friedhofstraße - pozn. překl.), následně řadu dubů na cestě řečené "Bärnweg" a později stromy až ke Kalvárii (v originále "bis zum Kalvarienberg", křížová cesta ve Volarech. Roku 2008 restaurovaná, se nachází přibližně 1,5 kilometru severovýchodně od centra města při cestě na vrch Kamenáč - pozn. překl.). Také někdejší ulice Bräuhaus Straße a Müllerschläger Straße (tj. Pivovarská a Mlynářovická, přičemž druhá z nich si jméno uchovala dodnes /ta první podle místního tisku jen do roku 1948/ - pozn. překl.) byly brzy osázeny stromy až k samotnému pivovaru (ten byl v provozu v letech 1875-1961, dnes budovy chátrají - pozn. překl.). Následovala výsadba lip kolem kostela, před Schiestlovým domem (v originále "vor Schiestlshaus", podle zprávy v "Glaube und Heimat" č. 12 z roku 1981 "ist ein Hochhaus geworden" - pozn. překl.), stromy vyrostly i při někdejší "Hoilweg" a od domu řečeného "Bolhaus" až k "Feichtn Marterl". Na naši žádost vysazovala okresní správa v Prachaticích (v originále "in Prachatitz" - pozn. překl.) při okrajích silnic především jeřáby. Za několik let měl obraz města docela jiný ráz.
Velkou práci si vyžádalo zřízení Giseliny zahrady na vrchu Jagerberg (oblíbené volarské výletní místo /dnes na mapách "Myslivny"/ - pozn. překl.). Parčík nebyl dříve tak velký jako je dnes. Byl brzy po přelomu století (rozuměj přelom 19. a 20. století - pozn. překl.) rozšířen o část, kde dnes stojí kavárna a kuželna a zvětšen i o svou přední část.
Založení parku u volarského nádraží se mi stalo asi největším úkolem. Tady jsme museli provést značné zemní přesuny. Věděli jsme, že mezi Nádržní ulicí a kolejištěm bude třeba snést více než metr vysoký pahrbek a zeminou zaplnit hlubokou prohlubeň, Friedl Stricker jí zavážel se svým běloušem několik let, než byl povrch konečně vyrovnán. Se založením parku jsem si lámal také dlouho hlavu. Mnoho hlav mělo mnoho názorů. Nakonec se věc povedla a přispěla k důstojnému vstupu do města. K jeho vzhledu jistě přispělo i množství laviček, rozmístěných po jeho nejhezčích lokalitách. Přímo zvou chodce a poutníky k příjemnému posezení. Také na mládež jsme mysleli a několik zapadlých místeček pro ni našli. Tak a teď se musíme vrátit domů, ochladilo se docela. Mám jen jedno přání: aby byla moje práce nejen oceněna, ale aby nalezla pokračovatele, poněvadž se prokázalo, že tolar nemá nijakou cenu tam, kde je ražen (v originále "denn es bewahrheitet sich immer wieder, dass der Taler, wo er geprägt wird, keinen Wert hat." - pozn. překl.).
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 228-229
Ten park u volarského nádraží město skutečně na počátku první republiky pojmenovalo "Professor-Jungwirth-Anlage". Bylo to ovšem jistě způsobeno i tím, že autor předchozího textu 20. května 1920 zemřel, bylo mu už v důchodu necelých 67 let a příčinou bylo selhání srdce. Narodil se v tom památném šumavském městě dne 5. října roku 1853 zdejšímu měšťanovi Leonardu Jungwirthovi (synu Andrase Jungwirtha z čp. 172 a Magdaleny, roz. Sitterové z čp. 146, což je i rodný dům jejího vnuka Wendelina) a jeho ženě Johanně, dceři Innozenze Pinskera a Mariany, roz. Gutwirthové z čp. 22 . Wendelin Jungwirth se oženil s Marií, roz. Wengerovou (*28. září 1881 v rakouském Mondsee), které bylo v roce jeho úmrtí 39 let. Zajímavé je, že v celém Jungwirthově textu marně hledáme slova o obnově tradičních volarských dřevěných domů - řeč je toliko o stromech. Památková péče se ještě nenosila, meziválečné město plné lidí zajímaly jiné věci, kuželny, kavárny… A také ty dvě vojny pár desítek let po sobě...
- - - - -
* Volary / † † † Volary
