|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Mädchen | Děvče |
|
Du wie ein Quell so frisch und klar, Du Vogel, schwingenfroh, Du Blume, scheu und sonderbar, O bleib mir immer so! Du wie die Erde fruchtgewillt, Du wie die Wolke leicht, Du reiner Klang, du Trost, der stillt, Du Licht, das nicht erbleicht! Du Eva, wie sie Gott gewollt, Die aus der Fülle ist, Du Herz, das liebt und das auch grollt O bleib mir, wie du bist! |
Čerstvás jak pramen, samý svit, švitořivá jak pták, plachá co květ, cudná co cit, och, zůstaň mi jen tak! Jako ta zem, co žene v plod, jak oblak lehčí nás, jak tón, útěšný nebesvod, jak nepřestajný jas! Evo, jakou tě Bůh chtěl mět z plnosti, přes časy nes srdce, kterým potřeš svět, v něm zůstaň, jaká jsi! |
Sudetendeutsche Monatshefte, 1940, s. 159 |
| St. Johannes von Nepomuk | Svatý Jan z Nepomuku |
|
Dass der Herr Dein Land behüte, Heiliger Böhmens, bitte Du! Sieh, es blieb nur Gottes Güte und Dein Bitten uns dazu. Sieh in Not die Deinen schmachten, tief in Unrecht fiel Dein Land, bitt für sie, die Dein nicht achten, Heiliger Du vom Brückenrand. Bitt für uns, die auf Dich hoffen, Heiliger Böhmens, geh voran! Scheint es auch ins Herz getroffen, noch ist Böhmen nicht vertan! Heiliger Du vom Brückenrande, Freund Du der Gerechtigkeit, bitt für uns, dass Deinem Lande Frieden wird nach Not und Streit! |
Kéž Pán dál Tvou zemi chrání, pros v nebi, náš svatý z Čech! Bůh a Tvá věrnost do skonání zůstaly nám ze statků všech. Hleď jen, jak v nouzi k Tobě lkáme, Tvou zemí posli zvůle jdou, i za ně, lhostejností známé, pros, světče z mostu nad vodou. Pros za svůj lid, jenž s Tebou věří, že rodné zemi svitne čas a její srdce, v němž se šeří, že okřeje, z ran vstane zas. Na starém mostě, mlčelivý příteli práva, pevně stůj! Za zemi, která v sobě živí naději v pokoj, oroduj! |
Sudetenland, 1971, s. 216 |
| Heiliger Abend* | Štědrý večer |
|
Zu den Hirten such ich, zu den Tieren, aus der Großstadt Räderwelt und Pracht. Labyrint, in dem wir uns verlieren, Wie entrinn ich in der Heiligen Nacht! Warenhäuser, ganz von Licht umflutet, Überfluss der Gaben lasst mich fliehn! Ist 's der Babelturm, der mich umglutet? Oh, zur Krippe hin , zur Krippe knien! Gotteskind, Du auch für uns geboren, Die ersticken in Geschäft und Geld, Knien lass uns, dass wir nicht verloren: Frieden gib, gib Frieden dieser Welt! |
K pastýřům chci jít a k tiché zvěři z třpytu bulvárů a vřavy městských sfér. Labyrintu, kde se bludem měří, uniknout chci v tento svatvečer. Nad obchody dál reklamy běží na zboží jak oslepivý proud. Uniknout chci babylónské věži, u jeslí před Děckem pokleknout. Boží Synu, i nám narozený, jež jen zlato, zisk zná oblouzet, k Sobě dej nám kleknout, pravé ceny pokoj přej, jím obdař tento svět! |
Sudetenland, 1960, s. 241 |
| Dort | Tam |
|
Täler gab es dort vergessner Stille, abgeleg'ne Höfe in den Lohen, wäldereingebettet alte Mühlen, eingesunknes Schwedenkreuz am Rain. Waldkapellen gab es dort an Hängen, Quellen in den Wiesen, hufzertreten, braune Pilze, im Gekräut verborgen, fern der Hütbub, der sein Pfeiflein blies. Armut gab es dort, das Brot zu brechen, einem müden Gast der Hüttenschwelle, alte Weiblein, die die Holzlast trugen, betend stumm in stehngebliebner Zeit. |
Těch údolí zapadlých a tichých, statků v odlehlých a mokrých lukách, starých mlýnů co jen vprostřed lesů bylo tam, co smírčích křížů v polích! Lesních kaplí co tam bylo v stráních, pramenů, kopyty rozdrcených, hnědavých hub, utajených v trávě pasáčku, co na píšťalku foukal. Bídy co bylo, skývy sotva dost hostu podat u prahu chalupy. Babky s otepí dřeva na zádech, v modlitbách, němých jak čas, co nešel dál. |
Sudetenland, 1975, s. 219 |
| Das Traumdorf | Ves ze sna |
|
Die Vertriebenen kehrten alle wieder selbst die Toten sind auf einmal da, und sie wohnen straßenauf und –nieder Haus an Haus, ganz nachbarlich und nah. Alles ist wie einst: der Mückenreigen über hängend schwerem Fruchtgeäst, Wie die Giebel hinter Giebeln steigen und im Stall: das letzte Schwalbennest. Alles ist wie einst: das Brunnenrauschen vor den Fenstern, jeder Strauch und Baum, Gruß und Antwort, die die Nachbarn tauschen, alles ist wie einst und ist nur Traum. Meine Hände können durch die Wände greifen und die Dinge sind nur Duft und die Straßen, dass ich heimwärts fände, gehn wie Geisterwege durch die Luft. |
Ti vyhnaní zas vrátili se všici, i mrtví jsou tu s námi najednou, bydlí tu dole i tam nad silnicí, zas jak co sousedi se sesednou. Všechno jak dřív: hmyz bzučí nad větvemi jabloní, které plody sklání níž, vlaštovky sídlí pode krovy všemi zvlášť při stájích je hnízdit uvidíš. Všechno jak dřív: prastará studna šumí pod okny tiše, každý keř i strom, pár slovy sousedé si porozumí všechno je jako dříve ve snu tom. Ruce mi však projdou zdmi jak vzduchem, pouhý mlžný dech je domu štít a cestou, po níž jsem mířil domů, duchy v cárech mračen vidím jít. |
Liebes Heimat-Lesebuch(1983), s. 180 |
| Mit aller Wunschkraft… | Vší silou srdce… |
|
Mit aller Wunschkraft unsres Herzens heben wir dich, verlornes Land, ins Licht empor; du, totgesagtes, lebst in unsrem Leben und gehst verklärt aus unsrem Traum hervor. Wir lassen dich nicht ruhen, und wir rütteln dich auf, wie Kinder, ängstend in der Nacht die ihre Mutter aus dem Schlafe schütteln, dass sie sie wieder tröstet und bewacht. Wir brauchen dich, wir müssten sonst verderben wie Kinder, mutterlos in Tod und Pein; wir klammern uns an dich, du darfst nicht sterben, du musst uns Mutter, Trost und Zuflucht sein. |
Vší silou srdce zvedáme tě v touze, ztracená zemi, až tam v nebejas; poslaná na smrt, už teď žiješ pouze zvroucněna ve snu, který trvá v nás. Z hrobových mrákot chcem tě vyburcovat jak děti, které v noci mají strach, a třesou matkou, chtějí slyšet slova útěchy od ní v temných vidinách. Je nám tě třeba, jinak zanikneme jak pouhé siroty, jež smrt má zadávit; vší silou lpíme na tvém těle němém, jediné matky tušíme v něm cit. |
Liebes Heimat-Lesebuch(1983), s. 172 |
 obrazová příloha |
další strana
|