|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ballade vom gastlichen See | Balada o pohostinném jezeře |
|
Es schläft in den böhmischen Bergen ein stiller, verzauberter See. Ihn meiden die Fischer und Fergen, sie gehn ihm nicht gern in die Näh'. Stumm lugen, im Spiegel zu schauen, wie Wolkengebirge sich bauen, die droben hinsegeln im Blauen. Es wimmeln vergnügliche Fische zu silbernen Massen im See. Noch brachte kein Koch zu Tische. Kein Schlemmer verzehrte sie je. Es wird sie auch keiner verzehren, sie mögen sich mehren und mehren, der See, er vermag es zu wehren, er hält seine Gäste in Ehren. Einst lagen des Königs Soldaten zu Rast am verzauberten See. Sie sagten:"Was sollen wir braten?" Ei, seht doch die Fischlein, juchhe! Hei," riefen die vielen Soldaten, "die Fischlein sind lecker geraten! Die wollen wir fangen und braten, juchheissa, ja, fangen und braten!" Sie schöpften mit kupfernen Pfannen die Fischlein zuhauf aus dem See. Ein Feuer aus knisternden Tannen, schon wartet es ihrer, o weh! Doch tanzten - es schien nicht geheuer - die Fischlein vergnüglich im Feuer und schwangen das schuppige Steuer, als wöge ihr Leben nicht teuer. Da pfiff ein Geheul durch die Lüfte und donnergewaltig und jäh erbebten die Felsen und Klüfte und stürmisch erhob sich der See. Es fuhr durch den Wald ein Gesause, es scholl aus dem See ein Gebrause. Es sind noch nicht alle zu Hause! Es sind noch nicht alle zu Hause! Da gossen die Männer die Pfannen mit Schaudern zurück in den See. Da schwammen die Fischlein von dannen, so munter und hurtig wie je. Es wird sie kein Schlemmer verzehren, sie werden sich mehren und mehren der See, er vermag es zu wehren, er hält seine Gäste in Ehren. |
Kdesi hluboko na Šumavě spí jezero okouzlené. Sotva se ta lidská havěť na boží kout rozpomene. Bez přívozu strmí tu šedé stěny skal, jen nebe sem vede zrcadlem plout mraky bledé. Hojně hemží se rybí roje, až stříbří se na hladině. Snad stačilo by sem jen dojet a schystat stůl ku hostině. Věřte, nikdo však nepožije ty spousty ryb. Samo tu žije to jezero. Dál pro hosty je jenom sen, temná melodie. Už kdysi tu vojáci krále rozbili u vody stan a že nevystačili s málem, byl každý z nich hned k hodu zván. "Hejhola," řvali bez ustání, "co jen masa tu, braši, je k mání! Věru stačí nabrat je dlaní, ba, nám ryba se neubrání!" Dál nosili na pánvích z mědi hojně ty ryby z vody ven. Okolo ohňů pak sedí a vatry noc promění v den. Voní popel jedlí, jak v ráji zlatě šupiny blyskotají, rej roste a dobře se mají, bát Boha se zapomínají. Tu zavyjou ty lesy v děsu a hrom rozdrkotá skály, blesk čeří hláď, je po plesu - to ryby si žalovaly. Les sténá jak tisíci rtoma, slovo zhloubi i jezero má, ptá se: proč nejsou všechny doma? ptá se: proč nejsou všechny doma? Tu vojáci z pánví ty ryby vrátí vodě a - jaký div! - ty se zas rojí a libý vzejde řád zase jako dřív. Věřte, nikdo už nepožije ty spousty ryb. Samo tu žije to jezero. Dál pro hosty je jenom sen, temná melodie. |
| In memoriam Adalbert Stifter | In memoriam Adalberta Stiftera |
|
Die Welt gewinnen heißt verzichten. Doch sag's, o Seele, nicht zu laut. Denn solch' verschwiegenen Berichten Wird allzu billig nur misstraut. Die Welt beherrscht ein trüber Wille Nach Neuigkeit und viel Geschrei. Wie blind geht an der Kraft der Stille Der ahnungslose Mensch vorbei! Obgleich sich immer neue Helden, Umjubelt vom verzückten Chor, Mit großen Wundertaten melden Bleibt alles töricht wie zuvor. Indessen reift das Korn verschwiegen, Kristalle funken im Gestein. Sich ihrer Weisheit anzuschmiegen Wird Deutung und Erlösung sein. |
Získat svět značí spíše vzdávat se ho a odříkání ctít. Ta tichá, zamlčená zpráva neměla lacino by znít. Světu panuje vůle lichá, nutkavost, honička a křik. Jak slepec míjí sílu ticha nic netušící smrtelník. Jakkoli modlám stále novým dav staví hold svůj na odiv a nové podivnosti loví, má v sobě pusto jako dřív. Mezitím mlčky zrno zraje, a krystal roste v kameni. To moudrost všeho života je a spása, dobré znamení. |
(1939) | |
Rheinische Adalbert-Stifter-Gemeinschaft Nachrichtenblatt, č. 102 |
| Die tiefen Worte | Nejhlubší ze slov |
|
Lass deine tiefsten Worte nicht über der Seele Rand hinströmen in den Sand aus lässig offner Pforte. Einst wird in stiller Stunde aufblühn ihr zarter Samen wie tief im Waldesgrunde das Wunder der Zyklamen. In herbstlich reifer Zeit wirst du die Blüten pflücken mit ihnen dir zu schmücken den Becher Einsamkeit. |
Nejhlubší ze svých slov nenech ze studny duše do písku téci hluše a marně přes okov. Věř, že v tiché hodině vykvetou ze semen hluboko v lesa klíně jak rudý cyklamen. Až jeseň květy zplení, stačí je domů vzít být jejich vůní zpit a krásou osamění. |
| Dunkle Stunde | Temná hodina |
|
Braucht man eine Zelle, um ein Mönch zu sein? Mitten in der Menschheit Strom, unter Gottes hohem Dom bin ich ganz allein Einsam sind wir alle, Mann und Weib und Kind. Bleibe jedem fern der Tag da er trüb erkennen mag wie wir einsam sind. |
Je zapotřebí cely, když mnichem chci se stát? Byť mne nese lidský proud, před Bohem mám spočinout sám a jenom sám. Jsme vlastně všichni sami, žena i dítě i muž. Až uchvátí nás lítost, že jedna každá bytost je dávno sama už. |
|
Glück ist: schau'n nach fernen Hügeln
wo noch Abendsonne liegt, und das unerfüllte Warten, still an einen Baum geschmiegt. |
Štěstí je hledět k horám do daleka,
na kterých dosud slunce polehá, na jeden strom tam, kde tě marně čeká naděje bezbřehá. |
 obrazová příloha |
další strana |