Friedrich zu Schwarzenberg

Když roku 1934 vydal pražský Řád s předmluvou Josefa Pekaře ve výběru a překladu Karla Schwarzenberga knihu s dlouhým názvem Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Fragmenty vybrané z jeho Předpotopních ústřižků fidibusů, Ústřižků fidibusů po potopě, Cestovní knihy, Papírů vysloužilého Lancknechta, Vzpomínek na Alžír, Cesty na východ, Loveckých výletů a rukopisných poznámek, zdá se, jako by zahřmělo a dozvuk toho snad nejen obsahového, nýbrž i jazykového úderu je patrný podle mého dodnes. Však také Ondřej Fibich vydal reprint hned jak situace dovolila nákladem Svatojanského díla v Jemnicích u Strakonic 1992 znovu pod titulem druhého Kuncířova vydání Španělský deník a Zrození revolucí. I kdybychom pominuli aktuální politický akcent, poskytnutý všem knižním podobám díla okamžitou politickou situací, dává jeho výpovědi závažnost už samo jméno spisovatelovo. Kníže Bedřich Schwarzenberg se narodil v rakouské Vídni 30. září 1799 a stal se jako starý voják a "český sedlák" varovným zastáncem hodnot zemského vlastenectví, které třeba bránit vůči nebezpečím nové doby. V královském zámku v Berlíně, odkud také vzešla osudná německá "revoluce", býval chován štít s rytířskou devízou staré Evropy, kterou by mohl vepsat pod svůj modrobílý erb i "poslední lancknecht":

Právě Šumava je tragickým obrazem pádu střední Evropy, který Fragmenty snad jakoby spíše osobně a mimochodem nastiňují. Snažil jsem se "lancknechtovu" postavu zvýraznit už ve své úvodní stati Co je to šumavská literatura a od jeho smrti 6. března 1870 v hodnosti c.k. generálmajora mimo službu dal a dává vývoj slovům jednoho z rodu nejšumavštější šlechty v zemi tolik nových odstínů, že nezbývá, než ty texty stále znovu i číst. Sentimentální akcent vzácných veršů knížete nechť k tomu poslouží jako motto i dvojjazyčné vyznění.

Fragmente/Die Reise	Fragmenty/Cesta
Schirrmeister ruft, der Postillon Schnalzt mit der Peitsche drein, Die Rosse scharren wiehernd schon Es muss geschieden sein. Die Sonne, die dem Menschen scheint, Geht unter mit dem Tag, Die Liebe lacht, die Liebe weint, Solang sie dauern mag. Und ob du rot die Augen weinst Und mich und dich betrübst, Vergessen wirst du mich dereinst, Wie du mich heute liebst!	Nádvorník volá, postilión teď práskne do koní, řehtají, hrabou zem, ten shon, to už je loučení. Slunce svítilo nám ten den, s ním zajde a je tma. Láska, než uplyne jak sen, smát se i plakat má. I ty se můžeš vytesknit, oplakat den i nás - jednou to přejde, má tak být - i láska má svůj čas.
Aus dem Wanderbuche eines verabschiedeten Lanzknechtes (1928), s. 116