Byla doba, kdy se o
Stifterovy spisovatelské výtvory, které byly při svých prvých uvedeních pozdraveny tak kladným ohlasem, dbalo stejně málo jako o celou kulturu jeho věku. Byly shledávány zdlouhavými a únavnými, nanejvýš se do školních učebnic vybírala v úryvcích některá jeho líčení přírody a jeho naivní způsob pozorování lidských věcí byl konfrontován s ostrým a nemilosrdným naturalismem, jenž pronikl z Francie i do německy psané literatury.
To se ovšem v posledních dvaceti letech změnilo. Naše doba posuzuje kulturní bohatství minulosti jinýma očima, než jak to činily epochy dřívější. Zejména my němečtí Rakušané (v originále "wir Deutschösterreicher" - pozn. překl.) si konečně začínáme připomínat ony velké duchy, kteří položili základy naší kmenové kultury, která se od kultury ostatních německých kmenů v mnoha bodech liší. Tak se i literatura o Adalbertu Stifterovi stala velice rozsáhlou;
August Sauer (1855-1926, rodák z Wiener Neustadt, zemřel v Praze, kde byl 1907/1908 i rektorem německé univerzity - pozn. překl.), zasloužilý literární historik, pořídil velké vydání Stifterových sebraných spisů (ve 24 svazcích 1904-1939, po Sauerově skonu pokračovali v řízení edice jiní jako
Franz Hüller /zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./, její reprint vyšel roku 1972 - pozn. překl.), stejně tak Gustav
Wilhelm (Deutsches Verlagshaus Bong, 1910, výbor v 6 dílech, 1920-1926 další nedokončené vydání díla - pozn. překl.) a Josef
Nadler (u Calveho v Praze, 1911, nezjištěno - pozn. překl.), A.R.
Hein vydal obsáhlé základní biografické dílo "Adalbert Stifter, sein Leben und seine Werke" roku 1904 v Praze. K tomu lze přirozeně přičíst řadu menších publikací o jednotlivých dílech Stifterových, které tu nemohou být všechny připomenuty. Zásluhou Johannese
Aprenta vyšla už roku 1869 ve třech svazcích Stifterova korespondence; doplňuje obraz básníkův, jak nám vyvstává z jeho prací, nejšťastnějším způsobem.
Zachráněny z proudu času, vyzdviženy v čistší, jasnější, i když také chladné ovzduší rozjímavé meditace, jeví se nám dnes Stifterovy prózy jako obrazy z epochy biedermeieru či rozkošný starovídeňský porcelán. Obdivujeme něžnou minucióznost (v originále "die zarte Kleinkunst" - pozn. překl.) jeho líčení, vroucnost jeho pozorování přírody, které ve svých nejlepších projevech - a každý smí být posuzován jen podle nich - dosahá až velikosti Goetheovy. Žasneme nad uměleckou jistotou, s níž své jednoduché příběhy, své prostě vykreslené osoby uvádí v souzvuk s krajinou, která je obklopuje, jak dokáže oba elementy vzájemně sladit. Ještě více žasneme nad přísnou objektivitou, která si nedovolí nijaké slovo soucitu s Abdiášem, tím obyvatelem pouště, pronásledovaným a mučeným démonem zkázy, či s oběma malými lidskými tvory zavátými ve sněhové bouři, jak jsou zpodobeni v mistrovské povídce "Bergkristall" (česky vyšla nejen s názvem "Horský křišťál", nýbrž i "Štědrý večer" a "Ledovec" - pozn. překl.); jen ze samotného děje, ze samé situace prorůstá nekonečný, hluboký dar milosrdenství do srdce vnímavého čtenáře. Ovšem, vůči mnoha jiným stránkám Stifterovy osobnosti stojíme my, dnešní lidé, bez velkého porozumění. Nemůžeme najít nijaký pravý vztah k té přemíře naivity, která například vidí v nějakém zamlada uzavřeném manželství všelék na všechny konflikty srdce a přechází bez nejmenšího tušení temné a hrozivé problémy, které v sobě vzájemné vztahy obou pohlaví skrývají; k onomu optimismu, který se nikdy nezakousne do hádanky života, nikdy nezápasí v mučivých pochybnostech s mocnostmi vlastního nitra, nikdy neprobádá v ostrém světle básnického poznání propasti lidské duše, jak to činil jím tak hořce opovrhovaný Friedrich Hebbel ("v jaký úžas jsem upadl, když jsem slyšel, že ho nazývají
básníkem, ba že v něm nalézají
velikost. Chopily se mě bolestné obavy o mé krajany…" napsal Stifter o Hebbelovi a jeho díle Aureliu Buddeusovi, redaktoru uznávaného augsburgského listu "Allgemeine Zeitung" - pozn. překl.). Stifterův zájem vždy lpí na už nastalém a hotovém; sám zrod a vznik s jeho mukami a disonancemi se ho nedotýká. V tom snad spočívá hlavní rozdíl mezi ním a těmi "moderními". Občas se mu také stalo, že při pozorování přírody prostě zapomněl na dějovou nit a vykreslení postav; tak v povídce "Turmalin" ze sbírky "Bunte Steine", kde je s nadměrnými podrobnostmi líčen opuštěný byt a autor ztrácí jakoukoli souvislost s vlastním příběhem. Přílišná šíře popisu, zdlouhavý způsob podání a onen chladný patos, který je vždy znakem stárnoucího umění, činí také jeho poslední práce, zejména pak "Pozdní léto" (v originále "Nachsommer" - pozn. překl.), trochu rozvleklými, jakkoli nikdo menší nežli
Friedrich Nietzsche prohlásil právě o "Pozdním létě", že patří s díly Goetheovými, s Lichtenbergovými aforismy, prvou knihou Jung-Stillingova "Příběhu života" (v originále "Lebensgeschichte", vlastně "Heinrich Stillings Jugend" a "Heinrich Stillings Lehr-Jahre", Johann Heinrich Jung, zvaný i Heinrich Stilling /1740-1817/, lékař, spisovatel a ekonom, přítel Goetheův a Herderův, korespondence s Kantem - pozn. překl.) a "Lidmi ze Seldwyly" (v originále "Leuten von Seldwyla" - pozn. překl.) od Gottfrieda Kellera k tomu málu, co z německé prózy stojí za to, aby bylo znovu a znovu čteno. Vyvstává totiž otázka, zda zrovna ono naivní, bezvýhradné, dětinské odevzdání se tomu, co je zobrazovaným předmětem, ta úplná eliminace všech psychologických problémů, není pramenem názorného jasu, který je zcela osobní notou Stifterovou.
Rosegger kdysi razil názor, že opravdový básník by neměl být nikterak příliš "gescheit" (tj. "důmyslný, důvtipný, chytrý" - pozn. překl.).
obrazová příloha
