|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Wer viel einst zu verkünden hat | Kdo jednou má… |
|
Wer viel einst zu verkünden hat, schweigt viel in sich hinein. Wer einst den Blitz zu zünden hat, muss lange - Wolke sein. |
Kdo jednou má co zvěstovat, ten dlouho mlčet má. Kdo jednou jako blesk má vzplát, buď dlouho mrak - a tma. |
1883 |
| Sils-Maria | Sils-Maria |
|
Hier saß ich, wartend, wartend, - doch auf nichts, jenseits von Gut und Böse, bald des Lichts genießend, bald des Schattens, ganz nur Spiel, ganz See, ganz Mittag, ganz Zeit ohne Ziel. Da, plötzlich, Freundin, wurde Eins zu Zwei - - und Zarathustra ging an mir vorbei. |
Sedal jsem tu, čekal a čekal - na nic snad, mimo dobro i zlo, svitu se napořád kladl hned v patách stín, vše hra jen chvil, vše jezero o polednách, čas mimo všechen cíl. Když náhle, přítelkyně má, zdvojil se tajemně - - to Zarathustra přešel kolem mě. |
1882 |
| Vereinsamt | Zosamělý |
|
Die Krähen schrein Und ziehen schwirren Flugs zur Stadt: Bald wird es schnein - Wohl dem, der jetzt noch - Heimat hat! Nun stehst du starr, Schaust rückwärts, ach! wie lange schon! Was bist du, Narr, Vor Winters in die Welt entflohn! Die Welt - ein Tor Zu tausend Wüsten, stumm und kalt! Wer das verlor, Was du verlorst, macht nirgends halt. Nun stehst du bleich, Zur Winter-Wanderschaft verflucht, Dem Rauche gleich, Der stets nach kälteren Himmel sucht. Flieg, Vogel, schnarr Dein Lied im Wüstenvogelton! - Versteck, Du Narr, Dein blutend Herz in Eis und Hohn! Die Krähen schrein Und ziehen schwirren Flugs zur Stadt: Bald wird es schnein, Weh dem, der keine Heimat hat! |
Po nebi křičí a táhnou v svistu hejna havraní: odevšad fičí, šťasten, kdo domov má - už brzo přijde sníh. Ztuhlý tu stojíš a nazpět hledíš dálkou tvou i mou! Bloud, kdo se bojí a do světa chce prchnout před zimou. Svět je jen brána k tisícům pouští, němých, šedavých. Ztráta je rána a sotva kdo proud krve zastaví. Teď sám a bledý odsouzen k pouti celou zimou zlou, ne naposledy kouř jak ty sám jde nebem nad tebou. Leť, ptáku, leť, ať píseň zmlkne v pustinách! Ty, bloude, hleď, jak ledy sevřou srdce nach. Po nebi křičí a táhnou v svistu hejna havraní: odevšad fičí, běda, kdo domov ztratil - brzy bude sníh. |
1884 |
|
Ja, ich weiß, woher ich stamme!
Ungesättigt gleich der Flamme Glühe und verzehr ich mich. Licht wird alles, was ich fasse, Kohle alles, was ich lasse, Flamme bin ich sicherlich. |
Ano, vím já, kterak sluji.
Žíznivě já vyšlehuji, sebe sžírám plamenem. Vzplane, co má ruka schvátí, čeho nechá, zuhelnatí: dojista, já plamen jsem. |
|
Ano, vím, v čím rodě stojím,
plamen v sobě neukojím, já sám jeho stravou jsem. Čeho tknu se, ohněm schvátím, jak uhel se zemi vrátím, to já sám jsem plamenem. |
 obrazová příloha |
další strana |