Narodil jsem se 28. října roku 1919 v Předních Loučovicích (Vorderkienberg) na Šumavě jako třetí ze sedmi dětí mých rodičů Franze a Anny Barthových. Po čtyřech letech obecné školy v Kyselově (Sarau) jsem začal navštěvovat měšťanku ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Už jako chlapec jsem si - jako ostatně všichni mí bratři - přál stát se knězem. Ta touha ve mně rostla a upevnila se zejména v době, kdy jsem denně před začátkem školy ministrovával při mši svaté ve vyšebrodském klášterním kostele. Ta dobrá hodinka pěší cesty tam od nás z domova nebyla rozhodně nijak snadná - natož pak v zimě, kdy bylo třeba lucerny, abych vůbec viděl kudy jít. Mezi ministranty jsem se cítil dobře a můj učitel náboženství na měšťanské škole, páter
Nikolaus Lonsing, mě nakonec doporučil otci opatovi, jímž byl tenkrát už
Tecelin Jaksch. A když ho potom i moji rodiče prosili, aby mě "nechal jít na studia", přijal mne a poslal opravdu studovat do jezuitského gymnázia v Bohosudově (Mariaschein) u Teplic (Teplitz-Schönau), což byla doba pro mé mládí nadobyčej plodná. Několik měsíců před maturitou bylo však gymnázium v únoru 1939 nacisty (rozuměj národními socialisty) rozpuštěno a já ji nakonec složil 13. června 1939 v Krumlově.
Už dva týdny nato jsem byl povolán k pracovní službě a ještě před "polským polním tažením" jsem stačil být narychlo zařazen do wehrmachtu. Dostal jsem se k luftwaffe a byl po vyškolení ustaven radiotelegrafistou "střemhlavé" útočné letecké eskadrony Sturzkampfgeschwader 1, v níž jsem pak setrval až do konce války v roce 1945. Její nasazení zasahovalo od Francie až k pláním Ruska a od Sicílie až k severnímu polárnímu kruhu ve Finsku. Všude tam, kde se objevily pověstné "štuky" ("Stukas"), museli jsme být my radiotelegrafisté u toho. Když jsme se u Stalingradu ocitli v obklíčení, dostal jsem "studijní volno", poněvadž jsem byl "frontově nasazen nepřetržitě po tři roky bez jakékoli dovolené". S takto zdůvodněnou zvláštní propustkou jsem v jednom z posledních letadel unikl ze smrtícího stalingradského kotle. Sotva jsem se ve Vídni zapsal na teologii a nahlásil zvolené obory své jednotce, byl jsem telegraficky povolán nazpět. Mezitím ovšem Stalingrad definitivně padl. Koncem války byla naše eskadrona obklíčena v Berlíně a vzhledem k bezvýchodnosti situace marný boj vzdala. Velitel všechny propustil. Já se dokázal se dvěma kamarády a autem probít ke kanadským oddílům, takže jsme se dostali do britského zajetí.
Když jsem byl v listopadu 1945 ze zajetí propuštěn a navštívil jsem ve vyšebrodském klášteře opata Tecelina Jaksche, řekl mi, že mě už do kláštera přijmout nazpět nemůže: "Brát se smějí jenom Češi!" Obstaral mi ale práci v elektrárně Horní mlýn (Obermühle), kterou klášter spoluvlastnil a kde se vyráběl proud pro elektrifikovanou železniční trať z Rybníka (dříve i česky Certlov, Zartlesdorf) do Lipna (Lippen). Poněvadž jsem měl práci, dostával jsem i potravinové lístky. V elektrárně jsem zůstal až do vyhnání 19. září 1946.
Naše rodina se ocitla v Ellwangen. Odtud jsem požádal osobně v Tübingen o přijetí na teologii. Byl jsem však odmítnut s pozoruhodným vysvětlením: "Nemáme dost brambor ani pro své vlastní teology." A tak jsem začal pracovat v Kesslerových závodech ve Wasseralfingen, což byla vlastně americká opravárna automobilů. Teprve v květnu 1947, když prelát prof. Adolf Kindermann otevřel v Königsteinu kněžský seminář pro uchazeče z řad vyhnanců, mohl jsem konečně opravdu začít se studiem teologie. Čtyři chlapci z naší rodiny se chtěli stát kněžími, všichni ale museli narukovat do zbraně: ten nejstarší, můj bratr Emmerich Franz, který už měl těsně před kněžským svěcením, padl v září 1941 jižně od Leningradu (dnešní Sankt Petěrburg - pozn. překl.) Nejmladší bratr Bernhard je od července 1944 v Rusku nezvěstný. Rudolf, který sloužil u těžkého dělostřelectva, byl nešťastně zraněn při jedněch manévrech. Přes trvalé tělesné postižení se nakonec stal knězem a působil až do roku 1981 jako vrchní studijní rada na jednom gymnáziu ve Frankfurtu nad Mohanem. Já sám jsem se vrátil - pominu-li dvě lehčí zranění - z války i zajetí relativně zdráv.
Trpím však chronickým vředem na dvanácterníku a byl jsem ještě před kněžským svěcením z toho důvodu operován ve Freudenstadtu. Teprve během operačního zásahu se ukázalo, že vřed pronikl dál do slinivky břišní a způsobil v ní otvor velikosti kaštanu. Vrchní lékař Dr. Burkhardt mi po mém uzdravení vyprávěl, že při operaci řekl kolegovi: "Tady už není co zachraňovat, pokusíme se operovat slinivku." Zákrok se podařil. Mnoho Ellwangenských se modlilo u hrobu "dobrého otce Philippa" v bazilice, poněvadž k operaci došlo 8. února 1952, právě v den výročí úmrtí P. Philippa Jeningena. Příznivý výsledek nebezpečného operačního zásahu mě jen utvrdil v přesvědčení, že jsem povolán k tomu, abych se opravdu stal knězem. Teprve ve třiatřicátém roce svého života jsem 20. července 1952 v ellwangenské bazilice přijal svátost kněžství. Byla to bezpochyby Boží milost, která mě zachránila ze všech ohrožení života a provázela mne až sem k tomu dni.
obrazová příloha
