Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN NEPOMUK NEUMANN

Vlastní životopis

1. Moji rodiče Philipp Neumann z Obernburgu v bavorských Dolních Frankách a Agnes, rozená Lebischová /1*/, měli šest dětí, z nichž dvě nejstarší dcery, Katharina a Veronika, si vzaly každá vdovce, já byl pak třetí dítě, narozené na Velký pátek léta Páně 1811 a téhož dne i pokřtěné v (prachatickém) městském kostele svatého apoštola Jakuba Většího. Můj kmotr Johann Marek byl starostou města a dal mi jméno Johann Nepomuk ke cti a chvále toho slavného patrona české země. Čtvrté z nás dětí je sestra Johanna, která po mém odjezdu do Ameriky vstoupila v Praze do řádu sester sv. Karla /2*/. Byla tam první novickou, neboť řád sem byl uveden z Nancy v Lotrinsku, a je nyní pod /řádovým/ jménem sestra Karolina představenou (řádové) nemocnice v Budějovicích. Nejmladší sestra Aloisia pečuje toho času o domácnost otcovu, kterou by ten pro své stáří nezastal. Byla už přijata do téhož řádu sv. Karla a bude bezpochyby následovat své svaté poslání, jakmile jen splní, čím je jako dítě otci povinna. Nejmladší z nás, bratr Wenzel, vyučil se punčochářskému řemeslu otcovu a odešel do Ameriky za mnou. Od té doby, co jsem v Americe, zemřela doma kromě mé maminky i sestra Veronika a také manžel sestry Kathariny. Poněvadž ta má se svým synem dostačující důchod, dohodli jsme se my ostatní sourozenci zříci se za života otcova svého dědického podílu v jeho prospěch, po jeho skonu pak (podíl) věnovat na účely městské nemocnice v Prachaticích, k nimž by se ostatně dobře hodilpro svou rozlohu i rodičovský dům s přilehlou zahradou. Nebylo by nijak zatěžko předat obojí do rukou sester sv. Karla.
Naše výchova byla vedena postaru. Rodiče byli oba velmi křesťansky založeni a zatímco otec od rána do noci dohlížel na tovaryše a dělníky, jichž bylo v domě někdy až pět či šest, nevynechala matka jediného dne, aniž by nevyslechla svatou mši, na níž brala s sebou vždycky ještě toho či onoho z nás, kdo už měl zrovna po škole. Chodila často ke svatému přijímání a postila se vedle církví předepsaných postních dnů i v jiný k tomu určený čas, což však otec neschvaloval. Mně bylo často třeba slíbit krejcar a podobně, abych byl hotov účastnit se svaté mše, růžence či křížové cesty. To dalo jednomu z mých kamarádů, jemuž jeho vlastní matka kladla za vzor mou údajnou horlivost v chození do kostela, dobrý důvod k tomu, aby jí opáčil: "Když mi dáte každý den jeden krejcar, budu taky jako on!"
Na den Všech svatých roku 1818 jsem začal chodit do naší městské školy. Že mi Pán Bůh dal dobrou paměť, byl jsem v ní po celých těch šest let vždycky jedním z prvních. To, že otec zpravidla zastával ten či onen úřad ve městě, mohlo mít ovšem na pány učitele jistý vliv. Mezitím jsem právě od svého otce, který byl velkým milovníkem knih, pochytil nepochybnou čtenářskou vášeň, takže čas trávený jinými vprostřed planých her a chytání lelků já věnoval čtení všelikých knih, co mi jen přišly pod ruku. Matka mne za to nezřídka plísnila a přezdívala do knihomolů. V sedmi letech jsem šel poprvé ke zpovědi a v létě jsem byl veledůstojným panem biskupem budějovickým i biřmován. Co lidská paměť sahá, nezavítal nikdy předtím žádný biskup do našeho odlehlého podhorského městečka - však se také přitom sešlo obrovské množství lidí a nepopsatelně slavnostní ráz té události je dosud tak živě v mé paměti, že si dodnes lehce vybavím i ty nejmenší podrobnosti. Na den svého prvního svatého přijímání se tak rozpomenout nedokážu, poněvadž v Čechách není obvyklé přistupovat právě k prvnímu svatému přijímání natolik velkolepě jako v jiných zemích. Bylo mi necelých deset let, pokud si dobře pamatuji, když jsem zvládl větší katechismus a mohl jsem tedy také být spolu s jinými, vesměs staršími spolužáky, připuštěn k prvnímu svatému přijímání, k němuž jsme pak chodívali každé tři měsíce.
Nemohu povědět, že bych ve svém dětství pocítil nějakou rozhodnější náklonnost ke kněžskému stavu. Měl jsem sice doma olověný oltářík a sloužíval jsem u něho snad denně svou dětskou mši svatou, ale představa opravdového kněze mi byla něčím příliš vznešeným, než abych ji chápal jako něco v dosahu svých možností. Jedna stará služka, kterou jsme měli v domě a která byla pověstná svými přísnými půsty, řekla jednoho dne, když jsem se podle domácího zvyku hlasitě modlil před jídlem a pouhým omylem jsem místo tří křížků na čele, ústech a hrudi udělal jeden velký latinský kříž, pěkně po česku: "To se podívejte, náš Honzíček bude knězem!"/3*/ Moje maminka tu příhodu vzpomínala při nejrůznějších příležitostech, poněvadž si skutečně přála, abych se tím knězem jednou opravdu stal.

2. Od té doby se mi myšlenka na to vracela častěji, zvláště když se mí ostatní školní kamarádi rozhodli jít na studia a jak bylo v tom případě zvykem, pocvičovali se nejprve za vedení našeho dp. katechety v latině. Také jsem se za tím účelem dotázal rodičů a ti byli hned srozuměni. V posledních dvou školních letech 1822-1823 jsem tedy večer co večer chodíval k dp. katechetovi spolu s osmi až deseti jinými chlapci, abych pronikl do počátečních základů latinského jazyka.
Na den Všech Svatých v roce 1823 odešel jsem pak s asi dvaceti druhy z našeho města do Budějovic, kde jsem měl studovat na gymnáziu otců piaristů. Poněvadž jsem nechtěl činit svým rodičům žádné nadbytečné výdaje, vzal jsem si jeden pokoj se stravou k ubytování ještě se třemi jinými svými spolužáky dohromady. Obojí zaopatření bylo nanejvýš skromné a za deset měsíců nestálo víc než 16 zlatek. K učení jsem toho měl pomálu, poněvadž náš katecheta nás doma za pár hodin naučil tolik, že tady bychom jen s trochou nejnutnější přípravy mohli být přijati rovnou do třetího ročníku. Něco takového nám ovšem nedovolili. Mnoho zahálčivých hodin jsem nevyplnil ničím jiným než četbou všelijakých knih, jak mi bez výběru přišly pod ruku, občas jsem si snad i vyšel s krajany něco zahrát nebo se jen tak projít, byly to však spíš vzácné výjimky. Oba staroušci, u nichž jsem bydlel, byli dobří křesťané, neměli však nad námi nijakou kontrolu a poněvadž jsme nadto připadli profesorovi, který při svém pokročilém věku a dobromyslné nátuře byl ke všemu i značně oddán pití, nepokročili jsme ve studiu valně dopředu a já dokonce zapomněl i mnohé z toho, co jsem znal z dřívějška. Ve třetím ročníku se objevil tento nešťastný otec piarista u zkoušek opilý před očima dp. kapitulního scholastika a byl nato suspendován. Brzy nato se zastřelil. Jeho nástupce byl učený a přísný a chtěl během půl roku znovu projít předměty z uplynulého dva a půl roku, které díky nedbalosti, jež se rozmohla za jeho předchůdce, byly většině žáků lhostejné natoli, že na ně prostě přestali docházet. Ještě míň jsem byl spokojen s profesorem náboženství, který byl suchopár a nechutnost sama. Lpěl na každém svém slově a poněvadž jsem věru nevynikal slovní pamětí právě nejlepší, staly se mně ty dvě hodiny náboženství skutečným utrpením. Chodili jsem pravidelně každé tři měsíce ke zpovědi a pokud si vzpomínám, bral jsem to jakož i přijímání svátosti oltářní vždycky dost vážně, poněvadž výchova, kterou jsem si přinesl z rodného města, sama vzpomínka na rodičovský dům mi bránila upadnout do osidel, v nichž uvízlo tolik mých školních kamarádů. Koncem roku 1827 byl jsem už ze studií tak omrzelý, že jsem se jednou během školních prázdnin obíral myšlenkou jich vůbec zanechat; dal jsem se však vzápětí snadno přesvědčit maminkou i dnes už zesnulou sestrou, abych v nich pokračoval dál. Skutečně se mi teď mnohem víc zamlouvalo studium humanitních předmětů, neboť profesor, kterého jsme na ně měli, ačkoli jinak snad ještě přísnější než ostatní, projevoval vůči nám přece i jistou míru vlídné náklonnosti.
Během dvou školních roků filosofie (1. listopadu 1829 - 7. září 1831) se se mnou mnohé událo. Našlo se totiž přece jen osm až deset studentů projevujících opravdový sklon k různým vědním disciplinám. Věnovali jsme teď každou volnou hodinu, ba celé dny svého volna na to, abychom si navzájem mohli sdělit, co každý z nás ve svém oboru objevil nového. K tomu bylo nyní lze konstatovat i dobré a bezúhonné vystupování našich profesorů ze ctihodného řádu otců cisterciáků, jimž byla svěřena naše filosofická příprava /4*/. Každý u nich nalezl ochotné přijetí a duchovní uspokojení. Dokázali být však stejně přísní a neoblomní tam, kde se v našich řadách setkali s klamem či zlou vůlí. V těch dvou letech jsem mohl následovat svůj sklon k přírodním vědám, k dějinám přírody, k zeměpisu, fyzice, geologii a astronomii. Obrátil jsem se s nejvyšší horlivostí i ke studiu algebry, geometrie a trigonometrie, předmětů dříve mně tak odlehlých, a když pak přišel čas na závěr filosofického kursu rozhodnout se mezi teologií, právy či medicinou, táhlo mne to nejvíc právě k té posledně jmenované, snad o to víc, že z osmdesáti až devadesáti uchazečů o studium teologie mělo být přijato jen pouhých dvacet: bylo k tomu vedle posledních studijních vysvědčení navíc třeba doporučení, jejichž obstaráváním jsem se rozhodně nemínil nijak zabývat.
Vprostřed této nejistoty, alespoň co se týče volby mého budoucího stavu, přijel jsem o podzimních prázdninách roku 1831 domů a nalezl otce nijak se nebránícího tomu, abych opravdu v Praze studoval medicinu, jakkoli náklady s tím spojené byly dosti značné. To maminka už s tím tak spokojená nebyla a když jsem jí dal najevo, že nevím o nikom, kdo by moji žádost o přijetí na teologické učiliště (tam bylo studium pro každého bezplatné) doporučil, domnívala se přece, že bych to měl aspoň zkusit. Sestavil jsem pak prosebný list, vypravil ho se zvláštním poslem na biskupskou konsistoř a krátce nato jsem obdržel přípis o svém přijetí do budějovického teologického semináře. Od té chvíle jsem už na medicinu nikdy ani nepomyslel a zanechal jsem bez velkých těžkostí docela i studia fyziky a astronomie, jimiž jsem se tenkrát zabýval především. Dosavadní studijní úsilí mělo přinejmenším tu výhodu, že jsem nemarnil čas planými hříčkami a můj duch byl tak bezpochyby lépe připraven k vážnějším studiím teologickým. Během filosofie jsem navštěvoval i o všedních dnech týdne kostel, jistě i proto, že mnozí mí tehdejší kamarádi činili totéž.

3. Na den Všech Svatých roku 1831 zahájil jsem (v Budějovicích) studium teologie; pro nedostatek místa bylo však jen vyšším dvěma ročníkům dovoleno v budově semináře i bydlet. Byl jsem tedy zpočátku vlastně jakoby externí a studoval con amore Svaté Písmo Starého Zákona, hebrejštinu, církevní dějiny atd. ke spokojenosti vlastní jakož i svých pánů profesorů, vesměs světských kněží a s výjimkou toho, který vyučoval církevní dějiny a ius canonicum a byl přesvědčením spíš josefinista /5*/, nás všechny v dobrém duchu a s velkou lehkostí v krátkém čase naučili mnoho užitečného. Na konci prvního ročníku jsem byl jedním z nemnoha těch, kterým měla být udělena tonzura a čtyři nižší svěcení. To se také skutečně stalo 21. prosince 1832.
Ve druhém roce jsme studovali Nový Zákon latinsky a řecky, k tomu hermeneutiku a ius canonicum. Co mne nejvíce oslovilo, byly listy svatého apoštola Pavla, které dokázal profesor i velice dobře vyložit /6*/. V téže době jsem také začal číst sešity nadace Leopoldinum, zvlášť listy vd. otce H. Baragy /7*/ a jiných misionářů, působících mezi Němci v Severní Americe; a tak povstalo v jednom z mých spolužáků Adalbertu Schmidovi a ve mně za jedné z procházek podél Vltavy náhlé rozhodnutí vydat se do Severní Ameriky, jakmile jen získáme po dosažení kněžské hodnosti nějakou zkušenost. Dva nebo tři naši spolužáci, které jsme přizvali ke spoluúčasti, naše rozhodnutí sice obdivovali, nechtěli však nic závazně přislíbit. Nebyli k tomu také vnitřně povoláni.
Moje rozhodnutí zato bylo od prvního okamžiku tak pevné a živoucí, že jsem nedokázal myslet na nic jiného. Mluvili jsme teď jen o tom, jak naše předsevzetí provést, a domnívali jsme se, že by bylo nejlepší ucházet se u vd.otce biskupa budějovického /8*/ o právě zřízenou nadaci pro jednoho teologa z budějovické diecéze na univerzitě v Praze v naději, že by se tam dala získat také znalost francouzštiny a angličtiny; ta znalost byla námi ovšem považována za mnohem nezbytnější, než v tomto případě skutečně byla. Vd.otec biskup sice vyhověl mé žádosti, čekalo mne však záhy veliké zklamání. Sotva jsem totiž navštívil několik hodin francouzské školy v Klementinu, přišlo rozhodnutí vd. otce arcibiskupa pražského /9*/, že se těchto přednášek nesmí žádný seminarista účastnit. Anglicky jsem se mohl učit ještě méně, poněvadž tento jazyk se tehdy na /pražské/ univerzitě vůbec nevyučoval. Stejně tak se mi v Praze hrubě znelíbili profesoři dogmatiky a morálky, jakož i pastorální teologie. Ten prvý z nich byl zdá se mi spíše proti papeži než pro něj. Působil však natolik směšně, že nedokázal získat ani tu trochu respektu potřebnou k tomu, aby mohl vůbec škodit. Ten druhý se oháněl příliš filosofií, aby mu kdo z nás mohl rozumět, ten třetí pak byl ve všem všudy josefinista /10*/. Stálo mě mnoho úsilí a přemáhání zabrat se do studia předmětů a názorů, jejichž pošetilost jsem už nahlédl. Je škoda, že na témže ústavu bylo tolik učiněno pro uchování lesku učenosti, místo aby byly šířeny dobře katolické a opravdu prokazatelné vědomosti a znalosti. Takto jsem byl ze srdce rád, když jsem se v srpnu roku 1835 mohl po dobře přestálé zkoušce vrátit nazpátek do Budějovic.
Mezitím dal vd. otec biskup z Filadelfie Fr. P. Kenrick (nyní arcibiskup baltimorský) vd. Dr. Rässovi, řediteli kněžského semináře ve Štrasburku (nyní je tamtéž biskupem) /11*/, plnou moc k přijímání mladých kněží či ještě raději rovnou absolventů teologie pro svou americkou diecézi. Ten pak v té věci napsal jednomu velmi zbožnému knězi, který byl v Budějovicích kapitulním vikářem, zda by je snad nebylo možno získat právě v Čechách. Zvláštním řízením Božské Prozřetelnosti byl tento kněz, tj. P. Hermann Dichtl, který uvedl už zmíněný řád sester sv. Karla Boromejského z Nancy do Čech, zpovědníkem mého přítele Adalberta Schmida a věděl o našem úmyslu odejít do Ameriky. S výjimkou jeho a ještě tří nebo čtyř našich spolužáků o tom nikdo jiný neměl tušení. Byl nemálo potěšen, že v nás nalezl prvé z těch, které hledal a kdo jsou ochotni k odchodu. Kromě toho poznal za své cesty do Francie, kam jel se třemi žadatelkami o přijetí do zmíněného řádu sv. Karla v Nancy, vzorně katolický Institut des Missions étrangeres v Paříži a poněvadž měl vrchovatě ducha i odvahy nejen se chopit velkých plánů, ale také je uskutečňovat, pojal ihned záměr uvést podobný ústav do chodu také v Rakousku a právě ona výzva Dr. Rässe a naše rozhodnutí jako by mu přímo ukázalo prstem, že jeho plán nemusí být nijak neproveditelný. Poněvadž více než osmdesátiletý vd. otec biskup byl nemocen a už po pět či šest měsíců nebylo vyhlídek, že by mohl činně vykonávat svůj úřad, byl /rozuměj P. Dichtl/ nakloněn tomu, abychom odcestovali jak jen možno brzy. Nedošel však ani u vd. otce biskupa, ani u kapituly nijakého souhlasu. Spolek Leopoldinum, který jsme požádali o nezbytné peníze na svou cestu, zdráhal se nám je poskytnout jen proto, poněvadž nikoli my pro sebe, ale filadelfský biskup pro nás je měl přece vyžádat. Navzdory těmto těžkostem dosáhl vd. otec kapitulní vikář toho, že vd. otec biskup zpravil o našem záměru většinu vikariátů a dovolil jim uspořádat mezi kněžími v diecézi peněžní sbírku. Poněvadž však jeho doporučení či spíš jen z jeho strany vyjádřené přání nedošlo žádoucí odezvy, sešlo se nakonec dohromady jen tolik peněz, které by vystačily tak na cestu jednoho z nás obou. Bylo tedy rozhodnuto, že mám odcestovat jen já sám a poněvadž vd. Dr. Räss slíbil každému misionáři na cestu do Ameriky 400 až 500 franků jako doplněk cestovného, zdály se být nesnáze zažehnány. Po mnoha prosbách a žádostech došel konečně i cestovní pas, platný na tři roky. Můj otec dal své svolení jen velmi nerad, maminka se naproti tomu zdála být potěšena úspěchem mého záměru. Stejně tak se mi dostalo všeho myslitelného povzbuzení od duchovních v našem malém městě, zvláště pak od vd. otce děkana. Vykonal jsem ještě pouť do Nepomuku, rodiště svého svatého patrona, a opustil poté naše městečko 2. února 1836 bez nějakého zvláštního rozloučení. Nezbytné přípravy na cestu mi v Budějovicích zabraly ještě několik dní; 13. února jsem se však poté, co jsem přijal biskupské požehnání, vydal na cestu do Lince. Můj přítel Adalbert Schmid mne provázel až do blízkosti svého domova, který ležel při mé cestě. Sníh dosahoval na naší pouti Šumavou až 14-15 stop výšky. V Linci jsem se zastavil v biskupském semináři a vd. otec biskup Ziegler mne poctil latinským proslovem a velkou hostinou. Tehdy působil misionář in spe jako nějaký div, neboť byl /nečitelné místo v textu/!

4. Opatřen doporučeními odcestoval jsem 18. února večer z Lince do Mnichova. Cestou jsme zastavili v Altöttingu, ale poněvadž bylo tma, sotva jsem ze slavného poutního kostela vůbec co postřehl. V Mnichově jsem přebýval u svého bratrance Philippa Jansona, který byl příslušníkem bavorské královské tělesné gardy. Když jsem zašel k profesoru Dr. Philippsovi /12*/, setkal jsem se tam s vd.otcem H. Hennim (generální vikář z Cincinnati, nyní biskup v Milwaukee), který mi sdělil podivnou novinu, že vd. otec biskup filadelfský právě odvolal plnou moc udělenou P. Rässovi a umožňující mu jeho prostřednictvím přijímat misionáře pro svou diecézi, takže bych tedy ani já neměl nijakou naději být přijat. Profesor Philipps se nabídl, že napíše vd. otci biskupovi Brutéovi z Vincennes, který před nedávnem putoval přes Mnichov do Říma, zda by mne on nechtěl přijmout do své vlastní diecéze. Ve Štrasburku jsem měl sečkat, než přijde rozhodnutí. V Augšpurku, kam jsem dorazil 21. února, dostalo se mi přátelsky pohostinného přijetí u vd. otce kapitulního kanovníka Tischerta a jeho kaplana Dr. Schmidta, který se později stal ve Freiburku jezuitou. Když jsem přijel posledního dne měsíce února do Štrasburku, vysvětlil mi i Dr. Räss, že nemohu odjet do Filadelfie, že však chce napsat vd. otci biskupu Duboisovi v New Yorku o mé přijetí, poněvadž biskup Bruté mne pravděpodobně také nebude moci přijmout. Ještě důležitější bylo sdělení, že peníze na mou cestu byly už odevzdány jiným misionářům z Lotrinska a Alsaska. Slíbil mi nicméně, že napíše jednomu bohatému pařížskému obchodníkovi, který mi jako veliký přítel misií nepochybně poskytne významnou podporu. Poněvadž mu peníze na mou podporu způsobovaly starosti, dal mi radu, abych okamžitě odcestoval do Paříže a vyčkal tam odpovědi biskupa Brutéa. Odjel jsem tedy 3. března ze Štrasburku a navštívil v Nancy špitál při domě sester sv. Karla, kde jsem se setkal i se dvěma novickami, které sem přivezl vd. otec Hermann Dichtl. Znal jsem obě z Budějovic a udělalo jim velkou radost, když mohly uslyšet něco novin z dalekých Čech. Sešel jsem se tu i s jedním knězem z Alsaska, který chtěl také cestovat do Ameriky, psal za tím účelem vd. otci biskupu Britéovi a chtěl v Paříži vyčkat odpovědi. Setkání s ním mě velice potěšilo, poněvadž to byl velmi zbožný a horlivý kněz a hovořil plynně francouzsky, zatímco já přes veškeré své studijní výsledky měl co dělat, abych tu a tam vůbec rozuměl nějakému francouzskému slovu či se alespoň tvářil, že mu rozumím. Tak jsme oba dva dorazili v sobotu před nedělí Laetare do Paříže. Přes všechna osvědčení a doporučení ze Štrasburku jsme nedosáhli přijetí u sulpiciánů a v Séminaire des missions étrangeres jsme byli po několikerém zamítnutí nakonec přijati s podmínkou, že zaplatíme 20 franků měsíčního nájmu za pokoj a že se budeme stravovat v hostinci. Důvodem všeho toho odporu vůči nám byla špatná pověst, provázející toho času všechny německé kněze díky peticím bádensko-würtemberského kléru, v nichž bylo požadováno zrušení celibátu. Bohatý obchodník ze Štrasburku nebyl k nalezení a moje peníze na cestu se mezitím scvrkly na nějakých 200 franků. Ačkoli dosud nedošla žádná odpověď od biskupa Brutéa, vydal jsem se se dvěma svými koženými kufry a velkou bednou plnou knih (dar Dr. Rässe) na cestu. Když jsem došel k Ménagerie Lafitte et Cie., abych odjel do Havru, byl můj dostavník už asi 5 minut pryč. Abych ho dostihl a nepřišel o 24 franků, poradil mi někdo najmout si kabriolet a pokusit se dostavník dohnat. Bylo však příliš pozdě a muž s kabrioletem mne poté, co jsem mu zaplatil 5 franků, nechal před městem Paříží na cestě do Havru de grace. Vrátit jsem se nechtěl a tak jsem spolehl na své dvě zdravé nohy a vykročil směle cestou k moři, byť slunce už zapadlo. Tma houstla a navíc začínalo pozvolna víc a víc pršet, takže jsem sice za svého nočního pochodu řádně promokl, avšak nijak unaven došel jsem přes Nanterre až do St. Germain. Tam jsem narazil na dobráckého francouzského staříka, který si povšiml mých rozpaků a když jsem mu po sterém quoi? a dvakrát tolikerém s'il vous plait vylíčil svá dobrodružství, zašel do kanceláře Ménagerie Lafitte a krátce nato mi už pomáhal na krytou střechu vysokého dostavníku, kde jsem vedle jednoho Žida dorazil za sedadlem konduktérovým dorazil přes Rouen až do Havru. Konduktérovi jsem zaplatil nepatrný obnos. V Havru (kam jsem dojel 9. března) jsem hned při první vycházce do přístavu nalezl kotvit americký trojstěžník Europe a domluvil se prostřednictvím tlumočníka na místě s jeho kapitánem, že mne vezme za 80 franků do mezipalubí své lodi až do New Yorku. Poněvadž jsem si stravu přirozeně musel zaopatřit sám, nakoupil jsem ještě za 56 franků brambory, suchary, sůl, olej, máslo a šunku a konečně jednu /nečitelné/ a /nečitelné/. 10. (března) došly z Paříže svršky, které jsem tam zanechal a zároveň zpráva od vd. otce H. Schaefera (mého spolucestujícího z Nancy do Paříže), v níž mi sděloval, že on snad, ne však já, má být přijat vd. otcem biskupem z Vincennes do jeho diecéze. Ještě téhož dne jsem dal přenést své věci na palubu, kde jsem se i ubytoval, než 20. dubna ve dvě hodiny odpoledne loď zvedla kotvy a vyplula na vody kanálu La Manche.

Poznámky:
/1*/ Matčino rodné příjmení je psáno v Neumannově křestním listě, vystaveném 27. června 1831 městským děkanem Philippem Endersem a uloženém v Redemptorist Archives of the Baltimore Province, Brooklyn N.Y., německy Lebisch, Neumann je však ve svém vlastní rukou psaném krátkém životopise píše Lebiš!

/2*/ boromejky

/3*/ V originále psáno česky takto:"To se podiweyte, náš Honsiček bude knězem!"

/4*/ otcové cisterciáci z vyšebrodského kláštera v jižních Čechách

//5*/ Franz Linhart

/6*/ Karl Körner

/6*/ Karl Körner

/7* biskup v USA

/8*/ Arnošt Konstantin Růžička, biskup budějovický v letech 1816-1845

/9*/ Andreas Alois hrabě Ankwicz, arcibiskup pražský v letech 1833-1838

/10*/ zastánce názorů rakouského císaře Josefa II.

/11*/ Andreas Räss (1794-1887), profesor teologie v Mohuči, vydával tam s N. Weisem od r.1821 časopis "Der Katholik", 1829 rektorem kněžského semináře ve Štrasburku, 1840 koadjutorem, 1842 biskupem štrasburským

/12*/ Georg Phillips (1804-1872), právní historik a znalec kanonického práva, konvertita: 1834 profesorem v Mnichově, 1850 v Innsbrucku, 1851 ve Vídni, čelný představitel katolického hnutí

Johann Nepomuk Neumann se narodil v Prachaticích 28. března 1811 a jako katolický kněz redemptorista a misionář v USA se stal biskupem ve Filadelfii. Není tu zastoupen básní, ale vlastnoručně psaným krátkým životopisem. Budějovice v něm zaujímají vedle rodných Prachatic významné místo nejen jako centrum tenkrát ještě velmi mladé diecéze a Šumavy vůbec, ale jako katolická metropole svého druhu, viděná ovšem ostře kritickým zrakem budoucího světce, odkud se právě on vydává přes moře konat misii mezi "americkými Němci". Nalezneme tu vlastně až pedantický popis nesnází, které byť v jiné třeba podobě potkaly tolik obyvatel Šumavy při cestě za oceán, kde se Neumann jako první Šumavan stal i prvním světcem USA vůbec. Zemřel ve Filadelfii 5. ledna 1860 a roku 1977 byl prohlášen za svatého. Ten rok se stal pro Šumavu stejně významným datem jako třeba pro státní útvary jejich obnovení.

Kázání v chrámu sv. Michaela v Mnichově dne 22. června roku 1978 u příležitosti svatořečení biskupa Jana Nepomuka Neumanna
Joseph kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.)

Svatý biskup Jan Nepomuk Neumann, k jehož poctě jsme se tu dnes shromáždili, narodil se v roce 1811 v Prachaticích jako syn punčocháře, který se do města přistěhoval z Dolních Frank (Unterfranken). Víme o tom synovi, že se stal biskupem ve městě Filadelfii ve Spojených státech a zemřel tam ani ne 49 let stár roku 1860. Patří tak šíří svého života ve službě Božího slova hned třem národům zároveň: Američanům, Němcům a Čechům. A my zde v Mnichově můžeme vyvolat vzpomínku na to, jak v roce 1855, když se vracel z Říma do Ameriky, podílel se na pontifikální mši v mnichovském dómu k uzdravení ochořelého krále Ludwiga I. a našel si přitom příležitost poděkovat králi za všechnu jeho velkomyslnost projevovanou vůči misiím.
Kdo vlastně byl tento muž, který nás už jen celým svým životem povolává k jednotě víry, k jednotě církve jednoho Pána? Klíč k této postavě spočívá v jednom slově Písma, jež se mu stalo výzvou a vytyčilo i prostor celému jeho následujícího konání. Byl účastníkem druhého bohosloveckého kurzu na kněžském semináři v Budějovicích (Budweis), když profesor Nového Zákona vykládal velký zjev apoštola Pavla na základě jedenácté kapitoly jeho 2. listu Korintským, oné kapitoly tedy, v níž Pavel líčí všechnu tíhu své apoštolské bolesti: ztroskotání na moři, bičování, zajetí, pobyt neustále na cestě - se všemi jejími nesnázemi a ohroženími! a to všechno nehledě na denní starost o všechny sbory (2 K, 11, 28 - v novém ekumenickém překladu "o všechny církve" - pozn. překl.), To slovo a to líčení zasáhlo srdce mladého studenta. Pochopil v něm velikost apoštolské služby, velikost života, který se neohroženě a radostně vyčerpává pro lidi a stává se proto nikoli chudším, nýbrž bohatším, který sám proměňuje a obohacuje svět tím, že mu dává novou naději. Pochopil, že to, co tu stojí psáno, není jen výčtem přestálých hrůz, popisem zašlého utrpení, nýbrž že to je otevřený prostor, do něhož lze i dnes vstoupit: prostor, v němž lze žít, který dává prostor jeho vlastnímu životu, který ho naplňuje a vyplňuje. Přijal pozvání tohoto slova, přistoupil na ně, jím naplněn tak, jak je vyplnil, a nyní je to slovo zároveň zrcadlem jeho života; dimenzuje ho tak, jako by mu dala nové tělo a krev a nade všechny teorie ho založila coby živoucí skutečnost. Vezměme jen dvě myšlenky z onoho textu svatého Pavla, v nichž se zvláštním způsobem odráží život našeho světce.
Je tu řeč o stálém pobytu na cestě, o nouzi a nebezpečí cesty. A vskutku, život našeho světce byl jakoby ve znamení cesty, její nouze, jejího příslibu a její velikosti. To začíná už tím, že po své maturitní zkoušce, zcela ovládán přáním sloužit církvi jako kněz, nachází kněžský seminář uzavřen, poněvadž pro přebytek kněží a kandidátů kněžství prostě nelze najít nové zájemce; poněvadž malá diecéze není schopna zdolat tak velký počet těch, kdo chtějí tímto způsobem sloužit Pánu. Stojí na bezcestí, naděje zdánlivě uvízla v písku. Pak se přijetí proti všemu očekávání přece jen podaří, ale po ukončení studia přichází tvrdé odmítnutí: na kněze teď přece jen vysvěcen být nemůže. A opět se zdá být cesta přerušena, opět se zdá vést jen kamsi do prázdna. A i naděje na Ameriku, kde, jak ví, kněze potřebují, se zdá být v nejbližší době rozbita. Nedaří se sehnat peníze, všemožné jiné překážky se staví v cestu. Konečně se jedné noci téměř bez prostředků a bez jakékoli jistoty tiše vydává na cestu, aby sám sebe a své rodiče ušetřil bolesti rozloučení. Zůstává cesta do tmy. V Paříži dostavník, který si zaplatil, odjel bez něho, poněvadž on marně čekal na jednoho amerického biskupa. Vyrazil tedy k moři pěšky a musel se nadto cestou dovědět, že filadelfský biskup, do něhož vkládal veškeré své naděje, nijakého německého kněze nepotřebuje. Přesto do Ameriky připlouvá, je vysvěcen a dostává na starost obrovitou farnost v okolí Niagarských vodopádů, v níž je nyní na cestách opravdu ustavičně až k tělesnému zhroucení. A nakonec na cestě k sobě domů z jedné úřední návštěvy na ulicích Filadelfie umírá. Cesta zůstává znamením tohoto života, cesta k lidem, cesta ve Slovu Božím. A ve všech bezcestích a trampotách toho putování dává vykročit tomu Slovu Božímu, je konec konců vždy dál na cestě, která je Ježíšem Kristem samým. A poněvadž je Jím, který je cestou, sám vždy na cestách, stává se cestou mezi lidmi navzájem, cestou sjednocení a smíření. Má ve své německé farnosti spory s církevními úřady, poněvadž ty chtějí vést kostel toliko německy. Církev však musí být i církví pro Italy a Francouze a pro Iry. A on se ve svých pozdních letech učí téměř zapomenutou keltštinu (v originále "schon fast vergessene gälische Sprache" - pozn. překl.), domorodý jazyk Irska, aby byl i Irům jedním z nich, aby se stal skutečně všechněm vším, aby byl cestou tam, kde jsou strženy mosty.
A tak dnes oslovuje tento muž i nás: oslovuje nás v době, která nadále velebí třídní boj, vzájemné protivenství lidí, výbuchy skupinového egoismu jako cestu ke spáse. To my přece zažíváme, že i ty nejprostší životní vztahy, jako vztahy rodičů a dětí či vztahy učitelů a žáků, jsou líčeny a otravovány jako vztahy jakéhosi třídního zápasu. Tak stane před námi on ve znamení cesty; hovoří proti takovému borcení vzájemnosti a dovolává se nás. Křesťanské přece není přijmout lehce a pohodlně davový křik vlastní skupiny proti jiné, nýbrž křesťanské je proti tomu povstat. Křesťanské je snažit se o porozumění jiným, i když v tom vlastní skupina zklame. Křesťanské je stále znovu překračovat hranice mezi lidmi pro vzájemná setkání a porozumění. A to začíná u nás tady: počínaje v každé rodině, ve vzájemnosti různých životních povolání, ve vzájemnosti různých jazykových skupin, které právě tady, v Mnichově, známe. Stále znovu musíme mít všem námitkám a výpadům navzdory jako křesťané odvahu, takové hranice překračovat, poznávat v jiném člověku bratra Pánem mi seslaného, vykročit cestou, kterou je Kristus sám. A přirozeně je tento světec především také výzvou, abychom dokonali vnitřní smír mezi Němci a Čechy přes všechna staletá nepochopení a nesnází, abychom se ve znamení tohoto světce naučili říci si vzájemně ano.
A tady stojí psáno to druhé slovo: nehledě, píše Pavel, na denní starost o všechny mé sbory. Také to charakterizuje život Jana Nepomuka Neumanna. Byl stále na cestě k těm svým, až do tělesného zhroucení. Ještě jako biskup si předsevzal konat sám ve svém biskupském sídelním městě noční návštěvy u nemocných. A především pak byl biskupem dětí a mladých lidí. Sepsal jednu biblickou dějepravu a dva katechismy, z nichž jeden se dočkal 38 a ten druhý 21 vydání. Věděl, že v devatenáctém století stále ještě platí to, co ve století šestnáctém: Lutherova reformace mohla jen proto zapustit kořeny v srdcích lidí, poněvadž ve svém katechismu dokázal jednotu víry, jak on ji chápal, srozumitelně a bezprostředně vyslovit. A katolická reformace pak mohla teprve tehdy získat půdu pod nohama, když existovaly i katolické katechismy, které byly prostě srozumitelné a - aniž by se ztrácely v detailech - představily a učinily srozumitelnou vnitřní jednotu víry. A to, co platilo v 16. a v 19. století, platí i dnes. Potřebujeme, také ve světě natolik změněném, opět znovu katechismus a katechezi, která tlumočí vnitřní jednotu víry, nikoli vyslovením té či oné její části, nýbrž jejího celku. Což neznamená množství detailů, nýbrž právě to, co je onou jednotou, v níž je nám přípověď Páně (v originále "eine Zusage des Herrn" - pozn. překl.) zřetelná a slyšitelná.
Nadto vše byl Jan Nepomuk Neumann biskupem se stálou péčí o školství (v originále "der große Schulbischof" - pozn. překl.). Založil během krátkých osmi let svého působení v biskupském úřadu stovku škol, poněvadž věděl, že na podobě školy závisí budoucnost nějakého národa. My v Bavorsku žijeme - Bohu budiž dík - ve školském míru. V psaných dohodách a v bavorské ústavě samé je křesťanský základ školy zajištěn. A existuje chvála Bohu mnoho učitelů, kteří se všemi silami snaží o to vychovávat naše děti v základních hodnotách křesťanské víry. Za to všechno jsme vděčni. Nemůžeme však nijak přehlížet, že jsou v Německu i síly, které by chtěly vší mocí otřást pevnými základy naší výchovy, které je chtějí přestavět a vyvrátit tím svět z veřejí. Existuje rozšířená literatura i učebnicové povahy i povahy příruček pro učitele, která to povyšuje přímo na metodu: totiž zpochybnit základní lidské vztahy, otrávit prapůvodní srozumění lidí se životem, otrávit důvěru, lásku, víru v pravdu, otrávit je a otřást jimi, denuncovat je jako prostředek útlaku a místo nich nastolit nedůvěru, odpor, skepsi (v originále "Schwermut" - pozn. překl.) a negaci vůči jiným, vůči nejvyšším a stálým učebním cílům. Tam, kde je takovým způsobem otráveno to nejhlubší a nejvlastnější v mladém člověku, zatímco se zdánlivě vychází vstříc jeho svobodné vůli a jeho seberealizaci (v originále "Selber-Werden" - pozn. překl.), nejde už o to, člověka rozvíjet a vést kupředu, nýbrž o to, přenést na jiné vlastní životní negaci, vlastní rozvrácenost a otrávit tak bytí od základu. Proti tomu se musíme postavit. A musíme si být i vědomi toho, že samotnými dohodami, paragrafy a zákony - jakkoli jsou důležité - se to samo nenapraví. Zpochybňování důvěry, jako by byla snad zneužita k ovládání lidí, můžeme překonat jen tehdy, když v našem vzájemném vztahu prokážeme tuto důvěru jako pravdu. A dokážeme se jen tehdy opřít posměchu, jemuž je vystavena láska a porozumění, když je vnitřně, našimi vlastními životy, učiníme věrohodnými. V boji o výchovu, o budoucnost člověka není nižší ceny než nasazení sebe sama. Všechny ostatní prostředky jsou konec konců příliš slabé. Jen pokud samy sebe vrhneme na misku vah, můžeme ustálit a předat budoucnosti hodnoty, které nesou náš svět, hodnoty, z víry v něž my žijeme.
Když se stal Jan Nepomuk Neumann biskupem, zvolil si za heslo slova modlitby: Passio Christi conforta me - Utrpení Kristovo posiluj mne. I tato prosba jako by byla výkladem textu Pavlova listu Korintským, který popisuje jeho celý život. Apoštolovy strasti jsou proto snesitelnými, ba stávají se krásnými, poněvadž víme, že Bůh sám pro nás trpěl. Tím se stává svět také v bolestech a utrpení, také v hodinách setmění, hodným důvěry. Tím zůstává Bůh hodným důvěry a hodnou víry zůstává i láska. To proto je utrpení Kristovo naší oporou, silou našeho vlastního života. Passio Christi conforta me. Když dnes přebíráme tuto prosbu z úst biskupa pocházejícího z Čech, nemůžeme zapomenout na to, jaké ohnivé peci utrpení jsou dnes vystaveni v Československu naši bratři ve víře. A tak musí být prosba, kterou konáme spolu se svatým biskupem Neumannem, prosbou za naše bratry na druhé straně hranice:
- aby je Pán v noci jejich bolesti obdaroval světlem naděje;
- aby je ve tmě zoufalství a opuštěnosti obdaroval světlem své blízkosti;
- aby jim dal uprostřed světa, který uštědřuje víře ránu do tváře, pocítit svou pravdu a blízkost;
- a aby nám všem dal být služebníky jeho lásky v tomto našem světě.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2011, č. 3, s. 16-19

P.S. Text tohoto kázání v italštině, do níž byl přeložen ze španělského vydání v Pamploně 2005 ve svazku papežových homilií o Panně Marii a svatých, lze najít na webu Sant'Alfonso e dintorni.
- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / † † † Filadelfie (USA)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko