|
|
|
|
|
|
|
|
| Mittag auf dem Wachtberg | Poledne na Strážném vrchu |
|
Ein Grillenchor sirrt seine Weise, die Bienen summen auf der Halde. Und traulich träumt nur fern und leise, ein Kuckucksruf aus tiefem Walde. Von goldenhellen Flimmergluten im Mittagswinde überflogen, spielt Sonnenglanz auf reifen Fluten des Korns, die leise talwärts wogen. Dort glänzt die Stadt. Und süß erschrocken wie im Gebete stehn die Ähren, wenn mild im Klang der Mittagsglocken die goldnen Wellen wiederkehren… |
Sbor cvrčků zase plní luka a bzukot včel se vzduchem nese. Tak důvěrně a snivě kuká dál kukačka v hlubokém lese. Zlatý třpyt poledního času čeří dlaň větru něhyplná, slunce se koupe v čistém jasu lánů, v tom příštím proudu zrna. A v polích město. V sladkém tónu modliteb jak by klasy stály, s poledním hlasem starých zvonů vlnily se a kolébaly… |
| Der alte Turm | Stará věž |
|
Er ist das Runen-Antlitz dieser Stadt, ihr guter Hirte und ihr klingend Herz … Ihr Pulsschlag bebt in seiner Glocken Erz, und was aus ihr emporgebetet hat jahrhundertlang zu Gott in Glück und Leid, das segnet sein stummes Gloria. So ragt er mächtig über Raum und Zeit Und ist doch jeder Seele Freund und nah … |
Je to runové znamení, tvář tohoto města, její dobrý pastýř a její znějící srdce … Její tep se chvěje v kovu jejích zvonů a toho, co z nich stoupá po staletí k Bohu ve štěstí i v zármutku, čemu žehná její němé Gloria. Tak se tyčí mocně nad prostor i čas a je přece přátelsky blízká každé duši … |
| Nachts unter den Lauben | V nočních podloubích |
|
Von mildem Mondblau flimmernd umsäumt steht der alte Turm und träumt den Traum der Ewigkeit. Und wo über zackige Giebel hin huschend die Wolkenschatten ziehn, schläft die steingewordene Zeit. Ein Stundenschlag versummt in die Nacht - da ist eine seltsame Stimme erwacht, die wie aus Traumfernen grüßt: "Alle meine Herrn und Fraun, ich mach euch kund, der Glockenstreich die zwöfte Stund' … Gelobt sei Jesus Christ!" Im Stadttor verliert sich die Melodei, fern schwankt ein Laternenlicht vorbei und wieder ist Stille weit. Der Marienbrunnen nur rauscht sein Lied und durch die dunklen Lauben zieht ein Hauch der Ewigkeit. |
V něžném třpytu luny půlnoční stojí stará věž a sní po věky, zas a zas. Jdou stíny oblak jejím ochozem, šepotně míjí ozubený lem, v kterém spí zkamenělý čas. Do noci zajde zvuk, co odbíjí hodinu pozdní a hlas rafijí zní, jak by jím přešel sen: "Každý, muž čili žena, teď dobře slyš, dvanácté úder je tu již … Buď náš Pán pochválen!" Ta melodie hasne v přítmí bran, i svit lucerny do tmy zkolébán a zas se rozhostí klid. Jen kašna dál šíří tichý šum podloubím, jež má každý dům – tak věčně má to být. |
 obrazová příloha |
další strana
|