|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Allso ist Gottes Gerechtigkeit | Dál trvá Boží spravedlnost |
|
Allso ist Gottes Gerechtigkeit von eh jetzt und in Ewigkeit. Er gibt das Gute jedem ein, hilft ihm dem Bösen ferne sein! Er kann sich selbst entscheiden, in Freuden und in Leiden. Allso hilft Gott auch in der Not, wenn einer der doch sein Gebot gebrochen hat in schwacher Stund, bereut dem tut er Gnade kund! Der selbst sich müht, den rettet er, den reulos Bösen kettet er. Allso ist Gottes Gerechtigkeit und seine Gnade tief und weit! Es fällt kein Vogel ohne Sinn, es sinkt kein einziger Halm dahin, wenn er es selber nicht gebot. So lobet den dreiein'gen Gott! |
Dál trvá Boží spravedlnost jak posavád až na věčnost. Vnuká každému dobré jen, před zlým ostříhá den co den. Je nám se rozhodnouti, tu při pozemské pouti. On v nouzi umí pomoc dát a kdybys provinil se snad, lituješ-li svých hříchů dost, dokáže vzít tě na milost. I tu se máš co snažit sám, nedbalého zdrtí náš Pán. Věčná je Boží dobrota a bez ní není života! Jen všechno kolem má svůj čas, pták na nebi i v poli klas: On pokyne a div se stal, Trojjediného každý chval! |
Das Christkindlspiel von Klenowitz, Weise 18 |
| Grab an der Grenze | Hrob na hranicích |
|
I. Du warst allein in deiner Todesstunde. Galt letztes Denken der geliebten Stadt, den Kindern und dem Volk in Hoffnungslosigkeit? Du löschtest aus... Die Hand, die Verse schrieb, sank müd, sie musst' für die gelähmte Linke zweifach schaffen. Dein wacher Geist, der sich so oft empörte, war todesmüd. Das Auge brach, das alles Schöne liebte. Ein Grab, an jener bittren Grenze, Mahnt mich, nicht zu vergessen! Ich hätte gerne wilde Blumen, Mohn und Raden Und Rittersporn, aufs Grab gestreut - sie blüh'n nicht mehr. Denk ich an dich, der schuldlos starb, nur weil er Deutscher war, wird es mir schwer, dies zu verzeihen, denn du schlafst heimatlos an deiner Heimat Grenze, die nicht mehr Heimat ist. |
I. Byl jsi tak sám, když nadešel čas smrti. A jistě myslels na ztracené město, na své děti i ty, kdo tonou v beznaději. Tak dohořels... Ruka, co psala verše, unavena klesla, za levici, jež byla ochromena, tvořila dvakrát. Tvůj bdělý duch, co tolikrát se vzepjal, znavil se na smrt. Vyhasly oči. Jak milovaly krásu! Je trpká hranice, při níž leží tvůj hrob. Varuje mne, abych jen nezapomněl. Rád bych pár květů, vlčí mák a koukol i s modrou ostrožkou rozhodil na ten rov - ale už nekvetou. Myslím na tebe, na tvou nevinu: to, jak jsi umřel jen za to, žes byl Němcem, copak lze zapomenout? Že na hranicích spíš, za nimiž je náš domov, a že i ten umřel s tebou. |
Südmährisches Jahrbuch 1994, s. 51 |
|
II. Grab an der Grenze. Der Baum wuchs über Dich in zwanzig Jahren. Fremde Gräser Salzmiere und Steppenhaar, hergeweht vom mährischen Wind - schmücken Dich. "Gestorbrn an Heimweh" steht auf dem Kreuz. Und der Name ist deutlich - des Vaters Name. Grab an der Grenze. Das Jahr der Dornenkronen und des Hungers. Salz der Tränen auf zersprungenen Lippen. Die letzte große Einsamkeit in den Augen. |
II. Hrob na hranicích. Strom už na něm vzrostl za dvacet let. Moravský vítr semena sem přivál. hvozdíky v trávě zdobí ho jak slzy. Žes zemřel na stesk, stojí pod křížem. A ještě jméno, tys to byl, můj otec. Hrob na hranicích. Trnová koruna, žízeň a hlad, pláč, sytící rty, rozpukané steskem. Poslední velká samota, ta v očích. |
Sudetendeutscher Kulturalmanach VII, s. 120 |
| Schneekristall* | Sněžný křišťál |
|
Auf der warmen Hand die weiße Blume aus Eis mit sechs kristallenen Strahlen. Sie schmilzt. Eine Träne bleibt, schmerzlich kühl. Und schreibt in das Blut das kälteste Wort: Vergehen. |
Na hřející dlani ledový bílý květ se šesti křišťálovými paprsky taje, zbude jen slza. Zebe jak bolest a vpíše do krve nadevše mrazivé slovo: pomíjení. |
G.A. Siegel, Frejde über Frejde (1995) |
 obrazová příloha |
další strana |