FRANZ MÜNDL
O škole v Račíně
Než byla zavedena povinná školní docházka a v Dolní Vltavici (v originále "in Untermoldau" - pozn. překl.) došlo k zahájení tamní výuky, musely školou povinné děti z Pestřice a Račína (v originále "aus Stögenwald und Radschin", Račínu se kdysi říklalo i Nový Stögenwald! - pozn. překl.) chodit přes Kozí Stráň (v originále "über Geisleiten" - pozn. překl.). Té cestě se tu říkalo i "Totenweg" (tj "cesta mrtvých" - pozn. překl.), poněvadž se tudy přepravovali zemřelí na dolnovltavický hřbitov. "Totenweg" vedla kolem lokalit "Geiger" a "Horstuben" směrem na "Gowerl" (Bohäuser) jako spojnice mezi Pestřicí a Kozí Strání, povahou ovšem se dala označit spíše jako lepší polní cesta (v originále "ein bessere Feldweg" - pozn. překl.). Při stavení "Osn" v Kozí Stráni odbočovala na "Bormorsch", jak se tady také říkalo Mrtvému luhu (v originále "auch 'Tote Au' genannt" - pozn. překl.). Poté přes malé návrší (721 m), s nímž už vpravo sousedil "Irrwald", až k Aumühle (česky Nivský nebo i Lužní mlýn, viz i se snímky na webu Zaniklé obce, dnes pod hladinou Lipenského přehradního jezera - pozn. překl.), kde narážela na silnici z Dolní Vltavice do rakouského Aigenu. Pro obyvatele místní části Pestřice, zvané "Lucka" (vyslov "Luka" /!/ - pozn. překl.), a jejího nejbližšího okolí existovala vedle široké jízdní cesty i pěší stezka, mířící od pestřického mlýna (v originále "von Stögenwalder Mühle" - pozn. překl.) přes potok Pestřici (v originále "über den Rotbach" - pozn. překl.) při lokalitě "Lemberger" (Bohäuser) a před Kozí Strání (v originále "vor der Geisleitner Anhöhe" - pozn. překl.) se spojující s jinou cestou. Pro račínské "Krouhaisl-Schüler" byla tato "štreka" (v originále "diese Strecke" - pozn. překl.) územím široko daleko bez zástavby (v originále "durch die weite Enthäuserung" - pozn. překl.) dlouhá více než osm kilometrů. Od jara do podzimu, zejména za silných dešťů, byla zvláště pro ty menší z dětí spojena s nesnesitelnými obtížemi. Ještě horší to bylo ovšem v zimě, kdy zčásti zuřily sněhové bouře a metr vysoké závěje pak činily cestu na mnoho dnů, ba až na dva i tři týdny neschůdnou a děti musely zůstávat doma. K tomu ještě Vltava (v originále "die Moldau" - pozn. překl.) dost často v roce vystupovala z břehů a návštěva školy odpadala i z toho důvodu. Teprve když byla v roce 1845 zbudována silnice zvaná "Taras.Straße" kolem Horní Borkové (v originále "an Fleißheim vorbei" - pozn. překl.) a přes Mrtvý luh (v originále "durch den 'Boar-Morsch'" - pozn. překl.) cesta do školy se zkrátila. Pro ty nejvzdálenější děti to ale bylo pořád ještě dobrých šest kilometrů. Kromě toho neměly do deště a do zimy nijaké vhodné oblečení, takže byly nečasu vystaveny o to víc. To ovšem vedlo k častým onemocněním. Zásluhou mnoha těchto výpadků nemohli postižení žáci mnohdy dostát učebním cílům, a to přes veškerou snahu svých učitelů.
Skutečnot, že takové poměry jsou natrvalo neudržitelné, seznal i tehdejší starosta Wenzel Zach ("Hos") z Račína čp. 31, můj pradědeček z matčiny strany, který usiloval o nápravu. Na mysli mu tanulo zbudování obecné školy jako vzdělávací centrum pro celou obec Pestřici (v originále "als Zentrum für die gesamte Gemeinde Stögenwald" - pozn. překl.) na polích řečených "Fleckles" mezi usedlostmi "Haisl" a Nuibaurn" v Horní Pestřici (v originále "in Oberstögenwald" - pozn. překl.). Tato myšlenka, posuzována s následným odstupem, bya přímo ideální. Měla fakticky vést k centralitě, která obci až do vyhnání chyběla (v originále "ru einer Zentralität, die Gemeinde bis zur Vertreibung fehlte" - pozn. překl.), ba resp. snad dokonce k možnosti utvoření nějaké samostatné farní obce. Vypravil se proto asi v roce 1874 na cestu do Černé v Pošumaví ke knížecí schwarzenberské důlní správě (v originále "rur Fürst Schwarzenbergischen Bergwerksdirektion nach Schwarzbach" - pozn. překl.) a do Českého Krumlova (v originále "nach Krummau" - pozn. překl.) na c.k. okresní hejtmanství. Poněvadž měl kníže Schwarzenberg (tehdy /1833-1888/ byl pnnujícím "vévodou krumlovským" Jan Adolf II. ze Schwarzenegu, viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.), disponoval při této příležitosti i právem spolurozhodování (v originále "hatte er bei dieser Angelegenheit eine Virilstimme /Mitbestim¬mungsrecht/" - pozn. překl.). Ohledně uplatnění tohoto práva by zastupován právě zmíněnou důlní správou v Černé v Pošumaví.
Tato cesta musela být vykonána pěšky, neboť železniční spojení tehdy ještě neexistovalo. Podle svědectví předků, potvrzeného i z jiných zdrojů, urazil Zach tuto cestu tam a zpátky více než stokrát (v originále "hat Zach diesen Weg mehr als 100mal zurückdelegtů - pozn. překl.). Bylo to pochopitelné proto, že po přibližně jedno desetiletí byl jeho záměr blokován Marií Lindorferovou ("Nuibäuerin") a jinými obyvateli, kteří ji podporovali. Odmítala prodej nebo výměnu pozemku, jehož vyvlastnění tehdy nepřicházelo v úvahu. Také dolnovltavická obecní a nístní školní rada byly proti, zatímco kníže a c.k. zemské a okresní školní řediteltví (v originále "die k. k. Landes- und Bezirksschuldirektion in Linz und Krummau" - pozn. překl.) tento plán plně podporovali. "Nuibäuerin" se obávala, že by školní děti poškozovaly její rozlehlou polnost a širší okolí, zároveň pak ovšem šlo o vysoké náklady spojené s výstavbou a udržováním školní budovy.
Poněvadž nějaká shoda nebyla v dohledu, prohlásili se obyvatelé Račína a už zmíněné části Pestřice řečené "Lucka" podle protokolu ze 3. srpna roku 1880 být hotovi k tomu, zřídit v Račíně bez přizvání platičů daní (v originále "ohne Heranziehung der Steuerzahler" - pozn. překl.) z vlastních prostředků jednotřídní obecnou školu s bytem pro učitele a prvotním vybavením. Jejich představou bylo, že pro danou potřebu a daný účel plně postačí jedna místnost jako školní třída a jedna místnost jako učitelský byt. Tak došlo dne 18. července roku 1882 k jedinému možnému kompromisu s úřady, totiž k ohlášení záměru zbudovat na knížecí půdě v Račíně na horním konci osady jednotřídní přízemní obecnou školu pro všechny děti z Račína a k obci Pestřice náležejících stavení čp. l, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 a 39. Tento záměr v principu schválila c.k. zemská školní rada v Linci na svém zasedání dne 16. ledna 1883 se zařazením školy do IV. učitelské platové skupiny a IV. skupiny pro školní poplatek (v originále "IV. Lehrergehalts- und die IV. Schulgeldklasse - pozn. překl.) a s vynětím dětí z docházky do Dolní Vltavice (psala se tenkrát ještě německy "Unterwuldau" namísto pozdějšího úředního označení "Untermoldau" - pozn. překl.).
Kvůli dále probíhajícícm osobním útokům a lživým osočováním odpůrců (v originále "wegen der laufenden persönlichen Angriffe und Verleumdungen der 'Neinsager'" - pozn. překl.) odstoupil Wenzel Zach v zimě 1882/1883 ze svého úřadu. Namísto něho byl nato zvolem Karl Riepl z Dolní Borkové (v originále "aus Mayerbach" - pozn. překl.), který proces zřízení školy dále cílevědomě sledoval. S novými údaji o kompletním učitelském bytě (dvě místnosti a jedna kuchyně) a zvětšené školní třídě byl roku 1884 plán s předpokládanými náklady 3600 zlatých nakonec vypracován. S výstavbou mělo být započato na jaře 1885.
Příplatek na zednické, tesařské, pomocné a kovářské práce získal ve výši 1280,08 zlatých zednický mistr v Horní Plané Franz Mayer, truhlářské a natěračské práce obstarával truhlář Schilhansl z Dolní Vltavice (v originále "aus Wulda" - pozn. překl.) za 326 zlatých a kamenické práce pan Mathe z Dolní Borkové za 51,62 zlatých. Co do množství kamene bylo zapotřebí 65 čtverečních sáhů (1 čtvereční sáh = 3,596652 m²), říčního písku z Vltavy (v originále "aus Wuldau" - pozn. překl.) 28 fůr po ½ m³.(v originále "28 Fuhren à ½ Kubikmeter" - pozn. překl.), hrabaného písku 192 fůt po ½ m³.(v originále "192 Fuhren à ½ Kubikmeter" - pozn. překl.), vápna 214 metrických centů, střešních tašek 12000 kusů, na vzduchu sušených dlaždic 5300 kusů. Dovoz stavebního materiálu zajišťovali pestřičtí rolníci, zatímco račínským byly svěřeny veškeré pomocné práce. Tak mi o tom referovali mí předkové. Po pětiměsíční práci bylo dosaženo toho, co vyvolávalo tolik hněvu a časových prodlev. Školní výuka dětí mohla začít v září roku 1885. K výstavbě školy došlo zásluhou úsilí celé venkovské komunity, vzbuzujícího respekt i dnes.
Tady nutno připomenout, že už pět až šest let před otevřením školy byla v zimním čase konána v Račíně ve staveních "Tuifl" resp. "Elisn" plnohodnotná náhradní výuka (v originále "ein vollwertige Courrendo-Unterricht" - pozn. překl.) pro děti sem přiškolené.
V témže roce vystavěl můj děd z otcovy strany, který do té doby bydlel v nájmu na výměnku usedlosti řečené "Bawli", ve vsi dům zvaný nadále "Schneiderhaus". Poněvadž tam vedle krejčoviny a malého hospodářství provozoval i hostinec, vzniklo mezi ním a mnoha uřiteli opravdu dobré sousedské sepětí.
Kolaudace školní budovy (dostala čp. 49 - pozn. překl.)proběhla dne 12. dubna 1886 za účasti c.k. okresního hejtmana a zároveň okresního školního rady Heyrowskyho, knížecího důlního ředitele Ballingera z Černé v Pošumaví .(v originále "aus der fürstlichen Bergwerkdirektion in Schwarzbach" - pozn. překl.), stavebního podnikatele Mayera z Horní Plané, starosty Riepla a pánů z místní školní rady obce Pestřice (v originále "und der Herren des Ortsschulrats der Gemeinde Stögenwald" - pozn. překl.). Přiškolením žáků z Dolní Borkové čp. 1 až 14 stala se kolem roku 1889 místnost jediné školní třídy natolik malou, že školní budova byla posléze v roce 1896 zvýšena o jedno patro a dosavadní učitelský byt přebudován na druhou třídu. Nyní požádali i rodiče dětí z "Bohäuser", místní části Kozí Stráně, o přiškolení tamních žáků, což došlo souhlasu okresního školského úřadu. Kolem tohoto rozšíření sice existovaly v obci rozdílné názory, ale kolektivní smysl obyvatel nakonec pozitivní změnu snesl a provedl. Krásná rozložitá budova školy se teď stala ozdobou osady.
Větší renovace byla provedena až ve školním roce 1930/1931 zazděním okna druhé třídy směrem do ulice. Děti měly nyní školní tabuli na severní straně. Za války ve školním roce 1940/1941 došlo k další úpravě položením parket v místnostech obou tříd a osazením nového okna. V prosinci 1944 byli do školy provizorně nastěhováni uprchlíci ze Slezska, než byli rozděleni do jednotlivých usedlostí. I tak spolu s tím ovšem skončila i školní výuka; poslední učitelkou byla k službě přinucená Annemarie Zachová z Pestřice (roz. Walterová, *1919 ve Chvalšinách, vystudovala německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, roku 1942 se provdal za Hanse Zacha /po chalupě "Fenzl"/ z Pestřice, †2010 v dolnosaském Osnabrücku poté, co jí¨tam v roce 1990 skonal manžel - pozn. překl.).
Na jaře roku 1933 byl Wenzel Zach poctěn za svou angažovanost ve věci výstavby školní budovy v Račíně instalací pamětní desky na svém někdejším domě. Zdobil ji následující nápis: "Zur Erinnerung an der Gründer der Schule Radschin 1885…(tj. "Na paměť zakladatele školy v Račíně 1885…" - pozn. překl.). Padesátileté jubileum školy nastalo pak o dvě léta později v roce 1935.
Když v květnu 1945 obsadili náš domov Američané, chtěla to mládež využít k uspořádání taneční zábavy. První "Hoderlaf" se konal 10. června v selské jizbě pestřického stavení "Schneider" (v originále "beim 'Schneider' in Stögenwald in der Bauernstube' - pozn. překl.) a následkem bylo, že Američané teď každý středeční a sobotní večer zvali do račínské školy mládež k tanci. Zpočátku byl ohlas spíše zdráhavý, ale pozdější návštěvy byly docela slušné. Rudla "Wagnerů" s tahací harmonikou přivezli Američané pokaždé sem a zase zpátky džípem a taky mu zaplatili. Kdo měl chuť, mohl se tu naučit nám tehdy neznámému umění stepovat (v originále "den für uns damals unbekannten Stepptanz lernen" - pozn. překl.). Muziku si Rudl dokázal osvojit z okupantského radia (v originále "durchs Radio der Besatzer" - pozn. překl.). Když se to s temperamentem trochu přehnalo, končíval taneční pár na podlaze ke všeobecnému pobavení přítomných. Jedno děvče z Dolní Borkové, říkalo se jí po chalupě příjmením "Hounziegl", bylo zvlášť žádané.
Koncem srpna chtěli čeští vojáci, přišlí sem z Dolní Vltavice, jednou v sobotu večer zábavu zatrhnout (v originále "den Hahn zudrehen", tj. doslova "zavřít kohoutek" - pozn. překl.), ale Američané vzali místní mladé v ochranu a nedali zákaz připustit. Češi museli ustoupit a už se tu pak nikdy neobjevili (v originále "und kamen nie wieder" - pozn. překl.). Začátkem října ovšem opustila naši domovskou Pestřici americká jednotka z 26. pěchotní divize, zvané i "Yankee Division" a s tanečními zábavami byl konec Až na dvě výjimky: na Vánoce odjeli komisaři Braun a Souček k sobě domů, načež se nškolik mladíků rozhodlo večer "na Štěpána" (tj. 25. prosince - pozn. překl.) ve škole opět uspořádat zábavu s tancem. Poté, co se komisaři vráti, se jim to ovšem doneslo; jedno děvče do věci zapojené bylo byslýcháno tak dlouho, až prozradila jména všech, kdo se na akci měli podílet. Komisaři si dali předvést tři mladíky, údajné iniciátory akce, hrubě je seřvali a postavili v kanceláři tváří ke zdi. S nabitými pistolemi předstírali, že věc vyřídí zkrátka, tak daleko to však nedošlo. Než je poslali domů, zavázali je úkolem přivést 3. ledna všechny zúčastněné do hospody ve zmíněné už pestřické části "Lucka", a to i s muzikantem. Ten měl spustit pěkně všem do skoku, ale venku ve sněhu jen v dřevácích! Ti dva Češi tancovali s nimi spolu tak dlouho, až Rudl zimou už nebyl schopen udržet harmoniku a prsty na ní. Podle všeho se to i Čechům docela zalíbilo a v rámci sportovního vyžití pozvali mládež 6. ledna v osm večer do školy, kde pak tanec trval až do půl jedné v noci. Obava, že bude někdo zatčen nebo něco podobného, se ukázala neopodstatněnou. V celé ČSR to bylo asi něco zcela ojedinělého a ti, kdo u toho mohli být, celou událost sotva kdy zapomenou.
Vzápětí po vyhnání, které skončilo v říjnu 1946, přišli do Račína Slováci. Směli tu podle dopisů, které jsme dostávali od Němců vyhnání ušlých, zůstat do roku 1950. Zda byla pro jejich děti užívána naše škola, není mi známo, dá se to ale předpokádat.
Se vší pravděpodobností převzala školní budovu v roce 1951 československá pohraniční stráž (v originále "tschechische Grenzsoldaten" - pozn. překl.) jako svou základnu. V červenci 1956 zničili čeští ženisté (v originále "tschechische Pioniere" - pozn. překl.) celou osadu až na kovárnu, stavení "Schneider" a "Wulderandri" (č. 48, tj. rodný dům autora textu, a čp. 25 a školu, které se v letech šedesátých dostalo dokonce přístavby na její jižní straně. V té době bylo rozkotáno i stavení "Wulderandri". Ve školní zahradě postavili Češi malý dvojdomek pro důstojníky, který má dnes používat nějaký Pražák jako své letní sídlo. Okolí se stalo "zemí nikoho" při "železné oponě". Toliko pole řečené u nás "Gwüchtn" a pár jiných ještě sloužilo dál zemědělskému využití kolchozů v Přední Zvonkové a ve Valtrově (v originále "in Vorderglöckelberg und dem Waltersgrün", Valtrov byl jako čp. 51 sučástí Račína, kde pokračovala od čp. 21.číselná řada, od čp. 1 do čp. 20 počínající v Pestřici, jejíž částí Račín jako "Nový Stögenwald kdysi byl - pozn. překl.).
V roce 1988 čeští pohraničníci základnu opustili a budovu strhli. Dnes zarůstá křovinami a mění se v rostoucí hromadu kamení. Také kovárna byla stržena, jen "Schneiderhaus" stojí osaměle a žádá si nutné opravy jako zbytek kdysi tak půvabné osady.
Škola byla kdysi místem vzdělávání pro stovky žáků, kterým se v ní dostalo základního vědění pro jejich budoucí profesní i náboženský život. Byla obsazena veskrze dobrými učiteli, kteří žáky povzbuzovali k učení a ke sportu. Činili z nich účastníky sportovních soutěží, ochotnických divadelních inscenací, pamětních slavností, svátků matek a vánočních nadílek. Když to dovolilo počasí, konali s nimi každoroční školní výlety,dokonce až na Plechý (v originále "sogar bis zu Plöckenstein hin", výlet spojený zřejmě i s obeliskem nad Plešným jezerem - pozn. překl.).
V kolika školách se už v roce 1933 poslouchalo německé vysílání pražského školského rozhlasu (v originále "der deutsche Prager Schulfunk" - pozn. překl.)? Řídící učitel Raab je k nám tenkrát zavedl. Řídící učitel Rodinger (Heinrich Raab i Guido Rodinger mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zase pořídil diaprojektor, aby mohl svým žákům nabídnout zajímavé a poučením bohaté promítací doplňky vyučovacích hodin. To jsou jen dva příklady. Také výstavy ručních prací dívek i dílenských výrobků chlapců, jakož i žákovských výtvarných prací byly pořádány pro jejich rodiče. Během zimních měsíců 1937/1938 konali Josef Nodes a Alexander Lindofer v prostorách školy zemědělský kurs o osivu, hnojivech a zpracování půdy, který našel u místních velmi dobrou odezvu, co se týče návštěvy. Večer ve "Schneiderwirtshaus" u stálého učitelského hospodského stolu nacházel pedagogický sbor ochotné posluchačstvo, které si cenilo vědomostí jeho příslušníků. Byla to harmonická vzájemnost, lidské souznění, jemuž byl vyhnáním učiněn konec. Nenávist však ještě nikdy nebyla základem něčeho dobrého - jejím plodem je toliko peklo tady na zemi.
Tak sloužila škola jen 59 let svému účelu, jemuž byla následně odcizena a musela roku 1988 utrpět svůj zánik - o 103 let později. V Písmu svatém v knize "Přísloví" 10,2 čteme: "Neprávem nabyté poklady neprospějí, kdežto spravedlnost osvobodí od smrti."! Na Šumavě by se dalo přidat: "kommt an dritten Erben nicht." (tj. podle starého německého přísloví "třetímu dědici se /neprávem nabyté poklady/ nedostanou.", tj, dál už je nelze dědit - pozn. překl.). Pozorováním života se dá dojít k této rozšířené výpovědi - zda se naplní, ukáže budoucnost.
Prameny (jsou uvedeny v řadě odkazů na úřední korespondenci rodinné záznamy a ústní podání doslova takto - pozn. překl.):
Schr. des Bgm. Josef Winkler, Wulda, an die Bergwerksdirektion Schwarzbach v. 16. 7. 1882.
Schr. des k. k. Bezirksschulrat an die Gemeinde Stögenwald v. 13. 2. 1883.
Schr. der HerrschaftsdirektIon Krummau an Berg¬werksdirektion Schwarzbach v. 18. 2. 1883.
Schr. der Bergwerksdirektion an die Herrschaftsdirektion in Krummau v. 9. 2.1884.
Schr. der Herrschaftsdirektion an die Bergwerks¬direktion in Schwarzbach v. 16. 2. 1884. - Schr. der Bergwerksdirektion an die Herrschaftsdirektion in Krummau v. 17. 11. 1884.
Schr. der Bergwerksdirektion an die Herrschafts¬direktion in Krummau v. 13. 1. 1885.
Schr. des Gemeindevorsteher Riepl an die Bergwerksdirektion in Schwarzbach v. 11. 4. 1886.
Aufzeichnungen und Überlieferungen der Familie Mündl.
Hoam!, 1994, s. 777-781
P.S. Doplněk viz "Hoam!", s. 936-937 pod titulem "Streitigkeiten dauerten viele Jahre an!
Spory trvaly po mnoho let
K mé zprávě o škole v Račíně ještě opravu a pár poznámek:
Věta "Dovoz stavebního materiálu zajišťovali pestřičtí rolníci, zatímco račínským byly svěřeny veškeré pomocné práce." by měla znít po opravě: "Dovoz stavebního materiálu zajišťovali také pestřičtí rolníci, zatímco račínským byly svěřeny vedle podílu na dovozu i veškeré pomocné práce."
Spory mezi Račínem a Dolní Vltavicí jsem naznačil toliko krátce, ve skutečnosti však byly obě strany znepřáteleny už léta před i poté, co došlo ke zbudování račínské školy. Trvaly vlastně až do dvacátých let dvacátého století! Pro Dolní Vltavici měly ovšem negativní důsledek, neboť k realizaci novostavby tamní školy, plánované už na rok 1880, došlo až v roce 1892, bohužel zčásti i pro spory místních mezi sebou.
Skutečnost, že se v mém textu nedostalo na račínskou školní kroniku, která není ani připomenuta ani upotřebena, má svůj důvod v tom, že mi na závěr uvedené prameny k sepsání zprávy plně postačovaly. Všechno další jsem převzal z osobních svědectví jiných a z toho, co jsem sám prožil. V samotné školní kronice, která je mi okopírována cele k dispozici, není totiž o novostavbě školy, jak jsem ji popsal, ani zmínka. Tím se mi kronika stala v tomto případě postradatelnou.
Hoam!, 1994, s. 936-937
P.P.S. Další podrobnosti o račínské škole lze najít v obsáhlém textu "Historie farnosti Dolní Vltavice", který z německých pramenů vybral a přeložil Stanislav Jagr
Stögenwaldský mlýn
Když byly v rozmezí let 1600 a 1700 osidlovány vsi Stögenwald a Radschin (zanikly po druhé světové válce pod českými jmény Pestřice a Račín - pozn. překl.), přiváželi rolníci své prvé obilné sklizně ze žní do odlehlých mlýnů zvaných německy Rotmühle (viz web Stifteremh - pozn. překl.), Aumühle (viz Zaniklé obce - pozn. překl.) či "Boarmühle" (snad jde o "Payermühle", viz Zaniklé obce - pozn. překl.) na semletí. Nehledě na špatné cesty sama vzdálenost olupovala o čas. Ještě horší byl ovšem stav cest za dlouhých a na sníh tady tak bohatých zim, kdy byla sjízdnost komunikací takřka nulová. Pravděpodobně to byla výstavba mlýna řečeného "Reitmühle" (v "Česko-německém adresáři pro politický okres Český Krumlov má na s. 42 v osadě Geisleiten-Kozí Stráň vedle německého "Reitmühle" i české jméno "Mlýn na pasece", v obsáhlém textu "Historie farnosti Dolní Vltavice", který z německých pramenů vybral a přeložil Stanislav Jagr, je dům v někdejším Stögenwaldu čp. 24 označován jako "Reitmühle" a zbudován byl prý roku 1872, tedy jasně na rozdíl od Winklerova mlýna, což je "náš" Stögenwaldský mlýn, u něhož se uvádí letopočet vzniku 1879, ten viz web Zaniklé obce - pozn. překl.) v roce 1872 v sousední Kozí Stráni, co přimělo ztýrané rolníky, hledající nějakou výpomoc, ke zbudování mlýna přímo v místě. K tomu se nabízelo rozložité údolí potoka Rotbach (nyní na mapách označen českým pomístním jménem "Pestřice" - pozn. překl.) mezi Stögenwaldem a částí Kozí Stráně zvanou "Bohhäusern", který mohl budoucímu mlýnu dodávat vodu. Měl ji dost i za suchého léta.
Není mi známo, kdo byl tenkrát starostou obce Stögenwald, jistě však se onen člověk u knížete Schwarzenberga a na okresním hejtmanství zasadil o to, aby byla stavba připuštěna. Poté, co pravděpodobně roku 1877 došlo k povolení a k provedení vyměřovacích prací, bylo společným úsilím obou osad přikročeno k provedení záměru. Musel být vyhlouben kilometr dlouhý kanál - později získal jméno Mühlbach (tj. Mlýnský potok, rozuměj "náhon" - pozn. překl.) a zřízeno obytné stavení, stáje, stodola, výměnek, samotný mlýna a pila. Tyto rozsáhlé práce si vyžádaly nasazení všech sil a jistě nešly zvládnout během jednoho jediného roku. Celé dílo bylo průkopnickým činem (v originále "eine Pionierleistung" - pozn. překl.) našich předků, zrozeným z nouze a pro usnadnění jejich životů.
Nedokázal jsem až dosud zjistit, kdo převzal předběžné financování (v originále "die Vorfinanzierung" - pozn. překl.) této stavby, neboť po jejím dohotovení byla v roce 1879 prodána Matthiasovi a Anně Nodesovým. Ti však už po šesti letech mlýn prodali Aloisu a Theresii Köplingerovým, kteří ho zase po pěti letech roku 1890 propachtovali Johannu Schnitzlerovi. Dva roky nato se živnosti vzdal i tento mlynář. Objekt vydražili konečně Alois a Josefa Nodesovi. Podle kroniky zdejších stavení (v originále "laut Häuserchronik" - pozn. překl.) byl pak po dvou letech prodán roku 1894 Franz a Rosalia Springerovi, kteří obhospodařovali mlýn, pilu a přilehlé zemědělské hospodářstvíčko o rozloze 3, 84 hektarů až do roku 1920. Podle ústního podání byla dluhová zátěž na mlýně a pile váznoucí podnětem tolika vlastnických změn. Jako noví majitelé byli teď označeni.rolníci Franz Grill (Osn) a Franz Höllmüller (Simandl) z Kozí Stráně, kteří nyní hledali opět nějakého kupce. Tím se v roce 1921 prohlásil Johann Winkler ze stavení "Domandl" ve Stögenwaldu (čp. 2 - pozn. překl.). Ten se stal i posledním z řady předchozích majitelů. Byla na něm ovšem požadována přístavba generátoru pro výrobu elektrického proudu, který měl být podle vyhotovené smlouvy prodejcům bezplatně dodáván. Dodavatelem samotného dynama byla firma Viktor Lorenz ze severních Čech. První produkce elektrického proudu byla realizována roku 1922, přičemž pohon zajišťovalo mlýnské kolo. Šlo o řešení neuspokojivé, poněvadž když kolo zamrzlo, nastal výpadek proudu. Místní z Račína a Stögenwaldu se rozhodli zamezit podobným situacím vestavbou turbiny. K tomu byl po vodním a stavebním povolení potok Mühlbach prodloužen na přibližně 60 metrů délky a byla založena malá přehradní nádrž (v originále "ein kleiner Stauweiher" - pozn. překl.) asi 10 metrů na šířku a 40 metrů na délku. Výroba proudu setrvala na své úrovni a mlýnský provoz už nebyl ohrožen zamrznutím kola, což se za pověstné kruté zimy 1928/1929 prokázalo jako zásah neobyčejně prospěšný. Když jiné mlýny byly nuceny svůj provoz zastavit, tady se mohlo v práci pokračovat bez přerušení. Navíc tím mohlo dojít k rozšíření dodávek proudu. V hlavní osadě Račín (v originále "im Hauptort Ratschin" - pozn. překl.) usilovala o elektrické připojení zejména stavení "Geramis" (čp. 27 - pozn. překl.) a vedení místní školy, k modernizaci se tu připojilo jedenáct rolníků a ve Stögenwaldu tři. Přitom byly u stavení "Geramis", "Schusta" a "Tuifl" (tj. čp. 27, 21 a 22 - pozn. překl.) namontovány pouliční lampy, takže osada poprvé dosáhla svého veřejného osvětlení.
V roce 1931, kdy stavení řečené "Schneider" doznalo přestavby a zvýšení o jedno patro (v originále "als 'Schneider' ihr Haus umbauten und aufstockten" - pozn. překl.), získalo elektrické připojení i ono. Poněvadž nabídka připojení byla relativně cenově výhodná (v originále "da derselbe verhältnismäßig preiswert angeboten wurde" - pozn. překl.), byli s ní místní více než spokojeni, zejména pak s pouličním osvětlením. Byla to pro ně příležitosr, jak za krásných večerů posedět na lavičce při cestě (v originále "auf die 'Gossenbank'" - pozn. překl.), popovídat si a zavtipkovat, neboť to nebylo neslušně za tmy. Včechno to radostné soužití vzalo náhlý konec s počátkem světové války, s níž nastalo plno starostí z nejisté budoucnosti. Už v noci z 1. na 2. září 1939 musely být v rámci zatemnění lampy vypnuty a už nikdy znovu svítit nezačaly - ani po válce.
Po našem vyhnání v roce 1946 čeští ženisté zplanýrovaly buldozery náš rodný kout, který byl degradován na zemi nikoho při "železné oponě". Padlo tomu za oběť i namáhavým úsilím předků zbudované dílo - stögenwaldský mlýn. Dnes stala někdejší kulturní krajina, kterou za útrpné dřiny a nouze z divočiny vydobyli ti před námi, zabahněnou mokřinou, porostlou křovinami a stromovím, pustnoucí bez lidí. Je na nás, abychom popsali a uchovali její minulost - cítíme to jako povinnost vůči generacím našich rodů.
Glaube und Heimat 1992, č. 4, s.82-83
P.P.P.S. Ačkoli se v předchozím textu užívá pro srozumitelnost českému čtenáři místního jména Pestřice pro zaniklou obec do roku 1949 zvanou Stögenwald i pro potok německy zvaný Rotbach, v tomto případě bylo nutno vrátit se v historii tam, kde nijaká Pestřice netekla ani nestála. Ani Profousova Místní jména v Čechách (1947-1960) ji neznají. V obsáhlém textu "Historie farnosti Dolní Vltavice", který z německých pramenů vybral a přeložil Stanislav Jagr, najdeme v popisu osady Pestřice na straně 58 u domu čp. 3 usedlostním jménem "Mühlner" týž popis majitelů jako v předchozí textové ukázce a v databázi "Zaniklé obce" pak, jak už zmíněno, pod záhlavím "Winklerův mlýn a pila (Winklermühle.Säge) na webu Zaniklé obce. Zaplavení sice ušel, úplné zkáze ovšem nikoli. Na webových stranách "Národní geoportál Inspire", lze mlýn najít na leteckém snímku z padesátých let.
Učitelé račínské obecné školy v letech 1885-1945
Podkladem následujícího přehledu jsou záznamy rodin Mündlových, Zachových a Bauerových (v digitální knihovně Státního oblastního archivu v Třeboni jsou k dispozici i dva svazky německé kroniky račínské školy /Chronik der Schule Radchin 1885-1929 a Chronik der Volksschule Radchin 1930-1951/ - pozn. překl.).
Pro příliš velkou vzdálenost, kterou museli školáci překonávat po často vlivem počasí téměř neschůdné cestě mezi Stögenwaldem a Dolní Vltavicí (v originále "zwischen Stögenwald und Wulda", dnes je prostora tak jako tak z větší části zatopena přehradním jezerem - pozn. překl.), snažil se tehdejší stögenwaldský starosta Wenzel Zach už roku 1874 o to, aby Stögenwald získal vlastní školu. Nejprve měla být zřízena při tamním stavení řečeném "Nuibaurn", když ovšem záměr narazil na vehementní odpor, spojený i s pokusem výstavbě školy vůbec zamezit, poskytl kníže Schwarzenberg k dispozici vlastní pozemek v Račíně.
Wenzel Zach dosáhl nakonec toho, že od zimy roku 1878, konkrétně v době od 1. listopadu 1878 do 30. dubna 1879 bylo sdíleno v Račíně plnohodnotné vyučování (v originále "ein Exkurrende Unterricht /ein vollwertiger Unterricht/" - pozn. překl.). Jako školní prostory k tomu posloužily výměnky při stavení "Elisn" a "Tuifl" (čp. 29 /také "Elias"/ a čp. 22 - pozn. překl.). Vyučovány byly jen děti z Račína a ze Stögenwaldu. Zaměstnáni byl z Dolní Vltavice následující výpomocní učitelé (podučitelé):
Ve školním roce 1878/1879 Johann Calupner, 1879/1880 Wenzl Rosenauer, 1880/1881 Karl Kohs, 1881/1882 Karl Jungschaffer, 1882/1883 Karl Honetschläger, 1883/1884 Franz Haschek a konečně 1884/1885 Johann Nosek.
S tím, že od 1. ledna 1885 byla v Račíně plánována stavba obecné školy, vedl Johann Nosek "Exkurrende Unterricht" ještě do půle července toho roku.
Škola v Račíně byla vybudována jako přízemní jednotřídka s bytem pro učitele, který mohl být při zvýšení o jedno patro použit jako další vyučovací místnost (druhá třída). V září 1885 převzal vyučování provizorní řídící učitel Josef Berger. Jako učitelka ručních prací (v originále "als Industrialllehrerin" - pozn. překl.) byla od počátku ustanovana (jako druhá učitelská síla) Theresia Lepschy z Dolní Vltavice.
V únoru 1888 se ujal vedení školy podučitel Ernst Pable. Berger byl přeložen.
V srpnu 1888 se stal nástupcem Pableho, který byl přeložen, už zde zmíněný Johann Nosek.
Už v roce 1886 byl činěn pokus přiškolit do Račína z Dolní Vltavice přes odpor tamní místní školní rady děti z Dolní Borkové čp. 1 až 14 a z "Bohäuser" v Kozí Stráni. To bylo 19. ledna 1889 nakonec stvrzeno zemskou školní radou v Linci. Vlastní přiškolení se však uskutečnilo teprve 17. prosince téhož roku 1889.
V listopadu 1891 byl Nosek přeložen a provizorním ředitelem školy se stal Josef Brandt. Tady je nutno zmínit, že s dosavadními učiteli nebylo místní obyvatelstvo nijak zvlášť srozuměno. Řídící učitel Brandt se v hostinci "Schneider" (čp. 48 - pozn. překl.) představil rodčům svých žáků a nastolil tak oboustranně na důvěře založený vzájemný vztah.
V březnu roku 1893 požádala učitelka ručních prací Theresia Lepschy o propuštění ze služby v Račíně, v čemž jí bylo českokrumlovskými školními úřady vyhověno. Její místo zaujala choť řídícího učitele Brandta, učitelka ručních prací Eleonore Brandtová.
Dne 12. února 1895 zemřel Wenzel Zach ("po chalupě" řečený "Hos" z Račína čp. 31 - pozn. překl.) ve věku 65 let na srdeční chorobu. Zde budiž podotknuto (rozuměj autorem německého originálu tohoto textu - pozn. překl.), že to byl můj pradědeček z matčiny strany.
V listopadu 1896 byla školní budova zvýšena o jedno patro a tak mohlo konečně dojít i k rozšíření o druhou třídu a v patře ke zřízení učitelského bytu.
V srpnu téhož roku 1896 nastoupil do Račína jako podučitel Viktor Wagner (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, kde působení v Račíně ovšem zmíněno není - pozn. překl.) a podpořil řídícího Brandta ve výuce, do listopadu 1896 vedené toliko v jedné třídě.
Dne 1. ledna 1898 přišel sem z Glöckelbergu (dnes zaniklá Zvonková - pozn. překl.) Hartwig Hruza a nahradil Wagnera.
Od 1. ledna roku 1901 převzal Hruzovo místo Otto Fandera. Ucházel se však mezitím i o zaměstnání u c.k. poštovní správy v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.), které se mu také od 1. dubna, kdy tam nastoupil, podařilo získat.
Od 15. dubna zaujal uprázdněné místo podučitel Theobald Trzebin, v půli července je s koncem školního roku ovšem zase opustil.
V září 1901 přišel z Ktiše (v originále "aus Tisch" - pozn. překl.) do Račína Otto Musil.
Ke dni 30. ledna roku 1903 opustil týž na vlastní přání Račín. Nastoupil po něm učitel Franz Krompholz (ve školní kronice příjmení psáno "Krombholz" - pozn. překl.). Příčinou Krompholzova příchodu byl jeho sňatek s mou pratetou z matčiny strany (rozuměj pratetou autora německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) Franziskou Zachovou z Račína čp. 31, dcerou zemřelého starosty Wenzla Zacha.
Dne 31. srpna 1905 musel řídící učitel Josef Brandt Račín opustit. Jeho odchodu místní obyvatelstvo velice želelo.
Dne 4. září 1905 přišel sem z Dolní Vltavice čitel Karl Jungschaffer. Místo odcházející učitelky ručních prací Eleonore Brandtové zaujala rovněž z Dolní Vltavice sem přišlá Anne Matheová.
Dne 26. srpna roku 1907 se kvůli trvalým hádkám se svou ženou (scény žárlivosti) Karl Jungschaffer v učitelském bytě zdejší školy! Ke dni 4. září 1907 byl do Račína ustanoven učitel Simon Herasko.
Ten byl k 1. březnu následujícího roku 1908 přeložen jinam a vedení račínské školy se ujal řídící učitel Franz Wimberger.
Vypukla první světová válka. Řídící učitel Wimberger i učitel Krompholz byli při mobilizaci odvedeni k rakousko-uherskému vojsku a vrátili se koncem listopadu 1918 nezraněni nazpět. Během té doby učil v Račíně jako substitut Franz-Josef Schefczik z Dolní Vltavice (odešel po válce učit do Ondřejova /ve školní kronice "nach Andreasberg"/ - pozn. překl.), vedení školy bylo svěřeno dolnovltavickému řídícímu učiteli Vinzenzi Schoepsovi.
Dne 1. prosince 1918 se oba navrátilci z války (v originále "dir beiden 'Heimkehrer'" - pozn. překl.) opět ujali své školní služby.
Dne 20. října 1919 nastoupila do Račína kandidátka učitelství Marie Kopačková (ve školní kronice "Marie Kopačka aus Budweis" - pozn. překl.) za dlouhodobě onemocnělého Krompholze. Poněvadž se v Račíně pro ni nenašlo jiné ubytování, nastěhovala se do stavení "Krouheisl" při mém rodičovském domě (rozuměj rodičovský dům /"Elternhaus"/ autora německého originálu tohoto textu - pozn. překl.), řečeném "Christl". Po Krompholzově uzdravení opustila Marie Kopačková (dcera Čecha Václava Kopačky se provdala 28. února 1922 v Českých Budějovicích za úředníka v tehdy ještě samostatném, dnes pražském Smíchově Josefa Mühlbauera rodem z Tachovské Huti /Tachauer Schmelzthal/ - pozn. překl.) 30. června 1920 Račín.
V době od 1. dubna do 30. června 1923 onemocněl Krompholz znovu, jeho zastoupení převzal Anton Neubauer (*1900, ve školíní kronice i jeho životopis, v samostatném Neubauerově zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže ovšem působení v Račíně nenajdeme /!/ - pozn. překl.).
Dne 1. srpna 1923 byl Krompholz jmenován řídícím učitelem a přeložen do Květné (v originále "nach Blumenau" - pozn. překl.). Pro obyvatelstvo byl jeho odchod po více než dvaceti letech velice politováníhodný, s jeho rodinou tu panovaly opravdu přátelské vztahy. Dne 1. září 1923 přichází Anton Neubauer znovu do Račína.
Od 15. listopadu 1923 do 30. dubna 1924 onemocněl řídící učitel Wimberger. Zastupování převzal Johann Pihale. Po Wimbergerově uzdravení byl 1. května 1924 přeložen Anton Neubauer.
Dne 1. února 1925 onemocněl řídící učitel Wimberger znovu, zastupování převzal Oskar Zaunbauer.
Dne 1. března 1925 byl přeložen Johann Pihale, jeho služební místo obsadila Maria Houska (ve školní kronice "die Lehrerstellvertreterin Maria Houška", příjmení zde psáno s háčkem - pozn. překl.). V srpnu 1925 odešel řídící učitel Wimberger po více než 40 letech školní služby do zaslouženého důchodu. Novým řídícím učitelem se stal Oskar Zaunbauer.
Ke dni 1. září 1925 přišla do Račína Maria Ziegerová a byla hned 30. září přeložena (* 1. července 1902 v Českých Budějovicích, jak uvádí její životopis ve školní kronice, působila ve Ktiši, Slavkově, Kájově a Chabičovicích /v kronice "in Tisch, lagau, gojau und Kabcschowitz"/, z Račína odešla do Zátoně /v kronice "nach Ottau"/ - pozn. překl.). Dne 1. října 1925 za ni nastoupil školní službu v Račíně Franz Hruza.
Dne 1. září 1926 se stal novým řídícím učitelem Jordan Matschi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže /tam se uvádí jako místo školy Stögenwald, tj. Pestřice, což je nepřesné, v račínské školní kronice nacházíme jeho téměř třístránkový podrobný životopis - pozn. překl.). Oskar Zaunmüller odešel do Dolní Vltavice.
Dne 1. listopadu 1926 nastoupila do Račína jako učitelka slečna Hilde Kindermannová (*25. srpna 1898 ve Vídni, jak uvádí její podrobný životopis v račínské školní kronice, působila v litoměřickém, teplickém a falknovském okrese /v kronice "ín Leitmeritzer, Teplittzer und Falkenauer Bezirke", přičemž Falknov nad Ohří byl po druhé světové válce přejmenován na Sokolov/, pak v Dolní Vltavici a Račíně - pozn. překl.), když měla být k 1. září 1927 znovu už po sedmnácté přeložena z Račína na jinou školu, ze zoufalství se 9. srpna 1927 otrávila. (ve školní kronice o tom není zmínka, píše se o ní jen jako o zemřelé a ani v tisku nelze najít o sebevraždě nijakou zprávu - pozn. překl.).
Od 1. září 1927 byl Jordan Matschi přeložen jako provizorní učitel na měšťanskou školu v Horní Plané (v originále "in Oberplan" - pozn. překl.), zato do Račína nastoupila Rosa Bareutherová (*6. března 1894 v Hazlově /Haslau/ v tehdejším okrese Aš /Asch/, navštěvovala obecnou školu v blízkém Hirschfeldu /od roku 1947 Polná/ a pak měšťanskou školu i obchodní kurs v Chebu /račínská školní kronika v jejím životopise píše samozřejmě "in Eger"/, kde pak v letech 1916-1930 absolvovala německý učitelský ústav a v popřevratových letech velkého přebytku německých učitelských sil působila mj. na školách v Aši, Roßsbachu /po druhé světové válce město přejmenováno na Hranici/, Hirschfeldu, na Šumavě pak v Horní Plané a Šenavě /německy Schönu, dnes Pěkná/, Račín je tak už jejím 11. působištěm - pozn. překl.).
K 1. září 1928 byl Franz Hruza (podle školní kroniky ještě v červnu vedl výpravu školních dětí do kina v Horní Plané na promítání "kulturního" filmu "Urwald", tj. "Prales") přeložen ("nach Hüttenhof", tj. do dnes zaniklého Hu´tského Dvora, jak se píše ve školním kronice ) a Jordan Matschi se znovu ujal vedení školy.
Dne 1. září 1929 odešel Jordan Matschi učit na měšťanskou školu v Horní Plané a Rosa Bareutherová na obecnou školu v Jablonci (to místo doplňujeme z račínské školní kroniky, kde je ovšem psáno "nach Ogfolderhaid" - pozn. překl.). Jako provizorní řídící učitel nastoupil v Račíně Artur Schäubinger (*14. ledna 1902 v Dobřanech, tehdejší okr. Stříbro /v podrobném životopise na stránkách račínské školní kroniky "zu Dobrzan. Bez. Mies"/, navštěvoval v letech 1908-1913 obecnou školu v Městě Touškov /Stadt Tuschkau/, dále měšťanskou školu a jednoroční učební kurs v Žatci /Saaz/ v letech 1913-1917, načež začal studovat německý učitelský ústav v Chomutově /Komotau/; vinou rodinných poměrů musel studium na dva roky přerušit a poněvadž je nebyl schopen dokončit v místě přerušení, dovršil je až v Praze roku 1924, působil pak jako učitel v Žatci, Žiželicích, Staňkovicích a byl od října 1925 bez místa, až v únoru 1926 mohl zase začít učit v Kašperských Horách /Bergreichenstein/, už v červnu téhož roku byl však znovu bez místa, k 1. lednu 1927 pak opět v okr. Sušice /Schüttenhofen/ působil na školách v Zejvízu /dnes Jjavorná/, Tuškově /Duschowitz/, naposled pak ve Zhůří pod Javornou /Haidl am Ahornberg/ -- pozn. překl.) a jako čekatel Guido Rodinger (má, jak už zmíněno, i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) po jeho boku.
K 1. březnu 1930 přišel do Račína (školní kronika uvádí, že celá politická obec Stögenwald má podle sčítání lidu z prosince 1930 z 834 obyvatel celkem 819 Němců, 14 Čechů a 1 Slováka /předchozí sčítání vykazovalo v roce 1921 969 Němců a 1 Čecha - pozn. překl.) jako řídící učitel Heinrich Raab (také on, jak už zmíněno má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Rodinger byl přeložen (do Jablonce /Ogfolderhaid/ - pozn. překl.).
Dne 1. září 1931 odešel Artur Schäubinger do Malčic ("nach Maltschitz" podle školní kroniky, údajně pro vzduch příznivější jeho zdraví - pozn. překl.) a do Račína nastoupil výpomocný učitel Ernst Schöler (školní kronika neuvádí data jeho narození, toliko že absolvoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích a že přichází ze školy ve Větřní /Wettern/, jeho otec pak pochází "aus der Gablonzer Gegend a jako četník na penzi žije v Horní Plané - pozn. překl.).
Dne 1. září 1932 byl Schöler povolán k vojenské službě (podle školní kroniky "dient in Jaromeř in Ostböhmen" - pozn. překl.), na jeho místo nastoupil Otto Pecher (podle školní kroniky "aus Oberplan, von der Schule in Christianberg", tj. "z Horní Plané, ze školy v Křišťanově - pozn. překl.).
Od 1. ledna 1933 zastoupil onemocnělého řídícího učitele Raaba Franz Artinger (má podepsanou pasáž ve školní kronice, o sobě však nijaká data neuvádí - pozn. překl.). Po Raabově uzdravení odešel Pecher k 1. květnu 1933 do Hořic na Šumavě (v originále "nach Höritzt" - pozn. překl.). Od 3. října do 4. prosince 1933 zastupovala onemocnělého Atingera Maria Fuchsová (podle školní kroniky "Oberlehrerstochter in Schwarzbach", tj. "dcera řídícího učitele z Černé v Pošumaví", po Artingerově návratu odešla učit do Horní Plané - pozn. překl.).
K 1. únoru 1934 se uzdravený Artinger dal přeložit (podle školní kroniky "nach Kriebaum", tj. do dnes zcela zaniklých Vitěšovic - pozn. překl.) pro příliš drsné račínské klima pro něho nesnesitelné: "seiner Gesundheit nicht zuträglich!" - pozn. překl.). Otto Pecher přišel nazpět.
Dne 1. března 1934 byl Raab přeložen (přesídlil podle školní kroniky "nach Likwitz bei Dux", tj, do dnes pro těžbu uhlí zaniklých Libkovic - pozn. překl.), za něho nastoupil (jako provizorní řídící učitel - pozn. překl.) Guido Rodinger (ve školní kronice je i zpráva o jeho svatbě 28. dubna 1934 s Johannou Macho z Horní Vltavice /Obermoldau/ - pozn. překl.).
K 1. červenci 1935 nastoupil jako nový řídící učitel v Račíně Johann Wagner (podle podrobného vlastnoručně psaného životopisu ve školní kronice *21. srpna 1889 v Rybářských Domcích /německy Fischerhäuser, osada patřila ke správní obci Stögenwald, která zanikla pod českým jménem Pestřice; Fischerhäuser jsou v serveru "Zaniklé obce" uvedeny pod jménem Rybářské Domky a důvodem jejich zániku byla podle webu Stifterem "vodní nádrž Lipno"/, v letech 1895-1901 navštěvoval trojtřídní obecnou školu v Hůrce /Stuben/, 1901-1904 měšťanskou školu v Horní Plané, 1906-1910 německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, až do 1. června 1911 zůstal pro nadbytek učitelských sil /už za monarchie tedy!/ bez místa, prvým jeho umístěním se stala krátce právě škola v Račíně, kde působil jen do 15. července 1911 jako substitut, od 1. listopadu 1911 do 1. června 1912 byl provizorním učitelem II. třídy v Černé v Pošumaví, od 1. května 1912 do 14. února 1915 byl substitutem, resp. provizorním učitelem II. třídy ve Světlíku /Kirchschlag/, pro velkou srdeční vadu nebyl povolán do válečné vojenské služby a byl ustanoven učitelem v Šenavě /Schönau, dnes Pěkná/, kde působil jen řídící učitel Anton Neubauer, zatímco dvě učitelské síly byly "im Felde", tj. "v poli", od 1. září 1915 až do 30. listopadu 1918 působil pak jako řídící učitel ve Smědči /Groß-Zmietsch/, načež téměř 17 let učil v Černé v Pošumaví - pozn. překl.) a Otto Pecher odešel do Černé v Pošumaví.
Dne 1. října 1936 odešel Johann Wagner (podle školní kroniky na chlapeckou obecnou školu do Českého Krumlova /v kronice "B. Krumau"/ - pozn. překl.) a vedením školy v Račíně byl pověřen Guido Rodinger. Za Wagnera přišel Ernst Duschek. Ten byl k 1. červenci 1938 zbaven funkce (ve školní kronice psáno "über die Ferienzeit von seiner Dienstleistung enthoben" - pozn. překl.). K 1. září 1938 odešel i Rodinger (podle školní kroniky se stal řídícím učitelem v Polce /v kronice "Elendbachl: Bezirk Prachatice"!/ - pozn. překl.).
Do Račína přišel řídící učitel Othmar Foschum (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a učitelka Martha Lžičařová (podle školní kroniky působila dosud ve Chvalšinách /Kalsching/ - pozn. překl.).
Už ke 30. září 1938 Lžičařová odchází, přichází místo ní Elisabeth Szapeková (kronika se ovšem zabývá spíše převratnýmí událostmi nacistického záboru, jako třeba přeletem vzducholodi "Zeppelin" 3. prosince v 7, 50 od jihu v nepatrné výšce nad školou a v 8,15 znovi nad Račínem od východu, aby následně odbočila k severu nad Horní Planou a Volary - pozn. překl.). K 1. dubnu 1941 (ve školní kronice se uvádí 1. květen - pozn. překl.) odešla Szapeková do Chvalšin, do Račína přišla Maria Albrechtová, která byla odtud přeložena 14. září 1942.
Od té doby na škole působila jen jedna učitelská síla.
K 1. březnu 1943 přišla do Račína Frieda Gallowitschová a byla pověřena Othmarem Foschumem vedením školy poté, co on byl 25. dubna 1943 povolán k wehrmachtu.
Už 10. července 1943 byla i Gallowitschová přeložena a Annemarie Zachová, "Fenzlin" ze Stögenwaldu, převzala jako poslední zdejší učitelská síla až do Vánoc roku 1944 školní výuku. Poté sloužila škola jako tranzitní uprchlický tábor.
V červnu 1945 byla místnost první třídy (v originále "das erste Klassenzinmmer" - pozn. překl.) v budově školy určena Američany za taneční sál pro ně samé a pro místní německou mládež.
Němcům byla návštěva takových záboav zapovězena, ale v tomto případě se ukázali Čeěi bezmocní. To trvalo až do konce října 1945.
Glaube und Heimat, 1998, č. 9-10, s. 20-22
Hoam!, 1999, č. 3, s. 25-27
Zlému snu se to podobalo
Když jsme my, rozuměj rodina Mündlova (po chalupě "Christl"), obdrželi 30. července roku 1946 výzvu k vyhnání a "odsunu" (v originále "die Aufforderung zur Vertreibung und zum Abtransport" - pozn. překl.) dne 31. července od 8 hodin ráno u hostince "Ziegelbrenner" v Rybářských Domcích (tj. tamní čp. 46, viz i letecký snímek osady před zánikem na webu Zaniklé obce - pozn. překl.), byli jsme na to předem jaksi duševně připraveni. Alespoň jsme si to mysleli! To nejdůležitější ze šatstva, prádla, nádobí, nářadí, listin, fotografií a tak podobně jsme už během asi 25 překročení hranic "spáchaných" pod ohrožením života dokázali přepravit do hornorakouského Grünwaldu (dnes část městyse Aigen-Schlägl - pozn. překl.). Ba, dokonce i kalíšek na svěcenou vodu a krucifix z místnosti, ve které visely od roku1891, jsem neopomněl vzít
Tím byly přípravy ukončeny. Přesto nás tři, když jsme tu výzvu dostali, zachvátil hluboký smutek a jakýsi nepopsatelný neklid. Krmení dobytka se událo s navyklou rutinou, ale plnění truhel a tří kusů zavazadel se podobalo nejspíš zlému snu (v originále "wurde zum Alptraum" - pozn. překl.), neboť mnohdy jsme nevěděli, čeho se v příští chvíli chopit - tak vnitřně vyčerpáni jsme byli. Jít do postele a spát byl člověk sotva schopen, tak silný byl pocit sepětí s osudem domova! Místy si člověk přece jen zdříml a když jsme po ránu naposledy obstarali dobytek a strávili skrovnou snídani, čekal už venku s koňskou zápřeží Hans Schaufler, aby nás dopravil tam k hostinci "Ziegelbrenner". Když jsme ale s fůrou míjeli otevřené dveře našich stájí, krávy se v nich pohnuly a začaly bučet. To sevřelo srdce steskem, vždyť jsme každý ten kus důvěrně znali i po jméně. Prodraly se nám do očí slzy a museli jsme odvrátit pohled.
Když jsme se dostavili ke kontrole zavazadel před politického komisaře Brauna, hospodářského komisaře Součka a tři české vojáky, stál při nás snad anděl strážný, poněvadž nás nechali bez úhony projít. U jiných krajanů tomu tak nebylo, záleželo na tom, jakou měli komisaři zrovna náladu. Před hostincem stál už nákladní automobil. Na jeho korbu jsme museli naložit své poslední jmění km přepravě do někdejšího barákového lágru německého wehrmachtu v Českém Krumlově (za války bylo město nacisty přezváno na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). na cestě tam jsem u kostela v Černé v Pošumaví uviděl stát svého kamaráda ze školy Ottu Schacherla a zamávali jsme si vzájemně. Byl se svými příbuznými také vyhnán z domova a usadili se při Pasově (v originále "bei Passau" - pozn. překl.).
Co jsem však musel ke svému údivu v barákovém lágru večer spatřit? Netančila tu německá děvčata s českými vojáky? V lágru samém se o nás nikdo nestaral, jen čeští sedláci z okolních vsí tu hledali Němce na žňové práce; vedení tábora přidělovalo nasazené. I moje rodiče odvedli, dostali sice dobře najíst, maso ale ne. Nepřišel nikdo, kdo by nám pověděl, co s námi bude dál. Jen náhodou jsem se dozvěděl, že na jeden dobytčí vagon se musí shromáždit cirka 30 osob, aby mohl být vypraven k transportu do Bavor. Tohoto počtu byl snadno dosáhnout, neboť každá osoba se co možná nejrychleji chtěla ze zdejšího lágru dostat. Tak se i stalo, že jsme následným transportem (rozuměj vlakerm tzv. "odsunu" - pozn. překl.) dne 9. srpna mohli z Českého Krumlova směrem na Furth im Wald opustit vězení jménem ČSR (v originále "Gefängnis CSR" - pozn. překl.). Na cestě přes Čechy na nás poblíž Protivína (v originále "in der Nähe von Protiwin" - pozn. překl.) házeli čeští sedláci se svou čeledí kameny a hroudy hlíny z polí. My Němci jsme přece byli prohlášeni za zbavené ochrany (v originále "wir Deutsche waren ja für vogelfrei erklären" - pozn. překl.). Aby překvapení nebylo málo, uvelebil se ještě večer v našem vagoně český průvodčí a byli jsme pod jeho dozorem až do Bavor, kde jsme se konečně mohli cítit jako svobodní lidé. S tím omezením ovšem, že jsme sem teď přicházeli jako žebráci a v těch těžkých časech byl nějaký člověk sotva ochoten se vůbec o něco dělit.
Když jsem se šťouraů v pořadači, našel jsem ještě někdejší transportní seznam. Bylo tam u každého pěkně vypsáno jméno, stáří, povolání a bydliště před vyhnáním. Náš transport byl ve Furth im Wald nasměrován na Aalen-Wasseralfingen (v dnešní spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.).
Když jsme tam dalšího rána dorazili, odkázali nás k volným místům ve zdejším barákovém lágru. Při rozdělování do obcí a měst okresu Aalen nás všechny pořádně promíchali navzájem. Vyhnanci z domova neměli být ponecháni ve své staré soudržnosti, mohli by se tak přece stát jakýmsi ohniskem neklidu (v originále "eine Unruheherd bilden" - pozn. překl.)! To byl spojenecký pokyn - dokonce i oni měli strach z bezbranných lidí. Naše rodina byla přidělena do Pfahlheimu (ves je od roku 1973 místní částí velkého okresního města Ellwangen - pozn. překl.). Jeli jsme tam docela stísnění, poněvadž i jako majitelé hospodářství o 6,65 hektarech, přičemž otec byl pánským krerjčím, jsme si vystačili, a teď se tu ocitáme jako žebráci!
Usadili jsme se na plácku při kostele před radnicí a očekávali věci příští. Někdejší starosta Ladenbürger mi slíbil, že mi jako válečnému poškozenci co nejdřív sežene nějaké vhodné pracovní místo, což mi udělalo velkou radost a byl jsem pak o to víc zklamán, když se ten sli ukázal planým. Většina vyhnanců prokázala, že nechtějí zůstat bez práce a pilně o nějakou usilovali. Volná byla tu na venkově jen místa u sedláků a proto hledající táhli za prací někam dál.
Později se vsi hodně vylidnily, a aby se lidé přece jen udrželi, byly pro ně k mání stavební parcely. Tím se jistá, i když malá část venkovské krajiny přece jen uchovala.
Mezitím uplynulo přes 50 let a starší krajané z tehdejška už dávno nejsou mezi námi, zato na jejich potomky mám následující prsbu: napište mi, kam vás to zaneslo a co z toho vyšlo. Pro naši obecní kroniku mě zvlášť zajímá, co se stalo s rodinou Pangerlovou. Je pravda, že rodiče zemřeli v okrese Aalen a syn se odstěhoval někam k Mnichovu (v originále "Richtung München" - pozn. překl.)? Následně uvedení od pořadového čísla 17 pocházejí z obce Stögenwald.
1/ Stutz Josef, 65, dřevorubec, Nová Pec (v originále i nadále "Neuofen" - pozn. překl.);
2/ Stutzová Anna, 56, v domácnosti, Nová Pec;
3/ Mauritzová Paula, 34, v domácnosti, Dlouhý Bor (v originále i nadále "Langhaid" - pozn. překl.);
4/ Mauritz Franz, 11, ditě, ¨Dlouhý Bor;
5/ Stutzová Maria, 34, v domácnosti, Nová Pec;
6/ Stutz Willim 14, dítě,Nová Pec;
7/ Stutz Gerhard, 5, dítě, Nová Pec;
8/ Mauritzová Anneliese, 3, dítě, Dlouhý Bor;
9/ Mauritzová, Marie, 9, dítě, Dlouhý Bor;
10/ Bauer, Rudolf, 69, dřevorubec, Pihlov (v originále i nadále "Pichlern" - pozn. překl.);
11/ Bauerová Anna, 71, v domácnosti, Pihlov;
12/ Bauer Karl, 42, klempíř, Pihlov;
13/ Langová Anna, 38, v domácnosti, Pihlov;
14/ Lang Gustav, 14, dítě, Pihlov;
15/ Lang Angela, 8, dítě, Pihlov;
16/ Pleichinger Alisia, 69, v domácnosti, Veselí (v originále "Veseli", má být zřejmě "Schneidetschlag" - pozn. překl.)
17/ Mündl Josef, 59, krejčí, Račín (v originále i nadále "Radschin" - pozn. překl.);
18/ Mündlová Aloisia, 54, v domácnosti, Račín;
19/ Mündl Franz, 21, invalida, Račín;
20/ Haas, Josef, 67, zemědělec, Dolní Borková (v originále i nadále "Mayerbach" - pozn. překl.);
21/ Haasová, Johanna, 53, v domácnosti, Dolní Borková;
22/ Haasová, Rosa, 21, pomocnice v zemědělství, Dolní Borková;
23/ Nimmervollová Maria, 33, pomocnice v zemědělství, Dolní Borková;
24/ Haas, Friedrich, 19, pomocník v zemědělství, Dolní Borková;
25/ Haasová Paula, 17, pomocnice v zemědělství, Dolní Borková;
26/ Pangerl Josef, 51, zemědělec, Dolní Borková;
27/ Pangerlová Aloisia, 46, v domácnosti, Dolní Borková;
28/ Pangerl Josef, 14, dítě, Dolní Borková;
29/ Grobauerová Josefa, 53, v domácnosti, Dolní Borková.
Hoam!, 1998, s. 573-574
Franz Mündl ("po chalupě"v Račíně čp. 24 řečený "Christl-Franzl" nebo také "Christlschneider Franzl") se narodil dne 1. prosince 1925. Otec Josef Mündl (*27. ledna 1888) byl pánským krejčím, německy "Herrenschneider" (v seznamu odsunutých je ovšem uveden jako zemědělec), matka Aloisia (*20. května 1892) vedla domácnost. Tady se opíráme jen o jeho vlastní svědectví ohledně "odsunu" v krajanském měsíčníku. Poté, co vychodil dvojtřídní obecnou školu v rodném Račíně, jejíž historii tak zevrubně popsal, navštěvoval měšťanskou školu v Horní Plané. Chtěl se vyučit měřicím technikem, ale ani ne dvacetiletý byl povolán nejprve k říšské pracovní službě (RAD) a pak k wehrmachtu, po těžkém válečném zranění se ovšem vrátil domů jako invalida. Vyhnání s oběma rodiči ho čekalo jednadvacetiletého a druhý domov našel v Ellwangen. Těžké zdravotní následky svého nasazení ve válce nesl celý život a nakonec byl od dubna 1998 odkázán na invalidní vozík. Rok předtím mohl ještě oslavit padesátileté výročí manželského svazku. Nejenže po dlouhé roky neúnavně pátral po historii dnes tak proměněných rodných míst v někdejší dolnovltavické farnosti a byl i rodáckým zpravodajem pro někdejší obyvatele dnes zcela zaniklé domovské obce Stögenwald, ale pořádal i krajanská setkání svých někdejších spolužáků z Horní Plané. Už roku 1982 byl za svou veřejnou činnost v Röhlingen včetně hudebních, sportovních a recesistických spolků vyznamenán čestnou jehlicí (Ehrenadel) spolkové země Bádensko-Württembersko.
- - - - -
* Račín / Horní Planá / Pestřice / Dolní Vltavice / † † † Röhlingen, Ellwangen (BW)
