Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL SUCHY

Papežův pozdrav Mouřenci

Přes chladné počasí, které není tou dobou na Šumavě vůbec ničím neobvyklým, přišlo začátkem května 2005 asi kolem čtyřiceti návštěvníků k německé bohoslužbě do Svatého Mouřence (Sankt Maurenzen). Mešního obřadu se znovu ujal farář Skýpala. Toho dne byla konečně předána k užívání i renovovaná a smontovaná přední kostelní lavice jako poslední díl dlouhé řady renovačních zásahů vně i uvnitř památného kostela sv. Mořice.
Na konci služeb Božích předal Karl Suchy jako předseda spolku pro záchranu kostela v Mouřenci (Förderkreis zur Erhaltung von St. Maurenzen) faráři portrét nového papeže Benedikta XVI. s připojeným textem papežova pozdravného dopisu v německém i českém jazyce. Tento dopis je datován dnem 2. února 1993 a vyjadřuje uznání budoucího papeže, tehdy dosud kardinála Josepha Ratzingera, záměru obnovy našeho kostela. Podnícen úsilím Waltera Hofmanna byl pozdrav spojen i s peněžitým darem arcibiskupství Mnichov (München) a Freising ve výši 20 000 tehdy ještě německých marek (DM), částkou, kterou renovace a záchrana kostela naléhavě vyžadovaly.
O tom, že kardinálova vlídná slova nabudou jeho volbou za papeže zakrátko tak pro nás aktuálního významum nemohli jsme ovšem tehdy mít nejmenšího tušení.
Kopie obrazu i textu v obou jazycích na listu formátu celkem 35x65 centimetrů byla zaslána biskupskému ordinariátu v Českých Budějovicích s prosbou, aby mohl být zarámovaný originál vystaven v zadním prostoru kostelního vnitřku. Doufáme, že se brzy dočkáme souhlasné odpovědi.


Hoam!, 2005, č. 7, s. 20

P.S. Autorův text je ovšem provázen originálním německým zněním dopisu budoucího papeže, který tu uvádím ve vlastním českém překladu:

Vatikán, 2. února 1993

Pozdravné slovo (Grußwort)

Ke slavnostnímu znovuvysvěcení farního kostela sv. Mořice v Mouřenci,
který se může ohlížet za osmi sty lety své tradice,
vyprošuji věřícím z Dlouhé Vsi (Langendorf)
v rejštejnském kraji (Reichensteiner Land),
všem zástupcům podpůrného kruhu pro záchranu tohoto domu Božího,
stejně jako hostům, kteří sem za týmž účelem přicestovali,
ze srdce Boží požehnání a ochranu.
Je mým přáním,
aby nově navázané vztahy mezi Bavorskem a Čechami
dokázaly přispět k novému účinnému šíření evangelia
a aby z nové síly
tohoto poselství víry
vyrostlo stále hlubší porozumění
a trvalý vzájemný mír
mezi národy Evropy.

Joseph kardinál Ratzinger

Židé v Kundraticích

Když přijedete po staré okresní silnici ze Železné Rudy až sem do Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic (Hartmanitz), otevře se před vámi doširoka pohled dál do kraje, daleko do Čech (v originále "ins Böhmische" - pozn. překl.) a na východ k okolí Kašperských Hor (Bergreichenstein). Odtud z návrší (nad znovuvysvěceným kostelem sv. Vintíře - pozn. překl.) by vedla nejkratší cesta přes Kundratice (Kundratitz), údolí Radešovského potoka (v originále "Elephantental", poněvadž potok, nazývaný dnes Radešovský, měl německé jméno Elefantenbach - pozn. překl.) a Radešov (Schröbersdorf) právě do Kašperských Hor. Trasa, která byla už v půli 19. století předmětem diskusí, která však ztroskotala na strachu sedláků, že by si vynutila rušivé dělení jejich pozemků. Přitom by cesta takto vedená zkrátila spojení na polovinu. Kundratice a idylické "Sloní údolí" (jak už zmíněno, jde o údolí Radešovského potoka - pozn. překl.) zůstaly ovšem díky tomu nezasaženy dopravním ruchem.
Ves Kundratice na východním svahu Hamižné hory (Hamischberg) leží v chráněném úvalu (v originále "Talmulde" - pozn. překl.), rámovaném Mlýnským vrchem (Mühlberg), kopcem zvaným za našeho mládí Kreuzhüwl (tj. Křížový kopec - pozn. překl.) a jedním mohutným výběžkem hory Křemelná (Kiesleiten), dlouhým horským hřbetem na jihu, který končí Radkovským vrchem (Rogauer Berg). Na tomto lesnatém horském hřebeni se svobodnými selskými dvorci Velký a Malý Babylon (Groß Babylon, Klein Babylon) pro nás děti vlastně končil svět. Co bylo snad tam dál, vymykalo se už našim dětským představám. O mnoho jinak tomu nebylo se samotou poblíž naší obce, které se říkalo Cech (Zech) Tady na úpatí lesnatého hřbetu bylo malé, úzce ohraničené území, kterému jsme zdejším nářečím přezdívali "Greishaffern". Podivné útvary podél potoka zvaného Zechbachl jako by nějak nezapadaly do okolní krajiny: sejpy, tj. hromady vyvrženého štěrkopísku z doby rýžování zlata, jeden vedle druhého jen spoře zarostlý ostřicí, kterou opovrhovaly i ovce. Nebyla to jediná stopa po hledačích zlata: vznikl tu během pozdější jeho těžby i jeden mlýnský hamr, který malému kousku země nad Cechem dal i pomístní jméno, zachované až do našich časů: "Thommermühle" (tj. vlastně "d'Hammermühle", Hamerský mlýn - pozn. překl.).
První písemná zmínka místního jména Kundratice roku 1360 nás zavádí do časů, o nichž, alespoň co se týče bezprostředních informací o zdejších událostech, víme pramálo. Jako majitelé vsi se uvádějí 1360 páni z Dlouhé Vsi (Langendorf), později jsou to rody Kalkreutů (1672, v originále " Familie Kalchreiter" - pozn. překl.), Kolovratů (1679), Koců z Dobrše (do roku 1684) a dalších, než v roce 1709 panství a s ním i ves získal rod baronů (svobodných pánů) z Villani, pocházející z horní Itálie.
Ještě předtím, někdy kolem roku 1618, měli být už v Kundraticích usazeni také Židé, podobně jako třeba ve městech Klatovy (Klattau) a Sušice (Schüttenhofen), v jejichž obchodě, řemeslech a živnostech měli už tehdy svou pevnou společenskou pozici. V jiných větších vsích a městech Kašperskohorska (Bergreichensteiner Land) nenacházíme o nich v té době žádné zmínky. Bezpečný doklad o přítomnosti Židů v Kundraticích existuje pro léta 1680-1688, ve kterých se tu písemně zmiňuje jedna židovská rodina. Četné záznamy z roku 1709 a roků následujících potvrzují, že v té době, tj. počátkem 18. století a tedy dlouho před časy panování Marie Terezie a po ní jejího syna Josefa II., dá se hovořit o zesíleném přílivu židovských spoluobyvatel do zdejších končin. V listinách jsou často označováni jako "izraelité" (v originále "Israeli" - pozn. překl.).
Zřejmé je, že příchod většího počtu Židů do Kundratic nemá nijakou souvislost s někdejší místní těžbou zlata, poněvadž v té době tu honba za vzácným kovem už dávno ustala. Objevení Ameriky a velké nálezy zlata v Novém světě vedly k tomu, že zlatokopectví v okolí Kašperských Hor se náhle jevilo jako nevýnosné a došlo proto k jeho zániku.
Z chronologických zápisů o Kundraticích se dovídáme, že v roce 1724 měly v Kundraticích své bydliště čtyři židovské rodiny v počtu celkem 18 osob. Několik let nato v roce 1747 to bylo už devět rodin, 1783 vzrostl pak podíl židovského obyvatelstva zde na 13 rodin s 32 dětmi. Johann Gottfried Sommer uvádí pak ve svém popisu Prácheňského kraje (Prachiner Kreis) z roku 1840 podle sčítání lidu (1837) ve vsi Kundratice už 17 židovských rodin o celkovém počtu 72 osob. Podobné poměry jako v Kundraticích nacházíme už v roce 1702 i v blízké Dlouhé Vsi, kde je už v roce 1702 zaznamenáno vedle 250 katolíků také 17 Židů.
Ve srovnání s nežidovským obyvatelstvem Kundratic, pro něž se v roce 1837 uvádí celkový počet asi 190 osob, je podíl 72 osob židovského vyznání nezvykle vysoký. O tom, proč tomu tak právě v Kundraticích bylo, nenacházíme nijaké odkazy. Až do roku 1848 trvající vyhánění Židů z menších měst jako byly třeba Kašperské Hory či Hartmanice, jen jedno z mnoha diskriminačních opatření jiných, mohlo být snad jedním z důvodů, proč se uuchylovali do větších vsí v okolí. V této souvislosti by nemělo zůstat bez povšimnutí, že tzv. "redukční výnos" ("Reduktionserlass") z roku 1722 zakládal přímo oficiálně možnost podstatné diskriminace Židů, poněvadž pro každé místo, v němž se usadili, mělo být stanoveno číslo, které svým počtem nesměli napříště nikde překročit. To mělo za následek, že jen jediný syn každé židovské rodiny směl zakládat svou rodinu vlastní. Teprve roku 1848 byla tato lidsky tak nedůstojná podmínka zrušena. Na Kundratice nemělo ostatně zmíněné nařízení zřejmě nijaký vliv a dopad. - Všeobecné příčiny toho, že koncem 18. století docházelo k usazování Židů v odlehlejších oblastech monarchie, stojí v úzké souvislosti s liberální politikou reforem Marie Terezie a jejího syna Josefa II., jejichž podstatou byl záměr ekonomicky povznést právě i opomíjené oblasti habsburské říše.
Nikoli nezajímavý odkaz na kundratické Židy nacházíme v jednom vyprávění našeho z Nýrska (Neuern) pocházejícího vlastivědného autora Josefa Blaua. Zmiňuje se v něm o jednom židovském obchodníkovi, který přišel "z kundratického ghetta" ("aus dem Getto Kundratitz") do Kašperských Hor a byl tam zabit ve střetu se dvěma tamními havíři ("Bergknappen"). Bohužel u této zprávy chybí i časový údaj.
Židovská obec v Kundraticích vzrostla kolem roku 1840 natolik, že mohlo dojít k úvahám o zřízení vlastní synagogy a školy. Byl k tomu účelu zvolen dům čp. 31 na horní kundratické návsi, jehož poslední majitelkou byla paní Anna Hartlová. V podstřeší této budovy, která padla v roce 1950 za oběť velkému požáru a v níž kdysi Židé konali své obřady a slavili své náboženské svátky, nacházely se ještě v časech druhé světové války kultovní předměty, mezi nimi i části posvátné tóry, o jejímž osudu se ovšem nedochovala jediná zmínka.
Zajímavými doklady o životě zdejších Židů jsou i smlouvy o předání nemovitého majetku a pozůstalostech, s nimiž se setkáváme ve starých pozemkových knihách. Tak nacházíme třeba v kontraktu (Kaufkontrakt) mého prapředka Mathiase Suchela (rodové příjmení znělo tenkrát Suchel) ze dne 24. dubna 1829 o koupi domu zvaného "Bopfeieferhof" v Kundraticích čp. 15 výčet věřitelů, kteří předchozímu majiteli v době krátce po roce 1800 půjčili peníze.
Mezi četnými jmény starousedlých obyvatel čteme tu jména nových židovských spoluobčanů jako byli Samson Zucker, Judas Bloch, Salomon Roth a Elias Roth. Finanční půjčky, při nichž se peníze s výhodným zúročením obstarávaly prostřednictvím bankovních spojení v Písku či v Praze a vyplácely sedlákům, byly ovšem jen jednou z forem a pramenů židovských příjmů. Obchod s kožešinami a s kůžemi, se střižním zbožím a textilem vůbec k nim patřil stejnou měrou.
Možnými se staly tyto způsoby výdělku, k nimž patřilo i obstarávání nájmu zemědělského majetku, povolování mistrovského práva v židovských obcích a provozování formanství, vydáním tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781, umožňujícího i četná jiná ulehčení jejich životních poměrů. Šlo mezi nimi také o napříště jim zajištěné domovské právo a přístup ke studiu na vyšších typech škol i na univerzitách. Zrovnoprávnění Židů s ostatním obyvatelstvem nepřineslo však ani toto zákonné opatření. Změna nastala až revolucí roku 1848-1849, kdy jim zároveň s ostatními vrstvami obyvatel musela být přiznána občanská svoboda a rovnoprávnost.
Mezi početné někdejší židovské obyvatele Kundratic patřila, jak vysvítá z písemných dokumentů, i rodina Blochova. To z ní pocházel zakladatel věhlasné později frmy Isaak S. Bloch, který spatřil světlo světa roku 1805 v Kundraticích jako syn chudých rodičů. Ze zápisků kundratického hostinského, pánského krejčího a vesnického kronikáře v jedné osobě Aloise Aussprunga se dovídáme, jak Isaak ještě jako dospívající mladík obcházel s dřevěnou nůší dům od domu a nabízel své zboží k prodeji. Poněvadž však rodině nejednou chyběly peníze na nákup nového prodejního sortimentu, vypůjčovala si je od starousedlých sedláků Puchingerových. Historii Blochovy firmy a jejího úspěšného vzestupu, od prvních obchodů s plochým sklem, přes započetí výroby zrcadlového skla s brusírnou a leštírnou ve Frauenthalu (v originále "Frauental" -pozn. překl.) na ohybu řeky Křemelné (Kieslingbach) až k tovární produkci staniolu v Chlumu (Chumo) sepsal později Isaakův vnuk Richard Bloch a vrátil se přitom i k oněm starým zápiskům Aussprungovým.
Příběh Blochovy rodiny znovu ukazuje, jak plodné bylo kdysi působení této menšiny a jak brzy se domohla přiměřeného blahobytu, a to i pro ostatní obyvatele končin, ve kterých jí bylo umožněno se usadit.
Úspěšní byli, byť ne snad v takové míře jako Blochovi, i jiní židovští spoluobčané kundratičtí. Jejich živnosti musely vzkvétat, poněvadž už kolem roku 1880 bylo 14 z celkového počtu 38 zdejších domů v rukou židovských majitelů. Byl to tzv. "Wenisch-Haus" čp. 56, "Hartl-Haus" čp. 31, dům Puchingerových, Hartlů a Pennerů (čp. 10, 52 a 51), dále pak i domy čp. 50, 46, 47, 44, 45, 54 a 55.
Revoluce 1848 a následné zrušení poddanství, toho posledního pouta, které mělo být lidu odňato, přineslo i Židům plnou svobodu a rovnoprávnost. Během pouhých několika desetiletí ovšem i díky tomu zůstaly do časů první světové války a následujících let dvacátých dvacátého století jen dvě malé židovské rodiny. Byla to rodina Beerova, která bydlela v domě Rosy Schneiderové čp. 55, kromě Beerových pak ještě Hermann Meister, který žil nejprve se svou sestrou až do její smrti začátkem třicátých let a pak v posledním období do roku 1942 sám v tzv. Meisterově domě ("Meisterhaus") čp. 50.
Všichni ostatní Židé se z Kundratic odstěhovali jinam, převážně do menších měst včetně sousedních Hartmanic a Sušice.
Zůstal židovský hřbitov na kundratických pozemcích pod Hartmanicemi, na kterém se dál pochovávalo. V listopadových dnech roku 1938, kdy po celé "Říši" vzplálo tisíce synagog a židovských majetků, byl i tento hřbitov zcela zničen.
Hermann Meister, poslední židovský obyvatel Kundratic, to neměl v životě lehké. Se svou velice obchodně zdatnou a ne zrovna vůči němu ohleduplnou ženou, která mu způsobila mnohé příkoří, si nerozuměl natolik, že se jejich životní cesty nakonec rozešly.
Nemálo mrzutostí měl Meister i se svou dcerou, která se svým přestupem ke katolické víře a církevní svatbou roku 1912 v mouřeneckém kostele postarala o značný rozruch. Jakkoli sám nebyl nijak ortodoxně věřící, nesl dceřino rozhodnutí opravdu těžce a nikdy se s ním za svého života nevyrovnal. Zchudl a jen díky podpoře obou svých bratrů, kteří žili jako bohatí obchodníci v Praze a v Českých Budějovicích (Budweis), mohl vůbec dál vést bídné živobytí. Mnoho starých obyvatel někdejších německy mluvících Kundratic má jistě Hermanna Meistera dosud v živé paměti: štíhlý starý pán vysoké postavy, vždy v černém obleku, tak mohl být po celý rok viděn, jak obchází vsí. Bylo to od roku 1941, kdy byli všichni zbylí Židé (rozuměj pokud se jim nepodařilo z dosahu nacismu uniknout do ciziny - pozn. překl.) donuceni nosit na kabátě žlutou hvězdu (s nápisem "Jude" - pozn. překl.). Příležitostně dřív zašel "in d' Heiser" (tj. "do domů" - pozn. překl.) spřátelených rodin na kus řeči nebo pozoroval při hrách vesnickou drobotinu. Zejména když jsme hrávali kuličky, často sáhl do kapsy u kalhot a podaroval nás psacími pery, kuličkami do další hry nebo nějakou jinou maličkostí. Míval k tomu v zásobě i pár laskavých slov pro nás děti.
V posledních letech jen zřídka už obchodoval se zaječími kožkami či s kožkami jiných menších domácích zvířat, které pak prodával jednomu jircháři v Kašperských Horách. Velkou oporu míval i v rodině Schneiderových, říkalo se jim ve vsi "Schanis", která mu v jeho posledních letech ještě začátkem druhé světové války velice přála. Mohl se u nich teple najíst a obstarat si i jiné věci pro domácnost, na kterou už k posledku pro tělesný a také psychický stav nestačil.
V roce1942 si gestapo přišlo pro Hermanna Meistera do jeho kundratického bydliště. Naložili ho na korbu nákladního auta a odvezli nejprve jen do blízkých Hartmanic. Nedostal už nijakou možnost rozloučit se s nejbližšími známými. Náhoda tomu ale přesto chtěla, že ještě jednou mohl spatřit Marii Schneiderovou. Byla právě na cestě nazpátek z kostela, když ji potkalo nákladní auto, které ho odváželo pryč. Jakmile Hermann Marii uviděl, stačil se na korbě bleskurychle otočit a vykřiknout za ní: "Marerl, Marerl!" (tj. "Maruško, Maruško!" - pozn. překl.). Víc říci už nestihl. Byla to poslední slova Hermanna Meistera, spravedlivého člověka a dobrého souseda, vyřčená domovu. Auto s ním pokračovalo v jízdě.
Později jsme se dověděli, že byl poslán do koncentračního tábora v Dachau. Jedním lístkem domů vyjádřil prosbu o to, zda by se nedalo zastat se ho nějak; nikomu přece nic neudělal. Bylo to opravdu poslední volání někoho, komu nebylo nijaké pomoci.
Když jsem pátral v památníku Dachau po osudu Hermanna Maeistera, zjistil jsem, že tam vůbec nebyl registrován. Nejde ovšem o nic zvláště neobvyklého v podobných případech. Jeho pobyt tu byl totiž, jak mi bylo řečeno, jen přechodný a krátký, než ho převezli do jiného nacistického tábora smrti (v originále "NS-Vernichtungslager" - pozn. překl.). Nikdo o něm více neslyšel. S ním odešla do nenávratna i celá kdysi velká židovská obec vsi Kundratice.
V té době, kdy z ní jako poslední z Židů zmizel, sotva kdo tušil, že už brzy, vlastně už ani ne pět let nato, opustí stejně násilně svůj odvěký šumavský domov všichni jeho němečtí obyvatelé. Sám "Meisterhaus" na posvícenskou neděli roku 1950 lehl o dalších několik let později při požáru, který se rozšířil ze sousedícího s ním hostince, beze zbytku popelem.
Přijíždíte-li dnes směrem od Hartmanic a zabočíte po lehké zatáčce doprava ke kopci řečenému ještě za našeho dětství německy "Meisterhüwl" (tj. "Meisterův kopec" - pozn. překl.), hledáte ten dům, který dal jméno i úvozové cestě k němu mířící, marně očima, jakkoli dosud v duchu uchovávajícíma jeho dávný obraz. Na jeho místě vozová cesta dnes pokračuje dál. Cesty byly rozšířeny, vesnický rybník srovnán se zemí. Shon každodenního vesnického života dávno ustal. Jen Hamižná hora, Mlýnský vrch a ten velký lesnatý hřbet na jihu zůstaly stejné, jako byly dřív - alespoň navenek. Když se ale jako já vydáte někdy v čase, kdy rostou houby, do lesů a brázdíte je křížem krážem po celé hodiny, nepotkáte v nich jediné živé duše. Přesto tam vysoko nahoře stačí zastavit, upřít z trochu větší dálky pohled na Kundratice a očima ulpět na zašlé červeni střech selských stavení, aby se zazdálo vidět tam někde vzadu tu ves takovou, jaká kdysi byla.


Hoam!, 2006, č. 7, s.3-8

P.S. Jde o jednu z kapitol dosud nezveřejněné autorovy kroniky Kundratic.

Narodil se v Kundraticích 16. května 1930 v čp. 67 jako syn brusiče skla Friedricha Suchyho a jeho ženy Aloisie, roz. Neuburgerové. Roku 1936 začal chodit do obecné školy v Hartmanicích, 1941 do měšťanky (za války označované jako Hauptschule) v Kašperských Horách, kde rok nato přestoupil do tamního gymnázia (Oberrealschule). V roce 1945 byla školní docházka německým žákům znemožněna a patnáctiletý Karl nastoupil do učení v annínské brusírně skla. Tam v Anníně (Annatal) setrval necelý rok, poněvadž následoval nucený odsun německých obyvatel a nový začátek, lépe řečeno pokračování gymnaziálního studia v novém domově, jímž se stalo Bavorsko spolu s ním statisícům Šumavanů. Z gymnázia ve Schwandorfu se ocitl po absolvování oboru architektura a stavitelství (1950) jako projektant v jednom z architektonických ateliérů bavorské metropole Mnichova (München), od roku 1958 u firmy Lintl ve Vídni (Wien), 1961 opět v Mnichově, kde se téhož roku také oženil s Doris roz. Briechleovou, původem z Wangenu v bavorském Allgäu. Má dva syny Rainera (*1963), dnes akademického malíře a Günthera (*1966), ekonoma, oba se specializující na práci v médiích. Roku 1962 založil Karl Suchy vlastní architektonickou kancelář, jejíž zkušenosti v oblasti obnovy mnichovských kostelů mohl později v letech 1991-1993 uplatnit při záchraně mouřeneckého kostela, kde byl kdysi sám pokřtěn a kde mohl být nyní svědkem významného objevu cenných středověkých fresek. Stejně ochotně jako poskytl Jihočeské vědecké knihovně tato svá životní data, svědčí v příspěvcích krajanských časopisů o někdejší bohaté historii šumavské německé komunity, zachycené s osobní citovou účastí zejména v obšírné (kolem 450 stran rozsahu) kronice rodné obce pod názvem "Unter dem Joch der Haberfürsten" (tj. "Ve jhu ovesných baronů"). Z ní pochází ostatně i textová ukázka o kundratických Židech, kterou osobně přednesl 4. srpna 2006 v obnovené "horské" synagoze (Berg-Synagoge) na okraji Hartmanic, kterou jsem měl to štěstí v dosud jitřní kráse zachráněného pokladu Šumavy i uvnitř spatřit dva měsíce nato cestou z pobytu na česko-bavorském železnorudském nádraží v Alžbětíně (Elisenthal). Upřímný dík hned několikerý, drahý pane Suchy!

- - - - -
* Kundratice / Mouřenec

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko