Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

PAUL RODEN

Úryvky z deníku*


24. prosince 1945
Dnes je Štědrý večer. Několik málo dní žiju na Šumavě, v Knížecích Pláních (v originále "in Fürstenhut" - pozn. překl.), v rodičovském domě mého otce. Žiju tu ilegálně, jsem volný jako pták.
Slunce září. Les je hluboce zasněžen. Všechno je svátečně vyšperkováno bílými a modrými krystaly. Všechno je docela jiné než svět, z něhož přicházím. Ze zničených měst Německa. Ze zóny strachu, z ruské zóny.
Slyšel jsem hrůzné věci o tom, co se v Sudetech děje, v Ústí nad Labem, Liberci, Jablonci nad Nisou, Trutnově, přede všemi v Praze (v originále "in Aussig, Reichenberg, Gablonz, Trautenau, vor allen in Prag" - pozn. překl.). Chraň tě Bůh, Šumavo, před něčím takovým.
Před běsněním zvířecích instinktů...
Nedokážu o tom hovořit s lidmi mé lesní domoviny. Jen by je to vyděsilo. Přesto vím: dny, které ještě smějí trávit u sebe doma, jsou sečteny.
A dnes je Štědrý večer. Děti kolem mě jsou plné radosti. Jen teta chodí mlčky domem, se slzami v očích. Myslí na strýce, který je žalářován v Písku (v originále "in Pisek im Kerker" - pozn. překl.).
Moji rodiče žijí o hladu v ruské zóně. Jsou vyhnáni z domova a brzy se tak stane i s těmi dobrými lidmi tady.
Dnes je Štědrý večer -

6. ledna 1946
Sněhová vánice, zuřící tu od minulé neděle (tj. od 30. prosince 1945, poněvadž 6. ledna 1946 byla rovněž neděle - pozn. překl.), dnes ochabla. Myšlenky se mi točí v kruhu. Jak je možné udělat z celého národa bezprávné žebráky bez domova.
Zdejší lidé tomu nechtějí věřit. Jen těžko se dají pohnout k tomu, aby alespoň část svého majetku přepravili do Bavorska, a tak do bezpečí.
Sedím u starého stolu v rodičovském domě mého otce. U téhož stolu sedávala babička. Tatáž
lampa vysílá své hřejivé světlo. Jen tikání a odbíjení velkých pendlovek už nezní prostorem. Přenesli jsme ten starý zděděný kousek přes hranice do Bavor.

9. února 1946
Vítr se obnovil. Lodě mraků mají velice naspěch. Lije jak z konve. Najednou alarm: přichází velitel oddělení (velitel oddělení byl nejvyšší šarží finanční stráže na Knížecích Pláních /byla posílena pohotovostním plukem Národní bezpečnosti, oddíl Pohraniční stráže SNB tu byl namísto finanční stráže zřízen až k 1. lednu 1949 - pozn. překl./ a předsedou národního výboru a měl tudíž velké pravomoci).
Ze světnice už nemůžu, zmizel jsem do komory. Můžu ho pozorovat klíčovou dírkou. Směsice sedláka, šelmy a zločince.
Nebylo to nic zvláštního, co ho sem do stavení přivedlo. Vybral si jen svou daň na másle.

11. února 1946
Cítil jsem se šťastný tady u těch lidí. Jsem krev jejich krve. Všichni jsou ke mně milí. Příbuzní, sousedí, také ti, které vůbec neznám.
S hrůzou se vracím v myšlenkách nazpět k městům a ruinám, nad kterými leží pach vychladlého kouře, kam proniká ze zazděných sklepů morový dech rozkladu a kde hladoví lidé naplňují ulice.

19. února 1946
Dneska za mnou přišel celý šťastný strýc Pepi (v originále "der Pepperl-Veder" - pozn. překl.) a povídá: "Paul, in Wien ist eine alte, reiche Frau und die hat den ganzen Böhmerwald mit lauter Gold gekauft. Paul wir können bleiben." (tj. "Paule, ve Vídni je jedna stará bohatá paní a ta může celou Šumavu vykoupit čistým zlatem. Paule, můžeme tu zůstat." - pozn. překl.)

Štěstím mu zářily oči, když na mě hleděl. Nechal jsem starému muži (Josef Přibyl /tak je psán, národností ovšem Němec, na archu sčítání lidu z roku 1921 pro sousední stavení čp. 48/, se narodil tady v Knížecích Pláních 2. listopadu 1869 a bylo mu tedy 76 let - pozn. překl.) tu radost.

12. března 1946
Vyhnání ze Šumavy započalo. Vimperk, Volary a Prachatice, ta města dostala přednost. Vlny rozčilení dorážely až k hranicím. Před stejným osudem chrání Knížecí Pláně už jen sníh.
Teď ale se to bude dít násilím. Noc se proměnila na den. Jako lupiči, ověšeni lopotně nabytým vlastním majetkem, vlekou se lidé přes zelenou hranici se saněmi, kufry, koši a pytli, sami, ve dvou, ve skupinách zachraňují to nejpotřebnější před českou chtivostí a zmarem.

6. dubna 1946
Dnes dorazilo české vojsko. Přišli sem ze všech stran. Od Kvildy, od Vimperka, od Kunžvartu (v originále "von Außergefild, von Winterberg, von Kuschwarda" - pozn. překl.). Ozbrojeni až po zuby. Mladí chlapíci s nepřístupnými obličeji. My ještě rychle kráčíme přes hranice obtíženi jedním ruksakem a jedním kufrem. Na zpáteční cestě v noci - je to jako na frontě - trvale padají výstřely, ječí hvizdy.
Sedíme v úkrytu při hraničním potoce. Moje oči se pokoušejí proniknout tmou. Tu se ozvou kroky, vynoří se tři stíny, nějaký hlas zakleje česky. Pár kroků od nás, na druhé straně potoka kolem nás přešla pohraniční hlídka (v originále "die Patrouille" - pozn. překl.).
Děvčátko vedle mne se chvěje po celém těle. Musíme ještě počkat. Mnohdy přijdou ještě následně.
A teď rychle - několik skoků a mizíme mezi mocnými balvany na Steinbergu (Steinberg se nazývá skalnatý hřbet mezi obcemi Finsterau a Mauth na bavorské straně hranice - pozn. překl.).

Letnice (svatodušní svátky) 1946
Sedím na kopci pod javorovým stromem. Kopretiny proměnily luka na hvězdné moře. Jako panny v tanečním odění se kolébají břízy. Modročerný se tyčí les kolem. Na Luzném (v originále "am Lusen" - pozn. překl.) ještě svítí sníh. Ještě z mnoha stavení pokojně stoupá dým. Cesty jsou plné pestrých teček. To jsou šaty děvčat, přicházejících z kostela (právě v roce 1946 byly v celém Československu svatodušní svátky zrušeny jako dny pracovního volna a po krátkém přechodném obnovení pracovního klidu v den svatodušního pondělí od roku 1948 /spolu s pondělím velikonočním výměnou za Boží Tělo a Nanebevzetí Panny Marie/ se v roce 1951 stalo definitivně pracovním dnem, ačkoli je v mnoha evropských státech přímo státním svátkem - pozn. překl.). Slyším jejich smích. Domove, jak jen jsi krásný.

27. června 1946
Ode dvou dětí Pöschlových, kterým se ještě podařilo dostat přes hranice jednu husu, se dovídám, že je vyváděn ze stájí dobytek a nakládán na korby aut.

29. června 1946
S planoucími zraky hledím na Knížecí Pláně, kde se v těchto dopoledních hodinách svíjejí lidská srdce nevýslovným utrpením.
Sedím tu v Bavorsku. Bezmocnou nenávistí se chvěje dalekohled v mých rukou. "Seid tapfer, meine Landsleute und zeigt nicht euren Schmerz!" (tj. "Buďte stateční, moji krajané a nedávejte najevo svou bolest!" - pozn. překl.)
Vítr vane tam z Čech a nese s sebou cáry nějaké písně. Ach, ty velké, záhadné německé srdce.
To se mí krajané loučí s domovskými končinami zpěvem.

Neděle 30. června 1946
Byl jsem znovu na hranici. Knížecí Pláně zemřely (v originále "Fürstenhut ist gestorben" - pozn. překl.).
Viděno dalekohledem leží všechno nadosah blízko. Z domů už nestoupá nijaký dým. Cesty jsou prázdné.
Na hřbitově, dají se tady odtud spočíst kříže, leží muži a ženy, kteří před 150 lety vymýtili prvé paseky v pralese těch "krásných plání" (v originále "in den Urwald der Schönebene" - pozn. překl.) a děti, které ten prostor rozšířily. Jejich vnuky a pravnuky včera vyhnali pryč jako dobytek.


Damals in der Heimat im Böhmerwald (1992), s. 9-10

Dlouho jsem příjmení Roden na Šumavě marně hledal. Až na genealogickém webu MyHeritage.cz jsem natrefil na jméno Paul Roden jako syna Aloise a Augusty Rodenových, původním příjmením Pribyl (v matrikách farní obce Knížecí Pláně se píše Přibyl i Přibil, vždy ovšem s háčkem nad "r", v arších sčítání lidu ovšem vždy psáni jako národností Němci). Alois Přibyl, Paulův otec, přišel na svět na Knížecích Pláních 27. února roku 1882 ve stavení čp. 47, v místě při cestě ke kostelu (křtil ho v něm tenkrát den po jeho narození farář Mauritz Haissak) dnes zarostlé k nepoznání. Jeho otec Pius Přibyl (*16. října 1853), tamní chalupník, byl synem Josefa Přibyla, hospodařícího na témže stavení se svou ženou Julianou, roz. Grafovou ze zdejšího stavení čp. 15 v místní části zvané "Bojerseitn", tj. stranou k Bavorsku. Aloisova matka Maria (*24. července 1859) byla dcerou Josefa Eibnera, rolníka v Novém Světě (Neugebäu) čp. 8, a jeho ženy Walburgy, roz. Winterové z blízké a dnes zcela zaniklé Paseky (Passeken) čp. 2. Ze záznamu křestní matriky farní obce Knížecí Pláně, resp. z jejího pozdějšího přípisu, se dovídáme, že Alois Přibyl se dne 9. února válečného roku 1915 ve městě Svoboda nad Úpou (v matrice jen "Freiheit /Böhmen/"), okr. Trutnov (Trautenau), oženil se se zřejmě tamní Auguste Steidlerovou a "podle dekretu ministerského předsedy v Ústí nad Labem z 30. 7. 1919" (v matrice "nach Verfügung des Regierungspräsidenten in Aussig vom 30. 7. 1919") nese jejich dítě (rozuměj 28. července, tj. dva dny předtím narozený Paul) rodinné příjmení Roden. I oba Paulovi rodiče zřejmě změnili podle MyHeritage.cz příjmení Přibyl na Roden, poněvadž jsou tu psáni jako Alois Roden (roz. Přibyl) a Auguste Roden (roz. Steidler /mylně zde Stüdler/). Paul Roden se zřejmě až po válce v Německu oženil s Gertrud, roz. Keuschovou, dcerou Karla Keusche, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Ta se narodila na Knížecích Pláních dne 16. června roku 1925 a my máme to štěstí, že byla jako dítě několikrát, a to i v rodných místech, zvěčněna fotoaparátem českokrumlovského Josefa Seidela, rovněž majícího na webových stranách Kohoutího kříže rovněž své samostatné zastoupení. Poté, co Paul Roden dne 21. května roku 1990 v bádensko-württemberském Stuttgartu v nedožitých 71 letech věku skonal a byl pochován na hřbitově městské části Bad Cannstadt, žila vdova po něm na téže adrese ještě roku 2016, kdy jí bylo 91 let. Dalšího roku už jí krajanský časopis k datu narození neblahopřeje. Ty stránky z Paulova deníku však zůstanou.

- - - - -
Knížecí Pláně / † Stuttgart (BW) / † † Bad Cannstadt, Stuttgart (BW)

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko