Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN RACHBAUER

Die Pfraumburgsage


Am Hofe Kaiser Heinrichs -
Der Finkler auch genannt -,
Da war der Graf Albertus
Von Altenburg bekannt.-
Der wollte ganz vermessen
Des Kaisers Töchterlein
Doch sieh, auch schön Helena
Wollt' eine Gräfin sein.

Der Kaiser sprach zum Grafen:
"Erkenne, wer du bist!
Hier darf nur jener freien,
Der ebenbürtig ist;
Verkaufe mir dein Erbe
Und mach dich aus dem Staub!
Denn für Dein Liebeswerben
Bleib' ich ja ewig taub."

Der Graf ging rachenbrütend
Auf diesen Handel ein
Und flocht ein zart Geheimnis
Mit Kaisers Töchterlein:
Und nahm vom Kaiserhofe
Den ersten Abschied bald
Um seine Burg zu Bauen
Im finstren Böhmerwald.

Und als die Burg vollendet
Auf hohem Berge stand,
Dag ab es keine schön're
Im deutschen Vaterland;
Drum lud der Graf die Mannen
Zu frohem Mahle ein;
Das war ein köstlich Schmausen
Bei Wildbret und bei Wein.

Dann fanden alle Ruhe
In einem Arbeitszelt,
Es war die letzte Ruhe
Auf dieser falschen Welt.
Der Burggraf setzte grausam
Den roten Hahn aufs Dach,
Dass brennend alle starben
Im leichten Holzgemach.

Der Wurf war ihm gelungen,
Verräter gab 's nicht mehr.
Tyrannenwünsche siegen
Und rächen sich so sehr.
Nun sass der Graf behaglich
In seinem Schloss allein
Ihm fehlte nur Helena,
Des Kaisers Töchterlein.

Das ward mit List entführet -
Ein Sträuben gab es nicht -,
Kein Werber war so glücklich
Wie dieser Bösewicht.
Und mit des Priesters Segen
Zog heim das neue Paar
Und lebte auf dem Schlosse
Vergnügt gar Manche Jahr.

Und mochte auch der Kaiser
Vor Leid und Gram vergeh'n
Helena blieb verschollen,
Es gab kein Wiederseh'n.
Mit Würde trug der Herrscher
Den herben Schicksalschlag
Und offerbarte keinem
Was ihm am Herzen lag.

Welch' wunderbare Fügung!
Es kam zum Spiel der Jagd
Von Regensburg gezogen
Der Kaiser frisch gewagt;
Das Jagdross trug ihn eilig
Nach Böhmens Wälder hin,
Wo übereiche Beute
Damals zu hoffen schien.

Der Wildstand war verlockend
Jungfräulich noch der Wald.
In ungewohnter Wildnis
Verirrt das Ross sich bald;
Dem Kaiser wir schon bange
In diesem Jagdrevier,
Nach einer Menschenstätte
Sucht er vergebens hier.

Und vorwärts, immer vorwärts
Nach Osten führt die Spur,
Dort zeigt sich eine Lichtung,
Ein gutes Zeichen nur;
Der Kaiser halb ermattet,
Vertraut dem guten Stern,
Denn, wenn die Not am größten,
Ist auch die Hilf' nicht fern.
Doch sieh!

Auf steilem Berge
Erscheint ein hohes Schloss,
Dorthin noch muss ihn tragen
Das abgespannte Ross.
Da endlich hat der Kaiser
Mit Müh' sein Ziel erreicht,
Nach vielen Schreckentagen
Wird im ums Herz jetzt leicht.

Er findet willig Einlass,
Man nimmz ihn freundlich auf
Er ist der erste Fremdling
Nach langem Zeitenlauf.
Der bringt vielleicht die Kunde
Von Fürstengunst und Trug
Und ob der Kaiser endlich
Die Magyaren schlug

Doch bei der Tafelrunde
Erbleicht das gräflich Paar,
Der Schrecken lähmt die Zunge,
Der Traum wird offenbar
Das scharfe Vaterauge
Das hat sich nicht geirrt,
In solchen Augenblicken
Wird jeder Geist verwirrt.

Der Kaiser schließt die Gräfin
In seine Arme ein
Und weinet Freudentränen
Mit einem Töchterlein.
"Ach Vater, lieber Vater!"
Beginnt Helena weich,
"Kein Fürst kommt hier auf Erden
An Edelmut dir reich.

Sei gnädig deinem Kinde,
Verschone den Gemahl,
Dein mildes Wort verkläre
Den heißen Hoffnungsstrahl!"
Der Graf sinkt auf die Knie
Und fleht den Kaiser an,
Den er so schwer betrübet
In seinem Liebeswahn.

"Gestrenger Herr und Kaiser!
Ich trage alle Schuld,
Erbarme dich Helenas
In Gnade und in Huld,
Ich hab sie verwegen
Aus deinem Haus entführt."
Drei Herzen schlugen rascher,
Und kein's ungerührt.

Doch jetzt nach langem Schweigen,
Da ruft der Kaiser laut:
"Verzeihen und vergessen!
Auf Gott hab ich gebaut,
Der führt mich durch Irrweg
In diese Burg herein
Und ließ mich wiederfinden
Mein holdes Töchterlein.

Ich segne, Gott zum Danke,
Nun Euren Ehebund
Und mache diese Botschaft
Im ganzen Lande kund.
Versorget Eure Schätze,
Wir kehren bald zurück,
Am kaiserlichen Hofe
Erblüht euch neues Glück!

Nun kehrte heller Jubel
Im Schlosse nochmals ein,
Versöhnungsfeste sollen
Die allerschönste sein!
Dann zogen alle freudig
nach Regensburg zurück.
Das kann die Burg erzählen
Vom Altenburger Glück.

Pověst o Přimdě


Byl jednou jeden císař -
Jindřich Ptáčník to sám -,
na jeho dvoře Albert
z Altenburgu byl znám. -
Ač jen hrabě, chtěl drze
císaře dceru mít,
a hleď, Helena krásná
hraběnkou chtěla být.

Císař hraběti praví:
"Považ jen hodnost svou!
Brát se přec smějí jen ti,
kdo sobě rovni jsou;
Prodej mi to, cos zdědil,
ať z prachu můžeš vstát!
Já pro tvé namlouvání
hluch budu napořád."

Hrabě kující pomstu
na obchod přistoupil.
S dcerou pak císařovou
něžné tajemství skryl:
pak z císařského dvora
odešel nato hned,
v šumavských temných hvozdech
svůj hrad si vystavět.

A když byl ten hrad hotov,
na vrchu jen se skvěl,
v Německu krásnějšího
snad nikdo neviděl;
tu hrabě pozval muže
k sobě se veselit;
hodovat při zvěřině
a dobré víno pít.

Když spali unaveni
a byl jich plný stan,
poslední byl to spánek,
jenž na světě jim přán.
Purkrabí krutý požár
založil totiž v tmách
a všichni uhořeli
než den sem zase vtáh'.

Tak se mu podařilo
to, kde je, utajit.
Tyrana přání zmoci
a pomstě jenom žít.
Hrabě teď bydlil v klidu
sám na tom hradě svém,
jen Helena by měla
s ním tu být domovem.

Lstí unesl ji posléz -
nebránila se, však
drzosti štěstí přeje
a to měl darebák.
I s kněžským požehnáním
nový pár vtáhl sem
a žil na tomto hradě
blaze rok za rokem.

A jakkoli teď císař
bolem a steskem chřad',
po Heleně ni vidu,
ni slechu odevšad.
Důstojně snášel vládce
ten drsný osud svůj
a nesvěřil se nikdy
nikomu, stůj co stůj.

Však zázraky se dějí!
Když nastal k lovu čas,
císař se z Řezna vydal
k severu do Čech zas;
Osedlal spěšně oře,
a zamířil v les ten,
kde čekal hojnou kořist
nadějí naplněn.

Stav zvěře ho sem vábí
v panenský ještě cíl.
Jeho kůň v divočině
však záhy zabloudil;
císaři je teď úzko
v revíru bez konce,
lidské obydlí marně
tu někde hledat chce.

Kupředu jenom míří
na východ, kde se dní,
tu paseka se bělá,
co dobré znamení;
císař už zemdlen zpola,
věří dál svitu hvězd,
neb když nás nouze zmáhá,
i pomoc blízko jest.

Viz přec!
Na strmém vrchu
tyčí se mocný hrad,
tam vzhůru ještě s koněm
musí se císař brát.
Tam utrmácen snad už
teď dojde pokoje,
na chvíli aspoň zase
mu u srdce lehko je.

Ochotně dál je vpuštěn,
vnitř samá pozornost,
vždyť je po dlouhé době
prvý tu vzácný host.
Přinese třeba zvěsti,
o rejdech knížecích
a zda už císař vposled
Maďary zdrtit stih'.

Však kulaté při tabuli
tam hraběcí zbledne pár,
jazyk jim v hrdle vězí,
do očí zaťal spár
břitký otcovský pohled,
který se nemýlí
a zmate každého ducha.
alespoň na chvíli.

Císař hraběnku sevře
v otcovském objetí
a slzami radosti
setkání posvětí.
"Ach, milovaný otče!"
Helena řekne hned,
"Šlechetnějšího než ty,
nezná pozemský svět.

Buď milostiv své dceři,
ušetři manžela,
naději dej nám svitnout
svým slovem docela!"
Hrabě kles' na kolena
a žádal odpuštění
činů, jež kdysi spáchal
v milostném poblouzení.

"Císaři převznešený!
to vším jsem vinen já,
kéž zazní nad Helenou
tvá milost slitovná!
To já opovážlivě
jsem únos spáchal ten."
Tři srdce bila prudčej',
kdo zůstal by nedotčen!

Mlčení bylo dlouhé,
císař však vzkřikl pak:
"Budiž vám odpuštěno!
Bůh chtěl to nejinak,
že i mě zbloudit nechal
a zavedl mne sem,
kde dal se mi znovu shledat
s mým drahým dítětem.

Bohu chci vyznat díky
a proto požehnám
tady vašemu svazku
a rozhlásit to dám.
Seberte poklady své,
k nám brzy půjdete
a na císařském dvoře
vám štěstí pokvete!"

Teď teprv hlučný jásot
se hradem rozléhal,
kdo nad smíření něco
by krásnějšího znal!
A všichni vrátili se
do Řezna nazpátek.
Přimda pak vypráví nám
pak tohle celý věk.

Nevím vlastně, kdy žil ten Johann Rachbauer, označený jako "Lehrer", tj. "učitel", v záhlaví svého dlouhého veršování, otištěného na stránkách ústředního krajanského listu Sudetendeutsche Zeitung nejprve v přetisku své původní dobové podoby a v následujícím čísle ještě jednou "auf vielfachen Wunsch", tj. na četná přání čtenářů, větším písmem a latinkou! V té kurzívě je pár chyb, které svědčí i o tom, jak vzdálená je nám už romantická dikce originálu. On to vlastně tak úplně originál není: na stránkách Kohoutího kříže najdeme vlastně týž námět v podání "německého Dalimila" ze 14. století a v jeho moderním převodu, výjimečně nikoli mém, nýbrž Hany Vrbové z roku 1977. Už tam je řeč o císaři a hraběti, ačkoli Jindřich zvaný Ptáčník (876-936) císařem nikdy nebyl (tím by se mohl stát teprve po své korunovaci papežem v Římě). Když bylo v červenci roku 1925 slaveno 1000. výročí založení hradu Přimda (německy Pfraumburg či Pfreimburg), stalo se tak na základě podání českého kronikáře Václava Hájka z Libočan (†1553), které se opírá o pověst. Už kronikář Kosmas (†1125) klade však založení hradu do doby o 200 let pozdější. Onoho "jubilejního" roku 1925 však Johann Rachbauer v seznamu německého učitelstva v Čechách chybí. Učil snad jinde než v Čechách? Padl snad už 19. února 1915 v Rusku jako onen Johann Rachbauer z Ranshofen (dnes obec Braunau am Inn, neblaze proslulá jako rodiště Adolfa Hitlera), či 16. července téhož roku 1915 ve svých 40 letech neznámo kde jako onen Johann Rachbauer z Ort im Innkreis, v onom "Innkreis", kde je ostatně příjmení Rachbauer časté dodnes? Když nevíme, zbývá ještě sama ta pověst.

- - - - -
Přimda

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko