Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ PETER

Meinem Ohm!

Zum 23. Feber 1928


Hornungsstürme brausen durch die Lande,
Orgeln mit dem Tann ein mächtig Lied,
Dass es freudig außer Rand und Bande
Durch den ganzen Böhmerwald hin zieht.

Unserm Sänger gilt die Sturmesweise,
Der dem Böhmerwald sein Lied geweiht,
Der des Wäldlers Heimat weit im Kreise
Froh besingt durch seine Lebenszeit.

Siebzig Jahre sind es freudig heute,
Dass er uns im Wald geboren ward,
Hört es all, ihr echten, deutschen Leute,
Die ihr seid von unsrer Wäldlerart.

Unser Wunsch: dem Sänger sei beschieden
Lang ein Leben voller Geist und Kraft,
Dass er viele Jahre noch hienieden
Ungebrochen für sein Volk noch schafft!

Hornungsstürme, braust nur durch die Lande,
Orgeln mit dem Tanne euer Lied,
Dass es freudig außer Rand und Bande
Durch die ganzen deutschen Lande zieht.

Friedberg, Böhmerwald.

Mému ujci!

Ke 23. únoru 1928


Únorové bouře krajem hřmějí,
jedle šumí jako varhany,
radost bezmezná jak píseň o naději
celou Šumavou jde bez hany.

Básníkovi náleží ta píseň,
který Šumavě vše zasvětil,
kéž dík zdejších kolem rozletí se,
tomu platí, kdo s tou zemí žil.

Sedmdesát let je dneska tomu,
kdy ho pro nás všechny zrodila,
slyš ho ten, kdo zná se vracet domů,
zví, co zmůže rodu přesila.

Buď nám dovoleno zbožné přání
plných sil mu tady vyslovit,
ať po mnohá léta bez přestání
nezlomen dál tvoří pro svůj lid!

Únorové bouře, krajem hřmějte,
šum jedlí spusť jako varhany,
radost bezmeznou jak píseň rozeznějte
celou zemí hlasem bez hany.

Frymburk, Šumava.

Budweiser Zeitung, 1928, č. 14, s. 5

P.S. Verše, podepsané "Franz Peter, Lehrer", věnoval tehdejší frymburský učitel svému strýci Johannu Peterovi, zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, který v roce 1928 slavil své sedmdesátiny.

An Stifter

Zur Stifter-Denkmal-Enthüllung in Friedberg 1928


All deiner Jugend schönste Träume,
Die träumtest du in Friedberg hier --
Und aus der weiten Zeiten Räume
Ragt lieb ein Denkmal uns von dir:
Was du in Träumen dir gedacht,
Hast du in Schriften uns vermacht!

St. Thomas "Waldburg" blickt hernieder
Auf "Pirlings" friedlich gastlich Tal
"Johanna und Klarissas" Lieder
"Im Hochwald" harfen allzumal
Und "Wit'kos" Mann vom Wangetschlag,
Er reitet in den grauen Tag.-----

Dein sel'gster Traum sich nicht erfüllte! --
In Sturm und Drang dein Blut wohl gor,
Dein Genius dich ganz umhüllte,
Als Dichter trug er dich empor:
Wohl damals ganz bei uns verkannt,
Zollt Friedberg dir nun seinen Dank!

Dein Bild, es soll uns stets umgeben,
Soll stets bei uns zu Hause sein--
Und "Fannis" Geist soll es umschweben
In Friedbergs Sonn- und Mondenschein --
Und her vom blauen Hochwaldsaum
Umlisple es der Heimat Traum!

Na Stiftera

K odhalení Stifterova památníku ve Frymburku 1928


Ta nejkrásnější mladá snění,
kterás tu ve Frymburku snil --
ve zdejší památník se mění,
přes dálky času bys tu byl.
Cos vysnil, pro nás trvá dál
v díle, jež jsi nám odkázal!

Vítkův Kámen sem dolů hledí
na vlídný "Pirling", pro věčnost
dvou dívek zpěvnou nápovědí
bude znít jak harfa Tvůj "Hvozd".
A z Vangetschlagu Vítkův muž
s koněm vyjíždí zrána už.-----

Sen nejdražší se nevyplnil! --
V tvé krvi bouřný vzešel kvas,
Tvůj génius Tě shůry slunil,
básníka nesl v nebejas:
domov byl dlouho nevděčník,
teprve teď Ti splácí dík!

Tvůj obraz kéž při nás je stále,
kéž je vždy tu už domovem---
a Fannin duch kéž neskonale
jej obkružuje nocí, dnem --
kéž jak lem hvozdu modravý
sen domova Tě pozdraví!

Heimat-Stimmen 1913-1928, s. 7

P.S. Na "Pirling" Stifter ve svém literárním díle příležitostně přezval právě Frymburk, osada Wangetschlag, která i v překladu jeho "Vítka" od Jitky Fučíkové z roku 1953 figuruje pod svým německým jménem, toliko s jednoduchým "V" na začátku, zanikla po druhé světové válce už přejmenována na "českou" Mýtinku.

Den Friedbergern gewidmet anläßlich des 20. Heimattreffens in Ellwangen


Wir haben einen festen Glauben,
Den kann uns niemand, niemand rauben,
Der ist uns ja von Gott gegeben
Für unser ganzes Erdenleben!

Die Heimat konnt` man uns wohl rauben
Wir konnten es nicht fassen, glauben,
Wir wurden ja verjagt, vertrieben
Mit allen uns'ren teuren Lieben!

In "Glaube und Heimat" lesen
Wir Nachricht, wie es einst gewesen,
Und was aus ihr nun jetzt geworden
Mit vielen ihren einst'gen Orten.

So manche Orte sind verschwunden,
Dem Erdboden gleich -- zerschrunden,
Die Trümmer sind ja noch zu sehen
Wir können dies gar nicht verstehen!

Die Gräber uns'rer lieben Ahnen
Sie sind verwaist und ohne Namen,
Denn niemand kann sie liebend pflegen
Und niemand kann sie liebend hegen!

Ein Ekkehard ist uns erstanden,
Seit zwanzig langen Jahren fanden
In Friedbergs Geist und Friedbergs Namen
Bei Heimattreffen wir zusammen.

Verzaget nicht; wir wollen glauben
Mit festem lieben Gottvertrauen:
Nach uns'rem reinen Erdenleben
Wir Gott uns seine Heimat geben!

Věnováno Frymburským u příležitosti jejich 20. "domovského" setkání v Ellwangen


Tu pevnou víru v sobě máme,
nikdo, nikdo ji nepoláme,
pro celý život je nám dána
rovnou od nebeského Pána!

Ztracený domov v sobě máme,
víry v něj nikdy se nevzdáme,
do vyhnanství jsme si ji vzali
se vším, co jsme kdy milovali!

Je nám ve vzpomínkách číst milo,
jak u nás kdysi doma bylo
zděšeni jsme pak , co se nyní
stává z předrahé domoviny.

Zmizela tolik drahá místa,
nic nezbylo z nich dozajista,
jen pusté ruiny zraku zbyly,
kdo chce, abychom pochopili?

Na hrobech předků zašla jména,
Boží pole jsou opuštěna,
nikdo jim nedá blízkou péči,
nikdo jim lásku neosvědčí!

I Ekkehard náš věrně spolu
dvacet let při rodáckém stolu,
sedá a drahý Frymburk ani
nechybí v duchu při setkání.

Na pevné mysli neklesejte,
důvěru v Boha v sobě mějte:
nezřeknem-li se Jeho slova,
k sobě nás vezme do domova!

Glaube und Heimat, 1969, s. 744

P.S. Ekkehardem je podle sdělení autora veršů, kterému bylo toho roku 1969 osmdesát let, míněn Hans Hölzl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Narodil se 20. ledna roku 1889 na Bučině (Buchwald), téměř 1200 metrů nad mořem a tedy ve vůbec nejvýše položené vsi v Čechách - otec Abertius Peter, "Musikant und Inwohner"(tak je alespoň v křestní matrice farnosti Knížecí Pláně /Fürstenhut/ charakterizován co do svého společenského postavení), byl jako bratr budoucího šumavského spisovatele Johanna Petera synem Franze Petera z Bučiny a Kathariny, roz. Přibilové z Knížecích Plání, matka Emilie byla dcerou Georga Wolfa a Marie, roz. Harandové, obou ze Vchynic-Tetova (Chinitz-Tetau). Otcovo nezvyklé křestní jméno Abercius bylo vybráno podle data jeho narození 22. října a světce, slaveného toho dne v katolickém kalendáři. Od podzimu roku 1909 až do časů odsunu po druhé světové válce působil syn Abercia Petera a jeho ženy Emilie poté, co absolvoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, jako učitel v Frymburku (Friedberg). Jen dvě světové války přerušily pokojný tok života šumavského městečka a obrátily jej nakonec vzhůru nohama. Za té prvé zažil Franz Peter jako voják budějovického "šumavského" 91. pluku všechny bitvy na Soči (Isonzo), za druhé sice narukoval do Albrechtových kasáren ve Vídni, ale byl pro srdeční chorobu propuštěn nazpět do Frymburka, kde byl na samém konci válečné katastrofy pověřen velením místního "Volksturmu" (tj. "domobrany"). Jakoby už dost předtím neučinil pro místní kulturní a spolkový život (byl dobrým výtvarníkem /vytvořil např. panoramatický reliéf Frymburka s okolím a velkou orientační mapu na frymburském "dolním" náměstí, zatopeném dnes vodami lipenské přehrady/ a hudebníkem, ale třeba i jednatelem hasičské jednoty či pokladníkem Raiffeisenky), podlehl zřejmě po připojení k "Říši" dosti osudně a ostudně jako většina Šumavanů prvotnímu "velkoněmeckému" nadšení, které vyjádřil třeba oslavnou básní Adolfu Hitlerovi, uveřejněnou v březnu 1939 v Budweiser Zeitung po nastolení Protektorátu. On to však také byl, kdo přiměl roku 1945 k odchodu zbylé německé vojáky ve Frymburku a vyšel s bílým praporem (provázeli ho i starosta a "Ortsleiter") vzdát se Američanům a zachránit tak městečko a jeho obyvatele před dalším ostřelováním. Po propuštění ze sběrného tábora v Kaplici byl také on jako statisíce jiných vysídlen a až do penze dále učil v hesenské vsi Hoch Weisel, dnes části města Butzbach. Do 68 let vytrval ve školské službě a odešel pak k synu Norbertovi do rovněž hesenského Grünbergu, okres Gießen. Blahopřání k jeho osmdesátinám, poslední zpráva o něm, kterou se mi podařilo zachytit, hovoří i o tom, že na místním hřbitově navštěvuje denně hrob své ženy Marie, roz. Schestauberové, dcery někdejšího vrchního bednáře českobudějovického měšťanského pivovaru. Brali se v září roku 1912 a sotva tenkrát mohli i jen tušit, co všechno je čeká. Podle sdělení Dr. Gernota Petera zemřel jeho děd Franz Peter v 87 letech věku roku 1976.

- - - - -
* Bučina / České Budějovice / Frymburk

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko