Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF JORDAN

Prolog zur Feier der 65. Wiederkehr des Regierungsantrittes Seiner Majestät


Es war im Jahr neun, ich weiß genau,
Die Lerchen sangen, der Himmel war blau,
Da kam ich mit heimlichen Zittern und Bangen
Den Weg durch die Dorfstraß zur Schule gegangen.
Es drückte mich das schlechte Gewissen,
Der strenge Lehrer konnte leicht wissen,
Dass gestern ich im Lederstrumpf las
Und drüber das Schreiben und Rechnen vergass. -

Doch was machte der Lehrer für ernstes Gesicht!
So feierlich freudig, doch streng sah er nicht!
Kaum sassen wir Buben in leidlicher Ruh,
"Schließt," sprach er, "die Bücher und horcht mir her zu!
Vor jetzt hundert Jahren, da lebte ein Mann,
Napoleon der Korse hieß der Tyrann,
Der stürzt' unser Volk in Schande und Not,
Alldeutschlands Ehre und Freiheit war tot,
Da rief Österreichs Karl: ,Wir dulden es nicht!
Ein Feigling, wer nicht diese Schmachtketten bricht!'
Und als Kaiser Franz seine Völker entbot,
Da glomm die Kriegsfackel blutig rot.
Die braven Tiroler, der Hofer voran,
Die griffen mit Stutzen und Dreschflegeln an.
Bei Aspern aber auf blutigen Feld,
Da ward geschlagen der Herr der Welt.
Den Löwen, der ganz Europa bezwungen
,Der Doppelaar hat ihn niedergerungen.
Dort wurde der blutige Anfang gemacht
Von dem, was dann Leipzig zu Ende gebracht.
Und jetzt, Ihr Buben, geht schön nach Haus,
Am Asperntag ist die Schule aus."

Im Hui ging 's heut hinaus zum Tor.
Ein grüner Anger liegt davor.
Da wurde eifrig und wichtig beraten,
Wie denn auch wir der Väter Taten
Begehen könnten nach unserer Weise,
Und als wir schieden, raunt jeder leise
Dem Andin zu: "Es bleibt dabei,
Am Dorfteich um zwei!"

Großvaters Schwester, die alte Frau,
die wohnte bei uns im Haus auf der Au.
Wir nannten sie Ahne. Die Winterspiele
Waren nirgends so schön wie bei ihr auf der Diele.
Wie rückten wir enge an sie heran,
Wenn sie uns im Dämmer die Märlein spann
Von Riesen und Zwergen, von Rittern und Drachen,
Von Elben und Nixlein in Seerosennachen.
Der lieben Ahne wir alles erzählten,
Wenn Freud oder Leid die Herzen quälten.
Ihr hab' ich von den untersten Stufen
Schon voller Eifer zugerufen:
"Du Ahne! heute vot hundert Jahr
War 's mit Napoleon aus und gar.
Sie haben ihn mit Ross und Wagen
Auf den Aspernfeld aufs Haupt geschlagen.
Heut ist drum der Schule ein End gemacht
Und am Dorfteich um zwei ist Aspernschlacht!"

"Kind!" seufzte die Ahne: "Krieg ist Krieg!
Der Krieg ist gerecht und wir beten um Sieg.
Wenn unsere Männer im Felde sind,
Zu schirmen die Heimat und Weib und Kind
Doch sieh hinaus auf die Frühlingsflur,
Dort zieht der Pflug die Samenschnur,
Die Häuser blitzen im Sonnenschein,
Die Menschen blicken fröhlich drein
Das alles tritt der Krieg in den Grund,
Die Felder stehn öd und die Wiesen und
Hunger und Krankheit schleichen durchs Land,
Die Höfe sind leer und verbrannt;
Daraus dringt Weinen und Gestöhne,
Es jammern die Mütter un ihre Söhne,
Die Braut muss um um den Bräutigam klagen,
Den sie im Kampfe ihr erschlagen.
Der Krieg ist greulich! Drum, junges Blut,
Bet' für den Kaiser, denn der ist gut.
Er weiß in all dem Tosen und Stürmen
Den Völkern des Reichs den Frieden zu schirmen.
Drum kann der Landmann in frohem Vertrauen
Und in fleißiger Fron den Acker bauen.
Bet' für den Kaiser, du junges Blut,
Denn er ist mächtig und er ist gut!"

Und als ich der Ahne ins Auge schaute,
Sah ich, dass drin eine Träne taute.

Ich weiß, warum die Ahne geweint:
Sie hatte einen Jugendfreund,
Der war zu Feld in welschen Landen
Gegen den Sardenfeind gestanden.

Zum Sturme rief die Trommel gell,
Dem Fähnrich entsank die Fahne.
Vom Boden riss die heilige schnell
Der Jugendfreund der Ahne.

Er schwang sie hoch in seiner Hand
Und rief: "Nur vorwärts, Brüder,
Mit Gott für Kaiser und Vaterland!"
Eine Kugel streckt' ihn nieder.

Der Oberst hat dann tief bewegt
Ein Kreuz auf des Toten Brust gelegt.
Dies Kreuz allein ist von dem lieben
Jugendfreunde ihr geblieben.
Und wenn die Custozzatag erscheint,
Nimmt sie 's vom Schrank, sieht 's an und - weint.

"Der Kaiser ist gut!" Lang klang 's mir noch -
In die Aspernschlacht aber zog ich doch!

Die Jahre flohn. Vom lieben Heim
Musst' ich in die fremde Stadt hinein,
Um in ernsten Fleiß zu rechten Zeiten
Mich auf das Leben zu bereiten.

Da hat vor wenigen Wochen
Wieder der Lehrer zu uns gesprochen
Und seine Augen sprühten Blitze
Der Freud' und des Stolzes über die Sitze,
Als er sagte: "Nun habet Acht,
Heut ist der Tag der Leipziger Schlacht!
Was Schiller und Körner und Arndt gesungen,
Auf blutigen Blachfeld ward es errungen.
Die Preußen, die Russen und Österreich
Holten aus zum wuchtigen Streich
Und brachten den trotzigen Riesen zu Fall,
Der schwarzenberg war der Feldmarschall.
Doch wie das Körnlein Schnee bedeckt,
Bis es die Frühlingssonne weckt,
So, was blutgedünkt und sturmgesät
Erst in der Friedenssonn' ersteht.
Drum haben, warum sie bei Leipzig gerungen,
Die Väter erst für uns erzwungen
In Frieden und Freiheit erst erstand
Nach manchem Sturme das Vaterland.
Heut blickt der Landmann mit frohem Sinn
Über die wogenden Felder hin,
Des Werkmanns Hammer klingt in der Stube,
Es pocht der Bergmann in der Grube
znd um der Werkstatt hohen Kamin
Die dunkeln Arbeitswolken ziehn.
Die Esse dröhnt, der Webstuhl saust,
Durch Täler und durch Berge braust
Das Dampfross, durch die Wasserwogen
Kommt stolz das Handelsschiff gezogen.
Im Laboratorium sinnt und schafft
Der ernste Mann der Wissenschaft.
Der Künstler in die Lüfte baut,
Was er im Schöheitstraum erschaut,
Der Sänger durch die Lande zieht
Und singt froh sein Heimatlied.
So mag im Vaterland gedeihn,
Da wir des Friedens uns erfreun,
Was unsrer Väter kühner Mut
Erstritten hat mit heißem Blut.

Wer aber ist des Friedens Schutz,
Wer schirmt uns gen der Feinde Trutz,
Wer wahrt seit fünfundsechzig Jahren
Des Reiches Völker vor Gefahren?
Ihr wisset: Das ist unser greiser,
Unser weiser, lieber Herzenskaiser.

Sein ganzes Leben ist geweiht,
Der Größe und der Festigkeit
Des Reiches. Drum, du junges Blut,
Bet' für den Kaiser, denn er ist gut!"

Der Kaiser ist gut! Wie ein schönes Lied
Das hohe Wort durch die Seele zieht.
Der Kaiser ist gut! wie hab' ich gedacht
Zurück an den Tag der Aspernschlacht!

Und einen andern Tag ich dachte,
Dass mich das Herz in Freuden lachte.
Es war wohl etwa vor fünf Jahren,
Da kamen festliche Kinderscharen
Zum Kaiserschloss in Schönbrunn gefahren.
Und wie die junge Schar erscheint,
Da winkt der Kaiser und lacht und weint.
"Auf euch, ihr Jungen," so rief er, "auf euch
Beruht die Zukunft von Österreich!
Wer dem Lande will einen Zukunftsmorgen,
Der muss für die keimende Jugend sorgen!"

Wie gut ist der Kaiser! Solche Güte
Weckt heiße Lieb' in der Jugend Gemüte.
Von seiner unendlichen Herrscherliebe
Ersprießen uns die zarten Triebe.
Drum wenn dem Hohen ein Leid begegnet,
Wenn eine Stunde des Glückes ihn segnet,
Wir gehn mit ihm auf Schritt und Tritt,
Wir weinen und wir jubeln mit!

Und heute ist ein froher Tag,
Des Österreich sich freuen mag.
Vor fünfundsechzig Jahren schon
Bestieg der Kaiser Habsburgs Thron.
Drum Allen wir morgen mit Beten
Vor unsern Herrgott treten
Und innig flehn: "Du lieber Gott,
Beschütz den Kaiser vor Leid und Not!"
Heut feiern wir in Eurem Kreise
Den Kaiser auf des Kaisers Weise:
Wir musizieren und Ihr, Ihr spendet
Und das Erträgnis wird verwendet
Für 's Kind, des Landes Zukunfthoffen,
Drum haltet Herzen und Beutel offen
Doch wenn, im Eifer! unsere Geigen
Wohl in der Weise sich versteigen,
Nicht recht im Takt die Pauken dröhnen
Und nicht ganz rein die Hörner tönen:
Verzeiht dem feurigen Jugendmut,
Dem Kind schreibt es, - dem Kaiser gut.

Prolog ke slavnosti 65. jubilea nástupu Františka Josefa I. na císařský trůn


Psal se rok s devítkou na konci, to i po letech vím,
skřivánci zpívali pod nebem blankytným,
a já šel s tajným třasem, tísní celý němý,
vesnickou cestou ke škole. Přitížilo se mi
svědomím zejména, jež zradí učiteli,
kterého jsme, přísného, tenkrát měli,
že jsem si četl v starém Cooperovi
namísto učení, jak on se jistě doví.

Co to však učitel má vážné ve tváři!
Ne přísnost, slavnostní duch se v ní rozzáří!
Sotva se rozsadíme s uchem pohotovým,
"Zavřete," řekne, "knihy a slyšte, co vám povím!
Je tomu teď sto let, žil tyran veliký,
Napoleon se zval, byl rodem z Korsiky,
ten uvrhl náš národ v hanbu nevídanou,
zdupal čest Německa a svoboda šla stranou.
Tu zvolal Karel Rakouský: ,To nelze strpět už!
Kdo nezlomí ty okovy, to není pro mne muž!'
A když pak císař František svým národům vzkaz dává,
pochodeň válečná zaplane do krvava.
Tyrolští s Hoferem, stateční, velkolepí,
se zvednou s puškami a dřevěnými cepy.
U Aspern potom na bitevním poli
pán světa poražen. Toho lva málem skolí
dvojhlavý orel a Evropa celá
pád tyrana poprvé uviděla.
Tady se krvavý ten obrat započal,
který pak u Lipska posléze konec vzal
A nyní, chlapci, jděte pěkně domů,
je svátek "Asperntag", máte dnes prázdno k tomu.

S hlasitým hujá vytrhli jsme ven.
Jak svěží palouk rozzářil se den.
Horlivě jsme se po svých otců vzoru
k válečné radě dali do hovoru
a i my po svém, než jsme rozešli se,
v spiknutí tajném šuškali si tiše
od ucha k uchu: "Ve dvě, to ti říkám,
sraz dáváme si za vsí u rybníka!"

Dědova sestra, hodně stará paní,
žila u nás v domě na luční stráni.
Říkali jsme jí bábi. V zimě plné jíní
co her jsme užili si u ní v síni!
Sesedli jsme se potom kolem, tiše zcela,
do šera pohádky když vyprávěla
o obrech, skřítcích, rytířích a dracích,
o rusalkách, co v leknínech se ztrácí.
I my jsme se bábi se vším svěřovali,
když srdce svíraly nám radosti či žaly.
To na ni jsem v našem domě už zdola
kdysi ještě uřícen z běhu hlasně volal:
"Bábi! Dneska je tomu právě sto let,
co Napoleona pád začal pěkně bolet.
U Aspern jsme ho tenkrát plna síly
poprvé v poli na hlavu porazili.
Dneska nám proto odpadla i škola
a k bitvě u rybníka to výročí volá!"

"Dítě!" povzdechla bábi: "Víš, co válka je?
O vítězství se modlíme, ať právo vyhraje.
Když naši dobří muži stojí v zbrani,
svůj domov a v něm ženy s dětmi chrání.
Ty ale hleď tamo na jarní luh,
jak pro osev zemí brázdu táhne pluh,
Domy se jen v slunečním jasu blyští
a lidé šťastni vyhlížejí příští.
To všechno válka ničí do kořene,
ta pole zpustnou, po lukách se žene
k nám hlad a nemoc, rozlezou se zemí,
v níž statky hoří, opuštěny všemi;
Zní pláč a steny kolem v kraji,
matky nad smrtí synů naříkají,
nevěsta zase ženicha tu želí,
kterého v boji zahubily střely.
Válka je hrůzná! Proto, krvi mladá,
císař náš dobrý modlitby si žádá.
Ví všechno o tom rachocení zbraní,
národům říše proto pokoj chrání.
Proto venkovan v radosti a v tichu
a v potu tváře oře rodnou líchu.
Za císaře se modli, mladá krvi,
je dobrý, mocný, svého jména prvý!"

Vidím, když bábi toto povídala,
že v očích jí třpytivá slza tála.

Vím také, proč má bábi zaslzela:
ve svém mládí přítele kdysi měla,
ten do pole šel tam ve vlašském kraji
s armádou naší proti Sardinii.

K útoku válečný když buben zval,
praporečník se zvedá,
prapor když mu z ruky vypadal,
ten mladý muž ho nedá.

Třímá jím do výše ze všech sil
a volá: "Vpřed, bratři drazí,
jak Bůh a císař nám poručil!"
Vtom k zemi ho kule srazí.

Plukovník pohnut k mrtvému
se skloní, kříž na hruď připne mu.
Ten kříž jen bábi po po příteli
zůstal. My často uviděli,
když Custozza se vzpomínala,
že plačíc do rukou ho brala.

"Císař je dobrý!" Slyším, jak to říká,
já však táhl do bitvy u rybníka!

Léta prchla. Z domova moje cesta
zavedla mě pryč do cizího města,
abych v pravý čas a ve vážné píli
se upjal ke vzdělání, k životnímu cíli.

Tu před pár týdny díky učiteli
jsme opět něco z dějin uslyšeli
a jeho oči plály blesky těmi,
co radost s pýchou nesou lavicemi,
když řekl: "Nyní pozor dejte,
se mnou dnes lipské bitvy vzpomínejte!
Co Schiller, Körner, Arndt kdys opěvali,
předkové naši krví dokázali.
Prusové s Rusy a s námi Rakušany
zvedli se k boji. Byl v síle nevídaný
a vzdorný obr padl dík těm všem
v bitvě, kde Schwarzenberg byl polním maršálem.
Tak jako zrno zachouleno v sněhu
čeká na jaro, slunka jitřní něhu,
tady teprve napojeno krví
v mírovém slunku vzešlo jak v den prvý.
To, co při Lipsku pro nás dosaženo,
zásluhou našich otců, má teď jméno
míru a svobody a v nich zas počíná
po mnohých bojích vzkvétat otčina.
Venkovan hledí opět s radostí
přes vlnící se lány polností,
kladivo zní zas v továrenské dílně,
havíř dál kutá důlní stěnou pilně,
nad fabrikou se komin k nebi zvedá,
mračna dýmu se táhnou nad ní šedá.
výhní kov duní, tkalcovský stav pěje,
údolími a horstvy tratí spěje
ocelový oř, vlnami vod zase
obchodní lodě plují v celé kráse.
Muž vědy sní a nové divy tvoří
snad bez ustání v své laboratoři.
Umělec, ten, co hledá přelud krásy,
až do oblak ho stavbou zvedne asi.
Pěvec jde krajem, jako voda živá
domovský nápěv hlas mu rozeznívá.
Otčina na mou věru prospívá,
to proto, že čas míru zažívá.
Našich otců krví, statečností v boji,
mír dosažen byl, trvale si stojí.

Kdo toho míru záštitou je cele,
kdo chrání nás před vzdorem nepřítele,
kdo po dobu let šedesáti pěti
národům říše dá žít bez napětí?
Vy víte: to stařičký císař náš,
moudrý, milovaný vroucně je ta stráž.

Jeho život je cele zasvěcený
pevnosti, velikosti vzácné ceny,
jíž slyne říše. Proto, krvi mladá,
dobrý náš císař modlitby si žádá!"

Císař je dobrý! Jak to písni sluší,
ta věta proniká nám celou duší.
Císař je dobrý! Vzpomínka zas letí
ke slavné bitvě u Aspern, ji světí.

A ještě jiný den mi v mysli tane,
srdce radostně bušit neustane
nad ním, bylo to as před pěti lety,
do Schönbrunnu se vypravily děti,
k císaři neváhaly v davech spěti.
Jak jen ten mladý zástup před ním stane,
tvář císaře úsměvem v slzách plane.
"To na vás," zvolá, "zcela spočívá
budoucnost naší říše zářivá!
Kdo chce té zemi zářná jitra přát,
o mládí rašící musí se postarat!"

Dobrota císařova lásku budí
horoucím ohněm právě v mladé hrudi.
Tou nekonečnou jeho náklonností
se naše srdce už něhy neoprostí.
Když panovníka žal i třeba stihne,
či štěstí chvíle se požehnáním mihne,
jako bychom šli s ním osudu jeho krokem,
pláčem a jásáme s ním každičkým rokem!

A dnes je právě přeradostný den,
v Rakousku radosti je zasvěcen.
Šestapadesát let už je nám slavit přáno,
co panovnický trůn patří císaři pánu.
Chceme zítra zaň prosit Pána Boha,
ať k nebi zní modlitba naše mnohá
s jediným přáním: "Milý Pane Bože,
dej, ať císaře míjí bol a hoře!"
Dnes slavíme císaře, jak se sluší,
ve vašem kruhu, a to celou duší:
hudbou a dary, zcela v duchu Jeho,
výnos pak dojde cíle kýženého:
dětem přán buď, jsouť poklad drahocenný,
jim mějte srdce a měšce otevřeny!
A když se naše housle, jak je slyším.
občas i ozvou tónem trochu vyšším,
ne zcela v taktu jestli bubny znějí
a trubky čistě snad neprovázejí:
Odpusťte, prosím, mladému elánu,
přejte těm dětem - a císaři pánu!

Einundvierzigster Jahresbericht des k.k. Staats-Ober-Gymnasiums in Krumau, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1913/1914, s. 1-5

P.S. Víme i to, co se onoho 1. prosince 1913 hrálo a komu byl výnos připsán (to je to sloveso "gutschreiben" v posledním verši). Hrál se Haydn, Mozart, Liszt, Belgičan de Bériot (1802-1870) a "Rakušan" Grünfeld (1852-1924), jinak pražský rodák, čistý výnos byl způli věnován německé Zemské komisi pro ochranu dětí a péči o mládež (Deutsche Landes-Komission für Kinderschutz und Jugendfürsorge), způli vybavení žákovského orchestru. Pokud snad českému čtenáři není jasno v lecčems, čeho se příležitostný "epos" dotýká, poslouží hesla z Wikipedie:
Bitva u Aspern a Esslingu
Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
František I. Rakouský
Andreas Hofer
Sardinské království
Bitva u Custozy (1848)
Bitva u Lipska
Karel Filip Schwarzenberg
František Josef I.
Kvůli tomu jsem však lopotné přetlumočení té dobové Jordanovy veršovánky nepořizoval. Ani ne rok nato vypukla první světová válka a nejen hned dva dny před Štědrým večerem 1914 zabila autora německého originálu, nýbrž v 66. roce vlády stařičkého mocnáře započala konečné dílo zkázy habsburské říše a dva roky po smrti Františka Josefa I. je dovršila vznikem následnických národních států. Tady není co dodat.

Rožmberské pověsti

Historie a pověst jsou sourozenci, jejichž rodiči jsou věčný lidský duch a věčný osud. Vážně a přísně opatruje pravdu ta jedna, zatímco druhá s půvabnou lehkomyslností střídá úsměv a pláč. Přemýšlivý učenec se táže prvé, když pátrá po osudech lidí a národů, ale také z nevyzpytatelných očí té druhé, miláčka lidu, patří na nás obraz rodičovského páru.
Poznávacím znamením Krumlova je jeho zámek. Byl zbudován příslušníky rodu, nazývajícími se po jeho zakladateli Vítkovi (v originále Witigo - pozn. překl.) prostě Vítkovci (v originále Witigonen - pozn. překl.), stal se pak po tři staletí panským sídlem Rožmberků (Rosenberger), mocné větve toho kmene. Také ve městě nacházíme krok co krok stopy tohoto nejvlivnějšího snad vasalského rodu Čech vůbec. Vítkovci, sami nejspíše německého původu, povolali německé osadníky do luhů při četných zdejších zátočinách řeky Vltavy (v originále "in die Auen der krummen Moldau", což je ovšem nepřeložitelnou narážkou na původně německé jméno města Krumlova, "Krumme Au", tj. "křivá niva" - pozn. překl.) a opevnili nově založenou osadu valy a příkopy, hradbami a věžemi. První rožmberský vladař pravděpodobně povýšil Krumlov na město, jemu a jeho potomkům patřily domy vysokých štítů, z nichž dodnes shlíží červená pětilistá růže. V jedné listině z roku 1253 podepisuje se poprvé jeden Vítkovec, opět jménem Vítek, s přídomkem de Crumbenouwe. Jindřich /Heinrich/ I. z Rožmberka byl roku 1302 pánem Krumlova a zemřel roku 1310. Jako civitas, tj. město, je Krumlov poprvé označen v listině z 2. srpna 1309. Za Rožmberků vykvetl Krumlov na obec řemeslné píle a radosti z umění, soutěžící úspěšně s královskými městy, s občany sdílejícími se svou vrchností potěchu i žal, jak je přinášel běh staletí. Co ten urozený dům vytrpěl a prožil, působilo i na obyvatele jeho držav a je přirozené, že osudy a činy pánů z Růže doznívaly dlouho ve vyprávění jejich lidu.
Když se jeho větší část obírá událostmi a osobami zašlých dnů, pak se časy a místa posunují navzájem, činy jedněch se přenášejí na jiné a síla fantazie neúnavně připisuje svým zamilovaným rekům charakterové rysy, které si vypůjčila odjinud nebo volně vybájila: na místo historie tak vstupuje pověst.
Také osudů domu Vítkovců se zmocnila a mnohé v nich zmátla a změnila. Namísto mnoha rodů jižních Čech téhož kmene dosadila nejvýznačnější jeho větev rožmberskou, její původ pak položila do časů, o nichž historie ještě dlouho nebude nic vědět, do daleké cizí země a ještě víc jiného. Přesto nám lze z toho všeho vyčíst nejen děje dávných dob, nýbrž i jejich cítění a tužby, jejich myšlení a poezii (v originále "ihr Denken und Dichten" - pozn. překl.). To proto si smějí ty výtvory tvůrčího lidového ducha činit nárok, aby tu našly své místo.
Snad už je to příliš slov pro několik rožmberských pověstí, které chceme vyprávět. Ať tedy promluví samy za sebe!

- - - - -

Když krutý gótský král Totila s nespočetnými oddíly válečníků zpustošil celou Itálii a vyplenil Řím, zničil přitom i rodové sídlo staroslavného domu Ursiniů (Orsiniů) v blízkosti města, zvané mons rosarum, tj. Růžová hora (v německém originále ovšem "Rosenberg" - pozn. překl.). K dobytí Říma Totilou mělo dojít v noci 17. prosince roku 546. Dobyvatel se projevil jako pouhý tyran (viz Johann Matthäus Klimesch: Norbert Heermanns Rosenbergerchronik s. 21).
Tehdy opustil jeden potomek rodu, Vito (tj. Vítek, v originále Witiko - pozn. překl.) jménem, zpustošenou vlast a vydal se se ženou a dítětem, s přáteli a služebným doprovodem na půlnoc až k toku Dunaje (Donau).
V Čechách panoval v těch časech vladyka Vojen, nejstarší syn Mnatův, mocný válečník dosud pohanské víry. Když uslyšel, že z Říma táhne proti jeho zemi zbrojný křesťanský zástup, shromáždil mohutnou válečnou sílu a křesťany na hranicích své země rozdrtil. Město na tomto místě stojící nese dodnes jméno Weitra, česky Vitoraz, tj. Vítkova porážka (i v originále "Witkowa porážka"! - pozn. překl.).
Tenkrát uzavřel Vítek mír a přátelství s Vojenem, který mu propůjčil roviny a pohoří na jihu Čech a svěřil mu do ochrany čerstvě zbudovanou hraniční pevnost Nové Hrady (Gratzen).
Vítek však zřídil na jiném šumavském skalnatém vrchu své první rodové sídlo, které po sobě nazval Vítkův hrádek (Wittinghausen). Poté zbudoval ve vzpomínce na ztracený domov na strmé skále nad Vltavou hrad Rožmberk (Rosenberg). V tehdy ještě nevyklučené, v divočině ležící rovině začal stavět i Třeboň (Wittingau) jako svůj lovecký hrádek.
Jeho potomci pokračovali v osídlenecké činnosti praotcově a tak vzešla všechna místa v Čechách, která až dodnes nesou pětilistou růži ve znaku (pod názvem "Die fünfblättrige Rose - Ein Sagenschätzlein" vyšla roku 1922 v Českých Budějovicích sbírka rožmberských pověstí, kterou sestavil Dr. Gustav Jungbauer i na základě deset let tehdy staré Jordanovy práce a která obsahuje v téměř stejném znění jako u Jordana i tuto pověst o původu Rožmberků - bez zajímavosti jistě není ani skutečnost, že půl století po knížce Jungbauerově vyšel roku 1972 ve Velešíně jako rozmnožený strojopis její český překlad, pořízený Růženou Jandovou - pozn. překl.). Zakladatel Krumlova měl jednou při lovu poprvé zbloudit do končiny pozdějšího města a na otázku po jméně místa, kde se nachází, odpověděl mu jeden pastýř německy, že to má být zváno "křivou nivou" (v originále "die krumme Au" - pozn. překl.).
Tak kvetli mocní Vítkovci na jihu Čech po dlouhá léta. Mnohá válečná tažení a jiné nepříznivé okolnosti vedly však během času k tomu, že se rod dříve početný umenšil až na jednu svou ratolest s mužskými potomky, jménem Vítek stejně jako jeho prapředek. Byl stejně moudrý jako mocný krajem i lidem (v originále "mächtig an Land un Leuten" - pozn. překl.) a ve svých rukou sjednocené jmění domu pozvedl ke skvostnému lesku.
Když cítil blížit se svůj konec, povolal svých pět synů do zlatého sálu krumlovského hradu, aby mezi ně rozdělil rodové dědictví. Nabádal je, aby vždy pamatovali svého společného původu, který má provždy už připomínat pětilistá růže. Aby jednotu budoucích linií rodu ještě lépe zajistil, určil, že aktuální nositel růže barvy červené má být i vladařem a správcem celého domu.
Poté předal nejstaršímu ze svých synů, rovněž Vítkovi, štít a praporec s červenou růží v bílém poli a ustanovil ho pánem na Rožmberku, Krumlově a Vítkově hrádku. Druhý syn Jindřich (Heinrich) dostal Jindřichův Hradec (Neuhaus) a zlatou růži v modrém poli. Praporec a erb třetího syna Viléma (Wilhelm) nesly na sobě bílou růži v červeném poli, dědictvím mu pak byly Landštejn (Landstein) a Třeboň. Panství Stráž nad Nežárkou (Platz) čtvrtého syna Sezimy (Zesimus) má znamením modrou růži ve zlatém poli a černá růže ve zlatém poli pak je ve znaku Ústí (Austi) jako dědictví nejmladšího ze synů, totiž Smila (Smilo). Tak alespoň líčí dělení růží krumlovský městský písař Tschernichen (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) roku 1713 ve své netištěné práci Cursus solis judicialis. U Václava Březana, proslulého archiváře posledního z Rožmberků (rozuměj Petra Voka, do jehož služeb vstoupil Březan roku 1593 - pozn. překl.) je pozoruhodným mudrcem čtvrtý syn, který se u něho jmenuje Vok (Wok) a má být zakladatelem rožmberské hlavní linie Vítkovců. Najdou se i jiné odchylky (většinou je pátým, navíc nevlastním synem a dědicem Ústí Sezima, který mu dal i jméno, ačkoli bývá uváděn i jako zakladatel Stráže - pozn. překl.), K tomu viz pojednání Matthiase Pangerla (zastoupený i textem o pohřbu posledního Rožmberka samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Die Witigonen, ihre Herkunft, ihre ersten Sitze und ihre älteste Genealogie (vyšlo ve Vídni roku 1874 jako součást sborníku Archiv für österreichische Geschichte, sv. 51).
A rod pánů z Růže se teď rozrůstal poznovu a stal se vedle královského nejmocnějším v zemi. Jeho příslušníci zasedali na biskupském stolci sv. Vojtěcha (v originále "hl. Adalbert" - pozn. překl.) v Praze, zastávali nejvyšší zemské hodnosti, byli poradci svých králů, promlouvali jako jejich vyslanci na císařském říšském sněmu a v četných zemských svárech rozhodovaly často právě jejich meče. Mnohými zbožnými nadacemi pečovali i o spásu svých duší a v klášteře Vyšší Brod (Hohenfurth) si zřídili důstojné místo věčného odpočinku po činorodém životě. Vok z Rožmberka vytáhl jednou na den svaté Anny ze svého hradu, aby u kostelíka vzácné svaté paní, který ležel výš proti proudu nad řekou, vykonal svou modlitbu. Nevedl tenkrát na druhý břeh žádný most a proto chtěl přebrodit říční tok na místě pod kostelíkem, které znal. Vody Vltavy byly však prudkou nepohodou vzedmuty natolik, že když se pan Vok dostal prostřed řeky, ztratil jeho oř půdu pod nohami a jezdec se ocitl v nebezpečí života. Tu slíbil, že když ho Bůh a svatá Anna vysvobodí z nouze, dá na místě anenského kostelíka zbudovat znamenitý klášter - a hle! zjevil se mu anděl a podal mu záchrannou ruku. Ve vroucí vděčnosti vystavěl podle učiněného slibu klášter a nazval jej podle místa, kde se stal div, Vyšším Brodem.
Nejmocnějším ze všech pánů široce rozvětveného rodu z Růže byl Záviš z Falkenštejna, nejstarší syn pana Budivoje z Krumlova, muž vlivný a bohatý, hrdinské postavy a krásné tváře. Nikdo z pánů a rytířů se s ním nemohl měřit ve zbrani a v boji o hrad jakož na otevřené pláni byl odvážným a šťastným vůdcem. Byl obratný v řeči a učený ve všem lidském vědění, ba stal se i mistrem tajných umění (v originále "der schwarzen Kunst war er ein Meister" - pozn. překl.). K tomu se vyznal rovněž v básnictví a když do zvuků strun zazněla jeho horoucí píseň, muži naslouchali a srdce líbezných paní se otevírala okouzlujícímu pěvci.
V tomto podivuhodném muži se skrývala ješitná, vzdorná a nepokorná duše, jíž nebyl nijaký cíl dosti vysokým, ale také nijaká cesta dosti povážlivá, pokud k němu vedla. Nikdy nedokázal zapomenout bezpráví mu způsobená a své pomstě a své pýše neváhal dát za oběť povinnost a věrnost.
Hrabě Rudolf Habsburský byl tehdy právě zvolen císařem a český král Přemysl Otakar II. (v originále jen "König Ottokar von Böhmen" - pozn. překl.) mu měl postoupit všechny říšské državy, jichž se během císařského bezvládí zmocnil. Poněvadž se zdráhal tak učinit, měl přivést nepokorného vazala k poslušnosti meč.
Přemysl Otakar pohrdal rozkazem Rudolfovým, ba posměvačně nazýval nového císaře "chudým alsaským hrabátkem" a strojil se k válce. Jakkoli ho mnozí z pánů odrazovali od toho, aby pozvedl zbraň proti dobře vyzbrojené hlavě říše, sám hrdý a mocný král tomu nenaslouchal, ba trestal obtížné varovatele, zabavoval jejich statky a strpěl, aby na jejich území byly činěny nesnáze, příkoří a násilí vdovám, sirotkům a pannám. Také Vítkovcům násilně směnil Jindřichův Hradec za nepatrnou ves a vyrval jim jiné statky. Záviše ale ten stárnoucí muž přímo vypudil ze země, poněvadž se mu zdálo, že jeho krásná královská manželka Kunhuta (Kunigund) hledí na mladého šlechtice zamilovanějším zrakem nežli na něho sama, svého pána a krále.
Záviš, který se před dalekosáhlou záští svého krále necítil nijak jist, prchl na dvůr císaře Rudolfa a spřádal zde plán pomsty. Zajistil si podporu šlechty ve všech krajích, kde utrpěla nějaké škody královou bezohlednou pýchou a získal je pro zradu v rozhodující chvíli.
Ještě jednou se však v Závišově hrudi probudila přece lítost. V předvečer bitvy na Moravském poli (v originále "auf dem Marchfelde" - pozn. překl.) obeslal krále poselstvím, že ho on a jeho lidé chtějí nazítří krýt vlastními těly a krví tak odčinit, co se stalo, pokud je král znovu vezme na milost, ten ale zaslepen odmítl se slovy, že když mu byli nevěrní jednou, budou zase. Tak se naplnil osud a král železný a zlatý (v originále jen "der goldene König" - pozn. překl.) padl více nevěrností svých vlastních lidí nežli mečem nepřátel (k bitvě na Moravském poli došlo roku 1278).
Záviš se vrátil do vlasti a ve zmatcích následujícího času se mu podařilo sblížit se s mladou královskou vdovou. To jeho magie způsobila (v originále "seine schwarze Kunst" - pozn. překl.), že vznešená královna zapomněla na svou ctnost a dala svou lásku tomu, kdo zradil jejího chotě. Ba i srdce mladého Otakarova syna si dokázal naklonit, takže ten jej sezdal se svou matkou a učinil nejmocnějším správcem království.
Pýcha ctižádostivého muže tím ovšem ukojena nebyla. Když skonala Kunhuta (asi 6 let před svou smrtí nejspíše na tuberkulózu porodila Závišovi syna Jana /zván i Ješek/ z Falkenštejna, pozdějšího význačného komtura řádu Německých rytířů - pozn. překl.), ta tvůrkyně jeho štěstí, ohlížel se znovu po královské nevěstě a nalezl ji v Juditě (v originále "in Jutta" - pozn. překl.), sestře uherského krále (byl jím Ladislav IV. Kumán a Wikipedia píše o jeho sestře a Závišově vyvolené jako o Alžbětě Kumánce, zatímco Palackého Dějiny znají pod touž osobou jen Jitku /Judita, Jutta i Jitka jsou jen variantami téhož ženského křestního jména/ - pozn. překl.).
S královskou nádherou táhl ke svatbě do uherské země. Na cestě však byl přepaden jedním českým pánem (byl jím Hynek z Lichtemburka - pozn. překl.) a vůz plný vzácných pokladů ze zlata a stříbra zloupen. Záviš sám ušel zajetí s několika svými věrnými. Opětně vystrojil svatební průvod s dary a dorazil s ním už nerušeně do Stoličného Bělehradu (v originále "Stuhlweißenburg", jinak na mapě maďarsky Székesfehérvár - pozn. překl.), kde se sňatek v plném lesku i uskutečnil.
Tak stanul Záviš jako nejbližší příbuzný dvou králů na vrcholu své moci. Nízký přečin (v originále "die Meintat" - pozn. překl.) na králi Přemyslu Otakarovi nedal mu ale nijak dlouho se z toho štěstí radovat. Mladý král Václav si musel totiž jednou uvědomit, co bylo otci učiněno. Záviš ještě jednou užil svých ďábelských kousků, když daroval Václavově mladé nevěstě Gutě (i toto jméno má českou podobu Jitka - pozn. překl.) závoj údajně čarovné moci, zbožná dcera Rudolfa Habsburského ale cennou textilii dala spálit.
Tu se nevěrník rozhodl i k poslednímu svému kroku. Spoléhaje na svou mocnou zbrojnou družinu chtěl Záviš ve spojení s uherským králem a vévodou vratislavským odstranit z cesty mladého českého krále a vsadit královskou korunu na vlastní hlavu. Křest novorozeného synáčka (jeho jméno zůstává neznámo - pozn. překl.), k němuž jako šťastný otec slavnostně pozval svého nevlastního královského syna, měl k tomu poskytnout příležitost.
Václav byl však početnými nepřáteli, které si Záviš sám zplodil svým velkopanským bytím, před jeho plány varován. V tajné nouzi, s níž se nemohl svěřit žádnému ze svých rádců, neboť ti už byli ve vleku Závišově, obrátil se v modlitbách k Bohu a slíbil založit klášter, bude-li Božím řízením vyveden z ohrožení. A Bůh mu opravdu otevřel oči nad nevěrností otčímovou a ukázal mu cestu, jak tísni uniknout.
Laskavým dopisem slíbil Václav vyhovět pozvání ke křtu, Záviš však měl svého krále odvézt z Pražského hradu. Bez podezření ze lsti vydal se lstivec do Prahy na královské sídlo. Tam byl devíti rytíři, k tomu zjednanými, po statečném odporu přemožen a jat.
Po dvě léta strádal Záviš v Bílé věži Pražského hradu. Výzvy Václavovy, aby si zachránil život vydáním královského pokladu a všech svých hradů, odmítl s neoblomným vzdorem. Tísnivou samotu žaláře krátil si spanilým uměním básnickým a ještě dlouho zněly pak vězňovy písně v ústech lidu.
Tam venku zuřil však zápas mezi Václavem a rodem Závišovým, jehož odporu nedokázal král učinit konec. Tu dal svého zajatce vyvést z vězení a vláčet jej od hradu ke hradu s hrozbou, že bude utracen, nevzdají-li se jejich obránci. Mnoho rožmberských hradů padlo tak do králových rukou.
Táhli tak pod vedením vévody opavského, zavilého nepřítele Falkenštejnova, rovněž kolem pevného hradu Hluboká (Frauenberg) nad Vltavou, hájeného Závišovým statečným bratrem Vítkem (v originále "Witigo" - pozn. překl.). Ten se vysmál hrozbám a odmítl hrad vydat. Tu dal vévoda se spěchem, jemuž Vítek nemohl přičítat jiného smyslu, dovléci pana Záviše na louku, které se dodnes říká Pokutní (v originále "Strafwiese" - pozn. překl.), a tam mu stít hlavu plknem (popravčí meč se širokým ostřím, připomínající prkno, v originále také "mit einem Brette /gemeint ist ein Fallbrett, eine Art Guillotine/" - pozn. překl.).
Tak skončil (bylo to v roce 1290 - pozn. překl.) Záviš z Falkenštejna, mocný nevěrník. Mnoho urozených paní v Čechách zaplakalo po něm, pěvci sladkých písní o lásce (v originále "um ihn, den Sänger süßer Minnelieder" - pozn. překl.).
Jeho bratři a příbuzní však prchli před královou záští do Uher a Polska nebo dosáhli milosti a odpuštění tím, že se kajícně podrobili. Závišovy činy přesto spočinuly jako prokletí na jeho rodu: dvanácte roků po Závišově násilné smrti zavřel své oči navždy poslední pán na Krumlově (Vok z Krumlova zemřel bezdětný roku 1302 - pozn. překl.) a dědictví se ujal jeho rožmberský bratranec (jde o Jindřicha I. z Rožmberka /†1310/, jemuž udělil krumlovskou državu sám král Václav II. /†1305/ - pozn. překl.).
Význačným válečníkem byl i Petr, syn Jindřicha I., tohoto prvního pána z Rožmberka a z Krumlova. V mladých letech vstoupil do kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), aby tam trávil svůj život ve zbožném rozjímání a stranou všeho světského ruchu. Když si ale osud znovu tak krutě zahrál s rodem červené pětilisté růže, že se Petr měl stát poslední jeho mužskou ratolestí, vystoupil s papežovým svolením z klášterního zátiší rovnou do bouře žití.
Zavázal se slibem manželství jedné urozené panně země, vzal si však za ženu, když se naskytla příležitost, Violu Těšínskou, královskou vdovu po Václavu III. (tedy posledním z Přemyslovců, †1306 - pozn. překl.). Nevzešlo mu ovšem nijaké požehnání z manželství vykoupeného věrolomným porušením závazku. Viola mu zemřela už po pouhém roce a také s králem Janem Lucemburským, který Petrovo manželské spojení zprostředkoval, došlo brzy k roztržce. Král totiž poškodil na statcích Petrova bratrance a přítele, pána z Landštejna (v originále "den Landsteiner" - pozn. překl.), a na prosby, k nimž se Rožmberk propůjčil, zněla králova odpověď v tom smyslu, že by prosebník sám musil nejprve všechny své majetky, na něž si koruna činí nárok, bez odporu vydat. Tu se Petr zbrojně zvedl proti hamižnému králi, oblehl Budějovice (Budweis) a zpustošil zemi daleko kolem. Teprve když Jan uzavřel mír se všemi pány v zemi, s nimiž byl ve sporu, odtáhl i Petr od Budějovic a provázel pak věrně a statečně svého panovníka na všech jeho dobrodružných válečných taženích.
Tu se jednou stalo kolem svátku Narození Panny Marie, že král Jan s velkou družinou ležel vojensky při vlašském městě Asti. Opavský vévoda Bolek (v originále "Bolko von Troppau" - pozn. překl.), který měl jakousi žádost ke králi, přistoupil k jeho lehátku, nikoli však, jak by se slušelo, oklikou po holé zemi, nýbrž přímou cestou po prostřené lůžkovině (v originále "über das ausgebreitete Bettgewand" - pozn. překl.). Proto ho Petr z Rožmberka, tehdy králův nejvyšší komoří, nepřímo usměrnil otázkou, kdeže se naučil takovému dvorskému mravu. Pyšný vévoda však opáčil: "Co mi tu spíláš? Jsem přece něco lepšího nežli ty a dobře vím, co mám dělat." Ta slova pana Petra velice dopálila a Opavskému vmetl do tváře, že se s ním může dobře měřit a že se mu cítí přinejmenším roven.
Takový střet před shromážděným dvorem by si žádal ostré rozhodnutí královo, ten se však omezil na prozatímní výzvu ke klidu. Potají se však zeptal Petra, jak mohl něco podobného říci, když ten druhý přece má titul vévodský a knížecí. Tu Petr pravil: "Pokud tak tento kníže jedná z omezenosti, měl by se stydět a dalo by se mu odpustit; stalo-li se tak ale z pohrdání a povýšenosti vůči Vám, pak porušil majestát a není hoden toliko mého spílání, nýbrž rovnou smrti. Já však chci dokázat, že jsem ze starobylejšího knížecího rodu nežli on."
A poněvadž oba naléhali, rozhodl se král, aby se před ním objevili týden po Nejsvětější Trojici (svátek, slavený místně ne zcela jednotného data už od 10. století, ustanovený pak roku 1334 na první neděli po Letnicích, což už spíše jen potvrdilo ujednocený faktický stav - pozn. překl.), a to kdekoli by se právě nacházel, každý z nich se svým přátelstvem, aby mu prokázali, co řekli.
Ve stanovenou dobu seděl král Jan na Pražském hradě a vévoda Bolek se před něho dostavil s téměř všemi slezskými knížaty a mnoha jinými dobrými pány, kteří se k němu bez výjimky znali jako jeho příbuzní. S Petrem byli čeští páni a hrabata, a to i ti z Rakous s ním spříznění a sešvagření. Byli tu při něm ale také vlašští páni Gabrielis de Ursinis a Jordanus de Hanibalis a ti oba prohlásili Rožmberka za svého příbuzného z rodu knížat Ursiniů, jejichž předek s mnoha jinými knížaty po pádu Říma vycestoval z Itálie (je ovšem dávno prokázáno, že jde opravdu jen o legendu, pro jejíž alespoň příležitostně účelovou věrohodnost byli ještě poslední Rožmberkové ochotni vynaložit značné finanční prostředky - pozn. překl.).
Tak dokázal, že pochází ze staršího knížecího rodu nežli Bolek. Poučil ho ale také, že čeští páni jsou vůbec něco lepšího než slezská knížata, poněvadž ta byla přece jen pouhými vazaly českého krále, který však byl svobodně volen zdejší šlechtou (v originále "von den böhmischen Baronen" - pozn. překl.).
Petr táhl v čele svých bojechtivých pánů i do francouzské země, kde došlo k ostrému střetu Filipa z Valois s anglickým králem Eduardem III.. Když stáli oba ti panovníci připraveni k boji proti sobě navzájem, vrhl se Rožmberk před očima českého a francouzského krále do nepřátelských řad, vyrval anglickému praporečníkovi z rukou válečnou korouhev, přelomil ji vejpůl a vrátil se nezraněn ke svým. Jeho král odměnil hrdinský čin Rožmberkův mnoha svobodami a jezdeckým erbem, čeští páni ho pak měli v nejvyšší úctě a vážnosti, což mu prokazovali tím, že mu byla při všech příležitostech dávána přednost přede všemi ostatními.
Také jeho synové se vyznamenali za bojů ve Francii. Jindřich (v originále "Heinrich" - pozn. překl.) padl v bitvě u Kresčaku (došlo k ní roku 1346 u města francouzsky zvaného Crécy) se svým slepým králem Janem Lucemburským a Oldřich (v originále "Ulrich" - pozn. překl.), který pokračoval v polním tažení po boku Janova syna Karla, zajal jednou význačného Angličana a dal ho předvést francouzskému králi. Mnozí ale mu záviděli ten čin a někteří si dokonce naň činili sami nárok. Tu dal král před zajatcem všem defilovat a on měl hlásit, až mezi nimi pozná svého přemožitele. Dlouho zůstával němým. Když však před ním stanul mladý Oldřich Rožmberk v brnění a s pozlaceným štítem, na němž se skvěla červená pětilistá růže, hlasitě zvolal: "To je ten, kdo mne zajal!" Také panu Oldřichovi odměnil se jeho král (tedy Karel IV. - pozn. překl.) novým erbovním štítem.
Petr z Rožmberka se ovšem na sklonku svého života do zátiší vyšebrodského kláštera vrátil nazpět a postaral se četnými nadacemi o věčnou spásu své duše.
Za časů, kdy Viklefovo učení způsobilo rozruch v celých Čechách, byl vladařem domu rožmberského pan Oldřich, svého jména druhý. Přívrženci kalicha se snažili i jeho získat pro novou víru a on naoko přivolil, jen aby rozmrzel špatného krále Václava, s nímž byl ve sporu. V den Oldřichem určený byli do Krumlova svoláni všichni faráři z jeho zboží a když se tam v kostele sešli, vystoupil zámecký kněz na stolici u oltáře, od něhož kdysi ukazoval nejsvětější svátost, a poručil všem jménem panské vrchnosti, že má být udělována napříště pod obojí způsobou. Poněvadž se zdráhali a otáleli souhlasit, pozval je Oldřich na hrad k hostině a u stolu naléhavě opakoval příkaz, aby se přiklonili k učení Viklefovu a Mistra Jana Husi. Ve své nouzi si vyprosili několikatýdenní lhůtu na rozmyšlenou a také ji dostali až na několik těch, které z úřadu hned vyhnal a mezi nimiž byl i farář z Velešína (Welleschin). Než ovšem lhůta vypršela, Oldřich se s králem srovnal a stal se znovu věrně katolickým, zejména protože nahlédl, co za neřád v udílení svátostí u utrakvistů panuje a že k Večeři Páně mají náhle přístup i zřejmí čtveráci, lapkové a děvky.
Poručil teď i svým služebníkům, aby se odvrátili od nového učení, duchovním pak, aby udělovali svátost oltářní znovu po katolicku. Ty, kdo pokračovali v udělování podobojí, dal jímat a přivádět na své hrady a jen pokud ho ujistili, že nemohou kvůli husitům postupovat jinak, nechal odejít na Tábor a obsadil jejich místa novými lidmi.
Silným nasazením a obratnými vyjednáváními dokázal své dominium uchránit před krutými Žižkovými houfci, které přesto vyplenily Prachatice a mnoho lidí zaživa upálily, ve Zlaté Koruně (Goldenkron) pozůstalé mnichy pověsily na klášterní lípě a prodraly se až k Velešínu. Jako vrchní hejtman katolické strany v Čechách způsobil jim Oldřich na oplátku mnohé těžké škody.
Tento pan Oldřich měl i několik dcer, z nichž jedna jménem Perchta (v originále "namens Berta" - pozn. překl.) byla proti své vůli provdána za pána z Lichtenštejna (v originále "an den Herrn v. Lichtenstein", jde o Jana V. z Lichtenštejna /†1473/, jímž a jeho bratrem Heinrichem /†1483/ vymřela po meči rodová větev Steyregg - pozn. překl.), divokého bracha, který svou ženu v opilosti zabil (ve skutečnosti ho přežila o tři roky - pozn. překl.). Jako Bílá paní bloudí od té doby neklidně po hradech pánů z Růže, aby rod varovala před hrozícími mu pohromami, jimž ovšem přesto nedokázala zabránit. K poslednímu z pánů z Hradce (rozuměj Jindřichova Hradce, v originále "zum letzten Herrn von Neuhaus" - pozn. překl.) přivedla, když zápasil se smrtí, za divoké bouřlivé noci kněze a k poslednímu Rožmberku ze všech (rozuměj Petra Voka /1539-1611/ - pozn. překl.) ještě v kolébce jako děcku ležícímu přicházela často a v noční hodině ho s tklivou péčí laskala a hýčkala (v originále "geherzt und gehätschelt" - pozn. překl.).
Nejskvělejší dvůr ze všech svého rodu držel si Vilém (v originále "Wilhelm" - pozn. překl.) z Rožmberka. Nejen v Čechách, ale po celém Německu se vyprávělo o pokladech na krumlovském zámku, ba až k jeho vlašským příbuzným v Římě došla zvěst o jeho bohatství (pěknou pověst toho se týkající má Thomas Gallistl ve své knize "Heimatskunde des politischen Bezirkes Krummau", 2. vydání, s. 176). Přestavěl hrad v Krumlově k zámecké nádheře a o přepychu, s nímž vystrojil svou svatbu s jednou bádenskou markraběnkou (jde o jeho třetí a předposlední manželku Annu Marii von Baden /1562-1583/, kterou si vzal jako patnáctiletou a vedle níž, zesnulé předčasně v nedožitých 21 letech věku, spočinuly i jeho ostatky v českokrumlovském kostele sv. Víta - pozn. překl.), zejména pak o hojnosti svatební hostiny jdou zprávy až dodnes. Takové výdaje ovšem byly přílišné i pro jeho téměř nevyčerpatelné zdánlivě finanční prostředky, takže musil přemýšlet, jak je doplnit. Napadlo ho usilovat o církevní majetky na území ležícím v jeho dosahu.
Nejprve tu byl klášter zlatokorunský, jehož se chtěli zmocnit už mnozí z jeho rožmberských předků. Poněvadž v té době bylo kacířství mnichů velice vzácné, namluvil císaři, že klášter stojí vlastně prázdný a jeví se proto zbytečným. A skutečně také dosáhl toho, že císařský vyslanec dostal za úkol stav kláštera podrobně přezkoumat.
Opat ovšem pochopil, jaké nebezpečí hrozí. Spěšně si vypůjčil mnichy z řádového sousedství a i všechny své vlastní lidi z poddanských vsí oblékl do kuten a posadil k mohutným latinským knihám. Aby se neprozradila jejich neznalost, zakázal jim promluvit byť i jediné slovo.
Když teď vyslanec dorazil, nalezl všechny cely plné řádových bratří, horlivě zabraných do rozevřených svazků. Neodvážil se jim položit nějakou otázku, poněvadž se bál, že by vyšla najevo jeho vlastní neznalost jazyka svaté římské církve. Odtáhl tedy tam, odkud přišel a jeho zprávou císaři zůstala protentokrát Zlatá Koruna uchráněna svého zrušení (tutéž pověst vypravuje Johann Matthäus Klimesch ve své knize "Der Böhmerwald" /Prachatice 1900, s. 124/ o něco pozdějším zlatokorunském opatovi Valentinu von Schönebeckovi za vlády Rudolfa II., jak ji zachytil z ústního podání).
Lépe se podařilo u císaře i arcibiskupa očernit augustiniánské kanovníky z kláštera v Třeboni (Wittingau), takže ti k rozpuštění své komunity přivolili a předali Rožmberkovi své majetky k jinému duchovnímu užití. Vilém ovšem nedovolil napříště přijímat nijaké novice, takže klášter vymřel sám od sebe. Dychtivost po bohatství jeho pokladů nedala novému vlastníkovi posečkat. Když se mu poslední z řádových kanovníků zdráhali vydat klíče, vymohl je násilím. Jezuitům, jimž slíbil jmění třeboňského opatství, vybudoval sice v Krumlově nový klášter, slíbené statky však připojil k vlastní rodové državě.
Jeden z třeboňských mnichů stačil však před záborem vepsat do kamene za hlavním oltářem klášterního kostela kletbu, která měla rouhavému uchvatiteli upřít nejen všechno štěstí a požehnání v tom, co bude podnikat a konat, nýbrž i zrod mužského dědice, takže dům rožmberský nutně dojde svého zániku.
A ono prokletí se skutečně vyplnilo. Přes mnohá zbožná darování jako by od pana Viléma štěstí odstoupilo, uloupené statky nestačily k vyrovnání jeho obrovských dluhů a ačkoli vstoupil hned po čtyřikráte do svazku manželského, zůstal bezdětným a vladařský post po něm převzal jeho bratr Petr Vok.
Také na něm však ulpělo s klášterními statky, které po bratru zdědil, mnichovo prokletí. Musil Krumlov, dávné rodové sídlo, s ním pak i celé krásné krumlovské panství prodat císaři a také jeho vlastní manželství zůstalo bez potomků.
Přesto byl veselý a dobré mysli. Vydržoval si při svém dvoře šestnáctero dam všelikých národností, z Indie, Španělska, Francie, Vlach, Turecka a Polska, také Němky a Židovky tu byly, ze všech pak v první řadě byla mu blízká Zuzana, dcera českého mlynáře (příjmím Vojířová, nebyla prý však dcerou mlynáře Zikmunda ze Soběslavi, ale pocházela z rodu Ojířů Sasků z Vacovic, což je ves u Volyně na Strakonicku, odkud se dostala do bechyňského fraucimoru a od roku 1609 žila díky rožmberskému vladaři ve vlastním domě v Soběslavi, kam jí dva roky nato prý v říjnu 1611 přivezli Theobald Höck a Matěj Dekara jako poslední dar od umírajícího Petra Voka zapečetěnou truhličku, o níž se dodnes neví, co skrývala - pozn. překl.). Na třeboňském zámku bylo prý denně prostřeno 14 tabulí, pokrytých jídly z panské kuchyně. Také na chudé se údajně dostalo. Když zazněl zvon, svolávající k polední či večerní hostině, proudily do zámku zástupy z města i ze vsí a přály vladaři, většinou vlídně vyhlížejícímu z okna, hojnost štěstí a požehnání. V čas masopustu nebo když se mu jinak zalíbilo, nechal přijít měšťany i s jejich ženami a dcerami k sobě na zámek, bohatě je pohostil a při hudbě a tanci se všichni oddávali veselé zábavě.
Po smrti své ženy se však poslední Rožmberk stal prchlivým a náladovým. Z nepatrné příčiny přišel mnohý věrný služebník i o hlavu předtím, než se pán uklidnil, ptal se po utraceném a litoval své horké krve. Dal dokonce mistru popravčímu přesídlit do Soběslavi, aby mu nebyl v prvním návalu zlosti hned po ruce. To opatření zachránilo před stětím nejednoho.
Pan Petr Vok, poslední svého rodu, byl kacířské víry. Když ležel na smrtelné posteli, přemítal, jak celý jeho rod byl po staletí věren katolické církvi, ba pro katolickou víru i proléval krev. Litoval svého odpadnutí od ní a poslal jednoho důvěrného sluhu pro pravověrného kněze. Jeho kacířské okolí dalo však sluhu chytit a tak musil Petr Vok zůstat bez duchovní útěchy. Odvrátil se však stejně nakonec od bludných přátel a nedal už na jejich řeči. Tak i zemřel smířen se svým Bohem dne 6. listopadu roku 1611.
O jeho pohřbu zpívali kacíři: "Hle! Tak umírá spravedlivý!" a katolíci: "Miserere mei, Deus!" (tj. "Bože, smiluj se nade mnou /žalm 51./ - pozn. překl.). Tělesné ostatky zesnulého byly s velkou okázalostí a nespočetným lidským doprovodem převezeny do Vyššího Brodu a tam pochovány po boku předků (v originále "bei seinen Vätern bestattet" - pozn. překl.). Rožmberská erbovní pečeť byla rozlomena a hrobka zazděna. Žádný z lidí už neví, kde je umístěn vchod do ní.
Tak se nejmocnější rod jižních Čech ve svém zániku spojil. Vzpřímena prý trůní těla reků v lůně hrobky na židlích, pan Vok z Rožmberka jako zakladatel kláštera, pan Záviš se sťatou hlavou, pan Jindřich, Petr mnich a jak se všichni jmenují, až k tomu poslednímu, panu Petru Vokovi. Jen pan Vilém chybí, ten spočívá po boku své Anny Bádenské ve svatovítském kostele krumlovském.
Hojné poklady jsou pochovány tam ve Vyšším Brodě s pány z Růže. Běda však opatovi, který by pátral po jejich hrobce: musil by zemřít ještě téhož roku. Jednou se při opravě podlahy klášterního kostela dostali dělníci do blízkosti krypty a tu se zvedla oblohou strašlivá bouře a zuřila po celou noc, dokud nedal opat hned brzy po ránu práce zastavit.
Asi před osmi lety (psáno roku 1912 - pozn. překl.) byly prozkoumány základy kněžiště vyšebrodského klášterního chrámu, poněvadž se nakláněly stupně hlavního jeho oltáře. Přitom došlo na evangelijní straně k objevu klenuté hrobky. Z Rožmberků přirozeně nic nezůstalo, nalezeny byly toliko dvě kovové rakve, z nich ta posledního z Rožmberků velice krásná (podle písemného sdělení dp. P. Franze Xavera Krause z Vyššího Brodu, jemuž za laskavou vstřícnost budiž na tomto místě vysloven ten nejsrdečnější dík).

- - - - -

Takové zkazky tedy si vyprávěl lid i Rožmberkové sami o původu a činech svého rodu. Báseň a pravda jsou v nich uvity ve věnec a horlivým badatelům je usilovat, aby odlišili to podstatné. Výsledky jejich práce lze najít na nejrůznějších místech (hlavní Krumlova se týkající údaje z historie rodu Rožmberků přináší už zmíněná německá vlastivěda Thomase Gallistla). Zde budiž těm, jimž to učiní radost, podána ta nerozpletlá vazba ratolestí. Však bychom se jistě nechtěli vzdát věčně se zelenajícího břečťanu na zvětralému zdivu našich starých hradů!

K uvedení "rožmberských pověstí" na "pravou míru" poslouží velmi obsáhlá literatura, česká i německá, týkající se jednotlivých členů rodu i okolností četných falz a fám, o něm rozšířených. Právě pověsti jsou ostatně čímsi jiným. Tady je ve své knížce pod názvem "Aus einer deutschen Böhmerwaldstadt - Alt-Krummauer Bilder" (tj. Z německého šumavského města - Obrazy starokrumlovské" - pozn. překl.) zaznamenal nedlouho před první světovou válkou profesor německého gymnázia v Českém Krumlově Dr. Rudolf Jordan. Narodil se 17. srpna roku 1874 v jihotyrolském Bolzanu, náležejícím od roku 1918 k Itálii. Jeho otec Rudolf Jordan starší byl v tom městě knihvazačem, místo, odkud pocházela matka Julia, roz. Tribus, českokrumlovská oddací matrika v záznamu o synově tamní svatbě 6. listopadu 1902, bohužel neuvádí. V rodném městě navštěvoval Jordan v letech 1885-1893 františkánské soukromé gymnázium, na kterém i s "velmi dobrým" prospěchem odmaturoval. V následujícím roce nastoupil jako jednoroční dobrovolník k císařským myslivcům (Kaiser-Jäger) a byl jako poručík v záloze přidělen 14. pěchotnímu regimentu v Linci (Linz). Nato se po 6 semestrů na c.k. univerzitě v tyrolském Innsbrucku a po 2 semestry na hesenské velkovévodské Ludwigs-Universität v Gießenu věnoval studiu němčiny a staroklasických jazyků, aby v roce 1901 nabyl oprávnění k výuce němčiny a klasické filologie na gymnáziích s německým vyučovacím jazykem a na základě disertace "Das Sterzinger Weihnachtsspiel vom Jahre 1511" a "Das hessische Weihnachtsspiel" i následně promoval v Innsbrucku na doktora filosofie. Roku 1901 byl jmenován provizorním a rok nato skutečným vyučujícím na českokrumlovském německém gymnáziu. V listopadu 1902 se, jak už zmíněno, v Českém Krumlově i oženil s Marií Katharinou Wozelkovou, dcerou význačného zdejšího textilního podnikatele Franze Wozelky, o jehož rodových vazbách a práci lze na webových stranách Kohoutího kříže najít rozsáhlý text Josefa Dichtla. Necelých dvanáct let poté vypukla první světová válka a Dr. Rudolf Jordan se v ní už dne 22. prosince roku 1914 stal u tehdy uherského Ökörmezö (po válce československé Volové jako součást Podkarpatské Rusi, nectně po další ze světových válek Benešem darované velikému Stalinovi, dnes ukrajinské Mižgirja, tj. "mezihoří") její čerstvou obětí, když bojoval proti útočícím zde Rusům o pahorek Kliva (803 m). Snad jeho tělo spočinulo na jednom ze dvou vojenských hřbitovů nad někdy i "naším" Volovým. Však válka je vůl, jak všichni víme z historie i pověstí.

- - - - -
* Bolzano (I) / Český Krumlov / † † † Mižhirja (U)

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko