Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

REINHOLD HUYER

Jak bývalo město Český Krumlov německým

"Budivoj" přináší ve svém čísle z 25. a pak 28. února (č. 16 a č. 17 roku 1913 - pozn. překl.) pod tímto záhlavím, myšleným ovšem zřejmě ironicky, ve svém denním zpravodajství dvě navzájem související poznámky, jimiž má být prokázáno, že město Krumlov (a také Chomutov a Žatec - pozn. překl.) bývalo na přelomu 16. a 17. století společenstvím jazykově českým. Právě ohledně Krumlova se tu činí pokus dovodit ono tvrzení tím, že krejčí z Mühldorfu na Innu posílají roku 1616 krumlovským kloboučníkům psaní, které pak těmto, poněvadž bylo psáno jim cizí německou řečí, je nesrozumitelné natolik, že jim je městský písař musí přeložit do češtiny. Mělo by to ohledně národnostních poměrů nabýt významu o to většího, že až posavad ti kloboučníci byli považováni i v historické literatuře za řemeslníky německé.
Je tedy třeba povědět, že jimi opravdu byli, a nejen snad oni, stejně tak i jejich kolegové v oboru z Třeboně (Wittingau) i Jindřichova Hradce (Neuhaus) užívali ve svých cechovních listinách výhradně jazyka německého. Budějovický městský archív vlastní totiž větší počet písemných dokladů zdejšího cechu kloboučníků, v nichž je řeč i o jejich krumlovských, jindřichohradeckých a třeboňských soudruzích v oboru.
Kloboučníci těchto měst, vlastně kloboučníci celého tehdejšího Bechyňského kraje, tvořili tenkrát jediný společný cech. Císař Matyáš jim stvrdil 29. dubna 1614 v Linci privilegia "des ehrsamben Handwerkes der Huetter" (tj. počestného řemesla kloboučnického - pozn. překl.) ve městě České Budějovice (i v originále 'Böhm. Budweis'!) a v horním městě Český Krumlov (i v originále 'Böhm. Krumau"!) i v jiných městech a městečkách (v originále 'Marktflecken'), jakož i na panství Třeboň, kde jim byla už před časem udělena vysoce urozeným Vilémem z Rožmberka. Cechovní pokladna se nacházela v letech 1615-1617 v Budějovicích. Sem se sbíhaly i listinné doklady, týkající se jednotlivých cechovních záležitostí, odtud zase putovaly v případě potřeby žádosti a stížnosti na vyšší místa zemská či přímo ke králi a císaři. Styk mezi jednotlivými cechovními bratrstvy jednotlivých míst děl se výhradně německy. I z Krumlova tu jsou jen německé přípisy Budějovickým ze 17. ledna 1598, 11. června 1603, 20. února 1607, 9. ledna 1611, 22. prosince 1612 atd. Jsou tu trvale označováni titulem "N. Geschworne Zechmeister und ein ganzes Ersamb Handwerkh der Hutmacher zu Krumau" (tj. přísežný cechmistr a celé počestné řemeslo kloboučnické v Krumlově - pozn. překl.). Zvláště živá je tato vzájemná korespondence v letech 1615-1617 a pak v letech 1651-1653, to ohledně cechovních sporů Krumlovských s Budějovickými, které byly urovnány až roku 1653 krajským představenstvem cechu z Votic (!) Psaní z let 1615-1617 naproti tomu se vztahují přímo k onomu případu, který se pokoušejí oba články z "Budivoje" využít jako důkaz pro českou cechovní řeč obcovací krumlovských kloboučníků.
Rada města Budějovic přijala kloboučníka (v originále Hutschmücker - pozn. překl.) Petera Mächla (Möchl, Mach) z rakouského Štýrska za měšťana poté, co vyženil dům vdovy Margarety Mathiaßové a slíbila nečinit mu ani ve výkonu jeho řemesla nijaké překážky. Mächl si získal trhy, vykládal své zboží k prodeji a užíval kloboučnických privilegií i při tomto svém obchodování s klobouky. Tímto údajným překročením pravidel na sebe však obrátil nevraživou pozornost kloboučnického cechu, jako pohana mu byl vypálen cejch "rušitele pořádku" (v originále 'Störer' - pozn. překl.) a s ním i radou města vypukl onen cechovní spor, který obvykle končíval teprve tehdy, až král, k němuž se obě jeho strany obrátily, vyslovil rozhodný soud.
Mächl se učil kloboučnickému řemeslu po čtyři roky v "arcibiskupském solnohradském městě Mühldorfu" u mistra Christofa Zieglera, "Hutsteppera". Svědomitá úzkostlivost, s níž střežily tehdejší cechy svá privilegia, mu nezabránila v přijetí do společenstva a uznání za rovnocenného kolegu v oboru. Musil se ovšem zpočátku opatřit všemi předepsanými příslušnými doklady.
Teprve po čase mu Christof Ziegler, "Bürger und Hutstepper zue Müldorf", 2. února 1604 vystavuje "Ausgedingbrief" či "Spaltzettl", v níž jako jeho mistr doznává, "že Peter Machl ze Štýrska rozený, se u mě po čtyři roky učil kloboučnickému řemeslu a jiným počestným dovednostem". Nejenže za učednická léta nemusil platit, nýbrž v posledních dvou letech učení "dostával každého týdne čtyřiadvacet krejcarů mzdy či zaopatření (Besoldung), což za rok celkem má činit 24 zlatých a 48 krejcarů včetně zpropitného (v originále 'zusambt dem Drinkhgeldt, was von den Huetsteppen herrüert'). Byl za tím účelem povinován jezdit se zbožím po kraji a na trzích prodávat zboží ve prospěch mistrův (,zu Frummen des Meisters'), přičemž co navíc získá, musí výslovně doložit a vysvětlit, co nedbalostí a nedostatečnou pílí naopak ztratí, je mu přičteno na dluh, jak se i dále rozkošnou starou němčinou praví.
I svůj výuční list z 2. února 1608 musel předkládat. Všechny ty doklady ovšem budějovickým kloboučníkům nebyly dost. Mächlovi nezbylo nic jiného než se sám vydat do Mühldorfu a dovolávat se pomoci a přímluvy předních činitelů města. Ti potvrdili 7. ledna 1615 údaje o jeho někdejším vyučení novým svědectvím a vystavili mu kromě toho vysvědčení o mravní bezúhonnosti (Wohlverhalten).
Nedůvěra zaplašena však ani poté nebyla a zvláště právě krumlovští mistři kloboučníci vystoupili se vší rozhodností svým německým dopisem z 19. ledna 1615:
"K rukám počestných a šlechetných cechmistrů a mistrů ctihodného řemesla kloboučnického v Českých Budějovicích (zue Behemischen Budweiß), našich obzvláště milých a dobrých přátel a soudruhů v práci (Werkhgenossen)!"
Po dalším úvodním ujištění o náklonnosti Budějovickým, nazývaným zde vzletně "Erbare liebe insbesonders günstige Meister eines ganzen Ersamben Handtwergs der Huettmacher in der Stadt Budweiß" (počestní a milí, obzvláště znamenití mistři všeho ctihodného řemesla kloboučnického ve městě Budějovicích) a hotovosti k ochotné službě v každý čas (jederzeit) následuje německy:
"Váš dopis nám zaslaný ohledně Petera Mächla jsme sice obdrželi a jeho obsah s mnohými oslyšeli, dáváme Vám však tímto na vědomí, že jsme se mezi sebou rozhodli a za dobré uznali, že dva mistry z nás vyvolíme a do Mühldorfu zamýšlíme poslat, a to jmenovitě mistra Sigmunda Anderse našeho spoludruha a mistra Felixe Ricka spoludruha Vašeho, totiž aby se tam vyptali a zjistili u kloboučníků a krejčích, kdo byl Petera Mächla učitelem, zda to byl perlař (Perlhefter) nebo krejčí, abychom se tak dopídili pravdy a mohli Vaši vrchnost o ní zpravit. Poněvadž se nedá nijak snadno cestovat bez peněz, vidíme za dobré, abychom my Krumlovští a Budějovičtí, za každý cech poskytli 4 kopy míšeňských atd." S odporučením do Boží milosti končí posléze dopis datem a podpisem "Actum Crumaw den 19. Janari 1615. E.D.W. N. und N. Eltiste uns geschworne Maister (starší a přísežný mistr) eines ganzen Ersamben Handtwergs der Huettmacher der Statt Behemischen Crumaw:" (i zde tedy Český Krumlov - pozn. překl.).
Vedle tu jmenovaného Sigmunda Anderse měl tehdy Krumlov ještě dva kloboučníky známé příjmením, a to Konrada Kellnera a Hanse Gasche, jmenované v přípise z 28. prosince 1617, kteří s právě citovaným dopisem prokazují snad dostatečně nepochybně německý ráz tamního cechovního společenstva. Kromě toho nese i jejich pečeť nápis LOBL. HANTWERCH D.HUTM. Z.B. K.*
Za budějovické řemeslné spolubratry buďtež jmenováni Mathes Millauer, Hans Sommer, Felix Rick(h), Josef Steurer, Stephan Traut, aby nemohlo být ani tu pochyby o kmenové příslušnosti těchto pěti mistrů.
Když přese všechno uvedené je nyní řeč o českých přípisech a překladech, tak řečených "Transumpte", je příčina v tom, že Peter Mächl z cechu Bechyňského kraje vyloučený se obrátil se stížností k místodržitelství v Praze, kam se v té době veškerý písemný styk děl téměř bez výjimky česky (viz český přípis místodržitelství z 20. února 1615 radě města Budějovic) a že musel usilovat o přijetí do pražského staroměstského cechu kloboučnického, kde nakonec došel souhlasu (viz o tom český dopis pražského cechu z 10. června 1615).
Mohlo by se myslet, že přijetím do pražského cechu celý spor skončí. Zatvrzelost cechovních "spolubratří" na tom však ustat nemínila. Kloboučníci z Krumlova a Jindřichova Hradce šli až k císaři Matyášovi, neboť se domnívali jako dřív za prokázáno, že Möchl je řemeslníkem "nectným" (unehrlicher), poněvadž se svému řemeslu vyučil nikoli u kloboučníka, nýbrž u krejčího, který navíc nebyl členem nijakého cechu. Znovu bylo žádáno odstranění "rušitelovo" (23. července 1615) a rada města Budějovic se cítila 9. srpna téhož roku povinována objasnit celou záležitost pražskému místodržitelství. Stalo se tak samozřejmě podle tehdejšího obyčeje českým přípisem. Když se krumlovští mistři dozvěděli, že jejich kroky se opětovně nesetkaly s žádoucím zdarem, vyslali do Mühldorfu vlastního posla k tamějším krejčím, aby zjistil něco bližšího o Mächlově vyučení a o cechovní příslušnosti jeho mistra Christofa Zieglera. 22. ledna 1616 odpověděli mühldorfští krejčí v tom smyslu, že o kloboučníkových cechovních náležitostech jakož i o době, kdy u něho prošel výukou Peter Mächl, nemohou podat nijakou jistou zprávu. Tento pochybný výsledek vyprovokoval jen další nápor. Mühldorfský dopis byl přeložen do češtiny a poslán budějovické městské radě, která ho poté spolu s českým překladem odpovědi Petera Möchla (14. února 1616) a doprovodným českým přípisem české komoře připravila pro předložení císaři právě tímto pražským prostřednictvím. Nikoli tedy snad nějaká neznalost německého jazyka ze strany krumlovských kloboučníků, nýbrž okolnost, že dopis jako důkaz "nepočestnosti" (Unehrlichkeit) Petera Mächla spolu s akty budějovických radních měl být předložen české dvorské kanceláři císaře Matyáše v Praze, byl důvodem jeho překladu do češtiny. Byl to jeden z obvyklých "transumptů", jak byly v té době po stovkách pořizovány coby přílohy pro styk s českou dvorskou kanceláří. "Překlad" mühldorfského dopisu ostatně, alespoň podle přípisu Mächlova budějovické městské radě, nepostihuje správně smysl originálu.
Bylo potřebí delšího času, než celá tato sporná záležitost došla svého konce. Teprve 19. dubna 1617 (dáno v Praze, opis chován v budějovickém městském archívu - pozn. autorova) vydává císař Matyáš budějovickým radním příkaz, aby kloboučníky se vší vážností napomenuli k tomu, aby Peteru Mächlovi nebylo napříště nijak bráněno v nákupu aniž v prodeji klobouků na volných trzích.
Skutečně nastal nyní klid, toliko ovšem do té doby, než v roce 1619 skon Mächlův vyvolal otázku dědického práva jeho nevlastního syna Hieronyma Mathiaße na pozůstalou živnost a její provozování. Tu se kloboučníci doslova ještě nad hrobem zesnulého pokusili znovu oživit spor jen zdánlivě překonaný. Z dopisu krumlovských kloboučníků datovaného 29. července 1620 (i ten je uložen podle Huyera v městském archívu budějovickém - pozn. překl.) a určeného budějovickým "Werkhgenossen zu aigen Handen" (kolegům do vlastních rukou) vyplývá, že měla být proti jeho odesilatelům vznesena u budějovické městské rady žaloba, anžto prý brání Mächlovu nevlastnímu synovi a jeho učedníkům ve volném prodeji klobouků. Na dotaz budějovických, zda má být zesnulý Peter Mächl považován za řádného kloboučníka, následovala odpověď ve věru kouzelné cechovně důstojné němčině:
"Ježto obecně a Vám i celému společenstvu zvláště dobře je známo, že ten člověk (v originále 'derjenige' - pozn. překl.) se na kloboučníka u cechu nikdy řádně nevyučil a nemohl se ničím v tom směru vykázat, nemůže být ani uznán a držán (nicht erkennt oder gehalten) za řádného mistra; že totiž řečený Mächl se vyučil u krejčího a jako takový sem i připutoval (gewandert). My krumlovští mistři ne snad sami, nýbrž i všichni v celém okolním kraji (,im ganzen Khreis herumb') ho nikdy za řádného kloboučníka (,für kheinen redlichen Hutstepper oder Schmückher'), a to ani po dobu, kdy byl u Vás v Budějovicích, nejináč neuznáme a držet nebudeme než za rušitele pořádků (Störer). Tím méně my krumlovští mistři i toho Petera Mächla nevlastního syna, ještě chlapce (,Bueben') k tomu, za řádného kloboučníka nikdy neuznáme a držet nehodláme. Tak bychom ještě takové a jim podobné neřádnosti na sebe vzali (,über unß nehmen sollte'). Cokoli by se nějak protivilo nám uděleným privilegiím a svobodám, nemohli bychom zodpovědět před jinými okolními mistry, inkorporovanými do našich privilegií a řemeslných svobod, jakož by se nám bylo obávat, že nás do budoucna na trzích, až se tam společně objevíme, vyloučí z partie a za neřádné budou držet, ježto víme, do jak značných ztrát nás už předtím Peter Mächl uvedl a kolik nesnází a práce vrchnosti už způsobil. Co se týče čestné a moudré rady ohledně dvou učedníků toho vylíčeného Mächla, totiž zda mají být považováni za řádné kloboučníky, nedáváme Vám v tom případě nijakou míru a řád (,Maß und Ordnung'), ale dá-li Bůh a sejdeme se na trhu (,auf die Merkht zusammenkhommen'), nehodláme nejen ty dva, ale ani jim podobné rušitele, v žádném případě dovolit či strpět (,kheineswegs nicht gelitten oder passiert')."
Tento dopis je poslední z těch, které ve věci onoho cechovního sporu chová městský budějovický archív. Skutečnosti, které tu z nich byly právě v předchozím ohlédnutí reprodukovány, ukazují, jak nebezpečné mohou být závěry, opírající se o jednotlivé prameny vytržené ze souvislosti, neboť se dají snadno přičíst na vrub nepřístupnému listinnému materiálu.


Budweiser Zeitung, 1913, č. 19, s. 1-3

Čteme tu o civilizaci nejvýš tvrdohlavě nedůtklivé a zároveň důtklivě počestné - snad právě proto, že zdánlivě navěky dvojjazyčné - a Reinhold Huyer nemínil přilévat oleje do ohně dobových rozporů, vždy znovu probouzejících staré vášně. Věděl jen z pečlivého studia jinak opravdu nepřístupných pramenů, že lze vycházet toliko z nich (až jsme museli pro větší jasnost ujednotit různopsaní jména Mächlova, které Huyer důsledně v předchozím textu píše tak, jak v listinách právě tím či oním písařem vždy jinak uvedeno), "padni komu padni" a že právě v těch rozporech je zdroj kulturního bohatství minulosti i přítomnosti. Neslevil z toho přesvědčení ani poté, když byl novou mocí po roce 1918 zbaven místa městského archiváře českobudějovického. Pokračoval ve své práci i poté a dodnes je pro každého badatele nezastupitelný podrobnou a spolehlivou dokumentací minulosti Otakarova města s tolikerým německým podílem na ní. On sám se narodil v Lučanech (Wiesental an der Neisse) u severočeského Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neisse) 6. května 1850 a po absolvování litoměřického gymnázia následovala pražská Alma Mater, kde prý jako vášnivý milovník zpěvu nejenže se podílel na činnosti německé vysokoškolské "Liedertafel", ale byl dokonce prý nakrátko i jejím dirigentem. Věnoval se tehdy i skladatelské práci a přispíval do hudebních časopisů. Po letech suplentského učitelského působení na větším počtu středních škol v severních Čechách přichází roku 1885 na státní německou reálku do Budějovic a zůstává tam až do svého penzionování v roce 1909. Učí i na jiných školách ve městě, jako na dívčím lyceu a učitelském ústavu, především však si získá jméno správou městského archívu, který převzal už roku 1895 a z něhož vytěžil tolik. Po vynuceném odchodu se zklamaný a nemocný muž stahuje do "šumavského" azylu v Dobré Vodě (Brünnl) u Nových Hradů, kde 17. dubna 1928 ve dvě hodiny ráno, jak pečlivě zaznamenal jeho nekrolog, i naposledy vydechl. Jeho náhrobek na tichém místním hřbitově vysoko na terase toho nádherného kraje dosud stojí a čeká na naši vděčnou vzpomínku.

P.S. Pro jejich věru výjimečnou cenu připojuji tu v českém překladu dva Huyerovy články o českobudějovickém městském divadle, bez nichž se, byť se místy nevyhnutelně opakují (i v mých poznámkách překladatelových) a prolínají, neobejde nikdo, kdo by chtěl na to téma cokoli "nového" napsat (posledními pokusy, o nichž vím, jsou dvě diplomové práce Milady Franzové (DP 8264 z roku 2000) a Elišky Králové (DP 10264 z roku 2003) pod vedením prof. Dalibora Turečka na Jihočeské univerzitě, zabývající se městským divadlem v posledním dvacetiletí 19. století v zrcadle ohlasů zdejších německých listů Budweiser Bote (ten zanikl už v roce 1895 pro rostoucí "pročeské tendence") a Budweiser Zeitung (ten zanikl až v roce 1945) a nezamlčující krizové momenty vývoje této kulturní instituce v prostředí stále více dvojjazyčném.

Městské divadlo při Krumlovské bráně v Českých Budějovicích

Po obou stranách někdejší Stradonické brány (v originále "zu beiden Seiten des Strodenitzer Tores", česky se brána označovala a označuje jako Krumlovská, Rožnovská či Stradonická - pozn. překl.) zvedaly se dvě okrouhlé věže, z nichž jedna, zvaná "der weiße Turm" (tj. "bílá věž" - pozn. překl.) byla zahrnuta do divadelní budovy a ještě dnes (psáno v roce 1912 - pozn. překl.) je ve změněné podobě zachována, zatímco druhá věž, řečená "Henkerturm" (tj. "Katovna" - pozn. překl.), byla svého času získána se starou věznicí právovárečným měšťanstvem pro Velký pivovar (v originále "mit dem alten Gefangenhaus von der Brauberechtigten Bürgerschaft für das Großbrauhaus" - pozn. překl.) a s ním v únoru roku 1912 demolovaná.
Na místě městského divadla stál kdysi měšťanský dům. Tento "Haus im Winkel an der Stadtmauer beim Strodenitzer Tore" (tj. "dům v koutě při městské hradbě u Stradonické brány" - pozn. překl.) byl postaven někdy kolem roku 1400. V seznamu daňových poplatníků z roku 1401 je poprvé stanovena daň z tohoto domu ve výši pěti kop. Původně náležel tento majetek na konci "Strodenitzer Gasse" (tj. Stradonické či Rožnovské ulice - pozn. překl.) rodině Klaricově (v originále "Familie Claric" - pozn. překl.). Dědičný rychtář Václav Klaric (v originále "Wenzel Claric" - pozn. překl.) je jako majitel jmenován ještě v roce 1385, roku 1396 je však už majitelem jeho syn Sigismund Klaric s domovní daní 8 kop. Ten majetek rozdělil, poněvadž po roce 1401 platí činži domy dva, a to Jaclinus "faber" (tj. kovář) třemi kopami a Johlinus "pistor" (tj. pekař) kopami pěti. Pekař Johlinus vlastnil dům ještě dne 23. května 1432. Jako pozdější majitel se objevuje v roce 1452 pekař Michael Sawmer. po něm následuje jeho syn Urbanus, pak sladovník Nikolaus a jeho syn Johannes, od něhož dům koupil dne 15. června 1553 pekař Georg Pronpek. Od vdovy Dorothey dům převzal dne 24. října 1584 pekař Josef Winko a Sybilla, vdova po něm, převedla majetek dne 2. října 1600 na svého druhého chotě Merta Mitterleitnera z Frymburka (i v originále "aus Frymburk /Friedberg/ - pozn. překl.), který zemřel v roce 1619. Následují jména: Hans Kheller, později pekař Thomas Rausch (†28. června 1651), který dům dne 14. července 1642 odstoupil svému zeti, bednáři Hansi Burggrafovi. Od toho koupila městská rada (1674, 29. října) jeho domu "připojené spáleniště" (v originále "beigefügte Brandstätte" - pozn. překl.) bezprostředně při Stradonické bráně za obnos 75 zlatých rýnských (v originále "75 fl.Rh." - pozn. překl.), kam mohla deponovat do "vor eine aufrichtende Schupfen, worunter besagtes Bräuhaus gehörige Wägen, Bierfässer usw." (tj. "před ní stojící boudy řečenému pivovaru patřící vozy, pivní sudy atd ." - pozn. překl.) Rada později rozhodla založit na témže místě ledárnu a teprve nad ní zřídit nějaké "depositorium".
Dne 14. června 1676 započala "der Bau er Eyßstuben vor dem Krummauer Thor" (tj. "stavba ledárny před Krumlovskou branou" - pozn. překl.). Trvala do konce října. Zednické práce vedl Mathes Steinbüchl, tesařské práce Mathias Rottberger a kamenické práce (403 zl. 30 kr.) mistr Stefan. Zároveň byl břeh podél městské hradby zcela nově upraven, stejně tak most přes Malši při bráně (v originále "über die Maltsch beim Tore" - pozn. překl.). Poněvadž poddaní museli konat práce v rámci robotní povinnosti, stála výstavba ledárny pouhých 756 zlatých. Tato ledárna, nad kterou měla být původně zřízena bouda pro uskladnění pivovarských rekvizit, byla teprve v roce 1763 rozšířena, nad ní se nacházející pivní "depositorium" bylo však současně upraveno pro divadelní účely (základní rozvrh pozdější divadelní budovy i po mnoha úpravách zůstává dodnes i v 21. století týž: sál položený nad dvoulodním pivovarským sklepem - pozn. překl.) a komediant Einzinger směl být asi první, kdo v roce 1764 sehrál "vermög Approbation auf hohe Verordnung Sr. Gnaden Herrn Kreishauptmanns ob dem Eiskeller im Depositorium 26 Komödien ? 30 Kr. und 41 ? 1 fl." (tj. "díky aprobaci na vyšší příkaz Jeho Milosti pana krajského hejtmana nad ledárnou v depositoriu 26 komedií po 30 krejcarech a 41 po 1 zlatém" - pozn. překl.) a městské pokladně tím opatřil příjem 54 zlatých. Roku 1773 se už hovořilo o "městském divadle", ve kterém bylo od 14. listopadu 1773 do 26. ledna 1774 uvedeno "von der anhero gelangten Gesellschaft deutscher Schauspieler unter Direktion des H. Andreas Fidler" (tj. "sem přibyvší společností německých herců pod direkcí pana Andrease Fidlera" - pozn. překl.) 29 komedií po 45 krejcarech. Dne 31. prosince 1776 pronajal první dělostřelecký regiment za činži 20 zlatých "nad městskou ledárnou se nacházející teatrum k pořádání akademií a masopustních zábav" (v originále "das ob dem städtischen Eiskeller befindliche Theatrum zur Halrung von Akademien und Faschingslustbarkeiten" - pozn. překl.). V sousedním domě byla proto pronajata "vedlejší místnost s kuchyní" (v originále "Nebenzimmer mit Küche" - pozn. překl.), která i později zůstala pro divadlo k použití. Ten pronájem trval jinak dva roky. V roce 1781 byly vypolštářovány lavice v "Komödienhausu", což městská hospodářská direkce schválila o to raději, že "hraním komedií" (v originále "durch Spielung der Komödien" - pozn. překl.) městu vzrostl zisk. Dne 14. června 1784 povolilo gubernium, aby bylo divadlo pronajato na šest let zdejšímu parukáři Mathesi Reiterovi. Přislíbil ve své žádosti uhradit příslušnou činži (50 zl.) dopředu a pokud sem dorazí nějaká herecká společnost, uvolní jí bez překážky scénu a je také ochoten za levných podmínek pořádat bály - bylo s nimi započato za divadelního ředitele Scherzera v roce 1783 - každé neděle v době masopustu. Roku 1790 následoval jako nájemník měšťan Franz Hauser, dne 1. července 1796 pak Mathias Reiter a Johann Milleret, který měl už tehdy ve svém domě čp. 176 (podle Kubákovy Topografie města Českých Budějovic 1540-1800 /s. 311/ šlo o dům v Hroznové ulici, který má dnes čp. 9 a jde o známý hostinec U Hromádků, který jeho majitel Václav Hromádka ještě počátkem 20. století označoval jménem U Milleretů - pozn. překl.) "vším pohodlím vylepšený taneční sál" (v originále "mit aller Bequemlichkeit verbesserten Tanzsaal" - pozn. překl.).
Nájemci měli udržovat inventář a divadlo v dobrém stavu, v případě škody, způsobené jimi zaviněným požárem se zavazovali ke stavební obnově a při bálech směli pro své účely využívat jednu část ledárny.
Divadelní ředitel Vasbach uváděl roku 1799 jako "Afterpächter" (tj. podnájemník - pozn. překl.) i opery. Dne 28. srpna 1800 musel divadelní efekty pro opery "Zauberflöte" a "Spiegel Arkadiens" (tj. Mozartova "Kouzelná flétna" /1791/ na libreto Emanuela Schikanedera a opera "Zrcadlo z Arkádie" /správně "Der Spiegel von Arkadien", 1794/ s hudbou F.X. Süßmayra, rovněž na Schikanederovo libreto - pozn. překl.), které zůstaly v Budějovicích zástavou, k uvedením v hornorakouském Welsu teprve proplatit. Také následující divadelní ředitel Josef Karner dostal ze strany gubernia povolení (1802, 27. června) uvádět v masopustním čase opery a divadelní hry.
Téhož roku 1802 se vynořila k nápravě závad divadla, zvaného často "Schupfentheater" (tj. "divadlo v boudě" - pozn. překl.) myšlenka, která budiž pro svou pozoruhodnost připojena. Je
zahrnuta v podání městské rady z 23. dubna 1802 krajskému úřadu. Publikum už dávno vyneslo svůj soud nad nevhodností této podoby divadla a volalo po nápravě. Divadlo bylo umístěno v posledním koutě vnitřního města, bylo v něm zatuchlo a dusno, takže by mohlo být považováno za způsobilé jen v případě té nejvyšší nouze. Každý cizinec by je mohl považovat za příhodné spíš pro vězení než pro místo zábavy. Leželo skryto za vysokou hradební zdí, prostorově bylo zcela nedostatečné a jen nepatrný počet diváků v něm mohl sedět. Divadlo jako stánek oddechu je čímsi nezbytným, ovšem musí najít jinou budovu, neboť ta současná se nehodí pro masopustní čas ani jako redutní sál. Už dávno tu byla vůle ke změně, ale zabránil tomu čas války a nebyla k dispozici ani vhodná budova. Nyní se zdá, že by přece jen k nápravě mohlo dojít. Někdejší kapucínský klášter (kostel sv. Anny) měl "aus Gelegenheit der Ansinnung der Errichtung eines zweiten Salzdepots" (tj. "v souvislosti s úmyslem zřídit ve městě druhý solní sklad" - pozn. překl.) dospět k dražbě a k prodeji a právě tento kostel mohl být účelně využit jak pro divadlo, tak o masopustu jako redutní sál. Magistrát chtěl z tohoto důvodu získat kostel koupí do rukou městské obce.
K provedení návrhu ovšem nedošlo a divadlo bylo dne 1. července roku 1802 znovu na 6 let pronajato měšťanu Andreasi Schmidtovi, jemuž Milleret po krátkém čase nájem odňal. Na podzim 1805 byla bouda používána jako sklad obilí a když dne 18. dubna 1806 magistrát musel na žádost brigádního komanda k už existujícím dvěma špitálům (vojenský špitál a "stará pošta") vyklidit nějaký třetí prostor, určil k požadovanému účelu divadlo "trotz der darinnen herrschenden Feuchten dumpfen Luft" (tj. "navzdory v něm panující vlhkosti a dusnému vzduchu - pozn. překl.). Smlouva s nájemcem byla mezitím zrušena. V roce 1807 byl v divadle opět "Kreisverpflegsmagazin" (tj. "krajský zásobovací sklad" - pozn. překl.), později stála "bouda" několik let prázdná, než si ji pronajal dne 12. října 1810 truhlář Josef Graf k výstavě spřádacích strojů. Nemohl ovšem výši pronájmu (160 zl.) dostát. V listopadu 1811 prostoru "boudy" využil pro svůj účel taneční mistr Franz Neubauer, na podzim 1812 v ní předvedla své umění provazolezecká společnost Codén a teprve 9. února 1812 byla vrácena svému původnímu poslání, když ji městská rada přenechala za měsíční činži 12 zlatých vídeňské měny (v originále "12 fl. W.W." - pozn. překl.) Fränkhyho herecké společnosti (v originále "Fränkhy'sche Schauspielergesellschaft" - pozn. překl.). Fränkhy zůstal v Budějovicích po dva roky. Následoval ho divadelní ředitel Georg Schantroch (*1750 v Prešpurku /dnešní Bratislava, †14. března 1819 v Plzni), který jako majitel větší společnosti zdatných herců zahájil mnoha úspěchy provázenou divadelní periodu. On to také byl, jehož nátlaku lze přičíst realizaci myšlenky zbudování nového divadla. Už když staré divadlo převzal, přiměl městskou radu dne 28. ledna 1814 k nové jeho obhlídce. Ta měla přímo ohromující výsledek.
Nosné trámy galerie byly prohnilé a jen tím, že byly připevněny pěti železnými svorníky k hornímu krovu, byly chráněny před zřícením. Krov sám spočíval toliko na 9 až 10 coulů (1 coul=2,54 cm - pozn. překl.) silných, zčásti poškozených nosnících. Podlaha pod sedadly byla rovněž prohnilá a sedadla sama v mnoha případech polámaná. Celé divadlo bylo příliš stísněné, takže "viele Personen vom Adel, geistlichen und Militärstand dann Civilbranchen, die nicht rechtzeitig kommen können, zurückgehen oder rückwärts stehen müssen." (tj. "mnoho osob šlechtického, duchovního a vojenského stavu, posléze i civilního oboru, které nepřišly včas, musely se vrátit nebo zůstat stát vzadu" - pozn. překl.) I v pozdějších nálezových protokolech je označováno jeviště za příliš malé. "Besteht ein Schauspiel aus mehr als zehn Akteurs, so haben Letztere den Zwang, vor der rückwärtigen Austrittstür auf dem der freien Luft ausgesetzten Stadtmauergange auf das Schlagwort zu warten." (tj. "Sestává-li obsazení nějaké hry z více než deseti herců, jsou ti poslední z nich donuceni čekat své vyvolání za dveřmi zadního východu na hradebním ochozu pod volným nebem." - pozn. překl.) Dekorace představující sál, velkou a malou místnost, les, zahradu, selskou jizbu a vězení, byly 70 let staré a byly naposledy opravovány před asi 30 lety. Všechno bylo "alt, abgenützt, geflickt und unscheinbar." (tj. "staré, opotřebované, zflikované a nevzhledné" - pozn. překl.) U příležitosti první obhlídky divadla podal nyní ředitel Schantroch žádost, "womit das Thurmwärterzimmer (im weißen Thurm), in welchem sich aus Mangel eines anderen heizbaren Raumes die Acteurs an- und auskleiden müssen, mit Bretternbelegt und mit der Bühne derart verbunden würde, dass sie bei dem Austritte bis zur Bühne in dem Zwischengang vor den nachtheiligen freien Zugluft geschützt werden." (tj. "aby místnost věžného (v bílé věži), ve které se pro absenci jiné místnosti, jež by se dala vytopit, herci musejí oblékat a svlékat, byla obložena prkny a s jevištěm spojena tak, aby byli odtud až k jevišti ve spojovací chodbě chráněni před škodlivým volným průvanem" - pozn. překl.) Také se měly s ohledem na bezpečnost publika (v originále "aus öffentlichen Sicherheitsrücksichten" - pozn. překl.) zřídit přinejmenším dva východy. Inspekční komise, v jejímž čele stanul purkmistr Franz Daudlebsky von Sterneck a do níž byli přizváni vedle měšťanských představitelů Josefa Pernera a Matthiase Schmidta i zednický mistr Johann Hofer a tesařský mistr Matthias Preßl jako stavební znalci, došla skutečně k závěru, že nějaká náprava je naléhavě nutná. Poněvadž ovšem rozšíření divadla podél sousedících domů nebylo možné, mělo dosáhnout až ke hradební zdi, prodlouženo dozadu a zvýšeno. Budova (rozuměj dosavadní "bouda" - pozn. překl.) sama dosud stála a náklady na její úpravu neměly být nijak vysoké. Sousedé Anton Eppinger, Karl Mayer a starší soukenického cechu Florian Pittner a Adalbert Waldherr byli se stavbou srozuměni a dne 17. března 1815 byla krajskému úřadu předána žádost o povolení s ní začít. O dva roky později (15. února 1817) se žádost vrátila zpátky s nařízením navrhnout nový předběžný rozpočet, poněvadž se mezitím ceny stavebního materiálu změnily, a když bylo i tomuto požadavku vyhověno, zaznělo v odpověď (23. května 1818), že je třeba předložit spolehlivý účetní rozpis (v originále "Rechnungsertrakt" - pozn. překl.), aby se dalo nahlédnout, zda jsou peníze na stavbu vůbec k dispozici.
Šindelová střecha se stala mezitím tak chatrnou, že jí pronikal déšť a o spojnici mezi "bílou" věží a jevištěm referuje inspekční protokol ze 6. září 1817 takto: "Da die Schauspieler zur Bühne über die rechte von der Gebäude befindliche eingedeckte Schanzmauer den Gang passieren müssen, hiezu der Aufgang, sowie der Fußboden und so eben auch der Zugang aus dem Turm auf die Bühne auf mehreren Punkten ungleich und grubenartig, sohin schon manches Gesellschaftglied gefallen und beschädigt worden, daher sind diese besonders Abends wirklich gefährlichen Zugänge einstweilen mit Ziegeln auszugleichen," (tj. "Poněvadž herci musejí procházet k jevišti napravo od budovy se nacházejícím krytým ochozem hradební zdi, přičemž rampa, jakož i podlaha a rovněž celý přístup z věže na jeviště jsou na mnoha místech nerovné a plné jam, takže tu už nejeden z členů společnosti upadl a způsobil si zranění, je potřebí tyto zejména večer skutečně nebezpečné přístupy alespoň prozatímně vyrovnat cihlami," - pozn. překl.), a aby herci nebyli vystaveni průvanu, "so ist der bisher offene Zugang zur Bühne wegen der Kälte und des Schneewehens mit Brettern zu verschallen." (tj. "je třeba dosud otevřenou přístupovou cestu k jevišti kvůli mrazu a sněhu, který sem zavívá, obít prkny." - pozn. překl.)
Schantroch roku 1816 divadlo opustil a to bylo přenecháno Josefu Tazlarovi. Na podzim 1818 se Schantroch vrátil do Budějovic nazpět a vzápětí započaly přípravy ke stavbě. Plány byly vypracovány zednickým mistrem Hoferem a tesařským mistrem Preßlem na základě divadelního projektu teplického inženýra (Martina - pozn. překl.) Schmidtschlägera a dne 6. října 1817 předány úřadům. Dvorským dekretem ze dne 10. prosince 1818 byly konečně schváleny. Stavební náklady byly náležitě nastaveny na částku 7857 zl. 47 kr. vídeňské měny. Poněvadž ale město samo vlastnilo dostatek stavebního materiálu a stavba měla být dále prováděna tak, že vpravo bude dosahovat až na hradební zeď, která však bude snesena jen do poloviny a nová hlavní zeď bude na ni nasazena, snížily stavební úřady výši nákladové položky na 5400 zl. vídeňské měny, poskytly ale na zvýšení celé budovy o tři stopy (v originále "um drei Schuh", tj. o něco více než 90 cm - pozn. překl.) vylepšení v částce 600 zlatých.
Dne 19. března 1819 se začalo s bouráním starého divadla a městské hradby (v originále "begann man mit der Abtragung des alten Theaters und der Stadtmauer" - pozn. překl.). Ukázalo se přitom ovšem, že tu hradba není tak pevná a solidní, jako je tomu na jiných místech města, nýbrž že sestává jen z uvolněných a špatnou maltou spojených malých kamenů, je místy dokonce děravá a nemá téměř nijaký zahloubený základ. Hlavní zdi divadla musely tedy být provedeny veskrze nově.
Tato okolnost pohnula magistrát k tomu, aby bylo zcela upuštěno od pouhé přestavby. Ze starého zdiva byla pojata do nové budovy jen pevná "bílá" věž poté, co byla zbavena své špičaté střechy, stavba mířila v přímé linii dozadu a prodloužila nové divadlo o čtyři sáhy (1 sáh= asi 6 stop= 1, 8 m, 4 sáhy tedy představují něco přes 7 metrů délky - pozn. překl.) proti původnímu plánu. Část pozemku k tomu nezbytného byla odňata příhradebnímu prostoru soukeníků na jejich rámy (v originále "wurde dem Rahmenzwinger der Tuchmacher" - pozn. překl.), kteří jej poskytli bezplatně.
Purkmistr Strandl (Vincenc Strandl se narodil v Českých Budějovicích 21. srpna 1760 a zemřel tu v Biskupské ulici čp. 1 dne 12. března 1842, viz blíže o něm a rodové spřízněnosti se Zátkovými Rodopisná revue - pozn. překl.) s jedním inženýrem, s divadelním malířem Hayekem a tesařským mistrem Preßlem dleli ve dnech 17.-19. července (roku 1819 - pozn. překl.) v Linci, "um das dortige, allgemein bekannt zweckmäßig gebaute Theater zu besichtigen" (tj. "aby si prohlédli tamní, vhodně ke svému účelu, jak známo, zbudované divadlo" - pozn. překl.) a osvojili si všechny nezbytnosti vnitřního zařízení pro Budějovice. Se zvětšením divadla spojené náklady navíc, zřízení divadelních lóží (v originále "die Einrichtung einer Nobelgallerie /Logen/" - pozn. překl.), zcela nové vybavení jeviště, pro něž byl v Teplicích podle tamního divadla tesařským mistrem Jakobem Ritterem zhotoven dřevěný model s vysvětlením, jakož i zařízení celého prostoru pro diváky vystupňovaly výdaje do té míry, že namísto původně schválených 6000 zlatých bylo podle magistrátem vložené faktury utraceno 23119 zlatých 28 ? krejcaru. Toto velké překročení mělo pro magistrát velice nepříjemné následky. Dvorský dekret ze dne 29. prosince 1826 nastavil jako správné zejména stavební náklady částkou 20738 zl. 21 kr. a určil magistrátu "wegen seiner unwirtschaftlichen Bauführung" (tj. "pro jeho nehospodárné vedení stavby" - pozn. překl.) zbylých 2831 zl. 7 kr. k náhradě. Zároveň byl magistrát učiněn "in Ansehung der von der Landesbaudirektion diesfalls gerügten Gebrechen in der Bauführung für die daraus hervorgehenden Folgen verantwortlich" (tj. "se zřetelem na pokárání, udělené v tomto případě zemskou stavební direkcí pro vady ve vedení stavby, zodpovědným za následky z toho vyplývající" - pozn. překl.).
Divadlo bylo otevřeno dvěma představeními "der aus Bürgersöhnen und Töchtern gebildeten Dilettanten" (tj. "ochotníků z řad měšťanských synů a dcer" - pozn. překl.) ve dnech 26. a 30. prosince roku 1819 (byly to hry "Der Fähnrich" /tj. "Praporčík"/ od Schrödera /z roku 1786 s podtitulem "oder der falsche Verdacht", tj. "aneb falešné podezření" a "Die Tochter der Natur" /tj. "Dcera přírody" z roku 1798 s podtitulem "Eine Familienszene", tj. "Rodinná scéna", jejímž autorem je pastor August Heinrich Julius Lafontaine, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl./). Městská rada podložila svou žádost o povolení k tomu tím, že dekorace ještě nejsou zcela kompletní a také tím, že místní "Armeninstitut" (tj. chudobinec - pozn. překl.) potřebuje peníze. Zemské prezidium vydalo svolení o to raději, "als das Kreisamt jener Theaterdilettanten als wohlverhaltene Individuen geschildert und für die Unanstößigkeit von ihnen gegebenen Stücke bürgte." (tj. "že krajský úřad líčí ony divadelní ochotníky jako jedince dobrého chování a ručí za nezávadnost her jimi uvedených" - pozn. překl.). Obě ochotnické inscenace měly velký úspěch. Příjem z nich činil 734 zl. 8 kr. Regenschori Johann Wozet (viz o něm Wikipedia - pozn. překl.) obdržel za hudební doprovod 27 zlatých, knihtiskař Zdarssa, o jeho domě čp. 29/37 v českobudějovické České ulici viz Památkový katalog Národního památkového ústavu - pozn. překl.) za 500 "Kommödienzettel" (tj. vstupenek - pozn. překl.) 10 zlatých. Prolog k prvnímu představení přišel z Vídně. - Nové divadelní dekorace dodal malíř Johann Hayek, který za to včetně výzdoby hlavní opony obdržel 620 zlatých, za vymalování galerie, parapetů lóží a plafondu (tj. stropu - pozn. překl.) 270 zlatých. Už zmíněný z Teplic získaný dřevěný model byl na žádost vrchního úřadu kláštera v Teplé (Tepl) předán ke zbudování nového divadla v Mariánských Lázních (Marienbad).
S výstavbou budějovického městského divadla padla i jedna část Krumlovské brány. Magistrát totiž rozhodl z brány, v průchodu dlouhé přes osm sáhů (tedy něco přes 14 a půl metru - pozn. překl.), "den innern Theil bis an die Stadtmauer abzubrechen, um einesteils der Feuersgefahr zu begegnen, andernteils aber sowohl für das Theater, als das große bürgerliche Bräuhaus einen freien und offenen Platz zu gewinnen." (tj. "strhnout vnitřní část až k městské hradební zdi, aby se tím jednak čelilo nebezpečí požáru, jednak ale také kvůli divadlu, když velký měšťanský pivovar získá volné a otevřené místo pro sebe" - pozn. překl.).


Budweiser Zeitung, 1912, č. 32, s. 9 a č. 33, s. 8

Stoleté jubileum budějovického městského divadla*

Dne 26. prosince 1819 (tedy na druhý svátek vánoční, jak se říká: "na Štěpána" - pozn. překl.) bylo nové budějovické divadlo otevřeno představením hry "Der Fähnrich" (tj. "Praporečník" či "Praporčík" od Schrödera - pozn. překl.). Byli to ochotníci, kdo se postavili k získání finančních prostředků pro vybavení jeviště do služeb věci. Těžké i dobré časy kráčely během těch sta let kolem toho stánku umění, mnohými proměnami prošla sama divadelní budova, sám "Haus", mnohým účelům sloužily inscenace, které prošly prkny jeho jeviště, probouzely ducha, osvěžovaly city, blažily zrak i sluch.
O kočovných komediantech je poprvé řeč roku 1735. Johann Friedrich Lorenz a Johann Sedeney získali 21. března toho roku od městské rady povolení tu "komödieren", tj. provozovat komedie, během velikonočních svátků. Stejně tak byl vydán roku 1756 souhlas lineckému měšťanu a komediantovi Josefu Oberhauserovi s uvedením komedií během období letního trhu. Když zřídili piaristé v Budějovicích své gymnázium, poskytla jim městská rada také jednorázový finanční dar pro divadlo, na němž se svými žáky uváděli tragedie biblického obsahu nebo s látkami přejatými z klasického starověku.
V této době (1763) se Budějovicím dostalo i jednoho samostatného divadelního prostoru, kam mohli kočovní herci dostrkat svou Thespidovu káru. Tu příležitost jim nabídla jedna stavba zdejšího právovárečného měšťanstva, podnět ke zřízení "Komödienhausu" vzešel však od krajského hejtmana Leopolda hraběte von Berchtholda a městského fyzikuse (tj. lékaře - pozn. překl.) Dr. Ignaze Hartla.
Městská rada koupila dne 26. října roku 1764 od bednáře Hanse Burggrafa jedno pusté spáleniště při Krumlovské bráně k postavení boudy na nářadí pro velký pivovar (v originále "zur Aufrichtung einess Geräteschupfens für das Großbräuhaus" - pozn. překl.) a zároveň tu dala zřídit krumlovským kameníkem ledárnu (v originále "eine ,Eisstube'" - pozn. překl.). V roce 1763 byla bouda přestavěna na "Bierdepositorium" (tj. "pivní depositorium" - pozn. překl.) s ledárenským sklepením a na naléhání krajského hejtmana Berchtholda se "depositorium" proměnilo na jednoduché divadlo, v němž už roku 1764 sehrál komediant Einzinger 26 komedií s poplatkem (v originále "mit einem Zinse'" - pozn. překl.) po 30 krejcarech a 41 s poplatkem po 1 zlatém. Od té doby počínaje je téměř každoročně referováno o kočovných hercích, z nichž by mohly být obzvláště vyzdviženy společnosti "teutscher Schauspieler" (tj. "německých herců" - pozn. překl.) a jména jejich ředitelů, ať už jimi byli Andreas Fiedler (1773-1774), F. Nowak (1774-1775), Christian Watzl (1778), Franz Scherzer (1782), Karl Hirschold (1783) či Baeuti a Morozi (1784). "Principálové" naposledy uvedení přiřazovali ke svým nedělním představením bály a dosáhli tím velkých úspěchů. To přimělo městskou radu, aby divadlo na několik nájemních období pokaždé na šest let propůjčilo měšťanům, kteří by tyto bály každou neděli během masopustu pořádali, "Schaubühne" (tj. divadelní scénu - pozn. překl.) ale za přiměřený poplatek museli poskytovat hercům. Prvním nájemníkem byl měšťanský parukář Mathes Reiter (1784-1790), který se sice se svými bály těšil štěstí, s herci však se dalo rozhodně mluvit spíše o opaku. "Direktor der teutschen Schauspieler" Gottfried Heinrich Schmidt (1786) se dostal do vězení pro dlužníky, jeho následovníku Meißnerovi byl zabaven inventář (1787) a proti Franzi Felderovi (1788-1789) museli "acteurs" vzít ku pomoci soud, aby na řediteli vymohli své platy. - V dalším šestiletém období nájmu (1790-1796) dostal divadlo do rukou měšťan Franz Hauser. Z těch let je známo jen tolik, že v létě 1792 tu uvedl "Sing- und Schauspiele", tj. opery a hry Philipp Bord, po němž následovala 1794 Brandtova a 1796 Langova herecká společnost (v originále "die ,Brandtsche' und die ,Langsche Gesellschaft'" - pozn. překl.). - Jako nájemníci poté následovali: (1796-1802) Johann Milleret a s ním zase už zmíněný Matthias Reiter. Milleret byl rodem Francouz. Získal v roce 1786 dům čp. 176 (podle Kubákovy Topografie města Českých Budějovic 1540-1800 /s. 311/ šlo o dům v Hroznové ulici, který má dnes čp. 9 a jde o známý hostinec U Hromádků, který jeho majitel Václav Hromádka ještě počátkem 20. století označoval jménem U Milleretů - pozn. překl.), v němž roku 1790 zřídil "Privattanzsaal" (tj. "soukromý taneční sál" - pozn. překl.). S odkazem na svou desetihlavou rodinu žádal jako měšťan a "grau gewordener Soldat" (tj. "zešedivělý voják" - pozn. překl.) dne 12. srpna téhož roku 1790 magistrát, "seinen mit aller Bequemlichkeit verbesserten Privattanzsaal unter der Freiheit eröffnen zu können, dass nemlich jedermann so lange hierin seiner Ergötzlichkeit sich widmen könne, als es ihm gefällig, ohne befürchten zu müssen, außer einer Streitigkeit, abgeschafft zu werden." (tj. "aby mohl svůj vším pohodlím vylepšený soukromý taneční sál otevřít s tou volností, že totiž se tu každý může tak dlouho věnovat svému pobavení, jak je mu libo, aniž by se musel obávat, kromě nějaké rozepře, že bude vykázán" - pozn. překl.). Teprve dvorský dekret z 24. ledna 1804 mu dovolil provozování tanečních zábav od čtvrté hodiny odpolední do desáté hodiny večerní. - Během jeho pronájmu divadla jsou tu zmiňováni "Richterische Schauspieler" (tj. "Richterovi divadelníci" - pozn. překl.), později Franz Vasbach (1799). Ten dával i opery, nedokázal se však dopracovat nijakého úspěchu (v originále "konnte jedoch auf vinen green Zweig kommen" - pozn. překl.). Jeho divadelní inventář (v originále "seine Effekten" - pozn. překl.) mu byl zabaven a jen k operám "Zauberflöte" a "Spiegel Arkadiens" (tj. Mozartova "Kouzelná flétna" /1791/ na libreto Emanuela Schikanedera a opera "Zrcadlo z Arkádie" /správně "Der Spiegel von Arkadien", 1794/ s hudbou F.X. Süßmayra, rovněž na Schikanederovo libreto - pozn. překl.) mu byly (po vyplacení ovšem - pozn. překl.) uvolněny k uvedení ve Welsu. Divadelní ředitel Josef Karner, který na závěr Milleretova období nájmu přibyl ze Znojma sem do Budějovic, dosáhl větších úspěchů.
Od roku 1802 počínaje dal magistrát divadlo do nájmu Andreasi Schmidtovi s Milleretem. Velké zásoby obilí, které se roku 1804 v Budějovicích nahromadily pro potřeby armády, učinily ovšem tomuto pachtu náhlý konec. Divadlo se stalo nejprve skladem obilí, v roce 1806 vojenským špitálem, pak znovu skladem, roku 1809 opět pomocným špitálem, rok nato v něm vystavoval umělecký truhlář a přadlácký faktor (v originále "Spinnfaktor" - pozn. překl.) Josef Graf své spřádací stroje a teprve dne 20. ledna 1811 bylo navráceno svému původnímu účelu. Zda během této doby dleli nějací herci v Budějovicích, nedá se zjistit. V raném létě roku 1812 tu byla činná společnost Josefa Fränkyho, jeho spoluuchazeč Josef Siege byl odmítnut.
Jako už v roce 1786 byla tu uváděna také na podzim 1812 řada ochotnických představení. Konala se pod vedením konzistoriálního kancelisty Strobacha a obchodníka Johanna Gasnera, v čele stál tehdejší posluchač filosofie Franz Haniß a studenti. Fränkyho společnost se v zimě 1813 do Budějovic vrátila, následující zimy získal však budějovickou scénu ředitel divadla v Karlových Varech a v Teplicích (v originále "der Leiter des Karlbader und Teplitzer Theaters" - pozn. překl.) Georg Schantroch, jehož energickému vystoupení je vlastně co děkovat za to, že otázka novostavby divadelní budovy, která byla už po mnoho předmětem jednání, dospěla nyní činné fáze. Nehledě na zimu roku 1817 vedl Schantroch a po jeho smrti (1819) jeho vdova Therese (Terezie Schantrochová, roz. Sadílková, *1768 či 1760, †1828, dcera Karolina byla provd. Lutzová - pozn. překl.) se dvěma přerušeními budějovické městské divadlo ještě na podzim 1828. Zemřela 5. prosince téhož roku v Karlových Varech. S Therese Schantrochovou zmizelo z provinčních scén Čech jméno dobrého zvuku. Její choť Georg a ona sama považovali za věc své hrdosti, aby dokázali uspokojit publikum a nebáli se nijaké oběti, aby ve svých, cenzurou ovšem velice okleštěných produkcích přinášeli odpovídající rozmanitost. Mozartovy opery "Don Giovanni" a "Kouzelná flétna", Weberův "Čarostřelec" a "Preziosa", "Joseph (et ses fr?res)" od Méhula (Étienne-Nicolas Méhul, francouzský hudební skladatel, žil v letech 1763-1817 - pozn. překl.), Rossiniho "Tancred", Boieldieuův (François Adrien Boieldieu, francouzský hudební skladatel, žil v letech 1775-1834 - pozn. překl.) "Jean de Paris" a jiná operní díla střídaly divadelní hry, dramata a komedie vynikajících autorů jako byli Grillparzer ("Ahnfrau", "Sappho"), Lessing ("Emilia Galotti"), Schiller ("Loupežníci", "Úklady a láska" /v originále "Räuber", "Kabale und Liebe" - pozn. překl.), Iffland (August Wilhem Iffland, německý dramatik, žil v letech 1759-1814 - pozn. překl.), Halm (Friedrich Halm, vl.jm. Eligius Franz Josef svobodný pán Münch-Bellinghausen, žil v letech 1806-1871 a začal publikovat až ve třicátých letech 19. století, kdy už byli Georg i Therese Schantrochovi mrtvi, takže jimi nemohl být uveden; stalo se tak až za Josefa Lutze, jejich zetě - pozn. překl.) atd. Že se na hracím plánu objevila rovněž Karoline Pichlerová (ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), paní von Weißenthurn (Johanna Franul von Weißenthurnová, německá herečka a spisovatelka, žila v letech 1773-1847 - pozn. překl.) či takový Kotzebue (August von Kotzebue, německý spisovatel, dramatik a básník, žil v letech 1761-1819 - pozn. překl.), je něčím samozřejmým. Georg a Therese Schantrochovi vedli své divadelní podnikání po plných 44 let tím nejsolidnějším způsobem.

Stavba divadla
Divadelní ředitel Georg Schantroch v lednu roku 1814 magistrátu otevřeně předestřel závažné vady, jimiž dosavadní divadelní prostory trpí. Už 28. ledna téhož roku konaná komisionelní obhlídka plně potvrdila jeho údaje. V protokolu o tom vystaveném se píše, že jak u galerie, tak u horních nosníků, podlahy i lavic na sezení se jeví takové známky zchátralosti, že je to spojeno až s ohrožením života (v originále "eine große, mit Lebensgefaht verbundene Baufälligkeit"- pozn. překl.). Dřevěné nosné trámy galerie jsou na koncích prohnilé a před zřícením galerii chrání jen pět železných svorníků, přichycujících ji k trámové konstrukci krovu (v originále "an den Tramen der oberen Bodendecke" - pozn. překl.). Podlaha, na níž stojí lavice k sezení a sedadla sama jsou ve velmi špatném stavu. Mělo by se pořídit 40-50 vyhrazených sedadel, poněvadž existuje přesvědčení, že kvůli nynějšímu divadelnímu prostoru, který je příliš malý vzhledem k divácké návštěvě, se často mnohé osoby šlechtického, duchovního a vojenského stavu, posléze i civilního oboru (v originále "dann Zivilbranchen" - pozn. překl.), které se vzhledem ke svým závazkům nemohou do divadla vydat časněji, musejí rozhodovat mezi návratem z divadla nebo stáním vzadu, pokud je při vchodu přece jen ještě nějaký prostor volný. Dekorace byly v uplynulých letech opravovány jen nastavováním či záplatováním a dále už se tak udržovat nedají. Jevištní prostory jsou příliš stísněné. Místnost věžného, v níž se pro nedostatek jiného vytopitelného prostoru museli herci oblékat a svlékat, je třeba obít prkny a spojit ji s jevištěm tak, aby herci byli odtud až k jevišti ve spojovací chodbě chráněni před škodlivým volným průvanem, "weil bereits an einigen Gesellschaftgliedern, bei diesen durch Wärme und Kälte abwechselnden Einfluss Huften und Krankheiten erfolgten." (tj. "poněvadž už u několika členů herecké společnosti pod vlivem střídání tepla a zimy došlo k nachlazení a onemocnění" - pozn. překl.) Protokol nese podpisy purkmistra Franze von Sternecka, magistrátní rady, reprezentantů měšťanstva, zednického mistra Johanna Hofera a tesařského mistra Matthiase Preßla.
Rada skutečně podala počátkem roku 1815 u krajského úřadu žádost o povolení stavby. K vyřízení žádosti došlo ovšem teprve dne 15. února 1817. Poněvadž se mezitím změnily ceny stavebního materiálu, musely být vypracovány nové předběžné rozpočty a tak se stalo, že teprve 18. března mohlo být započato s bouráním starého divadla.
Inženýr Martin Schmidtschläger, stavitel městského divadla v Teplicích, zaslal dne 19. února stavební plán, dal od tesařského mistra Jakoba Rittera zhotovit dřevěný model teplického divadla s vysvětlivkami a bylo mu posléze svěřeno i vedení stavby. Na schůzi s výborem pivovaru (2. března) bylo rozhodnuto strhnout vnitřní část celkem osm sáhů (tedy něco přes 14 a půl metru - pozn. překl.) v průchodu dlouhé Krumlovské brány až k hradební zdi, jednak aby se tím čelilo nebezpečí požáru, jednak aby se divadlu a pivovaru zjednalo volné místo. Dne 22. března projevili dále představení společenstva soukeníků ochotu poskytnout k prodloužení pozemku pro základy divadla bezplatně 16 čtverečných sáhů (1 čtverečný (řemenový) sáh=3,597 m2 - pozn. překl.) starého soukenického zwingeru (tj. prostoru mezi vnější a vnitřní zdí městského opevnění, jinak zvaného i hradební parkán - pozn. překl.) a požadovali za to jen možnost rozmístění soukenických rámů ve svém takto zmenšeném zwingeru. Původním záměrem bylo z úsporných důvodů použít sousedící úsek hradby jako boční zeď chystané stavby, při bližším průzkumu se však ukázalo, "dass diese sowohl rechts als rückwärts stehende Ringmauer nicht so fest und solid wie an anderen Ortsplätzen gebaut sei." (tj. "že tato napravo i vzadu stojící okružní zeď není zbudována tak pevně a solidně jako na jiných místech" - pozn. překl.) Materiál sestával jen z velkých oblázků a také ze štěrkové navážky bez řádného spojení maltou. Nezbývalo tedy nic jiného, než tyto zdi, uváděné v městských účtech někdy k letům 1497-1503, strhnout a provést úplnou novostavbu, nikoli pouhou původně zamýšlenou přestavbu. Ze starého zdiva byla do novostavby pojata jen pevná "bílá věž" po odstranění své špičaté střechy a stavba mířila v přímé linii dále dozadu a prodloužila nové divadlo o čtyři sáhy (1 sáh= asi 6 stop= 1, 8 m, 4 sáhy tedy představují něco přes 7 metrů délky - pozn. překl.) proti původnímu plánu.
Když se pozdního léta roku 1881 u příležitosti inovací městského divadla z tesařské podlahy a jevištní mašinerie odstraňovala stará dřevěná konstrukce a jeden starý dřevěný hřídel byl přitesáván k jinému účelu, zjistili tesaři po několika úderech sekerou, že hřídel je vyhloubena a vylovili z jejího nitra svitky papíru, pocházející z doby stavby divadla a obsahující různé kronikářské záznamy. Jeden z papírů byl psán rukou inženýra Martina Schmidtschlägera, pojednával o stavbě jím vedené a měl následující znění (v originále ovšem německé, místy značně kostrbatě kroucené - pozn. překl.):

Předběžné poznámky
ke stavbě v královském krajském městě Budějovicích
zčásti už dohotoveného divadla

Za života nyní zemřelého purkmistra Franze Daudlebskyho bylo ve srozumění s jeho pány radními přikročeno k žádosti o souhlas s rozšířením zdejšího starého městského divadla, které bylo čtyři sáhy (1 sáh= asi 6 stop= 1, 8 m, 4 sáhy tedy představují něco přes 7 metrů délky - pozn. překl.) široké a přibližně dvanácte sáhů (tj. něco přes 21 a půl metru délky - pozn. překl.) dlouhé, pročež pojalo jen kolem 400 lidí, u vysokého zemského úřadu Království českého. Vysoký zemský úřad odkázal tehdy magistrát, který se ovšem málo staral o splnění své žádosti, ke strpení, načež pak uplynulo mnoho let, aniž by byla slyšet i ta nejmenší zpráva o zamýšlené stavbě divadla.
Úmrtím purkmistra pana von Sternecka došlo jeho místo uvolnění. Vinzenz Strandl, tehdejší policejní komisař (Strandl se narodil v Českých Budějovicích 21. srpna 1760 a zemřel tu v Biskupské ulici čp. 1 dne 12. března 1842, viz blíže o něm a rodové spřízněnosti se Zátkovými Rodopisná revue - pozn. překl.), byl ze strany onoho vysokého zemského úřadu zvolen za zdejšího purkmistra a vyhodnocen k propůjčení tohoto místa. Tento nynější purkmistr, od svého nejranějšího mládí stálý příznivec divadla, ve srozumění se svými pány kolegy, zejména s nynějším hospodářským inspektorem panem radou Schmidtem, starali se více o zkrášlení města Budějovic; vynakládalí proto všechny prostředky, aby obdrželi svolení ke stavbě divadla, pro dnešní dobu téměř nezbytné (v originále "für jetzige Zeiten fast notwendiges Theaterbau" - pozn. překl.). Guberniu byly proto předloženy mnohé plány a propočty (v originále "mehrere Pläne und Ueberschläge" - pozn. překl.), které byly přirozeně malé, spojené s nízkými náklady. Podle návrhu by staré zdi stály dál, zvýšeny jen o pět stop (tj. něco přes jeden a půl metru - pozn. překl.), staré střešní dřevo by mohlo být z větší části použito a náklady zvětšení a prodloužení by mohly činit nejvýše 6000 zlatých, přičemž by město získalo na vážnosti a mezitím i na množství obyvatelí, takže vysoký zemský úřad přirozeně musel, poněvadž se tato stavba zdála být k nejlepšímu všeobecnému prospěchu, k ní svolit a proto i schválit přednesený stavební plán a propočet nákladů.
Poté, co tu bylo nyní schváleno smět staré divadlo trochu zvětšit, došlo na to, vyprojektovat nějaký plán, který by odpovídal vyšším plánům magistrátu a účelu celé stavby. - Prvý plán, který byl guberniu předložen, vyhotovil městský mistr zednický Hofer, který jen zvyšoval staré divadlo o pět stop. Druhý plán byl navržen tesařským mistrem Rohanem, třetí stavitelem Bednaříkem, čtvrtý inženýrem zde podepsaným.
Z těchto čtyř zcela rozdílných idejí se zdály slavnému magistrátu dvě vposled zmíněné být těmi nejvhodnějšími, nedošlo se však ani po několikeré schůzi ke shodě na tom, který plán s ohledem na vnější fasádu je tím nejpřiměřenějším. Byl tedy požádán táborský krajský inženýr Joseph Pawlowsky von Rosenfeld o určení toho příhodnějšího plánu, kterým se stal návrh posledně zmíněný.
Podle tohoto posledního plánu byla stavba provedena; staré hlavní zdi, které měly nést zvýšení, byly pro nedostatečnou pevnost strženy; namísto prodloužení o několik sáhů došlo ke zvětšení o osm sáhů
(tedy něco přes 14 a půl metru - pozn. překl.), namísto zvýšení o pět stop to bylo stop 15 (tedy něco přes 4 a půl metru - pozn. překl.), půl galerie zabraly lóže a galerie dosáhla dvojnásobné velikosti, takže nyní může divadlo pojmout namísto 400 lidí 800.
Zakrátko se projevil znatelný rozdíl s předneseným propočtem nákladů ve výši 6000 zlatých vídeňské měny, a když byly sečteny výlohy na pracovníky a použitý materiál, zjistilo se, že namísto 6000 zlatých bylo potřebí zlatých na 40 tisíc.
Při zednickém díle pracovali tovaryši nynějšího stavitele Bednaříka, kde byli políry Kommenda a Jandík. Později jim byli přiděleni tovaryši zednického mistra Hofera. Zpočátku byly tesařské práce převzaty tesařským mistrem Rohanem, později mu byl přidělen tesařský mistr Preßl, který nato převzal stavbu jeviště, které pořídil příhodně jeho účelu.
K mašinerii jeviště měl po ruce následující profesionály:
K soustružení dlouhých hřídelů a vůbec k vyhotovení soustružnických prací pana soustružnického mistra Josefa Donnera. Náklady soustružnických prací činily 80 zlatých.
Zámečnickým mistrem pro jeviště byl Johann Eigner. Náklady práce činily 205 zlatých.
Truhlářský mistr Schuster Johann; náklady 550 zlatých.
Provaznický mistr Herrmann; náklady 150 zlatých.
Malíř Hayek; náklady na 5 dekorací a portál 620 zlatých s hlavní oponou
(v originále "mit der Hauptportune" - pozn. překl.).
Inspekce nad celou stavbou byla předána zde podepsanému.
Budějovice dne 1. prosince 1819

Martin Schmidtschläger,
          inženýr

Nakonec je ještě třeba poznamenat, že při nynější stavbě činila denní mzda u jednoho muže 1 zlatý, u podavače 30 krejcarů, také 24.
K těmto vývodům budiž na doplnění připojeno, že ve dnech 17.-19. července 1819 purkmistr Strandl s inženýrem Schmidtschlägerem, malířem Hayekem a tesařským mistrem Preßlem dleli v Linci, aby shlédli tamní "allgemein bekannt zweckmäßig gebaute Theater" (tj. "všeobecně známé, vhodně ke svému účelu zbudované divadlo" - pozn. překl.) a pro budějovické poměry si osvojili to pro ně vhodné.
Malíř Wenzel Hayek (v textu z roku 1912 ho Huyer jmenuje Johann Hayek! a i novější prameny hovoří o Janu Hájkovi, malíři kostelních obrazů z Jindřichova Hradce /tak i Slovník československých výtvarných umělců Prokopa Tomana z roku 1927/, Franz Mardetschläger ho však v Budivoji čp. 70 ze září roku 1877 označuje za Václava Hájka rodem "Sušičana" - pozn. překl.) maloval vedle nových dekorací také hlavní oponu (byl na ní zachycen syn trójského krále Ganymédés, odnášený orlem na Olymp, kde mladíka pro jeho krásu chtěl mít Zeus - pozn. překl.), portál s příslušejícími kulisami a draperiemi, galerie, parapety lóží a strop. Zvětšení divadla, zřízení divadelních lóží (v originále "die Einrichtung einer Nobelgallerie /Logen/" - pozn. překl.), nové vybavení jeviště a diváckého prostoru vystupňovalo náklady natolik, že schválený předběžný rozpočet byl překročen a bylo utraceno celkem 23.119 zl. 28 kr.. Dvorským dekretem z 29. prosince 1826 byly tyto náklady upraveny (v originále "richtig gestellt" - pozn. překl.) na částku 20.288 zl. 7 kr., zbytek však byl dán městské radě "wegen seiner unwirtschaftlichen Bauführung" (tj. "pro její nehospodárné vedení stavby" - pozn. překl.) k náhradě.
Teplický dřevěný model putoval na žádost kláštera v Teplé (Tepl) z 2. prosince 1820 do Mariánských Lázní (Marienbad), kde se rovněž podle něho stavělo nové divadlo.
Jak už dříve vzpomenuto, otevřeli divadlo "aus Bürgersöhnen und Töchtern gebildeten Dilettanten" (tj. "ochotníci z řad měšťanských synů a dcer" - pozn. překl.) hrou "Der Fähnrich" od Schrödera (z roku 1786 s podtitulem "oder der falsche Verdacht", tj. "aneb falešné podezření" - pozn. překl.), dne 30. prosince roku 1819 následovanou kusem "Die Tochter der Natur" (tj. "Dcera přírody" z roku 1798 s podtitulem "Eine Familienszene", tj. "Rodinná scéna" - pozn. překl.) od Lafontainea (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl./). Městská rada podložila svou žádost o povolení k tomu tím, že dekorace ještě nejsou zcela kompletní a také tím, že místní "Armeninstitut" (tj. chudobinec - pozn. překl.) potřebuje peníze. Zemské presidium vydalo svolení "um so lieber, als das Kreisamt jene Theaterdilettanten als wohlverhaltene Individuen geschildert und für die Unanstößigkeit von ihnen gegebenen Stücke gebürgt habe." (tj. "o to raději, že krajský úřad líčí ony divadelní ochotníky jako jedince dobrého chování a ručí za nezávadnost her jimi uvedených" - pozn. překl.). Obě představení měla netušený úspěch. Příjem z nich činil více než 730 zlatých, z nichž 100 zlatých bylo věnováno chudinskému fondu. Regenschori Wozet (viz o něm Wikipedia - pozn. překl.) obdržel za hudební doprovod 27 zlatých, knihtiskař Zdarssa, o jeho domě čp. 29/37 v českobudějovické České ulici viz Památkový katalog Národního památkového ústavu - pozn. překl.) za 500 "Kommödienzettel" (tj. plakátů - pozn. překl.) 10 zlatých, za dekorace městskému pokladnímu Madererovi odvedeno 408 zlatých 45 krejcarů. Prolog k prvnímu představení přišel z Vídně.

Divadelní ředitelé
Z velkého počtu divadelních ředitelů, kteří během století divadlo vedli, buďtež vyzdviženi jen ti, kteří buďto dosáhli něčeho opravdu ryzího, nebo si získali o vzestup německé provinční scény v Čechách obzvláštní zásluhy. Okruh působnosti ředitelů staršího období byl omezený. Dostávali od úřadů jejich svolení jen pro určené kraje nebo v lepším případě pro zemi. Tak měli podle jednoho přípisu zemského prezidia z 31. srpna roku 1824 koncesi pro Čechy jen podnikatelé Franz Maschek, rodilý Budějovičan, Karl Bub, Josef Tatzler, Josef Siege, Franz Suwar, Friedler, Hubner, Prevor, Franz Stein a Zeinerle. K nim později přibyli C.F. Knispel, J.N. Feichtinger, Hugo Wallburg, Alois Miller, F. Musik. Karl Moser. - Poněvadž staří Budějovičané měli obzvláštní zálibu v operách, musel magistrát opakovaně sáhnout po přespolních uchazečích, kteří si byli nato pokaždé nuceni sehnat si povolení pro Čechy. Takoví "zahraniční" šéfové byli Karl Mayer (1824-1825), někdejší ředitel divadla ve vídeňském Josefstadtu, který ovšem byl ve svých zdejších očekáváních zklamán a ohledně divadelní kariéry tu ztroskotal (v originále "und hier zugrunde ging", zemřel jinak 13. května 1830 ve Vídni, Altlerchenfeld 228 - pozn. překl.), J. Reisinger (1820-1830), který přišel do Budějovic z vídeňského Hietzingu a tady v Budějovicích dne 17. prosince 1829 zemřel, August Seydler (1834-1835), Stefan a Eugen Mayerhoferovi (1845-1846), Franz Scholz (1849-1850) aj.
Tito cizí ředitelé neměli v žádném případě ono "divadelní štěstí" (v originále "jenes ,Theaterglück'" - pozn. překl.) jako ti domácí, jejichž "divadelní rodiny" (v originále "Theaterfamilien" - pozn. překl.) stály vůči obyvatelstvu v dobrých vztazích a kteří se v dlouhém styku naučili znát v oné době ještě nenáročný vkus svého publika. Jedním příkladem této skutečnosti může být Josef Suwar (ředitel kadaňsko-mostecko-chomutovského divadelního ansámblu, narodil se patrně v Kadani /Kaaden/ roku 1779 nebo 1780 - pozn. překl.), který poprvé přišel do Budějovic v lednu roku 1831 a do 7. dubna měl divadlo v držení. Jeho personál sestával vedle madame Suwarové z dvanácti osob, mezi nimiž se nacházelo sedm těch s příjmením Suwar (manželka Clara Suwarová měla totiž mezi herci požehnaný počet svých dětí, většinou dcer jménem Anna, Carolina, Jenny, Laura, Lotti, Ludmilla a Maxmiliana - pozn. překl.). Také dětské role byly obsazovány Lidy (zřejmě Ludmilla - pozn. překl.), Korneliem a Peppi Suwarovými. To, že za takových poměrů zvláště velký výběr repertoáru nebylo možno žádat, je nasnadě. Suwar musel proto sáhnout k neobvyklým prostředkům získávání publika. Zahájil předplatné a přidával k téměř každému na svůj soubor střiženému kusu nějaký pantomimický výstup či "plastické tableaux" (tj. plastický obraz, jehož námět vysvětlovala většinou báseň k němu recitovaná - pozn. překl.). Tak se např. objevila hra "Der Bauer als Millionär" (tj. Sedlák jako milionář" - pozn. překl.) od Ferdinanda Raimunda (rakouský dramatik, žil v letech 1790-1836, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) na divadelní ceduli jako opera! Dne 3. dubna stálo na ceduli psáno:

Zum Beschluss:
Sobiesky, König der Polen.
Großes heroisches Schlachttableaux nach der wahren Begebenheit
der Belagerung Wiens durch die Türken
und schimpflicher Abzug derselben.
Sobiesky zu Pferde führt seine Soldaten über die Leichen der Türken.
Mit griechischer Feuerbeleuchtung.

(tj. Na závěr:
Sobiesky, polský král.
Velký hrdinský bitevní obraz podle skutečné události
obležení Vídně Turky
a potupný ústup týchž.
Sobiesky na koni vede své vojáky přes mrtvoly Turků.
S osvětlením řeckých ohňů. - pozn. překl.)

Dne 22. února zase:

Die Ahnfrau
oder der Sturz des Borotinischen Stammes.
Rittergemälde aus dem 16. Jahrhunderte
in fünf Handlungen von Grillparzer.

(tj. Pramáti
aneb Pád rodu Borotínských.
Rytířský obraz ze 16. století
v pěti jednáních od Grillparzera. - pozn. překl.)

Dne 19. března:

Kabale und Liebe
oder Die Barbarei des aufgeklärten Jahrhundertes.
Familiengemälde in fünf Aufzügen
von Friedrich Schiller.

(tj. Úklady a láska
aneb Barbarství osvíceného věku.
Rodinný obraz v pěti dějstvích
od Friedricha Schillera. - pozn. překl.)

O tom, jak velkou měrou Suwar dokázal svými vtíravými programy vyhovět vkusu publika (v originále "dem Geschmacke des Publikums Rechnung trug" - pozn. překl.), svědčí zpráva městské rady, že žádný z předchozích direktorů neměl dennodenně tak velkou návštěvu a že může být všude pro svou zdatnost doporučován k přijetí. Suwar se ještě až do roku 1834 do Budějovic vracel a když v létě roku 1834 v Mariánských Lázních skonal, bylo jeho úmrtí v Budějovicích všeobecně želeno.
Po mnoho let stálo divadlo pod vedením ředitele Josefa Lutze, někdejšího herce a zpěváka u Therese Schantrochové, jejíž dcera Karolina se stala Lutzovou chotí. Působil jako zdejší ředitel v letech 1835-1839, pak 1842 a 1843, konečně i v letech 1846-1848. Bral svou funkci vážně, jeho repertoár měl vždy dobrou úroveň. V tom ohledu lze uvést jako příklad zimu 1838-1839, kdy činil početní stav jeho personálu 25 osob a kdy ve své od 1. prosince 1838 do 7. května 1839 trvající hrací době uvedl následující opery: "Das Nachtlager in Granada" (tj. "Nocleh v Granadě" - pozn. překl.) od Conradina Kreutzera, "Barbier von Sevilla" a "Die diebische Elster" (tj. "Lazebník sevillský" a "Straka zlodějka" - pozn. překl.) od Rossiniho, "Postillion von Lonjumeau" (tj. "Postilion z Lonjumeau" - pozn. překl.) od Adama, "Montechi und Capuletti" (tj. "Kapuleti a Montekové" - pozn. překl.) od Belliniho, "Die Italienerin in Algier" (tj. "Italka v Alžíru" - pozn. překl.) od Rossiniho, "Zampa oder die Marmorbraut" (tj. "Zampa - mramorová nevěsta" - pozn. překl.) od Hérolda, "Don Juan" (tj. "Don Giovanni" - pozn. překl.) od Mozarta, "Der Liebestrank" (tj. "Nápoj lásky" - pozn. překl.) od Donizettiho, "Fra Diavolo" od Aubera, "Freischütz" (tj. "Čarostřelec" - pozn. překl.) od Webera, "Maurer und Schlosser" (tj. "Zedník a zámečník" - pozn. překl.) od Aubera, "Die Puritaner" und "Norma" (tj. "Puritáni" a "Norma" - pozn. překl.) od Belliniho. Z autorů frašek stojí v popředí Nestroy (11 večerů), ale i Bäuerle (na webových stránkách Kohoutího kříže viz Anonym 19. století "Z Vimperka v Čechách" - pozn. překl.), Hopp "Hutmacher und Strumpfwirker" /tj. "Kloboučník a punčochář"/ - pozn. překl.) či Raimundův "Verschwender" (tj. "Marnotratník" - pozn. překl.) doznali opakovaných uvedení. Mezi autory dramat se nacházejí jména jako Friedrich von Halm (vl.jm. Eligius Franz Josef svobodný pán Münch-Bellinghausen - pozn. překl.) se svými hrami "Grisoldis" (tj. "Griselda"- pozn. překl.), Franz Ignaz von Holbein (blíže viz česká webová adresa Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.), Amálie princezna saská (blíže viz Wikisource - pozn. překl.)
a její hra "Die Fürstenbraut" (tj. "Knížecí nevěsta" - pozn. překl.), či Egon Ebert a jeho "Břetislaw und Jutta" (tj. "Břetislav a Jitka" - pozn. překl.). Jako kuriozita budiž uvedeno, že ke konci té hrací doby uvedl i "eine böhmische Vorstellung" pod titulem "Čech a Němec" (tj. stejnojmennou hru Jana Nepomuka Štěpánka - pozn. překl.). Po Lutzovi (podle Franze Mardetschlägera a jeho článku v listě Budivoj přijal místo ředitele stavovského divadla v korutanském Celovci, jak se tehdy "česky" říkalo Klagenfurtu /tamní časopis "Carinthia" opravdu v čísle z 19. října 1839 opravdu ohlašuje, že právě před měsícem, tj. 19. září, tu zahájilo divadlo pod Lutzovým vedením sezónu Belliniho operou "Norma" - pozn. překl.) následoval v letech 1839-1840 Alois Miller (správně Kuntschak), který želbohu upadl do dluhů a musel divadlo předčasně uzavřít. Vrátil se sice nazpět v letech 1850-1852 (o tom už se Mardetschläger, který ostatně příjmení píše /chybně/ Müller, nezmiňuje - pozn. překl.), musel však opět zápasit s neúspěchem ačkoli byl ředitelem zkušeným a školeným (v originále "obzwar er ein erfahrener, geschulter Direktor war" - pozn. překl.). V letech 1840-1841 převzal divadlo Hugo Walburg (správně Wesetzky). Byl to rodilý Pražan a sám byl i zdatným hercem, jehož po Budějovicích získalo dvorní divadlo v Hannoveru. Jeden divadelní nadšenec z oné doby píše: "Unter Walburg genoss das Budweiser Publikum die glücklichen Stunden, da in der Tat alles aufbot, um dasselbe zufriedenzustellen und große Opfer nicht scheuend, die neuesten und schönsten Opern produzierte. Es war die gleichsam das goldene Zeitalter des Budweiser Theaters." (tj. "Za Walburga se těšilo budějovické publikum chvílím štěstí, poněvadž udělal skutečně všechno pro to, aby je uspokojil a nelitoval ani velkých obětí, aby produkoval ty nejnovější a nejkrásnější opery. Byla to takříkajíc zlatá éra budějovického divadla." - pozn. překl.) Ne tak spokojený byl Walburg sám, poněvadž divadelní rok spolkl jeho úspory. Od té doby byl zaměstnán jako režisér a herec na různých větších scénách a teprve roku 1857 se vrátil k ředitelování. V létě 1872 se opětovně s úspěchem ucházel o Budějovice. Dne 23. března toho roku 1872 slavil ještě v Lublani čtyřicet let své herecké kariéry. V Bauernfeldově (Eduard von Bauernfeld, rakouský spisovatel, žil v letech 1802-1890 - pozn. překl.) veselohře "Das letzte Abenteuer" (tj. "Poslední dobrodružství" - pozn. překl.) vystoupil v roli barona Sternhelma, kterou započala jeho umělecká kariéra. Byl zahrnut projevy úcty. "Ehre dem Künstler, der auf dem Felde der Kunst den Lorbeerkranz mit solchen Verdiensten erbeutet," (tj. "Čest umělci, který na poli umění dobyl vavřínového věnce takovými zásluhami." - pozn. překl.) stojí psáno v závěru zprávy v listu "Laibacher Zeitung". Také budějovická kritika mu věnovala na konci jeho druhé hrací doby v roce 1873 veškerou chválu. Podle ní je divadelním ředitelem, jakého je na provinčních scénách marno hledat, má výtečné pochopení pro umělecké hodnoty a večery, na nichž sám spoluúčinkoval, náležely k nejlepším v celé sezóně (v originále "zu den genussreichsten der Saison" - pozn. překl.). Jeho nejprospěšnější vlastností je režisérská přísnost a náročnost vůči hercům.
V roce 1841 Walburga nahradil Johann Nepomuk Feichtinger (žil v letech 1812-1872, pocházel z rakouské obce Traunkirchen, debutoval však v Budějovicích u společnosti Josefa Pelleta, v Plzni, kde se i oženil, založil roku 1838 vlastní společnost, blíže o něm viz Česká dovadelní encyklopedie - pozn. překl.). V Plzni, kde žil, vedl svou tamní společnost po dlouhá léta (s pomocí synů pak doživotně - pozn. překl.). V jeho rodině byla hudba domovem a jeho synové byli v pozdějších letech stejně zdatní jako zpěváci i za dirigentským pultem. Feichtinger zanechal nejlepší pověst zejména ve městech na severu Čech (v Děčíně i zemřel - pozn. překl.). To je i případ C.F. Knispela, který ho v Budějovicích vystřídal v letech 1843-1844, uvedl tu řadu oper a postaral se vůbec o proměnlivý hrací pořad (v originále "überhaupt für eine wechselnde Spielordnung sorgte" - pozn. překl.).
Rok 1848 přivedl do Budějovic opětně jednoho z veteránů mezi divadelními řediteli. Poté, co tu skončila tříletá hrací doba navrátivšího se Josefa Lutze, navázala na ni totiž od 26. března do 15. dubna 1848 představení malé sice, ale na poli veseloherního repertoáru znamenité divadelní společnosti Josefa Siegeho (blíže o něm viz Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.). Ten už byl v té době asi vůbec nejstarším divadelním ředitelem německy hovořících Čech. Už dne 5. ledna 1812 se ze Znojma (tam byl tehdy členem jeho souboru i Václav Thám, kterého český čtenář zná z Jiráskova F.L. Věka - pozn. překl.) ucházel o Budějovice a od té doby se sem jeho žádosti vracely pravidelně znovu, k úspěchu však vedly teprve nyní. Josef Siege se narodil roku 1788 v bavorském Deggendorfu a jako v případě Suwarově tvořili příslušníci jeho rodiny jádro celého souboru. Od něho přešlo vedení společnosti na syna Ignaze (blíže o něm viz Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.), kterému bylo konečně dopřáno setrvat v Budějovicích po větší řadu let (1858-1864). Zpočátku odtud trvale odcházel do uherského Rábu, kde měl vlastní arénu, než byla v roce 1860 v Uhrách i v Polsku německá divadla rozpuštěna. Jeho personál byl dlouholetým společným působením dobře vyškolen, posléze (v zimní sezóně 1861-1862 - pozn. překl.) mu však musela městská rada vyčíst, že příliš hřeší na přízeň některých svých budějovických mecenášů a svůj dlouholetý zdejší kontrakt a má v úmyslu usnout na vavřínech dříve nabytých. V zimě roku 1864 dobrovolně odstoupil (poté, co předtím angažoval několik českých herců z divadelní společnosti Štanderovy, mezi nimi i Jindřicha Mošnu, ale česká představení měla podle České divadelní encyklopedie návštěvnost tak slabou, že s nimi musel přestat - pozn. překl.) a předal vedení divadla Carlu Moserovi (blíže o něm viz Česká divadelní encyklopedie - pozn. překl.).
Před Ignazem Siegem vedl zdejší scénu v letech 1852-1853 Wenzel Bielczizky (blíže viz Česká divadelní encyklopedie a na webových stranách Kohoutího kříže v jednom z textů samostatně na nich zastoupeného Wilhelma Formanna - pozn. překl.) a po něm jeho někdejší režisér Karl Löffl v letech 1854-1858. Bielczizky byl podle svědectví místodržícího v Salzburgu "ausgezeichnete Tenorist" (tj. "výtečný tenor" - pozn. překl.) a také městská rada v Liberci (v originále "der Stadtrat von Reichenberg" - pozn. překl.) mu vystavila to nejlepší vysvědčení. V prvním roce svého zdejšího působení dovedl hrací dobu do konce, pustil se navíc do stavby divadelní arény, upadl ovšem díky tomu a také díky nevydařeným představením do dluhů, takže ve druhém roce předal vedení své ženě (subretě, lokální zpěvačce a představitelce milovnic v jeho souboru - pozn. překl.), zatímco on sám se jako tenor vrátil do Salzburgu. Karl Löffl sice potom ukončil sezónu s velkými těžkostmi, získal si tím však důvěru městské rady a obyvatelstva, takže byl jednoznačně zvolen samostatným ředitelem a se střídavými úspěchy vedl scénu až do roku 1858.
V hrací době Carla A Ottilie Moserových (1864-1868) začala uplatňovat svou přitažlivou sílu moderní opereta (letopočty značí roky zdejšího uvedení - pozn. překl.): "Die Hochzeit bei Laternenschein" (tj. "Le Mariage aux lanternes", "Zasnoubení při lucernách" od Offenbacha - pozn. překl.) 1864, "Flotte Bursche" (od Suppého - pozn. překl.) 1864, "Fortunio Liebeslied" (tj. "La Chanson de Fortunio", "Fortuniova píseň"od Offenbacha - pozn. překl.) 1865, "Mannschaft an Bord" (tj. "Chlapci na loď" od Ivana Zajce - pozn. překl.) 1865, "Orpheus in der Unterwelt" (tj. "Orphée aux enfers", "Orfeus v podsvětí" od Offenbacha - pozn. překl.) 1866, "Der Ehemann vor der Tür" (tj. "Un Mari ? la Porte", "Manžel za dveřmi" od Offenbacha - pozn. překl.) 1866, "Das Pensionat" (tj. "Dívčí ústav" od Suppého /jeho prvotina/ - pozn. překl.) 1867, "Zehn Mädchen und kein Mann" (tj. "Žádný muž a tolik děvčat" od Suppého - pozn. překl.) 1867, "Die schöne Helena" (tj. "La belle Hél?ne", Krásná Helena" od Offenbacha - pozn. překl.) 1867, "Die schöne Galathea" (tj. "Krásná Galathea" od Suppého - pozn. překl.) 1867. - Budiž ještě zvláště připomenuto, že dne 20. listopadu roku 1866 v předvečer 500. výročí založení města Budějovic byla uvedena na týž námět slavnostní hra "Die Gründung von Budweis", jejímž autorem se stal zdejší redaktor Ernst Franz Richter (má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a dne 31. prosince druhý jeho divadelní kus "Der Irrstein von Budweis" (tj. "Budějovický bludný kámen" - pozn. překl.) tvořil závěr hrací doby toho roku. Moserova společnost se do Budějovic vrátila ještě v letech 1881-1884. Podařilo se jí znovu pozvednout v té době ve městě značně pokleslý zájem o divadlo.
Z takřka rok co rok se měnících divadelních ředitelů budiž ještě vyzdvižen Friedrich Skřiwanek (1874-1875), který vedle veseloher a dramat uváděl rovněž operety a opery. Bohužel nenacházely jeho dobré produkce zasloužené uznání. Také operní éra ředitele Ludwiga Deutsche (1885-1886) by neměla být zapomenuta (v databázi regionálních osobností Jihočeské vědecké knihovny je doba jeho působení v roli ředitele budějovického městského divadla vymezena léty 1895-1898 /v Budweiser Zeitung je ovšem jako ředitel uváděn už dříve/, na webových stránkách Kohoutího kříže se o něm lze leccos dočíst v textu hořického učitele Franze Bartla a tady jen stručně připomeňme, že byl podle Bartla židovského původu, narodil se v Teplicích 28. dubna roku 1848, byl prvním ředitelem pašijových her v Hořicích na Šumavě /Höritz/, později působil jako divadelní ředitel i ve Vídni, odkud ovšem pro dluhy roku 1900 uprchl do ukrajinského Kyjeva a tam jeho stopa mizí - pozn. překl.). Opereta ustoupila sice do pozadí, zato běžela na zdejších divadelních prknech řada oper: "Troubadour" (tj. "Troubadour" od Verdiho - pozn. překl.), "Zar und Zimmermann" (tj. "Car a tesař" od Lortzinga - pozn. překl.), "Martha" (tj. "Marta" od Flotowa - pozn. překl.), "Freischütz" (tj. "Čarostřelec" od Webera - pozn. překl.), "Nachtlager" (tj. "Nocleh v Granadě" od Kreutzera - pozn. překl.), "Jüdin" (tj. "Židovka" od Halévyho - pozn. překl.), "Tell" (tj. "Wilhelm Tell" od Rossiniho - pozn. překl.), "Don Juan" (tj. "Don Giovanni" od Mozarta - pozn. překl.), "Zauberflöte" (tj. "Kouzelná flétna" od Mozarta - pozn. překl.), "Rigoletto" (od Verdiho - pozn. překl.), Hugenotten" (tj. "Hugenoti" od Meyerbeera - pozn. překl.) či "Lohengrin" (od Wagnera - pozn. překl.).
Z pozdějších ředitelů bylo jen Albertu Jennymu (1896-1899) a Paule Frinkeové (1901-1908) dopřáno strávit v Budějovicích více sezón. K úspěchům těchto let přispělo drobnou mincí založení spolku Theaterverein v dubnu roku 1891 a rovněž ta okolnost, že na inovace v divadle měla jeho existence příznivý vliv a že i město vydatnější pomocí zajistilo ředitelům menší starosti s divadelním provozem.
V roce 1912 se o divadlo poprvé ucházel samotný Theaterverein. Vliv, který tím vykonával na vedení scény, se projevil v tom nejkladnějším smyslu. Zájem o divadlo byl znovu živý a to dosáhlo navzdory následným válečným létům za obezřetného vedení ředitele Emila Bauera skvělých vnějších úspěchů a návštěvnosti, jakou nezažilo ani v těch nejlepších letech. Dne 31. března 1919 se uzavřela poslední zdejší plná německá divadelní sezóna (v originále "die letzte deutsche Vollsaison" - pozn. překl.).


Budweiser Zeitung, 1919, č.98, s.2, č.99, s.1-3 a Budweiser Zeitung, 1920, č. 1, s. 1-3


- - - - -
* Lučany nad Nisou / České Budějovice / Český Krumlov / † † † Dobrá Voda u Nových Hradů

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko