Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL ANDERL

Z mlynářových zápisků

O tom, že se na Tahedlově mlýně dříve ve větším rozsahu pekl chleba, svědčí přítomnost velké pece, která mohla být osazena až 26 pecny. Já sám jsem ji boural, takže to vím tak přesně. Na vyměřování Vitěšovického lesa (v originále "die Vermessung des Kriebaumer Waldes" - pozn. překl.) mám vzpomínky z raného dětství. Provádělo se v letech 1911-1913 a roku 1914 bylo zaneseno do pozemkové knihy. Byl také nejvyšší čas, poněvadž po první světové válce se v nově vzniklém Československu objevil zákon, který všechny pozemky spravované kolektivně prohlásil v rámci pozemkové reformy za státní. Mnohé obce, jako např. Volary a Zbytiny (v originále "Wallern und Oberhaid" - pozn. překl.), termín platnosti zákona propásly a musely si pak dřevo ze svého vlastního lesa kupovat za drahé peníze. V roce 1911 můj otec (Karl Anderl "starší" *16. prosince 1873 ve Zbytinách - pozn. překl.) Tahedlův mlýn přestavěl, poněvadž ten předtím mlel jen pomocí mlýnských kamenů. Později nahradil někdejší dřevěné palečné kolo (označované také jako "palcové" či "hřebenové", v originále "Holzkammrad" - pozn. překl.) železným ozubeným kolem a vestavěl válcovací stolici a čistírnu (v originále "einen Walzenstuhl und eine Putzerei eingebaut" - pozn. překl.). V roce 1936 jsem mlýn se všemi nemovitostmi převzal a 27. října téhož roku jsem slavil svatbu s Marií, roz. Gallistlovou (*17. ledna 1915 - †12. ledna 1990). pocházející ze stavení čp. 10, řečeného "Iri-Haus", ve Vitěšovicích. V roce 1938 jsem mlýn znovu přebudoval a vodní kolo jsem nahradil turbínou. Už rok předtím jsem instaloval dynamo, zajišťující elektrické osvětlení celého domu. Pořízení čističky s dieselovým motorem, sekačky a vyoravače brambor budiž připomenuto jen na okraj.
V srpnu roku 1946 došlo pak k tomu, čemu mnozí z nás nedokázali uvěřit, totiž k nemilosrdnému vysídlení z naší šumavské domoviny. Moje rodina sestávala v té době z mé ženy a našich tří dětí, tj. dcer Mathilde (*21. října 1938 - 26. ledna 2017) a Berty (*26. srpna 1941) a syna Karla (*2. září 1942 - †12. ledna 2008). Čas mezi koncem války v roce 1945 a naším vyhnáním z domova byl naplněn rostoucí zvůlí české státní moci. Téměř každodenně přicházely nové zvěsti a také v okolí bylo už vysidlování německého obyvatelstva v běhu, takže panovala velká nejistota. Češi zasahovali i zvláštními nařízeními do hospodářského provozu Tahedlova mlýna. Abych zmínil alespoň jedno z nich: v roce 1946 jsem chtěl u mlýna postavit nové oplocení. Ačkoli jsem měl sám sdostatek lesa, nesměl jsem si potřebnou tyčkovinu z našeho lesa dovézt, ale musel jsem si na nařízení české lesní správy (Schwarzenberská lesní správa Ondřejov) opatřit dříví z okolí Ondřejova. K tomu jsem obdržel potvrzení v české řeči následujícího obsahu (citace v originále je ovšem přetlumočením do němčiny - pozn. překl.): Schwarzenberská lesní správa Ondřejov potvrzuje tímto k rukám Karla Anderla, rolníka bytem ve Vitěšovicích čp. 24, že si od zmíněné lesní správy odebere tyčkovinu pro stavbu plotu z naší části lesa do Vitěšovic k Tahedlovu mlýnu. Potvrzení se vystavuje, aby nebyl zadržen bezpečností. Ondřejov dne 23. dubna 1946. Razítko a podpis.
Když potom v srpnu 1946 skutečně přišlo nařízení k odsunu, museli jsme nejprve odvést všechen dobytek do Vitěšovic. S našimi koňmi jsme pak dovezli to poslední, co nám zbylo, do Vitěšovic ke kontrole ze strany Čechů. Po jejím provedení byly věci znovu naloženy na vůz a jelo se do českokrumlovského lágru (v originále "ging es nach Krummau ins Lager" - pozn. překl.). Jakmile jsme zavazadla vyložili, vzal jeden český voják opratě našich koní do rukou a odjel s prázdným vozem nazpátek. Naší rodině byla přikázána palanda v jednom z táborových baráků. Bylo tam tolik štěnic, že jsme se raději zdržovali venku. Za zmínku ještě stojí, že jsme při kontrole našich věcí ve srovnání s jinými rodinami pochodili ještě docela dobře. V lágru samém to docela páchlo od přeplněných latrin. Štěstí bylo, že se kuchyně nacházela na druhém konci tábora, takže se k ní musilo hlavní branou ven. Poněvadž byla navíc takříkajíc "za rohem", nemohli strážní vidět, zda jdeme do kuchyně nebo do města. Tu příležitost jsem často využil. Koupil jsem si v Krumlově (v originále ovšem "in Krummau" do němčiny - pozn. překl.) ještě jeden nový klobouk a spoustu jiných drobností (v originále "und manch andere Kleinigkeiten" - pozn. překl.). Jednou mě přitom málem chytili. Poněvadž jsem se ale ve městě vyznal líp nežli Češi, uměl jsem se oklikami přes různé uličky dostat do lágru zpátky. Třetího nebo čtvrtého dne, když jsem chtěl zase branou opustit tábor, byl jsem zadržen a naložen s mnoha jinými osobami na nákladní auto, které nás mělo zavézt na žňové práce v kraji. Když jsem se během cesty rozhlédl po lidech kolem, zjistil jsem, že mnozí z nich jsou Češi. Přidělili nás totiž k jedné české pracovní brigádě. Na korbě auta byly lavice k dispozici jen Čechům, Němci (psali se tehdy "česky" i s malým začátečním písmenem - pozn. překl.) museli stát. A to jsme ještě měli štěstí, že k nám byli nakomandováni i Češi, poněvadž v jedné jiné koloně, kde byli toliko Němci, dokonce jeden z nich zahynul po tělesném týrání. V Křišťanově (v originále "Christianberg" - pozn. překl.) nám byly rozdány kosy a srpy a pak nás zavedl někdo z tamního "pastevního družstva" na tak řečené "Polučí" (v originále "in die sogenannte ,Polutschn'" - pozn. překl.) ke sklizni obilí. Bylo to docela sporé žito (v originále "ganz leichter Roggen" - pozn. překl.). Na mých polích u Tahedlova mlýna žito desetkrát lepší než toto prostě shnije, poněvadž už nebude sklizeno. Nám nebylo kosení ničím novým, ale pánové ze žňové brigády jaksi nestačili. V poledne jsme v hospodě u Rosenauera (Wirt Wenzl) dostali k jídlu bezvadný oběd a mohli jsme vypít piva, kolik jsme chtěli. Když jsme byli po poledni zase na poli, začalo pršet. Uložili jsme se v nejbližším domě ve stodole a hledali tam slepičí vejce, která jsme vypili. S kouřením jsme ovšem museli být opatrní, poněvadž jako Němci jsme si mohli opatřit kuřivo (v originále "Rauchwaren", ve slovníku se ovšem překládá ten výraz jako "kožišiny" či "uzeniny" - pozn. překl.) jen ilegální cestou. Když jsem večer stál před stodolou a kouřil, přistoupil ke mně český četník. Všiml jsem si ho příliš pozdě. Oslovil mne, a když pochopil z mé vadné češtiny, že jsem Němec, příkře se na mě obořil, cože jsem dneska dělal. Když jsem mu řekl, že jsme tu kosili obilí, opáčil, že ho máme zítra svážet. Musel jsem potlačit úsměv, kdyby mi nebylo spíš do pláče, poněvadž celé odpoledne pršelo a zrno bylo mokré. Později, když jsme pátrali, kam se uložit ke spaní, přijel jeden traktor s přívěsem (v originále "ein Bulldog mit Anhänger" - pozn. překl.). My Němci jsme museli nasednout a jeli jsme přes Markov a Tisovku do Ktiše (v originále "über Markus und Neuberg nach Tisch" - pozn. překl.). Tam jsme byli vykázáni do jednoho selského stavení (řečeném "po chalupě" Voider). V komoře bylo nastláno slámy, na které už leželo pár postižených stejně jako my (v originále "einige Leidensgenossen" - pozn. překl.), pracujících ve Ktiši. Po chudé snídani jsme museli nastoupit před Baldovou hospodou (v originále "Gasthaus Balda", blíže o domě, stojícím dodnes, viz webové stránky historického spolku Bartoloměj ve Ktiši - pozn. překl.). Byl jsem přidělen k jedné pracovní skupině, která měla kosit oves u samoty Zwiefelhof (dnes zcela zaniklá Cibulářova Lhota, česky zvaná i "U Líbala" - pozn. překl.). Když jsem se vedoucího skupiny zeptal, zda jsou tam i kosy, všiml si, že umím česky. Další z Čechů mi řekl. že bude sekat jetel a já bych si mohl u Baldy vzít dva koně a najít si k nim někde nějaký vůz. Ve staveních bylo sice k mání dost vozů, na každém ale něco chybělo. Sestavil jsem tedy z různých částí jeden celý vůz, zapřáhl do něj dva koně a zamířil jsem na Křížovice (v originále "in Richtung Kschischowitz" - pozn. překl.). Cestou jsem potkal Čecha, který chtěl sekat ten jetel. Řekl mi, že mám obrátit a přivézt z Ktiše nějaký náhradní nůž do sekačky, poněvadž se mu zasekl ten, co má. Ve Ktiši se na mě jeden Čech obrátil s kritickou výtkou, proč že se vracím s prázdným vozem. Když jsem mu řekl, oč jde, žádal mě, abych počkal někde stranou, poněvadž vedoucí by neměl vidět, jak tu kočíruju koně s prázdným vozem. Když mi potom doručil nůž, viděl jsem, že jde o jinou značku než má sekačka, se kterou se má sekat. Na poli s jetelem už stejně přerostl nový porost ten předešlý, poněvadž bylo hodně deštivo a tak se i nový nůž zasekl a zůstal ve stroji vězet. Aby ho dostal ven, vypřáhl ten Čech koně a zasáhl s tím výsledkem, že strhl hlavu ojnice a vsazený hřeben totálně ohnul. Po delší době se mi podařilo hřeben opět narovnat, takže se jetel dal sekat. Přišlo pak několik žen, naložili jsme vůz a já s ním plným odjel do Ktiše. Tam byly všechny krávy s telaty umístěny ve čtyřech stájích a já musel do každé z nich jetel vyložit. Ležel tam ale ještě starý jetel a z hromad se kouřilo jako z hnoje. Později jsem musel krmit a obstarávat tři koně v maštali hostince u Baldy. Jeden z koní patřil komisaři a já ho směl taky opatrovat. Následující noci jsem se vydal pěšky na cestu, abych ještě jednou vyhledal náš opuštěný dům, Tahedlův mlýn. Musel jsem to vzít přes pole křížem krážem, aby mě nikdo nechytil. Té návštěvy jsem ovšem litoval, poněvadž naše stavení skýtalo děsivý vzhled, takže jsem měl strach vejít dovnitř. Dveře a okna zely otevřeny dokořán a všechen dům byl zcela vyplundrován. Chtěl jsem si zejména odnést naše stojací hodiny, ale ty už také zmizely. Tak jsem se s těžkým srdcem obrátil na zpáteční cestu do Ktiše. Začínalo už svítat, když jsem se kradl zahradou u Voiderů. Jako zloděj, využívající každou skrýš, jsem teď musel obcházet domovem. Ve vsi bylo slyšet hulákání českých vojáků. Ne, to už nebyl domov. Následujícího dne byla "Bartlmaijsunnta", tj. "Bartolomějská neděle", ve Ktiši dříve velké posvícení s trhem. Kolem sedmé hodiny ráno jsme mohli jít do kostela. Potom jsem se ještě trochu ometal u koní (v originále "danach drückte ich mich noch etwas bei den Pferden herum" - pozn. překl.), poněvadž se říkalo, že svátek je to jen pro Čechy a Němci musejí pracovat. Šel jsem později do hostinské místnosti u Baldů. Byla tam jedna stará Češka. Když jsem jí pověděl, že se starám o koně, postavila přede mě talíř s gulášem a ze sklepa mi přinesla půllitr piva. Pak přišel nějaký Čech, kterému nebylo moje chování nijak vhod. Ta žena mě však hájila a řekla, že mám na starosti koně a ručím za ně. Vyvezl jsem předtím z maštale fůru hnoje a tak nemohl nic namítat. Pak se mě zeptal, jestli umím naklepávat kosu. Když jsem přisvědčil, povídá: "Dobrý, pojď se mnou!" Šel jsem s ním do selského stavení u Matschiniů (dnes tam stojí kulturní dům - pozn. překl.). Bylo tam dobře 30 kos, které jsem musel naklepat. V pondělí ráno jsem dostal zase nový úkol, který mi nebyl zvlášť po chuti. Měl jsem v Rovencích (ves dnes zcela zaniklá - pozn. překl.) ve stavení řečeném "Blosei" (v originále "beim Blosei in Rubenz" - pozn. překl.) dát okovat koně. Tím jsem ovšem přišel o dobré zaopatření ve Ktiši. Nato jsem byl do Ktiše přikázán nazpět a musel jsem rozvézt několik for jetele do chlévů, kam byl umístěn dobytek. Ze stavení řečeného "Deutschn" jsem odvezl jednu fůru slámy do stáje u "Irů", kde byly také krávy. Pak mě poslali ke Schmiedovi (čp. 24 už tam nestojí - pozn. překl.) do Březovíku (v originále "nach Oxbrunn" - pozn. překl.). Ve Ktišském mlýně (v originále "in der Tischmühle" - pozn. překl.) jsem se bavil s německými dělníky, kteří tam ještě byli. Z Rovenců jsem musel ze stavení řečeného "Blosei" odvést ještě dva koně, kteří měli být poraženi. Byl mi k tomu dán k ruce jeden pomocník, a sice Josef Loschko ("Matschini") z Březovíku. Němci, kteří ještě v Březovíku zůstali, nás pozvali k jídlu. Tam nás i zastihla zpráva, že se máme ihned dostavit do Ktiše, poněvadž tam už čeká nákladní auto, aby nás odvezlo do Krumlova. Ve Ktiši byli sbubnováni zbylí němečtí dělníci a my nastoupili na auto. Jeho korba byla tak plná, že na ní nemohl věru nikdo upadnout. V krumlovském lágru bylo už v běhu nakládání osob a zavazadel k dobytčím vagonům našeho transportu. Mladí muži museli zavazadly plnit korby nákladních aut, mířících k nádraží. Češi stáli okolo a neuměli mumlat nic jiného než "honem, honem". Na nádraží se nakládalo do vagonů s pořadovými čísly 1-40. Když jsme měli naložena svá zavazadla na nákladní vůz, stalo se něco, čeho jsme se obávali. Když auto ne právě pomalu vjíždělo do zatáčky, přepadlo několik beden a pytlů přes postranici a skončilo v příkopu u cesty. Poněvadž jsme můj švagr Josef Herbst a já seděli nahoře na nich, vzalo nás to s sebou. Hodně věcí přitom došlo zkázy. Kromě několika škrábanců jsme ze všeho vyšli jen s leknutím. Poté, co jsme se zase naložili, jeli jsme k nádraží. Když jsme tam nastavěli své věci do vagonu, nezbyl kousek místa ani k stání. Museli jsme všechno navršit na sebe, aby se dalo nahoře na zavazadlech pod střechou vagonu v noci ulehnout a přespat. Pro starší mezi námi jsme zbudovali uprostřed vagonu lože na jeho podlaze, aby nemuseli lézt tak vysoko. Když měl vlak v poledne vyrazit na cestu, chybělo ještě několik lidí, kteří byli v pracovním nasazení. Češi je rozvezli všemi směry daleko po okolí a teď nevěděli, kdo už byl svezen k vlaku. Po dlouhém telefonování se nakonec zjistilo, že se zapomnělo přivézt lidi z Ondřejova (v originále "aus Andreasberg", ves rovněž zanikla a zbylá stavení sloužila jako cíle tankové střelnice - pozn. překl.). Teď, když byli i oni zpátky, hledali své rodiny po celém vlaku. Pak přišel povel k zatažení dveří u vagonů a vlak se dal do pohybu. Ještě jednou jsme pohlédli se steskem někam směrem k naší domovské vsi, brzy ale důvěrně známé pohoří zmizelo našim zrakům. Přes Budějovice, Plzeň, Domažlice (v originále "über Budweis, Pilsen, Taus" - pozn. překl.) a Furth im Walde pokračovala jízda vlakem do Norimberka a dál na Gerlachsheim (dnes místní část vinařského města Lauda-Königshofen ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.) až k našemu konečnému místu určení, jímž bylo město Palmbach u Karlsruhe (dnes je jen městskou částí Karlsruhe ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko blízko německo-francouzské hranice - pozn. překl.), které se stalo po mnoha nepříjemnostech naším novým domovem.
Poté, co náš uprchlický vlak (v originále "Flüchtlingszug" - pozn. překl.) dorazil do tranzitního tábora Furth im Walde, dokázal jsem ještě zabránit tomu, abych byl odvšiven bílým práškem prostě tak,že jsem se připojil ke skupině už odvšivených. Později nám vyhnancům byla jako první strava vydávána jakási hubená polévka (v originále "ein dünner Eintopf" - pozn. překl.). Američané nasměrovali náš vlak nejprve na Norimberk. Po krátkém tamním pobytu jsme jeli dál na Gerlachsheim u Tauberbischofsheimu. Tam jsme museli naše věci z nádraží přepravit všemi možnými vozidly do klášterního dvora a donést až do sklepa. Pak nám byly vykázány místnosti na přespání pod střechou budovy. Mohli jsme se uložit na slamníky z papírové tkaniny, naplněné trochou dřevité vlny. Museli jsme se tu zdržet po tři týdny. Jídlo jsme dostávali z nějaké společné stravovny. Poněvadž jídelna pro tolik lidí nestačila, odnášelo se jídlo do ložnic a tam i konzumovalo. Na přilepšení polévky se vařilo jakékoli množství řepného chrástu v surové podobě. Jednoho krásného rána se rozneslo, že ve sklepě praskl vodovod. Když jsme sešli dolů, stála naše zavazadla zčásti pod vodou. Měl jsem v bednách vyhloubeny latě dna tak, abych je mohl naplnit cukerínem a cigaretovým papírem. Teď byly ty tehdy tak vzácné věci docela zničeny. Po třech týdnech pobytu jsme museli svá zavazadla vynést opět ze sklepa, poněvadž bylo řečeno, že odjíždíme. Když už bylo všechno na dvoře, dověděli jsme se, že nejsou k dispozici nijaké vagony a my byli nuceni u svých věcí držet stráž, poněvadž se tenkrát kradlo snad ještě víc než dneska. Na nádraží došlo k dalšímu zdržení, poněvadž jeden vagon vykolejil. Přišel tam ke mně jeden mladší muž, se kterým jsem se dal do hovoru. Na rozchodnou mi řekl, že dík otčiny nám nepochybně náleží, ale kamkoli přijdeme, nebude nás mít nikdo rád. Na ta slova jsem si musel v posledních letech často vzpomenout. Teď ještě zpátky ke Gerlachsheimu: konečně jsme mohli naložit své věci do vagonů a když se vlak pohnul, začalo se šuškat, že máme přijít někam do okolí Karlsruhe. Poněvadž v dobytčácích nebylo žádné světlo, hledal si každý místo poslepu a napolo ve spánku se vynořovaly sny nám mířícím nejisté budoucnosti vstříc. Následujícího rána vlak zastavil a my mohli vystoupit. První otázka přirozeně zněla, kde to jsme. Dorazili jsme opravdu do blízkosti Karlsruhe. Řekli nám, že tu máme vyložit a že budeme rozděleni do vsí v okolí. Mezitím přijela první nákladní auta a začalo se s vykládáním a s nakládáním. Půlka lidí přišla do obce Wolfartsweier (od roku 1973 část města Karlsruhe - pozn. překl.) a my byli přiděleni do Palmbachu. Čtyři vagony zůstaly stát. Krajané z nich se pak dostali do Bretten. Řidič po příjezdu do Palmbachu zastavil před radnicí. Tam nastal čilý ruch sem a tam, poněvadž nákladní auto muselo zase hned odjet. Takže nás nastěhovali všechny do hostinského sálu zvaného "Lammsaal". Že se na nás majitelé netvářili právě nejvlídněji, je nasnadě. Sál byl pro nás tak jako tak malý, a když jsme sem snesli všechna svá zavazadla, na místo ke spaní nezbyl ani kousek. Šli jsme zase za starostou a ten nám dovolil, abychom bedny, které se daly uzavřít, složili na školním dvoře. Když se to vyřešilo, ozval se samosebou znatelný hlad. V hostinském sále nám nebylo povoleno zapnout malý elektrický vařič. Tak musely naše ženy jít do sousedních domů a prosit tam o to, aby mohly postavit své hrnce na kamna. V hostinci Lamm (česky by se řeklo "U Beránka" - pozn. překl.) jsme často nedostali ani dostatek vody. Pořád jsme byli nuceni chodit za starostou a o všechno prosit. Brzy jsme nabyli dojmu, že se místní lidé obávají nám něco dát proto, že se nás pak už nezbaví. Tak to šlo prostě i nadále. Později jsme dostali polní lůžka a nemuseli jsme už ležet na zemi. Po několika dnech nám bylo dovoleno něco si uvařit ve sklepě školy na malých pokojových kamnech. Teď byla otázka, kde sehnat palivo. Ještě v krumlovském lágru jsem tajně rozebral své jízdní kolo a mohl jsem ho tak v bedně vzít do transportu. Sestavil jsem ho opět dohromady a vyjel si na něm do lesa. Naštěstí se mi podařilo najít pár suchých smrkových větví. Odřezal jsem je a zkrátil do patřičné délky (v originále "in passende Länge" - pozn. překl.). Svázal jsem klestí do otepi a tu připevnil na své kolo (v originále "die einzelnen Teile band ich auf das Fahrrad" - pozn. překl.). Když jsem se vracel do Palmbachu, dostal jsem strach: z pohledů lidí, které jsem míjel, se dalo vyčíst, že by mě mohli označit za zloděje. Nadělali jsme hned z dříví pár drobných třísek a roztopili kamínka k vaření. Dali nám později i potravinové lístky a metrák uhlí. Asi po 14 dnech směla rodina Herbstova přesídlit do tehdy zavřeného hostince "Zum Ochsen" (tj. "U Vola" - pozn. překl.). My sice museli ještě zůstal v "Lammu", když se ale do Bavorského lesa přestěhovala jedna rodina z Českých Žlebů (v originále "eine Familie aus Böhmisch Röhren" - pozn. překl.), dostali jsme v domě čp. 20 v Palmbachu na naši šestihlavou rodinu (tj. manžele Anderlovi s jejich třemi dětmi a manželovou matkou - pozn. překl.) velice malý byt. Kuchyňské stěny byly z velice slabých prken a jediné okno v místnosti bylo střešní. Když se večer uvařila káva, byl na ní ráno led. Místnost byla přepažena prkennou mezistěnou. Jednu půli si ponechala paní domu (v originále "die Hausfrau" - pozn. překl.), ačkoli tam stálo jen jízdní kolo a jedna skříň. Důvod byl ale sledovat, co v bytě provozujeme. Moje matka se měla na starostův příkaz přestěhovat ke staré hostinské u "Lamma". Poněvadž ale hostinská potřebovala někoho, kdo by jí byl k ruce jako služka (v originále "das Hausmädchen" - pozn. překl.) a moje matka už na to byla příliš stará, nebylo z přesunu nic. Museli jsme proto v našem malém prostoru rozestavit tři postele a tak spali ty tři děti v jedné z nich pohromadě. Vodu jsme si směli brát ze stáje a splašky nosit taky tam dolů. Dělalo se všechno možné, aby nám bylo dáno najevo, že tu nejsme rádi viděni. Pan domácí Löffler byl sice rozumný člověk, ale komando měla jeho žena. Když jsem si podomácku sestrojil malý elektrický vařič a řekl jí, že zaplatíme polovičku celého vyúčtování za proud, bylo jí to malé zařízení trnem v oku. Teprve po měnové reformě z roku 1947 byla naše existence v cizí zemi snesitelnější. Tehdy jsme nevěřili, že bychom náš domovský Tahedlův mlýn neměli už nikdy spatřit.


Böhmerwäldler Jahrbuch 2017, s. 165-173

Text rodinné kroniky, z níž je náš překlad ukázkou, pořídil v německém originále vlastní rukou poslední majitel dnes zcela zaniklého Tahedlova mlýna při cestě z rovněž zcela zaniklých Vitěšovic (Kriebaum) do zcela dnes zaniklé osady Hvozd (Hochwald) Karl Anderl (*30. října 1907 - †3. srpna 1960) a na stroji ho později přepsal jeho syn a jmenovec Karl Anderl "mladší" (*2. září 1942 - †12. ledna 2008). Karl Anderl se však podle archu sčítání lidu z roku 1921 jmenoval i tehdejší hospodář na Losnemühle, tj. mlýně na Lužném (potoce), jak se také říkalo Tahedlovu mlýnu, Karl Anderl "nejstarší", narozený na rozdíl od svého syna a také vnuka 10. prosince roku 1873 ještě ve Zbytinách (Oberhaid) čp. 52, kde působili Anderlovi (také Anderleovi) na mlýně řečeném Sagmühle v rodinné posloupnosti už někdy od 17. století, odkdy to lze po třicetileté vojně vůbec sledovat (viz GEDBAS). To už by byl košatý rodokmen. Jenže když ten rodem zbytinský Karl Anderl 13. dubna 1942 ve Vitěšovicích skonal, zuřila už osudná druhá světová válka, jejíž následky odplavily do zapomnění nejen pěkných pár šumavských mlýnů, ale i na sta zdejších vsí. Poslední "Tahedlmüller" Karl Anderl zemřel v nedožitých třiapadesáti letech v bádensko-württemberském Palmbachu, který je od roku 1975 částí města Karlsruhe, ležícího při břehu Rýna blízko německo-francouzské hranice. Snad není úplně od věci poznamenat, že Palmbach založilo v roce 1701 dvacet osm rodin sekty Valdenských a ve vzpomínce na někdejší jejich domov v Savojsku nazvalo ten nový původně "La Balme". Dá se snad říci, že to je "jiná kapitola"? Šumavský krajanský kalendář na rok 2017, odkud jsem Anderlovy vzpomínky překládal, na jejich závěr uvádí, že z těch, kdo v nich z rodu vystupují, žije už jen dvaasedmdesátiletá Berta Schäferová v Karlsruhe, která Antonu Geyerovi (i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže) dala otcovy texty k dispozici, a její sestra Mathilde, která ovšem v lednu 2017 zemřela a její skon mi byl podnětem k překladu. Navíc ani nevíme, jak Tahedlmühle vlastně vypadal, jen že stál při cestě z Chvalšin do někdejších Vitěšovic, v blízkosti božích muk, kde odbočuje cesta na Hvozd. Doprava pak vede dál do Ktiše.

- - - - -
* Vitěšovice / † † † Palmbach, Karlsruhe (BW)

obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko