Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ERWIN WIERER

70 let od vyhnání

Toto je krátké shrnutí toho, co jsem slyšel vyprávět mé rodiče Marii a Josefa Wiererovy z "předního" Veitlovského Dvorce (v originále "Vorder Veitlhof" - pozn. překl.). Pro mnoho Hamerských je to takříkajíc příklad jejich vlastního osudu. Po druhé světové válce prosadil Edvard Beneš, prezident státu, z něhož odešel do exilu, dekrety, odporující lidským právům. Po vyvlastnění majetku se stále více hovořilo o vyhnání. Jeden Čech, který na Veitlovském Dvorci pracoval (všechny zdejší objekty patřily rodině Wiererových - pozn. překl.), řekl sedláku Josefu Wiererovi, že Němci budou muset ze země odejít a že on osobně si neumí představit, jak to má jít dál.
V červenci 1945 už ohlašoval "odsun" Němců i rozhlas. Mnozí sedláci vyhnali svůj dobytek na pastviny, aby se o sebe postaral sám. Starosta bavorské obce Frahels (náleží k městysi Lam - pozn. překl.) vyhlásil konec všemu poplachu a řekl, že život jde dál.
Na podzim 1945 byli v hamerské hospodě (v originále "im Hammerwitshaus" - pozn. překl.) ubytováni osvobození čeští vězňové. Způsobovali neklid, obtěžovali a bili Němce, aby šířili strach. První Hamerští byli přepraveni do vězení v Klatovech.
Mnoho zdejších lidí mělo v Lamském koutě (v originále "im Lamer-Winkl" - pozn. překl.) přátele a obchodní partnery, u kterých se dalo odstavit zejména v zimě přes hranice propašované domácí nářadí a cennosti, dokonce i zvířectvo a zemědělské stroje. Pomáhali přitom i mnohý bavorský převaděč a podloudník (v originále "mancher bayerischer Grenzgänger /Schwirzer/" - pozn. překl.).
V lednu 1946 byly zabrány první dvorce a obsazeny českými správci. Selské rodiny se musely většinou odklidit na výminek (v originále "in das I-Häusl - Austraghaus" - pozn. překl.) a jejich příslušníci museli na vlastním statku pracovat pro Čechy. Aby ušli zatčení nebo zavlečení do vnitrozemí českými ozbrojenci (v originále "von den tschechischen Soldaten" - pozn. překl.), uprchli mnozí Hamerští přes horu Ostrý (v originále "über den Osser" - pozn. překl.) do Lamského kouta.
Na Hromnice v noci byli čeští ozbrojenci znovu na cestě, aby odvezli sedláky. Obyvatelstvo bylo už velice opatrné a dorozumívalo se navzájem, když se kdo co dověděl o plánovaných aksích Čechů. Tak se mohl Josef Wierer (otec pisatele německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) z Veitlovského Dvorce včas ukrýt, když pohraničníci (tehdy to byla ještě tzv. finanční stráž proložená tzv. pohotovostními pluky národní bezpečnosti, v září 1946 přejmenovanými na pohraniční pluky SNB /krycí název útvar 9600/, až roku 1951 byla zřízena tzv. Pohraniční stráž - pozn. překl.) zabušili na vrata a na dveře. Když se situace uklidnila, uprchl přes Ostrý do Lamu, kde si už měsíce předtím pronajal pokoj v hotelu Zur Post. Vždycky říkal: "Wenn ich fort muss, will ich wissen, wo ich schlafe." (tj. "když už musím pryč, chci vědět, kde budu spát." - pozn. překl.). Místem setkání pro hovory o situaci v Hamrech byl Ostrý. Když bylo v údolí trochu volněji, bylo využito času k tomu, aby bylo leccos věcí znovu a znovu přepraveno přes hranice do bezpečí. O velikonočním týdnu (v originále "in der Karwoche" - pozn. překl.) uprchla do Lamu i Josefova žena Maria (matka pisatele německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) s malým dva a čtvrt roku starým Seppem, zabaleným do vlněné deky (armádní deka Holl).
U mnoha obyvatel Hamrů to bylo s útěkem podobné. Asi 500 jich bylo vysídleno transportem "odsunu". Museli se shromáždit se zavazadly s osobními věcmi o přípustné váze nejvýš 50 kg ma určeném místě, odkud byli nákladními auty přepravováni do sběrného lágru v Alžbětíně (v originále "in das Lager Elisenthal" - pozn. překl.). Následoval vlakové transporty v dobytčích vagonech v časovém rozmezí od 20. dubna do 4. září roku 1946 do tranzitního lágru (česky by se dal označit jako "průchozí tábor" - pozn. překl.) ve Furth im Walde. Některé jednotlivé rodiny byly vysídleny až v roce 1948.
Mnozí uprchlíci nebyli ve zničeném Německu právě vítáni. Obce, kam přišli, jim většinou vykazovaly prázdné byty nebo baráky, zřízené na jejich okraji. Často tak nouzově bydlili i po několik let, než sehnali práci a vlastní obydlí nebo než odcestovali k příbuzným.
Poněvadž majitel usedlosti Sperlhammer u města Bad Kötzting potřeboval zemědělské dělníky, měla Wiererova rodina štěstí, že tak sehnala práci i ubytování. Když se uvolnil v místě starý hostinec, mohli si tam pronajmout dvě místnosti a pracovat i na pile, která k majetku patřila. Matka dostala práci v městské továrně na konzervy (dnes Autohaus Silberbauer na Lehmgasse čp. 14 v Bad Kötzting - pozn. překl.). Už tenkrát ovšem firmy, tak i zmíněná pila, své provozy zavíraly. Otec pak pracoval v hotelu Amberger Hof, kde vedl zemědělské hospodářství, jako dělník na Gschaiderově pile (v originále "als Sägewerkarbeiter im Sägewerk Gschaider" - pozn. překl.) i jako skladník v někdejším podniku pro zařizování stájí Aschnebrenner (v originále "im damaligen Stalleinrichtungsbetrieb Aschenbrenner" - pozn. překl.). Franz Aschenbrenner měl už v Nýrsku (Neuern) instalační závod, kde vyráběl kravská napajedla. V jedné kolně u Bad Kötztingu založil staronovou firmu se stejným výrobním zaměřením, která si zjednala široký ohlas (dnes Aschenbrenner Stahlbau GmbH Bad Kötzting - pozn. překl.). Její nově zbudované provozy zaměstnaly množství pracovníků, mezi nimiž zaujímali čelnou složku právě vyhnanci.
Poněvadž návrat do staré vlasti se zdál bezvýhledným, koupili mí rodiče roku 1957 v Grub u Bad Kötztingu malé hospodářství o dvou hektarech. O tom, zda mohl být můj otec, který musel jako královácký svobodný sedlák (v originále "als Künischer Freibauer" - pozn. překl.) opustit svůj dvorec o 65 hektarech pozemků a lesa a kolem 82 hektarů Gerlova lesa (Gerlwald), touto rozlohou nějak nadšen, si dovolím pochybovat. Zemědělská práce však patřila k jeho životu a byla mu, jak říkal, i zábavou (v originále "als Hobby" - pozn. překl.).
Přes vlastní starosti pomohl znovu začít i mnoha jiným vyhnancům z domova. Radil jim až do
sedmdesátých let a sestavoval pro ně žádosti o prostředky ze zákonem prosazeného vyrovnání majetkových škod (v originále "aus dem Lastenausgleich" - pozn. překl.). Naplňovalo ho jistým zadostiučiněním, když někomu pomohl nově odstartovat profesní život. Svou pevnou vírou, svým životem v míru a ve svobodě, zajištěním synů a bezpečí rodiny a vnuků naplnili Maria a Josef Wiererovi svou představu spokojenosti a štěstí.

Glaube und Heimat, 2016, č. 2, s. 63-64

Výročí konce války

Množství oslav ze strany vlád, jednotlivých politiků i organizací proběhlo v květnu u příležitosti výročí konce války 8. května v roce 1945 před 60 lety. Slova lítosti, omluvy, smíření i vzájemného sblížení bylo možno zaregistrovat v mnoha projevech.
Konec války ze dne 8. května 1945 bylo pro mnoho lidí vykoupením z nacistického režimu, který přinesl obyvatelstvu (rozuměj obyvatelstvu zemí, které ovládal - pozn. překl.) nepopsatelnou míru utrpení. Pro německou menšinu někdejšího Československa šlo pak jen o krátké nadechnutí. Dekrety prezidenta Edvarda Beneše, které vedly od vyvlastnění k vyhnání, se pak pro generaci těch, kdo to všechno zažili, tedy pro generaci našich rodičů a prarodičů, rovnou zhroutil svět.
Uvedly do pohybu vyhnaneckou a uprchlickou vlnu 3,5 milionu lidí, z nichž 241 tisíc na její následky zemřelo. I pokud se tak totiž nestalo hned v jejím průběhu, čekala je nejistá budoucnost, spojená se strachem a nouzí. Integrace v novém domově však pílí a vzájemnou pomocí těch, kdo přežili a kdo se podjali historické iniciativy, vedla nakonec k úspěchu.
Pro vyhnance není ovšem pochopitelné, že se ještě dnes, v roce 2005, zřizují, a to i za činné účasti českých politiků, Edvardu Benešovi a tím i jeho porušení mezinárodního práva památníky, které ovšem jednoho dne padnou jako ty postavené kdysi Marxovi a Leninovi.
Po politickém obratu (rozuměj zřejmě tzv. "něžnou revoluci" z listopadu 1989 - pozn. překl.) jsme sem přišli, spolu s Čechy obnovili rozpadlý hamerský kostel (rozuměj kostel Panny Marie Bolestné v Hamrech - pozn. překl.), strávili hodiny společného úsilí o to, abychom obci dali pozitivní ráz a tím i znamení vzájemně žité budoucnosti (v originále "für ein Miteinander in die Zukunft" - pozn. překl.). Obec Hamry pokračuje dál v tom, co jsme začali a renovovala křížovou cestu, do výklenků pak dala instalovat skvostné keramické reliéfy sedmi bolestí Mariiných (rozuměj do výklenků osmi zbylých žulových kamenů někdejší křížové cesty - pozn. překl.). Také o německo-českých víkendech působí obec jako spolupořadatel. Přáli bychom si, aby za hojného účastenství z obou stran ztrouchnivěly a rozpadly se staré bariéry a mladá generace už měla cestu volnou.

Glaube und Heimat, 2005, č. 8, s. 81-82

Ve válečném roce 1942 si "Veitlbauer" Josef Wierer vzal za ženu Marii, roz. Braunovou, "po chalupě" řečenou "Bruckmarie" a na Štědrý den následujícího roku 1943 se jim narodil syn Josef (Sepp), 29. května 1950 vysvěcený na kněze (když na Boží Hod vánoční 25. prosince 2007 skonal, připomněl jeden z řečníků při pohřebním obřadu, že se tu pochovává někdejší "Arberpfarrer", tj. kněz, sloužící kdysi na nejvyšší šumavském vrcholu Javor mši o tamním horském posvícení). Dne 14. února téhož roku 1950 se Seppovi narodil mladší bratr Erwin, pisatel německých originálů našich dvou textových ukázek. Už jako inženýr, pracující při Ardie-Werken ve Furth im Walde, oženil se 12. ledna 1974 se slečnou Franziskou Wenzelovou původem ze vsi Flammried, obec Zandt v bavorské Horní Falci, kde měli její rodiče malou usedlost s asi 35 jitry (jitro= 0, 57 hektaru) pozemků. Nevěsta působila před svatbou jako pomocnice v domácnosti ve městě Cham. Svatba se konala v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bad Kötzting, kde pár oddával ženichův bratr. Erwinův otec Josef skonal v už zmíněné zdejší městské části Grub 21. září roku 1989, jeho žena a Erwinova matka Maria oslavila tamtéž na adrese Grubmühle 3 své pětaosmdesátiny. Jinak vlastně řekl o sobě Wierer vše podstatné sám. Na konci jednoho z jeho příspěvků v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat najdeme i adresu pro dárce, nadepsanou: Spendenkonto "Künische Gemeinde Hammern". Ano, to je ono, co potomku králováckých svobodných sedláků leží na srdci nejvíc: aby kvetl jejich a náš Královský Hvozd.
- - - - -
* Bad Kötzting (BY) / Veitlovský Dvorec, Hamry / Hamry
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko