logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ TURBA

Liebesschicksal


Der Erste war ganz begeistert
Von meinem schwarzlockigen Haar,
Und wirklich liebte sie innig
Mich fast ein - Vierteljahr.

Die zweite sandte mich Briefchen
Mit Grüßen und Küssen ins Haus,
Doch als wir uns später sahen,
War Liebe und Treue schnell aus.

Die Dritte, die nahm es ernster,
Sie liebte mich "ewig treu",
Nur war schon nach wenigen Monden
Die Ewigkeit wieder vorbei.

*

Ich war schon vielen gewogen,
Hab' manche geküsst und geliebt,
Es haben mich viele betrogen,
Und manche gekränkt und betrübt.

Nur eine war unter den vielen,
Die niemals die Treue mich brach,
Nicht, weil sie mich liebte im Stillen,
Nein, weil sie mir keine - versprach.

*

Es hat mich manch Mägdlein
Geküsst und geherzt;
Ich habe mit vielen
Gekost und gescherzt.

Vergessen sind alle
Und kalt ist das Herz,
Und keine von allen
Bereitet mir Schmerz.

Nur eine, die Kleine
Das schwarzbraune Kind,
Hat nie mit den Armen
Umfangen mich lind.

Hat nie mit den Lippen
Geküsst mich in Lust,
Und nie mit ihr Köpfchen
Gelehnt an die Brust.
Vor Liebe erglühte
Auch nie ihr Gesicht
Und doch, nur die Kleine
Vergesse ich nicht.

Láska osudem


Tu prvou okouzlil zcela
můj černý vlnitý vlas --
v tom okouzlení žel, děvo,
čtvrt roku trvalas.

Ta druhá mi listy psala,
jež "s polibky" došla až k nám,
než jsme se uzřeli vůbec,
už byla však láska ta tam.

Vážněji vzala to třetí,
prý "věrná až na věčnost".
Jen několik měsíců ale
ta věčnost tu byla -- a dost.



Byl jsem už nakloněn mnoha,
mnoha zlíbán i láskou zpit,
ba, byla i loučení strohá
a smutek mi nedával klid.

Jen jedna z těch mnoha to byla,
co nesmázla věrnosti slib,
to že nikdy jej nesložila!
S láskou tichou nám bylo líp.



Už dívenka mnohá
srdce dala mi.
Schůzky bez laskání
jsou jim neznámy.

Vše je v zapomnění,
v srdci chladno je,
pominuly všecky
prázdné rozbroje.

Jen jedna, ta malá,
dítě omamné,
temně hnědovlasé,
neobjalo mne.

Nikdy svým rtoma
nedotkla se mých,
necítila hruď má
spánků voňavých.
Nezažehla nikdy
láska její zrak.
Jen ji přec, tu malou,
v paměti mám však.

Der Böhmerwald, 1904, č. 1, s. 21

Umrlčí prkna

Bavorský les hostí v celé své rozloze, od širokého lesnatého hřbetu Třístoličníku (Dreisesselberg) až po zelenou údolní kotlinu při Furth im Wald lidské plemeno, které je niterně srostlé s půdou domova a pevně a věrně lpí na starých, zděděných zvycích a mravech doby minulé.
Tak dochází i k tomu, že poutník, který si s sebou přináší vedle vřelého citu pro přírodní krásy tohoto lesa také skutečné porozumění a jasný zrak, otevřený pro svéráz jeho obyvatel, vnímá a nachází v těchto končinách více nového a podnětného, než kdekoli jinde. Starý lidový kroj, ve vsích ploché roviny dávno zmizelý, dodnes hájí své právo pod krovy lesních chalup, jejichž střechy jsou zatíženy velkými kameny, staré obyčeje, obyvatelům jiných končin vůbec neznámé, nebo přetrvávající jen ve zdeformované a znetvořené podobě, zůstaly zdejším "Wäldlerům" dodnes nepostradatelnou součástí jejich každodennosti.
Mezi těmito osobitými obyčeji, které nacházíme jen v Bavorském lese, a tu také jen na poměrně malém území a pak jednotlivě na vysočině, je třeba jmenovat jiným horským krajinám cizí mrav vystavování tzv. umrlčích prken (v originále "Sitte der Leichenbretter" - pozn. překl.).
Širokou údolní pánví při Zwieselu počínaje, prostírá se oblast výskytu tohoto osobitého lidového obyčeje přes celé okolí Javoru (Arber), Ostrého (Osser) a Vysokého Bogenu (Hoher Bogen) až k Waldmünchenu na severu a doznala rozšíření i v německých pohraničních územích sousedních Čech.
Ubírá-li se poutník cestou mezi vysokými lesnatými svahy Javoru a Ostrého a následuje šumící tok Bílé Řezné (Weißer Regen), obrátí-li se k západu či zamíří k severu širokou vojenskou silnicí, blížící se přes Neukirchen beim heiligen Blut a Eschlkam k české zemi, spatří všude v blízkosti vsí roztroušených v širokém údolí, vedle osamělých křížů a kaplí při cestě, vedle plotů a seníků i pod temnými lesními stromy stojící pestře malovaná, průpověďmi a obrázky zdobená prkna, zvaná tu umrlčí (v originále "die sogenannten Leichen- oder Totenbretter" - pozn. překl.).
Pokud ve stavení zemře nějaký člen rodiny, je ta úzká dřevěná deska, na níž mrtvý spočíval, než ho pochovali do hrobu, místním truhlářem pomalována, jak už zmíněno, průpověďmi a obrázky, na konci zašpičatěna a mimo osadu, většinou poblíž nějakého kříže či kaple, zaražena do země.
Delší nápis obsahuje jméno a stáří zesnulého a vybízí kolemjdoucího, aby nebožtíka vzpomněl tichou modlitbou.
Pod tímto textem je obvykle umístěna obsáhlejší průpověď. Ta obvykle uvádí obecné myšlenky o umírání; smrt je slavena jako vykupitelka a vyslovována je i naděje ve vzkříšení a ve znovushledání, někdy je vzat na zřetel i osud zemřelého a k pozůstalým je směrováno varovné poučení.
Texty jsou obstarány místním truhlářem, který je buď vytvoří sám či je přejímá z psané tradice.
Právě pro tento způsob vzniku jsou ty drobné veršovánky charakteristickými produkty lidové poezie (dnes bychom řekli spíše naivní či insitní poezie - pozn. překl.) a stojí za to poskytnout místo několika následujícím příkladům, které zaznamenal pisatel těchto řádků při svém posledním putování českobavorským lesním pohořím (v originále "durch das böhmisch-bayerische Waldgebirge" - pozn. překl.).
Na horním konci prkna stává většinou:

Hier hat geruht
bis zu ihrer Beerdigung
die ehrsame Jungfrau
N.N.

(tj. "Zde spočívala
až do svého uložení v hrob
ctná panna
N.N." - pozn. překl.)

nebo tu počíná nápis následujícími slovy:

Christliches Andenken
an Herrn Alois Bredl, Schuhmachermeister
von Maxberg,
starb am 4. Juni 1894
in seinem 62. Lebensjahre.
O Herr, gib ihm die ewige Ruh!

(tj. "Ku křesťanské památce
na pana Aloise Bredla, mistra ševcovského
z Maxova,
který skonal dne 4. června 1894
v 62. roce svého života.
Ó Pane, dej mu pokoj věčný! - pozn. překl.)

Doleji pak stává průpověď. Mělo by být připomenuto, že k opakování téhož jejího textu dochází nadobyčej vzácně. Co se týče formy takové průpovědi, představuje většinou jakýsi projev nebožtíkův k pozůstalým, jako je tomu třeba u následujících ukázek, které jsou převzaty z umrlčích prken v blízkém okolí bavorských obcí Lam a Furth im Wald:

Früh muss ich fort von dieser Welt,
Gott hat es so haben wollen.
Liebe Kinder, tut ihr ein gut
Und habt zum Guten recht viel Mut,
Denn hier währt es nur kurze Zeit,
Aber dort die ganze Ewigkeit.

(tj. "Časně musím opustit svět,
že Bůh to chtěl tak právě mět.
Milé děti, snažte se dobře žít
a k dobru hodně odvahy vždy mít.
Jen krátký čas to trvá zde,
však věčnost, ta je bez konce." - pozn. překl.)
(Lam.)

V těch verších je vyjádřena úzkostná starost matčina o výchovu jejích dítek, o jejich pozdější životní osudy. Jindy se obrací otec na pozůstalou choť přímo s výzvou, aby pomyslela na křesťanskou výchovu rodinných ratolestí, jak dokazuje další z příkladů:

Liebe Gattin, tu dich bemühen,
Die Kinder christlich zu erziehen.
Lebt wohl, vergesst nicht mein!
Ich will auch dort noch Vater sein.
Denkt an Gott an jedem Ort.
Das ist euch mein letztes Wort.

(tj. "Milá choti, hleď usilovat
děti po křesťansku vychovat.
Žij blaze, měj mne v paměti!
Chtěl jsem se dál co otec starat o děti.
Na Boha mysli, ať jsi kdekoli.
To za poslední slovo jsem si vyvolil." - pozn. překl.)
(Lam.)

Začasté je vyslovováno i přání, aby se živí neoddávali bolesti a smutku za nebožtíkem přílišně:

Trauert nicht um meine Hülle,
Kränket euch nicht um mich ab.
Denkt, es ist ja Gottes Wille.
Der mich rief so früh ins Grab.

(tj. "Netruchlete, kam mé tělo složí,
netrapte se pro mě pořád dál.
Pomyslete, toť že vůle Boží,
to On časně v hrob mne povolal." - pozn. překl.)
(Lam.)

či aby vzpomněli zesnulého raději v modlitbách:

Wer hier vorübergeht
Wird meiner noch gedenken,
Wird mir zu Hilf und Trost
Ein Vaterunser schenken.

(tj. "Ten, kdo tady kráčí kolem,
kéž k vzpomínce je na mne veden,
kéž mi k útěše a ku pomoci
otčenáš dá aspoň jeden." - pozn. překl.)
(Fichtenbach /Fuchsova Huť - pozn. překl./.)

Jinými průpověďmi obracejí se naopak pozůstalí na toho, kdo je opustil:

Schnell vom Schicksal mir entrissen
Ruht die teure Gattin hier,
Sie, der meine Tränen fließen,
Ewig unvergesslich mir.
Wilden Todes frühe Beute
Schläft ihr Kind, so heiß beweint,
Ihr in kühler Gruft vereint.
Ach die Wonnen dieses Lebens
Such' ich einsam und vergebens,
Such' mit wehmutsvollen Blick
Kindesliebe, Gattenglück.

(tj. "Osudem mi uloupena
drahá choť tu tiše spí,
oplakávaná má žena,
věčně dál v mé paměti.
Divé smrti kořist časná,
její děcko želeno
spí s ní v hrobě spojeno.
Všechny slasti života
hledám sám a marně tam,
hledám s touhou tesklivou
dítě drahé choť i svou." - pozn. překl.)
(Fichtenbach.)

Nebo:

Schwesterliebe ging mit mir durchs Leben
Und sie wacht auch an des Bruders Grab,
Nimm du mein Herz hinab
In dein zu frühes Grab.

(tj. "Láska sestry životem šla se mnou
a bdí i tam, kde je bratrův hrob.
Srdce mého se chop,
chce tam v tvůj časný hrob." - pozn. překl.)
(Fichtenbach.)

Téměř všechny zde uvedené příklady obsahují v sobě naději ve shledání na onom světě a snad i myšlenku, že smrt je osvoboditelkou a vykupitelkou z pozemských strastí. Mnohdy je to vůbec hlavní pointou nápisu, jako v následujícím veršování:

Du hältst den Tod für einen Feind,
Du irrst dich, er ist dein bester Freund.
Er nimmt dir dein Leiden ab,
Er legt dich ins stille Grab,
Befreit dich von dieser falschen Welt,
Und wenn es dir nur selbst gefällt,
So führt er dich im Himmel ein,
Sag', welcher Freund kann besser sein?

(tj. "Když smrt za nepřítele máš,
mýlíš se, je to přítel náš.
Unese tě bolestem všem,
uloží tebe v tichou zem,
daleko pryč je lživý svět,
začneš sám sobě rozumět,
smrt do nebes tě hodlá brát,
znáš lepšího přítele snad?" - pozn. překl.)
(Lam.)

Myšlenka o znovushledání po smrti se vrací i v závěrečných verších této průpovědi:

Doch auch der Fremden Sehnen
Nach dir ist unbegrenzt.
Da jetzt von stillen Tränen
Noch manches Auge glänzt.
O lasst die Klagen fahren,
Erheitert euren Blick,
Euch grünt nach wenig Jahren
Des Wiedersehens Blick.

(tj. "Ta touha neomrzí
a je až bezmezná.
Ty oči plné slzí
každý z vás dobře zná.
Po žalech přijde změna,
po noci svítání,
zrakům se zazelená
ráj znovushledání." - pozn. překl.)
(Fichtenbach.)

Z nápisů na umrlčích prknech u Fuchsovy Huti (jde o zaniklý Fichtenbach, který má i jiné české jméno: Bystřice - pozn. překl.), které vytvořil truhlář z blízké německo-české hraniční vsi Folmava (Vollmau), stojí snad za ukázku ještě následujícíc:

Guten Herzens, treu in Pflichten
Schuf sie uns das höchste Glück.
Doch wer darf die Gottheit richten?
Was sie gab, sie nahm 's zurück.

(tj. "Blízké srdce, věrné, stálé,
bývá štěstím našich let.
Kdo by s Bohem přel se ale?
Co nám dal, zas vezme zpět." - pozn. překl.)

Nebo:

Ruh' und Frieden
Dem entschlafenen Müden,
Seinem Geiste Seligkeit,
Seiner Tat Unsterblichkeit.

(tj. "Pokoj jemu,
smrtí tu znavenému,
jeho duchu blaha věrnost,
jeho činům nesmrtelnost." - pozn. překl.)
Na nějaké časně zemřelé dítě pomyslíš, čteš-li řádky jako jsou tyto:
Es trug ihr Engel sie auf weichem Arme
Zur ewigen Freude aus des Lebens Harme.

(tj. "Tam nesla ji andělská náruč měkká,
kde místo hoře žití věčná radost čeká." - pozn. překl.)

A nahoře nacházíš psáno:

Anna Landgraf 1818-1900. Fichtenbach.

Jisté komiky nepostrádají pak následující verše, pocházející rovněž odtud z Fuchsovy Huti:

Kaum blühte sie zur Rose auf,
War ihr das Grab beschieden,
Dies ist der ernste Lebenslauf,
Auf dieser Welt hernieden.

(tj. "Sotva se rozvil růže květ,
je smrt souzena jemu,
v hrob káže tak běh našich let,
na tomto světě všemu." - pozn. překl.)

A nad touto průpovídkou se dají číst slova:

Maria Aschenbrenner, starb im 64. Lebensjahre.
(tj. "Maria Aschenbrennerová, zesnula v 64. roce svého života" - pozn. překl.)


Der Böhmerwald, 1904, č. 1, s. 22-24

Abendfriede


Wenn durch die dunklen Tannenwipfel
Des Abendwindes Rauschen zieht,
Wenn westwärts hinter Bergesgipfel
Die Abendsonne still verglüht,

Wenn jauchzend dann der Hirt die Herde
Zurück zum stillen Dörflein lenkt,
Und auf die schlummermüde Erde
Die dunkle Nacht sich niedersenkt,

Wenn aus den grünbelaubten Zweigen
Kein Vogelsang, kein Lied mehr dringt
Und durch des Abends heil'ges Schweigen
Nur mehr des Dorfes Glöcklein klingt,

Dann senkt sich in das wunde, müde
Und ruhelose Menschenherz
Der süße, milde Abendfriede
Und schnell entfliehet Leid und Schmerz.

Večerní mír


Když temných jedlí korunami
šum večerního větru jde,
když na západě za horami
znavené slunko pohasne,

když potom pastýř svoje stádo
nazpátek ke vsi počne hnát
a na zem dřímotnou se kladou
noc a tma spolu odevšad,

když se ze zeleného loubí
neozve ani ptačí hlas,
když večer s mlčením se snoubí
a jen zvon ze vsi měří čas,

pak i do srdce neklidného,
jež buší v hrudi člověka,
skane dech míru, dobra všeho,
strast prchne, náhle daleká.

Der Böhmerwald, 1905, č. 11, s. 430

Narodil se 27. května roku 1879 v Ronšperku (Ronsperg), tj. v dnešních Poběžovicích, jako syn zdejšího pekařského mistra Aloyse Turby a jeho ženy Theresie, roz. Reithmeyerové, v čp. 225, kde otec zřejmě provozoval i svou živnost. Děd z otcovy strany Johann Turba byl v čp. 111 ronšperským kovářem a otcovu bratru Georgovi, který Turbovu kovárnu zdědil, se tu 9. května téhož roku 1879 narodil syn, pokřtěný jmény Georg Karl. Zatímco jeho křtil v ronšperském dvojvěžovém tehdy barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie kněz deficient Jakob Weber, křtil Aloysova syna na Franze Josepha Turbu sám zdejší farář Josef Weber. Všichni Turbové a jejich ženy byli odsud z Poběžovic. Děd Johann měl za manželku Katharinu, roz. Spörlovou z čp. 149, matka novorozencova byla dcerou Franze Reithmeyera, mistra provaznického v Ronšperku čp. 225 a Franzisky, roz. Friedlové z Ronšperka čp. 169. Z pozdějšího přípisu v křestní matrice se dovídáme, že Franz Turba ve Vídni vystoupil roku 1910 třicetiletý z katolické církve. I ty verše z textové ukázky poslal do časopisu Der Böhmerwald. který řídil Johann Peter (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) šest let předtím už z Vídně. Žil mezi válkami jako spisovatel, jehož několik knih vyšlo krátce za sebou ve dvacátých letech dvacátého století (Die Alpenreise /1924/, Thomas Tibitanzls Reise nach Wien /1924/, Der verzauberte Ziegenbock und andere heitere Dorfgeschichten aus Österreich /1924/, Vergeltung! /1925/, Der Blederl Karl beim Doktor und andere lustre Geschichten /1927/), jehož povídky nacházíme i později v lidových kalendářích a z nichž některé byly jen zpracováním textů známějších autorů (v českobudějovické Moldavii například vyšla "pro noviny upravená" próza Ludwiga Anzengrubera Der Schandfleck), v rakouském městysi Bad Goisern na Halstattském jezeře a tam 20. května 1953 krátce před dovršením 74 let svého věku i skonal.

- - - - -
* Poběžovice / Lam (BY) / Fuchsova Huť / Folmava / † † † Bad Goisern (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození a křtu v ronšperské matrice s pozdějším přípisem o jeho vídeňském vystoupení z církve roku 1910
Stará pohlednice rodných Poběžovic
Titulní list (1913) románu Ludwiga Anzengrubera, který Turba upravil pro novinový otisk českobudějovického nakladatelství Moldavia
Obálka (1924) jedné z jeho knih, vydané nakladatelstvím Burgverlag

zobrazit všechny přílohy

TOPlist