LEONHARD THÜR
Obydlí nad branou tvrze ve Slavkově
Slavkov (Lagau) je jedním z nejstarších historických sídel v jižních Čechách, i když prvou písemnou zmínku o něm nacházíme až z roku 1305. To, že existovalo už daleko dříve a bylo středobodem celého svého okolí, dokládá vysvěcení kaple slavkovské tvrze (v originále ovšem "die Burgkapelle", tj. hradní kaple - pozn. překl.), které dne 10. září 1313 vykonal sám světící biskup Přibyslav, poté 1362 pak její povýšení na farní kostel (ten se, zasvěcen sv. Bartoloměji, teprve později stal kostelem filiálním, poněvadž sídlem farnosti byl Světlík /Kirchschlag/).
Z roku 1313 pocházelo i obydlí ke kapli přistavěné a spojené s hláskou a samotnou budovou přilehlé tvrze, z níž vedla pro její panské majitele i chodba do oratoře kaple a pozdějšího kostela. V té komůrce bydlel i slavkovský kaplan. Jménem známe jako prvního z nich kněze Vavřince z Křečovic (v originále "Mauritius Křečovic" i s oběma těmi háčky! - pozn. překl.), který přichází do Slavkova dne 13. listopadu 1362. Za časů, kdy byl Slavkov ve vlastnictví hraběte Melchiora z Kalckreuthu, tj. v letech 1600-1607, obýval ji evangelický duchovní.
Od 15. dubna 1787 do roku 1798 sloužila komůrka nad branou tvrze za učitelský byt Simona Thüra a zároveň jako školní učebna. V té malé prostoře, opatřené komínem, proběhly i prvé inspice školy, kam 18. března 1788 zavítal prvý krajský školní komisař Gotthard von Kretzer a brzy nato 24. července téhož roku i prvý biskup budějovický, říšský hrabě Johann Prokop von Schaaffgotsche.
Tato téměř 600 let stará historická památka, tak úzce spojená s dějinami Slavkova, byla v roce 1903 stržena přesto, že se učitel Leonhard Thür (tady má autor na mysli sebe sama - pozn. překl.) vyslovil v podrobném dobrozdání proti takovému zákroku a byl ve své ušlechtilé snaze podporován okresním komisařem Blahou v Českém Krumlově (v originále ovšem Krummau - pozn. překl.).
Rozhodnutí c.k. místodržitelství v Praze, resp. okresního hejtmanství krumlovského ze dne 6. července 1902, adresované obecnímu úřadu v Mezipotočí (Nespoding), zní takto:
"Zdeúředně (v originále "hieramts" - pozn. překl.) jednou stranou podaná žádost vybízí nás k intervenci ohledně už schválené demolice objektu obydlí nad branou (v originále "Demolierung des Torfstübchens" - pozn. překl.) při kostele ve Slavkově, k níž dosud nedošlo.
C.k. místodržitelství výnosem z 20. června 1902, č. 121.109 k tomu uvádí, že se nepokládá za nutné v této záležitosti podnikat nějaké opatření, zvláště když podle dodaného dobrozdání příslušného konzervátora uvedený objekt nemá uměleckohistorickou hodnotu a pro její zachování neleží tu nijaké významné důvody.
K demolici objektu obydlí nad branou je ostatně předem stanoven místodržitelským výnosem ze 16. listopadu 1901, č. 220.869 povolený rozpočet nákladů."
K demolici pak skutečně došlo přes intervenci faráře ve Slavkově P. Matthiase Bendika.
Waldheimat, 1925, č. 1, s. 26-27
Z dějin tvrze Kladenské Rovné
Kladenské Rovné (Ruben), místním německým nářečím Rum, české "Rovné" pak znamená relativní rovnost jeho polohy v terénu (rozlišující přívlastek Kladenské je novějšího původu a měl ves odlišit od jiné, zcela zaniklé dnes osady Rovné, ležící 9 kilometrů na jihovýchod od Českého Krumlova a nazvané poté Lověšické Rovné - pozn. překl.), je zmiňováno nejprve jako rodové sídlo pánů z Harrachu (tento odjinud velmi známý rod, z něhož pocházeli i rytíři z Rovného, má své počátky ve vsi Hory /původně Horra, Horrach/ u Kaplice /Kaplitz/ - pozn. překl.).
Leží v okrese Krumlov (im Krummauer Bezirke), nedaleko na jihozápad od koryta potoka Polečnice (Höritzbach) na potoce Škeblice (Muschelbach) a při železniční trati České Budějovice-Želnava (Budweis-Salnauer Bahn, dnes se ovšem nádraží Želnava jmenuje Nová Pec - pozn. překl.). Kdysi se tu nacházela tvrz, z níž ještě v roce 1841 zůstávala zachována věž a některá klenutí někdejší její obytné části. Německé obyvatelstvo říká dodnes místu a lesnatému okolí, při němž stávala, "s oldi Gmair", tj. "das alte Gemäuer", "staré zdi". Prvým listinně doloženým vlastníkem Rovného je Bušek (Buzek) z Harrachu. Měl by to být onen Bušek, o němž se uvádí, že měl bratry Dětřicha Beneše a Bohumila z Harrachu. Listiny, které ho uvádějí s predikátem "z Rovného" (v originále "de Bubin" /1300/ či "von Ruben" /1305/ - pozn. překl.), zasahují období od 9. května 1300 až do 4. března 1312 a jsou uloženy v hornorakouském klášteře Schlägl (česky se tehdy nazýval Drkolná - pozn. překl.). Teprve 1312 se objevuje české jméno "Rowny". Během zmíněného časového rozmezí je Bušek zmiňován jednou (29. září 1309) také jako "Buzek von Harrach" a to jméno užívá od roku 1312 pak už bezvýhradně.
V roce 1320 zastává Bušek se svým bratrem Dětřichem Benešem (v listinném dokladu psán "Ditrich Wenisch") a s Wolfhartem zvaným "der Grille" (tj. "Vrtošivý") význačný úřad sudího v Riedmarchu (Riedmark).
S predikátem "von Harrach" se píše pak Bušek i v listinách z roku 1320, 1321 a 1325, kde vystupuje v roli svědka (viz Pangerlův listinář kláštera vyšebrodského /Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt/, s. 71).
Naposledy se setkáváme s Buškem z Rovného či z Harrachu v jedné vyšebrodské listině z 15. června 1327, kterou vysvědčuje ztracený dlužní list (vyšebrodský opat Bartoloměj mu jeho prostřednictvím dává do zástavy vinici na Svinském vrchu /Sauberg/ proti zápůjčce 200 liber starých vídeňských feniků) za neplatný (für null und nichtig).
Dne 1. května 1346 už nebyl více naživu, poněvadž to už jiné osoby, jmenovitě Petr z Rožmberka, Jan z Čakova a Beneš z Komařic musí písemně potvrzovat, že kdysi daroval kostelu v Kájově (Gojau) mlýn pode vsí Mezipotočí (zvaný později Rodlmühle) na každoroční zádušní mši (Anniversarium). Kde nalezl Bušek místo svého posledního odpočinku, není známo.
Manželka Buška z Harrachu měla jméno Kateřina (Katharina); její synové pak byli Hrz (Hersso, Hirzo, vyslov Hýř /autor uvádí "sprich Hrsch, Herscho"! - pozn. překl./) a Oldřich (Ulrich) z Rovného.
Tomu asi předal otec ještě za svého života správu majetku. Přinejmenším alespoň v listině z 21. prosince 1325, kterou Petr z Rožmberka dává Bohunkovi z Harrachu vsi Cetviny (Zettwing) a Mikoly (Miggolz), píše se už s přídomkem "z Rovného" (přesněji "Vlreich von Rumen", což ovšem nepřipouští pochyby - pozn. překl.). Před rokem 1346 prodali oba bratři budějovickému faráři Bohunkovi z Harrachu tři poplatná léna (v originále "Zinsholden" - pozn. překl.) s jedním lánem ("mit einem Lahne"!) pole v Třebči (Triebsch, Triewcz), kterážto léna dotyčný toho roku (1346) postoupil za 18 kop grošů svému kostelu na fond oltáře, který tam chtěl pořídit. V té době byli už mrtvi.
Mezi roky 1360 a 1387 je v listinách zmiňován jistý Smil (tj. Erasmus) a mezi roky 1363 a 1379 pak i jistý Litvín (Leutwin), oba s přídomkem z Rovného. Poněvadž žili ve stejné době, dá se předpokládat, že to byli bratři. O tom však, zda byl jejich otcem jeden z obou předtím zmíněných Harrachů, tj. Smil či Hrz, nelze vyslovit ani pouhý dohad. Jisto je toliko, že patřili k rodu Harrachů.
Jak Smil, tak i Litvín měli ve znaku helmici s rohy. Litvín byl leníkem pánů z Růže, pokud alespoň on je ten Leutwin Uesel (tj. vazal) z Jahrbüchern von Matser (Pertz. Monum. Germ. XI. 834) či také onen Leutwin Uesel na jedné z listin bavorského říšského archivu v Mnichově, jak ji uvádí Urkundenbuch des Landes ob der Enns VIII., s. 698.
Poněvadž ještě za života Smilova a Litvínova se objevuje jako majitel nejen vsi Rovné, nýbrž i tamního panského dvorce Jan Borovec, šlechtic s Harrachy sice sešvagřený, pocházející však z rodu zcela jiného (měl kozla ve znaku), třeba se domnívat, že mu oba bratři svůj dědičný statek prodali. S ním samým se poprvé setkáváme v roce 1363, kdy se píše pouze Jan "z Boru" (v originále "von Bor" - pozn. překl.), v roce 1369 už s predikátem "z Mezipotočí" (v originále "von Nespoding" - pozn. překl.) a teprve rokem 1375 počínaje užívá přídomku "z Rovného" ("Johannes Bor alias de Rowneho", jinde "Johannes de Bor alias de Rowna dictus" a jinde zas "Johannes dictus Borowecz de Rowny" či "Jan Borowecz von Ruben" - pozn. překl.). Tak se vyskytuje porůznu v Klimeschových Urkunden und Regesten zur Geschichte von Poreschin na s. 12, 22, 26, 30, 35, 36, 44, 47, 54, 55, 64, 65 a 66 či v Pangerlově Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt na s. 149, 186, 204, 207, 349, 352, 355 a 357.
Dne 2. února 1406 prodal se souhlasem své manželky Markéty (Margareta), syna Lamberta a dcer Anežky (Agnes) a Ofky (Ofelia), jakož i zeťů Pešíka (Peschik) z Doudleb (Teindles) a Mikšíka (Mikschik) z Michnice (Michnitz) celý svůj majetek v Rovném spolu se dvorem v Močeradech (Muscherad) cisterciáckému klášteru zlatokorunskému (Zisterzienserstift Goldenkron) za kupní sumu 200 kop pražských grošů, při čemž si je vymínil ještě do konce vlastního života. V roce 1408 zemřel.
Zboží v Rovném zůstalo ve vlastnictví cisterciáků ze Zlaté Koruny až do 14. dubna 1436, kdy je prodali Buzkovi Harrachéři z Rovného za 160 kop grošů (Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 266-267). Ten ostatně, zdá se, měl to zboží v pachtu už předtím; v roce 1423 totiž vyznal na mučidlech jeden zajatý psanec (víme, že to byl jistý Mácha ze Strunkovic) před rožmberským písařem mimo jiné i to, že měl být jedním z těch, kdo Buzkův panský dvůr vyplenili a spálili. Po splacení kupní sumy na tehdejší dobu nikoli právě nepatrné se musil Buzek octnout ve finanční nouzi a aby se z ní vymanil, prodal 1. března 1438 Vaňkovi Kmošíkovi (tady autor mylným čtením zřejmě uvádí "Waniek von Pernlesdorf /Mossikov/", ačkoli Pernlesdorf jsou dnešní Mostky! - pozn. překl.) dvůr v Malotíně (Mollerbauer) u Kájova (Gojau) (Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 267-268).
Byl to zřejmě muž v jižních Čechách vysoce vážený, jak dokazují mnohé listiny, v nichž je zmiňován. Vyobrazení Buzkovy pečeti z roku 1421 nacházíme na příloze označené "Pečeti rodu v Budějovicích 1." (takto i s háčky a čárkami alespoň Thür český titulek uvádí - pozn. překl.) v Sedláčkově práci Hrady a zámky české, 3. díl.
V letech 1422-1425 byl purkrabím na Krumlově a v této funkci se často podílel po boku Oldřicha z Rožmberka, v jehož službách stál, na bojích proti táboritům. V roce 1443 byl ještě naživu. Od kterého z "Harrachéřů" 14. století pocházel rodem, není nám známo. Poněvadž však užíval predikátu "z Rovného" ještě předtím, než byl skutečným majitelem tohoto zboží, můžeme přece jen za jeho otce považovat jednoho ze dvou už zmíněných příslušníků jeho rodu, asi Smila z Rovného. O jeho rodinných poměrech se vůbec dá sotva co hodnověrného povědět. To, že měl prý tři syny, z nichž se jeden oženil s dcerou ze starého hornorakouského rytířského rodu, jak nás ujišťuje Franz Schmidt na základě nejasných údajů Hoheneckových (Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen), je rozhodně nepravdivé.
Ve druhé polovině 15. století nacházíme Rovné ve vlastnictví rytířů z Nemyšle (v originále "von Nemyschl").
Dne 17. listopadu 1487 Petr z Rožmberka jako poručník sirotků po Ondřeji z Nemyšle prodává "dvůr poplužní v Rovném a ves Rovné a mlýn s dvory kmetcími a platy" svému kancléři Václavu z Radenína, který se odtud nazývá "z Rovného" (Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 355-357). Ten panuje v Rovném až do 12. března 1506, kdy je daroval opatu Tomášovi III. a celému konventu kláštera ve Vyšším Brodě (viz F.I. Proschko, Das Cistercienser-Stift Hohenfurth in Böhmen). Berle vyšebrodského opata podléhá pak až dodnes. Václav z Rovného, rožmberský kancléř, který se stal, jak už řečeno, majitelem téhož zboží v roce 1487, si při prodeji vymínil právo užívat je do konce života svého (došlo k tomu 29. ledna 1531) a své manželky Elišky (Elisabeth). V česko-latinské knize poplatníků (Zinsbuch) z roku 1479 uvádí se v Rovném následujících 17 osedlých (zde přepis převzat podle Thüra i s možným zkreslením - pozn. překl.): 1. Woytiech, 2. Feyrer, 3. Jakesch, 4. Pintar, 5. Gira, 6. Zechtan, 7. Marzyk, 8. Richtarz (Richter), 9. Turnar, 10. Waczlaw, 11. Melcznar, 12. Schmid, 13. Waniek, 14. Schneyder, 15. Wintrschuster, 16. Rzehorz, 17. Molendinator (Müller, tj. mlynář - pozn. překl.). Ve vyšebrodském "zinsbuchu" z roku 1524 se u vsi Rovné, psané tu "Rumb", uvádí se těchto 17 osedlých: 1. Woytiech, 2. Hans Feyrer, 3. Jakesch, 4. Pintar, 5. Gira, 6. Zechtar, 7. Marzickh, 8. Machtl, Richter, Sohn des Eyblas aus Kirchschlag (tj. rychtář, syn Eyblase ze Světlíku - pozn. překl.), 9. Turnar, 10. Waczlaw, 11. Melcznar, 12. Schmidt, 13. Waniek, 14. Schneyder, 15. Wintr Schuester, 16. Rzehorz, 17. Molendinator (Müller, tj. mlynář).
Ještě jeden rod v souvislosti s někdejším vlastníkem Rovného musí být připomenut, totiž onen, který uvádí František Vlasák (v originále "Franz Blasak"! - pozn. překl.) v jeho pojednání Staročeská šlechta a její potomstvo (tento titul je až na absenci čárek psán správně i s oběma háčky - pozn. překl.) po třicetileté válce (1856, přeloženo podle Ottova slovníku naučného i do němčiny - pozn. překl.) pod jménem "Růžkové z Rovné" (v originále "Ružkovez Rovne"! - pozn. překl.) a dává mu pocházet od Václava z Rovného, kancléře pánů z Růže. Rod měl vlastnit tvrz, podle níž se jmenoval (tady se může skrývat jiný omyl: z "Rovné" není totéž co z "Rovného"! - pozn. překl.), je však sporné, zda vůbec kdy existoval. Rozhodně nesprávné je však dát mu pocházet od Václava z Rovného, poněvadž ten nezanechal s výjimkou jediné dcery Apolény (Apollonia), která se stala jeptiškou kláštera klarisek v Krumlově, nijakého potomka. Ani od Harrachů (Harrachéřů) v Rovném nelze tento sporný rod odvozovat už proto, že vedle těch už zmíněných a po nich nedají se listinně doložit žádní další.
Z jejich posloupnosti můžeme sestavit toto rodové schéma:
Bušek (Buzek) z Rovného a Harrachu,
sudí v Riedmarku (1320)
& Kateřina
synové Buškovi: Hrz †1346 a Oldřich †1364
synové Oldřichovi: Litvín a Smil
posléze syn Smilův: Buzek z Rovného, purkrabí na Krumlově 1422-1425.
Budweiser Zeitung, 1919, č. 64, s. 1-3
P.S. Jiří Úlovec ve svém příspěvku pod titulem Tvrz Kladenské Rovné (Jihočeský sborník historický, 1999, s. 5-23) tento Thürův článek, v originále nazvaný "Geschichtliches von der Ritterburg Ruben", tj. vlastně "Z dějin rytířského hradu Rovné", mezi svými prameny neuvádí. Pak mu ovšem uniká i jméno František Vlasák (1827-1904), jehož nositel byl bratrem Antonína Norberta Vlasáka (1813-1901), českého topografa a zakladatele edice Bibliotéka místních dějepisův, sám pak se vedle spisovatelské práce živil jako korektor různých tiskáren ve Vídni a v Praze.
Ačkoli v tom prvním z obou textů hovoří jeho autor o sobě, vyšel ve Waldheimatu až po smrti Leonharda Thüra, k níž došlo v Českém Krumlově 12. září 1924. Má cenu už v ukázce rakouského úředního šimla, který nám z monarchie na rozdíl od chvályhodnějších věcí zachován zůstal (na rozdíl právě od oné "Torstübchen") často až dodnes. Ve Výběru z prací členů Historického klubu Jihočeského muzea se v roce 1991 objevil péčí archiváře Jiřího Zálohy překlad seriálu článků Leonharda Thüra z listu Südböhmische Volkszeitung, v číslech 20, 22 a 24 ročníku 1915 publikovaných pod společným titulem Ein Lehrerkulturbild der Konkordatszeit. Vyplývá z nich, že ve Slavkově, kde se 24. ledna 1836 syn učitele Johanna Thüra narodil, působili v místní škole už jeho děd (to byl onen Simon Thür)a praděd. Když tedy psal o oné školní místnosti nad branou slavkovské tvrze, měl k tomu opravdu přímo osobní důvody. Ostatně i jeho syn Jordan Thür, který českobudějovickému časopisu Waldheimat poskytl údaje k otcově opravdu aktuálnímu nekrologu v zářijovém čísle jeho prvého ročníku, byl pokračovatelem neúprosné rodinné tradice. Po vychození obecné školy v rodném Slavkově a ve Světlíku a nižší reálky krumlovské studoval Leonhard Thür v letech 1851-1853 na budějovickém "pedagogiu" (Pädagogium), jak se tehdy nazýval zdejší učitelský ústav. První jeho "štací" byl Rožmitál na Šumavě, po roce pak hornorakouský Enzenkirchen, kde působil pět let a seznámil se i se samotným Adalbertem Stifterem, svým šumavským krajanem a tehdejším zemským školním inspektorem. Následovaly šumavské obce Rychnůvek (Deutsch-Reichenau bei Friedberg) a Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), odkud pak po otcově smrti 1869 přišel návrat do Slavkova. V roce 1867 se jako jediný "jihočeský" zástupce účastnil předtím Leonhard Thür prvého učitelského sněmu (Lehrertag) v císařské Vídni. Byl nejen vzorným kronikářem, ale i autorem mnoha historických a vlastivědných příspěvků i v tak renomovaných časopisech jako Beckenstedtův Zeitschrift für Volkskunde či Zeitschrift des Vereines für Volkskunde. Však také jeho nekrolog ve Waldheimatu nenapsal nikdo jiný než Dr. Gustav Jungbauer, který neopomněl uvést zásluhy zemřelého o hornoplánské Šumavské muzeum, kde byly uloženy po smrti některé z Thürových písemností. Na stěně školy v rodném Slavkově visela až do roku 1945 pamětní deska nahoře s heslem "Edel sei der Mensch, hilfreich und gut!" (tj. "Šlechetný budiž člověk, nápomocný a dobrý!") a pod ním pak s textem: "Leonhard Thür. 1836-1924. Zur Erinnerung an den verdienten Schulmann und Heimatforscher, entsprossen dem ältesten seit 1696 wirkenden Lehrergeschlechts des Böhmerwaldes." (tj. "Na památku zasloužilého pedagoga a vlastivědného badatele, ratolesti nejstaršího učitelského rodu na Šumavě, působícího tu od roku 1696"), zničená ovšem brzy nato novými držiteli moci. Kdo by tušil ještě tenkrát ve dvacátých letech dvacátého století, co všechno v něm bude nenávratně demolováno kromě obydlí nad branou staré slavkovské tvrze!
Jeden šumavský učitelský rod
Alois Kreller
U příležitosti skonu řídícího učitele v.v. Leonharda Thüra dne 12. září roku 1924 byly život i dílo tohoto neobyčejně činorodého muže z mnoha stran zevrubně zhodnoceny a oceněny. Leonhard Thür náležel k jednomu velice starobylému šumavskému učitelskému rodu, o jehož působení pro německý živel a německý domov - často za podmínek dnes stěží pochopitelných - chceme v následujících řádcích něco povědět. Podklady pro náš článek poskytla řada dokumentů (ustavovací dekrety, smlouvy, reverzy, vysvědčení, protokoly apod.) z pozůstalosti zmíněného Leonharda Thüra.
Rod Thürů je od roku 1689, tedy kolem 250 let, nepřetržitě činný v učitelském povolání. K této profesi patřila v dřívějších dobách vždy jedna nebo i více vedlejších činností. Plat nějakého učitele byl tak nepatrný, že vedlejší příjmy z jiných aktivit byly pro základní obživu prostě nezbytné. Tak první jménem známý učitel Thür, totiž Lambert Thür ve Světlíku (Kirchschlag), provozoval v místě svého působení (1715-1769) netoliko školní výuku, nýbrž i tkalcovství, později i pekařství a výčep piva poté, co získal dům se šenkovním právem. Ten dům nese dodnes (tj. do roku 1942 - pozn. překl.) označení "Schulwirtshaus".
Tři Lambertovi synové Lambert, Paul a Johann Franz byli nejprve otci k ruce jako osobní školní pomocníci, konali s ním svrchu zmíněné živnosti a učili také děti z cizích školních obcí jak čtení a psaní, tak i hudbě a zpěvu. Kromě toho obstarávali i různé písařské práce. Nejmladší syn Johann Franz Thür převzal po smrti otcově jeho službu školního učitele, jeho bratři zůstali u něho činní jako pomocné síly. K dosud připomenutým činnostem přibyla ještě služba regenschoriho a kostelníka.
V roce 1799 převzal všechny ty služby po Johannu Franzi Thürovi jeho nejstarší syn Josef. Jemu byla patronátním klášterem Schlägl pro výuku nově zařízeno původní školní stavení čp. 2, takže dosavadní škole sloužící stavení čp. 3 mohl prodat svému bratru Mathiasovi. Josef Thür vedl i pozemkovou knihu pro Světlík a okolí; roku 1824 byl dokonce vzat do přísahy. V roce 1802 byl potvrzen ve školské službě a 16 let nato roku 1818 za věrný její výkon císařem (byl to František I., vládnoucí jako císař rakouský v letech 1804-1835, jako poslední císař Svaté říše římské národa německého předtím v letech 1792-1806 - pozn. překl.) vyznamenán malou zlatou medailí. Poněvadž zemřel bezdětný, následoval ho jako čtvrtý učitel Thür v řadě jeho bratr Johann Paul. Ten působil do roku 1858. David, syn Paula Thüra, vykonával učitelské povolání jen 15 let, tři roky ve Světlíku jako osobní školní pomocník a dvanáct let jako učitel v hornorakouské obci Dietach. Nato se stal soudním aktuárem při biskupském dotačním panství Gleink. Mathias, syn Johanna Paula Thüra, byl ustanoven jako podučitel ve Frymburku (Friedberg), zemřel však ve 27 letech na souchotě. Tím se řada učitelů ve Světlíku uzavírá.
Od roku 1787 je rod Thürů činný na dívčí škole (v originále "an der Tochterschule" - pozn. překl.) ve Slavkově (Lagau). Jako prvního zdejšího učitele známe Simona, syna Paula Thüra. Před svým ustanovením za školního učitele ve Slavkově byl osobním školním pomocníkem u děda a strýce ve Světlíku. V ustanovujícím dekretu ze dne 8. dubna 1787 je poukázáno na jeho "způsobilost pro školní službu a roli regenschoriho a pro dobrý výkon obojího" (v originále "für einen Schuldienst und Chorregens anerkannte Eignung und gute Aufführung" - pozn. překl.) a jako to, co se od žadatele očekává, se dále uvádí, že se jistě "prokáže horlivým plněním všech svých povinností trvale hoden aprobace z nejvyšších zemských míst" (v originále "es hat sich derselbe durch eifrige Erfüllung aller seiner Pflichten der Bestätigung der hohen Landesstelle stets würdig zu erweisen" - pozn. překl.).
Po Simonu Thürovi následoval ve Slavkově jako druhý učitel jeho syn Johann. Jeho způsobilost k učitelskému povolání dokládají dvě listiny, z nich jedna se všeobecným stvrzením o píli a mravném chování a podrobně vyplněné vysvědčení z "k.k. Haupt- und Musterschule zu böhmisch Krumau" (tj. "z c.k. hlavní a vzorné školy v Českém Krumlově" - pozn. překl.). Jedna v originále dochovaná smlouva mezi otcem Simonem a synem Johannem Thürem, pomocníkem na škole ve Slavkově, z 19. srpna 1819 přiznává synovi "zwanzig Gulden w.W., sage 20 fl., nebst väterlichen Verpflegung zu seiner Aufmunterung" (tj. "dvacet zlatých vídeňské měny(v originále "dvacet zlatých vídeňské měny, jinak řečeno 20 florinů, vedle otcovského zabezpečení k jeho podpoře" - pozn. překl.) a určuje zároveň synovské povinnosti vůči jeho otci. V dekretu z 28. června 1820 schvaluje se ustanovení Johanna Thüra. Ten roku 1826 následuje jako učitel svého otce, k čemuž nejvyšší zemský úřad na návrh biskupské konzistoře dává za obvyklých podmínek své svolení. Už v roce 1825 si Simon Thür vedle svých naturálních požitků "zur freyen, ruhigen Wohnungen das 2-te Nebenzimmer neben der Küche, wie nicht minder Statt und Platz zu meinen Haus- und Wirtschaftsgerätschaften, und Stellung eines Melkrindes" (tj. " k volnému, klidnému bydlení druhou vedlejší místnost vedle kuchyně, jakož nikoli menší místo k mému domovnímu a hospodářskému vybavení a v něm jeden kus dojného skotu" - pozn. překl.). Roku 1828 nejvyšší zemský úřad "dem quiesziernden Lehrer zu Lagau Simon Thür ein hohes Wohlgefallen zu erkennen zu geben geruht" (tj. "kvieskovanému /na odpočinek pro neschopnost služby danému/ učiteli Simonu Thürovi ráčí vyjádřit své vysoké uspokojení" - pozn. překl.). Zemřel v roce 1835. Johann Thür zastával školní službu až do svého skonu roku 1869.
Nyní převzal to místo jeho syn Leonhard Thür, o němž byla už řeč úvodem. Učil už předtím na čtyřech školách, byl od 10. března do 30. dubna učitelským provizorem a od 1. května ředitelem školy ve Slavkově. Dne 1. září 1888 se musil dát pro srdeční chorobu, z níž se nejen nebylo možno zotavit, ale která mu navíc způsobovala křeče v pravé ruce při psaní, přeložit do penze s ročním příjmem 885 korun. Jeho syn Jordan Thür, narozený v roce 1875 (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), byl učitelem, mj. i těsnopisu (v originále "Lehrer und Stenographie-Lehrer"! - pozn. překl.), v Českém Krumlově (v originále "in Krummau"! - pozn. překl.). O jednohlasné volbě Leonharda Thüra učitelem na škole ve Slavkově nás poučuje podrobný protokol. Podává krátký životopisný náčrt Thürův, který byl jediným uchazečem o toto místo a vyjadřuje naději, "dass er geeignet seyn werde, ihren Erwartungen in Betreff eines guten Schulunterrichtes eifrig zu entsprechen, und auch den Kirchendienst, so wie die Besorgung des Orgelspiels und der Kirchenmusik sich werde angelegen seyn lassen." (tj. "že bude schopen jejich /rozuměj členů místního školního výboru/ očekávání ohledně dobré školní výuky snažně vyhovět, a bude si také hledět kostelní služby, jako obstarání hry na varhany a kostelní hudby vůbec" - pozn. překl.)
Leonhard Thür referuje ostatně sám o tom, jak už na penzi se pilně cvičí v psaní levou rukou, že jeho písmo je nyní mnohem krásnější, než když psal tou pravou. Dodává k tomu roku 1908: "Bin über 72 Jahre alt, sehe noch sehr gut und bedarf weder beim Lesen noch beim Schreiben eine Brille." (tj. "Je mi přes 72 let, dosud velice dobře vidím a nepotřebuji ani při čtení, ani při psaní nějaké brýle." - pozn. překl.) Už z toho vysvítá jeho nezlomná životní vůle.
Thür shromažďoval rodinné dokumenty (většinou v opise), a to i takové, které se rodiny týkaly jen zprostředkovaně, vedle toho ovšem vlastivědný materiál všeho druhu. Na mnohé z toho bylo ostatně poukázáno už svrchu. Pak existují tzv. "přiznání" (v originále "sogenannte Fassionen" - pozn. překl.), např. ve formě výkazů o počtu žáků jak mužského, tak i ženského pohlaví, odstupňované podle výše školného (v originále "abgestuft nach der Höhe des Schulgeldes" - pozn. překl.), a to od roku 1790 (Simon Thür); dále o veškerých příjmech učitele ve Slavkově v letech 1820-1826. Další přiznání obsahuje počet dětí obojího pohlaví schopných školní docházky a příjmy školy v roce 1851. Přehledná tabulka z roku 1856 vypočítává výsledky vykupování pozemkových břemen (v originále "Grundlaster-Ablösung-Resultate" - pozn. překl.) všech obcí, jejichž usedlíci byli ke škole ve Slavkově způsobilí. Jsou k dispozici i štolové sazby tří far z konce 18. a počátku 19. stole a výnos o zavedení pamětních knih a kronik (v originále "Memorabilien-, Zeit- und Gedenkbücher" - pozn. překl.) z roku 1836.
Mezi vlastivědnými materiály se nacházejí písně, modlitby, velký počet lidových hádanek a mnemotechnických pomůcek, přísloví a rýmů aj.. Dále sbíral Thür zeměpisné údaje o Slavkově. Z kroniky obce Kladné (Kladen) referuje o tržních cenách z různých let, o desátkových a robotních dnech obce, nájemném, měsíčních platech a tak dále. Jeden seznam vypočítává jména rychtářů od roku 1693 až k letopočtu 1903. Z Kladenského Rovného a Kájova (Gojau) sebral Thür místní pověsti; věnuje svou pozornost i rostlinnému světu krumlovského okresu, především ale stále znovu jeho vlastivědě a v té souvislosti i zdejšímu nářečí. Při různých politických zadáních, jakými byly třeba seznam obcí (v originále "Ortsrepertorium" - pozn. překl.) okresu Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.) či hned několikerém sčítání lidu Thür nezištně spolupracoval. Jako spolupracovník krumlovského gymnaziálního profesora J.J. Ammanna (rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) poskytl témuž podklady pro mnoho Ammannem podepsaných vlastivědných textů ze svých vlastních sbírek písní a žertovných popěvků (v originále "von Liedern und Schnaderhüpfeln" - pozn. překl.). V posledních letech života sbíral poštovní známky ve prospěch německých škol na Krumlovsku.
Thür usiloval v nejrůznějších oblastech o to, "sein Wissen zu erweitern und der Wissenschaft selbst nützliche Dienste zu erweisen." (tj. "rozšiřovat své vědění a vědě samé prokazovat užitečné služby" - pozn. překl.) Tak se stal příkladem toho, co je schopna píle a vytrvalost dokázat v rozmezí jednoho jediného lidského života. Celý jeho rod však prokazuje vzácnou věrnost osvojené profesi, jejíž národně politický význam může být jen stěží přeceněn. Neboť zejména v minulém (rozuměj devatenáctém - pozn. překl.) století byli učitelé doslova průkopníky kulturního a všelidského pokroku (v originále "die Wegbereiter des kulturellen und allgemeinmenschlichen Fortschritt" - pozn. překl.), a to zejména na venkově. Také pro to by se daly ještě najít příklady. Zvlášť důležité je konečně, že učitelstvo samo už svým posláním prokázalo národoveckým myšlenkám (v originále "schon durch ihren Beruf dem völkischen Gedanken die besten Dienste" - pozn. překl.) ty nejlepší služby. V sudetských krajích si to zaslouží obzvláštního zdůraznění.
Böhmen und Mähren, 1942, č. 5, s. 175-176
P.S. Text byl publikován na stránkách "šumavského" čísla reprezentativního časopisu vydávaného za protektorátu samotným válečným zločincem Karlem Hermannem Frankem (samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a nese jisté dobové rysy (pokud, ostatně neprávem, počítá Šumavu k "sudetským krajům", není ovšem jasné, proč o ní vůbec hovoří v protektorátním periodiku pro nacisty okleštěné Čechy a Moravu). Přesto si konkrétními fakty zachovává svou cenu. Leonhard Thür ostatně už datem svého úmrtí neměl prokazatelně s národním socialismem nic společného a i jeho syn Jordan podle svědectví kněze Josefa Wittmanna (také on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) i za druhé světové války navštěvoval pravidelně katolické bohoslužby, což svědčí o věrnosti víře šumavských předků.
- - - - -
* Slavkov / Světlík / České Budějovice / Rožmitál na Šumavě / Rychnůvek / Rožmberk nad Vltavou / Kladenské Rovné / † † †
