VÁCLAV ALOIS SVOBODA NAVAROVSKÝ
|
Das Sträußchen Wehet ein Lüftchen Aus fürstlichen Wäldern, Da läufet das Mädchen, Da läuft es zum Bach; Schöpft in beschlag'ne Eimer das Wasser. Am Flusse zum Mädchen Schwimmet ein Sträußchen, Ein düftiges Sträußchen, Von Veilchen und Rosen. Die Dirne versuchet Das Sträußchen zu fangen, Da fällt, ach! da fällt sie In 's kühlige Wasser. Wenn ich, du holdes Blümchen, es wüsste, Wer dich gepflanzet In lockeren Boden Wahrlich! dem gäb' ich Ein goldenes Ringlein. Wenn ich, du holdes Sträußchen, es wüsste, Wer dich mit zartem Baste gebunden, Wahrlich! dem gäb' ich Die Nadel vom Haare. Wenn ich, du holdes Sträußchen, es wüsste, Wer in den kühlen Bach dich geworfen, Wahrlich, dem gab' ich Mein Kränzlein vom Haupte! |
Kytice Věje větřieček s kněžeckých lesóv, běže zmilitka ku potoku, nabiera vody v kovaná vědra. Po vodě k děvě kytice plyje, kytice vonná z viol a róží. I je sě děva kyticu lovit, spade, ach spade v chladnú vodicu. Kda bych věděla, kytice krásná, kto tebe v kyprú zemicu sáze, tomu bych dala prstének zlatý. Kda bych věděla, kytice krásná, kto tebe lýkem hebúčkým sváza, tomu bych dala jehlicu z vlasóv. Kda bych věděla, kytice krásná, kto tě po chladnéj vodici pusti, tomu bych dala vienek svój z hlavy. |
|
P.S. Znalec ví, že text napravo není českým překladem z němčiny, nýbrž básní z pověstného Rukopisu Královédvorského (RK), text nalevo přitom naopak jejím překladem do němčiny. Věc má však hned dva háčky: překlad "Die Königinhofer Handschrift" pořídil Wenzel Swoboda von Nawarow a vydal ho v Praze 1819 Wenzel Hanka. Hanka i Svoboda jsou však (vedle Lindy) i aktéry vzniku RK samotného, jak se v rukopisných sporech o údajně "staročeský" literární podvrh ukázalo. Svobodův překlad navíc inspiroval samotného Johanna Wolfganga Goetha k zájmu jak o celý výtvor, v jehož pravost uvěřil, tak i o báseň Kytice zejména. Zčásti ji upravil a stala se součástí jeho spisů v oddílu Překlady z cizích jazyků. Nevím, zda to tam z češtiny není překlad vůbec jediný. Jak píše Johannes Urzidil (zastoupený také samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) ve své knize Goethe in Böhmen (1932), dostal "kníže básníků" roku 1822 v Mariánských Lázních (Marienbad) Svobodův překlad RK (podle Alberta Pražáka měl Goethe v rukou některé německé překlady "staročeské" poezie od Pavla Josefa Šafaříka už v roce 1818). Zapsal si do deníku: "Eger 28. Juli /1822/ Böhmische Gedichte. Das Sträußchen durch Umsetzung hergestellt." Kytici tehdy opravdu jen "přeuspořádal" takto: |
|
|
Wehet ein Lüftchen Aus fürstlichen Wäldern, Da läufet das Mädchen, Da läuft es zum Bach; Schöpft in beschlag'ne Eimer das Wasser. Vorsichtig, bedächtig Versteht sie zu schöpfen. Da fällt, ach! da fällt sie In 's kühlige Wasser. Am Flusse zum Mädchen Schwimmet ein Sträußchen, Ein düftiges Sträußchen, Von Veilchen und Rosen. Wenn ich, du holdes Sträußchen, es wüsste, Wer dich mit zartem Baste gebunden, Wahrlich! dem gäb' ich Die Nadel vom Haare. Wenn ich, du holdes Blümchen, es wüsste, Wer in den kühlen Bach dich geworfen, Wahrlich, dem gab' ich Mein Kränzlein vom Haupte! Wenn ich, du holdes Blümchen, es wüsste, Wer dich gepflanzet In lockeren Boden Wahrlich! dem gäb' ich Ein goldenes Ringlein. Und so verfolgt sie Das eilende Sträußchen, Sie eilet vorauf ihm, Versucht es zu fangen: Da fällt, ach! da fällt sie In 's kühlige Wasser. |
Věje větřieček s kněžeckých lesóv, běže zmilitka ku potoku, nabiera vody v kovaná vědra. (tj. S opatrností nabrat se ji snaží), spade, ach spade v chladnú vodicu. Po vodě k děvě kytice plyje, kytice vonná z viol a róží. Kda bych věděla, kytice krásná, kto tebe lýkem hebúčkým sváza, tomu bych dala jehlicu z vlasóv. Kda bych věděla, kytice krásná, kto tě po chladnéj vodici pusti, tomu bych dala vienek svój z hlavy. "Kda bych věděla, kytice krásná, kto tebe v kyprú zemicu sáze, tomu bych dala prstének zlatý. (tj. A tak dostíhá kytici v běhu, nadebíhá jí, zkouší ji chytit:) spade, ach spade v chladnú vodicu. |
|
Jen těch šestero veršů tučnou kurzívou je Goethových, ostatní Svobodovy. Přesto figurují, Zelterem (Carl Friedrich Zelter /1758-1832/, ve své době velice vlivný německý hudební skladatel a pedagog) dokonce zhudebněny, v díle jednoho z největších klasiků světové literatury (pojem "Weltliteratur" Goethe, jak známo, sám prosazoval), od něhož, jak rovněž Urzidil zmiňuje, kdysi Čelakovský a Kamarýt marně očekávali, že napíše předmluvu k paralelnímu česko-německému vydání celého RK. Už se k němu nevrátil. Zato nám, přestože jde asi o jiné "kněžecké lesy" nežli ty šumavské, tvoří ta vlastně dost slavná báseň vhodný úvodní tón k následujícímu Svobodovu dvojjazyčnému výtvoru (stwuře, řekl by "česky" on jungmannovec), jehož celý titul zní: "Festgesang zur feierlichen Einweihung der Pfarrkirche, erbaut von Sr. Durchlaucht Johann Adolph Fürsten Schwarzenberg, Herzog zu Krummau, vollzogen von Sr. Eminenz und Durchlaucht Friedrich Fürst von Schwarzenberg, Herzog zu Krummau, Cardinal-Erzbischof zu Salzburg im fürstlichen Markte Frauenberg am 16. Mai 1847 / Sláwozpěw ku poswěcěni (!) farního chrámu Páně jejž Jeho Oswícenost JÁN (!) ADOLF Kníže Šwarcenberg (!), wéwoda Krumlowský, wystawěti, Jeho Eminencí (!) a Oswícenost BEDŘICH Kníže Šwarcenberg (!), wéwoda Krumlowský, Kardinal-Arcibiskup Solnohradský poswětiti ráčil w Knížecím městýsi (!) Hluboké 16. Kwětna 1847." Hned dvěma vévodům krumlovským náleží tedy následující opus, jichž spáchal autor nesporně více i na adresy jiné, tato nás však s ohledem na šumavský Schwarzenbergových "stát ve státě" a německou poezii s nimi spojenou nesporně upoutává pro svou dobovou příznačnost, kvůli které ponecháváme tu zcela beze změny německé i české, obrozensky stále věru nedokonalé, rozkolísané znění. |
|
|
Festgesang Was für ein Hochfest seh' ich hier begangen? Warum im Festschmuck seh' ich Alles prangen? Was führt heran all' dieser Pilger Schaar? Bunt in den Lüften seh' ich Fahnen wallen, Rings durch die Lüfte hör' ich Lieder schallen; Sie bringen Preis dem Herrn der Welten dar. Zum Frauenberg, zur stattlich hohen Veste, Versammeln Alle sich zum hohen Feste, Deß selt'ne Feier jedes Herz erhebt. Auf, Sänger, auf! und stimme deine Leier, Und weih' ein Lied der heilig ernsten Feier, Sprich aus, was tief dir in dem Herzen lebt! - Dort oben sieh', wo Maradas sich freute, Der span'sche Krieger, seinr reichen Beute, Dort waltet nun ein anderes Geschlecht, Das, Helden zählend, hochberühmt im Kriege, Doch höher achtet and're, schön're Siege, Unblut'ge Siege für das Heil, das Recht. Und solch ein Siegsfest ist es, das begehen Wir heut in diesem frohen Gaue sehen Den edlen Fürstenstamm der Schwarzenberg, Ein Werk, das segensreiche Früchte tragen Dereinst noch wird in später Nachwelt Tagen, Des edlen frommen Christensinnes Werk. Er, der den Nahmen führt des hohen Kriegers, Im Ungarland des tapf'ren Türkensiegers, Für Gott und Kaiser kühn im blüt'gen Streit, Fürst Johann Adolph schuf des Festes Feier, singt begeisternd Preis des Sängers Leier, Dir hoher Fürst, ist dies mein Lied geweiht. - Den Ewigen, der thront in Sternensphären, Mit frommen Dank als treuer Christ zu ehren Hast Du erbaut dies hohe Gotteshaus. Wenn längst wir zu den Vätern heimgegangen, Die hier wir steh'n, wird hier Dein Werk noch prangen, Ein würdig theu'rer Schmuck des ganzen Gaus. Doch sieh, wer nahet an der Priester Spitze? - Dein Bruder ist 's, von Hrodberts heil'gem Sitze Kommt Er Dein Werk dem Herrn der Welt zu weihn, Der Kirche hoher Fürst, im Purpur prangend, An Jesu Wort mit voller Seele hangend, Dein Friedrich kommt umschaart von Priesterreihn. Sein Machtwort bannet der Dämonen Rotte, Die frech getrotzt Jehovah, ihrem Gotte, Die jetzt den Hochmuth büßt in ew'ger Nacht, Doch kühn auf Erden sä't die Saat der Sünden, Sein Wort verscheucht sie zu des Abgrunds Schlünden, Denn in dem Worte wehet Gottes Macht. Hier soll der Geist nur reiner Andacht wehen, Hier soll der ew'gen Liebe Altar stehen, Auf dem das Opfer täglich wird erneut, Auf Golgatha gebracht von Gottes Sohne, Die Menschheit lösend von der Sünden Frohne, Das uns zu Kindern Gottes hat geweiht. Darum der Hohepriester hebt die Hände, Daß Gott vom Himmel seine Schaaren sende Hier zu errichten sich sein Heiligthum; Denn was der Sohn auf Erden wallend lehrte, Was Gottes Geist im Zeitensturm bewährte, Soll hier gedeihn zu Dreieinen Ruhm. Hier sollen wir auf uns'rem Lebenspfade Die Gaben all empfah'n der ew'gen Gnade, Die uns zum Heil der Heiland eingesetzt: Geweiht zu Christen hier im heil'gen Borne, Entsühnt, gelöset von des Richters Zorne, Wird hier der Geist mit Himmelsbrod geletzt; Geheiligt wird der Bund hier treuer Herzen, Von hier wird Stärkung uns, wenn unter Schmerzen Des Todesengels Fitt'ge uns umweh'n Hier wird zu Theil den Gläub'gen alles Gute, Auch jene Kraft, daß wir mit festem Muthe Im heißen Kampfe mit dem Erzfeind steh'n. Und diese Gaben all' der ew'gen Gnade, Uns aufbewahrt in heil'ger Bundeslade, Des Seelenheiles theu'res Unterpfand, Aus uns'rer heil'gen Kirche reichem Horte, Den sie empfing vom menschgeword'nen Worte, In diesen Bau trägt des Gesalbten Hand. Des gottgeweihten Mundes Bitten dringen Mit der Begeist'rung Flug auf Cherubschwingen In 's Allerheiligste zum Sternenzelt, Und Gottes Heil'ge dort in Himmels Höhen, Sie haben sich des Priesters frommen Flehen Fürbittend vor Jehovah's Thron gesellt. Darunter sieh von Nepomuk Johannes, Der, wie den Drohungen des Königsbannes, So schnöder Lockung fest in Treuen stand, Des Heilands Pfleger mit Eleonoren, Von der die Schützlingin Du auserkoren Mit Dir zu geh'n durch 's Leben Hand in Hand. Vor allen sie, die Jungfrau, gotterkoren, Aus deren keuschem Schooß uns ward geboren, Der von der Welt hinwegnahm alle Schuld, Sie die Fürsprecherin bei ihrem Sohne, Die Gottesmutter blickt vom Himmelsthrone Auf diesen Segensbau mit Mutterhuld. Und Deiner Ahnen seeligfromme Geister, Im Leben treu dem Heiland ihrem Meister, Sie fleh'n zu Gott um Segen Deinem Bau. Ob Gott sie schau'n, des Alls urew'ge Sonne; Der heut'ge Tag beut ihnen neue Wonne, Dein Bau ist Sel'gen eine sel'ge Schau. Dein Vater so, dies Bild von Huld und Milde, Und Karl der Held, den Gott zum Rettungschilde Erkor der schier schon unterjochten Welt, Und Ernst, der Hirt von Raab, der gottgeweihte, Das einst Dein Ahn vom Türkenjoch befreite, Sie schauen freudig her vom Sternenzelt. Der Phönix auch, der aus den Flammenzungen Auf Engelsfittigen sich aufgeschwungen Dort zu empfah'n der Muttertreue Lohn, Und all die Geister Deiner frommen Ahnen, Sie schauen segnend von den Sternenbahnen Auf Dich herab, auf ihren würd'gen Sohn. - Vollbracht nun ist das Werk, und Weihrauch zündet Dein Bruder am Altar, den Du gegründet, Und bringt das heil'ge Liebesopfer dar; Und gottgefällig aus den heil'gen Hallen Zum Himmel auf die Wihrauchdüfte wallen; Gott Preis singt hier und dort der Gläub'gen Schaar. Und dauern wird Dein Werk in späten Tagen, Wird Heilesfrucht den spät'schen Enkeln tragen, Und hier bewahren Deines Nahmens Ruhm, Dir und dem Bruder und den Deinen allen Wird Dank und Preis in diesen Gauen schallen, So lange stehen wird dies Heiligthum. Wenceslaw Aloys Swoboda, k.k. Humanitäts-Professor. |
Sláwozpěw Jakou swětí zde w tomto kraji slawnost? Ta swáteční co znamená úprawnost? Nač lidé zewšad semo putují? Widím korouhwe wšeliké se pstříti, Slyším pobožné tady písně zníti, An Hospodinu chwálozpěwují. Sem k Hluboké se zástupowé stawí, A slawnost wznešená se tady slawí, Ta wšecka srdce mocně wzbuzuje. Nuž ostruň, zpěwče, swé waryto zwučné, A písně wěnuj té slawnosti hlučné, Proslow, co srdce twé popuzuje! Tam we hradě, kde Maradas kořisti Se Španěl těšil dobyté ratistí, Tam nyní wladykuje jiný rod. Ač množstwí on rekowných čítá synů, Wýš předce chwálu wlídných klade činů Wíc blahodějný šetří míru plod. Dnes činu takowému se wděčíme, Tak blahodějnou slawnost dnes slawíme, Již Knížat Černohorských zrobil rod, Zdar žádaný potomstwu též nesoucí, Wěkum i příštím blaho podadoucí, Křesťanské pobožnosti čestný plod. Jenž reka jménem zwe se slowútného, Nad Turky w Uhřích reka wítězného, An Bohu tam a Králi bojowal, Jan Adolf Kníže zděl nám tuto sláwu, Jej tedy oslaw píseň má po práwu, Jeť slušno, bych ji Jemu věnoval. Ku poctě wšemocného swětů Pána Tebou jest, slawný Kníže! zbudowána Důstojně tato Boží swatyně. Když dáwno w hrobě budeme my tlíti; Ta stwůra Twá se ještě bude stkwíti, Welebná ozdoba té krajině. -- Kdo w čele kráčí duchowenstwa ctného? -- Ai z cirkwe Hrodbertowy Bratra Twého Důstojně sem widím se blížiti; Welekněz cirkwe, purpurou se stkwoucí, Pro spasnou Christa wíru zbožně wroucí Jde Miroslaw Twou stawbu swětiti. Odbojné duchy Bohu wšemocnému Ku srázu slowem bawí pekelnému, Kde způrce wězí kalotmawá noc, An wšak zde símě hříchů rozsíwají, Ním zažehnáni děsem uprchají; Neb w ústech Jeho hřímá Páně moc. Zde má duch přesné pobožnosti wáti, I má zde oltář wěčné lásky státi, Na němž oběť koná se den co den. Tam na lebčišti od Ježíše Pána Nám we smír, w spásu Bohu Soudci wzdána, Niž hřích Adamůw jesti wyhlazen. Welekněz ruce k Bohu wzpíná wzhůru, By duchy seslal z angelského kůru, A swatyni zde sobě zřídil sám; Neb co nám Synem Božím zwěstowáno, Co Duchem Swatým po wěk pěstowáno, We spasný zdar wywesti má ten chrám. Celé po draze žití pozemského Milosti Božské daru wšelikého Jest w chrámě tomto nám nabýwati: Zde zdrojem swatým w děti boží křtěným, Pokáním zde od hříchu wyproštěným Jest tělo Páně nám požíwati; Zde sňatkům lásky cirkew požehnáwat, Odtud i posila se nám dostáwat W poslední trpké bude hodině, I bychom stáli w tuhé s wrahem půtce, By nás nepřekonal pekelný škůdce, Spasnou dodá nám sílu swatyně. Milosti wšeliké dle Páně slowa, Jež archa úmluwy wěřícím chowá, W tu stawbu prawé spásy základy, A z přebohaté naše cirkwe špíže, Z dědictwí od swatého Páně Kříže Drahé Welekněz klade poklady. Modlitbu Jeho peruť Cherubinůw Tam k wýši wznáší we stan Hospodinůw, Kde nebesa mu chwálozpěwují. S Ním Swětice i Swatí se spojíce, A skroušeně před Pánem se koříce Za tuto stwůru Twou orodují. Jan Nepomucký, jenž králowské zlobě Ni swůdné náwnadě se nepodrobě Teď tam kochá se wěčném we blaze, I Christa pěstoun a Eleonora, Patronka Choti ctné, jež jako zora Ti něžně spěje žití po draze. Zwlášť Panna čistá, jižto tamto w nebi Co Máti Spasitele wše welebí, Králowna spanilá nebešťanů, U Syna laskawá orodownice Sem hledí, blahoty opatrownice, Na stawbu Twou nebeských ze stanů. Twých předků duše Bohu swému wěrných, We službě Christowě nelícoměrných, Zdar stwůře u Boha wyprošují, Ač blaha u zdroje se kochajíce, Dnes předce plesů požíwají wíce, Ze stawby Twé se w nebi radují. Twůj otec ai, wzor lidomila ctného, A Karel rek, jejž jak ochrance swého Ním z jarma wyproštěna slawí zem, I Arnošt, Biskup chrámu Jaurinského, Jejž Praot jarma zprostil tureckého, Ai oni z wýše wděční hledí sem. I Máti ctná, jež Samoletem wzhůru Se wznesla z žáru k angelskému kůru, Kde ctnostní zásluh mzdu přijímají, Wšech předků duchowé z nadhwězdné říše Rozenci žehnajíce s oné wýše Twáří radostnou na Tě zírají. Ai swatyně již, Tebou wystawená, Již Bohu Bratrem Twým jest poswěcena, An Syna Otci w ní obětuje. Jí bohulibá wůně wstoupá wzhůru, A Boha, jako tam angelských kůrů, Tak zemčanů zde zpěw oslawuje. Twé, slawný Kníže! i Twé Choti jméno We wšem potomstwu bude welectěno Již pro tu stawbu w této krajině; W ten den wše wůkol wděčně bude jásat, I Tebe, Bratra, wšecken Kmen Twůj hlásat, Wnukům ta bude Páně swatyně. Wenceslaw Aloys Swoboda, c.k. humanitní Professor. |
Kdykoli se mi zachce, uvidím z okna svého "věžáku" ten kostel v Hluboké nad Vltavou, zasvěcený ochránci diecéze a "šumavskému" patronu celého schwarzenberského rodu sv. Janu Nepomuckému přímo z okna svého bytu, kde textově vzniká tento webový soubor. Kněžna Eleonora, po níž nese jméno šumavská Lenora (Eleonorenhain), byla podněcovatelkou tudorské přestavby zdejšího zámku, do jehož vstupního průjezdu vložil svorník 1847 sám budoucí císař František Josef. Toho roku 1847, kdy byl v květnu (od té doby je tam na Hluboké každým rokem k tomu datu svatojánská pouť) vysvěcen Bedřichem Schwarzenbergem (ve Svobodově básni je zván i "Miroslaw" a má nejen tu nádhernou sochu Myslbekovu ve svatovítské katedrále, nýbrž i památník na vrcholu šumavského Boubína /Kubani/), vyšel v Praze i "Wýbor básní Friedricha Schillera", které "zčeštil Wácslaw Aloys Swoboda". Dva roky předtím týž autor vydal vybrané básně Schillerovy latinsky ("Selecta Frederici Schiller carmina rhythmis Latinis similiter desinentibus reddidit W.A. Swoboda"). Není divu, že i dnes na http://www.pantoia.de/Schiller/Swoboda1845/vita.html nacházíme text pod titulem "Wer war Wenceslaw Aloys Swoboda?" Jen krátce tedy. Antonín Rybička mu věnoval zvláštní kapitolu v knize "Přední křisitelé národa českého", Josef Hanuš v "Literatuře české XIX. století", velké heslo mu věnují Riegrův i Ottův slovník naučný. Narodil se podle nich 8. prosince 1791 v Navarově "na Boleslavsku" a psal se proto i Navarovský, v němčině "von Nawarow", zemřel 8. ledna 1849 v Praze, dva roky po své ženě, s níž žil od roku 1819 v bezdětném manželství. Pochován byl na hřbitově v Košířích a je příznačné, že nijaký list český, nýbrž jen pražská německá "Bohemia" přinesla jeho nekrolog. Alespoň jižní Čechy, kde působil zpočátku své plodné pedagogické a literární dráhy v Písku a v Jindřichově Hradci, než odešel do nevděčné Prahy, by mu měly zachovat patrnou vzpomínku. Jednou z nich je vlastně ten nedávno (1992-2000) znovu opravený hlubocký "schwarzenberský" kostel.
- - - - -
* Navarov / Český Krumlov
