logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SEPP SKALITZKY

Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen


Wie einer, der sich Bürden weggebetet,
eh er ans gute Herz des Schlummers sinkt,
legt ab der Baum das golddurchwirkte Kleid,
das dem Erschöpften schon zur Last geworden.

Ich bin ein Blatt nur an dem Weltenbaume,
bin das geringste, das der Schöpfer löst
mit seinem Atem, der das Leben lieh
als Brücke in die ewigen Gefilde.

Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen.

Cítím v tom útěchu, když opadává listí


Jako někdo, kdo odkládá své břímě,
než na srdce mu lehne dřímota,
nechá strom opadat svůj zlatý šat,
který už, vyčerpaný, nedokáže unést.

Jsem pouhý list na velkém stromu světa,
díl nepatrný, jemuž vdechl život
Stvořitel, vlastně jenom propůjčil,
abych přešel most k pláni,
zdávna zvané věčnost.

Cítím v tom útěchu, když opadává listí.

Glaube und Heimat, 1992, č. 11, s. 8

Bergfriedhof


Hart an der Grenze zwischen Schleh und Schneien,
wenn sich das müde Jahr zu rasten müht,
darf sich der Acker Gottes neu bemaien,
und Gruft wie Grube grünt und strahlt und blüht.

Drauf glühen froh der Eberesche Beeren
aus einem letzten bunten Herbstlaubstrauß:
Was bauernschlichte Herzen stumm bescheren,
löscht da die Träne und die Trauer aus.

Viel starke Liebe brennt als schwache Flammen,
die ruhelos wie arme Seelen sind.
Auf einem jungen Hügel legt mit klammen
barmherzgen Händen Moos ein helles Kind.

Glaubt fest daran, dass es die Tote wärme,
die ganz gewiss im Mütterhimmel lebt...
Des ersten Winters zage Flockenschwärme
verstieben sanft, und scheu der Tod entschwebt.

Horský hřbitov


V hraničních horách, v býlí nevypletém
když unavený rok se naklání,
to boží pole všemi hroby kvete,
zelená se a září ve stráni.

Jeřabiny tu rudnou plody svými
z poslední pestré kytky jeseně,
oroseny slzami vyhaslými,
co v selském srdci bolí ztajeně.

Plamínkem tenkým cudná láska plane,
chvějivá jako duše ve hrobech -
na kopec hlíny dávno vykopané
se božím dopuštěním klade mech.

Snad víra aspoň zahřeje tu zemi,
ty mrtvé v ní jak v klíně matčině,
než zima pokreje ji závějemi
a smrt tak ztiší v plaché nevině.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 529

Im Elend gebetet


Ein Berg, ein Bach, ein Baum, ein Buch,
ein guter Freund, ein warmes Tuch,
das täglich Brot, ein Dach, ein Schrein:
Wie will ich klaglos glücklich sein!

Jak jsem se modlil v nouzi


Jen bor, jen buk, jen báj, jen břeh,
jen dobrý druh, jen domu dech,
jen krajíc chleba, teplo stěn,
tak doma být zas, přešťasten!

Hoam!, 1992, č. 10

Waldfahrt


Im Nebel lagen Wälder tief verborgen,
lagen erstickt in ihrem eignen Hauch.
Die Erde schwieg, und geisterhaft umkreisten Raben
eines verfallenen Köhlerfeuers Rauch.

Wir beide nur, eins in der Heimat grünen Armen,
vereint in Schmerz und Freude um das grüne Gut,
wir rissen heiße Worte mit dem warmen
und lieberfüllten Atem aus dem schweren Blut.

Der Dichter Du! der seine
waldruchdurchströmten Werke demütig vor die Heimat legt,
dem jeder Amselschlag vom Walde und vom Raine
als reicher Widerhall aus hoher Seele schlägt.

Und ich, der allzu junge Waldschulmeister, blickte
zu Deinen Worten auf; begriff das Wunder, das sich Heimat nennt,
das grüßend uns aus jedem Wipfel nickte...
und unsre Seelen wurden weites Firmament.

Dann stieg die Heimat aus den nebelgrauen Meeren:
ein Gott, der wunderbare Gaben streut,
ein goldner Becher, nimmermehr zu leeren,
ein gütiger Schutzgeist, der das Volk betreut.

Wir standen blanken Hauptes auf der Heimat Erde.
Am Waldbach neigten sich die dunklen Erlen
dem Dichter zu mit grüßender Gebärde,
und in die Sonne sprühten tausend bunte Perlen.

Jízda lesy


Lesy ležely skryty v mlžném kouři,
ležely jako s dechem zalknutým.
Mlčela země, jenom černý havran tu kroužil
nad dávným milířem, sám vznášel se jak dým.

My oba jen, v náruči domova tu sami,
zeleným darem raněni až do jizev,
planoucí láskou k zemi pod hvězdami
chrlili jsme k nim slova temná jako krev.

Básníku! Někde ve tvých dílech vězí
vůně i míza lesů pokorně půdou sycená,
je v ní každý kosí trylek z našich polních mezí
i tvoje duše, její plná ozvěna.

A já, venkovský učitel, byť trochu mladý,
jsem s tebou věděl, že je domov od Boha
a že se ujal v našich duších vlády
čistý a daleký jak letní obloha.


Pak vystoupila země z šedých mlžných moří:
Bůh rozsévač, co zrno, div a dar,
bezedný pohár, který zlatem hoří,
strážný duch, jako sama ona stár.

Stáli jsme v krajině tak s hlavou obnaženou.
Nad potoky se tměla vonná olšoví,
básníku na pozdrav v tu chvíli za ozvěnou
slunce je ozlatilo věncem perlovým.

Hoam!, 1968, č. 11, s. 340

P.S. Báseň Jízda lesy vznikla k padesátinám Hanse Watzlika a byla původně součástí jubilejního sborníku, který vyšel v Lipsku r. 1929.

Kreuz in Wiesen


Keiner hat mehr Zeit
für das Kreuz am Rain.
Dank und Ewigkeit
fällt kaum Toren ein.

Bauer, grau bereits,
lüftet scheu den Hut;
Greisin schlägt ein Kreuz,
Und ihr Lächeln ruht.

Ein entrücktes Paar
hält ein Weilchen an;
Abend glüht im Haar,
Schlägt das Herz in Bann.

Und am Nagel, der
Gottes Fuß durchsticht,
Blaut ein Kränzlein, schwer
von Vergissmeinnicht.

Kříž v lukách


Nikdo nemá čas
na ten kříž a mez.
Věčnost komu z nás
má co říci dnes?

Sedlák, kol když šel,
klobouk z hlavy sňal;
kdo kdys opomněl
sdílet Páně žal?

Zněl tu bábin vzdech --
i ten mladý pár
cítil ve vlasech,
v srdci divu spár.

Hřeby v nohou zříš:
celý Boží věk
na nich má ten kříž
věnec z pomněnek.

Hoam!, 2002, č. 4, 2. str. obálky

Palmsonntag im Böhmerwald


Hasel und Kranewitt und Schlehdorn und Weide,
Neunerlei Hölzer und neunerlei Kraut,
Wehende Bänder und Schleifen aus Seide,
Der Palmbesen grünelt, und die Lerchen sind laut.

Im Kirchenschiff wogen die haushohen Stocken,
Die Buschen drauf beben, ein Vorfrühlingshain;
Wachsen empor bis nah an die Decken
Und gefährden Gottvater den Heiligenschein.

Geweiht sind die Palmen... Die Buben drücken
Durchs viel zu nieder Kirchtor hinaus,
Bedrängen mit ihren Besen den Rücken
Der Mädchen - und wollen noch lang nicht nach Haus.

Denn draußen, nach uralten Brauche und Rechte
Befehden einander mit Stange und Palm
Die Buben, und schonen nicht Bauern und Knechte
Und segnen mit Streichen Erde und Halm.

Ein sanfter, ein samtener Ostwind fächelt,
Der letzte Aufschrei des Winters verhallt...
Und hosianna! Der Heiland lächelt
Den Palmbesenbuben im Böhmerwald.

Květná neděle na Šumavě


Jalovec, trnka, vrba, mladá líska,
proutí devatero i devatero kvítí,
bezpočet stuh se barvami jen blýská,
v skřivánčím zpěvu na ratolestech svítí.

Loď kostela se jimi do stropu snad vlní,
jak keře v háji předjařím se chvějí,
do výše rostou, klenbu chrámu plní,
svatozář Boží zblízka ovíjejí.

Svěcení ratolestí... Chlapci spolu
valí se davem ke dveřím kostela,
na záda dívkám se tísní a když sejdou do vsi dolů,
jako by se jim vůbec domů nechtělo.

Za humny přece kvetou teď zvyky staré,
soupeří spolu každá ratolest
a v rukou selských žehnají dnes s jarem
osetá pole jako Boží zvěst.

V něžném východním větru sametovém
zašla tak i poslední zima právě...
Hosanna! To Spasitelovým slovem
kvetla ten den neděle na Šumavě.

P.S. V Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1955, č. 4, s. 2, je tato báseň otištěna v trochu jiném znění a dokonce i s jednou slokou navíc!

Heimwehmelodie


Mein liebes Traumgefilde,
Du guter Böhmerwald!
Dein Name, quellenmilde,
Mir niemals mehr verhallt.

Vetrieben, der dich liebte,
In dir sein Eden fand,
Mein Herz, das todbetrübte
Verwelkt im fremden Land.

Ich weiß die Erde winken,
Die ihre Kraft mir lieh,
Darf nicht ans Herz ihr sinken...
O Heimwehmelodie!

Und sollte Gott mich leiten
Heimwärts zu Korn und Stein,
Die Ahnen mich begleiten,
Die Erde neu zu weih'n.

Melodie stesku po domově


Vysněná horská pláni,
Šumavo! V daleku
jsi mi jak pramen v stráních,
nejdražší člověku.

Vyhnán jsem vydechl ti
dík, žes mi byla ráj,
mé srdce, tiché k smrti,
cítí tě světa kraj.

Vím jen, že zemi ztrácím,
jež sílu dala mi,
melodií se vrací
a steskem omámí.

Bože, tou cestou domů
zas někdy dej mi jít!
Hlas rodů volá k tomu,
v těch horách zrno sít.

Heimat und Freiheit (1975), s. 55-56

P.S. Báseň byla do sborníku barona von Richthofena převzata z knihy veršů Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen.

Mondnacht am
Schwarzen See


Der Mond ist tief versunken
im Wolkenspiegel der Flut,
als wäre er ertrunken
in der eigenen Silberglut.

Die Seewand legt ihre Schatten
auf seine allnächtliche Gruft -
aus Wäldern und Bergen und Matten
fällt schwere, berückender Duft.

Ich ruhe am Ufer; die Seele
schwebt weit in die Nacht hinein
und lauscht, was der See wohl erzähle
vom ertrunkenen Mondenschein.

Měsíčná noc
na Černém jezeře


Luna se utápí zpola
v zrcadle oblaků,
vzdává se hlubině zdola
ve stříbrném zázraku.

Jezerní stěna se klade
do nočních plavuní -
z lesů i luk horským chladem
jde vůně za vůní.

Na břehu ležím; je živá
má duše v tmách nejvíce,
naslouchá jen - voda zpívá
s tonoucím měsícem.

Gebet


Gott im Reif und in der Blüte,
Herr im Feuer wie im Schnee,
gib der Gnade: Und behüte
uns vor großen Glück und Weh.

Modlitba


Bože jíní, květů, tání,
Pane ohně, Pane sněhů,
Tvoje milost at nás chrání
štěstí i zla beze břehů.

Hoam!, 1984, s. 541

Bergbauerngebet


Lieber Gott, in Deinem Willen
lege ich mein karges Feld.
Lass es seine Pflicht erfüllen
als ein Bröslein Deiner Welt.

Heil'ger Acker, Himmelskräfte
sende gut in Halm und Kern
und verschwende Deine Säfte
an mein Korn im Geist des Herrn.

Zartes Körnlein, nun gedeihe,
wachse stark durch Sturm und Not!
Ackers Liebe, Gottes Weihe
wandeln Dich zu unserm Brot.

Modlitba sedláka z hor


Do Tvé vůle, Bože milý,
poroučím svá políčka..
Ať jen rodí ze vší síly
země každá drolička.

Posvěť její brázdy z nebe,
vyžeň zrna do klasů.
Vydej aspoň krůpěj sebe,
Pane, v dešťů ohlasu.

Obilíčko ať se zlatí,
v bouřích roste z kamení.
Ať nám naši lásku splatí,
když se v chleba promění.

Abschied


Lichtumfloss'ne golden Tage,
die ich ungetrübt empfing:
Morgen seid ihr eine Sage,
die im Herzen unterging.

Na rozloučenou


Dny zlaté, světlem zalité,
jak jsem je žil - či snad jen snil?
V srdci se do tmy šeříte:
soumrak se v báji proměnil.

Hoam!, 1992, č. 10

Pohoří na Šumavě

Jižní cíp Čech, země z tvrdé a drsné žuly, v níž spočívají vsi jako temná zrnka amfibolitu; potoky zurčí, ozývají se zvonce krav, daleko hlaholí dřevorubecké sekery a vzdálena odtud kdesi běží železniční trať. Krajina je krásná, tichá a skromná ve své prapůvodnosti, dobrotě a blízkosti Bohu. Les, vesměs v majetku rodu Buquoyů, jí vládne. V samotě leží tu i vlídný lovecký zámek Žofín (Sophienschloss), buquoyské letní sídlo.
Staré lovecké výjevy a jiné vzácné rytiny zdobí jeho prostory příkladné prostoty. Nádherná paroží oživují stěny místností i chodeb; celý zámek jako by dýchal lesním vzduchem a potěšením z lovu. A když v létě započne odstřel vysoké zvěře, spojí se ozvěna lesních rohů, štěkot psů a šumění lesa k radostné hudbě, která umí potěšit srdce. Žofín leží v rozlehlé oboře, obehnané vysokým plotem, za nímž žije jelení a srnčí zvěř, dříve i zvěř černá, jako ve volném výběhu, navíc zahrnována starostlivou péčí. Vyvěrají tu prameny zvířatům i lesu k užitku, na zimní čas čekají připraveny krmelce a lovecká chata na temeni Fahrenbergu (jinde "Farrenberg", vrch 990 m n.m., v Teichlových dějinách panství Nové Hrady nazýván "Fahrenberg" i "Constantinberg", bez českého jména - pozn. překl.) hledí daleko do obilím požehnaného údolí (in das korngegesegnete Tal) řeky Lužnice (Lainsitz). Žofín i obora mohly už spatřit vznešené a vzácné hosty. V blízkosti zámku se rozkládá pralesní oblast novohradského panství, kterou prohlásil za chráněné území už hrabě Georg I. von Buquoy (i on je zastoupen samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Je to jedna z nejkrásnějších lesních rezervací celých Čech. Pěkná cesta vede do údolí potoka německy zvaného Silberbergbach a k osadám Bonaventura (dnes na mapách Skleněné Hutě - pozn. překl.) a Silberberg (dnes na mapách Stříbrné Hutě - pozn. překl.). Chalupy ze dřeva nesou dosud na svých štítech něco lesku sklářských časů; jen několik kroků odtud stojí hraniční sloupy. Silnička stoupá nahoru, kolem někdejších sklářských stavení, obývaných dnes dřevorubci a obklopených šuměním lesa. Pak upoutá zrak rozlehlá náhorní planina, na níž poutníka nejprve zdraví kostelní věž, shlížející jako věrný pastýř na své stádo kolem. To je městečko (v originále "Marktfleckchen" - pozn. překl.) Pohoří na Šumavě (v originále Buchers - pozn. překl.) ve věnci lesů a vrchů, malý svět sám pro sebe, který se stará o své a je rád, že má svůj klid, poněvadž úřady, soud a berňák jsou odtud pěkných pár hodin daleko. Ačkoli se musí obejít bez péče vnějšího světa a jediná okresní silnice není zrovna v tom nejlepším stavu, přicházejí sem každého léta cizí hosté, kteří se místo naučili milovat pro jeho krásnou polohu, skromnost a dobrotu zdejších lidí. Co už sejde na tom, když je někdy potřeba deštník nebo když se člověk dá za pánbůhzaplať či malé zpropitné oholit od bodrého pohořského pana Bechersdorfera, který přes den zbavuje bahna dno Jiřické plavební nádrže (v originále "Georgendorfer Schwemmteich" - pozn. překl.). To, že se tu cítíte dobře, podobá se potěšení děcek, které běhají za tak stále vzácnějším kolovrátkářem, aby pak mohly stanout a přihlížet, jak točí klikou.
V místě je jeden lékař a bdí nad zdravím své obce (sloužil tu mj. i MUDr. Anton Sika, šumavský autor, zastoupený rovněž na těchto internetových stranách - pozn. překl.). Dobrotivý vousatý kněz řádu servitů, páter Norbert Adametz, opatruje bělostné i černočerné duše svého farního houfce a podepře je, když snad právě strádají. Nenároční jinak zdejší němečtí lidé teskní po časech, od nichž je náhle odtrhla hraniční čára. Místo patří k Čechám. Před převratem (rozuměj 28. říjen 1918 - pozn. překl.) se však veškerá doprava, veškeré žití a bytí (Handel und Wandel) odehrávaly s Horními a Dolními Rakousy. Pošta sem přijížděla z Freistadtu a nejbližší nádraží Steinbach-Großpertholz je blíž nežli to v Nových Hradech (Gratzen) či v Kaplici (Kaplitz). Tehdy to tu u nás ještě opravdu žilo, vypráví místní hospodský. Dnes zarůstají cesty, které vedou k hranici, poněvadž tu na jedné i na druhé straně prostě téměř docela končí. Na někdejším rozmezí tří zemí (Dreiländergrenze) jediné říše (rozuměj Čech a Horního i Dolního Rakouska - pozn. překl.) zvětrává starý žulový hraniční sloup. Zpodobení zemských patronů Václava, Leopolda a Floriana už na něm nejsou.
Dlouhé dějiny leží na této končině mezi lety 1526 a 1918. Hory se odtud z Pohoří, které leží samo 900 metrů vysoko, zdají nízké a nevýznamné.
Hora Tischberg (1073 m - pozn. překl.) je už v Rakousku a nabízí krásné a daleké výhledy. Jako zelené moře prostírají se před našimi zraky vrchy a doly. Z vrcholové skály Steinbergu (1069 m, dnes Kamenec, nejvyšší vrchol Novohradských hor na české straně vůbec - pozn. překl.) putuje oko po pásu šumavských horských hřebenů. Prostřed lesů zasněn spočívá rybník Kapelunk (v originále "Kapelukenteich" - pozn. překl.). Pohořský potok (v originále "Buchersbach" - pozn. překl.) proudí přes zářící písek a zrnitou žulu v obroušených balvanech a oblázcích svého koryta. Na obilných lánech zraje hojně žita a ovsa a z luk znějí zvonce stád. Zelná políčka chrání před jelením vpádem pestří hadroví strašáci. Cesta nás však vede dál, za novými krásami i pamětihodnostmi kraje a lidí.


Glaube und Heimat,1985, č. 8, s.37 a č. 9/10, s. 57

P.S. Kdyby tak věděl autor vzácného zápisu do kroniky obce Pohoří na Šumavě, učitel, spisovatel a tehdejší starosta Železné Rudy (Markt Eisenstein) Sepp Skalitzky, který tu v roce 1935 trávil letní prázdniny, co se s těmi místy stane za deset let a později!

Vorweihnacht*


Das ist die Zeit, wo Väter wieder zu Knaben werden
und Pferdchen streicheln mit scheuen Gebärden;
wo Mútter heimlich mit Puppen flüstern
und Harznadeln auf der Herdplatte knistern.

Merkwürdig die Gluten des Abends sprühn:
Das Christkind bäckt mitten im Gipfelglühn
(so sagen die Kinder). - Ein Bratapfel schmort,
jeder Winkel im Haus ist ein seliger Ort.

Im Garten der Schnee strahlt neu und rein,
schwer tragen die Hecken den glitzernden Schein.
Verwundert stelzt durch die blühweiße Pracht
ein Kätzchen - und schüttelt die Pfoten sacht.

Und Sehnsucht rieselt aus Rauhreifbäumen,
die Sterne verflimmern im Winterkristall
ihre gnädigen Feuer. Die Wälder schäumen
und schenken der Stille selbst Widerhall.

Da leuchten die Seelen, sie harren und schweigen
und ahnen dem Leib der Erde sich fern
und staunen empor: Aus dem himmlischen Reigen
löst sich die liebliche Frucht des Herrn!

Ihr heimlichen Stunden, mit Wundern durchwoben,
mit Fäden aus Glanz, den die Weihnacht spinnt...
Ich weiß aus dem Düster der Zeit mich gehoben
als wiedergeborenes, schuldloses Kind.

Předvánoční čas


To je ten čas, kdy z mužů se chlapci stanou,
koníka rozhoupou se srstí grošovanou
a mámy znovu si s panenkami hrají,
když louče v kamnech smolou zapraskají.

Z večerů tichá záře pramení,
svatozář dětem svítí v plameni,
vůně pečených jablek domem vane
a každý kout je místo požehnané.

Nový sníh leží v bílých zahradách,
plot zrána rudne v zledovělý nach.
Kočku oslní třpyt a záře jíní,
srší jí z tlapek, jak je střásá v síni.

To mží snad touha z ojíněných stromů,
les zašumí, spíš tiše zasténá,
hvězdy se chvějí, jak by chtěly domů,
tmě vrací ticho bílá ozvěna.

I duše zmlká: jen čeká a září
a tuší zemi jako zdaleka,
když nebe shlédne milostivou tváří
a chce k nám seslat Syna člověka.

Hodina tajemná a tkaná divy všemi,
jak blyskot Vánoc nad námi se klene,
nese i mně nad jinak temnou zemí
nevinné dítě, znovu narozené.

Hoam!, 1992, č. 12, příloha Der Wanderstecken s. 46

Heimatwald


Böhmerwald! - Aufsteilend Kuppe an Berg.
Ewige Göttlichkeit glänzt auf den Höhen,
wenn im Frührot geballte Wolken in Glut
auf blütigen Rücken der Heimat stehen.

Heimatwald! - Seen in düsterem, urtiefem Glanz.
Göttliche Ewigkeit ruht in den Tiefen,
wo Sage und Nixe und Wassermann
die gewaltige Wende der Heimat verschliefen.

Böhmerwald! - Liebliche, rinnende Bänder!
Ewiges Leben in Schluchten tollt.
Und in Muscheln verschlossen, im Sande verborgen,
harren der Menschenhand Perlen und Gold.

Heimatwald! - Deutsches, zermartertes Herz,
durchschossen von glühenden, giftigen Pfeilen!
Werden die kühlen, silbernen Wasser
deine grässlichen, fiebernden Wunden einst heilen?

Rodný les


Šumavo, něžně se kupí vrcholy horstev
a věčný Bůh se na výsostech skví,
když v ranních červáncích horoucí oblaka jak pěsti
na zádech vlasti se sevřou krvavých.

Rodný lese náš! Jezera v chmurném záblesku hlubin,
kde božská věčnost na samém dně spí,
kde sága o rusalce s vodníkem
prosnila země pád i běženství.

Šumavo! Líbezné, kanoucí copy vod,
odvěký život v roklích kolotá,
ukryty ve tmách škeblí, na břeh vrženy touží
perly a zlato po dlaních života.

Rodný lese náš! Uštvané německé srdce,
jedovým šípem naskrz prokláto,
uzdraví jednou svou vláhou hojivý pramen
tu strašnou živou ránu rozťatou?

Führer durch den Böhmerwald, 1929, s. 2

Tento více než 20 roků starý překlad mne léta pronásleduje jako zlý spár a dal jistým způsobem i podnět ke všem dalším z Kohoutího kříže, vzniklým právě až po r. 1989.

Bäuerlicher Hausspruch


Mein Weib ist das Herz,
das im Hause schlägt.
Ich bilde das Erz,
das die Flamme trägt.

Die Kinder sind Samen
und Ernte zugleich.
In Gottes Namen:
Mein Haus ist reich.

Selská domovská průpověď


Má žena, toť srdce,
v němž má dům svůj tep.
á jsem zbraň, žhnu prudce,
planu co otep.

Děti jsou semeno
i plod zároveň.
Chval den Boží jméno:
jak bohatá žeň!

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 367

Herz der Welt
(Böhmerwald)


Verborgene Quellen läuten,
grün grünt das milde Moos.
Ich möchte ewig ruhen,
Heimat in deinem Schoß.

Es tropft aus allen Wipfeln
der Wälder Widerhall.
rings wacht treu und friedsam
der Berge dunkler Wall.

Die bunten Wiesen atmen,
in Ähren gilbt das Brot.
Der Ahn ist schwer geschritten
durch Dornen und durch Not.

O Land, von meinen Vätern
mit Blut und Schweiß bestellt:
aus dir quillt alle Liebe,
o Heimat, Herz der Welt!

Srdce světa
(Šumava)


Skryté prameny znějí,
zeleně září mech,
v mé zemi, v klíně jejím,
můj Bože, spát mě nech.

Z korun a větví kane
dech rodné Šumavy
dokola lemované
hradbou hor černavých.

Rosa luk květy smáčí,
klas zraje do zlata,
kostem předků však stačí
zem krví bohatá.

Ta zem je z práce otců
nedokončená věta.
Tys pramenem vší lásky,
domove! Srdce světa!

Hoam!, 1974, č. 11, příloha Der Wanderstecken s. 44

P.S. Báseň Srdce světa vyšla původně ve sbírce Lob der Heimat (Chvála domova) a byla zhudebněna Aloisem Milzem. Týž text zhudebnila pod názvem Böhmerwald (Šumava) i Hilde Hager-Zimmermannová a originál přetiskujeme právě z notového záznamu v časopise Hoam!

Auf Gottes Spur


Willst du mit deinem Gotte sprechen,
Geh morgens an ein Ährenfeld
Und lausche, wie die Winde brechen
Am Frieden dieser goldnen Welt.

Und willst du deinem Gott begreifen,
So geh zum Buntherbst in den Wald
Und staune, wie die Buchen brennen,
Wenn sie das Spätjahr purpurn malt.

Doch willst du deinen Gott begreifen,
So steig zu Gipfeln hoch empor,
Lass deine Augen within schweifen
Vom Talgrund bis ans Himmeltor.

Sieh an das Antlitz seiner Erde,
Das dich und mich und alles trägt,
Sieh, wie als strahlende Gebärde
Das Sonnenall sich stumm bewegt

Um ihn, der Steine baut und Sterne
Und Herzen und den Trost im Leid.
Er bleibt die Nähe und die Ferne
Und Liebe und der Kern der Zeit.

V Boží stopě


Chceš dát se s Bohem do hovoru?
Jdi v letní ráno do polí,
naslouchej větrnému chóru
v klasech nad mírem údolí.

Stejně tak Bůh k nám zahovoří
v lesích, kam podzim vešel zas,
hleď jenom, buky rudě hoří
z barev, co jim dal malíř čas.

A v horách spatříš Boha zblízka,
miř za ním cestou nahoru,
nádherný pohled srdce stiská
krásou nebeských obzorů.

Pohleď od nich pak dolů k zemi,
co jen jí dáno všechno nést:
slunečný jas nad námi všemi,
bezhlesý pohyb všechněch hvězd

kolem Něho, co na nás čeká
a srdci dává trn i květ.
Dá růst nám i jít do daleka,
lásku ti dá, co změní svět.

Hoam!,1961,č. 1, s. 1

Weihnacht 1945*


Herr, der Du kamst, die Welt zu heilen,
Du nahest wieder uns im Schein
geweihter Nacht, bereit zu weilen
in uns, um Gott und Gast zu sein.

Du gutes Licht, du heilge Flamme,
aus Himmelsfunken angedacht!
O süße Frucht von edlem Stamme,
der Erde als ein Kind gebracht:

Dir galt die Sehnsucht dunkler Stunden,
da Sonne am Verlöschen war
und Menschheit mit uralten Wunden
zu wandern schien ins letzte Jahr.

Nun kommst du wieder, Elemente
erbrennen neu zu alter Macht.
O dass auch Deutschland teilen könnte
den Wundersegen dieser Nacht!

Vánoce 1945


Pane, zas neseš světu spásu,
zas přicházíš všem pro radost
té svaté noci v čirém jasu,
v nás abys žil, náš Bůh a host,

Ty dobré světlo, naplnění,
dar nebes, svatým plamenem
záříš jak plod na čistém kmeni,
dítě, jež dlouho čeká zem,

v hodině, kdy se připozdívá,
kdy slunce zdá se vyhasnout,
kdy lidstvo, samá rána živá,
sešlo snad na poslední pouť,

přicházíš zase. Plna síly
jde zář živlů nám na pomoc.
Kéž dá, ať také Němci sdílí
Tvé požehnání tuto noc!

Böhmerwäldler Jahrbuch 1992, s. 162

Im Glauben


Was Jahr um Jahr getrieben,
das wurzelt tief im Grund.
Dein Herz lass strömend lieben
auch, wenn es sterbenwund.

Wenn arge Wetter zünden,
verbrennen Laub und Lieb;
wo heile Wurzeln gründen,
wächst bald ein neuer Trieb.

Vergeblich bleibt dein Mühen
gar oft in Welt und Haus.
Doch was im Herrn gediehen,
das löscht kein Sturm dir aus.

Ve víře


Co rok za rokem nese,
to v hloubi pramení.
Co srdcem miluje se,
ani smrt nezmění.

Když hrom a blesk vše spálí,
tu nitro zmožené,
vše, co jsme milovali,
na květ zas vyžene.

Marná je často snaha
změnit svět dokola.
Kdo s Pánem dílo zmáhá,
ten v bouřích odolá.

Glaube und Heimat, 1980, č. 1, s. 3

Abend


Leuchte, Licht und funkle,
spende deine Kraft,
eh das große Dunkle
letzter Schimmer rafft.

Wenn des Tages Bilder
mit der Sonne ziehn,
strahlt der Abend milder
als das Morgenglühn.

Auf dem Greisenhaupte
lächelt guter Schnee.
Was die Zeit entlaubte
spürt kein Erdenweh.

Večer


Světlo plápolavé,
šetři silou svou,
než do noci tmavé
zhasnu za tebou.

Než den jak proud steče
k slunci za obzor,
zazáří v něm večer
červánkový chór.

Na mé staré hlavě
zatřpytil se sníh.
Hovoří o slávě
hodin posledních.

Herzenssachen - Kornsegen

Dem 87jährigen Karl Franz Leppa


Ganz tief ins Herz hast du geschaut
dem Walde und dem Volke,
dir hat das Korn ins Herz getaut
den Segen aus der Wolke.

Das Volk hat dir sein Lied geklagt,
das Korn sein Lied gesungen,
und was du uns davon gesagt,
hat Kunst dir abgerungen.

Zur Herzenssache ward das Wort,
das tröstlich da geschrieben.
Kein Acker ist dir je verdorrt:
Kornsegen ist geblieben.

Schein deine Lebensernte schmal,
wiegt jeder Halm doch Pfunde.
Die Wulda weint in Stifters Tal
auf deine Heimwehstunde.

Das waldumschlungne wunde Land
weiht deinem Abend Lichter...
Ich drücke stumm die gute Hand
der Heimat letztem Dichter.

Věci srdce - zrna požehnání

Karlu Franzi Leppovi


Tys viděl nejhloub do srdce
lesu a jeho lidu.
Tam zrno klíčí přeprudce
a nedá nebi klidu.

Co lid ti svěřil v bolesti,
co zrno zazpívalo,
tos řekl všem a naštěstí
to srdce neurvalo.

Co věcí srdce stalo se,
to vezme ostří trnu,
je zemi písní o rose
a požehnáním zrnu.

Ať stéblo útlé jakkoli,
klas díla zatíží je.
Vltava pláče v údolí,
dál ve stesku vlast žije.

Ty víš, tys tu zem vyslyšel,
slibuje dlouhou zimu.
Tisknu ti ruku přetiše,
básníku poslednímu.

Hoam!, 1979, č. 5, s. 198

P.S. Herzenssachen (Věci srdce) a Kornsegen (Požehnání zrnu) jsou tituly děl básníka Karla Franze Leppy.

Sepp Skalitzky, který zemřel 5. září 1992 v bavorském Memmingenu, je rodákem z dnes zaniklé obce Červené Dřevo u Nýrska. Stal se učitelem jako jeho otec, byl před rokem 1938 dokonce v naší Železné Rudě starostou. I po vyhnání působil v Bavorsku jako učitel a věnoval svému povolání od roku 1920 plných 45 let života. Chápal je ostatně šířeji i jako vlastivědný publicista a neúnavný organizátor spolkové práce s krajanskou mládeží. Jeho první knihou byl svazek sonetů An deine Seele (Tvé duši) z roku 1922. Jak hluboký byl jeho cit pro šumavskou poezii, prokázal mimo jiné výběrem jejích spisovných a nářečních ukázek do dosud stále živé antologie Des Waldes Widerhall - Böhmerwäldische Lyrik, vydané roku 1973 péčí stuttgarského spolku Heimatverband der Böhmerwäldler. Vedle několika knih povídek a bavorských "schwanků" je i autorem rozsáhlého románu Da begann der Wald zu brausen (Zahučely lesy). Byl poctěn nejen Sudetoněmeckou kulturní cenou a Cenou města Pasova, ale i Spolkovým záslužným křížem. V jeho osobnosti odešel ze života snad poslední básník německé Šumavy, s níž, narozen 30. ledna 1901, sdílel téměř celé osudové století.

- - - - -
* Červené Dřevo / Úborsko / Kvilda / Železná Ruda / Černé jezero / Pohoří na Šumavě / † Memmingen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podle záznamu křestní matriky zaniklé dnes farní obce Červené Dřevo se tu v čp. 11 narodil dne 30. ledna roku 1901 a byl ve zdejším kostele Panny Marie Bolestné 2. února i pokřtěn kaplanem Josefem Buršíkem na jméno Josef Anton Skalický - otec novorozencův Wenzel Skalický byl zdejším učitelem, narodil se však v Horním (Hořejším) Starém Městě (Oberaltstadt), dnes místní části města Trutnova (Trautenau), jako syn továrního dozorce Josefa Skalického a Karoliny, roz. Nitschové z Pilníkova (Pilsdorf), okr. Trutnov, novorozencova matka Josefa Franziska, roz. Hetzelová, byla dcerou železničního hlídače v Hamrech (Hammern) Josefa Hetzela a jeho ženy Sofie, roz. Rothové z Manětína (Manetin), kmotřičkou dítěte byla pak Anna Wallnerová, choť konduktérova z Plzně - pozdější přípis nás ještě zpravuje o svatbě Josefa Skalického v Nýrsku (Neuern) s Marií Mühlbergerovou (o té víme, že byla z Kašperských Hor /Bergreichenstein/) 10. června roku, který není uveden
"Lehrerpepperl", tj. "učitelovic Pepíček"
na snímku z dětských let
V začátcích vlastního učitelského působení

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist