Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

WOLFGANG SCHMIDT

Z románu "Albertines Knie"

(...)
Začátkem prosince jsem viděl Albertinu znovu. Muselo to být někdy kolem čtvrtého prosince, poněvadž moje matka dala do vázy větvičku "barborky", aby rozkvetla o Vánocích. Miluji ten čas roku. Pole ležící ladem, holé stromy, těžká máchnutí vraních křídel, prázdná hnízda v rákosinách, harašících ve větru. Nad údolím Vltavy (v originále "über dem Moldautal" - pozn. překl.) leží mlha. V takových dnech se shledávám ve stavu té nejkrásnější harmonie s přírodou. Fritz tvrdil, že jsem těžkomyslný. V tom se však mýlil. Snad jsem lehce depresívní. Vitální lidé mi nikdy nevyhovovali, hlučné, energické chování mě vždycky odpuzovalo. Cenil jsem si nezávazného kavárenského klábosení; mnohá znamení pomalého rozpadu mého starého města (rozuměj Krumlova - pozn. překl.) mi dodávala pocitu domova. Albertina... ? Albertina mě vyváděla z konceptu. Sotva jsem na ni pomyslel, dostával jsem se do stavu vzrušení, který mé povaze neodpovídal.
(...)
Byla neděle po Třech králích a já zašel za Emilií. Den předtím napadlo nezvykle mnoho sněhu. Cesta ze silnice k "Jedenácti bukům" (v originále "zu den ,Elf Buchen'" - pozn. překl.) byla neprošlapaná, od včerejška tu nikdo nešel, pomyslel jsem si. Emilie mne musela slyšet, jak si oklepávám sníh z bot. Dveře se otevřely, ještě než jsem zazvonil.
"To jste vy," (v originále se ovšem odehrává rozmluva německy - pozn. překl.), řekla, jako by mě dlouho očekávala. "Jsem ráda, že jste přišel," řekla, "je to tu hodně osamělé."
Jedna vrána se dala odnést větrem z vysoké větve jednoho z buků, těžkopádně přistála na kůlu zahradního plotu a seděla tam nehybná - jeden černý bod v bílé zimní záplavě. V domě bylo takové ticho, že jsem se bezděky rozhlédl kolem sebe. Podívala se na mě tázavě. Řekl jsem: "To ticho, je to, jako bychom nebyli sami."
S náhlým zakrákáním, které dolehlo až k nám, vrána vzlétla. Kdesi mezi rybníkem a okolními vrchy jsem ji ztratil z očí.
"Zůstala v Praze," prohodila nenadále. Bylo to zjištění, nikoli otázka. Byla s Albertinou ve spojení, obě o mně spolu hovořily, byla moje první myšlenka. Albertina se rozhodla pro Emilii, byla má myšlenka příští.
"Jste s ní ve spojení?" Položil jsem tu otázku tak, jako bych jí nepřikládal nijaký zvláštní význam. Nejistota v mém hlase mě ale prozradila. Odkašlal jsem si a vyprázdnil šálek čaje před sebou, jako bych se právě zakuckal.
"Ne," odpověděla. "Ne," zopakovala, jako by mně chtěla uklidnit. "Vyprávěla mi to služka Eschenbachových, vyčíhala jsem si ji v obchodě,"
Seděli jsme spolu pozdě do noci. Cítí se za Albertinin osud odpovědnou, vysvětlovala mi. Emilie hradila od smrti starého pána nikoli nepodstatné náklady na pobyt v internátu. Byla několikrát blízka tomu, promluvit o své lásce k Albertině. Viděl jsem to na ní, cítil, že má přímo potřebu se vypovídat. Párkrát se pak hluboce nadechla, jako by se přemohla.
"Malér je v tom, že člověk po celý zbytek svého života hledá něco, co se nedá najít," řekla konečně. Znělo to, jako by dovedla do konce nějaký dlouhý řetěz myšlenek. "Vytěsnila ve mně všechno ostatní," dodala chvíli nato. "Mám hrozný pocit, že jen povrchně a bezmyšlenkovitě jdu po stopě své každodennosti a že podstatná část mého já existuje ve světě jakéhosi bolestného očarování... Je to tak ponižující, připadám si tak bezmocná."
Často mě napadlo, že Emilie snad musí číst mé vlastní myšlenky, do té míry vyjadřovala, co jsem cítil i já sám.
(...)
Týden poté, (co vypravěč Albertinu naposledy viděl v roli Marie v Büchnerově hře Woyzeck /Vojcek/ a promluvil s ní pár slov - pozn. překl.) byl říjen roku 1938, vpochodovala německá vojska do "Sudet". Vlaková doprava přes Čechy byla dočasně přerušena. Büchnerův Vojcek, dověděl jsem se brzy nato, zmizel z programu německých (a ovšem i českých - pozn. překl.) divadel. Albertinu jsem už nikdy nespatřil.

P.S. Vypravěč románu "Albertinino koleno" Willi, sestra jeho krumlovského přítele Fritze, v roce 1932 šestnáctiletá Albertina a její sestřenice Emilie, zamilovaná do Albertiny stejně jako Willi, tvoří základní trojúhelník příběhu nenaplněné touhy.

Z románu "Die Geschwister"

Ještě téhož večera, silně se už setmělo, jsem zahlédl Jordana v zámecké zahradě, náležející k někdejší rožmberské rezidenci (v originále "im Hofgarten - einer Parkananla, die zum Schloss der Rosenberger gehörte" - pozn. překl.) - s Babyloňankou. Než dojdu k té nezvyklé přezdívce, chci jen v rychlosti připomenout, že důvodem mého pobytu na zahradě v tuto hodinu bylo rande s jednou spolužačkou (jmenovala se Anna Kubinová - pozn. překl.), která se ovšem nedostavila. Její maminka, tak se mi ta dívka přiznala následujícího rána, nevěřila její výmluvě, že musí vypomoci jedné kamarádce s chemií a zakázala dceři vyjít si tak pozdě večer. Bezútěšnosti jsem nijak nepropadal, zapálil jsem si cigaretu - kouřil jsem od loňského roku - ucpal jsem právě suchým listím odtok jedné fontány, aby se voda v nádrži přelila přes okraj, když jsem spatřil dvě postavy, zabočující z jedné postranní cesty do hlavní aleje. V té tmě vyhlížely jako velice rozložitá, loudavě se pohybující dvouhlavá bytost, poněvadž mezi nimi oběma neexistoval žádný prostor.
Posadil jsem se rychle obkročmo na jednoho z delfínů (tvořících figurální výzdobu zmíněné už kaskádové fontány v krumlovské zámecké zahradě - pozn. překl.), jako bych si ho osedlal k jízdě, nato jsem však zcela znehybněl, takže jsem na černém pozadí bukové aleje mohl být snadno považován za jednu z kamenných figur. Ti dva, zřejmě zabráni do hovoru, došli až ke mně, aniž by vrhli byť i jediný pohled na dodatečnou postavu z kamene, a byli by mne i minuli, kdybych ovšem nemusel zrovna kýchnout. Jordan se otočil a řekl jakoby nedotčen: "Strhat by tě to mělo." (v originále "Zerreißen soll es dich.", což bývá v Rakousku, a to v různých nářečních obměnách dodatek k obvyklému "Helf dir Gott!" /tj. "Pomáhej Pán Bůh!"/, rozšířený někdy ještě slovy /znějícími ovšem rovněž v dialektu rozličně/: "und deine Brieftasche soll mich treffen!" /tj. "a tvoje náprsní taška s penězi kéž mě trefí!" - pozn. překl.). Nejenže mě viděl, ale také poznal, nechtěl jenom asi Babyloňanku vylekat. Ta byla teď nicméně trochu rozrušena, neboť jsem ho slyšel naléhavě jí domlouvat.
Avšak zpátky k přezdívce Babyloňanka. To jméno jsem si pro svůj privátní účel vymyslil už před delším časem. Ta žena vypadala totiž tak, jak jsem si Babyloňanku představoval. Na to jméno mě přivedly reprodukce mezopotamských nástěnných maleb v jedné učebnici dějepisu. Kdyby ta záležitost nebyla tak dokonale nesmyslná a beznadějná, byl bych mohl říci, že jsem byl do Babyloňanky zamilován. Vzhledem k okolnostem je ovšem toto zjištění nejen směšné, nýbrž přímo absurdní. Nejenže byla o sedm let starší nežli já - to už jsem si zjistil -, byla i o něco vyšší než já, co jsem tenkrát ještě dál rostl. Navíc byla vdaná za majitele jedné přádelny lnu a konopí, který jezdil kabrioletem.
Jak jsem si měl to večerní setkání s oběma vysvětlit? Valdenský a Babyloňanka, pomyslel jsem si a musel jsem se zasmát. Mlčky jsem slezl ze svého delfína a vydal jsem se na cestu k domovu.
(...)
Ve druhém roce války jsem byl ustaven jako pomocný učitel do vsi jménem Marienberg (jde o fiktivní jméno - pozn. překl.) na horní Šumavě.
(...)
Ves sice neležela v blízkosti Gottesthalu (fiktivní ves sekty Valdenských, odkud byl Jordan Tahedl původem, a kde zmizel ve slati jeho přítel. který se sblížil s jeho sestrou - pozn. překl.), ale na kole se tam dalo za půl dne dojet.
(...)
Po úzkých, sotva sjízdných cestách, které se často zužovaly na pouhou pěšinu, jsem se následující soboty vypravil do té osady Valdenských. Vyrazil jsem hned poté, co skončilo vyučování. Byl skvostný den počátkem října. Jel jsem na stejném kole jako tenkrát před šesti lety - zadní mám málo napumpováno, napadlo mě. Na vyvýšených místech jsem zastavoval a hleděl do kraje. Stromy už ztratily hodně listí. Tu a tam zasvítil zlatě nějaký javor ze zeleně smrků a jedlí. Holá luka, temná ornice polí a rezavá hněď vadnoucích mokřadů se střídaly navzájem. A mezitím stále znovu červeň jeřabin a na mezích, chráněna bodlinatými větvemi, sametová modř trnek. Ve vsích při mé cestě bylo velice ticho. Občas jsem zahlédl nějaké děcko, nějaký vůz s hnojem, který sténaje vezl na pole svůj náklad. Tady nebylo ani znát, že na východě kontinentu zuří strašlivá válka.
Slunce už stálo nízko, když jsem dojel k okraji slati při Gottesthalu. Tenkrát před šesti lety byl horký letní den,vzpomněl jsem si. Slunce leželo těžce nad krajem. Vrhalo teď dlouhé stíny, které údolí propůjčovaly dojemnou hloubku. Ještě než jsem mohl spatřit první domy, rozštěkali se psi. Znělo to divoce a mělo to nahánět strach. Třetí stavení nalevo, vybavil jsem si.
"Pane Wilde," (vypravěč příběhu se jmenuje Hans Wild a přímé řeči v jeho knize jsou samozřejmě v němčině jako celý text originálu - pozn. překl.) oslovila mě nějaká stará paní. Byla to Jordanova matka. Stála před svou chalupou a hned mne poznala. "Ano, vzpomínám si," řekla svou krásnou němčinou, "když jsme toho hocha z města ztratili v močále." Také já jsem ji vlastně hned poznal, sotva se nějak změnila. Therese (Jordanova sestra - pozn. překl.) měla být k nemocné ženě přivolána, vyznala se v léčivých bylinách.
Posadil jsem se na lavičku před domem. Zdálo se mi nepochopitelné, že tu žije Therese, že ji snad brzy potkám. Neschopen delší dobu tiše sedět, začal jsem přecházet sem a tam. Slunce už zmizelo za střechami, z komínů stoupaly modravé sloupy dýmu kolmo k setmělému nebi. Vzduch byl tichý a chladný. Všechno kolem mě se zdálo odpočívat.
Tu jsem na horním konci osady spatřil ženskou postavu. Už podle chůze jsem poznal Therese (ta řekne Wildovi o tom, že bratr v roce 1939 opustil zemi /"stejně by mu tu brzy usekli hlavu", dodá o něm/, stopa mizí kdesi v Brazílil, a předá vypravěči k pročtení bratrovy zápisky - pozn. překl.).
(...)
Když jsem přišel znovu, abych zápisky vrátil, našel jsem v chalupě už jen staré rodiče. I Therese už odvedli (zřejmě do zbrojní výroby - pozn. překl.). Ta zpráva mě těžce zasáhla. Moc jsem se na ni těšil; přinášela vždycky do mého života naději, zákmit radosti do mé prázdné existence. O jejím osudu jsem ovšem raději dál nepřemýšlel. V těch letech byli lidé někam stahováni, povoláváni, odvoláváni, odváženi, odváděni pryč, kamsi přepravováni. Nikdy nebylo nijak jisto, co se s nimi stane. Také moje spolužačky byly rozesety po světě v polních lazaretech, fabrikách nebo kde já vím.
Jordanovy zápisky jsem si ponechal. Kupodivu mne ne hned upoutaly. Jeho šaškovské písmo (v originále "skurrile Schrift" - pozn. překl.), dlouhé věty, nahodilé chyby nějakého slovesa mi zpočátku činily potíže. Teprve když jsem si na ty zvláštnosti zvykl, bylo pro mne objevem, jak výjimečné texty mám před sebou. Od té doby minul sotva jediný den, o němž bych se alespoň pro pár stran těch zápisků neutekl do jejich myšlenkového světa. Jordan se mi tak stal znovu přítelem. Hovořil ke mně z těch stránek a já k němu. Za těchto osamělých rozhovorů jsem tragiku jeho existence začal postupně chápat.
Mnohdy asi příroda zplodí takové zvláštní lidi. Nesl v sobě hluboké utrpení. Duchaplný, vybaven téměř bezmezným intelektem, projevil se neschopným plně využít své hluboké nadání. To, čeho mohl dosáhnout, byl jen pouhý odlesk jeho latentních možností. Viděl jsem jeho život jako řetěz tragických událostí. Když člověk tak miluje věci zapovězené, když tak pohrdá lidstvem, když se při všem tom pohrdání ještě bojí, že podcenil lidskou podlost - když je takto nucen žít, může jen ztroskotat. Jak výjimečný, jak fascinující přesto byl!
V těch týdnech jsem se začal zabývat myšlenkou své vzpomínky na Tahedlovy (zejména sourozence Jordana a Therese - pozn. překl.) zaznamenat. Když jsem v Jordanových zápiscích vyhledal ty prvé jejich pasáže, které se daly s jistotou přiřadit naší společně strávené době, nalezl jsem tam tyto věty:
"Obličeje jako kdekoliv, pomalé ve výrazu, septima jako jiné - hezké děvče ve vedlejší řadě, za mnou chlapec s vychytralýma očima. Toužím po Therese."

P.S. Záložka Schmidtovy prvotiny "Sourozenci" z roku 1993, kdy mu bylo už sedmdesát let, v posledním odstavci uvádí: "Autorova próza, jistá si svým zásahem, dovoluje mu rozvinout vztahy protagonistů a jejich city tak, že vzniká zvláštní psychologické napětí. Proniknuto latentní erotikou spoutává čtenáře stejně jako mnohovrstevný děj, který je zároveň zrcadlem oné doby v Čechách."

Jeho tři romány (kromě dvou, z nichž jsou naše textové ukázky, jde o titul "Sie weinen doch nicht, mein Lieber?"/1997/) vyšly v letech 1994-1998 v renomovaném nakladatelství "dtv", tj. Deutscher Taschenbuch Verlag, nejprve však ty dva první, tj. "Die Geschwister"(1993) a "Albertines Knie" (1994) v přímo světově proslulém Scherz Verlag (vydalo už v roce 1943 vůbec první paperbacky v německé řeči, později pak i první vydání Solženicynova Souostroví Gulag na Západě), které se ze švýcarského Bernu v roce 2003 ocitlo pod střechou frankfurtské firmy S. Fischer Verlage. Ještě poté vydalo však tři Schmidtovy tituly bibliofilské vydavatelství Verlag Thomas Reche, a to 1999 Tod der Mutter (jako místo vydání uveden Pasov), 2000 Der Ahndelmord (jako místo vydání uveden Furth im Walde) a 2006 Martha Mandolini (jako místo vydání uveden Neumarkt). Prvý z těch tří titulů má být jen 18. kapitolou velkého autorova erotického románu "Der Hedonist" (tj. "Rozkošník" či "Požitkář") a poslední z nich také jen čtyřicetistránkovou ukázkou ze sedmi sta jeho stran. Tajemno docela nekončí. Zatímco Scherz i dtv uvádějí jako rodiště autorovo "Krumau an der Moldau" (za války tak přejmenovali Krumlov, ovšem se dvěma "m", tedy na "Krummau an der Moldau" nacisté, mezi válkami to ovšem byl jako dnes Český Krumlov), Reche místem, kde přišel Wolfgang Schmidt roku 1923 na svět, určuje bavorský Pasov (Passau), Krumlov pak definuje coby prostředí jeho dětství a mládí (a také vesměs jeho literárních děl, přirovnávaných někdy pro psychologicko-erotickou "hustotu" k prózám Stefana Zweiga a Arthura Schnitzlera). Skutečnost, že Schmidt přišel na svět opravdu v Pasově, dokazují ovšem s definitivní platností výroční zprávy českokrumlovského německého gymnázia z let 1934-1938 (ty z období po připojení Šumavy k "Říši" v regionálním fondu Jihočeská vědecká knihovna nemá), kde od primy do kvarty dotyčný figuruje mezi jeho studenty s poznámkou "Passau (D)" za jménem. Frontispis "nekráceného" vydání románu "Albertines Knie" v dtv Verlag z února roku 1998 opakuje Krumlov jako rodiště a spolu s předchozími krátkými životopisy na záložkách máme věřit faktům, že po krumlovské maturitě ("oktávu" končil v roce 1942 a maturitní ročník zachytila i fotografie třídy s profesorem matematiky, fyziky a chemie Eduardem Zehrlem /1889-1977/, přetištěná v knize "Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald"/1992/) nastoupil vojenskou službu, padl do zajetí, byl vysídlen z Čech, po válce vystudoval práva a promoval ve Štýrském Hradci (Graz), odešel do Kanady, pracoval tam jako řidič náklaďáku, stavební dělník a opatrovník (Fürsorger). Znovu se pustil na univerzitě v kanadském Torontu do vysokoškolského studia sociálních věd, po druhé v životě promoval na doktorský titul a stal se specialistou na chorobné závislosti, jmenovitě alkoholismus a narkomanii. V oboru vědecky publikoval i několik knižních titulů a v roce 1981 se stal nositelem prestižního ocenění "Jellinek-Award". Je pro nás jistou záhadou, že zpráva o úmrtí Wolganga a Marianne Schmidtových, tj. o jejich společném odchodu ze světa v Torontu dne 2. dubna roku 2013, nedošla nijakého evropského ohlasu. Torontský list Globe and Mail uvádí v nekrologu i přesná data narození těch dvou, tedy Wolfganga 17. listopadu 1923 a Marianne 11. května 1922, ovšem v obou případech bez udání rodiště. Nekrolog uvádíme "pro jistotu" v překladu Víta Novotného z angličtiny celý:

11. dubna 2013
Dr. Wolfgang & Marianne Schmidtovi
17. listopad 1923 - 2. duben 2013
11. květen 1922 - 2. duben 2013
Wolfgang a Marianne zesnuli spolu ve svém vlastním domě. Pokojně, s velkou odvahou a láskou opustili tento svět podle své vlastní vůle a za svých vlastních podmínek. Wolfgang, Marianne a Christina dorazili do Kanady v roce 1945. Milovali tuto zemi, přijatou jimi za svou, zvláště také svou jimi tak ceněnou farmu v Creemore, Ontario. Krátce po svém příjezdu do Kanady byl Wolfgang přijat ke studiu na univerzitu v Torontu. Zde započal i svou dlouhou a úspěšnou kariéru v Addiction Research Foundation (česky bychom řekli Nadace pro výzkum závislostí), díky níž získal četná mezinárodní ocenění za svou práci. Poté, co ADR opustil, vydal pět románů, které byly dobře přijaty v Evropě. Všem, kdo znali Marianne, vnímali ji jako přírodní sílu, která poskytovala milující a stabilní domov Christině a Thomasovi. Byla Christině oporou v její nemoci a skonu, ztrátě, z níž se Marianne a Wolfgang nikdy opravdu nezotavili. Svou krásnou dcerou Christinou (Sandy Logan) ve smrti předstiženi, budou teď postrádáni svým synem Tomem, jeho ženou Joan, svými dvěma vnuky Thomasem a Lucasem, svými neteřemi Karin a Uttou, svým synovcem Walterem, svou švagrovou Chrystal, stejně jako mnoha svými přáteli. Rodina uspořádala soukromý pohřeb na jejich počest a později tohoto jara chce uspořádat veřejný obřad. Marianne a Wolfgang pevně věřili v osobní právo na vlastní rozhodnutí. Charitativní dary lze poskytnout organizaci Dying and Dignity (česky bychom řekli Důstojné umírání).
The Globe and Mail

Skonali v nedožitých 90 a 91 letech. Globe and Mail znamená doslova Zeměkoule a pošta. Ta pošta došla ani ne tak opožděně z druhé půle globu až k nám do mlžnatého údolí šumavské řeky Vltavy.
- - - - -
* Pasov (BY) / Český Krumlov / † † † Toronto (KAN)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko