Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KATELIJNE SCHILTZOVÁ

Růže, lilie a kánony: antologie Suavissimae et iucundissimae harmoniae

Když Vilém z Rožmberka (má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) v roce 1551 po prohlášení své plnoletosti Ferdinandem I. převzal rožmberský rodový majetek, zvolil si hrad v Českém Krumlově (v originále "die Burg in Český Krumlov /Krummau/ - pozn. překl.) za svou rezidenci a dal ho přestavět na renesanční zámek /1/. Roku 1560 byl Vilém povolán k úřadu nejvyššího zemského komorníka. Šest let nato došlo k jeho jmenování velitelem (nejyšším polním hejtmanem - pozn. překl.) českých vojsk ve válce proti Turkům a v roce 1570 se Vilém z Rožmberka stal nejvyšším purkrabím Království českého. Roku 1574 jednal pro Rudolfa II. o císařskou korunu (22. září 1575 vložil právě on Rudolfovi II. na hlavu korunu českého krále - pozn. překl.) a v roce 1585 ho španělský král Filip II. přijal mezi nositele řádu Zlatého rouna (v originále "in das Gremium des Ordens der Träger des Goldenen Vlies" - pozn. překl.). Jak píše Jaroslav Pánek, reflektoval Vilém jako státník zároveň pozici českých pánů a hájil cílevědomě ústřední roli prostředníka mezi králem a stavy, mezi privilegovanými katolíky, kteří hlasovali pro Habsburka, a evangelickou opozicí /2/.
Rod pánů z Rožmberka měl v erbu, jak už jejich jméno dává na srozuměnou, červenou pětilistou růži se zlatým středem ve stříbrném poli. Tato květina byla ve Vilémově okolí všudypřítomná - nachází se v architektuře, na náhrobních kamenech, jako exlibris atd.; nadto má velký symbolický význam, na který chci později ještě poukázat.
V přímé souvislosti s touto fascinací pro růži musí být brána v úvahu i hudební sbírka, která je Vilémovi z Rožmberka věnována. Sbírka Suavissimae et iucundissimae harmoniae (česky by titul zněl Nejlahodnější a nejpříjemnější harmonie - pozn. překl.) byla roku 1567 vytištěna Theodorem Gerlachem v Norimberku /3/. Hned na titulní straně najdeme epigram, psaný elegickým distichem, v němž se opěvuje růže a její vůně ("odor" - "fragrantia") /4/. Na tom ovšem není dost. Bezprostředně po věnování Vilémovi z Rožmberka následuje dlouhá báseň "In laudem Rosae", v níž se rozvádějí rozličné vlastnosti a významové konotace květiny. Popisuje se tu vůně, barva a léčivé vlastnosti růže, její asociace s jarem, ale i trny a trnová koruna Kristova tu nacházejí své místo. Téma růže pokračuje hned v úvodním kusu sbírky. Pětihlasá vokální skladba Rosa florum gloria, kterou složil David Colerus (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) je chvalozpěvem na růži: "Rosa florum gloria: virescat in perpetuum" ("Růže je slávou květin: kéž se zelená věčně"). Skladba je zároveň ohlášena jako Vilémovo motto (deviza či heslo). V Kölerově motetu je tedy vztah k osobě, jemuž je skladba věnována a k významu jeho jména nově ustaven.
Už nápadná přítomnost právě zmíněné tématiky dává tušit, že sbírka Suavissimae et iucundissimae harmoniae byla přesně plánována a že má základ v uceleném konceptu. Je tomu skutečně tak. Za podobu tisku můžeme vděčit zejména Clemensi Stephanimu (podrobněji o něm viz - pozn. překl.), jehož jméno se ve sbírce mnohokrát objevuje. Tak připojil ke skladbě Rosa florum gloria něco na způsob "symboli explicatio" (tj. "objasnění symbolu" - pozn. překl.), kde je růže jako okrasa nikoli jen říše květin srovnávána přímo se zbožností jako okrasa mravů: "Ut pietas morum: Rosa sic quoque gloria florum / Sola & formosas colligit illa Rosas". Stephaniho role je podtržena hned na titulní straně tisku. Tam je uveden jako "Clemens Stephani z Bochova /Buchau/ a obyvatel města Chebu /Eger/" a co do sbírky označen jako "selector", tj. ten, kdo odpovídá za výběr skladeb. Máme tu tedy co činit s tiskem, který nám prozrazuje jméno svého editora či kompilátora. Clemes Stephani vydal v letech 1568-1569 ještě čtyři další tištěné sbírky duchovní hudby, všechny vydané v Norimberku u Ulricha Neubera (blíže viz Deutsche Biographie - pozn. překl.) /5/. Nějaká důkladná studie o Stephaniho roli jako vydavatele hudebních děl dosud bohužel chybí. Víme ovšem, že byl činný také jako překladatel antických textů, básník, dramatik a knihkupec (Dr. Emilán Trolda /1871-1949/, hudební historik a c.k. okresní hejtman v Pardubicích /od dubna do října roku 1918/, ve své české studii "Příspěvky k dějinám hudby v Českých Budějovicích" na stránkách "časopisu pro katolickou hudbu posvátnou a liturgii v Československé republice" jménem Cyril roku 1948 Stephaniho označuje také jako "nakladatele" a rozepisuje se i o vysoké pravděpodobnosti jeho pobytů v jižních Čechách kvůli chvále, kterou poctil roku 1568 českobudějovické literátské bratrstvo /v celých Čechách se prý lepší sbor nenajde, cituje Stephaniho ve své knize "Musikgeschichte der Stadt Eger im 16. Jahrhundert" z roku 1935 Karl Riess/ a také proto, že hovoří o Vilémovi z Rožmberka jako o "domino suo clementissimo", tj. "svém pánu nejdobrotivějším" - pozn. překl.) /6/.
Vedle věnování Vilémovi z Rožmberka přispěl Clemens Stephani do sbírky i chvalozpěvem na hudbu, v níž se objevují nejen obvyklá topoi (např. múzy a výchovná funkce hudby), nýbrž také nápadná analogie s růží: tak je především položen důraz na léčivé působení obou fenoménů. Posléze je namístě i domněnka, že Clemens Stephani - byť i jen nepřímo - souvisí i s dalším paratextem, který má podle mého mínění pro sbírku ústřední význam, poněvadž podtrhuje její sebeidentifikaci a celkový koncept (v originále "ihr Selbstverständnis als Gesamitkonzept" - pozn. překl.). Mezi titulní stranou a věnováním se totiž nachází báseň Adama Viethera "ad candidum lectorem". Adam Viether (rodák ze saského Plavna /Plauen/, zemřel jako notář v Chebu roku 1609 - pozn. překl.), který bydlil stejně jako Stephani v západočeském Chebu a byl jeho kolegou na tamní latinské škole, srovnává v ní "suavissimae harmoniae" skladeb se "suavissimus hortus", tj. "nadmíru příjemnou zahradou". Stejně jako v zahradě je k dispozici velký výběr květin a bylin - Viether tu jmenuje jako příklad růži, tymián a lilii - může teď čtenář knihy sbírat a užívat květy hudební. Záměr básně je zřejmý: kniha je čtenáři prezentována jako "květinová antologie", jako sbírka květin v doslovném smyslu toho sousloví a obsahuje tak v sobě takříkajíc jakýsi návod k užití sbírky. Vietherova báseň tedy do jisté míry provází čtenáře při jeho interpretaci celého konceptu.

Scilicet ut trias alit hortus maximus herbas,
Vsus mortali largior unde uenit:
Sic opus hoc etiam tanquam suauissimus hortus
Herbarum & florum suggerit omne genus.
Hic ROSA uerna, thymus florent & lilia grata,
Estq; ueneni nil floribus hisce nigri.
Ergo age collectis nunc utere floribus istis,
Pectore sincero, consilitoq; boni.

Lze připusit, že taková metafora - sbírka hudebních skladeb jako zahrada - není sama o sobě ničím novým. Něco podobného existovalo už v antice: máme na mysli například čtvrtou knihu Anthologia Graeca nebo na Statia (Publius Papinius Statius /asi 45- asi 96/, starořímský básník, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a jeho sbírku Silvae (tj. "Lesy", titul, který tehdejší básníci volili pro "příležitostný", "nejednotný" básnický materiál, jinými slovy "rozmanité básně" - pozn. překl.). Také v renesanční hudbě je tradice "hortus musicalis", "Jardin musical" či "Florilegium" hojně rozšířena. Přesto je podle mého názoru nápadné, že se ono květinové téma ve sbírce z roku 1567 neomezuje na toto abstraktní srovnání, nýbrž že také, jak už jsme viděli, utváří další podobu tisku. Skutečnost, že to v neposlední řadě souvisí s osobou, které je věnován, s jejím jménem, erbem a heslem, se projevuje v tom, jak Stephani celou sbírku právě Vilémově osobě přizpůsobil.
Jak je ta kniha vůbec sestavena? Obsahuje patnáct kompozic pro čtyři, pět a osm hlasů. Zde přehledný obsah:
David Colerus
Martinus Agricola
Rogier (Pathie)
Benedictus (Appenzeller)
Huldericus Braetel
Christophorus Cervius
Martinus Agricola
Petrus de la Rue
Ludovicus Senffel
Ludovicus Senffel
Incerti Authoris
Henricus Finck
Hadrianus Vuillart
Iohannes Heugel
Huldericus Braetel
Rosa florum gloria
Festina lente
Sicut lilium
Sancte Iesu Christe
Es ist kommen die zeyt
Ecce quam bonum
Da pacem Domine
Da pacem Domine
Crux fidelis inter omnes
Laudate Dominum omnes gentes
Laudes Christo
Dies est laetitiae
Sana me Domine
Circumdederunt me
Deo dicamus gratias
Odhlédneme-li od Braetelovy skladby Es ist kommen die zeyt, jsou všechny ostatní zhudebněním latinských textů. Se skladateli jako Pierre de la Rue, Ludwig Senfl, Heinrich Finck a Ulrich Brätel má Stephaniho výběr na jedné straně jasné retrospektivní usměrnění, na druhé straně ukazuje přítomnost Davida Kölera a Christophora Cervia i to, že Stephani měl zálibu v méně známých skladatelích, které pravděpodobně přímo osobně znal.
Jedna červená nit spojuje všechna díla sbírky. Jsou to totiž bez výjimky kánony. Už na titulní straně je to anoncováno hned dvakrát. Psáno je tam nejen Suavissimae et iucundissimae harmoniae octo, quinque et quatuor vocum, ex duabus vocibus (odvozeny ze dvou hlasů), nýbrž i označení obou hlasových partů (v originále "die Bezeichnung der beiden Stimmbücher" - pozn. překl.) je trochu nezvyklé: Prima vox cum suis sororibus a Altera vox cum suis sororibus (první resp. druhý hlas se svými sestrami, tj. odvozenými hlasy). Takový "ženský" ekvivalent pro kánonické pojmy dux a comes se nevyskytuje, pokud vím, nikde.
Ve sbírce jsou relativně jednoduché kánony, ve kterých se jeden hlas po časovém odstupu opakuje, ať už na stejném stupni nebo na nějakém jiném intervalu jako kvarta či kvinta. Jsou však i komplexnější formy jako račí kánon a kánon v obratu a dokonce dva polymorfní kánony, které umožňují obě předchozí řešení. Také nadpisy se dají rozdělit do dvou kategorií. Některé podávají technický, doslova interpretující odkaz, jako "Tenor in Diapente" (tj. "kánon v kvintě" - pozn. překl.). To platí i v případě Kölerovy skladby Rosa florum gloria, kde "signa congruentiae" (tj. "znamení shody" - pozn. překl.) vyznačují navíc časový moment nástupu imitujících hlasů. Zajímavé jsou přirozeně především kánony, které užívají hádankové a méně jednoznačné nadpisy. Tato motta jsou většinou vzata z Bible nebo z antických textů. Prohlédněme si nyní několik skladeb podrobněji zejména s ohledem na jejich pozici v rámci sbírky a celkového Stephaniho konceptu její výstavby.
Bezprostředně za Kölerovou skladbou Rosa florum gloria, platící za "symbolum" (tj. "emblém", "znak" - pozn. překl.) Viléma z Rožmberka (viz shora) následuje čtyřhlasé dílo připisované Martinu Agricolovi (blíže viz Wikipedia, německý hudební teoretik a skladatel, žil v letech 1486-1556 - pozn. překl.), prezentované rovněž jako "symbolum". Text skladby Festina lente ("Spěchej pomalu") je antická maxima, kterou - jak uvádí životopisec Suetonius (autor díla De vita Caesarum /česky Životopisy dvanácti císařů/, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) - často používal římský císař Augustus (viz Wikipedia, prvý římský císař, žil v letech 63-14 př.n.l. - pozn. překl.) /7/. Vilém dokonce označil mnoho svých knih tímto mottem. Proč nyní právě tato skladba není ohlášena jako jeho "symbolum", není zcela jasné. Snad považoval Clemens Stephani text Rosa florum gloria jako "symbolum" za příhodnější nebo nechtěl v jedné sbírce použít dvojí "symbolum" pro jedinou osobu. V každém případě je Agricolovo dílo věnováno úzkému spolupracovníkovi Vilémovu, totiž Václavu Albínu z Helfenburka (rožmberský kancléř, blíže viz Encyklopedie Českého Krumlova - pozn. překl.). Ten byl roku 1539 jmenován rožmberským kancléřem a zastával tento úřad až do své smrti v roce 1577. Byl také prvním archivářem rodu Rožmberků, který je nám znám jménem. Ve čtyřicátých letech 16. století utřídil rodové listiny a založil jejich inventář /8/.
Ve sbírce je ještě další "symbolum": pětihlasá skladba Ecce quam bonum neznámého nám skladatele jménem Christophorus Cervius (č. 6). Toto moteto spočívá v typu kánonu, kde lze odvodit čtyři hlasy z jednoho notovaného čtením z různých klíčů /9/. Cervius tak zhudebnil známý žalm 133: "Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně" (český ekumenický překlad Bible, sám text žalmu ostatně odkazuje na žádoucí náboženský smír - pozn. překl.). Text se zdá být - jak lze vyvodit z nadpisu - devízou Johannese Haydera. Hayder byl opatem cisterciáckého kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth), který leží asi 30 km na jih od Krumlova. Klášter byl založen jedním z Rožmberků a v klášterním kostele se nachází rožmberská rodová hrobka. Hayder (narodil se v Horním Dvořišti /Oberhaid/, jako Johann II. Hayder byl vyšebrodským opatem v letech 1562-1576, na svou funkci rezignoval 16. července 1576, zemřel 31. května roku 1578 - pozn. překl.) tu byl veleben jako mecenáš svobodných umění a vynikající podporovatel múz. Stejně jako Václav Albin z Helfenberka byl významnou figurou z okolí Rožmberků.
V tomto smyslu se vyplatí ona "symbola" z roku 1567 ve stručnosti srovnat se sbírkou Caspara Othmayra vydanou 20 let předtím (Caspar Othmayr, německý evangelický duchovní, teolog a skladatel, žil v letech 1515-1553, viz Wikipedia - pozn. překl.). Jak ukázal Klaus Wolfgang Niemöller, je Othmayr považován za původce žánru /10/. Jinak než Othmayerova Symbola (sbírka 36 motet z roku 1547 na devízy významných osobností, mj. Martina Luthera a Philipa Melanchthona - pozn. překl.) fungují devízy v Suavissimae et iucundissimae harmoniae sice nikoli jako ostinato, přednášené jako cantus firmus v tenoru, spojení s touto tradicí je přesto zřejmé. Clemens Stephani byl ostatně spřátelen s Johannem Hagiem (Johannes Hagius, německý teolog, kazatel a komponista. narodil se a zemřel v Marktredwitz, blíže o něm viz Deutsche Digitale Bibliothek - pozn. překl.), který bydlel rovněž v Chebu a roku 1569 vydal sbírku Kurtze auserlesene Symbola.
Je v Suavissimae et iucundissimae harmoniae ještě další skladba, věnovaná jedné osobě, neoznačená však jako "symbolum". Jediná německá kompozice sbírky, Es ist kommen die zeyt Ulricha Brätela, má nadpis "Doctissimi & Ornatissimi uiri Michaelis Crameri Symphonia". Pojem "Symphonia" je tu se vší pravděpodobností užit pro vícehlasí. Kdo byl ovšem oslovený zde Michael Cramer, jsem až dosud nedokázala zjistit. Mohlo by jít o příbuzného Caspara Cramera (žil v letech 1518-1587 - pozn. překl.), který byl od roku 1558 až do své smrti v Chebu, kde Stephani bydlil, starostou. To, že v tomto případě jde o osobu, která není v nijakém vztahu k Rožmberkům, nýbrž pochází z okruhu Stephaniho známých, by mohlo být i příčinou, proč tu Stephani neužívá termínu "symbolum", ale neutrálnějšího výrazu "symphonia".
Kompozice 1, 2, 5 a 6 mají tedy všechny povahu holdu. Stephani však také jiné skladby této sbírky určitým způsobem spojil navzájem. To platí např. pro skladbu Sicut lilium (č. 3), jejímž autorem je Rogier Pathie (viz Wikipedia, franko-vlámský komponista, žil v letech 1510-1564 - pozn. překl.), a také pro Sancte Iesu Christe (č. 4) Benedicta Appenzellera (viz Wikipedia, franko- vlámský komponista a pěvec, žil v letech 1485-1558 - pozn. překl.). Oba kusy spojuje nejen zajímavá prehistorie, nýbrž jsou koncipovány podobně i co do kompoziční techniky. Jsou to totiž "polymorfní" kánony (už výše zmíněné - pozn. překl.), tj. mnohá řešení vznikají tím, že dux a comes jsou zaměnitelné. Oba kánony jsou v převratném kontrapunktu a užívají nadto hádankové nadpisy.
Nejprve Rogier Pathie a jeho Sicut lilium. Je zřejmé, že tímto zhudebněním textu Písně písní jde o pokračování květinové tématiky celé sbírky. Jako instrukci pro svůj kánon v převratu, kde si zároveň vyměňují roli vrchní a spodní hlasy, zvolil Pathie citát z Propertiových Elegií: "Rependunt vices" ("Ať to lze zaměnit"). Zajímavé je, že Pathieho moteto se objevuje také v jiné formě. Je totiž částí jednolistého tisku (Mnichov, Bavorská státní knihovna, 2 Mus.pr. 156#7) - list je bohužel utržením silně poškozen. Sicut lilium se tu ocitá v sousedství dvou dalších kánonů (jejich autory jsou Pathie resp. Jacob Clemens non Papa /také Jacques Clément /asi 1510 až 1515- 1555 nebo 1556/, nizozemský hudební skladatel, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). V souladu s titulem jednolistového tisku jde o "Gratiarum actio" (tj. poděkování) z roku 1548 Marii Uherské (také Marie Habsburská, choť Ludvíka Jagellonského, žila v letech 1505-1558, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Marie byla českou a uherskou královnou a Pathie působil na jejím dvoře jako varhaník /11/.
Také u Benedicta Appenzellera, který je ve sbírce z roku 1567 rovněž zastoupen jedním kánonem, se setkáváme s jasnou vazbou na Marii Uherskou. Byl přece jejím kapelníkem. Jako nadpis pro své moteto si Appenzeller vybral dva citáty z Bible, z nichž každý odkazuje na jeden kánon v převratu a na zaměnitelnost dux a comes: "Qui non est mecum: contra me est" z Lukášova evangelia (Lukáš 11, 23: "Kdo není se mnou, je proti nám." - pozn. překl.) a "Erunt novissimi primi et primi novissimiů z Matoušova a Markova evangelia (Matouš 20, 16: "Takto budou poslední první poslední." a Marek 10, 31: "Mnozí první budou poslední a poslední první." - pozn. překl.). Také tento kus vyšel jako jednolistový tisk a byl roku 1548 věnován Marii Uherské (Mnichov, Bavorská státní knihovna, 2 Mus.pr. 156#5) /12/. Dvojdílné moteto je tu tištěno jako předloha k provedení, přičemž vnější a vnitřní hlasy stojí (nebo sedí) proti sobě. Stephani ovšem ve svém tisku z roku 1567 provedl významnou textovou změnu: Sancta Maria succure miseris ("Panno Maria, pomoz v nouzi"), což se dá číst jako prosba k Mariině nebeské patronce, je tu nahrazeno prosbou Sancte Iesu Christe succure miseris, takže původní kontext díla je skryt (v originále "kaschiert wird" - pozn. překl.) /13/.
Mezi čísly 1, 2, 5 a 6, jakož mezi čísly 3 a 4 vytvořil tedy Stephani jasnou vazbu. Také v dalším postupu sbírky se dají vykázat podobné souvislosti. Zcela zřejmé je to u čísel 7 a 8: obě jsou zhudebněním antifony s prosbou za mír Da pacem Domine ("Daruj pokoj, Hospodine") a jejich autory jsou už zmíněný Martin Agricola a Pierre de la Rue (blíže viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_de_La_Rue, franko-vlámský skladatel, žil v letech 1452-1518 - pozn. překl.). Pak následují dvě skladby Ludwiga Senfla (Ludwig Senfl, také Senfli nebo Senffel, švýcarsko-německý hudební skladatel, žil v letech 1486-1542, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), které mají rovněž společný textový element. Číslo 9, Crux fidelis, má nadpis převzatý z žalmu 85 (žalm 85, 11 zní v českém ekumenickém překladu takto: "Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení" - pozn. překl.), to znamená v jedné hlasové knížce (v originále "heisst es in dem einen Stimmbuch" - pozn. překl.) "Misericordia & veritas obviaverunt sibi" ("Milost a pravda se potkávají"), v druhé "Iustitia & pax se osculatae sunt" ("Spravedlnost a pravda si dávají políbení"). Tento citát z žalmu inspirovaů Senfla k dvojitému račímu kánonu /14/. Setkání alegorických figur Misericordia, Veritas, Iustitia a Pax byl dokonce na jednom jednolistovém tisku (Mnichov, Bavorská státní knihovna, 2 Mus.pr. 156#4) zvláštním způsobem vizualizován: dílo je zde zobrazeno ve tvaru kříže. Budiž mimochodem poznamenáno, že také v tomto hymnu k uctívání Kristova kříže na Velký pátek je ustavena jasná vazba na zahradní a květinové téma slovy jako "arbor", "silva", "flos" (tj. "strom", "les", "květ" - pozn. překl.) atd. /15/. V každém případě následuje ve sbírce z roku 1567 za Crux fidelis další Senflova skladba Laudate Dominum omnes gentes. V tomto žalmovém textu hrají slova "misericordia" a "veritas" ústřední roli: "Laudate Dominum omnes gentes, laudate eum omnes populi. Quoniam confirmata est super nos misericordia eius et veritas Domini manet in sternum" (tj. žalm 112, 1 a 2, znějící v českém ekumenickém překladu takto: "Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja." - pozn. překl.). Stephani tu vytvořil subtilní vazbu mezi kánonickým nadpisem skladby Crux fidelis a hlavním textem Laudate Dominum.
Vezmeme-li v úvahu obsah obou děl - Kristovu smrt na kříži resp. Boží chválu -, tvoří další skladba celé sbírky, anonymní Laudes Christo decantemus (č. 11) takříkajíc jakousi teologickou syntézu. Hymnus je blahořečením Krista, který nás vykoupil svou smrtí ("qui morte sua nos redemit"), čímž budeme provždy žít s vyvolenými ("ut cum electis semper vivamus") a chválit Boha na věčnosti ("et in aeternum Deum laudemus") /16/. Jako poslední příklad rafinovanosti Stephaniho celkového konceptu sbírky Suavissimae et iucundissimae harmoniae lze konečně uvést skladbu Deo dicamus gratias Ulricha Brätela (viz blíže Wikisource, jihoněmecký kontrapunktista, žil přibližně v letech 1495-1545 - pozn. překl.), kterou sbírka končí a která je zde podána jako jisté unikum. Už samo vyslovení díku je jistě vhodným gestem, jak knihu uzavřít. Jenže text Brätelova "poděkování" nachází poměrně pozoruhodné pokračování. Lakonicky s tím dodatkem totiž zní takto: "Deo dicamus gratias: et tandem finis", což značí něco jako: "Dejte nám vzdát Bohu dík a tím i skončit." Takový text je už sám o sobě hodný povšimnutí tím, že skladba ohlašuje čtenáři i zpěvákovi konec knihy a pak je tatáž intence navíc stvrzena pod Brätelovým motetem umístěným slovem "FINIS", jak to bylo obvyklé pro mnoho tisků a rukopisů.
S ohledem na tyto skutečnosti vyvstává otázka, proč Stephaniho sbírka Suavissimae et iucundissimae harmoniae, věnovaná Vilému z Rožmberka, sestává vůbec bez výjimky z kánonů. Nejenže je její výběr autorů skladeb - jak už jsme viděli - zaměřen retrospektivně, nýbrž v době jejího zveřejnění byly už učené a tajemně zašifrované kánony považovány v mnoha kruzích za něco zastaralého. Měl tedy Clemes Stephani nějaký určitý důvod, aby tuto sbírku spojil se jménem Viléma z Rožmberka?
Alespoň podle inventáře rožmberské knihovny byl Vilém z Rožmberka významným příznivcem hudebního umění. Připomíná se přibližně 170 hudebních tisků převážně německého, vlašského či franko-vlámského původu. Také pražské tisky členů kapely Rudolfa II., jsou bohatě zastoupeny. Mnozí z Vilémových instrumentalistů byli navíc vysíláni do Prahy k několikaletému studiu a svěřeni tam vzdělávací péči nejvýznačnějších instrumentalistů rudolfínského dvora. To všechno sice dosvědčuje Vilémovy hudební zájmy a vědomosti, dostatečně však neobjasňuje prezentaci kánonů.
Zabýváme-li se nyní dále osobou Viléma z Rožmberka, zjišťujeme, že byl - stejně jako Rudolf II. - velkým znalcem alchymie. Vilém zval už v mladých letech k sobě z celé Evropy alchymisty, z nichž byli později mnozí podporováni Rudolfem II., jako např. Angličané Edward Kelley (žil v letech 1555-1597, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a John Dee (žil v letech 1527-1609, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Vilém dal alchymistům jako byli Tadeáš Hájek z Hájku (mj. osobní lékař císaře Rudolfa II., žil v letech 1525-1600, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a Anton Michael von Ebbersbach (blíže viz Encyklopedie Českého Krumlova, působil nejdéle v rožmberských službách, měl vyrobit pro Viléma nápoj věčného mládí a pro nesplnění svého slibu v tom směru byl uvržen do vězení, kde v roce 1593 zemřel (rok po skonu Vilémově), v Krumlově mu patřil až dodnes zachovaný dům čp. 77 s typickým kamenným portálem - pozn. překl.) vysazovat nové rostliny, květiny a léčivé byliny a svěřil jim založení své zahrady. Krumlov se rychle rozvíjel na jedno z nejvýznamnějších českých center alchymistického bádání a od roku 1576 se začala na Vilémově zámku dokonce organizovat zasedání, která položila základ k vytvoření alchymistické gildy /17/.
Spojení kánonů a Viléma z Rožmberka jako znalce alchymie není podle mého názoru nijakou záhadou. Jakkoli nechci vnikat příliš hluboko do alchymických principů, lze prohlásit za zřejmé, že alchymie a kánony mají něco společného. Ústřední význam tu má princip "all in one", který oba charakterizuje. V alchymii je cílem všeho odvozování a přeměn tak řečená "prima materia" - koncept, jehož symbolickým znázorněním bývá často had či drak jménem Uroboros, požírající svůj vlastní ocas, viz Wikipedia. Je to v alchymistické literatuře obrazový symbol v sobě uzavřeného a opakovaně probíhajícího procesu proměn hmoty, jímž se má zahřátím, odpařením, zchlazením a kondenzací nějaké kapaliny dosáhnot zjemnění substancí. Podobně se dá také u kánonu vše přivést nazpět k prasubstanci. U nějakého kánonu jde posléze o "zmnohonásobený jednohlas" (v originále "vervielfältigte Einstimmigkeit" - pozn. překl.) /18/, tj. dva nebo více hlasů odvozených z jedné melodie či jinak řečeno: jeden hlas je koncipován tak, že v sobě nese možnost multiplikace.
V přímé souvislosti s tím stojí také princip proměny, který charakterizuje obě discipliny: stejně jako se alchymie zabývá přeměnou kovů, jsou u kánonů možné nejrůznější způsoby transformace nějaké v notách zapsané melodie. Jak jsme viděli, nabízí sbírka Suavissimae et iucundissimae harmoniae reprezentativní průřez možností takové proměny: vedle jednoduchého kánonu obsahuje i račí a převratné kánony a dokonce i dva kánony "polymorfní" (už výše opakovaně zmíněné - pozn. překl.).
Nešlo by konečně o jedinou hudební sbírku, představující spojení mezi kánony a alchymií. Nejznámějším příkladem je přirozeně v roce 1618 vytištěná "Emblembuch" Atalanta fugiens hoc est emblemata nova de secretis naturae chymica (tj. Prchající Atalanta aneb nové chymické emblémy, vyjadřující tajemství přírody - pozn. překl.) od Michaela Maiera (viz blíže Wikipedia, německý lékař, žil v letech 1568-1622 - pozn. překl.), který byl blízkým rádcem (osobním lékařem - pozn. překl.) a spolupracovníkem Rudolfa II.. Hlavní část "knihy emblémů" Atalanta fugiens sestává z 50 kapitol, jejichž čtyřčlenná struktura se v každé kapitole opakuje. Na první straně je vždycky otištěna tříhlasá fuga na nějaký latinský text, pod tím německý překlad písně. Na druhé straně se nachází mědiryt k textu básně, pod tím latinský překlad písně. Třetí a čtvrtá strana obsahují po každé alchymistické pojednání v próze, které má objasnit obraz, píseň a báseň.
Mimoto hrají v alchymii květiny, rostliny a zahrady centrální roli. Vilém z Rožmberka dokonce přenechal svým alchymistům péči o svou dvorskou zahradu. Také ve sbírce z roku 1567 mají květiny zcela prominentní zastoupení. Zejména pozice skladeb Rosa florum gloriae a Sicut lilium to stvrzuje. V alchymii jsou červená růže a bílá lilie považovány za ´přímo ústřední symboly: růže ztělesňuje maskulinní princip (i chlapcům dříve patřívala růžová, barva příbuzná červené a rudé, děvčatům modrá - pozn. překl.) a je spojována se sluncem a se zlatem, lilie zase ženství a souvisí se stříbrem a měsícem. Růžová zahrada byla rovněž důležitý alchymistický topos: je synonymem zahrady moudrosti. Zajímavé je i to, že český alchymista Jaroš Griemiller z Třebska věnoval roku 1578 svůj nádherně iluminovaný traktát Rosarium philosophorum, tj. Růženná zahrada filozofská věnoval právě Vilémovi z Rožmberka. Je od té doby považována za standardní dílo renesanční alchymie.
Jak dokázal vyjevit David Yearsley, trvala ještě v 18. století fascinace pro subtilní vztahy mezi kánony a alchymií /19/. Pro teoretiky jako Werckmeister (Andreas Werckmeister /1645-1706/, německý varhaník, barokní hudební teoretik a skladatel, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) a Bokemeyer (Heinrich Bokemeyer /1679-1751/, německý kantor, básník a komponista, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) byly kánony "die allhöchste und schönste Kunst" (tj. "ze všech nejvyšším a nejkrásnějším uměním - pozn. překl.), kvintesencí komponování, nabízejícími a zprostředkujícími individuu přístup k tajemné a skryté struktuře univerza. Johann Theile (německý hudební skladatel a kapelník, žil v letech 1646-1724, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) činí dokonce ve své práci Musicalisches Kunstbuch (z roku 1760 - pozn. překl.) výslovné srovnání mezi alchymií a kontrapunktem: obě discipliny vyžadují od umělce (v originále "vom artifex" - pozn. překl.) "neúnavné úsilí a píli", obě discipliny se mají zabývat tajuplnými, okultními pravidly a vyžadují důkladné (v originále "profunde" - pozn. překl.) technické znalosti komplexních procesů.
Sbírka Suavissimae et iucundissimae harmoniae jako by tím představovala rané svědectví tohoto asociativního myšlení. Kniha, která má za základ dobře strukturovaný plán, poskytuje svým spojením kánonů, květina a narativních linií obsahově bohatou antologii a otevírá zároveň nový pohled na Viléma z Rožmberka jako mecenáše alchymie i polyfonie.

Poznámky:

/1/ Roku 1601 koupil Rudolf II. zámek při řece Vltavě od posledního Rožmberka, Vilémova bratra Petra Voka, ačkoli tam ovšem jako habsburský císař svou rezidenci nikdy nezřídil.
/2/ Jaroslav Pánek, "Der böhmische Vizekönig Wilhelm von Rosenberg und seine deutschen Ehen", in: Mentalität und Gesellschaft im Mittelalter, Frankfurt nad Mohanem 1993, s. 271-300.
/3/ Exempláře tohoto tisku lze nalézt v Bavorské státní knihovně v Mnichově a v řezenské Bischöfliche Zentralbibliothek.
/4/ CVIVS odor bonus est, & grata fragrantia cunctos /Afficit, huic denture munera nostra ROSAE: / O ROSA si tibi nostra placent, & grata probantur, Inuide nil morsus Zoile curo tuos. (tj. "Jejíž vůně je dobrá a jejíž líbezný dech vše naplňuje, / Této naší Růži mají být dávány dary. / Ó Růže, když se ti ten náš zamlouvá a jako příhodný si získá chválu, / pak už nedbám tvých kousavých řečí, závistivý Zoile. /Zoilos z Amfipole byl řecký rétor, žil přibližně v letech 400-320 př.n.l./ - pozn. překl.) Formulace vykazuje nápadné intertextuální odkazy ke kapitole "De suavi odore" s díla Francesca Petrarky De remedis utriusque fortunae (česky O lécích proti štěstí a neštěstí - pozn. překl.).
/5/ Jde o následující tisky: Liber secundus suavissimarum et iucudissimarum harmoniarum (Norimberk 1568 Neuber), Schöner ausserlesener deutscher Psalm (Norimberk 1568 Neuber), Cantiones triginta selectissimae (Norimberk 1568 Neuber) a Beati omnes (Norimberk 1568 Neuber). Oba nakonec zmíněné tisky jsou digitálně dostupné v The Danish National Digital Sheet Music Archive. Srov. také magisterská práce Angeliky Zippl, Der Sammeldruck RISM 1569. Vertonungen des Psalms Beati omnes, Mnichov 2005 (strojopis: Ludwig-Maximilians-Universität).
/6/ Srov. i studie Ernsta Franka (ten má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Clemens Stephani: Ehrenrettung und volkstümliche Nachrichten über Leben und Werk des Egerländer Dichters aus Buchau in Westböhmen, Brno 1944 a Karla Riesse, Musikgeschichte der Stadt Eger im 16. Jahrhundert, Brno-Praha-Lipsko-Vídeň 1935 (edice Veröffentlichungen des musikwissenschaftlichen Instituts der deutschen Universität Prag 6).
/7/ Suetonius, Vita divi Augusti, 25 (viz web The Latin Library, 16.04.2012).
/8/ K rožmberské knihovně, nacházející se dnes ve Stockholmu, viz Isak Collijn, "Nya bidrag till det Rosenbergska bibiloteket", Nordisk tidskrift för bok- och bibliotekswäsen 13 (1926), s. 63-71.
/9/ Hlasy nastupují v kvintovém intervalu shora dolů (h'-e'-a-d) .
/10/ Klaus Wolfgang Niemöller, "Zum Paradigmenwechsel in der Musik der Renaissance", in: Literatur, Musik und Kunst im Übergang vom Mittelalter zur Neuzeit. Bericht über Kolloquien der Kommission zur Erforschung der Kultur des Spätmittelalters 1989-1992, ed. Hartmut Boockmann / Ludger Grenzmann / Bernd Moeller / Martin Staehelin, Göttingen 1995, s. 187-215. Srov. od téhož autora i "Motetten und Wahlsprüche von Philipp Dulichius (um 1600) und die Symbola-Kompositionen des 16. Jahrhunderts im Ostseeraum", in: Deutsch-baltische musikalische Beziehungen. Geschichte - Gegenwart - Zukunft, ed. Audrone Žiuraityté / Klaus-Peter Koch, Sinzig 2003, s. 185-193. Děkuji z celého srdce panu Niemöllerovi za zaslání těchto článků.
/11/ K řadě jednolistových tisků, které pocházejí všechny z roku 1548, viz i Thomas Röder, "Verborgene Botschaften? Augsburger Kanons von 1548", in: Canons and canonic techniques, 14th-16th centuries: theory, practice, and reception history, ed, Katelijne Schiltz / Bonnie J.Blackburn, Leuven / Dudley, MA 2007 (Analysis in Context. Leuven Studies in Musicology 1), s. 235-251.
/12/ Resolutio (tj. "řešení" - pozn. překl.) obou motet se nachází na 2 Mus.pr. 156#10.
/13/ Appenzellerova skladba Sancta Maria byla kromě toho vytištěna na lněném sukně: viz obr. in: Edmond Vander Straeten, La musique aux Pays-Bas avant le XIXe siecle, Brusel 1867-1888, sv. 7, po s. 420.
/14/ Srov. k tomuto kánonickému nadpisu Katelijne Schiltz, "La storia di un'iscrizione canonica tra Cinquecento e inizio Seicento: il caso di Ad te, Domine, levavi animam meam di Philippus de Monte (1574)", Rivista di Musicologia 38 (2003) č. 2, s. 227-256.
/15/ "Věrný kříži, mezi všemi stromy strome v urozenosti jediný! / Nijaký les nevydává takový s tímto listem, s tímto květem a s tímto / plodem. Sladké tvé dřevo, které nese na sladkém hřebu sladké břímě".
/16/ Tato anonymní práce je otištěna i v první knize (kapitola "De canto") díla německého hudebního teoretika Hermanna Fincka Practica musica, vydaného roku 1556 ve Wittenbergu, list Biiijr. Můj srdečný dík patří Bonniemu J. Blackburnovi, který mě na tuto konkordanci upozornil.
/17/ Toto sdružení existuje až dodnes a zvolilo si - pamětlivo intencí svých zakladatelů - pětilistou růži za svůj oficiální symbol.
/18/ Termín Horsta Webera, "Kalkül und Sinnbild. Eine Kurzgeschichte des Kanons", Die Musikforschung 46 (1993), č. 4, s. 355-370.
/19/ David Yearsley, "Alchemy and counterpoint in an age of mason", Journal of the American Musicological Society 51 (1998), č. 2, s. 201-243. Srov. i Oliver Wiener, "On the discrepant role of canonic techniques as reflected in enlightened writings about music", in: Canons and canonic techniques, s. 421-443.

The Musical Heritage of the Jagiellonian Era (2012), s. 107-122

P.S. Nesmírně cenné muzikologické a hudebně historické připomínky mi při korektuře mého překladu přátelsky poskytl doc.PhDr. Martin Horyna Ph.D., od roku 2000 odborný asistent na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, jemuž tímto chci složit nejupřímnější poklonu, sám sobě pak blahopřeji, že jsem vůbec měl tu možnost ho přizvat k posouzení.

Prof.Dr. Katelijne Schiltzová (*1974), na jejíž příspěvek (v originále viz Academia.edu) mě laskavě upozornil prof.PhDr. Václav Bok, CSc. (jeho spolupráce na dvojjazyčné Knížce rožmberské /2011/, vydané Jihočeskou vědeckou knihovnou, si dodnes velice cením), je proděkankou fakulty filosofie, uměnovědy, historických a společenských věd na univerzitě v bavorském Řezně (Regensburg). Vystudovala hudební vědu na Katolické univerzitě v belgické Lovani (Katolieke Universiteit Leuven) a ranou vokální hudbu na Brabantské konzervatoři v nizozemském Tilburgu. Na lovaňské univerzitě promovala prací o motetech Adriana Willaerta (* asi 1490 v západních Flandrech, †1562 v Benátkách, vlámský hudební skladatel, zakladatel benátské hudební školy, blíže o něm viz Wikipedia.edu). Od letního semestru 2014 je koordinátorkou programu ERASMUS na řezenské univerzitě. V roce 2005 získala cenu "Jeugd en Muziek Vlaanderen", tři roky nato se stala "laureátkou" belgické Královské akademie pro vědy a umění a také držitelkou Ceny Isabelle Cazeauxové udělované společností Lyrica Society for Word-Music Relations i "Citation of Special Merit" od Society for Music Theory. 2010 byla vlámským rozhlasem nominována na hudební osobnost roku, 2014 byla zvolena řádnou členkou Evropské akademie věd a umění a rok nato členkou Academia Europaea. Snad i to rožmberské a krumlovské téma tím jejím německy psaným příspěvkem vřazujeme do novějšího evropského kontextu, který má v historii věru nač navazovat.
- - - - -
Český Krumlov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko