Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL SCHEFCZIK

Dějinná kolonizace a kultivace pozemkových majetků kláštera Zlatá (Svatá Trnová) Koruna

Když král Přemysl Otakar II. zakládal klášter Zlatá Koruna (Goldenkron) či, jak byl původně nazýván, "Svatá Trnová Koruna" ("Heiligenkron"), činil tak ze zcela reálných důvodů. Za prvé byl kraj, jímž byl klášter obdarován, dosud jen ve velmi malé míře jakkoli zemědělsky obděláván a poskytoval tak královské komoře jen opravdu nepatrný výnos. Za druhé se zachtělo Vítkovcům (Witigonen), kteří se v houževnatém kolonizačním úsilí posunuli od řeky Dunaje (Donau) přes Blankenburg u Neufelden, Vítkův Kámen (Wittinghausen), Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) a Přídolí (Priethal) až k Českému Krumlovu (v originále "Krummau", i dále uvádím v závorkách za dnešními českými - vždy jen napoprvé - ona místní jména, která užívá autor originálu v někdy i pozdějším německém znění často bez ohledu na starší český výraz, pod kterým ovšem většinou osady jej nesoucí často zanikly, zatímco pod německým místním jménem a s jazykově německým obyvatelstvem do odsunu neporušeně existovaly - pozn. překl.), pojistit si své rostoucí moci předsunuté pozice. Přemysl Otakar II. (v originále nadále už toliko "Ottokar" - pozn. překl.) měl možnost seznámit se s kolonizačním dílem cisterciáckého řádu v německých zemích a také Vok z Rožmberka (Wok von Rosenberg) povolal v roce 1259 do Vyššího Brodu (Hohenfurth) cisterciáky z rakouského Wilheringu. Založení Zlaté Koruny vyvolaly tedy čistě "národohospodářské" ohledy (v originále "rein volkswirtschaftliche Rücksichten" - pozn. překl.). Král, který svatbou s Markétou (Margareta), sestrou posledního vévody babenberského, získal pro sebe Rakousko, povolal do Zlaté Koruny cisterciáky z dolnorakouského kláštera Heiligenkreuz. Dne 6. dubna 1263 přichází odtud konvent s opatem Heinrichem v čele, aby se ujal králova daru a volných budov, včetně zpola hotového už klášterního kostela. Mnohá ze stavení byla dosud ze dřeva. Dotační zboží sestávalo z korunního statku Boletice (Polletitz) se statkem Netolice (Netolitz), pak ze statku Hirzova (v originále "aus dem Hirzon'schen Gute" - pozn. překl.), statku Bavora III. a rychtářství Rájov (Rojau). Korunní statek Boletice podle dnešních místních určení od Boletic přes Polnou na Šumavě (Stein), rybník Olšinu (Langenbrucker Teich), Černou v Pošumaví (Schwarzbach), Zvonkovou (Glöckelberg) až k zemské hranici, odtud až k Českým Žlebům (Böhmisch Röhren), Zlaté stezce u Zbytin (Oberhaid), Frantolům (Frauenthal), Boru a Krtelům (Grital) za Netolicemi, Podeřiště (Poderitz) - Dobročkov (Dobrusch) - ke Kleti (Schöninger), Vyšné (Weichseln) - Záhorkov (Ahorn) - Boletice. Hirzovský statek byl částí územního pásu, který král Přemysl Otakar II. daroval svému purkrabímu na Zvíkově (Klingenberg) Hirzovi (v originále stojí: "sprich Hirscho", tj. "vyslov Hiršo", což navozuje původ jména z německého výrazu pro jelena /Hirsch/ - pozn. překl.) a ten jej odkázal klášteru. "Hirzo von Klingenberg" (což by významem odpovídalo českému slovnímu spojení "jelen ze zvonivé hory" - pozn. překl.), původem z Porýní (v originále "Rheinländer" - pozn. překl.), byl v letech 1241-1274 mistrem královské kuchyně (v originále "Küchenmeister", v latinských listinách označován jako "magister coquinae" - pozn. překl.) a na králův příkaz založil město Budějovice (Budweis). Za své zásluhy získal statek Mokrá (Mugrau), právě onen "hirzovský statek", darovaný pak klášteru, v jehož chrámu byl také on sám po svém skonu (dne 13. března roku 1275) i pohřben.
Nyní se musíme ohlédnout nazpět, abychom zjistili, jaké osady na tomto území existovaly už před založením Zlaté Koruny. Vsi při Vltavě (Moldau) jako Záhvozdí (Hintring), Slunečná (Sonnberg), Pěkná (Schönau), Želnava (Salnau), Bělá (Parkfried), Horní Planá (Oberplan). Osady Kájov (Gojau), Boletice, Chvalšiny (Kalsching), Křenov (Böhmisch-Krenau), Netolice a Smědeč (Groß-Zmietsch), Rájov a Černice (Czernitz), ve starých listinách psány ovšem Hyntring, Sunneberg, Schonaw, Persircz, Plan, Kayow, Bolotitz, Qualischingen, Crenow, Netalitz, Smietcz, Rayow, Cchirnitz.
Listinou ze dne 27. března 1268 Přemysl Otakar II. osvědčuje a potvrzuje (v originále "beurkundet und bestätigt" - pozn. překl.) Hirzův dar zlatokorunskému klášteru. Mezitím Hirzo na tomto území v rozloze 1 1 čtvereční míle založil 12 osad, neboť ve druhé listině, v níž král Václav II. dne 11. ledna 1284 darování území stvrzuje, jsou uvedeny jménem: Hirzow=Dolní Vltavice (Unterwuldau), Bližná (Eggetschlag), Černá v Pošumaví, Mokrá, Mýto (Mauthstadt), Skalná (Pinketschlag), Dětochov (Tichtihöfen), Záhliní (Eisengrub), Mladoňov (Plattetschlag), Provodice (Probolden), Svíba (Schwiebgrub), Jankov (Janketschlag) a Hořičky (Hörwitzl). Všechny tyto osady vznikly před rokem 1268, před dobou vlády a za vlády opata Heinricha. Vidíme, že tedy šlo o prvé osady směrem ke klášteru od bavorské hranice vůbec, a sice na staré dopravní cestě, vedoucí od Dolní Vltavice přes Černou v Pošumaví, Mokrou, Mýto a Rovné (Ruben) kolem Razibergu (Na Hradci) do Českého Krumlova. Následně byla někdy v roce 1272 založena osada Vyšné, pak vznikl ještě před rokem 1284 i Lštín (Irresdorf), čímž byla prvá vlna osídlení uzavřena.
Kolem této doby, ne-li už dříve, vzniklo pět osad rychty Černice, a to Mojné (Mojne), Prostřední Svince (Mitterzwinzen), Horní Svince (Oberzwinzen), Skřidla (Skridlau) a Žalčice (Zaltitz), které Bavor III. z Bavorova (v originále mylně "der Landgraf Bawor III. von Baworow", ačkoli landkrabětem nikdy nebyl, jen synem zvíkovského purkrabího Bavora II. - pozn. překl.) včetně samotné Černice a lesa Sussney (Sušný?) daroval roku 1315 zlatokorunskému klášteru. Jím rod (v hlavní větvi, zemřel totiž bezdětný - pozn. překl.) vymírá a on leží pochován ve Zlaté Koruně.
Za opata Dietricha (1303-1330) založili bratři Vernéř, Racek a Přibík (v originále "Werner, Raschek und Przibik - pozn. překl.), synové Bruna z Vitějovic (Witiejitz) bez dovolení na zlatokorunských pozemcích ves Frantoly (v originále "Dorf Freudenthal /Frauenthal" - pozn. překl.). Došlo ovšem ke sporu s klášterem (smírná dohoda z 23. dubna 1315), urovnanému definitivně listinou ze dne 27. února 1317, v níž bratři vyznávají, že přijali ves Frantoly s přilehlým lesem Strobole (Stroboli) u Zlatého potoka (Goldbach) jen k doživotnímu užívání; tam měli založit další ves (v originále je v závorce uvedeno jméno "Dietrichstift-Goldbach" - pozn. překl.), která jim rovněž měla náležet. Zato slíbili bratři nově založeným osadám svou ochranu. Mezitím si vyměnili ovšem své panství s Pořešínskými (Poreschinern).
Tam na Pořešíně seděli Bavorové, Bavor z Bavorova se nechtěl snižovat vůči klášteru k nějakému služebnému postavení a tak vsi klášteru vrátil (2. září 1317).
Další osidlování vedl ve zlatokorunských službách Předvoj ze Lhoty (v originále "Przedwoy von Elhota" - pozn. překl.) u Netolic. V roce 1310 vznikl Dobročkov, rok nato 1311 Smědeček (Klein-Zmietsch), ještě před rokem 1317 Lažištko (Schlag), Klenovice (Klenowitz), Zlín (dvůr Schönhof u Frantol) a Maloniny (Pleschen). Předvoj převzal dne 24. června 1320 ves Frantoly k dalšímu osídlení. Bušek ze Slavkova (Busko von Lagau), purkrabí na Kuklově (Kugelweit), vzal v roce 1311 pod ochranu Smědeč, Vítek z Landštejna (Witigo von Landstein) pak téhož roku Dobročkov, aniž by se nějak podíleli na jejich založení.
Za opata Dietricha vznikly dále kolem roku 1310: Hvozd (Hochwald), Třebovice (Siebitz), Březovík (v originále "Abtsbrunn /Oxbrunn/" - pozn. překl.), Střemily (Richterhof), Borová (Mistlholz), Ktiš (Tisch) a Velký Bor (Groß-Bor), kolem roku 1315 Lhenice (Elhenitz) a kolem roku 1317 Chroboly (Chrobold). Tím byla uzavřena druhá vlna osídlení.
Teď už následovala místa jednotlivě. Opat Ludolf (1339-1359) povolal nové držitele půdy (v originále "neue Landnehmer" - pozn. překl.). Tak vidíme v Domoradicích (Dumrowitz), založených před rokem 1349, Engelberta vom Rhein. Před rokem 1347 byly založeny Dobrkovice (Turkowitz). Před rokem 1360 vznikají Zbytiny (Oberhaid), Koryto (Hundsnursch), Vyšný (v originále "Miesau /Ebenau/" - pozn. překl.) a Mošna (Jandles). Před rokem 1375 vznikají Slavkovice (Schlackern) u Černé v Pošumaví a Pauleinshof, pozdější Karlovy Dvory (Karlshöfen). Na netolické rychtě vzniká před rokem 1360 Podeřiště, před rokem 1362 Horní Třebánky (Ober-Trebanek), před rokem 1365 Krtely, před rokem 1378 Petrův Dvůr (Peterhof), to už za opata Gerharda (1370-1381). Na chrobolsko-frantolské rychtě (v originále "im Gericht Chrobold-Frauenthal" - pozn. překl.) vznikají před rokem 1360 osady Janské Údolí (v originále "Johannesthal /Johannsstift-Fürnwald oder Vornwald" - pozn. překl.), Lučenice (Luzerier), Skříněřovice (Schreinetschlag), Leptač (Rohn), Blažejovice (Plahetschlag) a Planská (Planles, v originále "Pulkenstift, Öd, vielleicht Waldbauer" - pozn. překl.). Za opata Arnolda (1384-1397) vznikají kolem roku 1384 Mahouš (Mahausch) a Žitná (Zitna), kolem roku 1387 Ktiška (Lichteneck), Vadkovice (Wagau), Hrbov (Herbes) a Jablonec (Ogfolderhaid), kolem roku 1388 Sedlovice (Sedlowitz), kolem roku 1395 Chvalovice (Kollowitz). Opat Arnold zakládá Nový Dvůr (Neuhof) u Českého Krumlova, kde je v roce 1389 jmenován Gobelin von Broch z Porýní (Rheinland). Kolem roku 1390 vznikají Rovence (Rubenz). To byla třetí osidlovací vlna.
Těsně před rokem 1400 vznikají za opata Ernsta (1398-1404), snad ale už za opata Arnolda na boletické rychtě osady Dolany (Dollern), Bílovice (Pilletitz), Podvoří (Podwurst), Beníkovice (Penketitz); na hornoplánské rychtě osada Hůrka (Stuben), na ktišské rychtě osada Markov (Markus); na rájovské rychtě osady Přísečnice (Przisnitz), Srnín (Srnin) a Plešovice (Pleschowitz); na lhenické rychtě osady Příslop (Przislop), Doubrava (Doberauer), Jáma (Grub), Mičovice (Micowitz), Masákova Lhota (Mehlhütten), Vodice (Woditz) a Plzel (Plsakenhof); na netolické rychtě osady Dolní Třebánky (Unter-Trzebanek), Třebanice (Trzebanitz), Hoříkovice (Horikowitz), Šitice (Schititz), Ročovice (Roschowitz), Zvířetice (Swieretitz), Lužice (v originále "Luschitz /Heid" - pozn. překl.), Dolní Chrášťany (Untergroschum), Horní Chrášťany (Obergroschum) a Újezdec (Wagnern). Tím je uzavřena čtvrtá osidlovací vlna za vlády opata Arnolda a opata Ernsta.
Teď nastává dočasné přerušení. Politické události, ale i šestnáct let sporů zlatokorunského kláštera s vyšehradskou kapitulou pro 23 kapitulou klášteru odcizených vsí snad mohou tu pauzu ospravedlnit. Král Václav IV. byl zajat. Hus upálen. Nepokoje v Praze. Počínají husitské války a klášter deponuje své nejcennější poklady na českokrumlovský hrad. Všechno to má doložit, že opravdu nebyla vhodná doba pomýšlet na nové osidlování. Vládnoucí právě opat Rutger (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se ovšem nemínil dát zastrašit ani dvojím přepadením kláštera husity, ani nucenou zástavou statků ve prospěch Oldřicha z Rožmberka (v originále "Ulrich von Rosenberg" - pozn. překl.). Houževnatě a s pevnou vůlí pokračoval v kultivaci klášterních statků. Za jeho působení v opatském úřadě od roku 1418 až do roku 1444 došlo opět ke vzniku mnoha nových osad.
Na boletické rychtě to byly osady Lazec (Losnitz) a Přelštice (Schelsnitz); na chvalšinské rychtě Pražačka (Pragerstift), Březovický mlýn (Oxbrunner Mühle), Osí (Schönfelden), Vražice (Proßnitz), Vitěšovice (Kriebaum) a Lomek (Haidl); na polenské rychtě Javoří (Michetschlag), Horní Brzotice (Perschetitz), Dolní Brzotice (Böhmdorf), Loutka (Reit), Hostínov (Hossen), Květušín (Quitosching), Polečnice (Neustift), Bláto (Benetschlag), mlýn Plankenstein (?), Míšňany (Meisetschlag), Břevniště (Tussetschlag), Kovářovice (Schmieding), Stěžerov (Fischern), Bozdova Lhota (Hundshaberstift), Loznek (Thurznetschlag), Veselí (Schneidetschlag), Bezděkov (Pösigl), Šavlova Lhota (Schlagl) a Petrov (Peterbach); na hornoplánské rychtě osady Další Lhota (Hinterstift), Hodňov (v originále "Honetschlag /auch Hademarschlag/" - pozn. překl.), Olšina (Langenbruck), Jelm (Melm), Žlábek (Riendles), Pihlov (Pichlern), Hory (Spitzenberg), Pernek (v originále "Bäreneck /Pernek/" - pozn. překl.), Otice (Ottetstift), Maňava (v originále "Deutschhaidl /Bairischhaidl/" - pozn. překl.), Maňávka (Böhmishhaidl), Bližší Lhota (v originále "Vorderstift /Schöneck/" - pozn. překl.) a Jenišov (Hossenreit); na ktišské rychtě osady Sádlno (Zodl), Ostrá Hora (Scharfberg), Miletínky (Paulus), Tisovka (Neuberg), Křížovice (Kschischowitz), Stará Huť (Althütten) a Mackova Lhota (Mosetstift); na mokersko-dolnovltavické rychtě osady Radslav (Ratschlag) a Hubenov; na lhenické rychtě osada Ovesné (Haberles) a na chrobolsko-frantolské rychtě osada Planská (Planskus). Některé osady staršího založení, které nešly zrovna kupředu, byly nově oživeny a rozšířeny novou výstavbou, jako např. Hůrka a Bělá, jiné byly naopak opuštěny, jako např. Purgstall, Walterstift či Christianstift u Perneku-Hor (v originále "bei Pernek-Spitzenberg" - pozn. překl.). Namísto těch tří naposled zmíněných vznikla nová osada Pernek, která měla roku 1513 už 21 selských osídlenců, což naznačuje, že byla založena jako pěkná dvouřadá ves. Tím byla uzavřena i pátá osidlovací vlna.
V této končině přecházejí tak řečené "želnavské vsi" ("Salnauer Dörfer"), a sice Bělá, Želnava, Pěkná. Purgstall, Slunečná a Záhvozdí listinou ze dne 20. ledna 1412 k doživotnímu užívání na českého krále Václava IV., jsou ovšem po Václavově skonu jeho mladším bratrem a českým králem Zikmundem (byl jím korunován 28. července 1420, královský úřad ovšem vskutku vykonával už jako římský císař až od roku 1436 do své smrti ve Znojmě 9. prosince 1437 - pozn. překl.) listinou ze dne 31. srpna 1420 klášteru navráceny. Dne 5. června roku 1460 kupuje těch šest vsí nejvyšší kancléř (českého krále Jiříka z Poděbrad - pozn. překl.) Prokop z Rabštejna na dobu 50 let.
Nyní se dostávají části klášterních statků do vlastnictví Smila z Křemže, kterému je připisuje císař Zikmund listinou ze dne 1. června 1437. Byly to vsi Zbytiny, Koryto, Sviňovice (Schweinetschlag), Ovesné, Blažejovice, Mošna, Chroboly, Záhoří (Zaborsch), Smědeč a Černá v Pošumaví. Kromě toho dává týž císař, který dne 23. srpna 1422 zcela odvolal zástavu klášterních statků z 1. října roku 1420, dne 19. října roku 1437 hrad Zvíkov, dále klášter Milevsko (Mühlhausen) a také klášter Zlatá Koruna na doživotí Oldřichu z Rožmberka, po jeho smrti pak Oldřichovým potomkům do zástavy. Jakkoli i byla listina na císařovo jméno psaná, chápána jako falzum, pro Oldřicha platila coby závazná. Zcela ovšem svého naplnění nikdy nedošla. Také Smilem z Křemže nabyté statky (mj. i 10 vsí zlatokorunského kláštera) převzal, resp. vynutil si pro sebe Oldřich z Rožmberka za úhradu 10 000 kop grošů (25. července 1444). Znovuvyplacení mělo příslušet toliko opatům dvou klášterů (26. prosince 1458) a roku 1457 se opat Gerhard a zlatokorunský konvent prohlašují za srozuměna s odstoupením rychtářství Rájov a Černice až do doby řádného urovnání. Dne 22. května 1457 zmocňuje král Ladislav Pohrobek opata Gerharda a jeho nástupce k výplatě zastaveného klášterního zboží na ně i nadále připsaného. Téhož dne nařizuje pak Janu z Rožmberka, aby svého otce Oldřicha neprodleně přiměl k navrácení zlatokorunských klášterních statků. Ty přesto zůstávaly zastaveny ještě 10. října roku 1479, kdy se král Vladislav Jagellonský zavazuje i pro své nástupce tyto statky nikdy nezastavovat ani neupisovat, zároveň téhož dne přikazuje opatovi a konventu zlatokorunskému, aby jen jeho považovali za svého ochránce. Dne 11. října roku 1488 dává týž král Vokovi z Rožmberka ujištění, že Rožmberky v zástavě podržované klášterní statky za jeho života nesmějí být vyplaceny. Dne 6. ledna 1493 opět týž král propůjčuje bratrům Vokovi, Petru a Oldřichovi z Rožmberka všechno vrchní panství (v originále "das Schutz- und Vogteirecht" - pozn. překl.) nad Zlatou Korunou. Můžeme dále seznat, že král Vladislav přenechává Petru IV. z Rožmberka (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) listinou z 29. května 1513 k užívání vsi Kladné (Kladen), Křenov (v originále "Deutsch- und Böhmisch-Krenau" - pozn. překl.), Dobrkovice a Lazec se vším, co k nim přísluší, dále robotní louky pod Chvalšinami a clo v Dolní Vltavici, ovšem za příspěvek 600 kop grošů na stavební potřeby kláštera. Dne 29. května 1513 propůjčuje král Vladislav Petru IV. z Rožmberka dědičné vlastnictví a užívání městečka Netolice a vsí Hrbov, Třebanice, Hoříkovice, Šitice, Žitná, Ročovice, Horní a Dolní Třebánek, Mahouš, Sedlovice, Zvířetice, Lužice, Vrbice, Chvalovice, Horní a Dolní Chrášťany, dvůr Mokrá a potoky Polenský, Chrobolský a Třebovický (a také "kus řeky v Špicnperku pod jezem, který držel Mertl" /Spitzenberg zanikl pod místním jménem Hory po druhé světové válce/, jak listinu cituje s předchozím výčtem Jaroslav Kadlec v Dějinách kláštera Svaté Koruny /1949/ - pozn. překl.)
V "Zins- und Zehentgefälle des Rosenbergischen Rentamtes in Krummau" /pramen Pangerl, Stift Goldenkron, Vídeň 1872/ - pozn. překl.) ze 16. října 1483 a 1513 vidíme, že je tu zlatokorunské zboží (Gut Goldenkron) obsaženo s 888 kopami grošů ročního úroku. Přirozeně jsou tu uvedeny jednotlivé rychty. Srovnáme-li toto zlatokorunské zboží s vlastním zbožím krumlovským, které ročně odvádělo 125 kop grošů, můžeme posoudit, jaký územní a příjmový zisk pro panství Zlatá Koruna představovala.
Z těchto vývodů o majetkových poměrech Zlaté Koruny po roce 1450 nahlížíme, že další osidlování a kultivace (v originále "Urbarmachung" - pozn. překl.) pozemkových majetků byla ze strany kláštera nemožná. Za prvé bylo dosavadní osídlení natolik rozsáhlé, že v mnohých končinách už nebylo dostatek volného místa pro nové osady a za druhé, což je důvodem nejdůležitějším, neměl klášter napříště majetková práva na svá někdejší území. Tak lze konstatovat, že v letech 1450-1500 vznikly pouze Petrov (Peterbach) na polenské rychtě (zmíněný ovšem autorem originálu už před rokem 1444 - pozn. překl.) a Skláře (Glashütten) na rychtě hornoplánské (obojí kolem roku 1483), po roce 1500 Olšov (Olschhof) v roce 1536 a Kollern (pozdější Ondřejov /Andreasberg/ u Sádlna - pozn. překl.) v roce 1581, Nový Leptač (dnešní Kratochvíle /Kurzweil/ - pozn. překl.) 1569, resp. 1581, a Greinarov (Greinerhof) u Hrbova 1600.
Můžeme tedy říci, že první období převážně agrárního osídlení, které klášter Zlatá Koruna uskutečňoval, bylo uzavřeno rokem 1444.
Bylo by teď ještě potřeba podat zprávu o tom, jak byla kolonizace konkrétně praktikována. Nejprve byl určen jeden muž, který osídlence svolal a určil, resp. přidělil jim místa jejich budoucích usedlostí. Tento člověk musel rozdělit mezi jednotlivé usedlosti i pole a luka kolem a určit rovněž všem společný les a společné pastviny (zvané Allmende). Přidělování se většinou dálo losem. Proto i pomístní jména Hoflüs, Mitterlüs, Außerlüs atd. Tento muž byl tak řečeným lokátorem (v originále "Gründer /Lokator/" - pozn. překl.). Jemu po boku stál klučař (v originále "Roder /Exstirpator/" - pozn. překl.), který vedl klučení lesa. Pokud byl lokátor šlechtického rodu, byla mu často osada přenechávána na více let nebo na doživotí. Poddaní byli na osm let osvobozeni od desátku a poplatků (v originále "zehent- und zinsfrei" - pozn. překl.) Od devátého roku dostával lokátor po dva roky desátek, od jedenáctého roku lokátor a klášter každý po polovině desátku. Od osmnáctého roku platili osídlenci desátek a poplatky jako ostatní poddaní. Přirozeně odváděl klášter roční daň královské komoře. Ta byla zvána "berna regalis" (tj. "královská berně" - pozn. překl.) a obnášela ročně 200 "těžkých" marek (asi 9800 zlatých marek).
A odkud osídlenci přicházeli? V první osidlovací vlně (1263-1272) dovedl sem Hirzo lidi ze Starého Bavorska (dnešní Horní a Dolní Bavorsko a také Horní Falc - pozn. překl.) a z rakouského Mühlviertelu, neboť Horní Rakousy tehdy rovněž náležely k državám českého krále. Opati měli úzké vztahy ke klášteru Langheim v Horních Frankách. Nijaký div, že proto i Frankové sem na Šumavu přicházeli (viz statek "U Fraunků" /"beim Fraunk"/ v někdejší Maňavě/). Dva osídlence z Porýní vidíme už záhy (viz předchozí text - pozn. překl.) v Domoradicích a v Novém Dvoře. Biskup z Pasova (Passau) dodával stále nové lidi ze svých držav. Nesmělo se ovšem stát, že by jeho vlastní služebníci a poddaní snad opustili službu a vydali se na svou vlastní pěst do Čech. To by biskup nestrpěl. Tak slibuje např. Vok z Rožmberka listinou z 16. dubna 1259 (když zakládal klášter vyšebrodský) výslovně, že se nedopustí nějakého odcizení služebníků a poddaných biskupových a přijme toliko ty, kteří upadli u biskupa v nemilost. Tak tomu bylo i v případě Zlaté Koruny. Přirozeně přicházeli do země mnozí po "Zlaté stezce". Soumaři mohli zprostředkovávat přísun mnoha nových osídlenců. Za poslední velké (páté) osidlovací vlny za opata Rutgera (1418-1444) přibylo mnoho novoosídlenců ze vsí už existujících. Přespočetným synům, kteří neměli nárok na to zdědit otcovskou usedlost, to usnadnilo vyhlídku na vlastní majetek a také na zaslíbení s budoucími svými manželkami, tj. na budoucí ženitbu. Ano, k většině nových založení ve 14. století došlo už takříkajíc "zevnitř". Dá se hovořit o vnitřní německé kolonizaci. Osídlenci z "ciziny" byli stále vzácnějšími. Je jasné, že většinu těch "domácích" tvořili synové rodin bohatých na potomky. Tak pochopíme, že např. ve Volarech (Wallern) mělo v roce 1945 více než 20 majitelů domů příjmení Kößl a dá se předpokládat, že prapůvodem byli z místního domu jednoho (viz i Herbert Kößl a Helma Flügel-Fritscheová na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Chtěli bychom tedy shrnout: pamětliv účelu svého vzniku, předepsaného mu jeho královským donátorem, založil klášter Zlatá (Svatá Trnová) Koruna v pěti velkých osidlovacích vlnách (1263-1272, 1303-1330, 1339-1390. 1398-1400 a 1425-1444) více než 130 nových osad. Bylo hlavně úkolem rychtářů a dvořanů (v originále "durch die Richter und Dienstmannen, durch die Hofmannen" - pozn. překl.) uskutečnit toto velké kolonizační dílo. Nikdo se snad nedomnívá, že to byla práce lehká. Mnoho set mozolnatých selských rukou po celá desetiletí klučilo a vzdělávalo zemi, nežli se z močálů a lesní divočiny stala úrodná půda a rozhostily se vzhledné vsi při ní. Stalo se tak doslova "z divokého kořene", "aus wilder Wurzel", jak píše Hans Watzlik:
"Tady se stvoření a člověk v zápase spářili: síla, která ve věčně proměnlivém působení opanovává a dává do pohybu vesmír, a člověk, který v něm svévolně spřádá své dílo, se stali s těmi obrovitými světy zajedno v témže cíli, jemuž se vrhli naproti, zápasíce a klesajíce a vždy znovu předávajíce vítězství synovi a vnuku. Země však čekala v nehybné věrnosti, věčně připravena nést a plodit a splácet pot a mozoly. A nad mocným lidským mýtištěm spočívala kovovou, blyštivou perutí vůle. Vůle, ta duše světa!"

Hoam!, 1956, č. 10, s. 3-6

P.S. Přiznám se, že nejasnosti v užívání místních jmen mě od tohoto textu nejen neodrazovaly, nýbrž naopak přitahovaly silou, danou mým "poutnickým" stykem s končinami, jichž se týkají. Možná, že celý Kohoutí kříž je vlastně cesta za nimi.

Šumavská poutní místa

Na vrchu Haidstein u obce Runding blízko Chamu stojí už na bavorské straně poutní kaple známá kdysi i poutníkům z Čech jako Haidštýn. Ve středověku tu stával hrad Alžběty z Vohbergu, na jejímž dvoře pobýval kolem roku 1200 slavný minnesänger Wolfram z Eschenbachu, tvůrce rytířského eposu Parzival, pojednávajícího o cestě za svatým grálem. Za rytířů z Chamerau se však týž hrad stal později loupežnickým hnízdem a byl roku 1486 rozbořen. Místo se konečně dostalo do vlastnictví hrabat Nothafftů. Pan Hans Heinrich Nothafft, pán z Wernbergu a na Železné Rudě (Eisenstein), zbudoval tu roku 1657 kapli, která byla v letech 1718 a 1719 rozšířena.
Na cestě z Nýrska (Neuern) do Furth im Walde nalezneme na české straně kousek od obce Uhliště (Kohlheim) kostel k poctě svatého Linharta, patrona rolníků a stájí. O tom kostele psali Hans Watzlik (ten jej nazývá Rosskirche, Koňský kostel) a Josef Blau, dva velcí šumavští autoři. Bylo prý v něm možno spatřit početné votivní figurky zvířat, kovářské práce ze železa, které zřejmě sloužily jako obětní předměty, když došlo k onemocnění domácí němé tváře a prosilo se tak o její uzdravení.
I kostel v Železné Rudě (Eisenstein) býval slavným poutním místem. Ve druhé půli 16. století zřídili tu pasovští kupci Fiedler a Zeisler první zdejší tavicí pec na železnou rudu.. Prodali svůj majetek roku 1676 už zmíněnému hraběti Hansi Heinrichu Nothafftovi z Wernbergu. Ten tu založil sklárnu, na jejímž místě byla později postavena dřevěná kaple, předcházející dnešnímu kostelu Panny Marie Pomocné, který vznikl v letech 1729-1731.
Nedaleko Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic, kde z hloubi země vyvěrá pramen, jemuž je připisována zázračná moc, korunuje vrch místními Němci kdysi zvaný Güntherberg skála svatého Vintíře. Na jejím úpatí měl prý tento českobavorský světec svou poustevnu. Tady byla roku 1618 zbudována kamenná kaple, ke které pak proudily až zdaleka celé zástupy poutníků. Z vrchu je (či spíše byl - pozn. překl.) nádherný rozhled na sever do českého vnitrozemí, k jihu na šumavské hřebeny. K postavě benediktinského mnicha a světce Vintíře se vztahuje i podání o původu kostela osady Mouřenec (dříve Svatý Mouřenec, Sankt Maurenzen) nad řekou Otavou u Annína (Annathal), který měl být založen jím samým kolem roku 1000. Kostel je zasvěcen svatému Mořici (Mauriciovi). Samotnému Vintířovi pak zasvětili velký poutní kostel přímo v Dobré Vodě, barokní svatyni z 18. století.
Také poutní kostel Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách (Bergreichenstein) byl známý široko daleko. Vystavěli ho kolem roku 1850 převážně z dobročinných sbírek. Sem i ke kapli pod kostelem s pramenem údajně zázračné vody proudily každoročně kolem 5. srpna davy poutníků až ze vzdálených míst. Prý tu je možno slyšet sedminásobnou ozvěnu.
Velké oblibě se těšila i dřevěná lesní kaple poblíž Starého Srní (Rehberg), k níž se konaly poutě 15. srpna na den Nanebevzetí Panny Marie za účasti početných procesí, ovšem i z druhé strany hranic. Známá byla však i kaple svaté Anny u Borových Lad (Ferchenhaid - ani jedna z obou těch kaplí dnes už ovšem nestojí - pozn. překl.). Nad Vimperkem (Winterberg) pak už v českém i tenkrát jazykovém území stál a dosud stojí poutní kostel svatého Vojtěch s nádherným výhledem na Šumavu - podobný poskytuje i blízký Mařský vrch s kaplí a rozhlednou nad obcí Svatá Maří.
Na cestě od někdejších Lázní svaté Markéty (Margaretenbad) u Prachatic na Libín dojdete ke kapli zvané Patriarcha, zasvěcené svatému Filipu Neri. Stavba pochází z roku 1808. Stojí v lese na skále, z níž vyvěrá pramen jménem Patriarchův, který byl odtud veden potrubím právě až do zmíněných lázní.
Pod Stožeckou skalou (Tussetfelsen) stojí slavná mariánská poutní kaple. Její historie ožila v poslední době poté, co byla ve věrné nápodobě rekonstruována v protější bavorské obci Philippsreut roku 1985 a doslova v hodině dvanácté pak zachráněna před úplnou zkázou i původní dřevěná stavba na straně české, znovuvysvěcená 25. 8. 1990. Postavil ji prý kovář z Volar na znamení vděčnosti za navrácení zraku roku 1791. V obou kaplích je umístěn obraz Panny Marie s dítětem, držící v ruce bílou růži.
U Pěkné (Schönau) stávala mariánská poutní kaple na vršíku zvaném Roter Hügel (dnes tam lze najít už jen stopu rozvalin - pozn. překl.).
Dalším významným poutním místem je kostelík na vrchu Dobrá voda nad Horní Planou (Oberplan), jehož historii zvěčnil Adalbert Stifter ve své povídce Popsaná jedlička. Slavný hornoplánský rodák v ní vypráví, že v domku dole v obci zvaném "U léta" zdálo se po tři noci za sebou jednomu slepci o tom, jak najde na vrchu pramen, v němž si má umýt oči. Pak se mu vrátí zrak. Ráno třetího dne učinil, jak mu bylo ve snu připověděno, a stal se vidoucím. Přímo před sebou ve vodě uzřel totiž obraz Sedmibolestné Rodičky Boží. Nad zázračným obrazem byla zřízena nejprve jen prostá stříška. Když bylo ono malované zpodobení zázraku zapůjčeno později do Dolní Vltavice (Unter-Moldau), pustošila údajně krupobití sedm let po sobě hornoplánská pole. Obraz byl tehdy přenesen nazpět a postavena pro něj dřevěná kaple, vysvěcená pak 13. července 1760. Za vlády Marie Terezie vznikla kamenná stavba kostelíka, kterou vysvětil 17. října 1779 prelát Gfeller, svobodný pán ze Sachsengrünu.
Na vrchu Kmet (Altenberg) u dnes zaniklé obce Jablonec (Ogfolderhaid - ve vojenském cvičném prostoru u Boletic - pozn. překl.) byla také malá poutní svatyně.
U Hořic (Höritz) na Šumavě, obce proslavené tradicí svých pašijových her, stála na kopci zvaném kdysi Randlesberg (dnes kupodivu česky Svatá Anna! - pozn. překl.) poutní kaple Panny Marie Pomocné (Maria Hilf). Její dřevěná stavba vznikla roku 1733 a roku 1781 byla nahrazena kamennou, vysvěcenou 1. září 1782. Ta byla o sto let později a pak znovu roku 1904 renovována (zničena v období komunistické totality, má být nyní znovuzbudována na zbylých základech - pozn. překl.).
V lese u Kladenského Rovného (Ruben) existoval takzvaný kámen svatého Volfganga. Na pravém břehu Hořického potoka stávala boží muka a poblíž nich rostlá skála vystupující z půdy dvěma balvany. Důlky ve skále patrné považoval lid za stopy světcovy. Jejich uctívání se však záhy znelíbilo pražské konzistoři a Hilarius Litoměřický pověřil krumlovského faráře zvláštní listinou z 25. července 1466, aby rovenské kameny zničil a lid osvítil. Poutě ke kamenům, kterých se prý kdysi účastnili i páni z Hradce a z Rožmberka a které jsou považovány za doklad živého poutnického hnutí v době středověké církevní krize, navíc v čistě katolickém prostředí, byly tu téhož roku pod přísným trestem zapovězeny. Farář Michael Pils, za jehož působení byl znovuzřízen slavný mariánský poutní kostel v Kájově (Gojau), tajil s nasazením života poutě konané i nadále a v kájovské kapli Smrti Panny Marie určil dokonce svatému Volfgangu zvláštní oltář. Ode druhé poloviny 17. století se ostatně stal právě Kájov, už 1263 připomínaný jako dar krále Přemysla Otakara II. klášteru ve Zlaté Koruně (Goldenkron), vypálený pak podvakráte husity a už v 15. století jak zmíněno zvovuobnovený, snad nejznámějším šumavským poutním místem vůbec.
Poblíž Světlíku (Kirchschlag) stojí za zaznamenání poutní kaple u staré zaniklé tvrze Trojaň (Trojas) blízko Pasovar (Passern - tam zbytky místní tvrze dosud stojí - pozn. překl.). Kameny rozpadlé trojaňské tvrze posloužily zřejmě ke stavbě svatyně, která už také podlehla úplné zkáze.
V Českém Krumlově se konávaly poutě ke kapli na Křížové hoře (Kreuzberg), k níž vedla zastavení křížové cesty. Dvě sochy, Kristus nesoucí kříž a Kristus bičovaný, byly roku 1770 krumlovským purkmistrem odstraněny "wegen Geisterspuk" (pro strašení duchy). Ocitly se v také už zmíněné obci Pasovary prý v kurníku, odkud byla jedna z nich znovuinstalována na tamější návsi a stala se uctívaným předmětem početných poutí z široka daleka. Když pozdvižení kolem sochy neustále rostlo, dala ji českobudějovická biskupská konzistoř jedné noci roku 1794 převézt do krypty chrámu svatého Mikuláše v jihočeské metropoli. Odtud ji roku 1909 definitivně umístili při vnější východní straně chrámu ve výklenku opatřeném mříží.
I Kalvárie (Hohe Marter - vrch dodnes zván Marta! - pozn. překl.) nad Frymburkem (Friedberg) a vrch nazývaný Turmberg u Malšína (Malsching) jsou korunovány poutními kaplemi. Ta malšínská je zasvěcena Panně Marii Pomocné a jistě by vás u ní napadla Erbenova báseň o pokladu v hoře; ve zdejším okolí se ostatně podobná pověst vyprávěla.
U Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) bývala hojně navštěvována poutní kaple v místě zvaném Herrnlesbrunn (dnes česky Studenec - pozn. překl.).
Mezi známá poutní místa patříval i Soběnov (Oemau) pod vrchem Kohout ve Slepičích horách a zvláště pak Římov blízko Velešína s nádhernou křížovou cestou v krajině připomínající prý jejím jezuitským zakladatelům naléhavě Svatou zemi.
Významným cílem četných poutí byl Svatý Kámen (Maria Schnee) u Dolního Dvořiště (Unterhaid). Kaple se dvěma mohutnými kameny, které kdysi tvořily jednolitý kamenný blok, je obestřena legendou. V roce 1500 se na kamenech měla zjevit Matka Boží s anděly. Až se ty dva balvany rozestoupí natolik, že mezi nimi bude moci projet koňský potah, nadejde den posledního soudu. Vznik přilehlé svatyně Panny Marie Sněžné má původ v krumlovském klášteře klarisek, jehož abatyše Kristina Pöperlová ji dala vystavět hned vedle kaple nad svatým kamenem v letech 1653-1701. Vysvěcena byla roku 1797 a obnovena roku 1905. Dnes se vzpamatovává ze zkázy - i ona však nalezla na druhé straně hranic u rakouské obce Wullowitzsvou věrnou nápodobu v časech, kdy na hranici panoval ostnatý drát.
Poutním místem podobného založení je Maria Rast u Vyššího Brodu (Hohenfurth). Budova kaple vznikla sice až v letech 1888-1890, byla však "sedmi jinochy" původně vztyčena v roce 1887 nad "svatým kamenem", ne němž měla kdysi najít oddech sama Svatá Matka.
Zmínky si zaslouží i kostel v Nových Hradech (Gratzen) z doby před rokem 1284, který spolu s městem i hradem vévodí kraji velké poutní tradice.
Poutní chrám Panny Marie Dobré rady (Maria Trost - zasvěcení se uvádí i jako Nanebevzetí Panny Marie a až obraz na hlavním oltáři bývá i česky označován jako Panna Maria Těšitelka - pozn. překl.) v blízké Dobré Vodě (Brünnl) dal zbudovat v letech 1701-1715 hrabě Karel Albert Buquoy, pán na Nových Hradech. Ročně až na 40 000 lidí navštěvovalo tuto nádhernou barokní svatyni. Vedlejší Hojná Voda (Heilbrunn - vlastně i český přívlastek "hojná" má tu význam "hojivá"! - pozn. překl.) s kostelem svaté Anny (upomíná na něj jen kdysi přilehlá k němu věž zvonice - pozn. překl.) tvořila do roku 1706 s Dobrou Vodou jedinou obec.
U obce Vesce (Dörfles) ve farnosti Žumberk (Sonnberg) stávala lesní kaple s pramenem zvaným "Hasenbrunn" (má být nyní obnovena - pozn. překl.) a blízko Údolí (Niederthal) u Nových Hradů taktéž mariánská kaple s pramenem (dodnes živým, kaple ovšem už nestojí - pozn. překl.) v místní části označované kdysi Jetzkobrunn.
Konečně jmenujme poutní kostel Panny Marie Dobré Rady v Pohoří na Šumavě (Buchers), obci na samé rakouské hranici (jak známo, na zpustlý kostel se nedávno zřítila jeho věž - pozn. překl.). Místní jméno trochu klame, ocitli jsme se v Novohradských horách.

P.S. Článek je doplněn a vyšel v takto pozměněné úpravě nejen v Česko-bavorských výhledech, ale i v Ročence Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích. Při obou příležitostech byl opatřen i optimistickým závěrem, který bohužel nedošel naplnění.

Šumavská zvířena v jedné z výstavních síní našeho někdejšího muzea v Horní Plané

Když v těchto dnech (psáno v roce 1953 - pozn. překl.) dochází k přípravným pracím ze zřízení našeho nového muzea na Horním hradě v Pasově (Passau), vracíme se v myšlenkách se steskem na ztracený hornoplánský dům plný pokladů, na naše tamní Šumavské muzeum. V 16 výstavních místnostech tam bylo soustředěno všechno to, co naše rodná krajina mohla nabídnout k vidění ze svého přírodního, řemeslného, kulturního a uměleckého bohatství. Něco je už najisto navždy pryč: expozice naší zvířeny. Nemůžeme ani nějakými zachovanými snímky sdělit, co se tu dalo všechno spatřit. Snad je tomu nějak podobně i s jinými částmi muzea, ale tam se dá často najít náhrada nebo poskytnout alespoň za ztracený exponát nějaký obrázek či statistický údaj. Ta preparovaná zvířata jsou však ve své místní a časové jedinečnosti čímsi nenahraditelným.
Šumavský zvířecí a ptačí svět je mnohostranně rozmanitý. Přes prapůvodnost mnoha zdejších lesů v nich mnohé zvířecí druhy vymřely. U posledního rysa se uvádí letopočet 1794, u posledního medvěda 1856, u posledního vlka 1874 a u posledního divočáka posléze rok 1908. Přesto byli v Boubínském pralese (Kubanyurwald) a v lesích kolem Bučiny stále ještě alespoň jeleni. Byli tu ještě jezevci, tchoři, křečci a kolčavy.
A co teprve ptačí svět! V místnosti s expozicí šumavské fauny byly zastoupeny snad všechny druhy, které se tu vyskytují. Byli tu zpěvní ptáci (v závorkách kurzívou německá označení z originálu textu - pozn. překl.): slavík (Sprosser), pěnice (Gartengrasmücke), rákosník (Sumpfrohrsänger), černohlávek, prvý z lesních pěvců (v originále "Mönch /Schwarzplättchen oder Mönchsgrasschmücke, der erste Sänger des Waldes/" - pozn. překl.), skřivan (Heidelerche), sedmihlásek (Gartenspötter /Gelbspötter/), drozd zpěvný, kterému se někdy říká "velkooký brávník" (v originále "Singdrossel /die man mitunter ,den großaugeten Schnärrer' nannte/" - pozn. překl.), kos (Amsel), červenka (Rotkehlchen), budníček menší, německy podle svého zpěvu zván i "cilpcalp" (Weidenlaubsänger, "Zilpzalp" genannt), pěnkava (Buchfink), stehlík (v originále "Distelfink", ačkoli užívanější je v němčině označení "Stieglitz" - pozn. překl.), zvonek zelený, hýl, lidově "kanovníček" (v originále "Gimpel /Dompfaff/" - pozn. překl.), čížek (Zeisig) a všichni ostatní. Chci je uvést po řadě. Ze sov: výr (Uhu), který se dokonce ještě vyskytoval na Dobrovodském vrchu nad Horní Planou, stejně jako v zámecké zahradě v Českém Krumlově, sova pálená (Schleiereule), puštík (Waldkauz), kalous pustovka (Sumpfeule), kalous ušatý (Ohreule), kulíšek nejmenší (Sperlingseule); z tetřevovitých: tetřev hlušec (Auerhahn), tetřívek (Birkhahn), tetřev prostřední či vrzavý (Rackelhahn), bažant zlatý (Goldfasan), bažant obojkový (Ringfasan); z dravců jestřáb (Hühnerhabicht), krahujec (Sperber) a poštolka (Turmfalke); z krkavcovitých vrána černá (Rabenkrähe), havran polní (Saatkrähe), vrána šedá (Nebelkrähe), kavka (Dohle), straka (Elster), sojka (Eichelhäher) a ořešník (Tannenhäher). Datlovití: datel černý (Schwarzspecht) a strakapoud (Buntspecht). Dále brhlík (v originále "Spechtmeise, ,Baumrutscher' genannt" - pozn. překl.), křivka (Kreuzschnabel), skorec (Wasseramsel) a ledňáček (Eisvogel), kos horský (Ringdrossel), drozd cvrčala (v originále "Weindrossel", obvykleji v němčině "Rotdrossel" - pozn. překl.), drozd kvíčala (Wacholderdrossel), sýkora koňadra (Kohlmeise), sýkora babka (Sumpfmeise), sýkora modřinka (Blaumeise), sýkora parukářka (v originále "Schopfmeise", obvykleji v němčině "Haubenmeise" - pozn. překl.) a mlynařík dlouhoocasý (Schwanzmeise), strnad (Goldammer), sluka bahenní (v originále "Sumpfschnepfe", obvykleji v němčině "Bekassine", stejně jako české označení bekasíny otavní - pozn. překl.), sluka lesní (Waldschnepfe), rorýs (Turmschwalbe), vodouš bahenní (Bruchwasserläufer), chřástal (Wachtelkönig), čejka chocholatá (Kiebitz), z rackovitých racek chechtavý (Lachmöwe) a chaluha (Raubmöwe), potápka roháč (Haubentaucher), potápka rudokrká (Rothalstaucher), morčák (v originále "Duckente", také "Tauchente", obvykleji v němčině "Säger" - pozn. překl.), slípka vodní (v originále "Rohrhuhn", obvykleji v němčině "Wasserhühnchen" - pozn. překl.), lyska černá (v originále "Plesshuhn", obvykleji v němčině "Blässhuhn" - pozn. překl.) a čírka (Krickente). Také tažní ptáci tu byli: čáp (Storch), volavka popelavá (v originále "Fischreiher", obvykleji v němčině "Graureiher" - pozn. překl.), kajka mořská (Eiderente), rybák (Seeschwalbe), mandelík (v originále "Mandelkrähe", obvykleji v němčině "Blauracke" - pozn. překl.), žluva hajní (Pirol), kur sněžný (Schneehuhn) a brkoslav severní (Seidenschwanz).
V expozici byla ovšem také "opravdová" zvěř (rozuměj "neopeřená" čtyřnohá zvířata v užším smyslu slova - pozn. překl.), zejména ta lesní a polní. Jezevec (Dachs), liška (Fuchs), ježek (Igel), veverka (Eichhörnchen), zaječí a liščí mláďata, ondatra pižmová (Bisamratte), krysa domácí (Hausratte), bílý krtek (weißer Maulwurf) byli zastoupeni právě tak jako hlava už zmíněného divokého prasete (Wildschwein), složeného v roce 1908 u Stožce (Tusset) a dospělého medvěda hnědého (vrauner Bär). Nesprávně bývá tento posledně jmenovaný exponát vydáván za posledního medvěda na Šumavě, ale ten opravdu poslední, zastřelený dne 11. listopadu roku 1856 v revíru Jokuswald (v originále "Jokesurwald" - pozn. překl.) mladým myslivcem Johannem Jungwirthem ze samoty U Riedla (v originále "Riedelhütte", jinak i Riedlhütten, viz web Zaniklé obce - pozn. překl.) u Perneku, nachází se v loveckém muzeu Ohrada (v originále "Jagdmuseum Ohrad", dnes Muzeum lesnictví, zemědělství a rybářství v rámci Národního zemědělského muzea - pozn. překl.). Medvěd v hornoplánském muzeu byl předchůdcem tohoto opravdu posledního.
Medvědů bylo dříve na Šumavě dost. Pomysleme jen na na Kunžvart (v originále "Kuschwarda", dnešní Strážný - pozn. překl.), který byl kolem roku 1672 založen vrchností jako "Bärenloch". Už 100 let předtím vyslali však Rožmberkové do toho revíru lovce, kteří tam měli hubit medvědy a ještě roku 1713, kdy v "Bärenlochu" (česky by se řeklo "v ,Brlohu' - pozn. překl.) žilo 6 osadníků, nechtěli tito v neschůdné divočině dál zůstávat, poněvadž tu medvědi ohrožovali jejich životy a ničili jakoukoli polní úrodu. Avšak i Pernek, který po zániku vsi Burgstall a věže na Hausbergu po roce 1420 založil klášter Zlatá Koruna, píše se ještě ve školním výkazu (v originále "auf ,Septemberextrakten' /Schulausweise/" - pozn. překl.) z roku 1820 "Bäreneck" a vznikl na cestě vyznačené medvědí stopou (v originále "am Fährtweg von Bären" - pozn. překl.). Ostatně existuje i 1 1 hodiny od Vimperka romantické lesní údolí na řece Volyňce (Wolinka) zvané "Bärenloch" (i na novějších mapách Brloh s vodní nádrží téhož jména, ležící ovšem na Medvědím potoce /na starých mapách Bärenloch Bach/, který brzy nato ústí do Volyňky /která v těch místech na starých mapách nijaké jméno nemá/ - pozn. překl.) a také u Ferdinandova údolí (Ferdinandsthal) blízko Debrníku (Deffernik) se vchází do jednoho "Bärenlochu" (v originále "in ein Bärenloch (-tal)", na novějších mapách Železnorudska je to místo už na bavorské straně značeno jako "Bärnlocher Straße", zatímco na české straně je dokonce ohraničená a nepřístupná I. zóna Národního parku Šumava s názvem "Medvědí jámy"! - pozn. překl.), hornorakouský Bärnstein pak je nejjižnějším šumavským vrcholem. Německé místní jméno Bärenloch, vyskytující se (s Kunžvartem) hned třikrát, není označením nějaké jámy či díry (v originále "die Bezeichnung eines Loches" - pozn. překl.), nýbrž lesního údolí (loh = Wald!). Abychom se však vrátili k poslednímu medvědovi: snímek oné kulovnice, s níž byl zastřelen, vlastním dodnes; pořídil jsem ho roku 1921, když jsme u příležitosti rodácké slavnosti v Perneku konali první velkou výstavu, jež svým zaměřením byla vlastně jedním z podnětů realizace Šumavského muzea v Horní Plané.
Ta kulovnice měla ještě nabíjení zepředu a byla velice krásně provedena. Měla nástavec s dalekohledem a patřil k ní i krásný "Puverhorn", tj. růžek na střelný prach. Střelci se už jinak neřeklo než "Bärnhansl" (tj. "medvědí Honzík" - pozn. překl.) a byl mj. velkým milovníkem lidových písní. Dochovala se po něm i krásná umělá píseň "Gute Nacht! Schön ist dieser Tag vollbracht." (slova pocházejí z básně "Ständchen", tj. "Zastaveníčko" od Johanna Wilhelma Ludwiga Gleima /žil v letech 1719-1803 a měl vliv i na první novočeské básníky thámovské generace/, text viz Die Deutsche Gedichte-Bibliothek - pozn. překl.).

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1953, č. 59, s. 36-37

P.S. Ten pesimistický obraz z půle dvacátého století zní dnes až apokalypticky teskně. Jako by oči preparovaných zvířat zaniklého hornoplánského muzea měly připomínat člověku od té doby, kdy se studenou válkou "lámal chleba" na Šumavě snad už navždy, jak tu s nimi, se zvířaty i "jejich" lidmi, hasne svět.

Narodil se 29. prosince 1901 ve Stožci (Tusset) jako syn tamního řídícího učitele. Je autorem mnoha příspěvků na téma šumavské vlastivědy v krajanských časopisech, také v Chiemgau-Blättern z oblasti svého druhého domova. Byl i nadaným výtvarníkem a zabýval se v neposlední řadě heraldikou šumavských obcí. V nemocnici bavorského města Traunstein nedaleko jezera Chiemsee 15. listopadu roku 1968 zemřel ve svých nedožitých sedmašedesáti letech.
- - - - -
* Stožec / Český Krumlov / † Traunstein (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko