JOHANN RATZ
|
Sudetendeutsches Pfingst-Treffen Nun ist es wieder mal soweit das Treffen steht schon vor der Tür und immer wieder macht es Freud wir danken unserm Herrn dafür. Von unserm Herz wird es befohlen dass wir noch zueinander finden suchen dabei uns zu erholen wie in der Heimat unter Linden. Wir treffen alte Freunde wieder die in der ganzen Welt zerstreut Gemüt und Herz sind froh darüber nach dieser oft gar langen Zeit Dann gibt es vieles zu erzählen im Freundes- und Bekanntenkreis lassen die Freud uns nicht vergällen das Treffen ist dafür Beweis Man kann den Alltag mal vergessen und fühlt sich beinah wie daheim trifft sich aus Bayern, Schwaben, Hessen ist bei froher Stimmung nicht allein. Oft können wir es gar nicht fassen wenn unerhofft ein Freund erscheint man kann die Herzen jauchzen lassen wenn es das Glück so gütig meint. Man sieht die Augen freudig strahlen spürt, wie sich das Gemüt erregt dies Glück ist auch nicht zu bezahlen wenn jemand soviel Freud erweckt. Stehn wir auch fest auf beiden Beinen schaun wir trotzdem gern zurück und lassen uns den Traum erscheinen aus dem längst vergangnen Glück. Drum lasst Eure Herzen nicht vereisen beweist der Heimat Eure Treu Ihr braucht doch nur nach München reisen dort erfreut Ihr Euch aufs neu! |
Ke svatodušnímu krajanskému setkání Zase znova přišel ten čas kdy navzájem se setkat jdeme to radost navštívila nás našemu Pánu děkujeme. Srdce nám poručilo jít abychom nezůstali sami s blízkými chcem se pobavit jak doma kdysi pod lipami. S přáteli sejdeme se zase jak pohltil je širý svět spatříme se po dlouhém čase a bude o čem vyprávět. Co jen je toho k rozprávění když utvoří se družný kruh přátel a známých - náhle není než radost a pospolný duch. Všední den se dá pustit z hlavy nálada je až domovská byť přijeli jsme sněm svůj slavit nejenom zblízka z Bavorska. I z Švábska, Hesenska jsou tady a mnohdy - štěstí nečekané k potěšení všech dohromady dávný přítel při stole stane. Vidíš, jak kolem oči září a šíří pohodu ten svit a tahle radost v každé tváři nedá se ničím zaplatit. Oběma nohama na zemi stojíme, když se ohlédnem - jak by tu trval s námi všemi - za dávno uplynulým snem. Okorat srdci nenechejte prokažte věrnost domovu do Mnichova se cestou dejte štěstí zakusit poznovu! |
|
P.S. Báseň vyšla v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat k Sudetoněmeckému sněmu (Sudetendeutscher Tag) v Mnichově (München) "orwellovského" roku 1984. |
|
|
Böhmerwald - die alte Heimat Drum sei gegrüßt du schöne Heimat, wie warst du einst so wunderschön. Dass man dich uns einst geraubt hat, das kann ich heut noch nicht verstehn. Deine Bergen, Wiesen, Felder, wie liebten wir sie doch so sehr. Deine Dörflein zwischen Wäldern - verwüstet jetzt und menschenleer. Von der Heimat einst vertrieben, vom schönen grünen Böhmerwald, nur die Sehnsucht ist geblieben. Nun sind wir müde, grau und alt. Seh noch Getreidefelder wiegen bei Sonnenschein und lauem Wind, die Schwalben noch zum Neste fliegen und seh mich spielen dort als Kind. Mutter, Vater, Schwestern, Brüder, die Lieb zur Heimat uns verband. Sangen gerne frohe Lieder vom Böhmerwald und Heimatland. Dir Böhmerwald, du alte Heimat, bleiben wir treu bis in den Tod. Die Heimatlieb, die uns vereint hat brauchen wir wie 's täglich Brot. Wo wir einst einmal geboren, wo einmal uns're Wiege stand - das haben wir mit Schmerz verloren: "Es war das schöne Heimatland." Drum sei gegrüßt du schöne Heimat, si auch gegrüßt aus weiter Fern, denn trotz uns'rer neuen Heimat haben wir dich immer gern. |
Starý domov Domove, přijmi pozdravení, byls plný zázraků a krás. Snad to vše ani pravda není, jak o tě oloupili nás. Tvé hory, luka, pole, les, jak jsme jen vroucně milovali! A pod lesem ta malá ves -- zpustla bez lidí, co jsme znali. Vyhnali nás tam odtud kdysi, ze šumavského domova. Touha jen se steskem mísí, nejde žít dvakrát poznova. Vidím jak tenkrát rodné lány se v slunci, vánku kolébat, vlaštovky míhat na vše strany a v hnízdech pod krovy se hřát. I naše rodina tak celá k domovu tíhla srdcem svým. O Šumavě v něm často zněla písnička, které rozumím. Starý domove, věrni tobě až do své smrti zůstat chcem. Jak vezdejší chléb v každé době den co den jsi nám osudem. Kde spatřili jsme světlo světa, kde s kolébkou stál rodný dům - tam stesk s bolestí pozalétá, k drahým šumavským obzorům. Domove, přijmi pozdravení, jakkoli jenom zdaleka, nijaký odchod nepromění tu lásku v srdci člověka. |
|
Hoam!,2006, č. 3, s. 26 |
|
|
Adalbert Stifter's Einsamkeit Wie lange noch, - so ganz allein muss ich auf diesem Sockel sein fort ist mein Volk schon lange Zeit ich gräme mich vor Einsamkeit Lang steh ich schon da, auf diesem Hügel schau hinab, wo einst die Moldau war und hätt ich wie ein Vogel Flügel o Herr, ich glaub, ich wär dann nimmer da Ich lieb sie doch, die schöne Heimat und sehne mich nach meinem Volk doch das Volk, dem sie gehört hat musst sie verlassen, ungewollt Nun steh ich da, so ganz allein Und schau betrübt ins Tal hinab mich freut nicht mal der Sonnenschein obwohl ich meine Heimat hab Nie höre ich vertrauten Klang kein deutsches Wort, kein Lobgesang ich höre niemehr frohe Liede mein deutsches Volk, kommst du nie wieder? Wie schön war einst mein Oberplan und all der Heimat schönen Berge ich denke immer gern daran an meine liebevolle Heimaterde Wer die Jugend hier verbrachte im schönen, grünen Böhmerwald oft ganz zufrieden herzlich lachte dem hat vor Glück das Herz gestrahlt Ich hab die Schönheit oft beschrieben die Liebe sprach aus meiner Seel ich bin als Stein noch hier geblieben die Heimat war mein Lebensquell Ich steh nun da, aus Stein gehauen den Blick der Moldau zugewendet kann betrübt, nur in die Ferne schauen wenn oft das Schicksal grausam endet Wenn mir ein Wind die Wange streicht fühl ich längst schon keine Wärme er hat nur Schmerz bei mir erreicht weil doch mein Volk, in weiter Ferne Leben gab es noch im Land als hier noch deutsche Menschen waren doch, seit man sie dann einst verbannt hab ich nur Einsamkeit erfahren Täglich, nach dem Sonnaufgeh'n suche ich das Moldauherz ich kann es nirgendwo erspäh'n und erleide täglich neuen Schmerz Nun steh ich da, o meiner Seel' ich könnt mich in die Moldau stürzen nur der Wind ist mein Gesell soll ich mein Dasein noch verkürzen? Ich frage mich schon seit Jahren lohnt es sich, hier auszuharren? |
Stifterova osamělost Jak dlouho ještě zcela sám na sošném soklu trvat mám co zdejší lidé mí pryč jsou utrápím se snad samotou Na kopci nemám jinou práci než hledět, kde šel řeky proud ba, mít křídla tak jako ptáci Bože, věř, chtěl bych odlétnout Mám dál rád domov, jeho krásu a proto teskním po lidech kteří museli svého času nechtěně opustit ten břeh Teď stojím tu docela sám a hledím smutně do údolí i slunce netěší mě tam kde svítívaly pruhy polí Zvuk rodné řeči neslyšet veselé zpěvy, v spádu vět německé slovo v písni chvály - Vrátí se sem ti, kdo je znali? Horní Planá, jak jsem ji znal a hory domova v své kráse jako bych myslí objímal a k srdci tisknul zas a zase Ten, kdo kdy prožil svoje mládí v šumavských lesích, krásný čas dodnes ho ke vzpomínce svádí září v nitru co nebejas Vepsal jsem do svých knih tu krásu duši jsem v lásce mluvit dal jak kámen vzdorující času tu při pramenech stojím dál Jsem socha, k řece obrácená pohledem, který oči znaví jak krutá sudba neproměnná co stihla ten kraj u Vltavy Když mi tak vítr do rtů šlehá necítím je, jen chladem pálí jak tichá bolest bezebřehá nad svými v nedohledné dáli Býval tu kolem živý kraj s lidmi, živý svět, co už není vyhnanstvím zpustl dům i stáj a mně zbylo jen osamění Denně, když slunko vychází pátrám, kde má Vltava srdce v přehradním moři za hrází a bolest tne znovu tak prudce Snad bych se vrhl do těch vln kterými řeka dále svítí čeří ji vítr, touhy pln mám zkrátit tu své živobytí? Ptám se, jak roste roků řad vyplatí se mně vyčkávat? |
|
Glaube und Heimat, 1982, č. 3, s. 10 |
|
P.S. Snad jen připomínka: té bronzové soše Karla Wilferta mladšího, stojící nad Horní Planou od roku 1906, se přece jen vyplatilo čekat na ty "své" alespoň jako hosty kraje, odkud byli 1946 vyhnáni a kde ona sama, Stifterova postava zrakem láskyplně objímající rodný kout, podle očitých svědků ležela dokonce nějaký čas pohozena na rumišti.
Autor těch nehledaných veršů se narodil 14. března roku 1929 ve vsi Březovík (Oxbrunn), jejíž německé označení znamená totéž co "volská studna", pod vrchem Bulový (Ochsenberg), což je vlastně zase "volový", aby se to česky i německy pěkně rýmovalo. Čí je to vina, že se to nerýmuje, nechme protentokrát jiným a poznamenejme jen, že Johann Ratz je i zručným řezbářem, poněvadž už v roce 1943 navštěvoval ve Volarech (Wallern) odbornou školu pro zpracování dřeva (Holzfachschule), než musel už v 16 letech narukovat k wehrmachtu a než po propuštění ze zajetí, do něhož upadl koncem války, musel začínat už v Německu se vším jakoby od začátku. Pracoval u firmy Glas a pak u BMW ve směnném provozu, ve volných chvílích se věnoval řezbářství a malování, v neposlední řadě i veršování. V roce 2004 mu Johann Jakesch v krajanském časopise přál brzké uzdravení po již druhé mozkové příhodě. O dva roky později Jakesch referuje, že o něm vyšel článek v lokálním listě v Pilsting-Peigen kus na severozápad od bavorského města Landau an der Isar už jižně od Dunaje. O tom však, že se vracel na dohled od Šumavy už dávno, svědčí vlastní rukou vyřezaný a vysoustružený hudební nástroj podobný alpskému rohu (Alphorn), jen způli veliký jako ta obrovitá "horna" alpských pastevců a zvaný Ratzem "Philippshorn". To proto, že je z rezonančního dřeva 300 let starého šumavského stromu, pocházejícího z okolí Philippsreutu naproti české hranici při Strážném (Kuschwarda). Jak jen složitý a prostý zároveň je ten sval řečený srdce člověka! Johann Ratz zemřel po další mozkové příhodě 11. srpna 2012 v bavorském městysi Pilsting.
- - - - -
* Březovík / Volary / Horní Planá / † † † Pilsting (BY)
