logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EDUARD PRIESCHL

Mir traumt so viel oft von dahom


Mia traumt so viel oft va dahoam,
van Ähndl, van Vettern und va da Moam.
A so hot ma traumt - und es kimmt mia vor -
i stangert do drobn vorm Himmelstor.

Schä hoamli und stad klopf i hald o -
da steht er scho vor mir, der heilige Mo.
"Wos mögst denn?" sogt er freundli zu mir.
Und i, weil i mi do recht genier,
woas net glei a Antwort und druck umanand,
i sag donn:"Grüaß Gott" und "Guan Ombd" und no allerhand.

Draf tuat mi der Petrus nu amal fragn:
"Wos möchst denn, Bua, du derfst mas scho sogn."
Hiatzt kriag i scho a weng mehr Hamua,
i hob scho umanondruckt gnua:
"I tat holt schö bittn, ob's net migla wa,
dass für mi so a kloans Wunda gschah:
I möcht nu nu amal mei Hoamat sehn,
neta a Neichtl - glei wars gschehn."

Der heilige Petrus schmunzelt verschmitzt.
Draf Ruaft er a Engerl, dös af ara Wolkn sitzt.
Dös schiabt die Wolkn a weng vanond -
I hock mi glei viara bis zum Rand.
Und i tua an Schroa vor lauter Freid:
Do int, do liegt jo die gonz Herrlichkeit!

Z'erst siag i s'Urischerholz un d'Kuckizahöh -
i möcht glei rean und flen, a so tuats ma weh -
scho kimmts Bacherl daher und rinnt dua d'Bruck -
i siag sogar den heiligen Nepomuk.

I schau dem Bacherl no bis in d'Käfermühl
und derweil des Wasser weiterrinnt schö still,
schau i afa zan Hohner, af Osang und Marktschlag -
so deitli-i moa fast, dass i's derglonga mog.

Übern Högel geht's umi nach Hoderntol,
sogar an Stratbaun siag i aframol.
Und alles umanand, wo i nur hischau,
dos siag i so deitli und ganz genau.
Jessas, da Rosenhögel ghört a za da Pfoa,
und Uttenschlag seh i, dös is gwiss woa.

Van Toiflloch ogfangt siagt ma nix wia Wold -
und hiazt auf amol, da war mias schia bold,
wia wonn - ja freili dos is gwiss -
dass dös d'Ruin va Sankt Thoma is.
Und d'Lindn und Woldhäusl umaranand,
dö siag i za meina rechten Hand.

Wia d'Streichhölzschachtln liegns vor mia -
und i hob a Freid ghobt, wia no nia.
Kohheisln siag i und s'Benneck -
I muass soviel schaun, dass i' grod nu dergleck.

Von Reiterschlag schau i in d'Rosenau,
und wia i übern Bugel umischau,
do siag i Urisch in lauter Baum,
so deutli, Leidln, ös glaubts mirs kaum.

Und glei danebn in ara toifn Lah,
ja - denk i - wos kunnt denn dös grod sa?
I hob kaum nodenkt, do follt's mir scho ei:
Dös ist ja Muckenschlag, ja mei, ja mei. -

A so hon i's gsehn, unser schöne Pfoa.
I hob hiatzt nit gwisst, was i soll doa -
So glückli bin i gwen und so voller Freid!
Wisst's, va so ana Wolkn siagt ma goa so viel weit.

I woat nu a Neichtl, und wia i aso schau,
do liegt in da Mitt drin mei liabs Reichenau.
I moa schia, i schmeckat an Holler und Lindnblüah
und hör d'Vögerl singan, wia no nia.
Do pockt mi a Hoamweh - i konn's eng's net sogn! -

Do zupft mi da Petrus und duat mi frogn:
"No, host es hiazt gsehn, dei liabs Paradies?
und dass'd hiazat zfriedn bist, dös moanat i gwiss.

"Jo - sog i - Sankt Petrus, dös wor a Freid!
Oba netta a Neichtl, i bitt, loss ma Zeit,
und zoag ma die Hoamat, wias heutzutags is,
weil heut is olls anders, dös woaß i ganz gwiss.

Drauf schaut mi der Petrus recht mitleidi o
und sagt oft schia trauri: "Mei liba Mo,
loss ausschaun do drin, loss sei, wia der wöll,
wonns dös sagast, du moanast, es wa d'Höll."

Zdál se mně vo domově sen


Zdál se mně vo domově sen,
vo našich, potom vo mamince jen
a co se nestalo mi - baže ano -
najednou stojim před nebeskou branou.

Zaklepu a předem slova sbírám,
když svatej muž s klíči bránu votevírá.
"Co bys rád?" ptá se mně nejprve,
ale já mlčim, rdim se do krve
a místo abych odpověděl něčim,
mumlám jen Pozdrav Bůh a Dobrej večír.

A tak Petr ptát se musí znova:
"Tak copak, holenku, dočkám se tvýho slova?"
Seberu se a vysypu mu tedy
to, co mě tlačí i bez nápovědy:
"Mám, prosim pěkně, jedno přání zbožný,
esli zázrak malej... nebylo by možný...
rád bych jenom chvilku u nás doma,
chviličku malou viděl, jak se co má."

Svatej Petr šibalsky na mě hledí,
pak volá andílka, co na vobláčku sedí
a ví, jak mraky že se strkaji,
takže sem rázem sklouz mu ke kraji.
A zrovna křik sem samou radostí,
co pode mnou se krásy rozhostí!

Nejprv Urešův les, dál vrch Kukaččí zvaný
viděj mý voči, hned steskem uplakaný -
mokrý jak potok, znal jsem ho co kluk
na mostě nad nim svatej Nepomuk.

To ke Kefrovejch mlejnu voda běží
a vod něj tiše dál, kde leží
Hoher a Jasánky, ves Hraničná kus dál,
vidim je jasně, poslepu bych je nachmatal.

Přes vršek je Hadrový oudolí
a Stráda sedlák hnedka v vůkolí.
Všecičko, kam se jenom podívám,
je na dosah a zrovna jak to znám.
Propána, Růžovej Vrch, patří k farnosti,
i Votov vidim, no bez pochybnosti.

Čertova Jáma a pak už jen les
až najednou, málem bych v kopci kles,
vidim něco, co se hned nezapomene:
stojim vám u Vítkova Kamene
a Linda, Lindský Chalupy kus dolu
po pravý ruce mám tu všecky spolu.

Leží tam jak krabičky vod sirek:
koukal bych na ně třeba celej věk.
Uhlířský Domky, Bernek vo skok dál:
nihdáž sem se tak nevynadíval.

Vod Pasečný teď vidim k Rožnovu
a přes vršek zas v lese poznovu
Horního Ureše, no samej strom -
esli lžu, lidičky, ať do mě hrom.

Hned vedle v dolíku, no co to je?
Ta votázka mně nedá pokoje,
sotva se zamyslim, co nevidim:
Muckenschlag je to, už vim, už vim.

Tak sem tu naší farnost celou uviděl,
radostí bez sebe, že sem jen vůbec směl:
copak to nejni štěstí hledět do kraje
až z nebe, vodkud vidět už ňáká dálka je?

Eště tak chvilku koukám - proč asi, co bys řek:
no uprostřed vší tý krásy leží náš Rychnůvek.
Bezy tam voněj a lípy a ptáci zpívaji
a mě chyt stesk, jak hledim po kraji -
to se snad ani vypovědět nedá!

Ale už Petr je tu, prej že mě hledá:
"Tak cos tam viděl, jakýpak to bylo?
Nezdá se, že by se ti u vás nelíbilo."

Povídám: "Svatej Petře, krása krás!
Jen ještě chvilku prosim dej mi čas
a vokaž, jak to doma dneska je:
"spousta novot jistě k nám přišlo do kraje."

Petrovi skápne slza po líčku
a povídá mi: "Ty muj človíčku,
podívej se teď znova, esli chceš:
NIC VÍC ALE NEŽ PEKLO NENAJDEŠ."

Glaube und Heimat, 1977, č. 6, s. 174-177

Eduard Prieschl se narodil 15. ledna 1920 a ještě roku 1995 se ohlašují v Glaube und Heimat mezi rychnůveckými rodáky jeho pětasedmdesátiny. V podzimním dvojčísle měsíčníku Glaube und Heimat ročníku 1999 se objevuje vzpomínka podepsaná po rodácku Jungwirt'n Maria Müller, v níž pisatelka sděluje: "8. července 1999 oslavil v Mühldorfu nejmladší z rychnůvecké rodiny 'Paliů' (Pali je jméno po otcovském domě: Franz Xaver Prieschl, zvaný Pali-Vater, ve zmíněném bavorském Mühldorfu zemřel už roku 1954 - pozn. překl.) Max Prieschl své pětasedmdesátiny. Má patero dětí, z nichž nejstarší dcera ve svých 38 letech roku 1988 už zemřela, a je už dědečkem dvanáctera vnuků. Z devíti ratolestí otce Paliho, jak šly za sebou podle stáří Maria, Christine, Rosa, Otto, Karl (rovněž zastoupený na stránkách Kohoutího kříže), Angela, Eduard, Gertrud a Max, žijí už právě jen tři nejmladší. Eduard,, který byl velice aktivní jako učitel a napsal v našem domácím nářečí spoustu básní, stal se sám také otcem pěti dětí a má od nich mezitím i čtrnáctero vnuků. Jeho sestra Gertruda žije s manželem, synem a vnukem ve Wörishofen. Z velké rodiny Prieschlů vyšli i dva kněží a jedna řádová sesta. Syn Karl slavil roku 1938 ještě v Rychnůvku svou primici. Zemřel v Bavorsku už v roce 1964. Christine pod řádovým jménem Edmunde zesnula 1988 osmdesátiletá v Auerbachu. Horst, syn jednoho z jejích bratří, totiž Ottův, byl vysvěcen na kněze roku 1966 a působí jako duchovní bundeswehru v Hamburku. Syn Rosy Prieschlové, provdané Veselé, navštívil 1991 matčino rodiště. Tehdy se v Rychnůvku podařilo Bertlwieserovým vztyčit na zarostlé mezitím hromadě suti na místě našeho kostela čtyři metry vysoký kříž z dubového dřeva. Alespoň jednu cihlu objevenou v troskách pod ním si pan Veselý vzal šťasten s sebou domů do Brna. Jak jen se ta velká rodina Prieschlových musila kdysi doma těžce protloukat životem! Otec Franz Xaver byl zaměstnán v papírně až v Loučovicích (Kienberg), byl po celý týden pryč od ženy a dětí a dvakrát týdně musil podnikat pěšky tři hodiny dalekou cestu do práce. Nebylo tenkrát ani jízdní kolo ani autobus, o vlastním autu nemluvě. Přese všecku tu bídu s nouzí se podařilo vychovat z početných dětí řádné a poctivé lidi. Dnes má celá ta rozrostlá rodina 138 potomků, z nichž 16 už je na pravdě Boží." Následuje přání mj. i Eduardovi k jeho nadcházejícím osmdesátinám. Po odsunu za těžkých poválečných let dosáhl v novém domově učitelského vzdělání a roku 1953 nastoupil na své první místo. Žil po odsunu v Limbach-Heidersbachu, Eichgartenweg 6 a v Heidersbachu, který je místní částí bádensko-württemberského Limbachu, dne 25. února 2005 ve věku nedávno předtím dožitých 86 také zemřel a je pochován. Jeho rodácké veršování má při prvém otištění v Glaube und Heimat ročníku 1960, s. 704-705 ještě název A Traum a teprve po 17 letech je už s novým titulem (pod nímž byl v českém překladu otištěn i v Česko-bavorských výhledech) provázeno idylickými snímky zabydlené krajiny, která je dnes už opravdu jen dávnou vzpomínkou. Jen Alpy je od Svatého Tomáše vidět za jasných dnů dosud. Nestojí ani Rychnůvek s farním kostelem svatého Václava, vyhozeným do povětří na den a hodinu přesně 4. května 1957 v šest večer, aby to u sousedů v Rakousku nebylo tolik slyšet: zvonili tam právě na klekání. Zanikla celá ta farnost, zbyly ty cáry paměti, nesené láskou, která alespoň snímá viny nejtěžší.

- - - - -
* Rychnůvek / † † † Heidersbach, Limbach (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vnitřek kostela v Rychnůvku na pohlednici Josefa Seidela...
... a pohled na zdevastovaný interiér někdy v polovině padesátých let 20. století
Model kostela sv. Václava v Rychnůvku, srovnaného se zemí 9. června 1959
Dnešní stav místa, kde stával kostel v RychnůvkuDnešní stav místa, kde stával kostel v Rychnůvku

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist