logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HERBERT PEXA

Oldřich ze Dvorce (†1520), poslední purkrabí na hradě Velešíně (1475-1487)

Příspěvek k dějinám Dvorce a Trocnova

Statek Dvorec
Na vyvýšenině nad říčkou Stropnicí (Strobnitz) leží naproti Borovanům (Forbes) ves Dvorec (Wurzen), o níž je učiněna prvá písemná zmínka 15. března roku 1385. Toho dne prodal Licek ze Dvorce Janovi z Rožmberka plat ve vsi Radostice (Radostitz). Ves Dvorec tvořila jádro většího statku, který byl sdostatek výnosný, aby svému majiteli dovolil dotovat místo oltářníka. Dne 9. července 1399 daroval Licek ze Dvorce borovanskému farnímu kostelu oltář ke cti svaté Maří Magdalény a zajistil oltářníka sedmi svými poddanými ve Dvorci a po jednom v Čeřejově (Tscherau), Trocnově (Trotzenau) a Lhotce (u Olešnice /Lhotka bei Elexnitz/), kteří platili dohromady ročně 7 kop pražských stříbrných grošů.
Spolu s Oldřichem z Pašinovic (Paschnowitz) koupil Licek 21. října 1411 ještě 1 kopu dalšího platu ve Lhotce ve prospěch oltářníkův, s nímž se však brzy dostal do sporu, který byl 4. prosince 1412 urovnán smírčím soudem.
Licek ze Dvorce žil ještě 23. října 1416. Zda on či jeho syn Oldřich oltářníkovu nadaci zrušili a z jakého důvodu, není známo. Zmíněný Oldřich starší ze Dvorce, na rozdíl od toho, o němž pojednává tento životopis, byl už opět pánem všech poddaných darovaných oltářníkovi a prodal 22. srpna 1425 celý svůj majetek za 400 kop pražských stříbrných grošů Janu Brusovi ze Zahrádky. V příslušné listině je vypočítán celý statek Dvorec, totiž celá ves Dvorec včetně poplužního dvora, celá ves Mohuřice (Mairitz) včetně mlýna, část Trutmaně (Trutmaň /Trautmanns/ se dnes jmenuje Mezilesí - pozn. překl.), celá ves Trocnov a po jedné usedlosti v Čeřejově a v Třebči (Triebsch).

Rodina Oldřicha ze Dvorce
Prodejní listina z roku 1425 byla fingována, jak se dále ukáže. Měla asi za husitských válek sloužit k ochraně statku, neboť Jan Brus ze Zahrádky stál ve službách pana z Rožmberka, byl v letech 1432-1441 purkrabím a hejtmanem v Třeboni (Wittingau) a požíval tedy ochrany císařské strany, zatímco Oldřich starší ze Dvorce byl nejspíše husitou. K Janu Brusovi ze Zahrádky, jemuž patřila i část Trutmaně, ho snad poutaly příbuzenské vztahy.
Annu, vdovu po Oldřichu ze Dvorce, pojal za ženu Zdeněk z Chlebova a oba spolu vládli dvoreckým zbožím, jako by nebylo nikdy prodáno. Zdeněk z Chlebova přenesl své sídlo do Dvorce a 7. května 1432 pak Anna přenechala svému choti Zdeňkovi z Chlebova sídlem na Dvorci i své věno v Mohuřicích a Trutmani.
Oldřich řečený Licek ze Dvorce, jak býval Oldřich starší též zván, zanechal po sobě nezletilého syna Janka. Když ten dosáhl plnoletosti, přenechal mu 24. května 1441 podle rozhodnutí smírčího soudu jeho otčím Zdeněk z Chlebova poplužní dvůr ve Dvorci včetně příslušenství. Sám Zdeněk si ale podržel jako vyženěnou zástavu platy ve Dvorci, Mohuřicích, Třebči, Čeřejově a Trocnově.
Dohoda neměla dlouhého trvání. Už 26. srpna 1443 vrátil Jan ze Dvorce svému otčímovi, který se už psal podle svého majetku Zdeněk ze Dvorce, poplužní dvůr ve Dvorci vyjma čeřejovského lesa a obdržel za to jeho nárok na vyženěný statek v Čeřejově, Trocnově a Třebči. U zmíněných ujednání z let 1441 a 1443 nešlo zřejmě o celý statek Dvorec, neboť Jan ze Dvorce sám měl majetek ve vsi Dvorci, a sice plat 7 kop včetně příslušenství, které prodal svému otčímu Zdeňkovi 9. ledna 1445 za 20 kop stříbrných grošů. To je také poslední zpráva o Janovi ze Dvorce, který zemřel v následujících letech, před rokem 1453 (viz dále). Jeho majetetk připadl zpět jeho otčímovi.
Zdeněk ze Dvorce je naposled jmenován jako ručitel Jana Harovníka z Petrovic, který prodal 5. října 1450 faráři a obci Trhové Sviny (Schweinitz) plat ve vsi Čeřejově. Počátkem roku 1453 Zdeněk z Chlebova, zvaný též ze Dvorce, zemřel. Datace úmrtí vyplývá z následujících jednání o jeho dědictví.

Oldřich ze Dvorce se ujímá svého dědictví
Po smrti Zdeňka ze Dvorce se obrátila pozornost k někdejšímu fingovanému prodeji z roku 1425. Zdeňkův syn Oldřich, o němž dosud nebyla v listinách zmínka a který se chtěl ujmout dědictví, narazil na odpor a posléze byl 5. března 1454 v Českých Budějovicích (Budweis) statek prohlášen za odúmrť, nikoli však jako majetek Zdeňkův, nýbrž jako majetek zemřelého Licka, zároveň též i jeho zemřelého syna Oldřicha (staršího) ze Dvorce. Zdeňkův syn Oldřich, který se už po otcovském majetku nazýval Oldřich ze Dvorce, nechal svůj nárok vznést prostřednictvím Erazima z Michnic. Poněvadž o nárocích nevlastního Oldřichova bratra Jana nebyla učiněna žádná zmínka, zemřel Jan zřejmě dříve než jeho otčím.
Oldřich mladší ze Dvorce napravil konečně majetkové poměry předložením listiny, podle níž mu Ofka ze Zahrádky, manželka Oldřicha z Pláně, jako dědička po své otci Janu Brusovi ze Zahrádky postupuje prodejní listinu z 22. srpna 1425 a svá práva z ní vyplývající. Toto prohlášení o zřeknutí se nároků, v němž však není nijaká zmínka o vrácení kupní sumy (vždyť listina z roku 1425 byla přece fingována), dal si Oldřich ze Dvorce vystavit už 29. dubna 1453, brzy asi po smrti svého otce, a to přes těžkosti s tím spojené. Se zmíněným prohlášením předložil zároveň potvrzení o koupi druhé části Trutmaně, kterou mu prodal Vilém ze Žumberka (Žumberk je jak známo počeštěnou podobou německého místního jména Sonnberg - pozn. překl.) za 70 kop grošů, jak bylo 27. dubna 1454 zapsáno do zemských desek. Dne 29. července 1454 bylo potom Oldřichovi ze Dvorce dědictví po jeho otci přiřčeno.
V dědickém procesu ani žádné listině nebylo sice uvedeno, že Oldřich ze Dvorce byl synem Zdeňka ze Dvorce, vyplývá to však z jeho jména - v prohlášení odúmrti je jako nápadník jmenován Oldřich ze Dvorce - a z pečeti, která je táž jako Zdeňkova, totiž se třemi kulemi ve štítě. Oldřich ze Dvorce, který byl roku 1453 sice už plnoletý, ale ještě nijak starý (zemřel roku 1520), asi pocházel z manželství Zdeňka z Chlebova s Annou, vdovou po Oldřichu Lickovi ze Dvorce starším, takže Jan ze Dvorce byl jeho nevlastním bratrem.
Roku 1457 byl už Oldřich ženat s Kateřinou z Noskova. Dne 23. dubna toho roku půjčil Oldřich ze Dvorce 151 uherských zlatých a 46 kop 57 grošů, jeho manželka Kateřina z Noskova pak 272 uherských zlatých a 24 grošů pánům Oldřichu a Janu z Rožmberka. Oldřichova manželka byla tedy bohatá paní.
Dne 30. května 1457 byl Oldřichův spor s jeho sousedem Petrem z Lindy (studie "Peter von den Linden - Vom Linzer Bürger zum geadelten Gutsbesitzer in Böhmen und Stifter des Klosters Forbes", uveřejněná roku 1979 v historické ročence města Lince /Historisches Jahrbuch der Stadt Linz/ a týkající se vedle Borovan i historie Českých Budějovic, je asi nejpodstatnější prací Herberta Pexy, která ovšem nebyla dosud přeložena do češtiny - pozn. překl.), majitelem Borovan a Hluboké (jde o Hlubokou u Borovan /Hluboka bei Forbes/ - pozn. překl.), urovnán smírčím soudem tak, že Oldřich ze Dvorce smí užívat ostrova vzniklého protržením Stropnice k senoseči a k pastvě, musí se však zdržet všech zásahů do vodního toku i rybolovu.
Roku 1462 právě v den 23. dubna obnovil Jan z Rožmberka dlužní úpis z 23. dubna 1457 pro Kateřinu z Noskova a jejího chotě Oldřicha ze Dvorce s pozměněnou částkou 362 uherských zlatých a 24 grošů. To je i poslední zpráva o Oldřichově první manželce.
Oldřich ze Dvorce vstoupil do služeb pánů z Rožmberka, dne 22. září 1465 byl už jejich purkrabím na Nových Hradech (Gratzen). Dne 23. dubna 1467 dostává novou smlouvu o svém úřadě novohradského purkrabího. Za jeho úřadování zmocnil se Zdeněk ze Šternberka v důsledku údajné zrady zastupujícího purkrabího Viléma z Race města i hradu a 14. srpna 1467 obojí vypálil. Důvod byl ten, že Jan z Rožmberka patřil ke straně krále Jiřího (rozuměj Jiřího z Poděbrad - pozn. překl.).

Spor o nadaci Licka ze Dvorce
Počátkem roku 1461 došlo k uvedení prvních kanovníků do augustiniánského kláštera v Borovanech, založeného roku 1455 Petrem z Lindy, které přineslo Oldřichu ze Dvorce tuhý spor.
Od samého počátku se kanovníci pokoušeli opět získat zrušenou oltářnickou nadaci Licka ze Dvorce z roku 1399 (viz dříve), poněvadž právě vždy jeden z nich měl převzít povinnosti oltářníka. O tom však nechtěl Oldřich ze Dvorce nic vědět. Už téměř 40 let byla nadace sekularizována a je sporné, zda o tom Oldřich ze Dvorce vůbec co tušil. Odstoupit klášteru žádané poddané znamenalo nejen majetkovou ztrátu, ale i patronátní právo by přišlo prakticky vniveč.
Nehledě na to, že Oldřich neměl žádný zájem na mších a modlitbách za Licka a jeho předky, s nimiž nebyl ostatně nijak pokrevně spřízněn, ztratilo místo kaplana v rámci kláštera i svou někdejší cenu, zejména jako prezenční právo donátora a jeho potomků a nárok na dědictví v případě oltářníkova úmrtí.
Na kněze mohl být tehdy vysvěcen jen ten, kdo předložil doklad o svém finančním zajištění, o prebendě. Prezentační právo umožňovalo proto vlastníkovi pomoci někomu z užšího či širšího rodinného okruhu k dráze duchovního. Zastoupením faráře, který pro nemoc či stáří nemohl už zajistit službu (například zaopatřování v odlehlých vsích), mohl si pak oltářník své postavení dále zlepšovat. Strávil-li takovou záměnou někdejší farář sklonek svého života ve funkci oltářníkově, která od něho nevyžadovala nijakou tělesnou námahu, propadlo jeho jmění v případě úmrtí patronátnímu pánovi, což nebývala u někdejšího správce větší fary částka nijak nepatrná. Tak by tedy bylo patronátní právo pro Oldřicha ze Dvorce docela bezcenné a on nechtěl o oživení nadace nic vědět.
Borovanský klášter se tedy pokusil dosáhnout vydání nadace Licka ze Dvorce žalobami u duchovního i světského soudu, ale Oldřich ze Dvorce na pozvání nijakého soudu nereagoval a nedostavil se. Nakonec vyhlásil druhý borovanský probošt Valentin nad Oldřichem exkomunikaci. Dotyčný se rozezlil natolik, že když probošt na Bílou sobotu chtěl jet ke svěcení polí, počíhal si na něho v houštině u Vrcova (Wrzau), aby ho ztloukl. Probošt však byl včas varován, jak vyplývá z nedatovaného dopisu (dá se časově určit do let 1466 až 1472), jímž se obrací na Jana z Rožmberka s prosbou o pomoc.
Exkomunikace měla pro Oldřicha ze Dvorce nečekané následky. Po smrti své první manželky se nemohl jako exkomunikovaný znovu oženit, poněvadž sňatek musel být uzavřen před příslušným místním farářem, tedy v tomto případě před borovanským proboštem nebo jím pověřeným kanovníkem. Poněvadž se tedy nemohl oženit, žil pod slibem manželství s Voršilou ze Zhořce (o správném psaní jména viz dále) a měl s ní už pět dětí, když konečně po dohodě s novým borovanským proboštem mohl s ní být oddán. Děti byly však považovány za nemanželské, neměly nárok na dědictví a způsobovaly proto Oldřichovi těžké starosti. Ani Jan z Rožmberka, jehož purkrabím na Nových Hradech Oldřich byl a který převzal podle přání zakladatelova po jeho smrti (Petr z Lindy zemřel někdy v letech 1470-1473, přesné datum není známo - pozn. překl.) patronát nad borovanským klášterem, nemohl spor urovnat. Jistě za tím vězel Oldřich, když lidem z Borovan byl odehnán dobytek do Nových Hradů.
Teprve za probošta Ondřeje, nástupce probošta Valentina, zesnulého dne 9. března roku 1479, byl spor urovnán kompromisem, který byl prohlášen jako směna. Listinou z 12. května 1484 přenechávají probošt Ondřej, převor Jan a celý konvent kláštera svůj majetek ve Dvorci směnou Oldřichovi ze Dvorce, a to vyjma jednoho poddaného jménem Hlava. Co za to obdržel klášter od Oldřicha, není zmíněno. Správně by mělo být v listině jasně vysloveno, že se klášter zříká svých nároků na Dvorec a měli by být zmíněni i poddaní ve Lhotce, jejichž nároku se klášter také zřekl. Kromě uvedeného Hlavy klášter neměl ve Dvorci žádný majetek, což dokládá i rejstřík platů probošta Ondřeje, v němž počínaje rokem 1479 do urovnání sporu je ve Dvorci uváděn jen tento jediný poddaný Hlava. Ten byl však poddaným borovanského faráře a nemohl být proto spojován s oltářnickou nadací.
Odpovídající listinou z téhož dne 12. května 1484 předal Oldřich ze Dvorce proboštu Ondřejovi, převoru Janovi a celému konventu kláštera směnou za Dvorec následující poddané, kteří měli povinnost ročně platit: v Trocnově Janeček 1 kopu platu a Martin 1 kopu a 6 grošů, v Čeřejově Šíma 1 kopu a 44 grošů, v Rankově (Rankau) Martin 36 grošů a 4 denáry, Janek Šular stejně tolik, Holenek stejně tolik a Janušek 18 grošů a kromě toho za louku u Březí 16 denárů. Svědky a spolupečetiteli byli Jan Sokolík z Dubé, purkrabí na Rožmberku, Matěj z Holkova a Jan Hřebenář z Hřebene.
Srovnáme-li poddané a jejich roční platy, jak je Oldřich ze Dvorce klášteru přenechal, s nadací Licka ze Dvorce z roku 1399 včetně dodatečného platu z roku 1411, ztratil klášter všechny nadací získané poddané ve Dvorci a ve Lhotce a získal za to 2 poddané v Trocnově a celou ves Trocnov, v níž nebyly než tyto dva dvorce, a 4 poddané v Rankově. Nezměněn zůstal stav s poddanými v Čeřejově. Výnos nadace z roku 1399 a 1411 činil dohromady na ročním platu 8 kop, zatímco Oldřichem ze Dvorce přenechaní poddaní platili dohromady jen 6 kop ročně. Toto umenšení platu o 2 kopy bylo snad myšleno jako odškodné za odpadnuvší prezentační právo a dědictví po zesnulých oltářnících.
Urovnáním sporu byla zrušena i exkomunikace a došlo k úplnému smíření Oldřicha s klášterem. Po vystavení obou listin byl Oldřich oddán s už zmíněnou Voršilou ze Zhořce, s níž měl pod slibem manželství jak už řečeno pět dětí, syny Přibíka, Jana a Ondřeje, dcery Julianu a Markétu. Obřad sňatku vykonal už nový převor Mikuláš, poněvadž při urovnání sporu v listinách naposledy uvedený převor Jan Šťávka z Hodonic odešel ještě téhož roku 1484 jako převor do Itálie, do tamějšího kláštera svého řádu v Pavii, odkud byl pak povolán jako probošt do Olomouce.
Také duchovní stránka nadace Licka ze Dvorce byla uvedena do pořádku. Od roku 1496 počínaje byla v klášteře jednou týdně sloužena mše za předky Oldřicha ze Dvorce.

Další působení Oldřichovo a jeho pozdní léta
Jak už řečeno, byl Oldřich ze Dvorce purkrabím pánů z Rožmberka na Nových Hradech. Dne 23. dubna 1470 obdržel novou smlouvu o svém tamějším purkrabském úřadě. 27. října 1471 musel Jan z Rožmberka rozhodnout ve věci Oldřichových různic s několika kněžími pro odvádění starých vojenských žoldů. Oldřich byl ručitelem početných rožmberských dlužních úpisů a dne 24. dubna 1472 svědkem při vyplacení dědického podílu Beneše Odolena z Komařic od jeho bratří. Byl pak přeložen z Nových Hradů na Velešín. Na Nových Hradech byl už dne 10. června 1475 purkrabím Bušek z Kánic, Oldřich ze Dvorce je zmíněn na Velešíně poprvé dne 17. října 1475. Novou smlouvu jako purkrabí na Velešíně obdržel dne 2. ledna 1476. Zůstal v tomto úřadě do roku 1487, kdy se 12. února objevuje ještě jako purkrabí, a to zároveň jako poslední purkrabí na Velešíně vůbec, poněvadž ještě téhož roku byla tamější správa sloučena s panstvím novohradským a hrad byl ponechán rozpadu. Dne 7. března 1478 koupil Oldřich od Jana Sokolíka z Dubé za 74 kop a 50 a půl groše roční plat 2 kop a 21 a půl groše od tří poddaných v Jedovarech (Jedowar). Linhart z Borovnice vyplatil dne 24. dubna 1484 svému bratru Benešovi svůj dědický podíl a kromě toho vyrovnal ještě Oldřichu ze Dvorce dluh ve výši 40 kop grošů. Snad aby užil výtěžek prodeje jako věno jedné ze svých dcer, prodal Oldřich klášteru klarisek v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) ves Mohuřice za 177 kop grošů, avšak následoval zápis do zemských desek jako o majetku Petra z Rožmberka, aby nedošlo ke sporům. Klášter za to obdržel dne 6. listopadu 1503 od Petra z Rožmberka jeho listinné prohlášení, že on ze své strany nemá žádné právo na ves Mohuřice, nýbrž že ta patří klášteru, který ji koupil od Oldřicha ze Dvorce.
Dne 4. října 1508 uzavřel Oldřich s Petrem z Rožmberka kupní smlouvu na ves a poplužní dvůr Trutmaně za 75 kop českých grošů, které měl Oldřich obdržet po předání poplužního dvora a poddaných. Listinou ze dne 6. února 1509 přenechal Petr z Rožmberka své kupní právo Václavu z Rovného, který věnoval ves a poplužní dvůr Trutmaně kostelu svatého Víta v Českém Krumlově, což bylo dne 26. dubna 1509 vloženo do zemských desek.
Ze své vsi Ostrolovský Újezd (Ostrolower Aujezd) prodal Oldřich dne 9. září 1512 roční plat 1 kopu ode dvou poddaných Mariánskému bratrstvu v Nových Hradech a dne 4. listopadu 1513 Dorotě z Hřebene roční plat 1 kopu a 15 grošů od čtyř poddaných za 63 kop míšeňských. Dne 4. ledna 1513 dal Oldřich kvůli propuštění na záruku předvolat Annu z Jílovic před purkrabský úřad v Praze.

Závěť Oldřichova a její popření
Jako starý muž musel Oldřich ze Dvorce učinit potřebná opatření, aby zajistil svůj majetek dědicům. Nejprve se mu podařilo (asi rožmberskou přímluvou) záskat od krále Vladislava II. listinou ze dne 12. března 1506 svolení, že může se svým majetkem v závěti volně naložit. Toto svolení bylo o to pozoruhodnější, že Oldřichovy děti byly nemanželské. Aby své děti zajistil listinně, dal si Oldřich dne 24. června 1507 od probošta borovanského kláštera Ondřeje vystavit potvrzení o někdejším sňatku (viz dříve) a v něm zaznamenat, že jmenovitě uvedené děti byly zplozeny pod slibem manželství.
Konečně učinil Oldřich dne 1. září 1514 svou závěť. Určil v ní za poručníky s otcovskou mocí Petra staršího a Petra mladšího z Rožmberka nad celým svým majetkem, což je tvrz, poplužní dvůr a ves Dvorec, vyjma sedláka Jíry náležejícího klášteru v Borovanech, dále ves Ostrolovský Újezd se třemi mlýny a potokem, ves Jedovary vyjma dvora o 1/2 lánu, patřícího jednomu knězi, část vsi Rankov, dvě selské usedlosti v Třebči a ves Lhotka včetně poplužního dvora. Jeho manželce Vrssule z Horzicz přísluší její věno 50 kop českých grošů, které je pojištěno ve tvrzi a vsi Dvorec. Svědky a spolupečetiteli závěti byli Hynek Popel z Lobkovic z panského stavu a vladykové Jan Cinišpan z Heršláku a Václav Bušek z Kanic. Je pozoruhodné, že Oldřichovy děti v závěti jmenovány nebyly.
Jméno druhé manželky Oldřichovy se zachovalo psáno dvojím způsobem, v závěti jako Vrssula z Horzicz a v potvrzení sňatku jako Worssila z Shorzicz. Probošt Ondřej znal asi pravé jméno lépe (potvrzení o sňatku se ovšem uchovalo jen v opise) než písař závěti, který i ves Rankov napsal nesprávně jako Radkov. Snad pravé jméno zní Voršila ze Zhoře, neboť při prodeji čtyř poddaných v Ostrolovském Újezdě (viz svrchu) je svědkem Václav Probošt ze Zhoře. Ten vlastnil platy v Hůrce (Hurka), Strážkovicích (Straschkowitz) a Doudlebech (Teindles), tedy v Oldřichově sousedství, a byl asi jeho příbuzným. Snad získal Oldřich Ostrolovský Újezd, jehož předchozího majitele neznáme, jako věno své druhé manželky.
Oldřich ze Dvorce zemřel někdy v prvních měsících roku 1520. Vzápětí po smrti obvyklý vklad jeho závěti do zemských desek se uskutečnil dne 9. března 1520.
Proti závěti vznesl jako příbuzný námitku Adam Rouzím ze Bzí dne 27. května 1521 a prostřednictvím komořího soudně zažaloval dne 24. června 1521 Petra staršího a následujícího dne Petra mladšího z Rožmberka. Soudní termín byl stanoven na den 30. září 1521. Ani teď nebyla učiněna byť jen zmínka o Oldřichových synech. Jeho syn Přibík však žil ve Dvorci a byl Benešem Vojtěchem z Jílovic a na Chvalkově dne 17. března 1522 pro pych na něm spáchaný pohnán k soudu.
Adam Rouzím ze Bzí zdůvodnil asi žalobu svým zákonitým příbuzenstvím oproti nemanželsky a tedy nelegitimně narozeným Oldřichovým dětem. Proces o závěť nebyl dne 6. března 1526 uzavřen, neboť toho dne prodal platy v Rankově, Jedovarech a Ostrolovském Újezdě Petr z Rožmberka. Roku 1532 však byl Adam Rouzím ze Bzí už vlastníkem Oldřichových statků a jako takový měl spor s borovanským klášterem. Prodal konečně dne 18. prosince 1533 Petrovi z Rožmberka tvrz a poplužní dvůr Dvorec a ze vsi Dvorec to, co mu tam náleželo, celou ves Lhotku včetně poplužního dvora, celou ves Ostrolovský Újezd s rozbořeným hradem a části vsí Rankova, Jedovar a Třebče za 1750 kop pražských grošů, čímž předložil přesnou hodnotu celého Oldřichova dědictví.


Jihočeský sborník historický, 1991-1992, s. 1-8

P.S. Toto nové zveřejnění překladu Pexova textu, který jsem kdysi na výzvu Roberta Saka pořídil pro jím řízený Jihočeský sborník historický, zříká se poznámkového aparátu s odkazy na archivní prameny, který není pro tento náš účel nijak zásadně nutný. Poznámky lze ostatně v každém případě (jde o 67 odkazů na stranách 5-7 hned za Pexovou studií, uvádějícíc celé "dvojroční" číslo) najít v příslušném čísle JSH.

Písemné vyúčtování z roku 1683, týkající se nákladů cesty, podniknuté z Borovan v jižních Čechách přes Horní Rakousko do Pasova a nazpět

V archivu kláštera v Klosterneuburgu (leží při řece Dunaji nedaleko na sever od Vídně - pozn. překl.) se dochovalo vyúčtování nákladů cesty, kterou roku 1683 podnikli dva tamější augustiniánští kanovníci, aby svého v Pasově se nacházejícího probošta zpravili o tom, že jejich spolubratří, kteří uprchli do jihočeských augustiniánských klášterů v Třeboni a v Borovanech, tam opravdu šťastně přibyli. Vyúčtování obsahuje nejen detailní popis denních výdajů za stravu, nápoje a ubytování, nýbrž také výčet délky denně absolvovaných úseků trasy a útrat s vlastní dopravou spojených, ať už se děla přes Horní Rakousy do Pasova po souši, tak i nazpátek zčásti, tj. z Pasova až do Lince, lodí po Dunaji /1/. Autorem vyúčtování, jež tu zveřejňujeme, byl Andreas Schifer, augustiniánský kanovník rodem z rakouského Freistadtu.
O útěku augustiniánských řeholních kanovníků z Klosterneuburgu před blížícími se Turky, kteří onoho roku 1683 oblehli Vídeň, referoval v historické literatuře prvý Maximilian Fischer /2/, archivář samotného kláštera, který sice uvádí, že probošt s několika duchovními prchl do Sankt Nikola u Pasova, děkanovi s větším počtem kanovníků však dává hledat útočiště v Ranshofen. Tento mylný Fischerův údaj se od roku 1815, kdy byl jeho text publikován, nachází ve všech dalších zpracováních dějin Klosterneuburgu, v prvním svazku církevní topografie Rakouska /3/, u Kostersitze /4/, Starzera /5/, Černika /6/ a naposledy také u Röhriga /7/. V klášterním archivu se však nachází dostatečné množství materiálu o celém tom útěku, který o něm dovoluje pojednat se značnou mírou podrobnosti.
Dne 8. srpna 1683 uprchl nejprve probošt Sebastian Mayr s 28 kanovníky a klášterním pokladem lodí do kláštera téhož řádu v Sankt Nikola u Pasova, kam dorazili 21. července. Poněvadž počet jeho kanovníků byl pro klášter Sankt Nikola příliš velký, pokusil se probošt umístit část z nich v klášterech jiných. Probošt Benno z kláštera Ranshofen (4 kilometry na jih od Braunau am Inn v Rakousku - pozn. překl.), jemuž napsal, mu odpověděl se vstřícnou ochotou a Mayr den poté, co jeho odpověď obdržel, poslal 26. července do Ranshofen /8/ novicmistra s pěti kanovníky, čímž se tam ocitl jen menší jejich počet a nikoli děkan s větším počtem klosterneuburských kanovníků, jak uvádí Fischer.
Zcela neznámo je Fischerovi a jiným autorům v souvislosti s ním právě zmíněným, že děkan s nejméně dvojnásobným počtem kanovníků prchl do jihočeských augustiniánských klášterů v Třeboni a v Borovanech, které byly roku 1631 znovuzřízeny a z kláštera v Klosterneuburgu i nově osazeny, jakkoli vlastního probošta získaly až v roce 1663. Pouze v souvislosti se zázračným mariánským obrazem z Hietzingu, který vzali prchající kanovníci na cestu s sebou, čteme u Ristla /9/ a také ve druhém svazku rakouské církevní topografie /10/ o útěku části kanovníků do Čech.
Teprve 12. července 1683 prchl děkan Christophorus Matthaei s kanovníky, kteří ještě v Klosterneuburgu zůstali, do Čech, zatímco klášter hotovili k obraně poslední dva zbylí v něm spolubratří. Povoz s prchajícími dorazil do Borovan 18. července. Tamější probošt Konrad Fischer, už druhý borovanský probošt od znovuzřízení kláštera, byl někdejším klosterneuburským profesem (složil tam sliby - pozn. překl.) a děkan ho už znal odtud. Fischer, jak sám referuje, přijal vedle děkana Christophora Matthaeiho ještě tři další kanovníky, mezi nimi i Andrease Schifera, autora cestovního vyúčtování /12/. Zbytek uprchlých kanovníků byl přijat klášterem v Třeboni. Dá se předpokládat, že podstatně větší třeboňský klášter přijal větší jejich počet nežli malé Borovany, jménem jsou ale známi pouze čtyři z nich.
Aby klosterneuburskému proboštovi ohlásili své šťastné přibytí do Čech a požádali o další pokyny, vyslal děkan Matthaei 22. července dva mladé kanovníky, kteří byli dobrými jezdci, Andrease Schifera a v Třeboni umístěného Paula Lueginskhandla do Pasova. Byli provázeni kovářem Gregorem, který s nimi jel jen do Schläglu a vrátil se pak do Borovan, a jedním jízdním pacholkem. Dne 24. července přijeli do Pasova. Lueginskhandl se už do Čech nevrátil, ale byl proboštem 9. srpna vyslán do Klosterneuburgu /13/, pravděpodobně aby odtud přinesl zprávy, co je tam nového. Schifer a jízdní pacholek nastoupili zpáteční cestu 27. července, nejprve lodí do Lince a odtud koňmo přes Freistadt, Schiferovo rodiště, zpátky do Borovan, kam dorazili dne 1. srpna.
Při podrobnějším pohledu probíhala celá cesta takto: 22. července odjezd z Borovan do Českého Krumlova, kde se nocovalo. 23. července ráno odjezd z Krumlova, v poledne zastávka v Dolní Vltavici (Untermoldau, v originále zprávy "Wuldau" - pozn. překl.), obci kdysi ležící na levém břehu Vltavy (Moldau), nyní téměř beze zbytku zatopené vodami Lipenského přehradního jezera, pak dále do Schläglu, kde poskytl nocleh tamní premonstrátský klášter. 24. července ráno odjezd ze Schläglu, za poledne ve Wildenranna, odtud dále do Pasova. 27. července odjezd bez kanovníka Lueginskhandla z Pasova spolu s koňmi lodí. Přenocování v Engelhartszell. 28. července dál z Engelhartszell lodí po Dunaji, v poledne připlutí do Lince, kde se nocovalo. 29. července odjezd už koňmo z Lince do Gallneukirchen, tam přenocování. 30. července odjezd z Gallneukirchen do Freistadtu, kde se nocovalo. 31. července odjezd z Freistadtu do Cetvin (Zettwing). 1. srpna odjezd z Cetvin do Borovan.
Účastníky cesty byli:

  1. Andreas Franciscus Schifer, narozený 29. listopadu 1655 ve Freistadtu v Horních Rakousích. Obláčka v klášteře Klosterneuburg 25. března 1679, profes 25. března 1680, primice 30. března 1682. Zemřel 14. února 1684 /14/.
  2. Paulus Petrus Lueginskhandl, narozený 25. ledna 1647 ve Stoitzendorfu v Dolních Rakousích. Obláčka v klášteře Klosterneuburg 25. března 1667. Od 1. září 1682 farářem v Sieveringu. Zemřel 8. března 1685 /15/.
  3. Jeden kovář jménem Gregor.
  4. Jeden jízdní pacholek.

Poznámky:
/1/ Stiftsarchiv Klosterneuburg. Karton 187, 2. Rapulatur, Fol. 243 v. Nr. 44, N. R. Abrechnung des Dechants Christophorus Matthaei vom 1. X. 1683 über seine Ausgaben auf der Reise nach Borobon (Borovany) im Türkeneinfall 1683. Beilage No. 4
/2/ Fischer, Maximilian: Merkwürdigere Schicksale des Stiftes und der Stadt Klosterneuburg (Beyträge zur Geschichte des Landes unter der Ens. 1. Teil), Wien 1815, s. 299
/3/ Kirchliche Topographie von Österreich. Herausgegeben von Vincenz Darnaut, Aloys Edlem von Bergenstamm und Aloys Schützenberger. 1. Band, Wien 1819, s. 51
/4/ Kostersitz, Ubald: Das Chorherrenstift Klosterneuburg. In: Brunner, Sebastian: Ein Chorherrenbuch, Würzburg und Wien 1883, s. 315
/5/ Starzer, Albert: Geschichte der landesfürstlichen Stadt Klosterneuburg, Klosterneuburg 1900, s. 142
/6/ Černik, Berthold: Das Augustiner-Chorherrenstift Klosterneuburg. 2. Auflage, Wien 1958, s. 49
/7/ Rohrig, Floridus: Klosterneuburg (Wiener Geschichtsbücher. Band 11), Wien 1972, s. 69
/8/ Stejná signatura jako u 1. dopisu klosterneuburského probošta Sebastiana z 23. července proboštu Simonovi z kláštera Rohr a z 26. července proboštu Bennovi z kláštera Ranshofen. Poslední je jen konceptem.
/9/ Ristl, Augustinus: Maria voll der Gnaden zu Hietzing, Wien 1738, s. 187
/10/ Viz jako pozn. /3/, 2. Band, Wien 1820, s. 179 (Pfarre Hietzing)
/11/ Viz pozn. /1/ Beilage No. 5
/12/ Státní oblastní archiv Třeboň, fondy Borovany III K beta No. 21, Historia monasterii in Borowan des Probstes Konrad Fischer, Fol. 104: Anno 1683, die 18. Juli admodum reverendus dominus Christophorus Matthaei, Claustroneoburgensis decanus, postea reverendissimus factus, reverendi domini Adamus Pfaff, Elias Hill, Andreas Schifer, canonici regulares, professi et presbyteri Claustroneoburgenses, ex fuga Vienna iam iam obsessa ad nostrum monasterium diverterunt et uspue ad diem 28. Septembris, liberata iam Vienna ad obsidione, cum quatuordecim famulis et viginti duobus equis commorati et cum nostra paupertate patientiam habuerunt.
/13/ Stejná signatura jako 1 Particular Raitung des Probstes Sebastian vom 13. X. 1683, s. 3
/14/ Stiftsarchiv Klosterneuburg. Syllabus canonicorum. Verfaßt von Maximilian Fischer und Aloys Schützenberger, 1840, pagina 169
/15/ tamtéž, pagina 158

Následující řádky jsou opisem vyúčtování v nezkráceném originálním znění.



_______________________________________________

1. strana

SPECIFICATION

was ich Endtsbenanter mit Herrn Pauln Luginskändl, dem Schmidt Gregorn, einem Reitknecht vnd vier Pferdten von Forbes bis nacher Schlögl vnd von danen (ausser des Schmidt Gregors und eines Pferdts, so ich widerumben mit ihme zurugg nacher Forbes gehen lassen) bis nacher Passau, von dorten aber weiters in dem Zuruggweeg sambt einem Reitknecht vnd 2 Pferdten bis nacher Forbes verzähret habe, wie volgt
Den 22 July 683 hab ich dem Koch zu Forbes

Trinkhgelt geben -fl. 30 xer
ibidem einem andern Kerl, so aufgewartet -fl. 6 xer
auf dem Weeg vmb Pier bezalt -fl. 6 xer
dito zu Crumau yber Nacht verzährt 1 fl. 9 xer
vor einem Trunckh Wein 14 xer
den 23. dito zu Wuldau yber Mittag 1 fl. - xer
vmb Pier vnder Tagsr 4 xe
dito yber Nacht zu Schlögl 1 fl. 15 xer
ibidem einem Fischer, so vns von ihro Gnaden Herrn Herrn
Praelaten alda ein Lagl Fisch vnd Wein gebracht Trinckgelt
30 xer
Bei dem Herrn Richter alda weillen man vns absonderlichen
guetten Willen erwisen, in
4 fl. 54 xer

_______________________________________________

2. strana
Die Kuchl vndt Stahl Trünkhgelt geben -fl. 15 xer
vmb ein leinines Säckhl von Leinwath zum Einpackhen geben 15 xer
dem Schmidt Gregorn auf Zuruggkehren vnd Zährung geben
4 fl., weillen er aber nicht mehrer als 2 fů. 19 x bis auf Forbes
ausgelegt vnd den Rest alda mier zuegestollet, wierd auch kein
mehrers verrechnet als
2 fl. 19 xer
Den 24. dito zur Wilten Ränau yber Mittag 2 fl. 15 xer
vmb Pier vnderweegs bezahlt 8 xer
zu Passau Yberfuhrgelt 9 xer
Den 27. dito denen Schifleuten, mit welchen ich nacher
Linz zu fahren gedinget, einen Trunckh bezahlet
6 xer
Dito yber Nacht zu Englerszell verzähret 2 fl. 6 xer
Den 28.ten dito denen Schiffleuten den Fuhrlohn von Passau bis
ncher Linz vor mich vnd dem bey mier gehabten Reitknecht,
wie auch vor 2 Pferdt bezahlet
1 fl. 30 xer
Latus 9 fl. 3 xer

_______________________________________________

3. strana
denenselben Trinckhgelt geben - fl. 15 xer
dito yber Mittag vnd Nacht bis volgenden Tags Abent zu Linz,
weillen vor die Zährung nichts angenomben worden, in die
Kuchl vnd Stall Trünckhgelt geben
1 fl. 30 xer
Den 29. dito yber Nacht zu Gallneukürchen fl. 51xer
Trinckhgelt -fl. 6 xer
vor 2 Campl 27 xer
Vor ein Absehen auf den Carabiner 15 xer
Item dessen Schafft mit einem Blech verwahren lassen, darvor 6 xer
Den 30. vnd 31. dito bis ersten Augusti
Mittag inclusive, weillen zu Freystatt vnd Zetwegen vor die
Zährung nichts genomben worden, in die Kuchl Trinckhgelt
Geben
1 fl. 30 xer
Den 1. Augusti einem Poten, so mit mier von Zetwegen
Nacher Forbes gangen, Trünckhgelt geben
15 xer
Latus 5 fl. 15 xer
Summa 19 fl. 12 xer
Andre Schifer
Can. Reg. Cl. M. p.

_______________________________________________

4. strana
Specification
Was ich hierinen Endsbenanter, als ich von ihri Hochwürden, Herrn
Dechant mit denen Closterbedienten nacher Schlögl vnd volgents gar nacher
Passau zu ihro Gnaden Herrn Herrn Praelaten vmb von dorten Ordre zu
hollen geschickht worden, von Forbes aus bis wiederumben zurugg zäret
habe, wie hierinen mit mehrern zu vernemben.

_______________________________________________

Slovníček: Specifikation = podrobný výčet, Endtsbenanter = na konci jmenovaný, Schmidt = kovář, verzähret = utraceno, wie volgt = jak následuje, Trinkhgelt = zpropitné, aufgewartet = obsluhoval, Pier = pivo, dito = jak řečeno, Trunckh = truňk, yber = přes, alda = tady, tu, Lagl = soudek,weillen = poněvadž, absonderlichen guetten Willen erwisen = obzvláštní dobrá vůle prokázána, in latus = úhrnem, Kuchl vndt Stahl = kuchyně a stáj, leinines Säckhl von Leinwath = vak z lněného plátna, mier zugestollet = mi poslán, Yberfuhrgelt = poplatek za přívoz, zu fahren gedinget = najati k plavbě, Fuhrlohn = odměna za přepravu, nichts angenomben = nic přijato, Campl (Kampl) = hřeben, zde (jak poznamenává Herbert Pexa v odpovědi na můj přímý dotaz) hřebelec na hřebelcování koní (Kamm zum Striegeln der Pferde), Schafft = pažba karabiny, Pote = posel.


Jahrbuch des Oberösterreichischen Musealvereines . Gesellschaft für Landeskunde, 1994, s. 47-52

P.S. Originál textu vyúčtování je ovšem ponechán se všemi svými zvláštnostmi a "chybami" dobového úzu.

Narodil se 12. prosince 1927 ve Vídni, předkové však pocházeli z Nedabyle (Hables) u Českých Budějovic. Jak Herbert Pexa sám píše v textu svého děkovného projevu k udělení čestného občanství Ledenic 22. září roku 1991, koupil jeho předek Urban Graman z Nedabyle Pexovský dvůr v Ohrazení (německy se nazývalo Böhmisch-Baumgarten, existovalo i Německé Ohrazení /Deutsch-Baumgarten/, od roku 1950 přezvané na Ohrazeníčko) "a od toho času se můj rod jmenuje Pexa. Jeho (rozuměj Urbanův) syn se oženil do Ledenic, vnuk pak z Ledenic do Lišova. Jeho potomek, můj děd, šel v minulém (rozuměj devatenáctém) století do Vídně." Také předkové matky byli Češi a pocházeli z Přelouče nad Labem. Herbert Pexa promoval ve Vídni na doktora všeobecného lékařství 6. března 1951 (tamější titul se píše Dr.med.univ.). Když studoval svůj rodokmen a viděl, že je "čistokrevný Čech", jak píše, začal se učit česky (a také staročesky). Zajímala ho zejména historie Ledenic a okolí, kde zvláště Borovany a jejich klášter mají četné vazby i k rakouským dějinám. To Pexova studie o dějinách hradu v Ledenicích se stala podnětem k oslavám 700. výročí prvé zmínky o Ledenicích 1291 jako o osadě (hrad, na němž sídlili bratři Záviše z Falkenštejna, je zmiňován už roku 1278). Právě součástí těchto oslav se stalo i udělení čestného občanství MUDr. Herbertu Pexovi. "Miluji tu krajinu a jeji obyvatelé," zapsal Vídeňan s dojemnou příchylností návratu starého mládence ke kořenům rodu do obecní kroniky a má na mysli jistě "Land und Leute" doby přítomné i dávno předešlé. Zemřel dne 7. ledna roku 2015 "plötzlich und unerwartet", tj. "náhle a nečekaně", jak stojí německy psáno na jeho parte, v nedožitých 88 letech věku a byl pochován na hřbitově v Hernals, což je 17. vídeňský městský okres. Jeden český pramen uvádí jako místo narození Dr. Herberta Pexy mylně ves Ohrazení, dnes část městyse Ledenice. Z Čech do Vídně ovšem odešel už Pexův děd.

- - - - -
* Vídeň (A) / Dvorec, Borovany / Nové Hrady / Velešín / Borovany / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vlastnoručně psané údaje, které poskytl pro stránky Kohoutího kříže
Dopis jeho příbuzného, PaedDr. Petr Pexy, autorům Kohoutího kříže...
... a pozdější dopis Herberta Pexy Petru Pexovi s cennými vlastními životopisnými daty,
mj. i ohledně místa narození

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist