Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HELMUT PECHTL

Děvče z Prachatic

Když jsem nedávno otevřel deník "Die Welt" na stránkách jeho kulturní přílohy, upoutalo můj pohled pozadí reprodukce jedné staré grafiky. Bylo mi rázem něčím povědomé. Originál dřevorytu Conrada Felixmüllera nese název "Das Mädchen von Prachatitz" a pochází z roku 1924. Za dívčí postavou se zvedá cimbuří prachatické Dolní brány (Untere Tor) a barokní fasáda kaple sv. Jana Nepomuckého (Johann-von-Nepomuk-Kapelle).
Udělalo mi radost, že v novinách tak široce známých nacházím zpodobení našeho rodného města a zajímal jsem se o autora grafiky i sám její vznik. Ve výtvarných slovnících (na otevřeném internetovém slovníku www.wikipedia i odkazy na další webové stránky o něm - pozn. překl.) jsem nalezl tu nejpodrobnější informaci: Conrad Felixmüller se narodil (jako Conrad Felix Müller, až jeden obchodník s obrazy mu poradil pseudonym Felixmüller - pozn. překl.) v Drážďanech (Dresden) roku 1897 a zemřel osmdesátiletý roku 1977 v Berlíně (za nacizmu bylo mnoho jeho děl jako "zvrhlé" umění zničeno, 1944 povolán k wehrmachtu, po propuštění ze sovětského zajetí stal se v letech 1949-1962 profesorem na Martin-Luther-Universität v Halle ve východní části rozděleného Německa, zemřel však v západním Berlíně a je na hřbitově Berlin-Zehlendorf i pohřben /na tamním lesním hřbitově najdeme třeba i hrob Willyho Brandta/ - pozn. překl.). Jeho výtvarná pozůstalost je uložena zčásti v Düsseldorfu, zčásti ve sbírkách Germánského muzea (Germanisches Museum) v Norimberku (Nürnberg).
V muzejním archívu, kde jsem směl pozůstalostí projít, nenašel jsem však nijakou poznámku, týkající se vzniku dřevorytu nebo dívčí osoby, na něm zachycené. Záznam jen informuje, že Felixmüller vytvořil dvě verze grafiky ve formátu 50,5 x 40 cm a ručně sejmul 85 otisků dřevorytu pro sdružení Bielefelder Kunstverein, kterému je dal zaslat.
Conrad Felixmüller byl v Drážďanech i v Berlíně uznávaným portrétistou, který zachytil i podobu malířů tak slavných, jako byli Lovis Corinth či Max Liebermann, ale třeba také básníků jako byl Börries svobodný pán von Münchhausen (ten se ovšem později na rozdíl od Felixmüllera upsal nacizmu - pozn. překl.). Skutečnost, že autor tak významný (ve dvacátém století jeden z nejvýznamnějších představitelů německého expresionismu i "nové věcnosti" - pozn. překl.) zvěčnil v jednom ze svých děl i tvář "děvčete z Prachatic", nás jistě těší, jakkoli neznáme její jméno ani důvod její cesty sem do "našeho" města.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1985, s. 234

Krátká historie českobudějovického domu čp. 323 v někdejší Vídeňské ulici, patřícího kdysi mým předkům

Mezi starými měšťanskými domy, které se ještě daly jednotlivě najít uvnitř kdysi hradbami obehnaných Budějovic (Budweis), mohl být starý "Färberhaus" (tj. "Barvířský dům", viz Wikipedia - pozn. překl.) tím nejznámějším a svými stavebními formami zároveň asi i nejnápadnějším. Na jeho místě stojí dnes modernější budova (dům zvaný U Smetanů má na fasádě reliéf starý Barvířský dům zpodobující - pozn. překl.). Stržením starého domu byl ovšem zničen kus městské romantiky a volné místo při kapucínském kostele (seminární kostel sv. Anny) zbaveno své nejkrásnější ozdoby. To její památce jsou věnovány následující řádky.
Jako u většiny rohových domů vnitřního města, jimž byl nedostatek odpovídajících prostor dvora vynahrazen přiznáním delší strany do ulice, dají se také u tohoto rohového domu rozlišit dvě ke "Svinenské ulici" ("Schweinitzer Straße", později zvané "Vídeňská ulice" /Wiener Gasse/, dnes "ulice Karla IV." - pozn. překl.) přiléhající domovní části, z nichž ta rohová a svou vysokou valbovou střechou (v originále "durch sein hohes Lagseiten-Walmdach /Pultdach/" - pozn. překl.) se vyznačující část tvořila původně sama obytný dům, zatímco teprve v pozdější době k obytným účelům uzpůsobená zadní část sloužila předtím jako sladovna a pivovar, následně pak jako soukenická dílna výhradně živnostenským účelům. Dům čp. 323 byl původně soukenickým domem, opatřeným várečnou pánví (tj. pivovarským kotlem - pozn. překl.), ve kterém už v roce 1438 Hans Auffalletreu provozoval své řemeslo (pannifex, také pannarius, tj. soukeník - pozn. překl.), jako barvířský dům je však znám teprve přibližně od konce XVII. století. Nesrovnatelně starší než Barvířský dům je v tom ohledu blízký dům barvířské rodiny Freßlovy (čp. 325), která tu své řemeslo provozovala už více než sto let předtím a už v roce 1514 barvíř Nikolaus (tinktur Nicolaus) a od počátku XVII. století v nepřetržité řadě svých příbuzných hostil týž cech. Mezi těmito dvěma domy stál vtěsnán malý dům (čp. 324), představující původně samostatný majetek, v 15. století však s rohovým domem čp. 323 spojený a teprve dělením dědictví soukeníka Christofa Siko a jeho ženy Susanne (1570) získal poznovu samostatného majitele, než byl v naší době opět přičleněn k domu mých předků.
Řada majitelů rohového domu čp. 323 je známa. Jako nejstarší z vlastníků je zmiňován v roce 1396 "Jakl smid" (tj. "Jakoubek kovář" - pozn. překl.), následuje roku 1400 Andreas Cziger, 1411 Andreas Leichtner, soukeník Hans Auffalletreu, dále jeho syn Lorenz a po něm Petrus Dubiker jako manžel Lorenzovy dcery Barbary. Dubiker sám byl nevlastním synem budějovického školního direktora (v originále "Schulrektor" - pozn. překl.) Nikolause Peyerla a 9. března 1459 zdědil veškeré jmění své matky Margarete. Jeho majetek se pak ještě rozrostl. Část z něj přenesl už za svého života (+ 19. září 1492) na své syny syna Petera a P. Nikolause, zatímco jeho třetí syn byl obmyšlen závětí sepsanou teprve dne 9. září 1492. Nejstarší syn získal k otcovskému domu navíc i otcovy poddané ve vsi Čeřejov (v originále "im Dorfe Cerau" - pozn. překl.), dále louku u Rožnova (v originále "eine Wiese bei Strodenitz" - pozn. překl.), jejíž výnos byl na dobu dvaceti let určen ve prospěch chrámu sv. Mikuláše. P. Nikolaus Dubiker věnoval své jmění rovněž církvi, jak to učinil i jeho prastrýc z matčiny strany, klerik Johannes Auffalletreu dne 29. května roku 1439. Petrus Dubiker starší zasedal od roku 1458 opakovaně v městské radě, stejně tak se nachází mezi konšely (v originále "unter den Geschworenen" - pozn. překl.) jméno Hans Auffalletreu.
Nástupce Petruse Dubikera mladšího (Pechtl kupodivu nezmiňuje český dopis krále Vladislava Jagellonského z roku 1503, týkající se stížnosti jistého Petra Dubíkera" který tu pro závažnost stojí za to z I. dílu listináře Archiv český asi ocitovat celý už pro její jazyk samým králem použitý, a také, že vůbec králi "ten dvuor a statek" stál za tu péči:
1503, 12. června v Budíně: Vladislav z Božie milosti uherský, český král a markrabě moravský etc.
Opatrní věrní naši milí! Vězte, že jest na nás vznesl Petr Dubiker, váš spoluobyvatel, oznamuje a žaluje nám na Jílka, měštěnína Budějovského, kterak jemu nějaký dvuor a statek po smrti otce jeho, nemaje k tomu žádné spravedlnosti, odjal a veň se mocí uvázal. Kterýžto dvuor a statek že jest někdy N. Hefléř otci jeho řádným kšaftem poručil, ale on Jiřík že jemu toho dvoru a statku na naše psanie a jeho časté napomínání dáti a postúpiti nechce, kdež on skrze tok škodám velikým přichází a ještě podnes škody znamenité béře; prose nás s velikou pilností, poněvadž Jiří jakožto poručník statku pozůstalého nadepsaného Hefléř všem jiným, což komu poručeno bylo, podle kšaftu dost učinil, abychme vám psáti a poručiti ráčili, aby se i jemu dosti stalo a ten dvuor a statek, kteréhož otec jeho v držení a užívání byl a již po smrti jeho naň spravedlivě spadl a přišel, s jeho příslušenstvími navrácen a postřen byl. I poněvadž věci slušné žádá, porúčieme vám, abyste v ten kšaft potřebně nahlédli, seznáte-li, že jemu ten dvuor a statek podle toho kšaftu spravedlivě přísluší, Jílkovi rozkázali, aby jemu Petrovi ten dvuor a statek se vším a všelijakým jeho příslušenstvím beze všeho zpieránie v jeho moc zase dal a zlostí pílíce-li jej von nebo kdo jiný z čeho vinuti, chce jemu i každému, jako se k tomu podává, podle slušnosti odpoviedati a práv býti.
Také vám porúčíeme, abyste jemu Petrovi výpisy kšaftu a zápisuov, kteříž na ten dvuor a statek svědčí, i jiné věci k jeho spravedlnosti potřebné z vašich knih městských vydali, jestliže by se jemu podle tohoto našeho psanie a rozkázanie dosti nestalo, aby von nám ty výpisy k vyrozumění té spravedlnosti vokázal a my jemu podle toho konec spravedlivý učiniti mohli, jináč toho nečiniec, znajíce v tom naši jistú a konečnú vuoli.
Opatrným purkmistru a konšelóm města Budějovic, věrným našim milým.

- pozn. překl.), totiž soukeník Johannes Blaha, připutoval odjinud. Po něm následovala nejprve jeho choť Katharina a po ní soukeník Christof Siko (testament ze 3. února roku 1551) s chotí Susanou (testament z 8. května 1555), jejíž jediná dcera Kristina s manželem Thomasem Komarem (jeho žena je psána v kupních smlouvách "Komarin", tj. "Komarová" - pozn. překl.) a se nejprve vlastnictví domu ujali, dne 30. října 1570 ho však postoupili oběma synům Hansovi a Zachariasovi. Hans dostal soukenický dům, Zacharias malý připojený domek (čp. 324), který ovšem už 5. ledna 1572 vyměnil se sousedícím s ním domem (čp. 322) ve Svinenské ulici. Také Hans Siko nepodržel praotcovský dům dlouho. Přenechal ho 23. dubna roku 1576 svému švagrovi Jakobu Preiningerovi (Kubák v Topografii města Českých Budějovic příjmení opisuje "Preuninger" - pozn. překl.), od kterého jej pak koupil 23. dubna 23. dubna 1580 Hans Kalschinger. Po Kalschingerově smrti převzal dům od vdovy Reginy sládek Hans Schlapfer (8. ledna 1610), jehož chotí byla Elisabet, sestra Thomase Kronfellingera. Když Schlapfer zemřel, ujal se majetku právě Thomas Kronfellinger (o něm Kubák v Topografii města Českých Budějovic ovšem uvádí, že platil dům po Marku (Marx/ Schlaifferovi - pozn. překl.), a to 12. srpna 1620. Po jeho skonu připadl dům čp. 323 nazpět Elisabetě, která se mezitím provdala za soukeníka Vinzenze Dornera, načež majetek převzal 5. května 1630 její otec Wolf Kronfellinger a od něho pak 19. listopadu 1632 třetí Elisabetin manžel, soukeník a barvíř na černo (v originále "Schwarzfärber" - pozn. překl.) Thomas Rzeppa (Kubák v Topografii města Českých Budějovic píše to jméno "Tomáš Řepa" - pozn. překl.). Jeho dědicové prodali dům 14. ledna 1641 soukeníku Tobiasi Hanslovi (Kubák ho píše "Tobiáš Hansle", jeho vdovu však s příjmením "Hanslová" - pozn. překl.).
Při ocenění a dělení dědictví po soukeníku Christofovi byl dům s várečnou pánví odhadnut na 600 kop, domek mezi "velkým domem" a sousedem Matesem Pfeilem na 80 kop míšeňských. Celé jmění obnášelo 1263 kop, na tehdejší dobu suma opravdu značná. Jakob Preininger za dům čp. 323 dal 700 kop, Hans Kalschinger už 800 kop. Pak vypukla třicetiletá válka, která ceny domů srazila. Tak Schlapfer (v originále zřejmě omylem "Schlapfner" - pozn. překl.) přebírá dům za 500 kop a Tobias Hansl zaň platí jen 500 zlatých rýnských. Hansl, který jako soukeník provozoval i barvířství, byl docela zámožný muž. To ukazuje jeho testament z 13. ledna roku 1679, jímž odkazuje farnímu chrámu 1000 tolarů, kapucínům 300 zlatých, dominikánům 200 zlatých, špitálu sv. Václava (v originále "das St. Wenzelsspital" - pozn. překl.) 500 zlatých, obecním chudým 100 zlatých a mnoha zdejším duchovním bratrstvům obnosy od 50 do 200 zlatých. Dům sám odkázal své druhé manželce Elisabet, od níž ho převzal 15. prosince 1688 její nevlastní syn Georg Franz Rzeppa (Kubák v Topografii města Českých Budějovic píše to jméno "Jiří František Řepa" - pozn. překl.) za 550 zlatých. Georg Franz Rzeppa byl po dlouhý čas seniorem soukenického cechu a náležel rovněž sboru obecních starších. Jeho nástupcem ve vlastnictví domu byl Wenzl Adalbert Benetta (Kubák hovoří "o Benetkových, jinak nedoložených"! - pozn. překl.), choť Rzeppovy dcery Leonory Theresie, která zdědila dům dne 7. dubna roku 1689. Po něm následoval Benedikt Ritter, "ein Eisenhändler, hat gar schlechten Abgang" (tj. "obchodník se železem, který měl velice špatný odbyt" - pozn. překl.), jak uvádí jeden měšťanský písemný pramen.
Po něm přichází na řadu barvíř na černo (v originále "Schwarzfärber", Kubák ho však v Topografii města Českých Budějovic označuje za jircháře - pozn. překl.) Josef Wenhart. Ten předtím vlastnil barvířský dům naproti kapucínskému kostelu, který ale dne 10. října roku 1727 po nabytí domu ve Svinenské ulici, k provozování jeho řemesla vhodnějšího, předal do vlastnictví řezníka Johanna Müllera. Wenhart byl zdatný barvíř, jeho živnost kvetla a jeho majetkové poměry byly tak dobré, že dne 2. října 1727 mohl koupit od bartlmeovských dědiců (v originále "von den Bartlmeischen Erben", jde o pošlechtěný patricijský rod budějovických měšťanů Bartlmeových "von Partenau", viz k tomu text Reiholda Huyera o Baltasaru Marradasovi na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jejich "zámecký dvůr", oceněný na 12000 zlatých. Zemřel v roce 1774. "Färberhaus" postoupil už dne 25. února 1767 svému synu Antonovi. Zatímco dům čp. 323 převzala Leonora Theresia Rzeppová, provd. Benettová, ještě v ceně 600 zlatých, kterou za něj dal její otec, dosáhl týž majetek, který Anton Wenhart dne 29. března 1793 odkázal svému nejstaršímu synovi Josefovi ze svého prvního manželství, při aukčním prodeji (v originále "bei seinem lizitatorischen Verkaufe"- pozn. překl.) 10. března roku 1795 kupní ceny 4020 zlatých. Vydražitelkou byla vdova po Antonu Wenhartovi Veronika, poněvadž původní dědic domu Josef zemřel 23. prosince 1793 jako voják. Zařízení barvířské dílny s pěti kotli a vším ostatním příslušenstvím dává znát, že oba Wenhartové své řemeslo provozovali rostoucí měrou. Během doby, kdy dům vlastnili, nabyl své definitivní podoby (rozuměj té, kterou si podržel až do své moderní přestavby - pozn. překl.). Popis domu z těch časů zaznamenává hned při vchodu v přízemí vlevo světnici a kuchyni, vedle poloklenutý sklep, pak oddělená nádržka, vpravo velká komora s mandlem. Dále ve dvoře barvírna vedle špíže s barvami (v originále "nebst Farbgewölbe" - pozn. překl.), pak po schodech do patra něco na způsob sýpky (v originále "im Stock eine Art Getreideboden" - pozn. překl.). První patro zahrnovalo vpředu dvě místnosti a kuchyni, špíž, jednu malou a jednu velkou komoru, dozadu pak jednu velkou světnici, jednu malou vedlejší místnost a také ještě jednu kuchyni.
Vdova Veronika Wenhartová se znovu vdala - její druhý muž se jmenoval Fischer - a dům roku 1796 po ní nabyl barvířský mistr Jakob Pechtl (Kubák v Topografii města Českých Budějovic příjmení opisuje "Pachtl" - pozn. překl.), rodem z Českého Krumlova (v originále "ein geborener Krummauer" - pozn. překl.), který se svému řemeslu barvíře a žehličského mistra (v originále "Färber und Manglermeister" - pozn. překl.) vyučil u svého otce Johanna Paula Pechtla v Českém Krumlově. Odtud pochází i jeho 1. července 1793 vystavený výuční list a jeho 23. července 1793 magistrátním radou Franzem Josefem Finkem vyhotovené vandrovní povolení na tři roky, které ho jako devatenáctiletého mladíka zavedlo do širého světa. Pracovní posudky, vystavené mu v městě Neusohl (dnes Banská Bystrica - pozn. překl.) na území tehdejších Uher (1793), v moravském Zábřehu (v originále "Hohenstadt in Mähren" - pozn. překl.) dva roky nato, téhož roku i v Drážďanech a v Berlíně (v originále "Dresden und Berlin" - pozn. překl.) a rok nato (1796) v bavorském městě Pappenheim potvrzují, že dokázal tehdejší svobody vandrovního tovaryše dobře využít. Po svém návratu byl 16. září 1796 prohlášen plnoletým a ještě téhož roku byl přijat jako mistr do budějovického barvířského cechu, získal tu v Budějovicích měšťanské právo a také dům čp. 323. Vlastnil pak i dům čp. 110 na Pražském předměstí, který 1. ledna 1837 prodal Johannu a Marii Indrovým. Jako poslední mistr barvířský pracoval v domě zvaném "Färberhaus" jeho syn Adolf Johann Pechtl, který nakonec už hodně let před svým skonem (13. září 1894) odešel na odpočinek.

Hoam!, 1985, s. 609-611

Helmut Pechtl se narodil 19. dubna 1913 v Prachaticích. Ve věku 83 let zemřel 28. července 1996 v bavorském Engenthalu, padesát let života tedy strávil daleko od milovaného šumavského domova. Těch prvých 33 let v něm ho však zformovalo navždy. Byl synem posledního německého starosty rodného města v letech 1927-1935 (poté ho československé ministerstvo vnitra vystřídalo dosazeným vládním komisařem) ještě před jeho připojením k Německé říši (Karl Pechtl, narozený v Prachaticích 30. října 1875, skonal ve Wössingen u Karlsruhe ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko 26. listopadu 1949) a písemná dokumentace otcova, dokazující většinový německý ráz "hraničních" Prachatic, mu byla od časného mládí na očích. Otec, povoláním diplomovaný pivovarník, působil i jako ředitel prachatických Lázní svaté Markéty. Syn chtěl, aby otcův životní odkaz byl přístupný, rozhojněn ovšem o svědectví současníků, co nejširšímu okruhu veřejnosti a ten úkol, který si vytyčil, také se ctí splnil, když roku 1986 vydal v Ambergu ke 40. výročí vyhnání knihu "Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald". Několik let nato směl navštívit po politickém obratu rodné město, které se tolik lišilo od toho, jež si uchoval ve své paměti. Poněvadž město a kraj kolem, to přece nejsou jen zdi domů, dlažba ulic a povrch cest, ale lidé, které znal a jejichž zásluhou i dnes se historie Prachatic a Prachaticka píše a zpodobuje, byť i omylně, také německou řečí, ať se to někomu líbí, či nikoli.
- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / Český Krumlov / † Engenthal (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko