Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RAIMUND ANTON PALECZEK

Můj otec Otto Paleczek a jeho rod

Narodil se 18. června roku 1931 ve Vyšším Brodě, ve vlídném stínu slavného cisterciáckého kláštera, vyrůstal se sestrou ve Větřní na jižní Šumavě, kde byl jeho otec zaměstnán jako obchodník dřevem při Pečkovském mlýně (dnes Jihočeské papírny Větřní - pozn. překl.), tenkrát ještě druhé největší papírně celé Evropy. Po vychození obecné školy navštěvoval až do roku 1945 gymnázium v Českém Krumlově (za války Krummau an der Moldau - pozn. překl.). Konec války a její známé následky zabránily mu v plánovaném studiu lesnické vědy ve Vídni, které by bylo jen pokračováním tradice rodu, jehož čtyři generace daly více než dvacet svých mužských ratolestí do služeb schwarzenberské lesní vrchnosti.
Pokud je mi známo z mých archívních hledání, není případu s Paleczkovými srovnatelného. V rodině se traduje vyprávění o historické události, na které se podílel můj prapraděd Paul Paleczek (1781-1859), rodák z Radostic nedaleko Kamenného Újezda. Ten prý zachránil jednoho dne život tehdejšímu knížeti Josefovi ze Schwarzenberka (1769-1833). Stalo se to tak: po prudké letní bouřce se rozvodnil potok Polečnice (Blätterbach), který se pod obcí Kájov (Gojau) vlévá do Chvalšinského potoka. Kníže Josef v té době přijížděl v kočáře od Červeného Dvora (Rothenhof) u Chvalšin (Kalsching) a bylo třeba v těch místech přejet most. Koně se vyděsili vody vystouplé z břehů a splašili se. Bezmocný kočí spadl z kozlíku a kočár s knížetem náhle tonul v běsnící záplavě.
Toho času už pracoval Paul Paleczek ve Kvítkově Dvoře (Favoritenhof) při českokrumlovském zámku jako pacholek u koní. Byl právě na cestě z knížecího pivovaru v Černé v Pošumaví (Schwarzbach) domů k matce do Radostic, když uviděl, co se děje. Srdnatě se vrhl do rozvodněného potoka, chopil se otěží tonoucího spřežení a bezpečně vyvedl koně i kočár na pevnou půdu. Kníže poděkoval svému zachránci a ptal se ho, čímpak by se mu mohl odměnit. Paleczek na to, že by rád vstoupil do schwarzenberských lesních služeb. Kníže Josef souhlasil a věc byla zpečetěna pevným rukoudáním. Už týden nato došlo pozvání, aby se Paleczek ohlásil na krumlovském ředitelství, kde se následně dozvěděl, že byl přidělen do revíru Nové Údolí (Neuthal) k revírníku Kasparu Böhmovi jako knížecí hajný. Potud ústní podání.
K této události došlo pravděpodobně v srpnu roku 1814. V archívu jsem našel doklad o tom, že Paul Paleczek složil přísahu věrnosti dne 6. září 1814. Byl jmenován do funkce hajného v tehdy nově zřízeném hájenství "in der toten Au", tj. v části stožeckého lesního komplexu při potoce Hučina u dnešního nádraží Černý Kříž (Schwarzes Kreuz). Známý krumlovský ředitel schwarzenberských panství, hospodářský rada Ernest Mayer (to po něm nese jméno osada Arnoštov, německy Ernstbrunn), přidělil Paleczkovi v Černém Kříži pozemek, kde si nový hajný postavil domek a ještě se tam v roce 1815 stačil oženit. Téměř o sto let později v něm Paulův vnuk (a tedy syn autorova prapraděda Karla Paleczka (1823-1899) a bratr jeho praděda Karla mladšího (1859-1937) - pozn. překl.) Franz Paleczek (1875-1926) zřídil hostinec a malý ubytovací penzion. Tehdy tu bylo totiž nezvykle živo při výstavbě hned tří šumavských železničních tratí, které se křižuje právě v Černém Kříži směr Stožec-Nové Údolí a dál do Bavor na Haidmühle, Freyung a Pasov se směrem na Želnavu (Salnau) a Horní Planou (Oberplan), jakož i se směrem na Volary (Wallern) a Prachatice (Prachatitz). Mnozí dělníci na stavbě trati sem přišli až z Itálie. Poněvadž hajný se věnoval víc svému hostinci a ubytovně než služebním povinnostem, byl z dosud dědičného místa i pro vlastní syny přeložen do Uhlíkova (Uhligsthal). Dům v Černém Kříži čp. 15 však stojí dodnes a je v něm nadále hostinec.
Linie bratří Paula, zmíněné už hlavní postavy rodinné historie, a Josepha (1789-1876) byla na rozdíl od jiných s Paleczky česky mluvícími převážně jazykově německá. I děd Otto (1904-1986), syn už zmíněného Karla mladšího, sloužil ještě Schwarzenberkům, byť jen krátce v letech 1922-1923 a 1925-1926 jako výpomocný hajný. Byla o něm ostatně řeč hned na začátku v souvislosti s papírnou ve Větřní.
Můj otec však unikl právě jako Němec národností násilnému hromadnému odsunu v roce 1946 jen tím, že se svou sestrou a matkou prchl nedlouho předtím do Horního Rakouska, kde se pak rodina sešla i s dědem Ottou, jemuž se podařilo prchnout z českého sběrného tábora u Budějovic. Po krátkém intermezzu v rakouském Grieskirchenu se rodina rozhodla k dobrovolnému přesídlení do Hesenska, kde v srpnu 1946 našli ve Weiskirchen/kraj Offenbach nový domov. Otec v Offenbachu maturoval, studoval pak ve Frankfurtu nad Mohanem ekonomické vědy a promoval už jako zaměstnanec významné Dresdner Bank. Na frankfurtské univerzitě, pojmenované po nejslavnějším zdejším rodáku Johannu Wolfgangu Goetheovi, působil vedle toho jako vědecký asistent.
Roku 1960 nastoupil otec službu ve spolkovém ministerstvu hospodářství v tehdejším spolkovém hlavním městě Bonnu. Působil v odboru pro řemeslnický střední stav. Jako vedoucí referátu od roku 1973 se významně podílel i na mnoha rozhodnutích ohledně celoevropské integrace.
Po 36 letech ve služebním poměru odešel v červnu 1996 na zasloužený odpočinek. Zásluhou své manželky Evy, rozené Friedetzky (autorova matka, s níž se otec oženil roku 1959, původem Pražanka - pozn. překl.), našel cestu do okruhu křesťanské Ackermann-Gemeinde, nejprve v místní farnosti a výboru místní organizace v obci Alfter u Bonnu, kde žije s rodinou od roku 1966. Roku 1984 začal působit ve spolkovém představenstvu této významné složky krajanského hnutí a dva roky nato se stal jedním z jejích zastupujících předsedů. Podílel se i na práci Sudetoněmecké rady a jako důvěrník Německého řádu po roce 1989 i v podpoře obnovy klášterních společenství sester Německého řádu ve staré vlasti i na Slovensku.
Ve vlastní rodině našel potřebné zázemí pro svou mnohostrannou angažovanost ve věci německo-českého dorozumění, kterou vyjádřil jak svou činností přednáškovou, tak publicistickou v zájmu celé národní skupiny a v duchu iniciativ katolické církve.

Narodil se v tehdejším hlavním městě Spolkové republiky Německo Bonnu 8. března 1967. Raimund Anton Paleczek, od roku 1998 generální tajemník Ackermann-Gemeinde v jejím sídle na mnichovské Heßstraße 26, má také manželku po obou rodičích původem z Čech a jako ona v Adalbert Stifter Verein působí dál ve zmíněném směru, určeném už líčením osudů otcových včetně širšího rodového původu. O jeho praprapradědu, prapradědu, pradědu, dědu a posléze i otci, z jehož zápisků ostatně čerpá i ukázka, jíž je v Kohoutím kříži představena na jiném místě tvorba Sidonie Dědinové, vypovídají řádky celého předchozího textu. Jejich potomek se vydal po stopách rodu doslova, do českých archívů i na místa, odkud předkové vyšli. Vidíme jej v řadách potomků rodu schwarzenberských lesníků na snímku u někdejšího Paleczkova dvora v osadě Chlumec. Tu fotografii v měsíčníku Glaube und Heimat provází dlouhý článek právě o všech Paleczcích (to cz je staročeská spřežka a ne výraz jazykového němectví!) ve schwarzenberských službách, jak se pak objevil i česky v hlubocké Obnovené Tradici č. 13., doprovázen tam i podrobnými životopisnými údaji o nich včetně schematické tabulky rozrodu. Dovolil jsem si úvodní část bez oněch podrobných dat spojit s jiným autorovým článkem k životnímu jubileu otcovu, vyšlému roku 1996 v Sudetendeutsche Zeitung, který Raimund Paleczek opatřil i věnovacím podpisem s datem 11. července 1996. Na setkání v českobudějovické vědecké knihovně tenkrát pak navázalo ono v mnichovském spolkovém domě na zmíněné už adrese, kdy jsem v rámci práce na Kohoutím kříži pobýval v Mnichově. Myslím, že jsme se tam sešli nejen snad každý za svou osobu. Svět je totiž vlastně nekonečně malý - a to i Paleczkům z Čech.

P.S. V roce 2013 v říjnu (ještě před zdejšími "předčasnými" volbami) jsem s Raimundem domluvil překlad podrobnější rodové historie, provázené dokonce jakousi rodovou legendou ve verších, které jsem si rovněž dovolil dát s jeho souhlasem českou podobu (už kvůli této pasáži by stálo za to opakovat věci známé i "řečí vázanou")

Palecžkowé / Die Paleczek

Jižní Čechy kolem roku 1510. - Už dvě stě let vládne mocný rod Rožmberků téměř celému jihu Království českého s výjimkou několika královských měst jako třeba Budějovice (Budweis) či Tábor. Nikoli bezdůvodně napodobili hradním areálem v Krumlově pražské Hradčany a děkanský chrám krumlovský zasvětili sv. Vítu, který je i patronem pražského dómu: chtěli českým králům ukázat svou moc a to, že jsou jim rovni i svou urozeností (v originále "damit ihre Macht und Ebenbürtigkeit zeigen" - pozn. překl.). Praha, mocenská centrála v srdci Čech, je ovšem daleko odtud, pocitově pak ještě dál, poněvadž s Jagelloncem Wladislawem nastupuje na trůn rod výslovně cizí. Pro rolnický živel na vsích, pro obchodníky v tržních osadách není tu ovšem panovníkem král, nýbrž Petr IV. z Rožmberka (žil v letech 1462-1523, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Od roku 1493 určuje z krumlovského sídla jako šestý vladař domu rožmberského (německy "Regierer des Hauses Rosenberg" - pozn. překl.) osudy majetků tohoto významného šlechtického rodu. Po vymření panovnické dynastie Přemyslovců se Rožmberkové stávají dokonce tím nejmocnějším šlechtickým rodem v celých Čechách vůbec. Čeští králové původem z cizích zemí jsou na jejich podporu přímo odkázáni. Mimo ně či dokonce proti nim se nemůže nijaká vnitřní politika utvářet.
Těchto politických mechanismů si ovšem venkovské obyvatelstvo téměř 300 vsí krumlovského panství patrně všímá jen velice málo. To platí i pro ves Wietssy Třebonin (latinsky Trzebonyn Maius, dnes Dolní Třebonín), německy Breitenstein, ležící v táhlých výběžcích Šumavy mezi Krumlovem a Budějovicemi na úpatí Věncové hory (německy Kranzl Berg - pozn. překl.) Její obyvatelé používali ve vzájemném styku výhradně české řeči. V rožmberských službách stojící rychtář osady vedl registry dávek (Zinsregister) a hlásí v tom roce 1510, jak je povinen, statistický seznam obyvatel svého úředního okrsku krumlovskému purkrabímu: ve Větším (Velkém) Třeboníně bylo deset celoláníků (Volbauer, Hüfner) dva půl- či čtvrtláníci (Halbbauer, Halbhüfner). Jeden z láníků, tj. sedláků s tažnými zvířaty, je Gyra (Jiří/Georg) Sykora, asi třicet let starý. V dalším zachovaném registru z roku 1543 je jmenován jeho syn Biczek (Blažej/Blasius). Syn téhož Waczlaw (Václav/Wenzel) rozmnožil rodinný majetek. V urbáři z roku 1595 je v každém případě uveden jako majitel jiné, větší usedlosti.
Počínaje rokem 1601 jsou uchovány pozemkové knihy krumlovského panství. V nich nejsou zapsány jen platební povinnosti jako v soupisu dávek či urbáři, nýbrž také převody majetku a částky, kterými majitel usedlosti vyplácel ostatní členy rodiny.
Z jednoho zápisu datovaného 12. zářím roku 1609 se dovídáme, že "... Waczlaw Sykora... wiekem sessel... ", tedy že asi v šedesáti letech skonal na stařeckou slabost a své ženě odkázal s usedlostí i jmění 241 kop míšeňských grošů. Na tehdejší poměry pěkný majetek. Zanechal po sobě vedle vdovy a dvou dcer i syna jménem Mikuláš. Ten v roce 1619 zakoupil po vyplacení svého dědického podílu malou usedlost v sedm kilometrů vzdáleném Rájově (Rojau), náležejícím k panství cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Tam se oženil s jistou Brigidou. V září roku 1626 se jim narodil první syn Dobiáš (Tobiáš/Tobias).
Usedlost byla však zřejmě až příliš malá a Mikuláš se ohlížel po nějaké větší. Jen tři kilometry od jeho rodiště nalezl v malé vsi Chumecz (Chlumec/Chunzen) sestávající z osmi selských dvorů s osiřelou usedlostí Palečkovou (v originále Paleczek-Hof - pozn. překl.) příhodné místo, kde by mohl zůstávat. Smlouvou ze 4. října roku 1627 se Mikuláš stal za 160 kop míšeňských majitelem osiřelého stavení. Od předchozích jeho majitelů přejal usedlostní jméno po chalupě jako své příjmení vlastní a tím tu z Mikuláše Sýkory máme Mikuláše Palečka - Palecžek se to příjmení jeví původním psaním v 1. pádě!
Mikuláš zemřel někdy mezi roky 1645 a 1650, přesnější záznam o tom se nedá najít. Církevní matriky byly následkem třicetileté války jen velice špatně vedeny. Především loupežná tažení Švédů ochromovaly spořádaný běh života. Po smrti hospodářově platilo tzv. právo odúmrti (německy "Heimfallrecht" či také "Totenfall"). Podle něho připadla usedlost majitelovým skonem nazpět vrchnosti. Dědic musil usedlost od vrchnosti (od roku 1623 jí byli na krumlovském panství knížata "zu Eggenberg") znovu odkoupit, bylo však nutno, aby ho vrchnostenský sirotčí úřad prohlásil za svéprávného (zletilého), což se zpravidla dělo ve 23-25 letech věku. Poté, co vdova Brigida usedlost několik let obhospodařovala, mohl její nejstarší syn Tobiáš podle záznamu v pozemkové knize z 23. března 1652 otcovský statek za 160 kop míšeňských znovu nabýt.
Tři roky po jeho smrti získal starší syn Martin tu usedlost dne 1. prosince roku 1678 rovněž za 160 kop. Martin Palecžek pak na ní úspěšně hospodařil po téměř 50 let a zemřel v 76 letech dne 24. července 1727. Nyní to byl druhý syn Lukáš (Lukas), narozený roku 1691, který pokračoval v posloupnosti předků.
Lukáš nemohl jako druhorozený syn otcovský statek nabýt. Nezbývalo mu než se dobře oženit. To Lukáš učinil v roce 1716, když si vzal za ženu sice o 15 let starší, avšak zámožnou (a snad pro tuto skutečnost zvláště atraktivní) vdovu Čížkovou ze sousední osady Radostice. Té všechny děti zemřely a nebylo tedy nijakých dědiců. Z Lukáše se v každém případě stal tím sňatkem vlastník pěkného statku. Poté, co mu žena roku 1730 zemřela a manželství zůstalo bezdětné, oženil se Lukáš Paleček, který po nabytí radostické usedlosti začal užívat příjmení "Čížek" o tři roky později s devatenáctiletou Mariannou z bohatého selského rodu Vítků z Horního Třebonína (Menssý Tržebonin, dnes Horní Třebonín). Mariannin paděd Jiržik Witek (1596-1670) byl po léta rychtářen v eggenberských službách a prováděl v roce 1651 pro třebonínskou rychtu první sčítání poddaných v Království českém (známé jako "Soupis poddaných podle víry" /).
Lukáš doháněl "zameškané": během 18 let porodila Marianne svému muži 11 dětí, z nichž ovšem toliko 3 přežily raný dětský věk. Nejstarší syn Šimon (Simon), narozený roku 1737, po Lukášově skonu 1. září 1758 otcovský statek zdědil. Šimon je v psaných dokumentech střídavě uváděn pod dvěma příjmeními: záznam o jeho křtu zní na "Čížek", obě jeho svatby 1760 a 1772 na "Paleczek", zápis o jeho úmrtí dne 20. května 1790 znovu na "Čížek". Ze dvou manželství vzešlo dohromady dvanáct dětí: nejstarší syn Vavřinec (Laurenz) se narodil v roce 1761, nejmladší Josef 1789. Třetí syn z druhého manželství křestním jménem Paul, narozený roku 1781, je mým praprapradědem. To s ním počíná "německá" historie rodu.
Paul přišel ve svých 24 letech jako pacholek ke koním knížecího schwarzenberského pivovaru v Krumlově. Tady poznal o čtyři roky mladší Sophii Pupeterovou z dnes už neexistující Horní Sněžné (Oberschneedorf) u Volar, která pracovala jako děvečka na Kvítkově dvoře (Favoritenhof) v Krumlově. Půl roku před svatbou se jim narodil syn Georg. Dne 24. listopadu 1807 se v krumlovském kostele sv. Víta stali manželi. Mladý pár chtěl ovšem vybudovat něco vlastního. Docela dobře se tedy hodilo, že huťmistr Johann Plechinger (1780-1848) z Arnoštova (Ernstbrunn) hledal právě v té době pro provoz své tu v hloubi Šumavy nově založené sklářské huti dřevorubce. Paul se rozhodl pro tuto tělesně velmi náročnou práci snad i pod vlivem své ženy, toužící nejspíš po návratu do lesů blízkých jejímu rodišti. V každém případě se roku 1809 stěhují se svým dvouletým synkem Georgem do dnes rovněž zcela zaniklé osady Vyšný (Miesau) u Arnoštova. Teď žil Paul jako jazykově český obyvatel Čech v čistě německy jazykovém okolí. Navíc pocházela i jeho žena z německy mluvící oblasti střední Šumavy. Z Palečků se tedy stali Češi německého jazyka.
Po narození dvou dcer v letech 1810 a 1812, z nichž ta mladší zemřela brzy po narození, odchází Paul i se svou rodinou do Stožce (Tusset) čp. 15, kde je k 1. říjnu roku 1813 ustanoven jako panský lesní hajný (Waldheger) "in der Hutschenau" (tj. nově zřízené hájemství podél potoka Hučiny /Hutschenbach/ u dnešního Černého Kříže - pozn. překl.) napevno do schwarzenberské lesní služby. Krumlovský hospodářský úřad přidělil Paulovi pozemek se stavebním dřívím do dědičného nájmu. Paul tady založil lesnický rod Paleczků v jižních Čechách: 22 přímých potomků stálo ve čtyřech generacích většinou v roli hajných v knížecích službách.
Pro pozoruhodnou okolnost, že Paul byl jako prostý dřevorubec ustanoven panským hajným se mzdou a s pozemkem v dědičném nájmu, poskytuje historický základ rodinná sága.
Podle ní kráčel Paul jednoho parného letního večera od Kvítkova dvora, ležícího západním směrem od krumlovskému zámku, když byl překvapen náhlou bouří. Na zámecké výšině spatřil, jak se nějaký kočár blíží k mostu přes silně rozvodněnou Polečnici. Koně se ovšem při pohledu na běsnící proud mocně plašili. Kočí nad nimi ztratil vládu a spřežení s kočárem se řítilo rovnou do potoka. Paul, zkušený v zacházení s koňmi, se srdnatě vrhl do vln a vyvedl kočár bezpečně na břeh. Jiná verze tvrdí, že měl nést knížete vodou na svých zádech. Kníže vyjádřil vděčnost svému zachránci nabídkou, aby vyslovil nějaké přání. To Paulovo znělo právě v tom smyslu, že by chtěl být přijat do knížecích služeb jako panský hajný. Od knížete se dočkal svolení a věc byla zpečetěna pevným vzájemným stiskem rukou obou mužů.
Tento příběh koloval po čtyři generace ústně v rozličných obměnách. Ta snad nejoriginálnější ze všech má německou veršovanou podobu:
"Im Böhmerwald, in aller Ecken,
Gab es die grünen Paleczeken.
Sie huldigten dem Waidmannswerk
Bei dem Fürsten Schwarzenberg.
Sie waren bärtige Förster, Heger,
Manchmal auch flotte Schürzenjäger.

Ihrem Brotherrn treu verschworen,
Fühlten sie sich auserkoren,
Seiner Durchlaucht brav zu dienen.
Ja, es gab einen gar von ihnen,
Der scheute nicht Hochwasser und wilde Wetter
Und ward des Fürsten Lebensretter.

Als Durchlaucht fast zu ertrinken geruhten,
Zog ihn Paul Paleczek aus den Fluten.
Der Fürst, deshalb bei guter Laune,
Verfügte - man höre und staune - :
"Paleczek, einenWunsch hast Du nun frei!
Lass hören, was es sei!"

Wie tat man da den Paul beneiden!
Der Bursch war schlau und nicht bescheiden,
Und sprach, ein wenig unverfroren:
"Dank schön, Euer Hochwohlgeboren,
Könnte es wohl sein,
Dass ich ein Häuschen, wenn auch klein,
Mir auf Schwarzenbergsschem Grund erbaue!"

Großzügig sprach der Fürst, der schlaue:
"Du darfst, nimm Wiese von der Aue
Neben der Kalten Moldau Lauf,
Und bau' ein schönen Haus Dir drauf.
"Zum Schwarzen Kreuz", so soll es heißen!
Um nochmals Dank Dir zu beweisen,
Stell ich als Waldheger Dich ein!
Sollst meiner Wälder Hüter sein!"
(tj. "Na Šumavě, tam po všem kraji,
Palecžkové se zelenají.
Holdují hájenskému "verku"
tu při knížeti Švarcenberku.
Jak lesním, hajným se jim daří,
loví i občas sukničkaří.

Věrni jsou knížecímu domu,
cítí se vyvoleni k tomu,
Jasnosti sloužit bez přestání.
Dokonce jeden z nich byl k mání,
když bouře přišla, velká voda,
by knížeti záchrany podal.

Když Jasnost užuž zdá se topit,
Paul Paleczek se z vln ho chopí
a kníže, to už v dobré míře,
káže - dnes to snad není k víře - :
"Paleczku, řekni jen své přání
a máš k tomu mé požehnání!"

Paulovi závidět se může!
Byl chytrý, ne ze skromné kůže
(i neomalenost se hodí)
řekl: "Dík, Vaše Blahorodí,
bylo by pěkné, byste přáli
mi postavit dům, třeba malý,
na švarcenberské půdě Vaší!"

Kníže nato hned: "Co je snazší!
Smíš, tam kde louka v březích raší,
Studená Vltava co plyne,
postavit dům, pěkný nad jiné.
Černý kříž ať to místo zve se
a ještě k tomu budeš v lese
mým hajným na znamení díku
věrnému mému služebníku!")
Také svého mladšího bratra Josefa (1789-1876) přivedl Paul z Krumlova do nehostinných oblastí Šumavy. Ten pak působil přes čtyřicet let jako "podřevný" (v originále "Holzmeister", česky se užívalo podle německo-českého lesnického slovníku /1883/ i titulu "starosta dřevařský" - pozn. překl.) a plavební dozorce (Kanalaufseher) v Jeleních Vrších (Hirschbergen). Josefův mladší syn Adolf (1837-1910), knížecí hajný a kameník, vztyčil se čtyřmi tovaryši za velkých tělesných trampot v letech 1876/1877 proslulý Stifterův obelisk vysoko nad Plešným jezerem (Plöckensteiner See). Jeho hrob je dodnes k vidění na hřbitově v Kájově.
Paul zemřel dne 4. září roku 1859 a až do své smrti byl oficiálně v hájenské službě. Do ní byli už mnoho let předtím přijati i čtyři jeho synové. Z jednoho dotazníku, nařízeného v roce 1888 knížetem Adolfem Josefem (žil v letech 1832-1914; vládl od roku 1888), týkajícího se jazykových znalostí jeho lesního personálu a uchovávaného v krumlovském archivu, vyplývá,
že ze dvou Paulových synů, ustanovených později za panské hajné, ovládá češtinu (böhmisch) už jen mladší Karl (1823-1899). Mateřštině svého otce se ovšem nenaučil doma, nýbrž zjevně teprve během své desetileté vojenské služby v jednom píseckém regimentu, s nímž se roku 1848 podílel na bitvě u Custozzy. U jeho staršího bratra Antona (1820-1905) naproti tomu byly na tomto dokumentu zaznamenána toliko znalost německé řeči.
Z Karlových sedmi synů se stalo šest (!) knížecími hajnými. Karlův stejnojmenný třetí syn (1859-1937) - můj pradědeček - nosil po tři roky císařský vojenský kabát. Asi si také v té době osvojil přinejmenším pasívní znalost češtiny. Pár let působil Karl mladší jako c.k. "dvorní četník" (také "dvorský" či "hradní" četník, v originále "Burggendarm", od roku 1868 už jen "Leibgardereiter", četník sloužící na c.k. hradech či zámcích jako člen (jezdec) c.k. tělesné gardy- pozn. překl.), v roce 1888 pak vstoupil jako mladší hajný (Jungheger) do schwarzenberských služeb. V jednom posudku jeho dlouholetého nadřízeného, nadlesního Karla Kithiera z revíru Zátoň (Schattawa) z roku 1908 čteme v rubrice "Allgemeines Verhalten" (tj. "všeobecný postoj" - pozn. překl.): "national indiferent" (tj. "národnostně neutrální" - pozn. překl.). Co tím mohl vždy tak pozorný nadlesní mohl mít na mysli: můj praděd se po celý svůj život cítil jako "Böhme" (tj. Čech bez ohledu na to, jakého ze dvou zemských jazyků užívá - pozn. překl.) se zvláštním vztahem k Vídni, jak vím z vyprávění mého dědečka. Tady v císařském městě nad Dunajem strávil totiž převážnou část své vojenské služby v garnizóně.
Karlovi starší bratři byli po mnoho let ustanoveni "drinnen im Böhmischen", jak bývalo německy označováno z hlediska převážně Němci osídlených okrajových oblastí Čech jazykově české vnitrozemí. Potomci Josefa (1857-1930), který zemřel v Protivíně, byli a jsou vesměs Češi. Také dva mladší bratři mého pradědečka byli celou dobu ustanoveni hajnými v jazykově českých územích. U synů mého praprastrýce Paula (1867-1945) docházelo dokonce k národnostnímu odlišení mezi bratry: ti starší, tj. Walter, Johann a Franz (narození 1900, 1902, 1906) vyrůstali do roku 1918 v Údraži u Písku a navštěvovali české měšťanské školy. Po celý život si spolu dopisovali česky. Walter optoval po založení "první republiky" pro československou národnost, Johann a Franz se rozhodli pro německou. Mladší bratři Adolf, narozený 1910, a Gustav, narozený 1917, užívali naproti tomu výhradně němčinu v hovorovém styku, i když ovládali i český jazyk. Adolf učinil v roce 1936 z nešťastné lásky konec svému mladému životu. Ještě dnes najdeme na hřbitově v Horní Plané jeho dobře uchovaný náhrobek s emailovanou podobenkou, zachycující tvář hezkého mladého muže. Gustav byl feldvéblem (tj. šikovatelem - pozn. překl.) ve wehrmachtu a padl někdy na jaře roku 1945 v prostoru města Saarbrücken, kde má bezejmenný hrob v cizí zemi.
Můj dědeček Otto (1904-1986) se znal ke svému němectví, česky uměl sotva nějaké slovo. Patřil ke generaci, která zažila ve svém mládí náhlý konec (v originále "das abrupte Ende" - pozn. překl.) starého řádu a zrození toho nového. Ten přechod se bohužel neobešel bez nacionálně vybičované atmosféry, která téměř znemožnila vztah vzájemné úcty mezi Němci a Čechy v jedné zemi. V září roku 1945 byl jako člen německého sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (nacisty rozpuštěného - pozn. překl.) v Českých Budějovicích uvězněn. Jeden z mnoha udavačů, kteří se po skončení války horlivě vydávali za hrdinné příslušníky českého odboje, vykonal své. Vlastní příčinou byla snad závist, kterou pan Šalamoun choval vůči mému dědečkovi pro jeho lepší postavení v papírně Pečkovský mlýn (Pötschmühle) ve Větřní (Wettern). Následovalo půl roku ponižování a bezpočet ran v lágru Suché Vrbné (Dürrnfellern) u Budějovic. Ortelu "20 roků těžkého žaláře", jak to doslova stojí psáno v českém soudním rozhodnutí, unikl dědeček dobrodružným útěkem z lágru pouhý den před hlavním jednáním v březnu 1946.
Nikdy nám o svých strašlivých zážitcích během šestiměsíční vazby nevypravoval. Teprve krátce před smrtí je písemně zaznamenal. Je to jedno z mnoha svědectví nesmyslných muk, která v tolika obměnách přinášela ona doba. Další z dědečkových četných bratranců, Edmund Paleček z české rodové větve, měl oproti tomu vůči jiným vrahounům (v originále "unter anderen Mordbuben" - pozn. překl.) méně štěstí: dne 4. dubna 1945 stačil sotva dvaatřicetiletý zahynout pod gilotinou ve smutně proslulé pankrácké sekyrárně (provozované od roku 1943 "státní tajnou policií", tedy pražským gestapem, viz k tomu blíže Wikipedia - pozn. překl.). Pojmu pohrdání člověkem (v originále "Menschenverachtung" - pozn. překl.) lze předřadit odedávna oblíbená adjektiva: hnědé, rudé, náboženské, nacionální... Jaké osudy uvnitř jedné jediné rodiny z Čech!
Pádem komunistické diktatury 1989 se otevřela šance pro budování nového vztahu mezi někdejšími německými obyvateli Čech a Čechy v nich (v originále "Tschechen in Böhmen" - pozn. překl.). Za prvních návštěv v domovině mých předků bylo pro mne setkání s krajinou, kterou jsem už důvěrně znal z vyprávění, spojeno se značným pohnutím. Ovšem, místní jména se lišila. Jak často byla v dědečkově živém podání řeč o místech s německými jmény Tusset (dnes Stožec), Böhmisch Röhren (České Žleby), Wallern (Volary), Oberplan (Horní Planá), Salnau (Želnava) a o mnoha jiných, v nichž mí předkové žili, milovali a trpěli a - kromě prarodičů - také zemřeli a byli pohřbeni. Při mé prvé cestě Šumavou v roce 1991 jsem se musil hodně přiučit: znal jsem přece "jen" německá označení! Chtěl jsem se dovědět něco více o svých předcích, chtěl jsem zjistit, proč měl dědeček po celý život v sobě tak hlubokou touhu po domově a proč jeho zážitky ze Šumavy ve mně vždy probouzely tak silný zájem. Především jsem chtěl docela banálně přijít na to, proč dědeček kladl takový důraz na psaní spřežky "cz" v našem rodovém příjmení. Bylo skutečně tím původním způsobem zápisu, jak se při vědomí tradice předávalo vždy dál z pokolení na pokolení?
Proto jsem se vypravil do archivů a na obecní úřady, kde se uchovávají dokumenty mladšího data. A tady, v těch starých papírech nabývali předkové konkrétní podoby, stali se pro mě živoucími bytostmi. Dokázal jsem se vcítit do krutosti jejich života na drsné Šumavě, když jsem měl v rukou množství žádostí, jimiž můj předek Paul Paleczek, obesílající v letech 1832-1850 každé tři roky knížete Schwarzenberga prosbou o potravinovou pomoc a podporu, poněvadž mu každým (!) rokem po celých více než patnácte let pravidelně pomrzlo všechno obilí. Kníže projevil ve všech případech svou velkodušnost.
Také rodiny manželek mých předků "po meči" (v originále "die Familien der Paleczekschen Ehefrauen" - pozn. překl.) si však zaslouží na tomto místě připomenutí. Předkové mé prabáby Karoliny, roz. Breitové (1864-1931) přišli kolem roku 1750 a 1815 z Bavor sem na Šumavu. Jako dřevorubci zakládali vsi, které už dnes neexistují: Oberzassau (Horní Cázov), Unterzassau (Dolní Cázov), Schönberg (Krásná Hora), Schillerberg (Radvanovice) aj.. Byl to výjimečně tvrdý život, který vedli. V čase kácení stromů od května do podzimu žili přes pracovní týden ve skrovných dřevěných chatrčích v lese. V zimě muselo být poražené dřevo sváženo ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu, resp. k řece Vltavě (Moldau) na mohutných saních. Pokud se už obludný povoz nedal zvládnout, mohl být s člověkem snadno konec. Trvalé strádání umenšovalo časně tělesné síly. Nijaký div, že se jen nemnozí dožívali věku nad 60-65 let. Toliko "Phülp" (Philipp/Filip) Breit a "Moartn-Kaspar" (Kaspar Fuchs) dosáhli skoro devadesátky. Dřevorubci byli skutečnými pionýry, nuznými sice, o to víc hrdějšími na výkony, jichž s důvěrou v Boha podávali.
K tomu, jak se na Šumavě dávala jména, cituji tu ze životních vzpomínek svého dědečka:
Poté, co jsem se nastěhoval na podzim roku 1922 ke svým rodičům v Chlumu (Humwald), musel jsem se hlásit u obecního úřadu. Po ohlášení mi starosta s mazaným úsměvem pravil v nejčistším dialektu: "No, do bist du da Pauli-Korl-Korei-Ottl." (tj. asi jako "Inu, tadys Otík toho Karlíka, co byl Karla Pavlova" - pozn. překl.). Nepochopil jsem z té věty ničehož nic, a hleděl jsem na toho, kdo ji pronesl, zcela zmaten. Pan starosta viděl moje rozpaky a to domácké pojmenování (v originále "Hausname" - pozn. překl.) mi vysvětlil následovně: "Dein Urgroßvater war der Pauli - Dein Großvater war der Sohn, Korl. Dein Vater war dessen Sohn, Korei, und Du bist dessen Sohn, der Ottl." (tj. "Tvůj praděd byl ten ,Pauli' - tvůj dědeček ten Korl /Karl/, jeho syn. Tvůj otec byl zase ten Korei /Karlík/, syn toho Karla, a tys toho Karlíka syn, ten Ottl /Otík/." Doma jsem vyprávěl o tom zážitku svým rodičům, nad čímž se oba dost nasmáli a potvrdili mi, že je to všechno pravda. Můj otec nato upřesnil domácké maminčino jméno, a sice výrazem: "Wenzn-Frounzn-Lina". To proto, že můj praděd z matčiny strany byl Wenzel - "Wenz" (vlastně česky řečeno "Venca" - pozn. překl.), můj dědeček a její otec Franz, tedy "Wenzn-Frounz"(vlastně česky řečeno "Vencův Franc" - pozn. překl.) - nu a moje maminka Karolina byla jeho dcera, tedy "Wenzn-Frounzn-Lina" (vlastně česky řečeno "Lina France Vencova" - pozn. překl.).
Příjmení byla u šumavských obyvatel považována za druhořadá, jinak řečeno podružná. Děti se dovídaly příjmení svých vesnických sousedů nebo svých spolužáků teprve poté, co začaly chodit do školy. Domácké jméno a jméno křestní byla těmi nejdůležitějšími. Stávalo se na vsi, že se nějaký člověk odjinud ptal po jisté zdejší rodině, jejíž domácké označení mu nebylo známo, a pokoušel se ji dohledat na základě příjmení, které znal. Tázaní musili dlouho rozvažovat, poněvadž takové příjmení se díky příbuzenským vazbám, vyskytovalo po vsi opakovaně. Teprve pak dokázali následně zjistit, které domácké jméno té či oné rodině náleží. Mimoto byli vesničané zcela popleteni, když se cizí lidé vyjadřovali a tázali spisovnou němčinou, a stávalo se nejednou, že se tázaný s ostychem odvrátil a nijakou odpověď nepodal.

Dnes vím: domovina mých předků nemůže nikdy být mou domovinou v tom smyslu, v jakém byla pro ně. Kořeny rodu (v originále "die Wurzeln - die kořeny - der Familie" - pozn. překl.) však, ty cítím. Cítím se s krajinou jižních Čech tímto zcela zvláštním způsoben spjat. A v tichu a v klidu jsem dokonce trochu hrdý právě na to, že mi Pán Bůh tyto skutečně zemsky české (v originále "diese wahrhaft böhmischen" - pozn. překl.), tyto jak německé, tak české kořeny poskytl darem.

Mnichov, na jaře 1999 (doplněno v září 2009)
Raimund Paleczek
- - - - -
* Bonn (NRW) / Chlumec / Vyšší Brod / Větřní / Český Krumlov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko