logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEO NEBL

Birke im Herbst


Du bist so schweigsam hier, als sähest du
in Fernen, die sich uns noch mild verhüllen...
Vielleicht auch denkst du an die Winterruh;
an Träume, die sich abermals erfüllen.

Dein immer helles Wesen wird nicht alt -
ja wird zum Sinnbild farbiger Romanzen,
wenn unter deiner musischen Gestalt
die Dorfgeschlechter ihre Reigen tanzen.

Man mag der Zweige sanftbewegtes Spiel
mit zärtlichem Geflüsterwort vertauschen:
Du selbst behältst dein inneres Profil
und gibst uns Mut, ins Tiefere zu lauschen.

Bříza na podzim


Bílá, hledíš očima mlčícíma
do dálek, které jsou nám zastřeny -
Snad to už v tobě dřímá dlouhá zima
jak sen, sen vždycky znova splněný.

Jakýsi nikdy nestárnoucí jas
se v tobě stupňuje až do romance,
když jarní múza políbí tě zas
a vítr za vsí tvůj háj prolne tancem.

Něžná hra větví i nás přimět má
sladkému šepotu se přestat bránit.
Nitro mi obestírá bílá tma,
dáváš mi sílu tonout v naslouchání.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1967, s. 116

Abendgang


Genau so anft wie in den milden Wälder,
Die sich wie Mäntel um die Hügel schmiegen,
Führt dieser Pfad auch in das Zelt des Abends,
In dem sich bald die jungen Sterne wiegen.

Man hört das Lauten einer Kirchenglocke
Wie edlen Rhythmus durch die Blätter wehen.
Beziehungsreich sind diese Melodien -
Wie Grenzen, die durch weite Länder gehen.

Es ist der Übergang, in dem die Dinge
Die Härte der Konturen fallen lassen;
Und wichtiger wird das Daheim der Stuben
Als die umwerbendste Musik der Gassen.

Und immer stärker greift das Spiel der Sterne -
Ein Tanz, ein kosmischer - in die Gedanken -
Kann es die Finsternis der Nacht vereiteln,
Dass alle Stämme sich zum Lichte ranken?

Cesta za večera


Stejně tak něžně jako vlídné lesy,
pláště přes hřbety vrchů přehozené,
vede ta cesta tichým navečerem,
než se jím hvězdné nebe rozeklene.

Je slyšet zvon. To jeho kolébání
šlechetným dechem v listí korun věje,
píseň nese, co poselství všem lidem,
mez nová, která do daleka spěje.

Změní věc každou: v láskyplném šeru
ostří svých kontur v okamžiku ztrácí;
cennější je teď domov, který hřeje,
než halas ulic, pustý ve vibraci.

A stále hustěji se hvězdy rojí
v kosmickém tanci. Je ti zapotřebí
více vnuknout, že i v tmách nejtemnějších
všechny ty lesy vzpínají se k nebi?

Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 224

Kleines Bergdorf


Allen Fenstern ist die Straße nahe
und die Sachen, die passieren, saugen
sie in ihre durstigen Gemächer:
Dörfler haben neugierige Augen.

Und die alten Dächer sind verschwiegen
und verwahren wie getreue Hände.
Ahnenbilder auf vergilbten Blättern,
blaue Schatten fallen auf die Wände.

Zwar verpflichtet dem Gesetz des Wandels,
webt im Baum der Generationen
doch die zähe Melodie des Lebens
und die Stille betender Ikonen.

Malá horská ves


Na cestu ven okna chalup hledí
a hovor lidí za nimi se točí
jak žízeň a hlad po tom, co se stalo
tam na ní. Ba, ves zvědavé má oči.

Staré střechy však mlčí v dávném tichu
sepjaty jako ruce maminčiny.
obrazy předků žloutnou na zdech světnic,
na které večer klade modré stíny.

Je sice všechno podřízeno změně
jako strom rostlý v řadě generací,
ale ten nápěv přede nerušeně
utkvělost ikon - napořád se vrací.

Hoam!, 1979, č. 4, 2. str. obálky

Die Dinge


Wir leiden an den Dingen insgeheim,
Umgeben von der Stummheit ihrer Bürde,
Und mühen uns vergeblich um den Reim,
Der ihr Geheimnis offenbaren würde.

Sie sind wie in Bewegung auf uns hin,
Um sich an unsre Türen anzulehnen,
Als wäre solches Lauschen nun ihr Sinn,
Als dürste nach dem Wort ihr ganzer Sehnen.

Führt nicht der Wipfel unstillbarer Schwung,
Der Ströme unaufhaltsames Getriebe
Zu stillem Wissen um Verständigung.
Dereinst - o Wunder schöpferischer Liebe!

Věci


Máme sklon věřit věcem, tajemným
mlčením tížícím nás jako břímě,
marně se snažím projasnit ten rým,
záhady roztít, jimiž obklopí mě.

Jako by blížily se směrem k nám,
na naše dveře zvenčí naléhaly,
jako by se mnou, který naslouchám,
o čísi slovo vší svou silou stály.

Chvějí se stromy v temných vrcholcích
a říční proud se tříští jen a třpytí,
já však ten div smývající můj hřích
tvořící Láskou cítím v žilobití.

Hoam!, 1963, č. 10, s. 290

Abendbesinnung


Deutlich schwingt der Uhrenschlag durchs Dorf
Viele Leute gehn auf späten Wegen.
Jede Wanderung will jetzt das Heim,
um verborgnes Gut zu pflegen.

Eine milde Glocke lädt noch ein,
für des Tages Angebot zu danken;
Manche Chancen blieben ungenutzt,
manche Pläne fanden ihre Schranken.

Alle Tischgenossen spüren nun,
dass auch Friede wächst aus edlen Speisen...
werden über das Gespräch vertraut -
lauschen in das ferne Wagenreisen.

Večerní zamyšlení


Jasně vsí hodina odbíjí,
mnoho lidí navrací se domů.
Každá cesta jedněm rafijím
patří, ví, čí statek patří komu.

Tichý zvon tě ještě vybízí
za to, co dal den, mu poděkovat.
Touha v srdci, ta však nemizí,
i když na ni sotva stačí slova.

U stolu tě doma čekají,
mír tu voní jako dobré těsto,
hovor rozpřádá se po kraji
jako ohlas vozů starou cestou.

Hoam!, 1980, s. 239

P.S. Pod titulem Abend je tato báseň v mírně zkráceném znění pojata i do antologie Des Waldes Widerhall, kde je otištěna na s.47.

Im Zwielicht


Komm und pilgre heimlich mit in diese
Landschaft mit den leisen Kostbarkeiten:
da sind Bäume, die um eine Wiese
bergend ihren milden Frieden breiten;

und Gewässer, die wie braune Weine
über dämmernde Gelände rinnen;
Weiler, noch umwärmt vom Abendscheine;
Kätner, eingekreist von tapfren Minnen -

Dann und wann tropft in den Winterställen
das Geglöckl noch vom Hals der Rinder -
Rauhe Hände, müd vom Tannholzfällen,
finden sich und werden fromm wie Kinder...!

Za soumraku


Pojď se mnou, čeká tě ta krajina
s tichou a v sobě tajně skrytou cenou:
samotné stromy v mokrých lučinách
šíří mír lesů zemí zamyšlenou;

potoky, které jako temně hnědé slzy
se řinou v šeru dřímající strání;
samoty, na něž večer snáší se tak brzy,
kolik jen cudné lásky cítíš na nich -

Tu a tam cinkne ještě zimní stájí
zvonek na vlaze teplé kravské šíji -
drsné ruce, které jen práci v lese znají
a modlitbu, jak dítě pohladí ji...

Des Waldes Widerhall, s. 47

Dnešní šumavské Nové Hutě nesly podle potoka, který od Plání míří k jihu se svažujícím údolím do slatí nad Borovými Lady, německé jméno Kaltenbach. V jejich jedné části zvané Froschau se v chalupě č. 53 narodil 2. prosince 1913 budoucí katolický kněz a básník Leo Nebl. Po dokončení krumlovského gymnázia vystudoval budějovický kněžský seminář a 29. června 1939 byl v Pasově vysvěcen, aby konal duchovní službu na různých místech Šumavy. Po násilném vysídlení působil ve větším počtu míst v prostoru kolem Stuttgartu, naposledy byl farářem v Drackensteinu, diecéze Rottenburg. Když 7. ledna 1979 zemřel v Plattenhardt také nedaleko Stuttgartu, odešel v jeho osobě další z řady tolika šumavských básníků, které právě rodná zem dokázala přimět k prostému, ale o to niternějšímu výrazu. I ve verších s názvem Bříza na podzim jako by se propadal do hloubi toho až kmenového zemitého stesku, přemáhajícímu znovu a znovu křehký mír srdce.

- - - - -
* Nové Hutě / Český Krumlov / České Budějovice / † Plattenhardt (BW

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V mladších letech svého kněžství
Mezi spolužáky ročníků narození 1912-1914 v rodném Kaltenbachu s paní učitelkou Travnitschek-Juglovou je tu zachycen ve druhé řadě třetí zprava, v poslední řadě nahoře třetí zleva lesníkův "Gustl" Hoke
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 53 v Kaltenbachu (v dnešních Nových Hutích má to číslo popisné penzion Tetřívek), kde žil, tehdy devítiletý, se svou tehdy tříletou sestrou Marií (*5. ledna 1918), rodiči a prarodiči z otcovy strany (byli to otec Leo /*28. ledna 1888/, matka Ferdinanda /*24. května 1894/, děd Johann /*25. března 1846/ a babička Magdalena /*15. února 1849/, podle tohoto dokumentu bez výjimky zdejší rodáci)

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist