Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

BERNHARD MERTH

Monarchie a rakouská státní myšlenka

Ten, kdo se dnes odváží promluvit v tomto smyslu, bude z mnoha stran vysmíván, nebude-li prohlášen za nějakého prodejného pacholka (v originále "für einen feilen Knecht" - pozn. překl.). Nárokujeme si také v tom ohledu pro sebe toliko právo vyjádřit své vlastní přesvědčení, jak to stejnou měrou přísluší komukoli jinému. Ty otázky jsou totiž příliš významné, než aby v našem programu mohly zůstat neprobrány a nevyloženy (v originále "unerörtert" - pozn. překl.).
Bylo by zcela falešné spatřovat ve formě státu an sich záruku, danou prospěchu jeho obyvatel. Řím vzkvétal jako království, jako republika a rovněž jako císařství. Záleží vždycky jen na lidech, kteří vládnou, a na těch, kteří by mohli vládnout. Vždycky se přece stále ještě ukazuje, že je pro státní útvar předností, když je nějaké místo, majetkem, postavením a tradicí stojící nade všemi stranami. Neboť jen ono je schopno působit ve smyslu vyrovnání mezi úsilím nižších stavů o pokrok a egoismem majetných a všude se ještě prokázalo, že vyřazení tohoto faktoru nikdy nepřineslo vysněnou svobodu, nýbrž na jeho místo vstupuje panství kapitálu. Když jen dále vzpomeneme poměrů v naší otčině, jak v posledních letech často toliko samo slovo císařovo odvrátilo zápas a jeho ruka státní loď vedla mimo nebezpečné útesy, nelze asi podporovat snahy, které by nás mohly v budoucnu o takovou možnost oloupit. Jsme dále monarchisty, poněvadž tento pojem a pojem Rakouska považujeme za pojmy nerozlučné. Ten, kdo chce to druhé, musí chtít i to první. Tím se dostáváme k našemu stanovisku vůči rakouské státní myšlence.
Zastáváme se rakouské státní myšlenky z národních i obecně lidských důvodů. Z národních důvodů proto, poněvadž považujeme za prospěšné, aby na východ od Německa existovala říše, která není sice čistě německá, ale také nikoli čistě slovanská, ve které arci my Němci máme tolik vlivu, abychom uchovali náš stát v hospodářském zájmovém společenství s Německem, což pro nás stejně jako pro jiné národy monarchie považujeme za to nejlepší.
Zastáváme se rakouské státní myšlenky také z důvodů obecně lidských. Hovoří se o balkánském problému a jednom "nemocném muži" ("nemocným mužem na Bosporu bylo, jak známo, nazýváno Turecko, přesněji řečeno Osmanská říše" - pozn. překl.). Jeho nemoc započala 12. září roku 1683. Kdo by chtěl tvrdit, že už nastala krize? Je stále oddalována, poněvadž je tu děs z následků! Se stavem nemocného muže nemáme my v Rakousku veskrze ničeho, jak právě současnost (jde o rok 1908 - pozn. překl.) dokazuje. Ten, kdo by chtěl násilně rozvinout rakouský problém, zažehne světový požár. Chceme proto ty, kdo si toho tolik přejí, zavést na bitevní pole v Mandžusku, aby si uvědomili odpovědnost za své konání. Dokud ještě existuje zdání naděje, že se dá zamezit násilnému řešení, má každý opravdový humanista morální povinnost (v originále "hat jeder wahre Menschenfreund die Gewissenspflicht" - pozn. překl.) podporovat směr, mající za cíl nějaké mírové řešení. Pokud jsme my učitelé činní v tomto smyslu, jednáme v duchu lidskosti. To je praktické mírové hnutí, mnohem potřebnější než to, které se nyní chce vnést do našich škol. Ve smyslu této mírové myšlenky jednáme, když chcem být nápomocni uskutečnění výroku Fridricha III. Habsburského (žil v letech 1415-1493, od roku 1452 byl císařem Svaté říše římské, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.): "Österreichs Adler werden bestehen bis ans Ende der Zeiten." (tj. "Rakouští orli obstojí až do konce věků." - pozn. překl.).
A my dokážeme vystupovat pro rakouskou státní myšlenku také proto, neboť Rakousko není toliko pojmem politickým, nýbrž je jako podunajský stát i pojmem zeměpisným a dále i pojmem kulturním. Je pravda, že neexistuje nijaký rakouský národ, že existuje jen rakouský státoobčan, stejně jako existuje třeba jen občan švýcarský. Toto Rakousko mělo však od nepaměti zcela zvláštní ražení, Rakousko bylo vždy Rakouskem, se všemi svými ctnostmi a nedostatky, když jsme vlastnili Lombardsko a když jsme je ztratili, bez Haliče i s ním. Shromáždit jednotlivé národy na půdě, na níž se zastavilo jejich stěhování, pozvednout je na co možno stejnou úroveň a každému z nich zajistit podmínky jejich prospěchu a rozvoje, to je úkolem Rakouska i dnes ještě, to není nijaká specificky národní, nýbrž ideálně lidská, striktně kulturní mise.
Ta nachází své stvrzení i v dějinách. Není nijakou náhodou, že se během středověku uskutečnil stále dotud marný pokus o sjednocení rakouských, českých a uherských zemí teprve tehdy, když se turecká moc stala nejnebezpečnější. Je proto zcela falešné říci, že patříme k sobě, poněvadž máme společný panovnický dům, nýbrž naopak stojí věc tak, že máme společný panovnický dům, poněvadž patříme k sobě.
Bude proto tou nejkrásnější poctou, kterou můžeme našemu monarchovi připravit na počátku jeho jubilejního roku (rozuměj 60. výročí nastoupení Františka Josefa na císařský trůn v roce 1848 - pozn. překl.), když si my křesťanští učitelé ohledně našeho poměru ke státu v našem programu, vycházejíce z dosud obvyklého výrazu "Pflege des Patriotismus" (tj. "pěstování patriotismu" - pozn. překl.), sobě samým předepíšeme: "Pflege des monarchischen Gedankens im Volke. Erziehung zum Österreichischen Staatsgedanken." (tj. "pěstování monarchistické myšlenky v lidu, výchova k rakouské státní myšlence" - pozn. překl.)

Toto je překlad jedné z kapitol knihy "Die kulturellen Grundlagen und Ziele der christlichen Lehrerorganisation" z roku 1908. Pozdravný úvodní text k ní napsal poslanec říšské rady a ředitel dolnorakouského zemského učitelského ústavu při vídeňském Pedagogiu ("am Pädagogium Wien") August Maria Kemetter (žil v letech 1866-1945, blíže viz Wikipedia, snad třeba dodat, že byl před rokem 1938 předsedou rakouské Ligy pro lidská práva). Jejím autorem je pedagog Bernhard Merth, absolvent německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích. Narodil se na tzv. Ovčárně (Schafferei) čp. 28 blízko Nové Bystřice (Neu Bistritz) dne 15. srpna roku 1864. Jeho otec Franz Merth byl stejně jako chlapcův děd z otcovy strany Bernhard Merth "Müller zu Schafferei". Babička z otcovy strany Anna, roz. Weidlichová, pocházela z Nové Bystřice. Chlapcova matka Johanna byla Rakušanka, dcera hostinského z Eisgarn Antona Löfflera a jeho ženy Franzisky, roz. Blachové z Maishofen. Po dokončení českobudějovických studií nabyl mladý Merth roku 1885 osvědčení učitelské způsobilosti pro obecné školy a byl jako učitel činný na různých dolnorakouských školách, mj. v letech 1894-1905 v Kremži (Krems), v letech 1905-1918 jako cvičný učitel na zmíněném už vídeňském Pedagogiu. V roce 1918 odešel do výslužby. Od roku 1916 byl Merth hlavním redaktorem časopisu "Österreichische pädagogische Warte", jehož spolupracovníkem byl už devět let předtím). Byl autorem opakovaných vydání mluvnic a jazykových cvičení pro obecné školy i mnoha knih pro mládež z rakouské historie. V edici Universal-Bibliothek (č. 3396) vyšla roku 1895 jeho práce "Des österreichischen Volksschullehrers Freud und Leid", pět let nato publikoval vzpomínkovou knihu "Andenken an meine Schulzeit" Byl vydavatelem edice Österreichische Volksschul-Bibliothek (1894-1896) a Österreichs Jugendhefte (vyšel jen 1. svazek 1915 už ve válečném duchu). Zasloužil se o organizaci katolického učitelstva v Rakousku a ve Vídni. V dunajské metropoli i zemřel ve věku 59 let 9. února roku 1922 a pět dnů nato byl pochován na hütteldorfském hřbitově ve 14. vídeňském okrese Penzing. List Reichspost ve svém nekrologu prohlásil Merthovu ztrátu pro vídeňské katolíky v bouřlivé poválečné době za nenahraditelnou. Těch ztrát bylo tehdy ovšem věru příliš a nevím, že by si někdo v Českých Budějovicích ještě vzpomněl na zastánce rakouské státní myšlenky.
- - - - -
* Nová Bystřice / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko