Charlotte Meffertová

Narodila se 7. srpna roku 1907 ve Vimperku (Winterberg) jako dcera tehdejšího ředitele sklárny Adolfov (Adolf) Johanna Urbana a jeho ženy Rosy, dívčím příjmením Fuchsové. Otec, jak vysvítá z matriky Znojmo-Louka 14907, snímek 343, na digitálním serveru Moravského zemského archivu, byl 25. října 1878 narozeným synem chalupníka v jihomoravské obci Suchohrdly (Zuckerhandl) Vincence Urbana (děd z otcovy strany Georg Urban byl podruhem v obci Sudkov /Zautke/, jeho žena Johanna, roz. Bozan, pocházela z obce Dlouhomilov /Lomigsdorf/, stejně jako Sudkov dnes v okrese Šumperk v Olomouckém kraji) a jeho ženy Theresie, dcery Johanna Hadeka, chalupníka v Suchohrdlech a Marie Anny, roz. Langové rovněž ze Suchohrdel. Matka Rosa přišla na svět 26. května 1887 v Adolfově (Adolf) čp. 131 na předměstí Vimperka jako dcera sklářského dělníka Friedricha Fuchse (i jeho otec Josef byl sklářským dělníkem v Adolfově čp. 7, jeho žena Anna Maria Eiterová pocházela z Vimperka, předměstí čp. 87) a Antonie, roz. Grillové, dcery sklářského taviče v Adolfově čp. 129 Franze Grilla a Marie, roz. Jarošové ze Svátkovic, okr. Milevsko. Charlottini rodiče se brali ve Vimperku dne 7. října roku 1906 a jedním ze svědků na jejich svatbě byl Julius Blechinger, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže a v oddací matrice stejně jako nevěstin otec vlastnoručně podepsaný. Charlotte (Lotte) chodila do školy v rodném Vimperku a v Chebu (Eger), než se později seznámila s odborným učitelem Aloisem Meffertem a roku 1929 se za něho ve Vimperku provdala. Manželství trvalo 33 let a vzešly z něho dvě dcery, Margarethe, později provdaná Walchová, a Eleonore, později provdaná Kelnbergerová (ta poslala báseň, tvořící naši textovou ukázku, 24 let po matčině smrti do krajanského časopisu). V dubnu 1946 byla rodina násilně vysídlena ze svého domu ve vimperské čtvrti německy zvané Kinoviertel (hned 31. října 1938 přejmenované městskou radou po připojení k "Říši" na "Josef-Goebbels-Siedlung") na ulici zvané do roku 1945 Seweraweg. Znamenalo to odloučení od rodičů a odsun do Bavorska, kde se v obci Polling, zemský okres Mühldorf am Inn, Charlotte znovu setkala se svým manželem, který byl mezitím propuštěn z válečného zajetí a našel tu učitelské místo. O nějaký čas později převzal místo ředitele (v originále "die Rektorstelle") školy v blízkém městysi Tüßling. Poté, co byl penzionován, odstěhovala se rodina do vlastního domova v Pollingu, získaného v roce 1955. Manželům bylo dopřáno užít si ho spolu jen sedm let, poněvadž roku 1962 Alois Meffert zemřel. Po jeho smrti strávila paní Meffertová sklonek svého života u rodiny své dcery Margarethe, přičemž obzvláštní láska patřila jejím vnukům a pravnukům. Byla hluboce nábožensky založena a ve víře nacházela i útěchu v nemoci, která si vyžádala hned několik vážných operací a které literárně zdatná žena v domácnosti (zanechala o svém talentu několik posmrtných svědectví ve vimperské "čítance" Böhmwind /1989/) podlehla v Polling ve stáří 79 let dne 18. června roku 1987. Nevím vlastně, kde je pochována, nekrolog se o tom nezmiňuje a z parte to nelze vyčíst. Zato tam stojí psáno: "Ihr Leben war Liebe und Glaube." To, že její život byl láska a víra, asi netřeba překládat, slovo "domov" je už v té její básni úvodem a přání v jejím závěru zůstalo dojista nesplněno.

Heimat	Domov
Der Sonne gold'nes Leuchten Liegt über dem weiten Wald. Die Heide gleicht dem Märchen, das nie und nimmer alt. Hoch schwingt sich eine Lerche, sie jubelt froh und frei, und viele kleine Sänger stimmen dem Liede bei. Des Wildbachs schäumend Brausen geht über rauh Gestein. Ein bunt unendlich Blühen begrenzt das Dörflein klein. Oh, könnt ich dort nur weilen in kleinem milden Glück. Gern gib ich alle Freuden der Welt dafür zurück. Heimat, du heilige Mutter, oh nimmt uns fest ans Herz, gemildert ist jeder Kummer bei dir ist nur halber Schmerz. Und ist zu Ende das Wirken, in Pflichterfüllung das Leben alt... dann nimm mich zu kühlem Frieden, Erde der Heimat, "mein Böhmerwald!"	Sluneční zlatá záře nalehla na širý les. Pohádka táhlých plání nestárne ani dnes. Skřivan se vzhůru vznáší, a jásá zas a zas a spousta malých pěvců druží k němu svůj hlas. Bystřina pění a šumí, skalami dá se v let. Kolem vesničky malé jsou luka samý květ. Kdybych tu mohla prodlít a ke štěstí se znát, všechny radosti světa bych za to chtěla dát. Domove, půdo svatá, přiviň mne na srdce. Jak matka utiš strasti, půl kéž nám jich zbýti chce. A když je u konce dílo, když život naplněn dozrává... potom kéž přijme mne v míru zem domova, moje Šumava!
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2001, č. 8, s. 379