Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRITZ LANGE

Z Čech do Vídně - Schwarzenberský plavební kanál

Nadaný bažantnický učeň ve službách knížete Schwarzenberga
Od sklonku jara až do podzimu roku 1789 se probojovávalo 1200 dřevorubců nedotčenými pralesními končinami na svazích Šumavy, aby vykopali plochý vodní příkop, vedle něho založili cestu a tím učinili počátek 320 kilometrů dlouhé cestě do císařského sídelního města Vídně. Jejím geniálním osnovatelem byl čtyřiapadesátiletý knížecí inženýr a přísežný zeměměřič Josef Rosenauer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který mohl nyní konečně realizovat svou po desetiletí pěstovanou vizi dopravní cesty pro nadmíru šumavského dřeva do Vídně (měla v roce 1770 už téměř 200 tisíc obyvatel, zatímco Praha asi 77 500 - pozn. překl.), trpící zejména právě velkým nedostatkem paliva.
Zvláštní na tom bylo, že malé vodní toky, které to dílo cestou ke Světlovodskému potoku (v originále "zum Lichtwasser", pro potok se užívá spíše jednoslovné označení Světlá - pozn. překl.) křižovaly, vlastně nemířily k Dunaji, nýbrž k řece Vltavě, do Prahy a k Severnímu moři. Josef Rosenauer však už na pokusném úseku dokázal, že v tomto dlouhém a neuvěřitelně plochém příkopu bude moci být směr těchto vod obrácen, veden přes evropské rozvodí při Růžovém vrchu (v originále "neben dem Rosenhügel", podle toho, zda je místní jméno chápáno jako označení vyvýšeniny /na mapách ovšem neznačené/ či zaniklé osady při ní, kolísá psaní malého či velkého písmene "v" ve druhé části sousloví - pozn. překl.), aby konečně vespolek vústily do řeky Velká Mihela (v originále "zur Großen Mühl" - pozn. překl.).
Pro velký "Krumau-Wiener Schwemm-Canal" (tj. doslova "Krumlovsko-vídeňský plavební kanál" - pozn. překl.) bylo však třeba učinit podstatně víc než vykopat dlouhou a plochou rýhu kolem Růžového vrchu. Strmé klesání Otovského potoka a Světlé (v originále "die Steilstufen des Reit- und Zwettlbaches" - pozn. překl.), které se brzy projevilo, musilo být regulováno i zpevněním břehů, vyztužením a pokrytím dna a tam, kde posléze Große Mühl ústí do Dunaje, musela být velká množství dřeva zachycována a navršována do hromad, než na vorech a lodích konečně dosáhla svého cíle, totiž císařských složišť ve Vídni. Musely být budovány nádrže a propusti, skluzy a česle, zakládány osady a usidlováni v nich dřevorubci.
Po kapitole o technice a historii vodní cesty provází tato kniha v šesti dalších kapitolách Schwarzenberský plavební kanál (v originále "Schwarzenbergischer Schwemmkanal" - pozn. překl.), jak byl později nazván - od Velké Mihely nahoru až ke svému počátku u Světlé. Nejprve však několik o životním příběhu Josefa Rosenauera.
Narodil se 26. února roku 1735 v Chvalšinách (Kalsching), okres Krumlov (Krumau) v jižních Čechách, a nebyl toliko iniciátorem, projektantem a stavitelem kanálu, nýbrž později i osobou zodpovědnou za jeho provoz jako "fürstlicher Schwemmdirektor" (tj. "knížecí plavební ředitel" - pozn. překl.). Vyrůstal jako nemanželský syn tkalcovského tovaryše Antona Rosenauera u jeho matky Ursuly Traxlerové a jeho děda, tesaře Martina Traxlera. Rosenauer velice rád kreslil a tak podal přibližně ve svých 13 letech prostřednictvím lesmistra rytíře von Feldegga (v originále "von Feldeck", Wenzel Fellner von Feldegg má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) žádost knížeti Josefu I. Adamovi zu Schwarzenberg, zda by nemohl hradit náklady "zur Lernung der Malerkunst" (tj. "na výuku malířskému umění" - pozn. překl., poněvadž je "bettelarm und mit keinem Gulden aufzukommen imstande" (tj. "chudičký a není s to zaručit se jedinou zlatkou" - pozn. překl.). Kníže žádosti nevyhověl a Rosenauer se začal učit bažantníkem na blízkém zámku Červený Dvůr (v originále "Schloss Rotenhof" - pozn. překl.), kde směl vypomáhat i při zeměměřičských úkolech.
Už tehdy padly leckomu do očí jeho nádherně kreslené plány. V době bez povinné školní docházky musely být Rosenauerovy zájmy, nadání a píle skutečně něčím nápadným, takže byl naň upozorněn opět sám kníže. V té době byl ovšem nemanželský původ téměř nepřekonatelnou překážkou pro jakýkoli další profesní vzestup, což mohla vyřešit jen nějaká obzvláštní procedura. Nebyl to nikdo menší než císařovna Marie Terezie, kdo vystavil roku 1758 pro třiadvacetiletého Josefa Rosenauera listinu, která ho této "poskvrny nemanželského zrození" (v originále "von diesem ,Makel der unehelichen Geburt'" - pozn. překl.) zbavovala! Rosenauer byl povýšen na schwarzenberského lesního adjunkta a směl na knížecí náklady ve věku 34 let odcestovat do Vídně ke studiu matematiky a fyziky na c.k. "Ingenieur-Akademie" (dnešní "Technische Universität") ve vídeňské městské části Laimgrube. Rosenauer tam jako více než třicetiletý nemanželský syn tkalcovského tovaryše musel působit jistě dosti svérázně. Vyučil se tu nicméně "Mappierung und Mechanik mit großem Eifer, fleißigem Fortgang und guter Beurteilungskraft" (tj. "mapování a mechanice s velikou horlivostí, pilným prospěchem a dobrou silou úsudku" - pozn. překl.).
V roce 1770 se Rosenauer vrátil do Krumlova nazpět a byl rok nato jmenován knížecím inženýrem. Mnohostranně nadaného muže čekaly nové úkoly: vyměřovací práce, silniční, vodní a mostní stavby, odvodňování i instalace čerpacích zařízení pro Hlubokou (Frauenberg) i vodotrysk v krumlovském zámeckém parku. Ve svých téměř 37 letech se Rosenauer roku 1772 oženil s Marií Antonií Břeskou z Birkenfelsu, třiadvacetiletou dcerou krumlovského senátora, a stal se tím svobodným měšťanem krumlovským. Z pětiletého manželství vzešly čtyři děti, z nichž však přežil toliko syn Josef (žil v letech 1775-1845 - pozn. překl.). Rosenauerova mladá žena zemřela v roce 1777 a on se následujícího roku 1778 oženil podruhé. Jeho druhá žena Elisabeth působila rovněž z blízkého okruhu schwarzenberského knížecího dvora - byla totiž dcerou Valentina Neumanna, osobního kuchaře knížete Schwarzenberga. Z tohoto manželství vzešli čtyři synové a sedm dcer.
Četné geodetické úkoly Rosenauerovy ve schwarzenberských službách byly důvodem k tomu, aby roku 1779 složil u "Úřadu desk zemských" v Praze (v originále "bei der ,Landtafel' in Prag" - pozn. překl.) zeměměřičskou zkoušku. Nejvýznamnější Rosenauerova zásluha spočívala však bezpochyby v projektování a zřízení velkého plavebního kanálu ze Šumavy k Velké Mihele.
Rosenauer započal myšlenku plavení dřeva přes evropské rozvodí do Vídně rozvíjet od roku 1774, skutečně realizovat ho však mohl až o 15 let později. Poté adaptoval roku 1798 pro plavení dřeva v rakouském Mühlviertelu a Waldviertelu na náklady knížete Josefa II. Schwarzenberga i řeku Schwarze Aist pro barona Hackelberga a kněžnu Kinskou. Čtyři Rosenauerem založené plavební nádrže (v originále "von Rosenauer angelegte Schwemmteiche" - pozn. překl.) leží ve Waldviertelu jižně od Karlstiftu a dva při Rosenhofu v Mühlviertelu. K poslednímu plavení dřeva na řece Aist došlo v roce 1953. Všechny plavební nádrže jsou ještě dnes co možno nejlépe udržovány a jedna z nich je dokonce využívána jako koupaliště.
Další projekt pro knížete Schwarzenberga umožnil od roku 1801 plavení dřeva z velkých oblastí Šumavy na bavorskou hranici u Prášil (v originále "bei Stubenbach" - pozn. překl.), které před stavbou kanálu náležely hraběti Kinskému a jejichž pár už jen sklářských hutí vykazovalo velice skromný výnos. Cílem tohoto plavení dřeva byla Praha a také tam Rosenauerův plavebí kanál zlepšil zásobování palivovým dřevem stejně, jako se tomu stalo několik let předtím ve Vídni.
Nemohlo bohužel dojít k uskutečnění dalšího zajímavého Rosenauerova projektu, totiž bočního kanálu, dlouhého 6,3 km a širokého natolik, že by mohl být splavný i vory, který by obešel divoce romantické skalní řečiště Vltavy jménem Čertova stěna u Vyššího Brodu (v originále "die wildromantische Moldauschlucht mit dem Namen ,Teufelsmauer' bei Hohenfurt" - pozn. překl.) a jehož detailní projekt byl hotov už v roce 1780. Údajně byly proň už roku 1784 vykoupeny pozemky vyšebrodského kláštera a uděleno mu i úřední povolení. V té době právě započaté úvahy o plavení do Vídně, které vedly k očekávaně vysokým nákladům na stavbu kanálu a k mnohem vyšším vídeňským cenám dřeva, vedly však k odložení tohoto plánu. Po dohotovení "vídeňského" plavebního kanálu se ukázalo, že může být mnohem skromnějšími investicemi docíleno mnohem vyššího zisku, takže i z tohoto důvodu boční kanál zbudován nebyl. Jako jeho náhrada vznikla v letech 1858-1864 mezi Lipnem a Vyšším Brodem (v originále "zwischen Lippen und Hohenfurt" - pozn. překl.) silniční objížďka, po níž pak byly vory z horního toku Vltavy rozebrány putovaly na vozech dál tak, aby se vyhnuly právě Čertově stěně! Ve Vyšším Brodě pod úžinou řečiště (v originále "unterhalb der Engstelle" - pozn. překl.) se vorové tabule znovu sestavovaly a pouštěly na vodu.
Zaměstnán dalšími plány a projekty, které zůstaly nedokončeny, zemřel Rosenauer v 69 letech věku dne 10. března roku 1804 v Krumlově. Kníže Josef II. Schwarzenberg mu ještě stačil po spěšném poslu doručit list, který ovšem dorazil až po Rosenauerově skonu: "... Wenn es zu euerer Beruhigung beitragen kann, so könnt ihr zugleich Unsere Versicherung mitnehmen, dass wir auch nach euerem Ableben euere Verdienste nie vergessen, und für euere Gattin und zahlreichen Kinder väterlich sorgen werden." (tj. "... pokud to dokáže přispět k vašemu uklidnění, můžete zároveň přijmout naši záruku, že nikdy ani po vašem odchodu nezapomeneme vašich zásluh a o vaši choť i početné děti se otcovsky postaráme." - pozn. překl.)
Jak slíbeno, dostalo se Rosenauerově vdově vskutku renty a jeho dětem příspěvku na výchovu a vzdělání. Rosenauerovy profesní funkce byly rozděleny: plavebním ředitelem se stal "Wirtschaftsdirektor" (tj. "hospodářský ředitel" - pozn. překl.) krumlovského panství Ernest Mayer (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který s velkým organizačním nadáním dohotovil "Wiener Schwemme" (tj. doslova "vídeňskou plavbu" - pozn. překl.), ale z Rosenauerových záměrů všechno beze změny nepřevzal. Technické úkoly převzali jeho žáci Josef Falta, Johann Kraus a Johann Schimauschek.

Vést Vltavu přes hory
V historii Schwarzenberského plavebního kanálu narazí člověk na slova, pojmy a také předsudky, které se nám dnes staly cizími. Dřevo bylo v 18. století nejen téměř jediným pramenem energie, nýbrž i univerzálním pracovním a stavebním materiálem. Doprava dřeva využívala takřka výhradně vodních cest, jakými byly existující či náležitě upravené potoky a řeky, uměle zřízené "smyky", vodní koryta a kanály v krajinném terénu. Palivové dřevo bylo většinou žádáno v podobě dřevěných polen, naházených prostě do vody, u cíle zadržených česly (rechlemi) a nějakým voroplavebním kanálem (v originále "in einem Ländkanal", užíván byl i výraz "Flosskanal" - pozn. překl.) dopravovány dál do země. Pro toto plavení polen či tak řečený "Trift" byly odstraněny překážky z říčního toku, břehy vyloženy pletivem, dřevem či kamenem a v mnoha případech byly v dolní části toku zřízen umělé zdrže (označované německy "Klausen, Schwellen" či "Wasserstuben"), aby doprava dřeva nezávisela na jarních povodních. Veškeré stavby na vodním toku, ať už to byly mosty, jezy či mlýny, musely být upraveny tak, aby kusy dřeva nejen mohly volně proplout, nýbrž aby tisíce polen tyto stavební objekty neporušily svým náporem.
První Rosenauerův návrh na "Wiener Schwemme" pochází už z doby před rokem 1774 a jde mu o to, jak dřevo z asi 140 čtverečních kilometrů velkých pralesních končin kolem hory Plechý a hory Třístoličník (v originále "um den Plöckenstein und Dreisessselberg" - pozn. překl.) "vyrvat hnilobě" (v originále "der Fäulnis zu entreissen" - pozn. překl.). Od roku 1775
vyměřoval pomocí nejjednodušších přístrojů trasu kanálu zdéli přibližně 74 kilometrů a předložil knížeti Schwarzenbergovi kresebný plán s návrhem finančních výloh. Když se stal tento plán známým, došlo už v Helfenbergu a ve Waxenbergu k prvému nesouhlasu, poněvadž hornorakouská zemská vláda měla zabránit tomu, "die Moldau über das Gebirge in das Tal der Großen Mühl zu leiten, da alles verwüstet werden müsse." (tj. "vést Vltavu přes hory do údolí Velké Mihely, poněvadž musí všechno zpustošit" - pozn. překl.)
Největší překážkou pro "vídeňskou plavbu" byla ovšem skutečnost, že plavení na vorech bylo vázáno na císařské privilegium a pro Velkou Mihelu je navíc vlastnil klášter v Pasově. Mělo trvat 15 let, než kníže Josef II., vnuk knížete Josefa I. Adama, v roce 1790 nezbytné privilegium konečně získal! Už rok předtím započala práce na kanále pod vedením tehdy čtyřiapadesátiletého Rosenauera. V neuvěřitelně krátké době od května do prosince téhož roku dohotovilo kolem dvanácti set lidí 29 kilometrů dlouhý úsek od evropského rozvodí až k potoku Rasovka (v originále "bis zum Hefenkriegbach" - pozn. překl.). V Untermühlu (dnes část městyse Sankt Martin im Mühlkreis - pozn. překl.) bylo nezbytné areály původem z pasovských časů rozšířit pro obrovská množství dřeva ze Šumavy. Roku 1790 byl podle Rosenauerova plánu v Partensteinu zřízen dodatečně krytý hradlový most a v samotném Untermühlu nový, výhodnější "vykládací kanál" (v originále "Ausländekanal" - pozn. překl.), větší složiště a jedno lodní stanoviště (v originále "und eine Schiffsanlegestelle" - pozn. překl.). V lesních oblastech muselo být osídleno kolem 300 dřevorubců, kteří se usadili v nových osadách Nová Pec, Jelení a Nové Údolí (v originále "Neuofen, Hirschbergen und Neuthal" - pozn. překl.), ale také ve vsích už existujících.
Dne 16. dubna 1791 započalo přesně 100 let trvající období plavení dřeva přes Mihelu (v originále "über die Mühl" - pozn. překl.), ve kterém bylo dopraveno kolem osmi milionů krychlových metrů polenového dřeva hlavně do Vídně a z této práce žilo 1200 lidí. Kdyby se toto množství dřeva navršilo bez mezer na "Am Hof", největším náměstí vídeňského vnitřního města, byl by to stoh vysoký 910 metrů! V letech 1821-1823 byl kanál, jak ti Rosenauer zamýšlel, prodloužen až k potoku Světlá, tunelem a Oslineckým smykem (v originále "Eselau-Riese", viz stať Hynka HladíkaSchwarzenberský plavební kanál - historie a jeho současný stav - pozn. překl.) bylo však uspořeno 22 kilometrů. Po této výstavbě měla "vídeňská plavba" délku 51,9 kilometrů, byl napájen 27 většími potoky a překračoval asi stovku mostů.
Přechod na topení uhlím a dokončení železniční tratě Mühlkreisbahn znamenaly v roce 1891 konec plavení polenového dřeva na Mihele, nikoli však konec kanálu jako dopravní cesty pro dřevoplavbu vůbec. V letech 1896-1932 byla trasa kanálu mezi potokem Světlá a spojovacím smykem k Vltavě přebudována pro stromové kmeny až do 20 metrů délky a kanál byl využíván až do roku 1961.

S ohlušujícím, hromovým rachotem...
Touto kapitolou počíná první ze šesti procházek při plavebním kanále (v knize, jejíž je text součástí, každou z nich doprovází i příslušná výseč celkového plánu Schwarzenberského kanálu - pozn. překl.), v nichž je jeho průběh a význačné jeho stavební jednotlivosti předmětem podrobnějšího určení. Právě v tomto úseku, dlouhém 9,4 kilometru, je však výjimečně obtížné kanál plně sledovat, poněvadž tu hned několikrát překračuje hranice a toho času tu nejsou umožněny nijaké povolené hraniční přechody. Kromě toho na dlouhých vzdálenostech neexistuje právě tady nijaká doprovodná cesta, takže pro procházku se vyplatí zvolit zejména dvě části úseku: jednou z nich je nákladně zbudovaná a stále ještě vodou protékaná srázná část v Morau (na rakouské straně - pozn. překl.) a druhou česká část od evropského rozvodí až k potoku Ježová (v originále "bis zum Iglbach", nezaměňovat se Stockým potokem při tzv. "Novém kanále", jehož německé jméno zní "Igelbach" - pozn. překl.), v posledních letech opět vyčištěna a využívána pro ukázky plavení dřeva.
Sedlo na Růžovém vrchu dělí obě ty části na dvě zcela rozdílné fenomény: jako "přirozený spád" k Mihele označovanou prvou zmíněnou část a s nejmenším možným stoupáním vedený kanál při rozvodí. Na jednom kilometru činí stoupání jen asi 1,8 až 2,5 metru. Při takovém "vzestupu" teče voda rychlostí pro plavení ideální, tj. 3-5 km/hod..
Mnohé publikace o plavebním kanálu nepočítají onen právě zmíněný "přirozený spád" k celké délce kanálu, poněvadž jsou zde jen zčásti využívány existující potoky. Úprava a zpevnění těchto potoků vylo ovšem extrémně nákladné, aby nemohlo dojít ke škodám způsobeným plavením a především pak povodněni, takže právě tato část představuje zcela ojedinělý výkon Josefa Rosenauera. Velký spád byl tu přirozeně využíván i řadou mlýnů a kanál musel vlastními odnožemi a zadržováním polen (v originále "durch eigene Abzweigungen und Scheiterrollen" - pozn. překl.) zohlednit obojí zájem. Z pěti při kanále ležících mlýnů se jako jediný zachoval hornorakouský Zwettlmühle.
V jedné knize o plavebním kanále je bohužel nemožné vytknout před závorku rozdílný historický vývoj obou zemí, rozuměj Čech a Horního Rakouska, a tím i nejtruchlivější kapitolu v historii této staré vodní cesty. Už při letmém srovnání je zřetelně nápadné, jak rozdílné je osídlení obou zemí a při důkladnějším zkoumání jsou v tomto koutě Čech k vidění už jen toliko čtyři boží muka, avšak ani jeden jediný dům.
Do roku 1945 tu byly domovem tisíce lidí, lidí, kteří po staletí klučili, obdělávali a obhospodařovali tyto končiny a jejichž osudem se stala jim vlastní německá mateřština. Všichni obyvatelé osad Jasánky, Muckenschlag, Horní a Dolní Hraničná, Otov, Horní Ureš (v originále "Asang, Muckenschlag, Ober- und Untermarkschlag, Ottenschlag, Oberuresch" - pozn. překl.) a na druhé straně kanálu ležící části rakouské osady Morau byli v letech 1945-1946 oloupeni o veškerý jejich majetek a museli opustit domov. O několik let později byli z rakouského břehu kanálu přihlížet tomu, jak čeští bagristé srovnávají se zemí jejich prázdná stavení a čeští vojáci posléze vyhodí do povětří i jejich farní kostel (jde o kostel sv. Václava ve zcela dnes zaniklém Rychnůvku - pozn. překl.).
Následující údaje o dalším osudu těchto míst přebírám z české webové stránky. Prázdné budovy a selské dvorce s pozemky k nim náležejícími byly přislíbeny slovenským reemigrantům z Rumunska, kteří sem krátce nato přišli. Ani v roce 1947 ani později se ovšem nepodařilo osídlit novými obyvateli všechny vyvlastněné majetky. Někteří z "nových" rozebrali střechy, vytrhali podlahy, okna a dveře a tyto komponenty vzali s sebou do vnitrozemí jako stavební materiál. V soudním okrese Vyšší Brod zůstalo ze 116 osad pouhých
27, tj. v několika málo poválečných letech bylo tak zničeno 89 obcí a osad. V popiskách obrazových příloh tyto zničené obce a osady označuji křížkem, místa zatopená Lipenskou přhradou pak hvězdičkou.

Zbožný dar Rožmberků
Ačkoli hranice mezi Čechami a Rakouskem všeobecně vzato probíhá po horských hřbetech mezi Dunajem a Vltavou, ve speciálních případech tomu tak není. Lesní končina severovýchodně od hory Bärenstein mezi potoky Ježová a Pestřice (v originále "zwischen Iglbach und Rotbach" - pozn. překl.) byla už v roce 1308 Rožmberky, předchůdci knížat Schwarzenbergů, jako zbožný dar odtržena od panství Krumlov a předána klášteru Schlägl, jehož hranice se dnes stala hranicí státní. Na prvním Rosenauerově návrhu kanáluse toto území rozkládá dokonce až k břehu řeky Vltavy. Hraniční čára byla o několik let později přesunuta k "Černé stoce" (v originále "zur ,Schwarzen Runse'" - pozn. překl.), ale zásluhou zbudování Lipenské přehrady dosahuje i dnes rakouská hranice až ke břehu vltavského přehradního jezera!
Během stavby plavebního kanálu neprodal schläglský klášter pás lesa pro kanál sám a doprovodnou cestu podél něho, ale umožnil knížeti pouze využití této plochy. Na oplátku získal klášter právo užívání Schwarzenbergovi náležející lesní končiny jménem Brunau při hoře Plechý. Dnes vděčíme tomuto darování také za to, že se vedle části "přirozeného spádu" nachází i další část plavebního kanálu na rakouském území. Poslední plavební koncese v této části končila rokem 1930, zmíněná oboustranná užívací práva byla zrušena teprve k 1. lednu 1935.
Při této druhé procházce lze kanál po celé její délce sledovat z lesnické cesty, která s výjimkou posledního úseku prochází hustým lesem. Při Ježové existuje jeden úředně uznávaný hraniční přechod pro pěší a cyklisty, při Pestřici nutno bohužel podstoupit téměř pět kilometrů dlouhou pěší okliku přes celnici v Schöneben, abychom zhlédli druhý břeh Pestřice u Zvonkové (v originále "bei Glöckelberg" - pozn. překl.).
Roku 1986 započalo rakouské sdružení "Arbeitsgemeinschaft für Heimatpflege im Bezirk Rohrbach" (tj. "Pracovní společenství pro památkovou péči v okrese Rohrbach" - pozn. překl.) pod vedením svého předsedy Dr. Herberta Traxlera a statika Dipl.-Ing. Roberta Baldassariho (ten je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s obnovou téměř všech propustí na rakouském úseku. Jako rodák z Chvalšin měl Herbert Traxler k plavebnímu kanálu výjimečný vztah a Robert Baldassari měl vedle svých profesních zkušeností i po desetiletí shromažďovanou dokumentaci historických plánů kanálu. Bohužel mohly být na území kláštera Schlägl kromě propustí restaurovány jen malé úseky; kanál je tu většinou zasypán a zarostlý k nerozeznání. Jen při Ježové vyhlíží jako kdysi. Tady se v letních měsících konají pravidelné ukázky plavení, které organizuje Ing. Hynek Hladík, jeden z nejlepších znalců plavebního kanálu.
Už dlouho před stavbou této vodní cesty existovalo na Šumavě využití dřeva, které se dokázalo obejít bez budování zvláštních přepravních tras: šlo o provoz sklářských hutí. Jejich nejdůležitější surovinou bylo právě dřevo k výrobě potaše a k vytápění sklářských pecí. Když bylo v okruhu nějakého výrobního místa po 50 až 60 letech všechno dřevo pokáceno a spáleno, bylo pro sklářského mistra hospodárnější svou huť jednoduše opustit nebo přenést a začít s provozem nové sklářské huti na jiném místě znovu prostřed lesa. Tak vznikaly a zanikaly na bavorské, rakouské a české Šumavě tisíce sklářských hutí a opuštěné mýtiny se později stávaly krystalizačním bodem nových lidských sídel.
Také malá lesní mýtina Sonnenwald těsně při hranici vděčí za svůj vznik nějaké sklářské huti. Sonnenwald je nejen jedinou rakouskou osadou na plavebním kanále, nýbrž také jedinou osadou v rakouském Mühlviertelu, ležící severovýchodně od hlavního horského hřebene Šumavy a značně vzdálenou od větších rakouských sousedních osad. Bylo tedy jen přirozené, že před rokem 1945 obyvatelé Sonnenwaldu chodili po kanálové cestě přes Pestřici "do Čech", ať už v rámci své školní docházky, za nákupy, na posvícení i na nedělní mši, do hospody a na bály. Na druhém břehu Pestřice bylo už dříve možno spatřit prvé domy dnes zaniklé Zvonkové (v originále "die ersten Häuser von Glöckelberg" - pozn. překl.). Po skončení druhé světové války se stal Sonnenwald předsunutým bodem na okraji naší západní civilizace - v roce 1987 tam ovšem žilo už jen 15 lidí. Je tu naděje, že po otevření hranic a zásluhou počínajícího turistického ruchu se sem znovu alespoň náznakem vrátí nějaká část dřívějšího života.

Zázrak ve Zvonkové
Když poutník na této třetí procházce téměř liduprázdnou končinou zcela neočekávaně stane před nějakým domem, nějakým kostelem a nějakým hřbitovem, pak někoho takového přepadne bolestná rozpomínka na časy, kdy byla tato krajina dosud plna života a fara v Glöckelbergu středobodem mnoha malých osad. Skutečnost, že z mnoha kostelů a kaplí nejtěsnějšího českého příhraničí jen tento kostel ušel všeobecné zkáze a byl následně zachráněn, se rovná zázraku.
Historie kostela v Glöckelbergu se počíná rokem 1786, kdy se místní rychtář Matthias Poferl (narodil se 22. února 1744 v Glöckelbergu, oženil se 9. února v Horní Plané s Magdalenou Hofmannovou /její otec Urban Hofmann byl glöckelberským rychtářem/, s níž měl sedm dětí, zemřel pak ve svém stavení čp. 26 v Glöckelbergu dne 11. března roku 1820 a byl dva dny nato pochován na zdejším hřbitově - pozn. překl.) vydal s prosebnou žádostí celé obce o stavbu vlastního kostela pěšky až za císařem Josefem II. do Vídně. Žádosti bylo vyhověno a za vídeňské peníze vznikla tu v roce 1787 první prostá dřevěná kaple. Už o rok později začali místní stavět nový kostel z kamene, který se ovšem z vlastních prostředků dohotovit nedal. Tu odjel tentokráte zdejší duchovní pastýř Oswald Höbler (bývalý kapucín, nastoupil kněžskou službu v Glöckelbergu o Velikonocích roku 1787, narodil se v nedaleké Bližší Lhotě /Vorderstift/ kolem roku 1744, v roce 1808 odešel do Slavkova /Lagau/ a zemřel tam 15. února roku 1832 - pozn. překl.) za císařem Františkem II., aby si vyprosil peníze na dokončení stavby kostela. Také tato prosba byla vyplněna a Glöckelberg nabyl svého prvého zděného kostela. V letech 1878-1880 vznikl dnešní novogotický kostel, tentokrát bez přispění z Vídně.
Dne 8. října roku 1946 už nedokázal obyvatelům Glöckelbergu pomoci žádný místní rychtář, duchovní pastýř, aniž nějaký císař. Poslední zdejší museli své místo opustit, fara byla zrušena, kostelní inventář přepraven do Horní Plané (v originále "nach Oberplan" - pozn. překl.) a zůstala tu stát jen kostelní ruina. Po Matthiasi Poferlovi a Oswaldu Höblerovi uskutečnil za našich dnů další zázrak rodilý Krumlovan Horst Wondraschek (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který s velkým osobním nasazením, obratností a silou přesvědčení znovustvořil Glöckelberským rozesetým po celém světě jejich kostel.
Sotva dva kilometry od Glöckelbergu ležel Josefodol (v originále "lag Josefsthal" - pozn. překl.), který byl založen roku 1822 poté, co byla uzavřena dohoda mezi Ernestem Mayerem a sklářským mistrem Leopoldem Schmudermayerem o výstavbě jedné sklářské huti, stoupy na písek, brusírny a deseti dvojdomků pro 20 sklářských rodin. Schmudermayer si směl bezplatně odvézt z lesních mýtin pro plavení nevhodné odpadové dřevo, které tam jinak hnilo, bylo spalováno či prostě bránilo růstu nových stromů. Nově vzniklá osada dostala po knížeti Josefu II. Schwarzenbergovi jméno Josefstal (česky Josefův Důl či Josefodol a roku 1823 zahájila sklářská huť svůj provoz. V roce 1894 přešla pak huť na akciovou společnost "Carl Stölzle's Söhne" (také Carl Anton Stölzle má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), která tu provozovala sklářskou výrobu s více než 200 dělníky. Podnik existoval ještě po roce 1919 v nově ustaveném Československu, ale během světové hospodářské krize se ekonomická situace zhoršila natolik, že roku 1930 firma skončila a budovy zčásti prodala, zčásti strhla. Kanál měl být naposledy užíván pro plavení odpadového dřeva ke sklářské huti.
Další osadou při kanále byl Huťský Dvůr (v originále "Hüttenhof" - pozn. překl.), pod svým německým jménem založený kolem roku 1770 ještě před výstavbou kanálu. Během této výstavby byl zde existující knížecí hospodářský dvůr proměněn v kravské stáje a jeden "Holzmeister" (v češtině se užívalo výrazu "podřevný" či "starosta dřevařský" - pozn. překl.) z Murau ve Štýrsku s 24 lesními dělníky (v originále "mit 24 Holzknechten Oberplan" - pozn. překl.) byl povolán sem na Šumavu, aby se tu a podél kanálu usadili. Také z Huťského Dvora dnes už není co k vidění. Při zakládání osad odlesněné holé svahy pomalu opět zarůstají, les, který byl dříve donucen k ústupu, se znovu dere vpřed a bere si nazpět zemi, jež na něm byla vybojována.

Kde údolí končí
Další z procházek vede až do Jelení (v originále "nach Hirschbergen", teprve v roce 1949 bylo i české místní jméno Hiršperky změněno na Jelení - pozn. překl.), na konec "Starého kanálu" a také tam, "kde údolí končí". "Wo das Tal endet" se jmenuje v německém originále i jedna z mnohoznačných povídek spisovatele Johannese Urzidila (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který v ní německé místní jméno dřevorubecké vsi přejinačil na "Hirschwalden", bezpochyby měl však na mysli toto údolí.
Výřez mapy nám ukazuje rozsáhlá větvení a doplnění, kterých se kanálu dostalo během let a pro něž se z "Wiener Schwemme" stal Schwarzenberským plavebním kanálem. Poněvadž prodloužení kanálu tunelem bude probíráno teprve v následujících kapitolách, mají tu být zmíněna jen rozšíření "Starého kanálu".
Roku 1789 pronikl Rosenauer s kanálem až k potoku Rasovka, roku 1791 až k Jezernímu potoku (v originále "bis zum Seebach" - pozn. překl.) a v témže roce 1791 dal zároveň zadržet vodu Plešného jezera jako možnou výpomoc při plavení (v originále "hatte er den Plöckensteiner See als Schwemmhilfe aufstauen lassen" - pozn. překl.). Roku 1793 dosáhl pak předběžného konce kanálu u Jeleního potoka (v originále "das vorläufige Ende des Kanals beim Hirschbach" - pozn. překl.), který ovšem ještě nebyl proměněn v onen působivý smyk, který lze spatřit dodnes. Knížecí svolení k plánovitému založení a osídlení Hiršperků (v české podobě místního jména vydržela původní podoba "Hirschbergen" 150 let /1799-1949/ - pozn. překl.) bylo uděleno roku 1799. Dataci budování jednoduchých dřevěných smyků na nejdolnějších úsecích Koňského a Jezerního potoka (v originále "von Rossbach und Seebach" - pozn. překl.) nelze přesněji určit, bezpochyby k němu však došlo ještě za Rosenauerova života.
V roce 1801 získal kanál tak řečenou "Scheiterstraßl" (tj. doslova "polenovou silničkou" - pozn. překl.) důležité spojení ke složišti dřeva při "spitzenberských hrabích" (v originále "beim Spitzenberger Rechen", sama osada Spitzenberg zanikla po druhé světové válce pod českým místním jménem Hory - pozn. překl.) na řece Vltavě. Vltava byla, jak už zmíněno, pod Čertovou stěnou nesplavná a tak bylo dřevo vykládáno na břeh a v zimě na saních přepravováno po "Scheiterstraßl" dál ke složišti při stavidle na Rasovce (v originále "bei der Hefenkrieg-Schleuse", "Hefenkrieg" mívá dnes českou obdobu v místním jméně "U Jiráčka" - pozn. překl.), odkud příštího jara putovalo až do Vídně.
Také zásobování kanálu vodou bylo krok za krokem zlepšováno. Roku 1833 došlo k výstavbě Jeleního smyku (v originále "Hirschbachriese" - pozn. překl.) a dva roky nato ke zřízení nádrže Jelení jezírko (v originále "Hirschbach-Schwelle" - pozn. překl.). Jednou z nejvýznamnějších změn na kanále byl roku 1887 paralelně při "Scheiterstraßl" zřízený Želnavský smyk (v originále "Salnauer oder Hefenkriegbach-Riese" - pozn. překl.), jímž teď dřevo zamířilo opačným směrem od "vídeňského kanálu" (v originále "vom Wiener Kanal" - pozn. překl.) ke složišti při Vltavě. V těchto letech ve Vídni poptávka po dřevě klesla a Čertova stěna mohla být od roku 1864 překonána silniční objížďkou. Stavba nádrže Říjiště na Koňském potoce (v originále "Rossbachschwelle" - pozn. překl.) se datuje rokem 1890. V tomto roce dosáhl systém používaných vodních cest se 60 kilometry délky své vůbec největší rozlohy.
Roku 1892 získala železniční trať Budějovice-Želnava (v originále "Budweis-Salnau", dnes má nádraží Želnava označení Nová Pec - pozn. překl.) složiště při Vltavě a převzala odtud rozsáhlé zásobování dřevem v Čechách. Jak už zmíněno, skončilo roku 1891 plavení dřeva po řece Mühl (česky byla označována jménem Mihela - pozn. překl.) a tím i "Wiener Schwemme", přestavby svrchu uvedené však zajišťovaly další existenci plavebního kanálu. Velice podstatným jeho zlepšením se stalo zvětšení šířky příliš úzkého koryta a vyložení bočních stěn hladce otesanými žulovými deskami, realizovaným v letech 1896 až naposledy 1932 od Světlé až k Rasovce a na Želnavském smyku. Tyto změny umožnily plavit kmeny až 20 metrů a později až 23 metry dlouhé. Těsně před koncem pravidelného provozu došlo ještě k posledním přestavbám. Od roku 1956 muselo být složiště dřeva s železničními kolejemi při Vltavě přeloženo na jiné místo, poněvadž by se v následujícím roce 1960 by se ocitlo pod hladinou přehradní nádrže. Jak vidno, nebyl plavení kanál v tomto slova smyslu nikdy docela "hotov".
Po politickém obratu koncem roku 1989 stalo se po desetiletí nedotčené české příhraniční území v roce 1991 tzv. "Národním parkem Šumava". Už předtím byl sám plavební kanál prohlášen za "technickou památku I. kategorie" a správa národního parku i české státní lesy mají před sebou ctižádostivý cíl, obnovit na svém území starou vodní cestu se všemi jejími stavebními pozoruhodnostmi v celé její původní délce.

Pro anebo proti prokopání horského hřbetu
Jedním z nejznámějších stavebních děl na schwarzenberském plavebním kanále je tunel v Jelení (v originále "der Tunnel in Hirschbergen" - pozn. překl.). Mnohem méně je už známo, jak intenzívní diskuse této stavbě předcházely. Během 30 let prvního privilegia byly k pokácení vyčleněné lesní pásy podél kanálu zcela odlesněny, aby bylo dosaženo pro Vídeň žádaného množství dřeva. Stalo se tak naléhavě nezbytným nějaké prodloužení kanálu, když bylo to privilegium císařem Františkem I. uděleno také pro roky 1821-1851. Jako podkladů užívali knížecí inženýři stále ještě Rosenauerovy projekty, staré teď už přes 40 let. Podle nich měl kanál hiršperské údolí zase opustit a měl být dál veden obloukem kolem vrchu Perník, Hvozd a Jelenská hora (v originále "um Lebzeltenberg, Hochwald und Jokesberg" - pozn. překl.). Po tomto 19 kilometrů dlouhém obchvatu by trasa ve vzdálenosti 724 metrů míjela hiršperskou myslivnu (dnes označovaná jako "Myslivna Jelení Vrchy" - pozn. překl.), ovšem na druhé straně nízkého sedla a o 34 metrů výše. Následně měla trasa kanálu probíhat ještě asi 14 kilometrů k německé hranici.
Je dnes těžko zjistit, zda už Rosenauer či teprve jeho nástupce Mayer přišli na myšlenku nějakého zkrácení trasy. Je přece opravdu úkolem plavebního kanálu spíše otevřít co možno největší lesní území odvozu dřeva a nikoli dosáhnout co možno nejrychleji svého konečného bodu. V každém případě mělo o tom dojít mezi knížetem, ředitelem Mayerem a třemi inženýry Josefem Faltou, Johannem Krausem a Johannem Schimauschekem k plamenným diskusím, jak vysvítá z Mayerovy zprávy. V situaci dosud nevyjasněné započali Mayer a Falta na jaře roku 1821 s výstavbou horní části kanálu ke Světlé, která byla nezávislá na rozhodnutí pro trasu kolem Hvozdu či pro nějaké zkrácení v podobě terénního zářezu či tunelu.
Ve svém popisu kanálu z roku 1830 uvádí Mayer podrobně "... alle Erscheinungen und Thatsachen, welche für oder wider die Durchgrabung des bereits erwähnten Bergrückens zeigen... " (tj. "... všechny jevy a skutečnosti, které hovoří pro anebo proti prokopání horského hřbetu... " - pozn. překl.) Především nedostatek přítoků hovořil proti trase kolem Hvozdu, takže v létě roku 1821 byla posléze schválena stavba tunelu. Jejím vedením byl pověřen Josef Falta (žil v letech 1784-1847, viz Bibliografie dějin Českých zemí - pozn. překl.). Mělká poloha dovolila následující způsob stavby: předpokládaná trasa tunelu byla nejprve v délce 419 metrů odlesněna, délka rozdělena na třetiny a na dvou místech sedla vykopány vertikální šachty do hloubky 13, resp. 15 metrů. Z každé z těchto šachet byl pak odstřelen tunel, stejně tak i z obou jeho budoucích konců. pro celou délku tunelu bylo užito čtyř tisíc kilogramů černého střelného prachu.
Měřeno jeho základním účelem přepravit palivové dřevo plochým sedlem jsou provedení i míry téměř luxusní: šířka obnáší 2,4 metry, výška od pěší cesty až po klenutý strop asi 2,5 metru. Ona pěší cesta je přibližně metr široká a pohodlně schůdná, vedle ní pak probíhá 80 centimetrů hluboké a 1,4 metru široké koryto kanálu. Na obou koncích tunelu byly zřízeny v duchu doby jeden novogotický a jeden klasicistní portál.
Po dvou letech byl tunel (a s ním i spojení k už dříve dohotovené horní trase kanálu) roku 1823 dokončen. Ernest Mayer hrdě konstatuje: "Unter solch erhabenen Gesinnungen und Ansichten ließ demnach dieser Fürst aus Selbstüberzeugung ein unzerstörbares Denkmal entstehen, und auf die Nachwelt übergehen, woran noch der späteste Enkel den Spiegel echter Seelen- und Fürstengröße erkennen wird." (tj. "Pod tak vznešenými zámysly a náhledy dal tudíž tento kníže z vlastního přesvědčení vzejít nezničitelnému památníku a postoupit jej budoucímu potomstvu, kde na něm i ten nejpozdější z vnuků rozpozná zrcadlo pravé duševní a knížecí velikosti." - pozn. překl.).

Co je to však za krásné lesní končiny...
"Aber was das für schöne Waldungen sind, hätte ich niemahlen geglaubt, ausser wenn man es selbten sieht, aber dies sehen und utersuchen, baucht nicht wenig Mühe. Auf diesem Orte ist nun alles erfüllt, was man nur wünschet, es kommt jetzt nur auf die Ausführung an, wo aber förderrist ein Ganzes wegen der Kosten vorgelegt werden muss." (tj. "Co je to však za krásné lesní končiny, bych nikdy nevěřil, dokud to člověk sám nevidí, ale vidět to a prozkoumat žádá si nemálo úsilí. Na tomto místě je nyní vše splněno, co jen si přát, a teď dochází jen na provedení, kde ale musí být urychleně předložen nějaký celek pro vyčíslení nákladů..." - pozn. překl.) Tak píše Josef Rosenauer roku 1776 knížeti Josefu I. Adamovi (na webových stranách Kohoutího kříže je u textové ukázky zřejmě pravděpodobnější údaj, že jde o úryvek z časově shodného dopisu lesmistru Fellnerovi von Feldegg - pozn. překl.) po vyměření lesů u Světlé a před vystavením návrhu finančních nákladů na výstavbu plavebního kanálu.
Od roku 1821 do půle následujícího roku 1822 dal Ernest Mayer zbudovat i poslední úsek kanálu až ke Světlé a nikoli bez hrdosti referuje, že realizoval stavbu zásluhou lepší organizace a také díky paušalizaci výplat mnohem menšímu počtu dělníků, tj. s náklady značně nižšími než Rosenauer. Mužstvo o počtu 200 lidí bylo rozděleno do 20 skupin, aby po etapách, z nichž každá měla délku 20 sáhů (38 metrů), dohotovili jeden kus kanálu po druhém.
V oblasti "Eselau" (Hynek Hladík užívá českého označení "Oslinec" - pozn. překl.) Mayer rovněž změnil trasu plavebního kanálu oproti Rosenauerovu projektu a dal oblouk o délce 3,5 kilometru kolem úzkého lesního výběžku (v originále "um eine schmale Waldzunge" - pozn. překl.) nahradit malým průkopem kolem 500 metrů dlouhým. Také nad tímto ústupem od Rosenauerovy trasy se vedlo několik diskusí, na nichž Mayer dokázal prosadit své stanovisko stejně jako v případě nezbudovaného obchvatu kolem Hvozdu. Dodatečné náklady a větší průsak vody byly nejvýznamnějšími argumenty proti delší plavební trase. Díky těmto změnám je "Nový kanál" skutečně oproti 34 kilometrům, jaké předpokládal Rosenauerův projekt, jen pouhých 12 kilometrů dlouhý.
Práci v tehdejších pralesích si dnešní člověk dokáže sotva učinit představu. Teprvr po dokončení této části kanálu započalo přece systematické odlesňování a vice méně samo sobě ponechané zalesňování zdejší končiny. Ze stromových velikánů, starých mnoho set let a patřících svými rozměry na prvá místa v nepsané knize rekordů, se stalo palivové dřevo. U jednoho z těchto stromů učinil ovšem "Schwemmanstalt" (tj. "Plavební úřad" - pozn. překl.) na příkaz knížete Jana Adolfa II. výjimku. Obrovitý smrk o téměř 70 metrech výšky a o průměru kmene 1,6 metru byl roku skácen na Jelenské hoře a odříznutá část jeho kmene dlouhá 11 metrů byla 12 dřevorubci ve dvou dnech svalena až ke kanálové cestě. Vozem s volským spřežením a dál po železnici byla přepravena do Vídně, kde byla rozřezána na 4 stejné části a jejich řezné plochy do hladka vybroušeny. Z letokruhů se dalo vyčíst, že stáří tohoto smrku činí na 1170 let! Každý z vyhlazených odřezků byl pak prezentován v Londýně, Berlíně a na světových výstavách v Paříži a ve Vídni.
Mayer měl pravdu se svou starostí o dostatečné zabezpečení kanálu vodou. K zajištění plavebního provozu musely být v odstupech 200 až 500 metrů zřízena takzvaná stavidla (v originále "so genannte Stauschleusen" - pozn. překl.), která zadržovala vodu a regulovala její průtok. Poněvadž ani to nestačilo, byla roku 1912 v 927 metrech nadmořské výšky zřízena největší ze tří umělých nádrží a dostala jméno "Rosenauerova nádrž" (v originále "Rosenauerbecken" - pozn. překl.).
Od roku 1928 stojí přímo na začátku kanálu vedle propusti při Světlé (v originále "neben der Lichtwasserschleuse" - pozn. překl.) také Rosenauerův pomník. Na žulovém balvanu tři metry vysokém se nacházejí dvě bronzové tabule se jménem konstruktéra a stavitele a - bohužel chybném - datu stavby. Namísto "1779-1821" by tam mělo správně stát: "1789-1823"!

Doslov
Za to, že se dnes Schwarzenberský plavební kanál ve velkých úsecích nejen dá v krajině poznat, nýbrž že se dokonce nachází ve výtečném stavu, vděčí vášnivému zaujetí a nadšené práci mnoha idealistů, kteří se mezitím navzájem stali i dobrými přáteli. Snímek při tomto doslovu dokumentuje setkání nejvýznamnějších badatelů o kanále s autorem knihy, k níž je napsán, dne 4. června roku 2001 v českokrumlovském archivu. Zleva doprava jsou na fotografii zachyceni Hynek Hladík z českých Státních lesů, vedoucí restaurátorských prací na české části kanálu a nově jmenovaný "plavební ředitel", Fritz a Eva-Maria Langeovi, tedy autor této knihy se svou ženou, Anna Kubíková a Jiří Záloha (v originále "Dr. Jiří Záloha", jeho titul ovšem ve skutečnosti zněl "prom.hist.", tj. promovaný historik - pozn. překl.), nynější a předchozí vedoucí Státního oblastního archivu v Českém Krumlově (ten nesl postupně od roku 1945 označení Schwarzenberský ústřední archiv, Státní oblastní archiv zemědělský Český Krumlov /1950-1951/, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov /1952-1955/, Státní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov a posléze Státní oblastní archiv Český Krumlov - pozn. překl.), znovuobjevitel četných údajně ztracených dokumentů o Rosenauerovi a plavebním kanále, jakož i Robert Baldassari a coby fotografka na snímku bohužel nepřítomná Hermine Baldassariová, oba nejen iniciátoři restaurátorských prací na rakouských úsecích kanálu, nýbrž i kompetentní badatelé, sběratelé, znalci a nevyčerpatelné zdroje infomací o všech tématech, Schwarzenberského kanálu se vůbec týkajících.
Robert Baldassari zakončil při jednom říjnovém sympoziu v Horní Plané roku 1989, ještě za časů železné opony, svou přednášku o pracích na plavebním kanále myšlenkou, která se tenkráte mnohým zdála neuskutečnitelnou: "Unsere Restaurierungsarbeiten Arden erst dann ihren Sinn erreicht haben, wenn entlang des Schwemmkanals ein Wander- und Radweg über die Grenzen unserer Länder hinweg eröffnen werden kann." (tj. "Naše restaurátorské práce dosáhnou svého smyslu teprve poté, až budou moci být podél plavebního kanálu otevřeny přes hranice našich zemí turistické cesty pro pěší a cyklisty." - pozn. překl.) Tato vize se dnes stala skutečností.
Tato kniha by nikdy nemohla vzniknout bez pomoci neuvěřitelného množství přátel Schwarzenberského plavebního kanálu. Vedle osob a institucí, jmenovaných v její obrazové příloze, byla to především badatelská práce manželů Baldassariových a možnost po celé dny se přehrabovat v jejich bohatých sbírkách plánů, obrazů a dokumentů, pořizovat si z nich kopie a klást ty nejdetailnější dotazy, na které téměř vždycky existovala nějaká odpověď. Cítím tuto knihu jako splátku dluhu právě vůči bohužel příliš záhy zesnulému Robertu Baldassarimu, jehož práce bude touto publikací přinejmenším do jisté míry zpřístupněna veřejnosti.
Lidé, kteří kdysi měli na Šumavě a při kanále svůj domov a z nichž mnozí mohli ještě referovat na základě svých osobních vzpomínek o práci a provozu spojeném s plavením dřeva, jsou dnes rozeseti nejen po celé Evropě, nýbrž doslova po celém světě a mnozí z nich už nejsou naživu. O to radostnější pro mne bylo, když se mi podařilo některé z nich najít. Jsou to bratři Schröderovi z někdejších Hiršperk, praprasynovci jednoho z těch, kdo vztyčili roku 1928 Rosenauerův pomník, Walter Franz (rovněž samostatné zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z jedné sklářské rodiny v Josefodole, Dr. Otto Spitzenberger z Horní Plané a Horst Wondraschek z Krumlova. Nejupřímnější dík jim patří za mnohé zprávy, vyprávění, rady a informace. Za vědomosti o sáhových kamenech (v originále "um die Klaffersteine" - pozn. překl.), letopočtech a iniciálách na kanále vděčím manželskému páru Dr. Wolfgangu a Rotraut Trappovým (Rotraut Trappová má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Velice cennou technickou podporu mi poskytli Robert Braunsteiner a můj bratr Peter Lange.
Za poskytnutí stovek už digitalizovaných obrazových materiálů ze Šumavy bych rád poděkoval Fritzi Bertlwieserovi (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Hynku Hladíkovi a Horstu Wondraschekovi a v neposlední řadě mé ženě, doprovázející mě na cestách - tentokrát všechno statečně prodělala znovu už při druhé knize o kanále (v originále "schon beim zweiten Kanalbuch", tou prvou "knihou o kanále" je míněn titul "Von Wien zur Adria - Der Wiener Neustädter Kanal" /2003/ - pozn. překl.).

Autor předchozího textu, který tvoří kromě doprovodu obrazových příloh vlastně veškerou slovní výplň knihy nesoucí název "Von Böhmen nach Wien - Der Schwarzenbergische Schwemmkanal" (2004), mi sám o sobě poskytl údaje, které dosvědčují "starorakouskou" vazbu na země Koruny české. Narodil se jako syn podnikatelské rodiny v tehdy už k nacistické "Říši" připojených Valticích (Feldsberg) dne 1. srpna 1939, tedy měsíc předtím, než táž "Říše" vyvolala osudnou druhou světovou válku, na jejímž konci se Rakousko zvedlo znovu ze zkázy. Do roku 1946, tj. do časů "odsunu" z rok předtím obnoveného Československa žil v Mikulově (Nikolsburg), kde mimochodem kdysi maturoval rakouský spolkový kancléř a prezident Karl Renner (1870-1950) a kde se narodil pozdější rakouský prezident Adolf Schärf (1890-1965), od té doby pak Fritz Lange pobývá ve Vídni, jejíž historie se "eigentlich" kniha o Schwarzenberském plavebním kanále bytostně týká. V rakouské metropoli vystudoval tamní Technickou univerzitu, byl zaměstnán u firem Siemens, Bosch a Philips, naposledy vedením obchodního oddělení "Digital Broadcast". Je ženat a má dvě dcery. V nakladatelství Sutton Verlag vydal roku 2010 i knihu o své rodné jižní Moravě "Südmähren - Bilder erzählen Geschichte". Ke svým knihám vždy s bohatým obrazovým doprovodem pořádá i stejně názorně dokumentovaná autorská čtení s notebookem a připojeným projektorem, "mit Laptop und Beamer" (viz blíže Wikipedia), jak se dnes mezinárodně říká takové prezentaci.
- - - - -
* Valtice / Chvalšiny / Červený Dvůr / Český Krumlov / Růžový Vrch
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko